pátek, 16 listopad 2012 12:19

Gjuričová Šárka, Kubička Jiří: Terapeutické pozice aneb jakou teorii potřebuje rodinná terapie

Napsal(a)

„Názory terapeutů a terapeutek na svět a jeho uspořádání jsou nejmocnějším faktorem v rodinné terapii." (Rachel Hare-Mustin)

(Tento text vyšel v časopisu Psychoterapie jako reakce na příspěvek Zbyňka Vybírala Rodinný terapeut jako zastánce tradiční rodiny, Psychoterapie 2008)

Chválovu a Trapkové knížku jsme si přečetli v době, kdy jsme psali nové kapitoly do druhého vydání příručky rodinné terapie i a tak jsme si uvědomovali mnohé rozdíly nejen v názorovém pojetí rodin, genderu, ale, a to především, v terapeutických pozicích, dost silně.

Nějaké odlišnosti se daly čekat, (občas jsme na ně upozornili i v naší knížce), a není učelné je popisovat. Ten dojem, že jejich model originální model drží pohromadě je mimo diskusi. Jen jsme si všímali, že je jaksi pevnější, bez otazníků, a také obecnější; jing- jang se stal novým silným argumentem názorů a praxe Chvály a Trapkové.

Možná i v tomto kontextu jsme si potřebovali zformulovat naše společné terapeutické pozice, jakási východiska naší terapeutické práce, na nichž se (jako dva poměrně odlišní i když dlouhodobě spolupracující terapeuti) můžeme jednoduše shodnout. Do té doby jsme to kupodivu neudělali. Napadlo nás pak, že vyjasnění východisek může být užitečné i pro ty, kteří se snaží orientovat v literatuře rodinné terapie a tak jsme je v heslech, (tak jak jsme je načrtli, možná se i překrývají), napsali do úvodu naší připravované knížky. Rádi bychom je nabídli jako příspěvek k diskusi, ke které Zbyněk Vybíral vyzval.

Vybíralův text se totiž terapeutickými pozicemi (tím, z čeho vycházejí a co si myslí o tom, jak je či má být svět uspořádán, o mužích, ženách, rodinách, rolích terapeutky či terapeuta a cílech terapie) autorů Chvály a Trapkové zabývá dost podrobně. Zdá se nám, že vlastně otvírá také obecnější diskusi o východiscích a názorech, které vedou naši terapeutickou práci.

Tak tady jsou naše:

Terapii praktikujeme a učíme v postmoderní době; se starší tradicí evropské skepse to tvoří rámec našich terapeutických pozic. Reflektujeme také rozsah názorů, a to nejen v české komunitě, a vymezujeme se vůči nim.

Každá teoretická pozice je omezená, postmodernismus není výjimkou. Není účelné to popírat nebo se snažit omezení překlenout.

Představu o obecně platném funkčním modelu rodiny považujeme za ideologickou, v každých historických podmínkách je mnoho funkčních podob rodin. Rodinní terapeuti nemají za úkol vést rodiny k harmonickému ideálu podle vlastních představ. Pro nás je terapie otevřeným dialogickým hledáním (ve smyslu T. Andersena). Zároveň bereme v úvahu, že toto hledání má i etický rozměr, např. přihlíží k nestejné zodpovědnosti členů rodiny.

Každý model představuje úhel pohledu, parciální porozumění. Je nedůsledný a vzájemná kritika soupeřících pohledů bývá užitečná. Hledat metanarativ patří do minulosti, která se možná nevrátí.

Svět, v němž žijeme, zpochybnil tradiční modely života a jasná vodítka pro rodiny a rodinná soužití, tj. jak žít v důvěrných vztazích. Členové rodin se musejí učit vyjednávat své pozice bez samozřejmé opory v hierarchické struktuře rodin. Otec není automaticky v hierarchické pozici vůči ostatním členům rodiny, hierarchická pozice rodiče vůči dětem je poměrně brzy kriticky zkoumána a ověřována. (To znamená, že bude rodinných terapeutů zapotřebí)

Výše uvedené v předchozím bodě ovšem neznamená, že v rodinách neexistuje moc, využívání záměrného vlivu. Je však třeba všímat si i nezáměrného vlivu. Událost se děje v souvislostech. Každý text má kontext, má potenciálně mnoho kontextů. To pomáhá osvobodit od pozice jediné pravdy.

Co v terapii pozorujeme, je vždy ovlivněné – životními zkušenostmi, silnými názory a předsudky. Naše pozorování nepovažujeme za absolutní, je otevřené dalším otázkám. Nevěříme beze zbytku pozorováním v terapii, nespoléháme jen na naši empirickou evidenci. Klinickou ani osobní zkušenost nepovažujeme tedy za důkaz, který nelze zpochybnit. Všichni terapeuti potřebují supervizi, která pomáhá dát jednoznačným přesvědčením formu nových otázek. O čem jsme silně přesvědčeni, ovlivňuje jak to, co vidíme a slyšíme, tak také to, co nevidíme a neslyšíme. Reflexi názorů a přesvědčení, které mívají svůj původ jak v rodině, tak také v širších společenských kontextech, považujeme za nezbytnost v terapii i v rámci vzdělání terapeutů.

Biologické či pokrevní pojetí rodin považujeme pro terapii za úzké a potenciálně vylučující. Podobně jako neuvažujeme o obecné rodině a nechápeme pojem „rodina" jako normativní a neměnný, nelze podle nás mluvit obecně ani o „muži" nebo „ženě". Podoby rodin jsou různé a proměňují se v čase – a také proměňování a rozrůznění životů mužů a žen považujeme za sociální skutečnost. Zároveň jsme vnímaví k vlivu dědictví naší kultury, které je kontextem genderových změn.

Mnoho problémů ve vztazích se vytváří a udržuje v jazyce. V terapeutickém rozhovoru se mohou měnit, ztratit tíži nebo se rozplynout. Vyprávění je aktivní proces, který je v terapeutickém rozhovoru rozvíjen; klient dostává křídla (Gergen). Vyslovené dobré zkušenosti získávají pro klienty novou kvalitu reality a stávají se pro ně zdroji.

Mnoho problémů je zcela jinak reálných; považujeme za nutné je pojmenovat a měnit, a to i jinde nežli v terapii. Pro tzv. domácí násilí a diskriminaci z důvodů kulturních, etnických nebo jiných je kontextem změny spolupráce s institucemi, rovina společenských názorů a konkrétních praktik; proto tato témata zařazujeme do programu vzdělávání. Postmoderní rámec umožňuje podmíněné přijímání každého vědění; je tedy možné přijmout i moderní pozice.

V rodinné terapii experimentujeme s různými rolemi terapeutů; „nevědoucí přístup" klade důraz na to, že terapeuti nejsou experty na život svých klientů a na otevřenost terapeutů vůči pravdám svých klientů (na rozdíl od prosazování své odborné pravdy). Tento radikální přístup klade na terapeuty velké nároky, řídit se jím důsledně je obtížné. Je případný odklon projevem nedostatku odvahy, otevřenosti či vynalézavosti terapeuta na straně jedné nebo nedogmatickým přizpůsobením terapeutického postupu potřebám situace na straně druhé?

Postmoderní praxe nevylučuje ani direktivní chování terapeutů. Při práci s mandatorními klienty při navození terapeutického kontextu může být direktivní chování terapeutů etické.

Moderním směrům rodinné terapie bývá občas vytýkáno (např. Jiří Růžička1), že jim chybí obecná představa rodiny, lépe řečeno zdravé či normální rodiny. Na první pohled se tato námitka zdá oprávněná – v medicíně obvykle máme přece popis zdravého organismu (např. anatomie), popis patologie (např. patologická anatomie) a příslušné terapeutické postupy (chirurgie). Některé směry školy rodinné terapie skutečně svou teorii normální rodiny, patologické rodiny a příslušné terapie mají. U nás je to koncepce sociální dělohy Chvály a Trapkové (jistě není náhodou, že základní metafora je biologická). Historicky je to např. původní podoba strukturální terapie. Jiné současné směry však s pojmy normality a patologie vůbec neoperují, a proto také nemají teorii zdravé či normální rodiny a teorii patologie.

Nejde o opomenutí z nedbalosti. Kategorie zdraví a nemoci se primárně vztahuje na tělo a použití těchto kategorií na psychiku jednotlivce je již do jisté míry metaforou. Jako příklad můžeme uvést homosexualitu – tato odlišnost byla svého času považována za nemoc, pak se reprezentanti psychiatrické komunity rozhodli ji ze seznamu nemocí vyškrtnout. K tomuto rozhodnutí nedošlo na základě vědeckých objevů, ale pod tlakem měnícího se společenského mínění a v neposlední řadě homosexuálů samotných; šlo o politické, nikoli vědecké rozhodnutí. Psychiatrické diagnózy se ovšem stále ještě vztahují k jednotlivci; jejich přenesením na skupiny lidí se původnímu významu slova „nemoc" vzdalujeme ještě více – dle našeho názoru natolik, že aplikace pojmů zdraví a nemoci se na rodinu nehodí. Koneckonců, pokud se rodinná terapie uplatňuje v rámci zdravotní péče, diagnózu má jednotlivec, nikoliv rodina.

Základní otázkou je to, zda rodinu považujeme za přírodní úkaz nebo lidský výtvor. U lidských artefaktů, jako jsou umění, společenské organizace či pracovní nástroje, můžeme pojmů zdraví a nemoc používat jen jako velmi volnou metaforu. Samozřejmě je hodnotíme, ovšem toto hodnocení je součástí procesu sociální konstrukce – zda je stavba dobrá nebo špatná, záleží na tom, na jaká kritéria svým stylem aspiruje; barokní zámeček nemůžeme posuzovat podle stejných kritérií jako funkcionalistickou vilu. Podobně je tomu s rodinami – rodiny jejich příslušníci i lidé zvenčí hodnotí z hlediska svých očekávání, která mohou být odlišná. Terapeuti do tohoto dění vstupují již proto, že v rodinách často koexistují očekávání a hodnoty, která jsou neuskutečnitelná nebo navzájem neslučitelná. Nemohou však hrát roli arbitra o tom, co je správné a co ne, a ani většinou nemají takovou autoritu, aby svůj názor prosadili.

Představy o tom, co je a není normální, se neopírají o normu, která by byla mimo rodinné dění i terapeutický proces, jsou součástí tohoto dění. Jednotná představa o podobě dobré rodiny v dnešní době neexistuje, je předmětem často konfliktního diskurzu, který se odehrává nejen ve společnosti jako celku, ale také v každé jednotlivé rodině. Rodiče, kteří se dohadují např. o tom, co dělat se špatnými známkami svého dítěte, se zároveň podílejí na diskurzu o rolích v rodině (kdo si udělá čas na to, aby se s dítětem učil, do jaké míry jsou rodiče za prospěch dětí zodpovědní atp.). Žijeme v době, kdy se představy o genderových rolích a rodinném životě proměňují, střetávají se protichůdná hlediska. Tento proces je často vnímán jako rozpad rodinných hodnot a od terapeutů se někdy čeká, že budou rodinné hodnoty bránit. Ale jaké? O ohrožení rodinných hodnot se mluvilo např. v souvislosti se zákonem o registrovaném partnerství. Zastánci „tradiční rodiny" se cítili ohroženi tím, že se homosexuálním párům uzná, že tvoří také svého druhu rodinu. Jistě ne proto, že by se domnívali, že jsou lidé, kteří by bez tohoto zákona založili heterosexuální rodinu; vnímané ohrožení je v tom, že se oficiálně uzná již existující pluralita forem lidského soužití.

Měli by rodinní terapeuti z titulu své profese být zavázání být zastáncem určitého modelu rodiny? Měli by se ve například ve všech případech snažit zabránit rozvodu nebo posilovat autoritu otce? I v dnešní době jsou hodnoty, které sdílíme a které terapeuti v případě potřeby hájí. I tyto hodnoty jsou sociálně konstruované. Vezměme si jako příklad ochranu dětí před týráním a zneužíváním. Antika potřebu chránit děti před sexuálním zneužíváním vůbec neznala, na počátku průmyslové revoluce neexistovala ochrana dětí před pracovní exploatací a fyzické tresty běžné v 19. století by dnes byly považován za týrání.

Trapková a Chvála jsou dobří klinici a věří svým pozorováním. Zdá se nám, že svá pozorování prezentují někdy jako fakta, která zobecňují a dospívají k normativním přesvědčením o tom, jací mají být muži a ženy, jaké mají být rodiny, aby jim vše dobře fungovalo. Ale - zároveň jejich normativní přesvědčení ovlivňují to, co pozorují. Autorský model se tak upevňuje, drží, stává se nezpochybnitelným.

Jenže co když ten model tradiční či spíš stereotypní mužnosti, ženskosti, komplementarity nebude všem klientům vyhovovat?

Šárka Gjuričová, Jiří Kubička

leden 2009

 


 

 1Jiří Růžička: Tribalizace západní civilizace. Svatá rodina a rodinná terapie, Sympozium rodinné terapie, Hejnice 2006 , Softfórum 2006

 


 

PhDr. Šárka Gjuričová: Klinická psycholožka. Patřila k prvnímu pracovnímu týmu dětské psychiatrické kliniky v Praze Motole, spolu s J. Špitzem jako jeho žákyně objevovala možností systemické terapie ve zdravotnictví. Po roce 1989 doplnila vzdělání ve Velké Britanii, Dánsku a USA a spolupracovala na vytvoření centra rodinné terapie v Motole. Podílela se na tvorbě a realizaci programu vzdělání Institutu rodinné terapie Praha, od roku 1998 jej řídí. Zajímá ji propojení genderového přístupu v praxí a výuce rodinné terapie. S Jiřím Kubičkou publikovali příručku Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (Grada 2003).

PhDr. Jiří Kubička: je klinický psycholog. Absolvent FF UK obor psychologie. Výcvik v rodinné terapii u dr. Boše a prim. Špitze, v tomto oboru se též účastnil tříměsíčního kursu pořádaného londýnským Institute of Psychiatry. Pracoval nejprve Výzkumném ústavu psychiatrickém, pak asi patnáct let na Dětské psychiatrické klinice v Motole. Od roku 1994 působil jako vedoucí Oddělení psychologie a psychoterapie VFN, kde se užívala rodinná terapie jako základní terapeutická metoda u rodin s dětmi a dospívajícími, u dospělých klientů párová terapie a individuální systemická terapie. V roce 2008 přešel do Denního sanatoria Horní Palata.

Patří k základnímu výcvikovému týmu Institutu rodinné terapie Praha, působí také jako supervizor počínajících terapeutů v rámci komplexní kvalifikace k rodinné terapii. Je členem výboru Sekce rodinné terapie Psychoterapeutické společnosti a členem odborné rady SOFT.

Často přednáší na seminářích a jiných akcích v oblasti rodinné terapie, několik let působil jako šéfredaktor časopisu Kontext. Spoluautor knihy „Vidět věci jinak“ (spolu s dr. Gjuričovou a prim. Špitzem.) Spolu PhDr. Gjuričovou napsal knihu Rodinná terapie – systemické a narativní přístupy, jejíž druhé a doplněné vydání vyšlo v roce 2009 v nakladatelství Grada.

Přečteno 2590 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 18:49

You have no rights to post comments