Stanislav Komárek: Magické elementy medicínské péče
Z autorovy knihy Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2005.
Činnost medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) upomíná v některých aspektech na předkřesťanské či mimokřesťanské praktiky, chápané původně většinou jako náboženské. Nadužívání chirurgických zásahů a záliba
v nich nápadně připomíná zásahy do tělesné integrity široké škály kultur (obřízka mužská i ženské, vytloukání, zabrušování či inkrustace předních zubů, rozmanité perforace boltců, rtů, nosních přepážek, deformace lebek, tetuáže barevné i plastické, deformace ženských nohou v císařské Číně, prořezávání mužské uretry u některých Austrálců, ba i četné trepanace lebek u kultur starého Peru, neolitické Evropy i jinde atd.). Všechny tyto zásahy se pohybují na škále mezi úkonem náboženským a kosmetickým, většina jich probíhá v pubertě jako nějaká součást iniciačních obřadů a jsou pevnou součástí dané tradice (co bys byl za muže, kdybys neměl..., vždyť bys byl ošklivý a smáli by se ti..., všichni to vydrželi..., tak to musí být... Bůh přikázal... atd.). Hezky je to vidět třeba na pouštění žilou, venesekci, která byla původně (např. u Mayů či Aztéků) formou oběti božstvům, později nabyla terapeutický charakter a téměř u všech kultur byla neobyčejně rozšířena – miska ve znaku holičství právě na tuto lazebnickou praktiku podnes upomíná – a posléze jako pověra opuštěna. Dnes se zachovala v zásadě jen v rámci dodávky transfúzní krve, tedy jako „oběť" jiným lidem (cesta od služby bohům k službě lidem je v mnoha případech jaksi typická – na domácím „oltáříku" už většinou nestojí ikona, ale obraz manželky či dětí). Naše kultura má tendenci vydávat řadu podobných zásahů za čistě medicínské a tudíž "nutné" (abys zdárně přežil, musíš...), zásahy do tělesné integrity mají velmi vzestupnou tendenci i v jiných oblastech – piercingy, tetuáže (co všechno by asi dokázala dnešní chirurgie se svými dovednostmi, kdyby popustila uzdu své fantazii?).Německý chirurg Berndt Hontschik ukazuje na případu frankfurtské kliniky, že nápadná převaha mladých dívek mezi adepty apendektomie se vytratila a počet zásahů prudce poklesl, když se přestalo s velkorysým preventivním operování při sebemenším podezření a klinika se soustředila jen na případy zcela evidentní (pokles o tři čtvrtiny). Pubescentky byly nezřídka přiváděny svými matkami, které se zásahu mnohdy téměř dožadovaly – „zlý muž v bílém plášti" měl jejich neposlušným dcerám penetrovat do břišní dutiny a vyříznout příslušné střívko, „aby viděly" (i u matek bývá v tomto věku nápadně mnoho ženských a žlučníkových operací). Něco podobného by platilo i o rutinně indikovaných tonsilektomiích. Dodejme, že rozmanitá omezení v potravě, často prakticky totožná, mohou být chápány jako opatření medicínské (dieta léčebná), náboženské (půst) nebo kosmetické (dieta redukční) a podle toho i prožívány.
Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze často jsou. I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků – jako jakési povinné transcendentální pojištění. (Konec konců i církev znala „preventivní prohlídky" v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tímtéž, co ve středověku podávání svátostí – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování.) Zbylé aktivity se zdály sloužit jen k rychlejšímu vytahování z kapes „oveček", ale nikdy tomu tak nebylo zcela – holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem. Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou. Zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů (viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku, a v podstatě znechucující všechny smyslové radosti, jak to působivě líčí Le Fanu) a obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz (málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí).
Bedlivé předpisy tabuového charakteru, reglementující stravování, odívání, sex a mnohé další oblasti, měly všechny tradiční kultury bedlivě propracované – vědělo se, co má dělat nemocný, co rodička, co bojovník před odchodem do bitvy – jako medicínská, nikoli primárně nábožensko-tradiční záležitost, se tyto předpisy začaly chápat až v nové době. Plakáty, na nichž zvětšeným krvelačným obludám kane z nečistého hypostomu, který si brousí na své oběti, odpuzující lymfa (varovaly před klíšťovou encefalitidou a propagovaly drahou očkovací látku), které jsem kdysi vídal v Rakousku a nověji i u nás, předčily svou dryáčnickostí a citovým vydíráním zjevně i nejhorší prodavače odpustků patnáctého století. Není asi náhodou, že nejčastěji léčenou fobií přítomné doby jsou přemrštěné obavy ze špíny a choroboplodných zárodků.
Eugen Drewermann dokládá velmi plasticky, že katolická sexuální morálka, jejíž v dnešní době málo realistické předpisy je mezně těžko dodržet, vyvolává v rodinách napjatě neurotickou atmosféru, velmi příznivou tomu, aby se některé z dětí věnovalo klerikálním povoláním a z hříšného a nechutného světa tímto pádem „vyvázlo" (že je to iluze, mladá mysl nerozpoznává). Je třeba jen dodat, že v rodinách věřících silně v MPK a jeho osvětu vzniká atmosféra zcela podobná a budoucí pretendenti těchto povolání, pokud svůj stav „nezdědili", jak se často stává, jsou právě děti bojující s vlastními strachy a nejistotami takto vyvolanými, v posledku strachem před smrtí a snahou se takto „pojistit". Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou.
Stanislav Komárek: vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul RNDr., krátce byl aspirantem v Parazitologickém ústavu AV.Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde získal r. 1984 titul Dr.rer.nat. Působil v Naturhistorickém museu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity.Od roku 1990 působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, v letech 1996-2001 jako vedoucí katedry, externě učí též na Katedře estetiky a Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK, od roku 2003 je hlavním úvazkem členem Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK. Roku 1994 se habilitoval v oboru entomologie, roku 1997 získal doktorát v oboru filosofie výchovy, roku 2001 byl jmenován profesorem filosofie a dějin přírodních věd.
