Laická představa terapie pevným objetím je často velmi odlišná od procesů, které při terapii pevným objetím probíhají. Terapie pevným objetím nespočívá zdaleka pouze v tom, že je klient v jediném sezení instruován, jak má pevné objetí provádět a tím terapeutická práce končí. Terapeut velmi podrobně zkoumá anamnézu klienta, podrobně se věnuje genealogii, aby zjistil, co vše může mít vliv na současnou situaci klienta, jaký je její kontext. Je-li narušen vztah například dítěte a jeho rodiče, terapeut se věnuje i vzájemnému vztahu rodičů a minimálně vztahům rodičů ke svým rodičům. Velmi často objeví, že některé vztahové problémy se táhnou přes několik generací. Terapeut pevným objetím si je vědom toho, že nemůže pevným objetím podpořit vztah mezi rodičem a dítětem, pokud vztahy mezi rodiči nebo jejich vztahy s jejich rodiči jsou pro ně samotné neuspokojivé a musí se nejprve věnovat nejprve ošetření těchto vztahů, které časově předcházejí. Jejich dobrá kvalita je důležitou podmínkou pro rozvoj vztahu rodičů a dětí. Terapeut k tomu má k dispozici další terapeutické formy: manželské smíření a smíření s rodiči, většinou pod vizualizací. Rodiče tedy, pokud mají o tento způsob terapie zájem, mají ještě před objetím vlastního dítěte velmi často zážitek z jiné formy pevného objetí. Dítě pevně objímá vždy jen jeho vztahově nejbližší osoba, zpravidla rodič, který je veden jednak k větší jistotě a jednoznačnosti ve svém vztahu k dítěti a zároveň k tomu, aby uměl dítěti více porozumět. Dítě v pevném objetí zpočátku protestuje, postupně se však zklidňuje, protože cítí, že rodič je jednoznačně přijímá i s jeho chybami. Nikdy terapeut nepřistupuje k terapii pevným objetím u dítěte, pokud s ní jeden z rodičů nesouhlasí.
Mezi další kontraindikace patří na prvním místě úmysl použít terapii pevným objetím jako výchovný prostředek k vynucení poslušnosti, dále citová ambivalence rodiče dítěte, těžké psychické onemocnění (psychóza či porucha osobnosti) nebo sexuální zneužití ze strany rodiče v minulosti.
Terapie pevným objetím je náročná na přípravu rodiny k ní, zvláště, jedná-li se o pevné objetí dítěte. Pracuje se při ní s rodiči i s dítětem, které je seznámeno podrobně s tím, co a proč se bude dít a u dětí v prepubertě a starších je nutný jejich souhlas. Práce s klienty také pevným objetím nekončí. Většinou je třeba je doprovázet delší časové období (několik měsíců) v procesu změn, které se v jejich životě odehrávají.
Pracovala jsem většinou s rodinami, kde rodiče byli znejištěni množstvím až protichůdných rad z různých populárních knih a článků, kteří chtěli pro své dítě to nejlepší, a snažili se mu maximálně se přizpůsobit. Dítě se stalo středobodem rodiny, neuneslo zátěž, vyplývající z nejistoty rodičů a reagovalo citově labilně, což prohlubovalo nejistotu rodičů a vztahy v rodině se pak velmi komplikovaly. Neměla jsem ve své praxi příležitost k terapii pevným objetím u dítěte s autismem, rodiče neměli o tuto formu terapie zájem.
Musím říci, že terapii pevným objetím ve své praxi využívám zřídka. Většina klientů, kteří jsou seznámeni s možností terapie pevným objetím, volí raději jiný způsob psychoterapeutické práce, terapii pevným objetím pokládají za velmi emocionálně náročnou. Někdy naopak rodiče žádají o terapii pevným objetíma já ji nedoporučím, neboť v pozadí za jejich přáním je představa o lepší ovladatelnosti dítěte bez ochoty porozumět mu nebo pouhá úzkost, že rodič nebo situace, ve které se rodina nachází, není úplně dokonalá a je třeba ji prostřednictvím TPO k dokonalosti dovést.
Mám-li usuzovat na základě několika katamnestických zpráv, které jsem dostala, došlo u klientů většinou k pozitivní změně ve vzájemných vztazích, které se týkaly posílení vzájemné úcty, rozvinutí empatie a vzájemného porozumění. Nesetkala jsem se s informací, že by se u některého klienta vztahy zhoršily.
Myslím, že terapie pevným objetím prováděná vyškolenými terapeuty je jednou z možností, jak pomáhat v rodinách zlepšovat vztahy, které její členové vnímají jako neuspokojivé. Mělo by zůstat na volbě informované rodiny, zda tuto možnost využije.
