Super User
Vratislav Strnad: (Systemická) psychoterapie a duchovní rozměr
Vratislav Strnad: (Systemická) psychoterapie a duchovní rozměr
pro 8. Systemický den 21.3. 2011 a pro SOFTFÓRUM
Dlouho jsem se něčím takovým nezabýval. Ale začnu zpříma: Věřím v jakýsi vznešený řád uspořádání světa – stejně přírody, jako nás lidí a lidských společenstev. Původně jsem chtěl napsat, že věřím v láskyplný řád ve smyslu von Foerstera
Rozhovor: Kateřina Thorová a její kolegové
Kateřina Thorová a její kolegové odpovídají na otázky ohledně vyjádření APLY k domumentu Mámo, táto, obejmi mě!
Jitka Vávrová: Mé zkušenosti s terapií pevným objetím
Mgr. Jitka Vávrová: Mé zkušenosti s terapií pevným objetím
Terapii pevným objetím znám již 15 let, jako terapeut pevným objetím, který je oprávněn terapii provádět pod supervizí, jsem byla certifikována v roce 2003 po absolvování tříletého 500 hodinového kursu. Ráda bych reagovala na diskusi, která se kolem terapie pevným objetím rozvinula a vyvrátila mýty, které se kolem ní vytvořily.
Vybíral Zbyněk : Proč se nechají lidé nalákat spirituálními nabídkami?
Svádění ke spirituálnímu a magickému světu je zprostředkováváno (katalyzováno) mnoha lákadly. Jde nejenom o prostředky, jazykové „nástroje“ a „procedury“, ale často o propracované finty, triky a reklamní podvůdky.
Úvodník 2011
NA ÚVOD
Vážení příznivci a čtenáři Softfóra,
vítejte na zkušebním novém webu! Jarní číslo věnuji Terapii pevným objetím Jiřiny Prekopové (dále TPO), okolo něhož se vede v médiích polemika. Zde si můžete přečíst mnoho zajímavého od terapeutů, kteří metodu ve své praxi používají, a názory, o které jsem Vás požádala před krátkým časem, dále pak rozhovor s představitelkou APLY, stojící na počátku akce zaměřené proti TPO. Nenechte si ujít ještě příspěvky z podzimní konference na Moravě, jde o spiritualitu, jak jinak.
Lucie Hornová : EFTA Paris 2010
Lucie Hornová: EFTA Paris 2010
Jako nový zástupce Softu v Evropských strukturách jsem se letos v říjnu účastnila konference EFTA v Paříži.
Konferenci zahájil netradičně genetik a právnička sdělením, které posluchače rozhodně nepřetížilo.
Odbornou část odvážně otevřel B.Prieur prezentací své nahrávky sezení s klienty zaměřenou na práci s odporem. Nahrávka byla tak šikovně
zvolená, že jsme se všichni myslím rázem cítili kompetentními terapeuty na světové úrovni. Následoval komentář respektovaných rodinných terapeutů. Zaujal mne emotivní příspěvek Maurizia Andolfi (Itálie) a smířlivý komentář legendy rodinné terapie Carlose Sluzki.
Druhý den následovala smršť asi 120 paralelních workshopů během celého dne.
Pečlivá snaha zbavit nás kofeinových zlozvyků (žádné coffeebreaky), snaha dopřát nám dostatek pohybu (množství workshopů v obřím kongresovém centru, nepřehledně značených bez přestávek na přesun) nemohly přehlušit vysokou kvalitu některých prezentací.
Přibližně polovina příspěvků byla spíše tematických, či kazuistických a polovina prezentací výzkumných projektů.
Pozoruhodný byl filosofující pohled Huga Jenkinse (UK) : Tanec na hraně - chaos a změna. Praktické zkušenosti Rogera Lowea (Austrálie): Jak se stát členem reflektujícího týmu. Přehledný příspěvek Alana Carra (Irsko) mapující výzkum v RT.
Osobně mne nejvíce zaujala skupina terapeutů kolem finského terapeuta Jaakko Seikkuly (který sám bohužel chyběl) rozvíjející „open dialog" přístup v rodinné terapii. Jedná se o přístup původně rozvinutý v péči o psychotické pacienty kladoucí důraz na dialogičnost, týmovost a spolupráci s významnými figurami sociální sítě klienta.
Z terapeutů hlásících se k dialogickému přístupu svoji práci s klienty ukazoval například Jim Wilson - budeme ho mít možnost vidět v Praze na konferenci „Systémy předpokladů a systemické praxe" (9. – 11. 6. 2011). Zajímavý byl prezentovaný přístup Elsy Jones a Eia Asen (Wales), které pracují skupinově s přibližně 5 páry naráz se zaměřením na klienty trpící depresí (Systemic couple therapy for depresion). Nečekaně osobní byl příspěvek Petera Robera (Belgie), který velmi pohotovým způsobem angažuje i malé děti na procesu rodinné terapie.
Práce všech čtyřech výše jmenovaných mi přijde charakteristická emoční angažovaností, využívající kromě klasických nástrojů rodinné terapie ještě techniky orientované na proces, reflektující aktuální prožívání klienta.
Osobně si cením i navázání kontaktu s polskými kolegy z Krakova, kteří se pod vedením Beradetty Janusz věnují rodinné terapii a rodinné terapii psychosomatických poruch na psychiatrické klinice při universitě Jagelonského (Zakład Terapii Rodzin Katedry Psychiatrii CM UJ).
NA této konferenci ukončila své presidentství EFTA Arlene Vetere a novou presidentkou se stala Kyriaki Protopsaltis-Polychroni z Řecka. Tak doufejme, že pod jejím vedením bude EFTA vzkvétat přinejmenším tak, jako doposud.
Lucie Hornová (*1973 v Brně) Zástupkyně SOFT v EFTA.
Vystudovala jednooborovou psychologii na FFMU v Brně. Má čtyřletý výcvik v Rogersovské individuální psychoterapii (1992-1996). Dlouhodobě pracovala se závislými na alkoholu a jiných drogách: v Anglii-Hebron House (1995-1998)-především se závislými matkami s dětmi, duálními diagnózami, atd., PL Jihlava (1998-2001). V roce 2001 atestovala z klinické psychologie. Po absolvování výcviku v Rodinné terapii psychosomatických poruch (2004-2008) se věnuje kromě běžné psychologické praxe především práci s rodinami. Od roku 1991 příležitostně tlumočí a překládá odbornou literaturu. Od roku 2008 pravidelně spolupracuje s akreditovaným výcvikovým pracovištěm pro RT v Brně. Má psychologickou ambulanci v Rychnově nad Kněžnou. Je vdaná a má 2 děti.
Chladová Helena: Uplatnění rodinně terapeutického přístupu na somatickém oddělení
Mgr. Helena Chladová: Uplatnění rodinně terapeutického přístupu na somatickém oddělení
Když to teď píšu, uvědomuji si, že hovořím o sobě, která jsem byla především v akci kolem stonání dítěte – protože se hovořilo převážně s matkami, dotazovaly se povětšinou matky, ale na oddělení nesměly ani ony, natož otcové.
Léčba probíhala cíleně, pouze se zaměřením na nemocný orgán. Předpokládalo se, že emoce na straně dítěte i rodičů – přesněji ty negativní – pláč, bezmoc a strach z odloučení – jsou zcela nepatřičné a zkomplikují léčbu. Řešilo se to tehdy vzájemnou izolací dítěte a rodičů a to, co se dělo v „meziprostoru“ v kontextu dětského stonání, se neřešilo.
Zcela přirozená a samozřejmá myšlenka o tom, že bezpečí a jistota blízkého vztahu, zajištění toho, aby obvyklé, život udržující způsoby chování a rituály dítěte i rodičů v situaci bolesti a ohrožení fungovaly a napomáhaly léčebnému působení medikamentů a ostatních zákroků byla naprosto upozaděna.
Role rodičů byla jasně vymezena – měli se chovat co možná nejstatečněji, s úsměvem uklidňovat předávané plačící nemocné dítě do rukou odborníků a s pokornou nadějí čekat, až mu je odborníci vrátí zdravé.
Lékaři a sestry museli být vlastně vyzbrojeni stejně „železnými“ emocemi v duchu vládnoucích postupů. Zvlášť náročné to muselo být pro ty z nich, kteří již sami byli rodiči. Měli za úkol přesvědčovat děti, že jsou „velké a statečné“ a že brečet je ostuda, když přece zase co nevidět půjdou domů. A naopak – když budou plakat, vyskočí jim teplota a zůstanou pak v nemocnici déle. Jsou zde, aby se uzdravily a to je přece dobře, tady jim pomůžou, uzdraví je, nesluší se proto, nechtít něco takového. Každý chceme být přece zdravý. A pláč to všechno jenom kazí...
O pár let později – někdy v roce 1988 – jsem nastoupila jako klinická psycholožka na tehdejší I. dětské interní klinice.
Situace tu byla podobná, ale přece jenom bylo už cítit záchvěvy proměny. Rodiče směli na oddělení v určitých dnech a hodinách. K těžce nemocným dětem směli častěji a na delší dobu. Ošetřující personál – jak to bývá v takové situaci obvyklé – se rozdělil na dva tábory – na ty, kteří zůstali zastánci „starých pořádků“ a na ty, kteří začali více vnímat to, co probíhá v prožívání a formování situace na straně dětí a na straně rodičů a jak to celé nabývá různých proměnlivých podob v různých souvislostech spojených se stonáním dítěte. Zvláště prostřednictvím dětí, jejichž onemocnění bylo chronické, dlouhodobé, pobyty v nemocnici opakované a časté, se začali více potkávat i s fungováním celé rodiny a vnímat to, čím se nemohli do té doby příliš zabývat – totiž – jak rodinné klima fungování určité rodiny určuje a modifikuje projevy dítěte i ostatních členů rodinného systému v situaci, kdy dítě onemocní. Na této – řekla bych – větší projekční ploše – nebylo možné si nepovšimnout, jak se příznaky určitého onemocnění chovají, prosazují se, ustupují, mění se v jiné v kontextu celého rodinného dění. V tom byly vždy nejdál sestry a bylo užitečné dobře naslouchat zvláště těm, které měly dobře otevřeny nejen oči a uši, ale také – chcete-li – hlavu a srdce.
Role psychologa byla zpočátku v tom celém definována zcela prozaicky. Každé dítě, které prošlo jeho rukama, muselo absolvovat především vyšetření intelektových schopností, pak teprve to ostatní. Pro lékaře to byl téměř zásadní výstup – protože pokud vyšly schopnosti jako dobře průměrné, mírně nebo zjevně nadprůměrné, odvolávali se následně na to, že „tak chytré, schopné dítě musí přece pochopit, že ….. zde si volně dosaďte cokoli, od přijetí skutečnosti, že je třeba jít na náročnou operaci, zůstat v nemocnici o další týden déle, po fakt, že rodiče se rozvádí a podoba jeho života bude zásadně změněna.
Psycholog byl tak delegován do role jakéhosi přesvědčovače a vysvětlovače, který měl za úkol přes rácio dítěte zajistit jeho optimální spolupráci a podobně „zpracovat“ jeho rodiče. Běda, když se někdo vymknul zažitým pravidlům a postupům – byl označen za nespolupracujícího nebo „nestandardního“. Zvlášť úchvatný termín vyzněl v celku „ to je nestandardní matka, bylo by potřeba ji nějak zpracovat“ To byla oficiální formulace prezentovaná na společných vizitách.
O něco později mělo psychologické vyšetření jasněji pojmenovaný cíl – mělo především odpovědět na otázku co a kdo se podílí na stonání dítěte – čili – kde je příčina, která způsobuje jeho příznaky a co nebo kdo je svým působením zhoršuje. Příčina mohla být buď ryze somatogenní nebo psychogenní. Buď a nebo. Potíž byla v tom, že u drtivé většiny dětských pacientů ať akutních nebo chronických bylo to i to.
Práce s rodinou jako se svébytným útvarem, který má svá pravidla fungování se začala jevit jako nutnost v momentě, kdy pouhé psychologické vyšetření dítěte a následný rozhovor s rodiči případně tzv. „podpůrná psychoterapie“ neměly žádoucí efekt. Přesto potřeba potkat se i s ostatními členy rodiny – s otcem a sourozenci, případně prarodiči nebo jinými osobami tvořícím prostor nukleární rodiny, byla ještě dlouhou dobu – nechci říci léta – vnímána jako zbytečný luxus. A on to luxus skutečně je – viděno optikou jednoduchého modelu - vyšetření dítěte, rozhovor s rodičem, závěr, zpráva.
Střet dvou systémů – nějak nastaveného systému zdravotnického s poměrně pevnými proporcemi fungování – a systému rodinného v jeho stabilitě i proměnlivosti v počáteční fázi zaznamenal obvyklé vzájemné odtažení a uzavření se za hranice svých vlastních mantinelů. Teprve postupně nastalo vzájemné „očuchávání“ a přibližování. Se změnou širšího společenského klimatu se postupně začalo proměňovat i ovzduší v menších společenských celcích a skupinách.
Rodiče přestali být nepřáteli zdravotnického personálu, který si postupně přivykl na to, že jeho práci někdo zblízka sleduje. Většina rodičů se také výrazně uklidnila, když mohla své dítě držet na klíně nebo za ruku během nepříjemných lékařských zákroků.
V kontextu této proměny se mohla začít zásadněji proměňovat i role a práce psychologů.
Mohu říci, že jsem toto tehdy vnímala velmi intenzivně. Přesun z ordinace od testů „na plac“ byl akt stejně revoluční jako samotný samet-plyšák. Potřeba propojování kontextů – tj. kontextu rodiny a kontextu zdravotnických pracovníků se stala základní součástí každodenní práce. Práce „za pochodu“, jak jí říkám.
Proměňování systémů – jejich vzájemné přibližování a opětovné vzdalování se děje v souladu se stejnou pulzací vyšších sociálních a jim nadřazených – kosmických – celků.
Čas přibližování je naplněn celou škálou nových, oživujících prvků, řada postupů je utvářena amatérsky, „na koleně“, jak se říká. Je bohatá na improvizaci a různá provizória. Je to čas nabitý blahodárnou kreativitou. Práce s rodinou a možnost aplikovat ji přímo v samém centru tak mocného vření jako je nemocniční oddělení, je přesně tohoto rodu.
Docela ráda „brousím“ v mysli do srovnávání projevů té doby se současným stavem – kdy vše, co tehdy bylo nové, vznikající a v plenkách, se stalo naprostou samozřejmostí.
Psycholog na oddělení býval „sám voják v poli“. Společnou řeč mohl mít tak akorát se sociálkami a učitelkami základní školy, ale nebyl příliš čas ani vůle nějakou společnou pozici směrem k silně zastoupenému medicínskému stafu budovat. Dnes je v tomto ohledu situace naprosto odlišná.
Herní terapeuti, ergoterapeuti, pet – terapeuti, klauni, tým interaktivního domu, který celoročně působí v nemocnici přípravou různých programů pro děti, včetně červnových Indiánských prázdnin v Motole, dobrovolníci – ti všichni spoluvytváří spolehlivou bázi a solidní psychosociální zázemí pro fungování psychologů v tak velkém zdravotnickém zařízení jakým je motolská nemocnice.
U dobrovolníků se zaseknu – zcela plánovaně, protože mi to nedá nedotknout se alespoň milou připomínkou toho, jak velké a užitečné věci vznikaly z drobných, často zcela soukromých iniciativ. Je to ukázka toho výše zmíněného amatérismu,který je nosný a já myslím, že hezká a hlavně – nabídla se vlastně sama.
Málokdo ví, že právě myšlenku dobrovolnictví, která k nám přišla z vyspělejších zemí, velmi krásně a spontánně v „čase proměn“ realizovala na dětské klinice v Motole čtveřice babiček.Byly to čtyři dámy „ve věku“, které se vedle péče o vlastní vnoučata rozhodly obohatit svůj volný čas tím, že budou pomáhat jiným – konkrétně dětem, které byly v nemocnici samy, a hlavně po odpolednách, kdy největší ruch utichne a rodiče nemohli docházet denně, byly smutné a potřebovaly si s někým povídat. Takovou roli přece v rodině odpradávna plnily – hlavně babičky. Staly se tedy babičkami všech dětí, které se cítily v nemocnici smutné a opuštěné. Babička, která chodila na naše oddělení, přicházela vždycky ve čtvrtek – takže se jí říkalo čtvrteční babička. Četla dětem pohádky, povídala si s nimi, nosila jim obrázky a omalovánky, pomáhala jim se psaním úkolů.
Nebude to možná k uvěření, ale když mě Lea oslovila zhruba před třemi týdny s žádostí o to dnešní účinkování zde a já jsem si v hlavě začala sumírovat, co a jak Vám tu sdělím, zazvonil telefon. A byla to ona, čtvrteční babička, dnes již více než osmdesátiletá, která se chtěla poptat na některé „své děti“, jejichž jména si dodnes pamatuje.
Pestrá škála „psycholidí“ tak vytváří nový subsystém v systému zdravotnických pomáhajících profesí. Vyvažuje dosavadní převahu těch somaticky zaměřených a je orientována na provázení rodiny – rodičů i nemocného dítěte – ne vždy příjemným světem nemocnice.
Není bez zajímavosti, co to všechno dělá v průběhu času s odborníky čistě medicínských profesí – s lékaři, sestrami, fyzioterapeuty a dalšími.
Míváme každé úterý vizitu, setkání týmu všech, kteří se v rámci motolské nemocnice a vlastně v rámci celé ČR, staráme o nemocné cystickou fibrózou. Když jsme před léty s takovými vizitami začali, byla převaha medicínských dat sdělovaných na těchto setkáních naprosto evidentní. Když se řešily věci, které souvisely s obyčejnými starostmi nemocných dětí i jejich rodičů, někteří zúčastnění zívali a dávali pak i verbálně najevo, že je toto tzv. „nepodstatné“ nezajímá a vlastně zdržuje. Tak, jako se proměnila účast tatínků na stonání dítěte – není výjimka, když dnes s nově diagnostikovaným dítětem tráví edukační týden na oddělení oba rodiče – tak jsou to dnes často právě lékaři, kteří zahajují hovor o tom, jak daná rodina reaguje na fakt onemocnění u dítěte a radí se o tom, kam a jakým způsobem by bylo dobré cílit potřebnou intervenci.
Každá generace nějak orientovaných odborníků přispívá svou „troškou do mlýna“ v oblasti svého snažení. Myslím, že ta má generace přispěla právě tím rozšířením pohledu na stonání dítěte a zvláště stonání chronické. Tím důležitým, na první pohled velmi samozřejmým faktem, který vstoupil do života nejen nám, ale zvláště všem zdravotnickým pracovníkům, je fakt, že v případě stonání dítěte je třeba pracovat s celou rodinou, pečovat o ni provázet ji a v situacích, kdy řeší nějaký problém nabízet jí možnost připojit se, abychom mohli jít kousek cesty, která je těžká, společně.
A já si jen velmi snažně přeji, aby tento jednoduchý a přece tak zásadní objev nezapadl zase časem např. někam pod stohy papírů dnešní přebujelé nemocniční administrativy.
Mgr. Chladová Helena
Nar. 1956, rozvedená, 3 děti, 2 vnoučata. Studium na FFUK jednooborová psychologie, dálkové studium, rok ukončení 1981, před tím SZŠ, střední zdravotnická škola v Jihlavě, obor dětská sestra. Po maturitě 4 roky pracovala v PL Bohnice jako psychiatrická sestra nejprve na psychiatrickém interním oddělení a poté na ženském příjmovém pavilóně označovaném tehdy jako „těžký neklid“. V té době pravidelná skupinová setkání zájemců o psychoterapii na Horní Palatě v Praze pod vedením primáře dr. Rubeše. Po dokončení studia psychologie práce na dětské psychiatrické ambulanci v Mladé Boleslavi u MUDr. Lídy Tomášové. Po druhé mateřské nástup na dětské psychiatrické ambulanci FN Motol ještě opět jako sestra (nebylo místo psychologa) a poté na 1. dětskou interní kliniku, kde jsem dosud. Práce s dětskými pacienty a jejich rodinami, zvláště s pacienty s cystickou fibrózou. Kromě toho práce na obvodě s klientelou rekrutující se z ordinací dětských lékařů v regionu Prahy 6. Výcvik v rodinné terapii u prim Boše a Špitze během 90. let. Členství v ČMPS a SOFT, dále v ECFS (Evropská společnost pro cystickou fibrózu). Pravidelná spolupráce s IPVZ, přednášky na téma „Chronicky nemocné dítě a rodina.“ Autorka kapitoly o psychosociální problematice pacientů s CF a o jejich rodinách v učebnici Cystická fibróza (Grada, 2006).
{jcomments on}
Rieger Zdeněk: Možnosti systemické práce ve velké nemocnici
Referát na „Dni rodinné terapie", konaném 9. 11. 2010
Vážené a milé kolegyně, vážení a milí kolegové,
byl jsem požádán, abych se zasnil o tom, jak může psycholog, psychiatr či psychoterapeut přispět k tomu, aby lidé,
hospitalizovaní na lůžko a zařazení tak do role nebo pozice nebo funkce nebo trestu pacienta prožili a využili tohoto období a této role či funkce apod. co nejlépe – ve svůj prospěch a v prospěch svých blízkých. Aby vyústěním hospitalizace byla nejen jasně definovaná (tedy potvrzená anebo upřesněná) diagnóza, ale také aby jejím cílem bylo vyléčení anebo alespoň redukce oné definované diagnózy a návrat do stavu přiměřeně zdravé existence.
Jedná se o velké téma, protože vlastně každá hospitalizace je zásahem do života pacienta a jeho světa – jím samým a jeho rodinou počínaje a společenstvím příbuzenstva a známých a zaměstnáním nekonče. Tento zásah může proto mít tři dimenze: 1) negativní – tj. že nemoc ohrožuje pacienta a jeho svět, stydí se za sebe anebo za člena své rodiny anebo se bojí či má zlost, 2) neutrální – tj., že chápe, že nemoc je přirozenou součástí života, kterou je třeba užít tak, jako je třeba řešit i jiné součásti bytí – od hygieny a zajištění jídla až po udržení kontaktu se sociálním prostředím a 3) pozitivní – nemoc nabízí díky nemocnici a jejím pracovníkům zájem, jídlo a péči, tu a tam zbavující pacienta zodpovědnosti za to, co dělá a jak se cítí a v některých případech umožňující zažít si pocit významnosti a přijetí bez nároku na to, abych dokázal, že si přijetí zasloužím a to nejen v nemocnici, ale i při návštěvách příbuzných a známých a po návratu z nemocnice i doma.
A to vše je podmíněno tím, jak je uspořádán svět pacienta – zda má svoji rodinu či partnera a jak je tento svět pojímán tím, kdo jej obývá a tím, koho dobrovolně anebo nedobrovolně či nevědomky zve k řešení situace, která způsobila to, že má anebo nemá potřebu vyhledat službu, pomoc či záchranu, nazvanou léčba. Z hlediska těchto služeb vyplývá, že každý, kdo onu pomoc nabízí - ať chce anebo nechce - je současně psychoterapeutem. Každý vrátný zdravotních zařízení, každá zdravotní sestra a každý lékař a znám i uklizečky, které dovedou spoluutvářet terapii pacientů. Ať si to uvědomují či neuvědomují – jsou tím, kdo spolupůsobí na proces léčby – pocitem důvěry pacienta počínaje a komunikací pacienta a obyvatel jeho světa v prostředí nemocnice nekonče. Tady vidím jedno z témat, které ještě stále zůstává otevřené: a to jak zodpovědně připravujeme studenty speciálních oborů medicíny na to, že současně mají i psychoterapeutický vliv a význam. A zda a jak na tuto roli připravujeme celý personál nemocnice – od řidiče sanitky... až po vrátného a uklizečky...
Nu – a nyní vstupme do světa nemocnice, do níž je umístěn pacient, který nemůže svoji nemoc řešit doma plněním toho, co mu v ordinaci sdělí a předepíše lékař. A připomeňme si, že nemocnice člení věk pacientů a mají své odbornosti – od běžných somatických a třeba neurologických až po gynekologické či psychiatrické. I tady se samozřejmě setkáváme s rozdíly přístupů zaměstnanců těchto oddělení – záleží nejen na diagnóze, ale i na přístupu zdravotníků. Jedno však by měla mít všechna oddělení obdobné: Přiměřený psychoterapeutický kontext léčby pacienta – od přirozeného a terapeuticky působivého sdílení jeho situace až po ono cílené psychiatricko-psychologicko-terapeutické působení na duši pacienta (a nejen na duši jeho, ale na duši světa jeho příbuzných, známých a sociálního prostředí). A tady – tady již začíná náš sen. A první, co se v tomto snu objevuje, je – věřte nebo nevěřte – svět sanitky a čekárny zdravotnického zařízení, do kterého člověk přichází a vstupuje anebo je umísťován či uvrhován...
V čem jsou důležité? Co se sanitky týče, měl by její tým být vycvičen v tom, že každý člověk, kterého odváží do zdravotnického zařízení, je součástí sociálního systému, který odjíždí společně s ním – a to v představách, emocích a interakcích se sebou samým anebo mezi námi. A tedy by sociální kontext pacienta měl být přiměřeně zahrnut do akce převozu člena onoho sociálního kontextu do zdravotnického zařízení. Samozřejmě jsou výjimky, jako je např. řešení akutních situací, jako je život ohrožující nehoda apod., ale znám z praxe „výjezdáře", že je vhodné mít na vědomí, že člověk, za nímž vyjíždíme, je součástí nějakého primárního sociálního systému a že je třeba při kontaktu s ním mít spoluúčast jeho systému na vědomí – a to i při kontaktu mnohdy nesmírně náročném a vyžadujícím buď pomalilinkaté krůčky k aktérovi anebo – je-li to nutné a možné - prudký zásah záchrannýma rukama v případě, že jde o život... A že je to téma, nabízející nesmírné množství alternativ nemusím jistě připomínat – já jsem při řešení situací typu „Nuselák" a „okno" či „střecha" se častěji setkal s lidmi, nechtěně opouštěnými či opouštějícími, než s těmi, kteří nebyli v takové situaci. To asi proto, že to mnohdy byla výzva těm, kdo je opouštěl anebo byl aktérem dramaticky zavrhován: Všimni si, co jsi mi provedl, hleď, že to pro mne není lehké... Takže zase téma, žádající uvědomění si spolupráce se sociálním prostředím aktéra – jeho rodinou počínaje a vedoucím v zaměstnání nekonče...
Nu – hned vzniká otázka: jsou aktéři zdravotnických záchranných služeb v rámci přípravy vedeni k reflexi sociálního prostředí člověka, jehož coby záchranná služba jedou zachránit – tj. ošetřit z akutního zranění a odvézt do nemocnice? Znám příběhy, kdy rodiče dospívajících dětí neměli vůbec možnost své děti na odvozu doprovodit... a případy, kdy rodiče malých dětí nesměli pobývat se svým dítětem... ale věřím, že dnes je situace rodin, kde je jeden z členů rodiny v ohrožení, lepší. Že jsou členové rodiny - zvláště volají-li po tom – respektováni a zahrnuti i do záchranné akce. A že se nezapomíná , že součástí každé takové akce je i vědomí jejího psychoterapeutického významu nejen pro pacienta, ale i pro jeho svět – rodinou počínaje a týmem spolupracovníků nekonče...
Nu – také to je součástí našeho snu.
A teď jeho pokračování: má dvě základní dimenze: prostorovou a programovou. Ta prostorová hovoří o teritoriu, v němž jsou lidé hospitalizováni. Měla by mít kromě místnosti s lůžky ještě 2 prostředí pro návštěvy: vstupní čekárnu a síň setkání. V čekárně informovaná přijímací služba vítá hosty (ano: hosty), přicházející za členy své rodiny či jinak blízké, umístěné v nemocnici a při 1. setkání jim sděluje pravidla setkávání (může jim je dát i písemně) – např. kde a jak se budou hosté s pacientem setkávat - a poté setkání zprostředkovává. Od 2. setkání – a to zvláště v případě psychiatrického pracoviště – je přijímací služba navíc vycvičena např., v tom, jak hosty vítat a jak jim nabídnout i případné egoposilující poselství, např.: „Buďte vítáni, říkala paní doktorka, že se váš Jeník moc a moc těší, až vás uvidí..." Ještě abychom nezapomněli: vstupní čekárna je v našem snu vybavena židlemi s područkami – tak, že se židle dají přesouvat, aby týmy hostů seděly u sebe a aby bylo možné vymezit hranici mezi různými týmy hostů. A součástí vstupní čekárny je vybavení pro děti, případně pro hůře se pohybující seniory, samozřejmě také zajištění možnosti hygieny od WC až po mytí rukou a podobně. A nástěnka. Nástěnka s rubrikou „PODAŘILO SE!" se čtyřlístkem na vykřičníku, nabízející hostům příběhy pacientů, kterým se podařilo vyléčit. Svého času visela taková nástěnka a zpráva v čekárně oddělení pro děti, dospívající a rodinu pražského RIAPSu – a ukázalo se, že je oblíbená, protože když se jednou podařilo zapomenout tuto rubriku vyvěsit, byli jsme na to naléhavě upozorněni jedním z příchozích rodičů... Dobré je také mít ve vstupní čekárně automat na pití a případné sušenky. Ale to si již každý dokáže představit... Služba v čekárně informuje hosty (říká „hosté") o základních pravidlech návštěvy: od ujasnění prostoru setkání a vymezení času setkání až po možnosti získat informace od lékaře a případné volání služby, kdyby se dělo něco nečekaného (zažili jsme např., že pacient napadl svoji návštěvu, o tom ale služba nemluví – jen nabízí možnost kontaktu v případě potřeby...). Služba také může mít
od terapeutů zadáno „poselství", které má návštěvě předat, např.: „Jo – a paní doktorka říkala, že se váš Jenda na vás moc těší a že krásně namaloval mapu ostrova rodiny, zeptejte se ho na ni..." Služba ve vstupní čekárně poté, co dostane zprávu od sestry lůžkového oddělení – případně poté, co si pro návštěvu přijde pacient sám – otevírá cestu do síně setkání.
Síň setkání je na odděleních, kde se pacient může pohybovat - v případě, že je pacient upoután na lůžko, jde návštěva za ním do lůžkové místnosti, kde návštěva má pro sebe připravené židle. Není-li tedy pacient upoután na lůžko, setkává se s návštěvou ve zmíněné síni setkání, která je umístěna buď na chodbě, kde je i pokoj hospitalizovaného anebo hned vedle vstupní čekárny. Má v našem snu přesouvacími zástěnami oddělené prostory, umožňující intimitu setkávajících se. Dle aktuální situace předává pacienta hostům jeho zdravotní sestra anebo lékař (to v případě, kdy je třeba dát hostům naléhavou informaci anebo s nimi domluvit konzultaci navíc) anebo – není-li třeba spoluúčast personálu nemocnice – přichází pacient sám...
Nu – a tuto možnost by měli mít v případě psychiatrické léčby členové rodiny jasně vymezenou – od možností kontaktu mobilem či počítačem a možnosti setkávání dle dohody třeba i 2x denně anebo 1x týdně až po dohodu, že se kontakt ani setkávání z terapeutických důvodů nebudou po určitý čas vůbec konat. Ono denní setkávání mi připomíná jeden kojenecký ústav , kde byla možnost setkání jen 1x týdně – některé mámy a tátové tam umístěných dětí pak stávali za plotem a koukali do oken, o nichž věděli, že je tam jejich děťátko... děťátko, které uvidí až po-po-po-pozítří...
Ale vraťme se k naší nemocnici. Tam totiž jsou součástí programu léčby kromě strukturovaných návštěv, zpracovaných dle situace, také konzultace s rodinami či s partnery anebo jinak indikovanými členy sociálního prostředí pacienta. A to vše zajišťují
se zaměstnanci další významná teritoria nemocnice, která mají i terapeutický význam: vstup do oddělení – dveře, které jsou podle situace zamčené anebo odemčené a na nichž je nápis s názvem oddělení a případně se jménem vedoucího anebo všech členů týmu oddělení, může na nich viset i obrázek se čtyřlístkem.... Je to významné místo – oslovuje pacienta při jeho prvním kontaktu s oddělením, ale stejně je důležité i při vstupu jeho příbuzných a známých.
Dále je to chodba, kterou pacienti a dle aktuální situace jejich hosté přicházejí do lůžkových pokojů, či do jídelny a hygienických prostorů – v jednom krizovém centru jsme museli zajistit bezpečí pacientů tím, že se dveře WC daly otevírat i zvenčí...
Na vstup navazuje místnost, do níž je pacient umístěn a kde má svoje lůžko a noční stolek a případně skříň (případně říkám proto, že někdy byly tyto skříně na chodbě mimo tuto místnost, což může být pro některé pacienty nepříjemné). A kde pacient je anebo není sám. Téma na dlouhé zvažování...
Dalším významným teritoriem je ordinace, tj. místnost paní doktorky anebo pana doktora, kde probíhá proces individuální léčby a v případě psychiatrie pak dle indikací také např. proces rodinné terapie za účasti všech anebo určených anebo příchozích členů rodiny či sociálního světa pacienta.. Nutno ovšem připomenout, že specifická rodinná terapie může probíhat také individuálně – jen s pacientem...
Další teritoriem je místnost zdravotní sestry nebo bratra, mnohdy nesmírně významná při řešení akutních situací v průběhu dní a nocí. Dále je to v psychiatrickém zařízení místnost pro skupinovou psychoterapii, která by měla být poselstvím o průběhu terapie prostřednictvím egoposilujících zpráv na nástěnkách. V této místnosti může probíhat i rodinná terapie – to když terapeuti nemají svoji terapeutickou místnost anebo ji mají malou, vhodnou jen pro individuální práci s pacientem.
To vše jsou nezbytní spolučinitelé léčby pacientů a musíme proto v rámci svého snu o ideálu zdůraznit jejich význam. Vytvářejí dvě základní dimenze léčby pacientů:
1. pocit bezpečí a 2. pocit, že jsou pacienti natolik významní, že personál zajišťuje jejich prostředí tak, aby se v něm cítili nejen bezpečně, ale také hezky a aby je inspirovalo svými poselstvími – poselstvími, získanými v průběhu terapie a nabízejícími se také na stěnách terapeutické místnosti. Ano – znám příběh pacienta, který rozšlapal a vyhodil ze stěny obraz, na němž byl namalován symbol Česka – Říp. Říp, na jehož vrcholu se zasebevraždila jeho milenka... což jsme z anamnézy samozřejmě věděli, ale nenapadlo nás, že Říp visí i u nás na chodbě... naštěstí měl zrovna službu lékař, který o situaci věděl a uměl zklidnit rozzlobenou sestřičku a pacientovi vyjádřit nejen porozumění, ale i terapeuticky pozitivní alternativy jeho akce...
Nu – jak je vidět do našeho snění patří nejen židle a lůžka, ale i obrazy na stěnách. Mohou mít významný terapeutický efekt – pozitivní i diskutabilní. Vhodné je, aby prostředí terapie bylo neutrálně příjemné a neprovokující svým obsahem a sdělením. Pacienti mají právo být těmi, kvůli nimž musíme odložit i své krásné obrázky či fotografie. My máme povinnost vědět, co je pro pacienty přijatelné. A porozumět – jako třeba pacientovi, který bez pocitů zla požádal o výměnu terapeuta proto, že ten, jemuž byl určen, měl na stěně kříž s ukřižovaným Kristem... Díky tomu měl pak o čem s druhým terapeutem hovořit...
Tak – zdánlivé maličkosti, ale jak je vidět, mohou to být maličkosti s velkým významem. A to nehovořím o kontextu léčby z hlediska světa, v němž probíhá: o tom, jak jsou o nemocech a např. tzv. bláznech informováni obyvatelé našeho světa...
Co dodat? To, že je asi teď očekávána úvaha na téma škol a metod práce a spolupráce s pacientem a jeho rodinou při hospitalizaci. Ano – věnoval jsem se teď více prostředí našich pacientů – ale bylo to jen proto, že terapeutické školy jsou bohatě propracovány a že jsem ve své praxi poznal, jak je ono prostředí také významnou součástí terapie – také proto, že připomíná i téma prostředí rodiny a světa, z něhož k nám do prostředí nemocnice pacient přichází anebo je přiveden. Je to jeho 1. kontakt se světem, do něhož se dostává většinou s nelibostí či s odporem anebo zoufalstvím, i když, jak již bylo naznačeno, může do něho vstupovat také velmi rád. A jeho 1. kontakt s tímto světem – zvláště je-li přivezen Záchrannou službou – a s prostředím tohoto světa je vlastně součástí vstupu do procesu terapie, do procesu, který v teritoriu léčebny určujeme my, zaměstnanci léčebny a který díky našemu vzdělání a zaměření nabízí pacientovi nejednu šanci. Za to sobě a Vám, milé kolegyně a kolegové, můžeme vyjádřit poděkování s výzvou:
Buďme si – abychom nebyli na nic –
vědomi svých hranic
a bezpečně pevných stěn
našich hlav a léčeben...
PhDr. Zdeněk Rieger
Milada Radosová: Spiritualita a transformační systemická terapie
„Jsme spirituální bytosti v lidské formě. To je esence duchovna. Snaha být více lidskými značí být otevřený a v kontaktu se silou, kterou nazýváme různými jmény, nejčastěji Bůh. Věřím, že úspěšné žití závisí na přijetí a vztahu s naší životní silou" (Virginie Satirová, Kniha o rodině, 1988)
Dobrý den dámy a pánové. Tématem mé přednášky je „Spiritualita a transformační systemická terapie"( TST).
Nejdříve k pojmu Transformační systemická terapie... jde vlastně o aktualizovanou podobu Modelu růstu 21.století.Dovolte, abych se nejdříve zmínila o autorce Modelu růstu o Virginii Satirové.
Virginia Satirová (1916 – 1988) je považována za jednu ze zakladatelek rodinné terapie. Ve své knize „The New People Making"v kapitole o duchovnosti říká:"Mé osobní názory a chápání duchovnosti mají počátek v mých dětských zážitcích z mlékařské farmy ve Wisconsinu, kde jsem vyrůstala. Všude kolem mě jsem viděla něco růst. Pochopila jsem velmi brzy, že růst je vlastně projev životní síly, projev ducha"...." Úcta k životu mi byla dána velmi brzy. Žádné rostliny nezačaly lépe růst, protože jsem je o to požádala anebo že jsem jim pohrozila. Rostly, jen když měly správné podmínky a řádnou péči, což pro mne znamenalo mít k nim láskyplný vztah a občas také s nimi promluvit. Najít správné místo a výživu pro rostliny –a také pro lidi-je něco, co je třeba neustále zkoumat a bděle sledovat.".
V roce 1948 získala Satirová magisterský titul v oboru sociální práce na Universitě v Chicagu. Světu psychoterapie v té době dominovali muži a hlavní slovo měla psychoanalýza. Satirová se velmi záhy odklonila od převládajícího psychoanalytického paradigmatu a vytvořila si vlastní psychoterapeutický přístup, jehož součástí byl systemický pohled, důraz na proces, přesvědčení o schopnosti organismu se sám řídit a léčit a hluboce spirituální (nikoli religiózní) pohled na život. Z psychoanalýzy si nicméně ponechala koncepci ego-obranných strategií, které vznikají v raném dětství a během života mohou nabýt podoby dysfunkčních vzorců. Tyto vzorce nazvala „copingové" či „sebezáchovné" strategie a pozice.
Satirová se při práci s klienty lehce a přirozeně přecházela z oblasti intrapsychické do oblasti interpersonální, které vnímala jako neoddělitelné části jediného celku. Nechávala zároveň prostor pro zkoumání vnitřních konfliktů, které lidé zažívají a které mohou mít - a často mají - své kořeny v minulých zkušenostech.
Úhelnými kameny terapeutického přístupu Modelu růstu jsou úcta k životu a snaha bezpodmínečně respektovat Životní sílu, ducha. V tomto smyslu má podle Satirové každý člověk nezpochybnitelnou a danou vnitřní hodnotu, Kontakt se Životní silou dodává člověku motivaci ke změně (Simon, 1989). Terapeutická práce Satirové byla vedena snahou navázat spojení s touto silou, dosáhnout „vyšší úrovně lidskosti". Člověk je „projevem života". Růst je pak „projevem působení Životní síly samé, projevem ducha" (Satir, 1988, s. 334). Základem terapeutické práce je tvorba kontextu, který je příznivý růstu, vzniku funkčních vztahů a projevení Životní síly (Banmen, 2003; Satir, 1988).
V kontextu rodinné terapie je za základ přístupu Satirové považován sociální konstruktivismus (Cheung, 1997). Pokud ovšem přihlédneme ke skutečnosti, že v základu terapeutického přístupu Virginie Satirové leží víra v „esenci" a spirituální povahu lidské přirozenosti, lze sociální vlivy v kontextu Modelu růstu vnímat pouze jako něco, co podporuje či blokuje tvořivou dynamiku lidství, vzhledem k esenciální lidskosti je druhořadé a této lidskosti buďto slouží nebo ji ohrožuje. Lidská podstata vyjádřená univerzálními touhami je motorem růstu a hnací silou ozdravného procesu. Díky tomuto nazírání se Model růstu odlišuje od relativistické pozice konstruktivismu, který za určující považuje sociálně konstruovanou realitu a relativistické subjektivní preference.
Životní sílu můžeme podle Satirové nazývat mnoha jmény. Jméno této entity pro ni není podstatné, důležitý je způsob a zážitek spojení s ní. Satirová využívala meditace a řízené imaginace. Jejich prostřednictvím se snažila pomoci lidem, aby získali zkušenost kontaktu s vlastním vnitřním zdrojem síly, se svou spirituální dimenzí, která je všem nezpochybnitelně dána. Smyslem jejího působení bylo vytvořit kontext pro transformaci omezených copingových vzorců, pro svobodné projevení univerzální Životní síly.
Satirová říkala „ jsme spirituální bytosti žijící ve fyzickém těle".
Ve své knize The New People Making Satirová píše: ( Kniha o rodině, 1994, Práh).." Nikdo-kromě lidí spjatých s náboženstvím-by před padesáti lety nepomysleli na to, že duchovnost může být vhodným předmětem diskuse v nenáboženské souvislosti. Někteří lidé mohou i dnes považovat duchovnost za naivní a pro záležitosti života bezvýznamnou. Já se však domnívám, že duchovnost představuje naše spojení s vesmírem, že je základem našeho bytí, a proto má podstatný význam v našem terapeutickém kontextu".
Satirová považovala každou živou bytost za projev Životní síly a byla přesvědčená, že každý člověk je schopen čerpat z univerzálního zdroje moudrosti a soucitu. Je to tentýž zdroj, kterému Dalajláma říká „Buddhova mysl". Tento pojem rezonuje se součástí lidské osobnosti, nazývané Satirovou „Self" či „Já jsem". Pro Satirovou i Abhidharmu je zásadní kontinuální proces růstu a transformace, tedy kvalitativní změna vztahových vzorců, nikoli jen změna chování, myšlení či cítění. Teorie systémů pak tuto změnu označuje jako „změnu druhého řádu" (von Bertalanffy, 1968).
Stejně jako představitelé humanistické psychologie byla i ona hluboce přesvědčena o nezpochybnitelné hodnotě každého jednotlivce. Sdílela i holistický pohled na osobnostní růst. Šla ale ještě dále. Věřila v pozitivní podstatu lidství, kterou není možné popřít a k níž se lze vždy dopracovat – bez ohledu na hloubku nánosů copingových vzorců.
Model vytvořený Virginií Satirovou bývá někdy označován jako Model růstu (Banmen, 2002, Satir et al. 1991), někdy jako Procesový model (Loeschen, 2002) a v současné době také jako Transformační systemická terapie Satirové (Banmen 2002) Bez ohledu na jméno je tento model „kompatibilní" se směry pozitivní psychologie a přístupy inspirovanými východními učeními, které se v posledních několika dekádách v západní psychologii objevily (Seligman, 1998, 2005; Linehan, 1991; Epstein, 1995; Germer et al. 2005).
Satirovou významně ovlivnily práce Ludwiga von Bertalanffyho i Alfreda Korzybskeho (Korzybski, 1935, 1994). Korzybski říká: „Mapa není krajina." A Satirová toto prohlášení aplikuje ve svém základním terapeutickém přesvědčení, že „problémem není problém, problémem je coping."
Satirovou ovšem není možné jednoduše zařadit mezi systemické terapeuty. V roce 1966 se stala ředitelkou výcvikového centra v „líhni" nových terapeutických přístupů, v nově vzniklém Esalenském Institutu v Kalifornii.
Při svých cestách po světě doufala, že bude moci svým dílem přispět k „míru v nitru, míru mezi lidmi a míru ve světě". Mnozí ji proto kritizovali a považovali za naivní idealistku. Satirová byla jedním z terapeutů, kteří stavěli na předpokladech, které později přijala pozitivní psychologie. Zmiňme například zaměření na zdraví, roli pozitivní zkušenosti, sebeúctu a další. Tyto koncepce se u Satirové objevují již v roce 1964, kdy vydává svou první knihu „Conjoint family therapy."( Společná terapie rodiny, Portál, 2007) Práce Virginie Satirové připravila půdu a spoluurčovala směr práce dalších psychologů, včetně Martina Seligmana, lze jí připsat podíl na začlenění myšlenek východních filosofií do západní psychoterapie.
Učení V.Satirové má blízko k esencialismu P. Tilicha„ Satirová i Tillich předpokládají v ontologické struktuře lidství univerzální základ, který předchází a dominuje historické a sociální podmíněnosti. Řešení problémů člověka vnímají v lidství samém a v opětovném spojení s vnitřní silou, která ukrývá transformační a ozdravný potenciál. Dysfunkce, bolest a utrpení, které jsou součástí existence, jsou vyjádřením hluboké lidské touhy po ztracené celistvosti. Utrpení a patologie jsou výsledkem narušení esenciálního řádu. U obou autorů stojí patologie a distorze existence v protikladu k hlubšímu pozitivnímu spirituálnímu potenciálu, který hledá způsob svého projevení a aktualizace v existenci. Tillichova teologie i Model růstu Satirové v sobě nesou hlubokou naději. Oba zastávají názor, že lidská podstata má přímou účast na spirituální dimenzi, která je součástí lidství. Virginia Satirová na sklonku svého života napsala slova, která tuto myšlenku vyjadřují nejlépe: „Základem uzdravení, spirituality a života vůbec je poznání síly ducha." (Satir, 1988, s. 338).
Virginii Satirové se podařilo propojit intelekt s intuicí, západní kulturu s východní filosofií dlouho před tím, než se na podobnou cestu vydali další terapeuti.
Jak jsem již zmínila, Satirová se inspirovala u mnoha filosofů a kolegů. Neustále vylepšovala svůj postup, zkoušela nové přístupy a pokoušela se přetvořit svůj systém na co nejvíce lidský. I přes to zůstala její základní filosofie a esence změny nedotčena.
Její kolegové a žáci, kteří pracovali v Modelu růstu, používáním modelu ho nejen udržovali na živu, ale dále ho tvořivě rozvíjeli. Mezi nimi chci především jmenovat dr. Johna Banmena Kanady, který se Satirovou úzce spolupracoval 18 let a od roku 1998 spolupracuje s IVS ČR a jezdí učit i do České Republiky.
John Banmen v květnu 2010 vedl v Praze seminář na téma „ Satirovská transformační systemická terapie „ a formuloval některé základní domněnky modelu , použité jako předpoklady do těchto bodů: Všechny lidské bytosti jsou jedinečnou manifestací Univerzální životní síly. Skrze tuto Životní energii se můžeme propojovat pozitivním, přijímajícím, láskyplným způsobem.
Lidské procesy jsou univerzální, všechny lidské bytosti získávají sebezkušenost prostřednictvím dělání, myšlení, pocity, očekávání, touhy a duševnho spojení. Proto můžeme k těmto procesům získat přístup a změnit je bez ohledu na různá prostředí, kultury, a okolnosti
Lidé jsou v podstatě dobří. Ve svém jádru na esenciální úrovni životní energie, jsou lidé přirozeně pozitivní. Potřebují v sobě najít tento vnitřní poklad, aby se mohli napojit na svou vlastní sebehodnotu.
Všichni lidé mají takové vnitřní zdroje, které potřebují pro vypořádání se s jakoukoliv životní situací a docílit díky nim růstu. Všechny potřebné vnitřní zdroje máme již v sobě, přestože se některé z nich naučili lidé vnímat negativně a jiné ani neobjevili.
Problém není problém, ale coping je problém. To, jak problém skrze naše významy prožíváme, naše obavy a schopnosti vyrovnání se .. to má dopad na to, jak velkým problémem se pro nás stane.
Symptom je podvědomé řešení problému, prostřednictvím vytváření dysfunkčních vzorců. Jedná se o pokus přežít bolest pramenící z daného problému. Vnímaný problém klienta je třeba vyslechnout a potvrdit, ale je třeba také provést terapeutické změny k dosažení zdravých řešení skrze osobní Životní energii a touhy.
Terapie se musí soustředit na zdraví a možnosti, ne na problémy a patologii. Životní energie je přirozeně pozitivně zaměřena . V terapii je potřeba využít přirozeného procesu lidského růstu pozitivním směrem.
Změna je vždy možná, i když vnější změny bývají omezeny, vnitřní změna je možná stále.Dokážeme se naučit být vědomě zodpovědní a rozhodnout se, jak budeme vnitřně žít, když se nemůžeme změnit z vnějšku.
Minulost nezměníme, můžeme pouze změnit její dopady na nás. Je možné změnit dopady minulosti tak, abychom mohli žít v přítomnosti více spojeni s pozitivní energií osvobození od minulých zranění, obav, vzteku negativních zpráv.
Lidé vždy dělají to nejlepší, co mohou. I když někdy udělají něco velmi negativního nebo destruktivního, bylo toto jednání jen nejlepším způsobem vypořádání se, kterého byli v ten okamžik schopni a je reflexí jejich sebehodnoty.... proto není důvod obviňovat někoho za minulé neúspěchy. Na druhou stranu, pomoci mu zažít pozitivně směřující Životní energii může otevřít prostor k vytvoření nových voleb pro přítomnost i budoucnost.
Pocity patří nám. Všichni je máme a dokážeme se naučit je ovládat, můžeme za ně být odpovědni a mít ohledně nich možnost volby. Můžeme naslouchat pozitivním životním sdělením našichpocitů ( pocity jsou poslové našich tužeb) a sami si dopřát validaci Můžeme se rozhodnout zbavit se pocitů, vytvářejících negativní energii a události a nahradit je přijetím, oceněním, odpuštěním, láskou a mírem..
Celistvost, růst a vývoj jsou přirozenými lidskými procesy a proto je nutné, aby na ně byl kladen důraz při jakékoli terapeutické změně. Transformační změna vychází z úrovně životní energie a je součástí přirozeného růstu a vývoje. Znamená, že se lidé přibližují svému skutečnému spirituálnímu Já, místo aby byli jen reaktivními systémy přežití.
Během terapie používá terapeut své Já jako nejmocnější nástroj pro vytvoření podmínek umožnění pozitivně směrované transformační změny.. Takoví terapeuti, kteří zažívají svou vlastní pozitivně směrovanou Životní energii jsou schopni klientovi zabezpečit terapeutické vztahy založené na péči, přijetí a nových možnostech. V řeči ledovce, jde o situaci, kdy klient cítí, že jeho touhy jsou naplněné.Terapeut při tom často zažije pozitivní podstatu klientovy Životní energie dříve,než klient samotný a napojuje se na něj na této úrovni.
Naděje je podstatným prvkem pro nastolení změny. Když terapeut zažívá pozitivní podstatu klientova skutečného Já, tak se naděje stává hmatatelným aspektem terapeutického procesu a vede ke změně.
Cílem terapeutické intervence v Transformační systemické terapie Satirové je kvalitativní změna transformace. Změna pramení v kontaktu s vrozenou moudrostí, jazykem Ledovce - s úrovní Self. Kontakt se Self sílí prostřednictvím integrace chování, pocitů, kognice, introjektů, očekávání a tužeb a vede k hlubší spiritualitě. Schopnost kontaktu se Self znamená vědomé a kongruentní zacházení s osobností v daném kontextu. Toto pojetí se týká i terapeutického vztahu, do kterého terapeut vnáší svá životní přesvědčení.
„Cílem terapeutického procesu je objevit a nastartovat ozdravný potenciál klienta (...) Pokud vnímáme cíl procesu takto, přiznáváme mu tím spirituální dimenzi. Všechny zdroje, které lidé potřebují ke zdravému fungování a osobnímu růstu, mají v sobě (...) Pokud věřím, že lidé jsou projevem Životní síly, pomáhám jim, aby žili v souladu s touto silou"
Virginia Satirová
Banmen formuloval základní terapeutické prvky Transformační systemické terapie podle Satirové (Model Virginie Satirové a jeho vývoj-Dr. John Banmen 2008 .
ZÁŽITKOVÁ. Terapie musí být zážitková, což znamená, že vedeme klienta k tomu, aby prožíval dopad minulých událostí v přítomnosti. A souběžně klient prožívá svojí pozitivní Životní energii v současnosti. Jednou z cest, která pomáhá prožívat klientům jejich negativní energii dopadů je tělová paměť. K energetickému posunu však může dojít pouze tehdy, když klienti prožívají oboje zároveň: negativní energii dopadu událostí a pozitivní energii jejich životní síly.
SYSTEMICKÁ.. Terapie musí působit jak v intrapsychickém, tak v interaktivním systému, v nichž klient prožívá svůj život. Intrapsychický systém zahrnuje emoce, percepce, očekávání, touhy a spirituální energii jedince - tyto všechny části jsou v systemické interakci .
Interakční systém zahrnuje jednak vztahy z minulosti i vztahy současné, které osoba prožila.Tyto dva systémy jsou ve vzájemné interakci. Změna v jednom systému vyvolává změnu v druhém systému.Nicméně, transformační změna je energetický posun v intrapsychickém systému, který potom navodí změny v systému interaktivním.
POZITIVNĚ ZAMĚŘENÁ . V Tranformační systemické terapii dle Satirové terapeut aktivně pomáhá klientovi přerámovat jeho percepce, vytvářet možnosti, naslouchat pozitivnímu poselství univerzálních tužeb a spojovat klienta s jeho/její Životní energií.Terapie je zaměřená na zdraví a možnosti, oceňování zdrojů a na očekávání růstu spíš než na patologizaci či řešení problémů
ZAMĚŘENÁ NA ZMĚNU. Těžištěm Transformační systemické terapie
dle Satirové je transformační změna, během celého sezení jsou kladeny procesové otázky, jejichž kladení je spojeno se změnou. Otázky typu „ co by se muselo pro Tebe změnit aby sis odpustil?" , poskytují klientovi příležitost prozkoumat nezmapovaná místa uvnitř jejich intrapsychického systému.
OSOBNOST TERAPEUTA Jak již bylo zmíněno, je kongruence terapeuta nezbytná k tomu, aby se klient mohl spojit se svojí vlastní spirituální životní energií. Když je terapeut kongruentní, prožívá ho klient jako pečujícího, přijímajícího, plného naděje, zvídavého, autentického a angažovaného. Terapeutovo používání jeho vlastní kreativní životní energie ve formě, metafor, humoru, sebeodhalení, sochání a spousta jiných intervencí pochází právě ze spojení terapeuta se svým vlastním spirituálním Já, když se nachází v kongruentní pozici
Terapie se soustředí na tři základní oblasti: intrapsychickou, interakční a na oblast primární rodiny.
Intrapsychický systém bývá v Modelu růstu popisován pomocí známé metafory Ledovce. Jde o způsob konceptualizace lidské zkušenosti. Zároveň je zde zohledněn fakt, že lidská zkušenost je svou povahou vnitřní a subjektivní. Jednotlivé komponenty zkušenosti jsou vnitřně interaktivní a systemické. Změna jedné oblasti ústí často ve změny v ostatních oblastech. Jednotlivé oblasti lidské zkušenosti zahrnují v lineárním, dvojdimenzionálním rámci chování, coping, pocity, pocity o pocitech (rozhodnutí o pocitech v souvislosti se zkušeností z primární rodiny), percepce (vnitřní přesvědčení), očekávání, touhy, Self.
Metafora ledovce
Při práci v Modelu růstu se snažíme udržet příběh na nezbytně nutném minimu. Slouží totiž pouze jako kontext pro terapii. Tento způsob práce reflektuje základní přesvědčení, že problémem není problém, ale coping.
Terapeutovým úkolem je zkoumat klientovu zkušenost, což znamená zkoumat jeho pocity, percepce, očekávání a touhy.
Poté, co terapeut získá představu o klientově vnitřní zkušenosti, nadchází čas pro definování cílů terapie. Při definici cílů terapie je nutné, aby za ně klient převzal odpovědnost a vyslovil závazek na nich pracovat.
Při terapii postupujeme od intrapsychické roviny k rovině interpersonální, interaktivní. Cíle jsou vždy definovány pozitivně. Jen tak se klient může soustředit na změnu a může do jejího dosažení vložit potřebnou energii.
V Modelu růstu mluvíme o tzv. metacílech terapie. Tyto cíle jsou ve hře vždy. Pomáhají udržet pozitivní směřování procesu změny:
Posílit sebeúctu klienta. Sebeúcta je prožitek vlastní hodnoty.
Pomoci klientovi činit vlastní rozhodnutí. Satirová radila lidem, aby se vždy, když se musí rozhodovat, snažili najít alespoň tři alternativy. Na svět se často díváme mechanisticky a redukcionisticky a jsme pak schopní vnímat pouze extrémní póly: dobré-špatné, hodný-zlý. Podobným dilematům se při práci v Modelu růstu snažíme vyhnout. Například s pomocí hledání tří (a více) alternativ. Volba není jen otázkou volby akce, ale zahrnuje i alternativní reakce na nesplněná očekávání.
Pomoci klientovi být sám za sebe odpovědný. Odpovědnost neznamená jen uvážlivost v rovině chování, ale také odpovědnost za vlastní vnitřní proces. V otázce odpovědnosti se Model růstu zaměřuje především na úroveň emocí, na jejich zvládání a adekvátní používání. Této problematice se ve svých publikacích věnují například Damasio (1999), Le Doux (1996) a Pert (1997).
Pomoci klientovi k dosažení kongruence. Kongruence je stav vnitřní a vnější harmonie, celistvosti a klidu. Kongruentní člověk není definován vnějším světem a událostmi, ale na svět odpovídá zevnitř, z vnitřního zdroje klidu, v souladu se svým Self, ale i v souladu s ostatními a kontextem, ve kterém se právě nachází.
V rámci metacílů pomáhá terapeut klientovi definovat jeho vlastní, pozitivně směřované cíle, které zahrnují celou osobnost, nikoli jen změnu chování nebo prožívání. Změna, a tedy i definice cíle, zahrnují v pojetí Modelu růstu chování, pocity, reaktivní pocity, percepce, očekávání i touhy. Jinými slovy, změna se týká celé osobnosti.
Dalším systémem, kde terapeut intervenuje je systém interaktivní.
Věříme, že vnitřní intrapsychická změna je klíčová má dopad na systém interaktivní. Při práci s párem či rodinou vždy se spojujeme s jednotlivcem na hlubší úrovni, pomáháme spojit každého se svým Já, aby se pak mohli propojovat s druhými z tohoto místa
Dalším systémem terapeutické intervence může být systém primární rodiny.Někdy v cestě propojení klienta s jeho hlubšími částmi ledovce (touhami, vlastním Já, spiritualitou) stojí v cestě negativní dopad událostí-většinou jde o dopad minulosti, vztahů v původní rodině. Klienti ve snaze přežít, zachovat si lásku a respekt rodičů se odpojili od svého Já a dělali věci, které byly od nich očekávány.Utvořili si svoji vnitřní zkušenost, která jim může bránit v rozvoji. Abychom mohli měnit dopad minulosti, často pracujeme se systémem primární rodiny . K této práci nám slouží rodinné mapy.
Smyslem a cílem tvorby map je změna negativního dopadu minulosti. Minulé události mohou klienta i v přítomnosti ovlivňovat jeho chování, prožívání, percepce a očekávání. Dobrá zpráva je, že i tyto negativní dopady lze transformovat v pozitivní zdroje pro život
Práce v Modelu růstu tedy v současnosti vypadá takto. Celkové zaměření terapie je směrem k pozitivně definovaným cílům. Platí to i přes to, že problematika, se kterou se ve svých praxích setkáváme zahrnuje například vztahové problémy, sebevražedné chování, sexuální zneužívání, domácí násilí, deprese, neurotické poruchy, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy.
Na závěr se chci vrátit k jednomu důležitému předpokladu modelu a to je spiritualita terapeuta. Terapeuti pracující v modelu transformační systemické terapie Satirové jsou přesvědčeni, že terapeut musí být nejen zručný a zkušený řemeslník, ale že musí být schopen efektivně a cíleně využívat vlastní Self ku prospěchu klienta a terapeutického procesu. Germer říká, že schopnost akceptovat druhé, lidskost (zde lze doplnit „kongruence") musí předcházet a doplňovat jakoukoli terapeutickou akci, neboť lidské kvality terapeuta jsou bez ohledu na jeho teoretickou orientaci hlavním faktorem efektivity psychoterapie.
Dovolte mi rozloučitse citátem Virginie Satirové:
„Otázka, kterou jsem si kladla, nezněla, zda duše existuje, ale jak se s ní spojit. O to jsem se také vždy snažila. Navázání kontaktu znamená především kongruentní komunikaci. Při kontaktu s druhým člověkem je to jako bych viděla jeho jádro, zářící světlo ducha, které je chycené v úzkém černém obale vlastních omezení a sebe-odmítání. Snažím se pomáhat lidem, aby viděli to, co vidím já. Pak můžeme společně obal rozbalit a hledat nové možnosti do budoucna. Prvním krokem při jakékoli změně je kontakt se spirituálním základem. Teprve pak lze připravit cestu energii, která se postará o uzdravení. (Satir, 1988, s. 340 – 341)"
Ledovec (obr. 4.1.) je patrně nejznámější metaforou Modelu růstu. S její pomocí Satirová popisovala jednotlivé úrovně lidské zkušenosti. Člověk je pomocí Ledovce znázorněn jako multidimenzionální systémSystém je tedy interaktivní soustava proměnných, které na sebe vzájemně působí a jejichž působení vede k výsledku, který je kvalitativně výše, než suma jednotlivých částí celku. V systému platí, že změna jedné jeho části či dimenze vede ke změnám všech ostatních částí a dimenzí. Chování a komunikace představují špičku ledovce, vrchol celistvosti osobnosti.
Vlož povídání a obrázek o ledovci
Ledovec lze rozdělit do tří rovin: interpersonální, intrapsychickou a univerzálně-spirituální. Jednotlivé dimenze jsou systemicky propojeny a i zde platí, že změna jedné vede ke změnám dalších. Kongruence znamená harmonickou interakci mezi jednotlivými dimenzemi osobnosti. Nyní se na jednotlivé dimenze podívejme podrobně.
Dimenze zkušenosti
{jcomments on}
Interpersonální dimenze
Satirová používala k popisu interpersonální dimenze pět všeobecně známých komunikačních pozic. Kongruentní komunikace v jejím pojetí zahrnuje a respektuje tři aspekty situace: Já, druhé a kontext. Sebezáchovné pozice (obviňování, usmiřování, superracionalita a rušení) představují nerovnováhu mezi třemi uvedenými složkami (Satir, 1988; Satir et al., 1991). Komunikační sebezáchovné pozice mají kořen v primární rodině. Vznikly díky potřebě být milován a přijat rodiči. Obviňování je způsob sebeochrany na úkor druhých. Usmiřování znamená sebeobětování pro druhé. Superracionalita je rezignací na Self i na druhé a plné soustředění na kontext. Rušení znamená totální únik od reality. Kongruentní, čili přímá komunikace reflektuje vztah mezi verbální a neverbální komunikací, soulad mezi obsahovou a afektivní stránkou sdělení. Kongruence znamená volbu založenou na vědomí, uznání a přijetí sebe sama, druhých i kontextu (Satir et al., 1991).
Intrapsychická dimenze
Intrapsychická dimenze je tvořena soustavou vnitřních zkušeností, jejichž výsledkem je pak chování a komunikace. Zkušenost je podle Satirové tvořena pocity, reaktivními pocity( rozhodnutí o pocitech), percepcemi( vnitřní přesvědčení) a očekáváními. Model růstu je často řazen mezi zážitkové terapie a mnoho lidí se domnívá, že proto pracuje především s emocemi. Cílem terapeutické intervence není změna na úrovni pocitů, ale změna na všech úrovních Ledovce, změna percepcí, reaktivních pocitů a očekávání (Loeschen, 1998; Satir et al., 1991). Transformace jednotlivých úrovní probíhá prostřednictvím verbální explorace a „sochání", tedy jejich fyzickou externalizací. Percepce, pocity a očekávání jsou převedeny do vědomí, prozkoumány. Jakmile vznikne nový pocit, nové očekávání, nová percepce, objevuje se zároveň i nový copingový vzorec, vzorec, který má blíže ke kongruenci (Satir et al. 1991). Univerzálně-spirituální dimenze
Poslední dvě vrstvy Ledovce – touhy a Self – tvoří univerzálně-spirituální dimenzi osobnosti. Touhy jsou synonymem univerzálních lidských potřeb – potřeby být milován, respektován, potřeba bezpečí, někam patřit, touha pasvobodě, po smyslu atd. přijímán (Satir et al., 1991). Touhy jsou všem lidem společné a reflektují bazální lidské aspirace. Kongruence ve vztahu k touhám znamená jejich vědomí, znalost a přijetí. Univerzální je i spojení s dynamickou spirituální bází, Satirovou nazývanou „Životní síla". V osmdesátých letech se v pracích Satirové začal projevovat větší příklon ke spiritualitě. V té době začala o kongruenci hovořit jako o harmonickém propojení Self, Životní síly a spirituality (či Boha) (Banmen, 2003; Satir et al., 1991). Touhy a spojení s univerzální Životní silou společně tvoří univerzálně-spirituální dimenzi osobnosti.
Kongruence
je stav, který může být podporován či blokován na kterékoli z výše uvedených dimenzí. Intrapsychická, interpersonální a spirituální dimenze jsou vzájemně propojeny. Pro zvýšení kongruence klienta využívala Satirová především práci ve druhé a třetí dimenzi osobnosti. Změna zahrnovala transformaci očekávání, percepcí, pocitů, práci s touhami a spojení se Self.
Kongruence ve smyslu terapeutického cíle tedy znamená harmonizaci jednotlivých elementů systému osobnosti.
Obecným cílem terapeutické intervence Modelu růstu je změna toku energie či její odblokování; tedy změna dysfunkčního vzorce distribuce ve vzorec zdravější, který lépe odpovídá vyšší kongruenci ve smyslu vědomí, otevřenosti a spojení se základními dimenzemi osobnosti (Satir et al., 1991). Terapeutická intervence se dotýká jednotlivých rovin systému osobnosti a změna probíhající na těchto rovinách transformuje celý systém.
MUDr. MILADA RADOSOVÁ - dětský psychiatr, rodinná terapeutka, supervizor
vystudovala FVL UK v Praze, 1. atestace z psychioatrie, 2. atestace z dětské psychiatrie, funkční specializace v systemické psychoterapii, absolvovala dlouhodobý výcvik v rodinné terapii u dr. Boše, dr. Špitze a Dr.Gjuričové.
Nyní pracuje společně se svým manželem psychiatrem-sexuologem v Rodinném centru MiLuRa, s.r.o. v Havlíčkově Brodě jako psychiatr pro děti a dospělé, rodinný terapeut.
V IVS ČR (Institut Virginie Satirové Česká Republika) pracuje jako lektor, supervizor a garant programu psychoterapeutického výcviku MoViSa (Model Virginie Satirové) – akreditovaného pro zdravotnictví a také jako supervizor organizace SOFT ( Society of Family Therapists)
Stanislav Komárek: Magické elementy medicínské péče
Stanislav Komárek: Magické elementy medicínské péče
Z autorovy knihy Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2005.
Činnost medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) upomíná v některých aspektech na předkřesťanské či mimokřesťanské praktiky, chápané původně většinou jako náboženské. Nadužívání chirurgických zásahů a záliba
v nich nápadně připomíná zásahy do tělesné integrity široké škály kultur (obřízka mužská i ženské, vytloukání, zabrušování či inkrustace předních zubů, rozmanité perforace boltců, rtů, nosních přepážek, deformace lebek, tetuáže barevné i plastické, deformace ženských nohou v císařské Číně, prořezávání mužské uretry u některých Austrálců, ba i četné trepanace lebek u kultur starého Peru, neolitické Evropy i jinde atd.). Všechny tyto zásahy se pohybují na škále mezi úkonem náboženským a kosmetickým, většina jich probíhá v pubertě jako nějaká součást iniciačních obřadů a jsou pevnou součástí dané tradice (co bys byl za muže, kdybys neměl..., vždyť bys byl ošklivý a smáli by se ti..., všichni to vydrželi..., tak to musí být... Bůh přikázal... atd.). Hezky je to vidět třeba na pouštění žilou, venesekci, která byla původně (např. u Mayů či Aztéků) formou oběti božstvům, později nabyla terapeutický charakter a téměř u všech kultur byla neobyčejně rozšířena – miska ve znaku holičství právě na tuto lazebnickou praktiku podnes upomíná – a posléze jako pověra opuštěna. Dnes se zachovala v zásadě jen v rámci dodávky transfúzní krve, tedy jako „oběť" jiným lidem (cesta od služby bohům k službě lidem je v mnoha případech jaksi typická – na domácím „oltáříku" už většinou nestojí ikona, ale obraz manželky či dětí). Naše kultura má tendenci vydávat řadu podobných zásahů za čistě medicínské a tudíž "nutné" (abys zdárně přežil, musíš...), zásahy do tělesné integrity mají velmi vzestupnou tendenci i v jiných oblastech – piercingy, tetuáže (co všechno by asi dokázala dnešní chirurgie se svými dovednostmi, kdyby popustila uzdu své fantazii?).Německý chirurg Berndt Hontschik ukazuje na případu frankfurtské kliniky, že nápadná převaha mladých dívek mezi adepty apendektomie se vytratila a počet zásahů prudce poklesl, když se přestalo s velkorysým preventivním operování při sebemenším podezření a klinika se soustředila jen na případy zcela evidentní (pokles o tři čtvrtiny). Pubescentky byly nezřídka přiváděny svými matkami, které se zásahu mnohdy téměř dožadovaly – „zlý muž v bílém plášti" měl jejich neposlušným dcerám penetrovat do břišní dutiny a vyříznout příslušné střívko, „aby viděly" (i u matek bývá v tomto věku nápadně mnoho ženských a žlučníkových operací). Něco podobného by platilo i o rutinně indikovaných tonsilektomiích. Dodejme, že rozmanitá omezení v potravě, často prakticky totožná, mohou být chápány jako opatření medicínské (dieta léčebná), náboženské (půst) nebo kosmetické (dieta redukční) a podle toho i prožívány.
Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze často jsou. I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků – jako jakési povinné transcendentální pojištění. (Konec konců i církev znala „preventivní prohlídky" v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tímtéž, co ve středověku podávání svátostí – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování.) Zbylé aktivity se zdály sloužit jen k rychlejšímu vytahování z kapes „oveček", ale nikdy tomu tak nebylo zcela – holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem. Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou. Zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů (viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku, a v podstatě znechucující všechny smyslové radosti, jak to působivě líčí Le Fanu) a obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz (málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí).
Bedlivé předpisy tabuového charakteru, reglementující stravování, odívání, sex a mnohé další oblasti, měly všechny tradiční kultury bedlivě propracované – vědělo se, co má dělat nemocný, co rodička, co bojovník před odchodem do bitvy – jako medicínská, nikoli primárně nábožensko-tradiční záležitost, se tyto předpisy začaly chápat až v nové době. Plakáty, na nichž zvětšeným krvelačným obludám kane z nečistého hypostomu, který si brousí na své oběti, odpuzující lymfa (varovaly před klíšťovou encefalitidou a propagovaly drahou očkovací látku), které jsem kdysi vídal v Rakousku a nověji i u nás, předčily svou dryáčnickostí a citovým vydíráním zjevně i nejhorší prodavače odpustků patnáctého století. Není asi náhodou, že nejčastěji léčenou fobií přítomné doby jsou přemrštěné obavy ze špíny a choroboplodných zárodků.
Eugen Drewermann dokládá velmi plasticky, že katolická sexuální morálka, jejíž v dnešní době málo realistické předpisy je mezně těžko dodržet, vyvolává v rodinách napjatě neurotickou atmosféru, velmi příznivou tomu, aby se některé z dětí věnovalo klerikálním povoláním a z hříšného a nechutného světa tímto pádem „vyvázlo" (že je to iluze, mladá mysl nerozpoznává). Je třeba jen dodat, že v rodinách věřících silně v MPK a jeho osvětu vzniká atmosféra zcela podobná a budoucí pretendenti těchto povolání, pokud svůj stav „nezdědili", jak se často stává, jsou právě děti bojující s vlastními strachy a nejistotami takto vyvolanými, v posledku strachem před smrtí a snahou se takto „pojistit". Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou.
Stanislav Komárek: vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul RNDr., krátce byl aspirantem v Parazitologickém ústavu AV.Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde získal r. 1984 titul Dr.rer.nat. Působil v Naturhistorickém museu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity.Od roku 1990 působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, v letech 1996-2001 jako vedoucí katedry, externě učí též na Katedře estetiky a Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK, od roku 2003 je hlavním úvazkem členem Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK. Roku 1994 se habilitoval v oboru entomologie, roku 1997 získal doktorát v oboru filosofie výchovy, roku 2001 byl jmenován profesorem filosofie a dějin přírodních věd.