sobota, 28 leden 2012 11:13

Rieger Zdeněk: Vzpomínka na jeden z prvních „výjezdů“

Napsal(a)

(předneseno 15. listopadu 2011 na Dni rodinné terapie: „Zajímavé kasuistiky“)

Dovolte mi, abych využil dnešního setkání k připomenutí, že právě probíhá 20. výročí založení krizového centra RIAPS (Regionálního institutu ambulantních psychosociálních služeb), na jehož počátku jsem měl tu čest být a kde jsem se pak setkal s mnoha a mnoha rodinami, řešícími naléhavé téma.

Ve své 1. etapě byl RIAPS součástí Záchranné služby Praha – a tak jsme měli možnost účastnit se mimo jiné také výjezdů „záchranky“ například k váhajícím skokanům na Nuselský most anebo do bytů, v nichž  některý z jeho obyvatel hrozil u otevřeného okna ukončením života. Znovu jsem si při té příležitosti potvrdil, jak většina – zvláště tak zvaně „krizových“ - příběhů praxe lékařů a psychiatrů a psychoterapeutů je současně příběhem terapie individuální a současně terapie rodinné a současně práce sociální…, jak ostatně připomněl i letošní květnový Den rodinné terapie, věnovaný tématu rodinné terapie bez rodiny. A to o to více, že v některých příbězích naší praxe terapeut vstupuje do transakčního prostředí rodiny tak, že svými akcemi chtě nebo nechtě nabízí další alternativu role rodičovské (např. její autoritu) či role partnerské anebo příbuzenské. V krajních případech se může dokonce stát, že tyto vstupy terapeuta – a nejen terapeuta, třeba i sociálního pracovníka - mohou vyústit až tak, že se klient anebo pacient cítí být dítětem terapeuta a někdy se dokonce stává součástí „ostrova rodiny“ terapeuta… Ale to je jiné téma.

Tématem dnešního dne jsou „zajímavé kasuistiky“. Vyvolává hned jednu otázku: Je možné o některých kasuistikách naší praxe říci, že jsou nezajímavé?

Nu – připomíná to i jeden z prvních příběhů 20. výročí slavícího pražského RIAPSu. Příběh velmi chytré dvanáctileté Květy z malého města, která utekla od rodičů do Prahy k babičce a dědovi (rodičům táty) a sdělila jim, že když ji vrátí zpátky domů, zabije se. Řekla babičce a dědovi, že objevila, že není vlastní dcerou mámy, protože její vlastní máma  krátce po jejím narození zemřela. Přišla na to úplnou náhodou : otevřela zásuvku, která byla vždy zamčená a u níž táta poprvé zapomněl klíč – a tam našla svůj rodný list se jménem skutečné matky (až dosud znala jen rodný list, který jí otec vytvořil se jménem matky nevlastní…). Když se na to šla zeptat nevlastní mámy, protože táta nebyl doma, nevlastní máma jí sprostě vynadala, že se vloupala do zásuvky a poslala ji za otcem, ať si to řeší s ním. Táta jí pak řekl, že paní, které se narodila, krátce po jejím narození zemřela a že skutečná máma  je ta, s níž žijí, jinou že nemá. Ale Květa, která se i díky začínající menstruaci zrovna nacházela ve vývojovém ohledávání náplně a smyslu další etapy existence, si připomněla, jak jí bývalo divné, že vypadá úplně jinak, než máma a než její mladší sestra a bratr – skutečné děti táty a mámy, nevlastní mámy. Uvědomila si zároveň, že nevlastní máma se k ní chovala vždy trochu jinak, než k mladším sourozencům, svým vlastním dětem. Jim říkala, jak jí voní – jí to neřekla nikdy. A teď tedy znala možnou příčinu. A najednou si připomněla i to, že se i tátovi rodiče chovají k jejím sourozencům také jinak, než k ní. Chtěla vědět, kde jsou rodiče její vlastní mámy – a dozvěděla se, že táta neví. S její vlastní mámou svatbu neměli, plánovali ji po jejím narození… ale protože máma měsíc po jejím narození náhle zemřela, matčini rodiče otce za její smrt vinili a proto jej i Květu zavrhli - a on se odstěhoval s Květou daleko do jiného města, v němž potkal nevlastní mámu Květy… a půl roku poté se s ní oženil a s rodiči vlastní matky již nikdy nenavázal kontakt. S manželkou se dohodli, že Květě neřeknou, že manželka táty není vlastní máma Květy, budou jí říkat, že je vlastní. Bylo to myšleno upřímně a s přáním, aby Květa  přijímala nevlastní mámu jako mámu vlastní– Květa byla ostatně dosud přesvědčena, že to vlastní máma je…

A rodiče nevlastní mámy? Ti samozřejmě vědí, že Květa není vlastní dítě jejich dcery a protože si to táta moc přál a jejich dcera - nevlastní máma -souhlasila, dohodli se, že Květě neřeknou, že není jejich vlastní vnučka. A Květa si uvědomila, že se nevlastní babička a dědeček k ní chovají přeci jen jinak, než k jejím sourozencům, vlastním dětem jejich dcery. A toto poznání, potencované věkem, velmi dobrou inteligencí a tvořivostí Květy a již zmíněnými prvními menstruacemi, bylo i jedním ze zdrojů vývojové krize - a představ o tom, co mohlo způsobit smrt vlastní mámy. Výsledem byl útěk Květy k babičce a k dědovi do Prahy – k vlastním rodičům táty, k vlastní babičce a k vlastnímu dědovi – „vlastním!“, jak zdůraznila.

Tak – a když pražské babičce a dědovi sdělila, že už ví, že její máma není její máma a že nemůže s nevlastní matkou žít, protože je to lhářka, nevěděli babička a děda, co dělat.

Snažili se Květu přesvědčit, aby se vrátila domů – ale… ale zároveň naznačili něco, co Květa – jak to později nazvala při setkáních s terapeutem – „už dávno čuchala celým tělem“: naznačili, že tátu trochu viní za to, že jim zakázal říci Květě, kdo je její skutečná máma a jak vlastní máma  zemřela – nutil své rodiče, aby lhali vnučce, že jeho manželka je vlastní matkou Květy… Jim nezbývalo, než se podřídit, což ostatně – vzhledem k tomu, že Květě v té době ještě nebyl ani 1 rok - bylo i možné... To Květě sdělili a zároveň jí řekli, že tátovi zavolají, aby věděl, že je u nich. Květa pokrčila rameny a prohlásila,  že mají-li jí rádi, dovolí jí, aby se k té druhé matce – k té paní - nevracela. Protože když ji k návratu budou nutit, je to jako by si přáli, aby zemřela stejně, jako její máma – a aby její nevlastní sourozenci měli klid. Je to její vina – její vina! - že včas nepoznala, že tátova manželka není její máma. Velmi chytrá a tvořivá Květa projevila v této chvíli pro ni – i pro nás - až  zabřemeňující pojetí své situace: „Kdo za to může,“ vykřikla, „že máma umřela, když jsem se narodila – kdo! Nejsem to já a můj porod?!“ a utekla do kuchyně, zamkla se a odmítala otevřít. Babička a děda naléhali, ať otevře - a protože stále odmítala otevřít, dostali strach, aby si nepustila plyn a dospěli k rozhodnutí volat doktory ze Záchranné služby. Bylo to v době, kdy se součástí Záchranné služby Praha stalo krizové centrum RIAPS. A protože se podle službu konajícího lékaře jednalo o téma „bláznícího dítěte“, volal,  aby psycholog RIAPSu vyjel společně s nimi. Nu – a tak psycholog oddělení A – oddělení dětí, dospívajících a rodiny – vyjel se Záchrannou službou. Službu jsem měl zrovna já - a stal jsem se tak spoluaktérem příběhu, jehož problémem byla společně se vzniklou situací i mimořádná osobnost Květy v mimořádné životní chvíli v její rodině. Přijeli jsme do domku babičky a dědy. Květa byla stále zamčená v kuchyni. Po hodině částečně mlčenlivého naléhání se podařilo přivést Květu k rozhodnutí otevřít dveře. Podmínkou byl slib, který jí – jak pak prozradila – mile překvapil: volal jsem za zavřenými dveřmi místnosti, do které se zamkla, že budu vkleče prosit, aby otevřela - ať se podívá klíčovou dírkou a řekne mně, zda mě klečet skutečně vidí. A ať pak ona rozhodne, až uvidí, že skutečně vkleče prosím, zda bude souhlasit, že bychom si mohli popovídat.

Klekl jsem si a ona hned otevřela. Dnes již vím, že otevřít moc a moc chtěla. A já byl zaskočen: čekal jsem malou  dvanáctiletou holku, ale za dveřmi stála dívka  se zrajícím tělem a s dospěle naléhavým pohledem. Znovu jsem jí řekl, kdo jsem a ocenil babičku a dědu, kteří byli ve vedlejší místnosti s kolegou lékařem Záchranné služby: „Mají vás moc rádi, proto jsem tady,“ řekl jsem a spontánně vykal. „Jé,“ uvědomil jsem si to, „omlouvám se, že vykám, ale působíte jako dívka, která chce rozumně jako dospělý člověk řešit své otázky.“ Jak mi pak později řekla, byl tohle klíč, který ji přivedl k rozhodnutí, že souhlasila s mým návrhem, že zatelefonuji tátovi. Že mu zavolám, že je statečná a dokázala otevřít. A že se budeme snažit společně s tátou otevřít i cestu k řešení. „Táta bude mít radost,“ dodal jsem důrazně, „jistě mu moc záleží na tom, abyste si dobře rozuměli.“  Dal jsem jí svůj služební mobil, ať na něm vymačká telefonní číslo táty. Udělala to a čekala, zda se táta ozve - – a pak mu řekla: „Ahoj, dám ti toho doktora.“ Bylo to pro mne znamením, že chtěla tátu slyšet – dala mi telefon a já mu řekl, kdo jsem a proč jsem právě tady. Byl jsem překvapen tátovým údivem – nevěděl, že jeho rodiče volali Záchrannou službu. To, že neví, jsem nevěděl ani já – myslel jsem si, že to samozřejmě ví. Zeptal jsem se, mohu-li to říci Květě, že babička s dědečkem mu nic neřekli. Souhlasil. Řekl jsem to Květě a babička s dědou z vedlejší místnosti naléhavě  oznamovali, že to bylo proto, že si to Květa přála, aby tátovi nic neříkali – ostatně večer by to už stejně nevydrželi a tátovi zavolali, protože vědí, že táta ji má moc rád…. A stalo se, že se Květa rozplakala a vběhla do místnosti, kde byla babička s dědou a doktor Záchranky a přitiskla se k babičce. Zeptal jsem se pak Květy, zda mohu tátovi říci, aby sem za ní přišel. Se slzami v očích přikývla. Řekl jsem to tátovi do telefonu  a on se mě zeptal,  zda by mohl s sebou vzít i manželku a ostatní dvě děti, protože se o Květu také bojí. Přijedou autem. Intuitivně jsem okamžitě odpověděl, že ne – ať nejdříve přijede on sám. A Květě jsem po pravdě řekl, co si táta přál. Omluvil jsem se jí za to, že jsem jej požádal, aby nejdříve přijel sám – proto, aby si mohli popovídat nejen o mámě a o sestře a o bráškovi.

A začala 1. etapa rodinné terapie: etapa v obývacím pokoji babičky a dědy, trvající 3 hodiny, jíž se účastnil otec s dcerou  – zatím bez účasti nevlastní matky a sourozenců.

A stalo se něco pro mne nečekaného: nepřítomná nevlastní matka a její děti byly v transakčním prostředí Květy a otce neustále zpřítomňovaní, nevyloučil bych, že více, než kdyby tu skutečně seděli s námi. Zoufalý táta to nakonec nevydržel a poprosil Květu, zda může mámě - „pardon“, omluvil se, „Jarmilce říci, o čem jsme si povídali“.  A Květa mu okamžitě řekla: „Děkuju, že ses omluvil. A klidně jí říkej máma, stejně to tak chceš – a já jsem si myslela, že to tak je!“ A než táta zareagoval, nezdrženlivý terapeut ve mne zvolal: „Můžete jí zavolat, že Květa je moudrá a ví, co je dobře!“

1. etapa rodinné terapie vyústila v návratu Květy domů – k tátovi a k nevlastní mámě a k sourozencům. S Květou jsme k rozhodnutí vrátit se domů dospěli mimo jiné také proto, že kamarádky ve škole by byly moc smutné, kdyby bydlela daleko a musela do školy dojíždět, protože do jiné školy nechce. Nemohly by pak spolu ve volném čase být… A navíc táta připomněl, že i sestra a brácha by byli smutní, kdyby nebyla doma… Květa s návratem souhlasila a táta přijal můj návrh, že celá rodina navštíví RIAPS.

Nu – a začala 2. etapa rodinné terapie - byla rámcovaná do 2 kroků: 1. setkání terapeuta s otcem a s nevlastní matkou a 2. setkání terapeuta s dětmi. Výsledkem bylo vymezení pravidel soužití na „ostrově rodiny“, například i hledání alternativ toho, jak bude Květa oslovovat svoji nevlastní matku…

A poté začala 3. etapa terapie: setkávání terapeuta s celou rodinou. Ta proběhla ve 3 krocích: 1. byl tichým sdílením vzájemného očekávání toho, co kdo řekne. Nakonec nejvíc mluvil můj kolega, kterého tu a tam přizvu ke spolupráci - plyšový medvídek Míša, jemuž se líbilo, že si děti sedly vedle sebe a chtěl si sednout k nim: „Můžu k vám,“ zeptal se, „mě se líbí že jste príma sestry a bráška.“ Na příští konzultaci pak přišly s dětmi i jejich panenky a plyšový pejsek. Míša je radostně vítal a povídali si, jak si sestry a bráška umějí spolu dobře rozumět. Matka je v jednu chvíli spontánně pohladila – všechny. A Květa reagovala nečekaně: vzala svoji panenku a přitiskla ji ke své nevlastní matce: „Děkuju … Děkuju…děkuju ti… ti… mami,“ řekla. A stalo se něco, co se prý na jejich „ostrově rodiny“ nestalo nikdy: matka se před celou rodinou rozplakala. A Květa – Květa ji objala a rozplakala se také. Další krok 3. etapy terapie nabídl téma instrumentálního soužití na „pevnině ostrova rodiny“. Již si mohli dovolit bez rizika dalšího konfliktu hovořit o tom, jak si sdělovat program rodiny, jak řešit případná napětí či konflikty, kde je jaké rozhraní a jak jsou v transakčním prostředí ostrova rodiny uspořádány akce lineární, cirkulární a kontextuální a… a… a atd atd… Rodina tvořivě řešila všechny dílčí kroky a dokázala ocenit, že teď, když má jasně vymezené instrumentální složky svého soužití, se všichni cítí bezpečnější  a lépe spolu.  A to bylo pak zdrojem ukončení spolupráce s nabídnutou možností podle potřeby se objednat a setkat…

Další setkání již potřeba nebylo – vím to, protože Květa je dnes výbornou učitelkou a mám s ní díky jejím žákům občas kontakt. Dovolila mi – s použitím jiného jména – tento příběh připomenout. A nejen proto, že se stal před 20 roky v době zrodu RIAPSu  – a proto také jako poděkování RIAPSu  – ale také proto, že tehdy jsem se – mimo jiné - naučil, že důležitý je nejen vzhled a vůně každého z nás, ale také dlaň chvíle – dlaň chvíle, nabízející v pravou chvíli  zájem a oporu. Což vede k otázce Květy, kterou mi dovolila tady sdělit: „Co bych teď dělala, kdyby se mě některá matka zeptala, zda má říci pravdu svému nevlastnímu dítěti, s nímž žije od kojeneckého věku a které má ráda jako vlastní dítě a které je přesvědčeno, že ona je matkou vlastní?“ To připomíná, co mi řekl jeden chlapec z pasťáku, pardon

- z dětského výchovného ústavu: „To není máma a táta, to jsou výrobci.“ A vybízí to hned k další otázce: „Ano – jsou rodiče, kteří své dítě porodili a přiměřeně plní svoje rodičovské  funkce. Ale jsou i rodiče, kteří dítě neporodili, ale dostali je do své péče – a rodičovskou roli a funkce plní také přiměřeně – tak, jako rodiče vlastní. Takže - takže: existuje v takovém případě rodič nevlastní?“ Jejda!

Jejda – možná, že téma pro příště…

Přečteno 2967 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 20:19

You have no rights to post comments