sobota, 19 březen 2011 18:27

Trapková & Chvála: Helenka straší. Stačí na to rodinná terapie?

Napsal(a)

Trapková & Chvála:  Helenka straší. Stačí na to rodinná terapie?

Rodina přišla s holčičkou jako andílek. V době přijetí jí bylo 6 let a 8 měsíců. (Helenka) Od 2 let se léčila na dětské psychiatrii pro afektivní záchvaty až do bezvědomí, dlouhodobě brala Zoloft a Chlorprotixen. Rodinnou terapii doporučil pedopsychiatr. Matka dcerku hájí, že není vzteklá, jen přecitlivělá na bolest. Stačilo, aby se bouchla, nebo trochu zranila a přišel ten záchvat. Postupně se to zhoršovalo, čím dál víc si prosazovala svou, poslední rok to přerůstá do agresivity jako by byla kluk, říkají, že "škodí". Později přinesou videozáznam jednoho ze záchvatů, abychom jim věřili, že tahle mírná, hezounká holčička byla schopná zvednout obrovský kus dřeva a prorazit dveře jako beranidlem v době, kdy sotva chodila. Když ji to popadne, vyhází zem z obrovského květináče, rozmetá ji po celém pokoji, kope do matky a sester, chová se jako šílená a není k zastavení, je schopná zdemolovat celý byt. Jak to je v MŠ? Tam se to snad někdy vyskytlo, ale je čím dál jasnější, že jde o domov. A co jinde? Nedávno měla Helenka zápal plic. Před propuštěním z nemocnice ji chytil ten amok, řádila a bušila do matky, ze dvou stran na ni hleděla velká vizita. Matka líčí drama, jak nemohla holčičku dohonit a když ji konečně chytila do náruče, dítě lapalo po dechu, až upadalo do bezvědomí.

Matka hezká žena, mateřsky při těle, černooká, černovlasá, vypadá jako Romka, sympatická. Na první pohled plná síly a života a přitom v invalidním důchodu. Před jedenácti lety prodělala v jednom roce 2 angíny, pak únava, EB viróza, žloutenka a mononukleóza, důchod dostala po dvou letech, když si s ní nevěděli rady. Během těhotenství s třetí dcerou, naší pacientkou, se výrazně zlepšila. Pak stále dobré, až asi před rokem, Helence bylo něco přes pět let, se začala cítit tělesně zase hůř, denně byla vystavovaná stupňující se agresivitě dcerky, na kterou neplatilo vůbec nic. Otec mírný tolerantní muž také nic nezmohl.

Kreslíme teritoria rodiny, pokoušíme se vyznat ve spletité síti vrozených a získaných vztahů. Pro oba rodiče je jejich manželství druhé. Jeden Standa, první manžel Helenčiny matky, odešel, druhý Standa, muž téhož jména, přišel. Ten první nechal matce Helenky dvě dospívající dcery a založil novou rodinu. Tam má třetí dceru, dnes již 14 letou. Druhý Standa má téměř totožnou minulost jako Standa první. Jinde nechal dvě dospívající děti a tady se mu narodila před téměř sedmi lety Helenka, jeho třetí vlastní dítě. Tak vznikla síť, ve které jsou v současné době tři manželské páry a čtvero dětí. Ve všech případech ženy po rozvodech uzavřely kolem intimity s novými muži hranice svých nově ustavených rodin a ostře je střeží. Takže děti a vlastní otcové se vůbec nestýkají. Z celkového počtu šesti dětí jen dvě dívky, jednou z nich je Helenka, žijí s oběma vlastními rodiči.

Nezpochybňujeme takové řešení rodinných vztahů a vyptáváme se na minulost obou rodů, které spojila Helenka. Matka měla s prvním manželem dva spontánní potraty, teprve pak se jim narodily s dvouletým odstupem dvě dcery, kterým je dnes 19 a 21 let. Mnohem později, to když terapie nijak nepostupuje a pátráme znovu v minulosti, se objeví traumatický zážitek mladičké dívky, kterou matka kdysi byla. V 18 letech se prudce zamilovala do vojáka, otěhotněla, ale její romská matka s vervou tomuto etniku vlastní nakázala dceři interrupci. Otec ji tam odvezl a ona ji podstoupila proti své vůli. Matce to neodpustila dodnes. Byla to dvojčata. Jejich ztrátu stále těžce nese. Nikdy na ně nezapomněla, málokomu se o tom svěřuje.

Do prvního manželství utekla, aby jí matka už nemluvila do života. Než porodila své první zdravé dítě, prodělala ještě dva spontánní potraty. S prvním Standou měla pak dvě dcery s dvouletým odstupem, ale do roka druhé dcery se rozvedla. Za další rok začala žít s druhým Standou. Vzali se nedávno tak, aby až Helenka nastoupí do školy, měla rodiče sezdané a aby měli všichni tři stejné příjmení. Ani s druhým mužem nedopadlo první těhotenství dobře, bylo to mimoděložní těhotenství, teprve pak přišla na svět Helenka. Matka tedy prožila následující posloupnost těhotenství, porodů a potratů: traumatickou interrupci dvojčat, dva spontánní potraty, dva porody děvčat s odstupem dvou let, obě ta těhotenství byla udržovaná a ani jednu z těchto dcer matka nekojila. Pak mimoděložní těhotenství a jako nejmladší se narodila Helenka, pro ni vydržela s mlékem už šest týdnů.

Jaké to bylo ze strany Helenina otce, který se rodinné terapie zúčastnil? Má o šest let mladšího bratra, otce tragicky ztratili, když jim bylo 13 a 7 let. Zabil se na motorce, Standovi zemřel v náruči. To se zopakovalo, když bylo Standovi 26 let a matka mu umírala na rakovinu.

Na trauma, v rodě matky nejhlouběji uložené, jsme čekali několik sezení- dostaneme se k němu i tady později. Zde si všimneme, že matka je nejstarší ze tří dcer, pozoruhodné je, že se v jejich rodě už třetí generaci nenarodil žádný syn. Všechny sestry mají dohromady sedm dcer.

Není to jen v legraci, když nadlehčujeme situaci poznámkou, že si Helena jako první prosazovala rozhodně své a jakoby zároveň vyrovnávala množství mužské energie - jangu v rodině. Zlobí jako kluk.

Při sezení kolem stolu není na Helence nic nápadného. Sedí, tiše si kreslí, je jasné, že však pozorně poslouchá, o čem jde řeč a zdá se, že má situaci pevně pod kontrolou. Tak třeba když matka vypráví, jak se nechce česat a Lídu napadne, že by se mohla ostříhat na kluka, aby měla pokoj, nijak ji to nevyvede z míry, jen se vážně podívá Lídě do očí, zavrtí hlavou jako by říkala, ne, ne, tudy cesta nevede, to jste na omylu.

Postupujeme jako v případech poruch chování nebo úzkostí, zvolna zavádíme externalizační slovník, necháváme rodinu zaznamenávat průběh příznaku, rodiče mají sledovat poměr skóre, kdy konfliktní situace dopadla podle Helenky a kdy podle rodičů, atp. Helenku pokládáme za choulostivou, málo odolnou v situacích, kdy nemůže být mocnější než rodiče. Máme ji za málo zralou ve schopnosti k řízené činnosti. Hrajeme si s Helenčiným věkem, v něčem je dospělejší nad svých 6 let, ale pokud jde o to, vydržet, když něco musí, jsou jí tak dva. Dlouho se nedaří mít Helenku na své straně proti jejím záchvatům zlosti. Helenka si zachovává během sezení až nedětský odstup. Narodila se skoro generaci za svými dvěma sestrami, takže vyrůstá mezi čtyřmi dospělými a nikdo z nich nedává dost pevné hranice, když se jí něco nelíbí.

Jindy necháváme dítě v čekárně se sestřičkou, a té se jeví jako dítě hodné a bezproblémové. S rodiči mezitím pokračujeme v prozkoumávání historie rodiny. Pracujeme rychle krátkými otázkami stereo, překonáváme tak očekávání, že jde o romské rodiny a rodiče nebudou ochotni k moc velké sdílnosti. Všímáme si mateřství, jak se vyvíjelo transgenračně a co o tom rodina ví. Vracíme se k interrupci dvojčat, a bylo to horší, než jsme si do té doby představovali. Nejen že mladá žena s interrupcí nesouhlasila a reagovala horečkami, ale dovídáme se, že dělali interrupci nadvakrát. Jedno z dětí první zásah přežilo, až ten druhý ne. Během dalšího těhotenství matka trpěla záněty ledvin a nezralý manžel Standa I. si našel jinou. Dcery si stěžují, že se s nimi matka nemazlila, nemá to prý ráda. Matka to potvrzuje, vždyť její matka se s ní taky nemazlila. Až s Helenkou to je prý už jiné. Také muž Standa II. dosvědčuje, že žena na mazlení není. Sexuálně náruživá to ano, prý jistě víc než on.

Pátráme na jeho straně. Býval alkoholik kvartálního typu. Čas od času propadl pod vlivem alkoholu agresivnímu amoku. Jednou před ním žena musela utíkat i s dětmi. Dala si pak podmínku, že se muž musí jít léčit. Šel a teď už to je 10 let co víceméně abstinuje, agresivní amok se už nikdy neukázal.

Vracíme se k rodu matky a dostáváme se ještě o další generaci níž. Ta přísná matka matky, která zabránila, aby se narodila dvojčata, byla předposlední ze sedmi dětí. Dvě holčičky tam zemřely ještě v kojeneckém věku, mladší sestra suicidovala jako šestnáctiletá, pustila si plyn, starší bratr zemřel ve 30 letech na astma. Babička Helenky měla své první dítě, Helenčinu matku v 16 letech. Otec těchto sedmi dětí byl Maďar, říká se, že zemřel ještě před ztrátami dětí "na plíce". Babička zemřela na karcinom plic, když byla matka Helenky těhotná a měla matce porodit první vnouče.

Otec matky je ze slovenské rodiny, kde bylo deset dětí, pět synů a pět dcer. Přes všechny katastrofy mluví matka o poměrech v rodině vřele, cítíme cikánský živel a je nám oběma hodně sympatická. Otevřená, sdílná, moc by si přála, aby s Helenkou našli v rodině konečně klid.

Uvažujeme o tom, že Helenka mohla zesílit bouřlivou romskou povahu. Otevřený způsob ventilování agrese by nebyl v jiných zeměpisných šířkách možná nápadný. Současně se stále ještě kloníme k hypotéze, že Helenka vývojově stagnuje v negativistickém období a rodiče neposkytují dost pevné hranice k jeho překonání. Nově se objevuje, že Helenka svého zuření lituje a matka líčí konflikt, ve kterém se Helenka dokázala sama zabrzdit. Zkoušíme dát homeopatický Hyoscyamus 30 CH denně a matce za úkol, aby se soutřeďovala jen na dobré dny a vedla jejich evidenci.

Je po prázdninách. Helenka sedí mezi rodiči, prý se jí sem nechtělo ze školy, nastoupila do 1. třídy. Byla skoro celé prázdniny slabá, po zápalu plic se jen pomalu sbírala, nedávno teprve dobrala ATB. Homeopatický lék bere. Co zlobení? Podle matky se to zlepšilo, záchvaty zuřivosti nejsou tak časté, zato se začaly objevovat víc mimo domov. Když se jí nechtělo k babičce, trestá ji tím, že demoluje květinové záhony na zahrádce, dědovi pomaže auto marmeládou. Co se pak stane? Prarodiče ji hubují a rodiče si ji musí vzít domů. Matka Helenku hájí, že má kytičky ráda, pěstuje si doma své a ty neničí.

Toto sezení na nás padá nepřekonatelná únava, držíme zuby nehty jen povrchní komunikaci, nejsme daleko upadání do spánku. Neobvyklé je, že se nám to děje oběma! Otec je pasivní, matka se usmívá, dítěti přistrkujeme dost bezmocně plastelínu. A matka vypravuje, že Helenka možná už trochu přemáhá toho „čerta", kterého v sobě má. Nedávno ji překvapilo, že jí na obvyklou větu "Ty máš zase v sobě čerta", Helena odpověděla „Nemám v sobě čerta. Já jsem čert a Helenka je v mém srdíčku. Musíte ho rozříznout, abych se dostala ven." Zdánlivě to necháváme bez povšimnutí. Ale Vláďa myslí na první matčino těhotenství s dvojčaty, které končilo na příkaz babičky zuřivou a komplikovanou interrupcí. Lída zpozorní. Z komunikačního pole vyvstávají podivnosti, které matka nejdřív opatrně, s ostychem vyslovuje, jako by ohledávala půdu, jestli je dost bezpečná. Zlost dítěte mívá divnou podobu. Sotva chodilo a už zvedlo kládu (!) (podle matky)a rozbilo s ní domovní dveře. Lída si vzpomene na Plechový bubínek. Obraz interrupce vyvstane Vláďovi před očima, když v rukou žmoulá plastelínu, a z té se vynoří ručičky plodu. Ptá se, jsme všichni, jako ve snu, jestli matka, nebo rodiče, nebo někdo jiný v rodině nemá pro chování dítěte nějaký magický výklad. Probíráme se z hypnotického tranzu těžce a neradi a jen opatrně téma ohledáváme. Nenapadlo někdy matku něco takového? Jsou přece lidé, kteří věří na převtělování duší, nebo na duchy vůbec.

Matka se nenápadně ohlédne po muži a poznamená, že Standa „na tyhle věci" nevěří. Ale ani on nemůže popřít, že u nich strašil strejda. Po smrti přicházel, ťukal na okno a všelijak jinak bouchal. Měli s ním, než umřel, domluveno, že přijde, anebo že se sejdou... A co pak udělali? Dali svíčku na hrob. Ano, to je to, co se dříve dělávalo. A co je na tom? To je dobré. Povzbuzená matka přidává další detaily. Jak ji strašili duchové už od narození její první a nejstarší dcery. Babička by to mohla dosvědčit! A co by její matka navrhovala udělat proti "duchům"? No, myslí si, že by měli dát Helenku pokřtít. To je dobrý nápad! Doposud jsme pečovali i o skeptickou náturu Standy, ale v tomto místě jasně říká, že to je blbost, rodina ženy by všechny pokřtila, ale sami přitom do kostela nechodí a nepraktikují. Vlastně proti křtu jako takovému nic nemá. Dál se nechceme pouštět, zdá se, že matka by nám toho chtěla sdělovat víc a nezdá se nám vhodné, aby s námi při tom seděla Helenka. A tak domlouváme termín na příště bez ní. Helenka se na nás dívá velkýma očima: Ona ale chce přijít! Ujišťujeme ji, že se ještě setkáme a otce zase uklidňujeme, že tady nehodláme čarovat. Jen bychom rádi dali prostor také těmto magickým zážitkům matky, když už je nosí v hlavě, ať chce nebo nechce.

Příště znamená, že se scházíme popáté. Vracíme se rovnou k načatému tématu, zajišťujeme Standu, aby se nelekal, protože víme, že kdykoli žena chtěla doma mluvit o svých zkušenostech s duchy, lekl se a umlčel ji. Tady je ale ochoten to snášet a nebude si myslet, že je žena bláznivá. I ona o tom mluví jen s málokým právě proto, že si ostatní hned myslí, že není normální. Od své matky ví, že už ve dvou letech mluvila s duchem zemřelého strýce, bratrem matky. Byl to ten, co zemřel ve 30 letech udušením při astmatickém záchvatu. A byl jejím nejoblíbenějším z mnoha sourozenců. Babička popisovala, jak si Helenčina matka jako dvouletá sedala v noci na posteli, mluvila k někomu, koho matka ani otec neviděli, oslovovala ho jménem zemřelého, smála se a volně si s ním vyprávěla. Nevypadala nijak vyděšeně, ale přirozeně a rodiče se nakonec báli, aby ji oblíbený strýc nestáhl s sebou, a tak tomu začali bránit. Helenčina matka si z toho pamatuje jen velkou bílou zeď, jako by to bylo to místo, ze kterého duchové vystupovali, a jak se té zdi později bála. Další kontakt měla s duchem zemřelé tety, matčiny sestry, to byla ta, která se otrávila plynem. Patřila do nějaké morbidní party, která opakovaně zkoušela skupinovou sebevraždu, až ji dokonali. Tento duch v ní budil strach. Svěřila se dospělým, ale ti reagovali podrážděně, nechtěli, aby bláznila. Později, to už byla desetiletá, se jí začal zjevovat strýc matky. Za života býval hodný, zemřel náhle na infarkt, ale jeho duch, byl zlý a nebezpečný. Helenčina matka před ním utíkala k rodičům do postele. Zná i studený dotyk ducha na své kůži. Po celé dětství trpěla děsy, nesnášela otevřené skříně, dveře, také zrcadla, kterými by mohli duchové projít z jiného světa. V případě tohoto strýce věděla o tom, že zemřel, ještě dřív než se o tom dověděli ostatní. Přišel za ní, stál ve dveřích v černém obleku. Ráno o tom pověděla rodičům a ti se teprve ten den dověděli, že strýc zemřel. Zjevovali se i jiní duchové, po pubertě to přešlo. Dlouho se žádný duch neozval, až loni, když zemřel další strýc, švagr matčiny matky, zase na infarkt asi v 65 letech. Ten při svých návštěvách bytu Helenčiny rodiny bouchal, klepal a dělal zvuky, dokud mu nezapálili na hrobě svíci. Byl zlý a říkal, že někoho zabije.

Matka své nadání raději tají, aby si nemysleli, že je blázen, ale má pro dětská vidění a zvláštní dovednosti pochopení, příležitostně umí poradit jiným rodičům, když se s něčím takovým setkají.

Znovu se vracíme k událostem kolem prvního těhotenství se ztrátou dvojčat. Matka ji ztloukla a na interrupci ji odvezl otec. Nechtěla, bránila se, utíkala, ale pak bezradná a všemi opuštěná šla. Pokračovalo to špatně, vyndali jen jedno dítě, druhé tam zapomněli, dostala teploty a krvácení, ležela v nemocnici asi měsíc, zatímco o patro výš porodila její starší sestra zdravé dítě. Nikdy nezapomněla, matce neodpustila, nemluvila s nikým dobře rok. Později matka svalila vinu zase jen na ni, že prý čekala, že jí dcera zavolá, a třeba si to i rozmyslí. S novou silou se zážitek křivdy vracel v době, kdy byla jinak spokojeně těhotná s Helenkou, předtím ještě jedno mimoděložní těhotenství. Často myslí na potracená dvojčata, že to mohli být kluci. Má totiž samé holky.

A teprve teď se dostáváme k historii její romské rodiny. Babička zažila likvidaci cikánů za Hitlera. Když přežila, přála si dostat své potomky do bezpečí mezi gádže. Projevovalo se to tak, že upřednostňovala děti, které měly světlejší pleť, na ty tmavší prý byla zlá. Byla to tvrdá žena, jak vypravuje Helenčina matka. Nemohla kvůli ní dochodit ani základní školu, musela pomáhat jedné z tet s jejími dětmi. Otec zemřel, když byly děti ještě malé, a tím spíš se musela babička pochlapit.

Navrhujeme, aby matka s dvojčaty něco udělala, nějaké rozloučení? "Pohřeb"? Ohradí se, že děti nebyly pokřtěné, tak pohřeb není možný... ale přece... není proti tomu rozloučit se s nimi. Tak nás napadne poslat ji za knězem, aby si to s ním ve zpovědi a na církevní půdě probrala. To se jí zamlouvá, ví o knězi, na kterého by se mohla obrátit.

Tady přerušíme vyprávění o událostech, jak šly za sebou. Jisté je, že od té doby se příznak začal z té každodenní pravidelnosti chaoticky proměňovat. Intervaly klidu se významně prodlužovaly, po tomto sezení se další raptus objevil až za dva měsíce. Měnil místo i čas, přechodně začal řádit ve škole, tam objednali psychologické vyšetření a uvažovali o speciální třídě, ale neuskutečnili to. My kroužili s rodinou tu za přítomnosti Helenky, tu jen s rodiči po tématech několikrát už probraných a pokaždé se vynořil nový aspekt, nebo souvislosti. Materiální poměry v rodině, zacházení s pracovními neschopnostmi, v jednu chvíli se zdálo, že dostanou oba rodiče ČID, symptomy se před našima očima zmateně střídaly, ohrožující i méně vážné u všech členů rodiny, aktuální i ty, které se nově vynořovaly ze vzpomínek. To všechno se prolínalo s našimi pokusy intervenovat tak, jak jsme zvyklí s tím, že se v tomto případě vše střídalo bez jakéhokoli zřejmého řádu. Zdálo se, že na chaos reagujeme chaoticky, a přece situačně vždycky s vědomím, že držíme v rukách docela pevný a vyzkoušený nástroj. Stávalo se, že jsme spolu nesouhlasili, táhli jsme občas jeden hot a druhý čehý. V tom rychlém spádu jsme toho nestačili ani litovat, vlastně jsme jen pozorně sledovali, kdo kde zrovna stojí nebo je v akci. Zdálo se, že se tak úplně nemůžeme opírat o nic a zároveň klidně o všechno. Dodatečně nám připadá, že my dva jsme se vyviklat nedali. Nebylo co ztratit, buď se o nás vyléčí anebo ne.

Po deváté přišli naposled a my to nepředvídali. Jak přišli, tak zase odešli. Když jsme je viděli naposled, byli všichni klidní, spokojení, Helenka poněkud znuděná vedle táty. Její neklid byl pryč už nejen z domu ale už i ze školy. Přitom tam to bylo poslední dobou nejvíc na hraně. Doma to přešlo zhruba v době, kdy si matka dovolila (na naše doporučení) na pět dní odpočinout, odjela a domácnost se bez ní nezhroutila. K tomu se dlouho neodvažovala. Už to vypadalo, že budou muset změnit školu, ale Helence se do změny nechtělo, má moc ráda paní učitelku, a taky tabuli, kterou tam mají, je taková zvláštní, interaktivní. Tak začala být hodná i ve škole.

Změna není zřejmě jen povrchní, protože na rozdíl od dřívějška se ráda se všemi doma mazlí a spravedlivě rozděluje mazlení mezi všechny, kteří o to dříve stáli, ale Helenka to nedovolila. Po mnoha letech zmizel matčin sen, který se jí zdával 2-3x týdně, že je těhotná. Myslíme na rozloučení s mrtvými dvojčaty, a že za ně kněz sloužil mši. Helenka se z nudy probere, když mluvíme o tom, že možná se také dokončilo matčino „těhotenství" s ní, a že se konečně od mámy oddělila. Nelení a jen tak mimochodem nám ukazuje žákovskou, ve které jsou téměř samé jedničky. S knězem matka probrala minulost, on si dal určité podmínky, než přišel k nim domů, vysvětil celý dům. Helenka požádala, aby jí pocákal i kocoura. Oznámila: „Mamko, to on mě už nebude zlobit." A bylo to.

Zdá se, že nemá smysl hledat jedinou intervenci, po které to přešlo, ale oceňujeme rodinu za aktivitu, s jakou zkoušela, jak s neblahým symptomem zacházet. Matka ještě minule sázela na to, že změnu způsobily nové léky, ale neurologa ji ujistil, že to ani on to nepovažuje za možné, lék by byl zabral nejdřív za šest týdnů. I to vítáme jako symbol dobré spolupráce. Víme, že záchvaty zuřivosti dítěte, kterému je dnes už 8 let, opravdu pominuly, když se od února neukázaly, jak nám potvrdila matka, když jsme jí volali, abychom si vyžádali svolení ke zveřejnění. Devět sezení se odehrálo v deseti měsících. Můžeme se jen dohadovat, co vlastně zabralo, co víc, co méně a co vůbec.

V Liberci 7. 11. 2010

 

 

Přečteno 2859 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 18:57

You have no rights to post comments