pondělí, 26 září 2011 10:48

Rieger Zdeněk: Rodinná terapie s jednotlivcem (RT bez rodiny)

Napsal(a)

Vážené a milé kolegyně, vážení a milí kolegové

dovolte mi, abych dnešní Den RT začal prvním příběhem své terapeutické praxe. Protože jsem měl díky 21.srpnu 1968 problémy a nemohl proto studovat žurnalistiku, jak jsem si přál, nastoupil jsem do funkce pomocného vychovatele v pasťáku – pardon: v Dětském výchovném ústavu (DVÚ) - v Horním Maršově. Byl to DVÚ pro zlobivé chlapce.

Tento DVÚ měl dokonce i zlobivého soudruha – pardon: pana - vedoucího, který se uměl vzepřít soudruhům a ztratit z mých kádrových materiálů stránky, kde bylo psáno, že jsem politicky nevhodný. A nenápadně mě na to upozornil… a dal mi tak příležitost uvažovat o možnosti dalšího studia...

…a já se v té době v onom DVÚ zrovna naplno setkal s tématem rodiny. A to především díky 11letému Honzovi, když vyprávěl svůj příběh: měl podle něho skvělou mámu a babičku a dědu, táta byl neznámý, on sám byl jedináček. Byl to příběh, který byl svým láskyplným povídáním o mámě opakem příběhů ostatních chovanců ústavu. Dokonce mezi svými vrstevníky provokoval averze, takže jimi byl Honza občas napadán – zlobilo je, že o své mámě mluví tak hezky, zatímco oni o svých rodičích většinou radši mlčeli…. A nejen to – i některé kolegyně vychovatelky a kolegové vychovatelé Honzu kárali i trestali povinnými pracemi za to, že záměrně lže, protože podle úředních papírů byla matka „asociální živel“.

A já – začínající v ústavu a naivně důvěřivý a hledající a neprofesionálně zapomínající

na pravidla, která coby zaměstnanec ústavu musím dodržovat, jsem si položil otázku,

zda a proč si tenhle kluk v pasťáku tak vymýšlí – a co jej vede k tomu, že tvrdí, že má skvělou mámu. A objevil jsem tak díky jemu 2 možnosti, jak na jeho vymýšlení či tvůrčí nápady reagovat: 1. stejně, jako ostatní kolegové jednoznačně věřit úředním papírům a kárat či trestat Honzu za to, že lže o své rodině a dokonce jej tkzv. „výchovně“ upozornit na to, že má takové rodiče, že nakonec nezbylo nic jiného, než že musel do „výchovňáku“. A že je pro něho „výchovňák“ i šancí. A snažit se jej přitom vychovávat, aby už nezlobil a nelhal, anebo 2. společně s Honzou vytvářet virtuální svět rodiny v podobě, kterou nabízel

– vytvářet jej také proto, aby ona virtuální tvůrčí realita byla pro Honzu výzvou k reflexi svého dosavadního života a k tvořivé přípravě na život následující…

Díky svému novinářskému snu nacházet i v socialistickém světě realitu s nadějí, ale i díky Honzovu neustávajícímu snění o hodných rodičích, jsem zvolil 2. možnost – a společně s Honzou jsme objevovali metaforu, z níž se po čase vyklubal „ostrov rodiny“ (OR)… Nu - a nakonec vše vyústilo v nápad, který Honza předtím zásadně odmítal – v nápad, aby Honza po měsících povídání o virtuální mámě napsal dopis mámě skutečné…

A stalo se něco nečekaného: protože Honzova máma v té době zrovna pobývala u nějakého jiného muže, otevřela Honzův dopis jeho babička (máma mámy), a ta – zaskočena tím, že dítě v ústavu může psát dopisy a překvapena Honzovou snahou – oslovila společně s dědou svoji dceru. Oslovila ji i přesto, že vnuka odmítala, protože to byl syn opovrženíhodného muže, kvůli kterému měli s dcerou několik let trvající konfliktní vztah, jehož výsledkem bylo mimo jiné také to, že se vůbec nesetkávali. A Honzova matka, překvapená tím, že stojí své matce za to, aby ji oslovila a že ji dokonce vyzvala, aby synovi odpověděla - poprvé svému zlobivému synovi skutečně odepsala. A nejen to: podlehla i naléhavému dopisu své matky – babičky Honzy – a šla na oddělení péče o dítě příslušného Okresního národního výboru (ONV) a na návrh sociální pracovnice pak navštívila psycholožku v Okresní pedagogicko-psychologické poradně (OPPP). A Honza, zaskočen tím, že mu máma poprvé napsala laskavé psaní, si o tom se mnou popovídal – a rozhodl se odpovědět mámě dalším dopisem… A…a nakonec se díky OPPP podařilo, že se máma za Honzou přijela podívat… …což je již další etapa jejich příběhu. Jen možno dodat, že je to příběh návratu – a to nejen Honzy k mámě, ale i jeho mámy k jejím rodičům, kteří byli natolik zaskočení snahou své dcery setkat se po letech znovu se synem – jejich vnukem - že jí pomohli, aby měla kde bydlet… Vlastně se tak řešilo

i téma rodiny mámy… A to vše začalo individuální spoluprací mezi vychovatelem a Honzou a spoluprací psycholožky OPPP s matkou. A mělo to až nečekaný rodinně terapeutický efekt.

A je to současně příběh, který mě přivedl k rozhodnutí působit v pedagogicko-psychologických službách… Takže to, že tady teď hovořím, je díky Honzovi: byl prvním člověkem, s nímž jsem rodinně-terapeuticky spolupracoval – a to i přesto, že se to dělo jen a jen za účasti jeho jediného - ostatní se účastnili mimo nás. Vyústěním této individuální spolupráce byl návrat Honzy domů a navazující matčina a Honzova rodinná terapie v OPPP…

Mě zážitek s Honzou pak v době studií a prvních příběhů z praxe, provokoval k otázkám. Jednou z nich samozřejmě byla i otázka, zda Honzův příběh patří do rodinné terapie… Podle některých odborníků je rodinná terapie rodinnou terapií skutečně jen tehdy, když se jí účastní celá anebo většina rodiny… Já díky Honzovi a jeho mámě vím, že nevím, je-li toto tvrzení oprávněné…

Což připomíná další příběh – příběh z Pedagogicko-psychologické poradny v Klatovech, kde jsem působil po studiích. Patří k příběhům, které terapeuta ve mně přivedly k tomu, že již běžně nezval a nezve na 1. konzultaci celou rodinu a nabízí rodině možnost rozhodnout se, kdo na 1. konzultaci přijde. Jedná se o příběh matky, která se dostala do konfliktu se svojí 16letou dcerou. V příběhu ještě působili dva členové rodiny: otec, který hájil dceru a 19letý syn, který stál na straně matky. Oba rodiče byli vysokoškolsky vzdělaní a oba byli upřímně zaujati svým tématem a oba proto objednali na konzultaci celou rodinu, s čímž terapeut samozřejmě rád souhlasil. Jenže stalo se, že otec byl v den dohodnuté konzultace nečekaně odvolán kvůli akutnímu problému v práci, což vedlo dceru k tomu, že i ona odmítla jít

na konzultaci jen s mámou a bratrem - bez táty. A 19letý syn dospěl k závěru, že chodit k tomu „psycholoušovi“ s mámou sami – „bez těch, kdo všechno zavinil“ - nemá smysl. Máma to, protože jiná možnost nebyla, odsouhlasila – ale rozhodla se využít příležitosti a jít k tomu psychologovi nejdříve sama. Chtěla jej, jak se pak ukázalo, přesvědčit o tom, že ona není strůjcem problému.

A terapeut ji bez ostatních členů rodiny přijal. A matka hned na 1. konzultaci dala najevo, že očekává terapeutovo sdílení s jejím viděním situace. Terapeut vyjádřil porozumění – uvedl matčin názor jako jednu z možných alternativ důvodu setkání. Matka souhlasila: „Ano, chci, aby si manžel uvědomil, že takhle jako otec jednat s dcerou proti mně nemůže.“ V té době terapeut již pracoval s metodou „ostrova rodiny“ (Or), matce ji popsal a nabídl, aby nakreslila

2 mapy jejich Ora – 1) mapu toho, co se teď aktuálně na pevnině Ora děje a 2) mapu ideálního Ora – tedy v situaci, která bude pro matku přijatelná a příjemná. Díky pohyblivým figurkám pak na pevnině ideálního Ora hledali další možné konstelace Ora, přijatelné pro jeho obyvatele. A objevilo se téma matčiny nespokojenosti s manželovým – jak to nazvala: „odporem k synovi a nadržováním dceři“. Terapeut nabídl, aby na příští konzultaci přišli

jen matka s otcem. A stalo se něco nečekaného: tvořivá matka si v průběhu konzultace díky mapě Ora uvědomila, že dcera není proti ní, že jen aktivně vyvažuje pevninu Ora, nakloněnou díky svému vývoji a z něho vyplývajícího konfliktu mezi rodiči. Jak řekla, Or ji inspiroval k tomu, že ji dokonce napadlo, že dcera i syn vyvažují Or i prostřednictvím napětí mezi nimi

- napětím, které udržuje rodinu v neustále aktivované součinné pozornosti. A požádala terapeuta, zda by příště ještě nemohla přijít sama – že je pro ni důležité si nejdříve celou situaci zmapovat a pak se setkat se všemi. Terapeut byl překvapený, až dosud vždy pracoval s celou rodinou anebo s větší částí rodiny – a najednou dostal výzvu ke korekci svých očekávání a představ. Rád souhlasil. A matka pak na příští konzultaci sdělila, že zažila doma něco, co zcela změnilo situaci: všichni členové rodiny byli zaskočeni tím, že nemusí jít ani

na příští konzultaci s ní – vyjádřili zájem a vyptávali se, co si máma s tím psychologem povídá. Byli zaujati i metaforou Ora, kterou jim matka vyprávěla… A konečně si společně

o situaci doma pohovořili – což matku velmi potěšilo. Naplno si zažila to, co potřebovala:

že všem stojí za to, aby věděli, co se doma děje a aby se situace dobře řešila. A že to,

co se děje – jak si uvědomila již na 1. konzultaci s oním psychologem – je a může být také proto, že se nachází v období hledání další etapy soužití, související s postupným opouštěním pevniny Ora jejím miláčkem dospívajícím synem, připraveným na odchod z Klatov

do pražské VŠ… Terapeutovi pak řekla, že je moc ráda, že mohla i na 2. a na další konzultace přicházet sama. Teď díky individuálním konzultacím si uvědomuje to, jak v rodině razantně prosazuje „svoji pravdu“ a díky tomu poznala, že ona sama může aktivně přispívat k řešení s ohledem na pravdu ostatních obyvatel jejich Ora – a to i s ohledem na to, co si uvědomila díky konzultacím s terapeutem: že je třeba více naslouchat, než argumentovat. Ona je ten, kdo má tu příležitost… A radostně dodala, že to vlastně bylo štěstí, že měl manžel v práci takový problém, že nemohl přijít - dostala tak šanci, díky které si mohla sama zmapovat téma jejich rodiny, což bylo podle ní vzhledem k dětem nejlepší. Také otec byl rád, že jí to vyhovuje

– skutečně měl problémy v práci a to, že matka řeší rodinný problém sama a on nemusí k psychologovi chodit, dokázal ocenit. A navíc cítil, že si matka z konzultací přináší dobré podněty, které pak mohou dořešit spolu. „Spolu!“ Matka společně s terapeutem tvořila postupné algoritmy východisek - a díky tomu si zažila nejen to, jak se jí daří do transakčního prostředí rodiny vnést jejímu vývojovému období přiměřené transakce, ale uvědomila si také, že stojí všem obyvatelům jejich Ora za to, aby se aktivně spoluúčastnili na řešení… Ostatně inspirovalo to i terapeuta – objevil, že stále je možné dávat šanci šanci

A současně mu významně zazněla otázka, zda to, co se nazývá rodinná terapie, může probíhat i jen s jedním z členů týmu rodiny. Postupně dospíval k rozhodnutí nebránit se, když některý rodič chce nejdříve jen individuální setkání – a nabízel tomu, kdo se aktivně hlásil jako první, ať rozhodne, zda chce přijít na konzultaci sám anebo s celou rodinou či s některým z členů rodiny (obyvatel ORa). Rozhodnutí delegoval do systému rodiny. U rodin s dětmi

do 11 let dospěl dokonce při řešení problémů rodiny k tomu, že navrhuje rodičům,

aby na 1. konzultaci přišli sami, bez dětí…A - když rodiče souhlasí, což mnohdy souhlasí velmi rádi - zve jen rodiče: oba, ale nabízí i možnost, že – dohodnou-li se – může přijít i jen jeden z nich. Přichází-li pak jen jeden z rodičů – je to pro něho vyslanec rodiny, který má

po dohodě s partnerem či partnerkou příležitost přinést z konzultace do transakčního prostředí rodiny poselství a náměty k řešení… A také jej při 1. konzultaci jako vyslance rodiny vítá

a žádá, aby druhému rodiči a případně i dětem řekl, že je oním vyslancem rodiny, jehož cílem je přinést rodině nápady a návrhy a nabídky řešení…

Co dodat? Když jsem začínal působit v psychoterapii, odlišoval jsem – také díky svým učitelům – mezi psychoterapií individuální, párovou, rodinnou a skupinovou. A pak – také díky tomu, že jsem měl to štěstí poznat práci Jaroslava Skály a Petra Boše a dalších kolegyň

a kolegů a jejich klientů a pacientů – pak jsme dospěl k otázce, zda všechny zmíněné přístupy nejsou současně tím, kterým jsou označeny a současně také všemi ostatními – tj. zda např. individuální terapie a skupinová terapie nejsou také terapií párovou či rodinnou. Díky této otázce jsem nabídl sobě a svým klientům příležitost vidět sebe a svůj svět jako nedílnou součást individuálního bytí v rámci spolubytí nejen se sebou, ale také s lidmi a s událostmi, které do něho patří a se svým příběhem a světem. To vše se mnohdy nachází ve velmi rytmickém transakčním prostředí rodiny a blízkého i vzdalujícího se světa a jeho obyvatel

a samozřejmě také v transakčním prostředí uvnitř každého z nás v tomto světě… Proto již nyní vím, že také individuální konzultace se členem rodiny – obyvatelem Ora – může mít

a má význam při řešení situace jeho rodiny, tedy že může být a často je i konzultací rodinnou. A že je to mnohdy i terapeuticky velmi významné poselství nás terapeutů - poselství, zplnomocňující každého obyvatele Ora k řešení situace jeho rodiny. A nabízející ohleduplný respekt k intimitě každého z nás…

Čímž ovšem nechci tvrdit, že individuální setkání s členem rodiny je vždy to nejvhodnější. Jsou situace, kdy setkání celé rodiny hned na 1. konzultaci je indikované – ale to je téma

pro příště... Mně nezbývá, než znovu zdůraznit: setkání s jedním z obyvatel Ora – ostrova rodiny - může mít a také má velký význam… Záleží na tom, aby probíhalo v souladu s příběhem, který vede k rozhodnutí anebo k potřebě vyhledat rodinnou terapii a abychom přitom nezapomněli, že ten, kdo přichází, je zároveň i poslem a poselstvím a spolutvůrcem transakcí celé jeho rodiny…

Přečteno 3400 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 17:30

You have no rights to post comments