Lákadla jsou ve své podstatě především sliby. A přísliby.

Upozorním na pět lákadel. Je jich pochopitelně mnohem více, ale vybral jsem taková, která podle mě těsně souvisejí s tím, co je v lidské povaze pochopitelné a co je naší přirozenosti vlastní (a dané). Co je pro nás lákavé.

Nebyl jsem si jist slovem „lákat“, ale spojení „lákat na něco“ a „být nalákán na něco“ mi umožní vyslovit to, na co chci poukázat.

Spirituální řeči často lákají na jistotu, víru, zjednodušení, rychlost a poezii.

Jde o to, že nám slibují lákavé cíle. Je pro nás lákavé, že:

1. se nám dostane ujištění (jistoty), bude nám poskytnuta podpora;
2. budeme moci něčemu (u)věřit;
3. k řešení dojdeme rychle;
4. cesta k řešení je jednoduchá. (Pod řešením si představme – úzdravu, proměnu, změnu ke spokojenosti, zbavení se trýzně z traumat, zbavení se škodlivých vzorců.)
5. A potom také: nabízí se nám jakási „poezie“ či jistý druh poetična.

1. Jistota

Pro koho by nebyla lákavá představa autority, která za nás ví? O kterou se můžeme opřít. Jistota autorit (lékařů, psychologů, psychoterapeutů, šamanů, kouzelníků, autorů teorií) imponuje, fascinuje, oslepuje. Obdivujeme ji a kupujeme ji od nich.

Autorita jakožto autor, jehož můžeme obdivovat za autorství.

Autorita jako autoritativní teorie.

Autorita jako tutorial, výuka, poučování, předávání stories, příběhů.

Autorita vepsaná do narativity.

Bylo by nošením dříví do lesa poukazovat zde na antropologickou, etologickou potřebu bezpečí, ujištění a dalšího a dalšího ujišťování, na potřebu opření se, spoléhání, dovolávání, symbiózy, odevzdání zodpovědnosti do rukou „rodiči“, na potřebu bezpečného přístavu, náruče a obejmutí.

V tomto směru jsem nejednou přirovnal náboženství ke konstrukci, která člověku slouží jako pevná opora. Boha můžeme vidět jako konstrukt boha, jako fantazii o finálně pravdivém, pravdivě posuzujícím, jako konstrukt spravedlivého rozhodčí. Je podložen fantazií o tom, že se lze opřít o pravdu. Bůh ovšem není opravdovým. A protože nikdy nemůže být (a v jeho případě nemůže jít) „o-pravdu“, nemůže se ani stát zárukou či rozhodčím domnělých pravd. Nabízí jen iluzi pravdy, ne takovou pravdu, která by se reálně dala žít. V tomto směru je nedosažitelný bůh pro člověka spíše bolestný. Nabízí útěchu, úběžník, korektiv, oporu pro rozhodnutí, vysvětlení – ne míň, ne víc. O-pravdu se s ním žít nedá. O pravdu se s ním nedá přít, o jeho pravdu se nedá opřít.

Ukažme si to na dvou výrocích:

1. „Náš kluk to všechno viděl.“
2. Bůh to všechno vidí.

Předpokládejme, že za těmito výroky je zpráva o situaci, kdy se rodiče mezi sebou porvali. Jednoho z nich to nyní trápí. Mimo jiné proto, že u toho bylo jejich malé dítě, zděšené, traumatizované. „Náš kluk to viděl,“ je promluva pravdivá. Můžeme ji relativizovat otázkami, co vlastně viděl on a co jsem viděla já, ale pravda to je. Byl u toho.

Věta „Bůh to všechno vidí“ pravdu neobsahuje. Iluzi pravdivosti zde dodává věřícímu jen přesvědčení o bohu. Ne reálný fakt. Dítě u hádky a rvačky rodičů reálně bylo. Kvazi-pravda druhého výroku je jen konsekvence plynoucí z přesvědčení.

Pojďme si uvědomit ještě jeden rozdíl.

První pravda (o přítomnosti dítěte) fixuje trýzeň. Druhá „pravda“ (pravda v uvozovkách) nabízí útěchu, např. víru ve spravedlivé finální zúčtování. Ještě horší je výrok „bůh to tak chtěl“ – je horší, protože ospravedlňuje něco, co ve světě reálných faktů a pravd ospravedlnitelné není.

Co tímto exkurzem k bohu chci říct?

Podle mě je užitečné zamyslet se nad božským charakterem řady spirituálních nauk. Mnohé spirituální systémy nabízejí totéž, co delegování útěchy na boha: jistotu, jež je ale spíše útěchou, iluzí a náhražkou.

Důležitou součástí při hledání jistoty je i její hledání a nacházení v komunitě sobě podobných. V jednotě je síla, množství posiluje a utvrzuje o správnosti volby, množství lidí udržuje lákadla při životě.

O touze být ujištěn by se toho dalo říct ještě mnoho.

2. K lákadlu víry a uvěření:

Tím, že je člověk lákán k věření, je zároveň odlákáván od (pr)ověřování. Vzdaluje se důvěře ve svůj rozum, ve své promýšlení. Externalizací objektu či atraktoru víry dochází k oslabení důvěry-hodných cest k sobě. A k zanedbávání „cest v sobě“. Dostaneme nabídku víry, přesvědčení – a již není žádoucí rozviřovat okolo ní pochybnosti. V jistém smyslu se tedy zastavíme. Uzavřeme se.

Uvěření ve spirituální teorii (= jistotu) vede mnohdy k ukončení hledání. Věřící v „něco“ mívají klapky na očích; usnadnili si výběr z mnoha možných směrů a jedním se vydali. V prezentacích těch, kdo věří v abreaktivní regrese (= sestupy do minulých životů) najdeme mnoho důkazů o síle jejich přesvědčení.

Jedna podstatná konsekvence pro nahlížení na terapii, která mě napadá, je tato:

Terapeut je zde věřící guru, který předává víru, nebo který skrze vlastní apriorní víru (o příčinách, o zdrojích traumat apod.) manipuluje hledání člověka tak, aby se člověk vydal jednou (někdy jedinou) cestou, po níž – dle gurua – dojde k objasnění. (Jiné termíny z věrouk hovoří o osvícení, blažené úlevě, kterou bychom mohli přirovnat ke vhledu nebo aha-zážitku.) Pro mě je podstatné to, že byl člověk zmanipulován. Sugerováním, apiorním výkladem, předáním věrouky.

Jako antinomii k takovému postupování vidím soudobou nejmodernější podobu právě rodinné terapie – její texasko-londýnsko-skandinávskou linii, tedy dílo Andersonové, Jonesové, Asena, Andersena, Seikkully. Spolupracující přístup v jejich podání je opozitem ke guruově „práci pro klienta“. Not-knowing approach je opozitem ke všem apiorním terapeutickým přesvědčením a vírám.

3. Svádění, podle kterého k řešení dojdeme rychle.

Jak píše na svých webových stránkách autor metody „RUŠ“ Karel Nejedlý, původně „regresní terapeut“: „…asi dvaceti procentům klientů regrese šla ztěžka anebo vůbec. To mě vadilo. Chtěl jsem přece pomáhat všem! A zákonitě následovalo další rozhodnutí. "Najdu způsob, který půjde každému, a navíc rychleji a účinněji než regresí!"

Bylo by to asi dobré téma na diskusi či brainstorming, proč je příslib rychlosti tak lákavý. Jedno pochopení pro to samozřejmě můžeme i musíme mít – trápení nečeká, naléhá, tlačí, mění způsob prožívání času. Lidé na nás někdy tlačí, abychom rychle něco udělali.

4. Svádění, podle kterého k řešení dojdeme jednoduše.

Zmíněný pan Nejedlý píše: „V závěru terapie na vaše požádání vám sdělím váš osud. Pokud v něm budete mít jakékoli negace, na místě je spolu vyřešíme; tím vaši budoucnost změníme a vám se to negativní nestane. V principu je to jednoduché.“

Nejnehoráznější tvrzení tohoto pána na jeho webových stránkách zní: „…asi jeden z nejhorších prožitků je, když mamince zemře její malé dítě v náručí – během dvou hodin jsou všechny nepříjemné pocity vyčištěny.“

Jsme lákáni tím, že to bude snadné. Zde i u jiných alternativních terapeutů. „Lákáni na snadnost“ ve mně mimochodem vyvolává lingvistickou asociaci: „lákáni na sladkost“. Je to jen hříčka, ale takové sliby bývají jako cukříky.

5. Využívání poezie

Mnohá vysvětlování nudí. Jsou nezáživná, nepřitažlivá. Nepoetická. Bez kouzla. Bez poezie. – Poezie je naopak krásná, nabízí: řád poezie. Řád spočívající v poezii je nabízen ve struktuře, vzorcích (rytmu a rýmů), v opakováních a potvrzených očekáváních, ve zvláštnosti (např. zvláštních slovech) je komplementárním k řádu všednodenního života. Je velmi snadné podlehnout lákadlu – uchýlit se do světa metafor, příměrů, synekdoch a jiných obrazných prostředků, do světa obrazů, lyrických náznaků, víceznačnosti. Myslím, že máme touhu mít život krásný a že představa o kráse nějak souvisí právě s vystavením se víceznačnosti, náznakovosti, nedořečení, nedovysvětlení.

Zamyslíme-li se nad mnoha zvláštními termíny ve spirituálních nabídkách, nemůže nás nenapadnout paralela k poetickému čarování se slovy. K alchymii, při níž se v kotlíku vaří různé termíny, přičemž zaříkávání našich problémů těmito termíny připomíná něco mezi kuchyní báby kořenářky a laboratořemi farmaceutů, kteří taktéž připravují lektvary proti lásce, nenávisti, depresi... Je to svým způsobem táž poetická činnost. Alchymizace našich potíží. Rituál. Rituální tanečky kolem nás. Lákání na neznámé, exotické a poetické.

Nabízení spirituálního je obchod. Obchod se slovními lektvary.

Upozornění

Tyto mé hypotézy o tom, proč se lidé nechávají zlákat, proč nasedají na lep, proč jsou svedeni... by měly být opatřeny slovy: někteří, někdy, často, mnozí. Mluvil jsem jen o některých lidech.

Dodat o infantilizaci klientů

Hledal jsem potvrzení svých hypotéz a začal jsem pročítat úryvky z dopisů spokojených klientů, které si spirituální nabízeči vystavují na svých webových stránkách jako manipulující a sugerující lákadlo (v etickém kodexu psychoterapeutů je zapovězeno využívat těchto doporučení).

Najdeme zde potvrzen prvek náboženskosti – lidé děkují za dary:

• Děkuju tobě za dary, které jsi mě předal a děkuju VŠEM NAHORU, že mě to bylo umožněno.
• V březnu mé duši byl dán velký dar.

Podobná vyjádření vděčnosti svědčí o konstrukci projekčního plátna, na které se promítá sebeujišťování a sebeutvrzování.

Výroky osvícených často svědčí o infantilizaci nebo regresi (narazíme na slova jako „človíček“, „lidičky“, „srdíčko“); součástí tohoto sklouznutí k infantilitě jsou „oceánské“ či „kosmické“ prožitky toho, že se před nimi otevřely nekonečné možnosti (nebo jiné prožitky nekonečnosti); referují o tom opět se značným patosem:

...chci Ti poděkovat za nový pohled na svět, na sama sebe. Dal jsi nám neuvěřitelně účinný nástroj k uzdravení duše a těla. Z pochybujícího a všemožně experimentujícího človíčka chodícího stále v kruhu se stal človíček, který uvěřil v sílu myšlenky, jako počátku všeho konání. Je nádherné zažívat nekonečné prostory svého podvědomí a stále objevovat nové. Život se změnil, již nejsem obětí nevědomosti, jsem tvůrcem. Za to Ti dík.

Podstata proměny je vyjádřena jako změna, k níž došlo v mysli – zformulována je tak, že na počátku stojí slovo „uvěřil jsem“: „Uvěřil jsem v sílu myšlenky jako počátku všeho konání.“ 

Proměna je pojmenována jako nabytí prožitku omnipotence. Jako získání jistoty, že jsem zasvěcený a mocný:

„Získal jsem obrovský pocit jistoty v tom, co dělám. Zmizely všechny pochyby o tom, že by to mohlo být jinak. A projevilo se to i na klientech, kteří za mnou chodí na regrese. Stačí jim teď jedno sezení a jejich obtíže jsou pryč a nebo se toho vyřeší mnohem více, než dříve.“
Jiné zinfantilnění se projevuje jako adorace metody a jako kázání druhým. Spirituální guruové provádějí evangelizaci, zasvěcování, nové křtění.

„Je pryč obava z toho, s čím klient přijde a jestli mu opravdu pomůžu,“ píše nový učedník.
Části infantilizace lze rozumět také sociálně psychologicky, resp. obecně psychologicky. Učedníci a klienti zažívají pocity spojenectví a zažívají příslušnost ke společenství. Klient je nasycen v oblasti své potřeby „patřit k někomu, patřit někam, být si blízký s někým“ (Maslowův termín pro takovou potřebu: belongingness).

Uzavřu citátem jednoho učedníka, který se učí u českého esoterického mistra:

„... pokaždé, když odcházím z tvé výuky, se mi hůře a hůře vrací do té každodenní "reality", protože se jen usmívám a všichni mi připadají nádherní a úžasní… Je tu nádherné být a ukazovat cestu jiným.“

Představte si, že jste jim sedli na lep. No nebudete je mít rádi?

Předneseno na sympóziu rodinné terapie v Sudickém Dvoře u Boskovic 12. – 13. 11. 2010. Revize textu 7. 3. 2011.

doc. Phdr. Zbyněk Vybíral, Ph.D., - psycholog, psychoterapeut, vedoucí Katedry psychologie FSS MU. Pracoval mj. v manželské a rodinné poradně (1989-1996), měl soukromou psychoterapeutickou praxi (1996-2003), od roku 2002 působí na plný úvazek na Katedře psychologie FSS MU. Založil magisterský obor "psychoterapeutická studia". V letech 1990 až 2006 řídil časopis Konfrontace, další 4 roky časopis Psychoterapie. Napsal několik knih. Výcvik ve skupinové a komunitní psychoterapii typu SUR (1991-1995) a část výcviku v transakční analýze v zahraničí (1992-1995). Absolvoval dvakrát lindauské psychoanalytické dny i balintovské semináře v Německu. V letech 1997 až 2002 zastupoval ČR v radě EAP, v letech 2005 až 2009 v psychoterapeutickém výboru Evropské federace asociací psychologů. Má dvě děti, je ženatý, rád čte a rád chodí po horách.

Foto: Tomáš Řepka.