Zabýváte se ve své praxi mnoha tématy, jedno z nich je bonding. Můžete prosím tento termín vysvětlit pro ty, kdo jej neznají?

Jde o budování základů emočních vazeb mezi dítětem a matkou, budování láskyplného vztahu. Ze všech lidských vazeb je mateřské pouto (vztah matka-dítě) jedním z nejsilnějších. Mateřské pouto se většinou začíná vyvíjet v průběhu těhotenství, k „hormonálnímu výbuchu" dochází ve čtvrté době porodní, tedy hned po samotném porodu, kdy je dítě poprvé v jiném, než děložním kontaktu s matkou. Dle výzkumů je produkce oxytocinu je v prvních hodinách po porodu u matek i dětí nejvyšší a v průběhu kojení se zvyšují parasympatické aktivity, čímž dochází ke snižování úzkosti. Vzájemný kontakt dítěte a matky po porodu tedy podporuje budování emočních vazeb mezi nimi.

Jako mnozí vědci a mnohé matky věřím, že brzká podpora bondingu napomáhá dítěti se zdárněji adaptovat na prostředí mimo dělohu, ideálně zvyšuje odezvu a citlivost matky k potřebám dítěte a posiluje kvalitu základní vztahové dyády matka-dítě.

Dítě a matka jsou tedy několik hodin po porodu neurohumorálně skvěle a neopakovatelně nastaveni o sebe vzájemně pečovat a zamilovat se. Nejen neurohumorální, ale i imunologické přínosy podpory vzájemného kontaktu popisuje a podporuje WHO (Světová zdravotnická organizace). Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka imunologickou protisílu v mateřském mléce. Takže kontakt skin to skin (kůže na kůži) dle odborníku UNICEF a WABA (světová organizace nap odporu kojení) usnadňuje nejen emocionální, ale i fyziologickou adaptaci matky a dítěte. Také je důležité zmínit sociální dopad podpory bondingu na dynamiku celé rodiny. Nerodí se jen dítě, rodí se i nová matka, nový otec a nová rodina.

Bonding je v doslovném překladu lepení. Jde o to, abychom co nejkvalitněji dítě s matkou přilepili k sobě za daných podmínek a o to více kontakt podpořili po porodech předčasných a porodech císařskými řezy.

Existuje také jeho české pojmenování?

Česky lze poněkud krkolomně říct, že bonding je psychologický proces tvoření emočních vazeb mezi dítětem a matkou v období okolo porodu. Je to složité pojmenování, proto jsem podpořila i do češtiny zavedení slova „bonding - proces" a „podpora bondingu - intervence", kterými můžeme proces tvoření emočních vazeb podpořit.

Jak si to vysvětlujete?

Jak si vysvětluji, že neexistuje české pojmenování? Jedním z vysvětlení může být to, že v totalitním a posttotalitním porodnictví je na proces podpory vazby mezi matkou a dítětem a dítětem a matkou ne příliš mnoho místa a druhým vysvětlením může být to, že je zcela jasné, že každá matka se spolu se svým dítětem nějak emočně „přilepí", takže takové slovo překládat nepotřebujeme.

Zabýváte se psychoterapií, pracujete i s páry a s rodinami? Narážíte při své práci na transgenerační modely přístupu k porodu, kojení, bondingu? Jak s nimi zacházíte?

V psychologické předporodní přípravě často pracuji s páry a někdy i s více generacemi, nejčasněji s matkou matky. Ano, často se setkávám s transgeneračními modely přístupu k porodu, kojení a podpoře bondingu. Vnímám právě tento transgenerační přenos jako zásadní problém v práci s rodinami. V rodinách, kde nebyl institucionalizován proces porodu na více nežli jednu generaci, ženy zacházejí se svou porodní sebeúctou sebevědoměji. Sebevědoměji přijímají své děti, vymezují se vůči manipulacím zdravotnického systému snadněji a s větší důvěrou přijímají své potomky. V rodinách s dlouhodobě přerušenou porodní sebeúctou, v rodinách, kde odevzdaly ženy svou odpovědnost a schopnost porodit své děti zdravotníkům ve více generacích, se o to více přenáší patologický model „tohle musíš vydržet, vydržely jsme to všechny, vydržíš to taky, dítě odnesou a pak ho přinesou, bude to bolet, na všechno zapomeneš a bude to tak dobré". Vždy je důležité pracovat s obdobím okolo porodu se všemi ženami a to i v běžném terapeutickém procesu. Sama mám za sebou dlouhodobý psychoterapeutický výcvik a nebyla v něm věnovaná ani hodina práce s tématem porodu. Přitom je porod pro ženu velmi zdravý vývojový krok a podle toho, s jakými pocity jej zvládne, vyvíjí se její sebevědomí a sebeúcta dál. Pracuji s těmito tématy velice opatrně a citlivě, vždy je nutné místo na hlubokou ventilaci pocitů okolo porodu, ženy popisují pocity ponižování, ztráty kontroly nad sebou samou a nad svým dítětem, následně pocity viny, že to byly ony samy, které selhaly a následně četné somatizace, potíže s kojením, potíže v partnerských vztazích. Po ventilaci je zapotřebí přerámcovat pocity viny, hledat v realitě místa, kde mohou vzít zodpovědnost a kontrolu zpět do svých rukou. Často pracuji s metaforami a imaginacemi a metodou podobnou psychoterapeutické práci s posttraumatickou stresovou poruchou. Práce s porodními pocity je totiž obdobná práci s traumatem. Pracujeme s kolektivním traumatem, aniž bychom si to často uvědomovali. Většina terapeutek a psycholožek taky nějak a někdy porodila a nějak se se svými pocity následně potkávají. Hezky na toto téma hovoří kolegyně Trapková ve filmu Porodní Plán (http://www.porodniplan.cz). Často se ženami imaginuji porod a kontakt s dítětem takový, jaký by si přály - situaci, kterou mají celou pod kontrolou a dochází tak k hojení traumatických zážitků touto cestu. Pokud se podaří ještě další porod podle přání ženy, je to tak snazší cesta, ale často zpracovávám porodní zážitky i s ženami již po přechodu a i tam je vhodný a důležitý prostor na tuto práci. Mnoho klientek, které přicházejí se somatizacemi, či onkologickými problémy, ihned na první konzultaci začnou hovořit o nezpracovaných pocitech okolo porodů, potratů, sexuality. Porod patří do sexuality každé ženy.Často přicházejí ženy, které byly zneužívány v dětství a porod vnímaly jako svou šanci na to, získat zpět sexuální sebevědomí a většinou se jim to ve zdravotnickém procesu nepovede, protože ony taky reagují mnohdy tak, že personál kolem sebe popouzejí, vytváří se stres a tyto ženy často končí s porodem císařským řezem. Porodní období je práce s odjištěným granátem psychiky ženy a to si zdravotníci málokdy uvědomují a skrze svoje nesupervidované emoce s emocemi rodiček hůře zacházejí.

Separace dětí od matek v totalitním porodnictví dala možnost vzniku jakéhosi přeneseného fenoménu „všichni jsme byli separovaní a přežili jsme to", vzniku slepé skvrny na odmítání dětí, na přijetí faktu izolace dětí hlídáním cizími osobami jako na normální fakt. Tohle téma by bylo na další rozhovor.

Podle mých zkušeností má mnoho rodičů zájem poskytnout dítěti i sobě prožitek šetrného těhotenství, porodu, šestinedělí. Přes osvětu a leckdy pozitivní změny v porodnictví narážím opakovaně na to, že (snad tím, že sami podobnou ohleduplnost nezažili?), snadno a rychle se vyčerpají, chybí trpělivost nebo jim například i bonding může být po určité době nepohodlný až nepříjemný. Co s tím?

Mám to vnímat tak, že tvoření rané vazby mezi dítětem a matkou je lidem nepohodlný? Ano, toto vychází z rodičovské nevyzrálosti.

Nejdůležitější čas v životě člověka je podle mne čas strávený s jeho dětmi a s rodinou. Podle toho, jak dokáží dospělí lidé přizpůsobit své potřeby potřebám svých dětí a přitom držet pro děti jasné a stabilní meze, se pozná zralost. Čím jsme zralejší, tím méně nás přizpůsobení se dětem omezuje. Jde o to být rád za čas se svými dětmi a aktivně jej naplnit. Děti pak pozornost rodičů jenom zúročí a dají jim čas a prostor na jejich aktivity. V práci se snažím uplatňovat model kolegyně Jiřiny Prekopové „obnova lásky v rodině – výchova láskou". Vždyť podpora bondingu je vlastně jenom a jenom pevné objetí.

Jde o to, abychom lidem ukazovali, že být s dětmi je normální. I být s dětmi hned po porodu je normální.

Že jsou rodiče, kteří chtějí změnit zdravotnickou rutinu, unavení, je také normální, ale neznamená to, že je nutné přijmout patologii systému jako normu. Není vhodné obětovat porod svého dítěte systému jenom proto, že je to většinová zkušenost.

Jak podle vás mohou rodinní a systemičtí terapeuté bonding při své práci podporovat?

Zpracováním vlastních porodních zážitků z vlastních porodů a z porodů svých žen. S přijetím podpory bondingu jako normy. S vyrovnáním se se stockholmským syndromem, kterým trpí mnoho terapeutů a valná část zdravotníků. Se smířením se s faktem, že jsme byli separovaní, ale proto nemusíme předávat separaci jako normu dále.

Můžete uvést důsledky nedostatečného bondingu? Myslíte, že je možné v rámci rodinné terapie tyto následky eliminovat? Jak? Čím?

Bonding nemůže být dostatečný anebo nedostatečný, ovšem jeho podpora ano. Odpovím Vám opačně, tedy podporou raného kontaktu mezi matkou a dítětem posilujeme jejich možnost, aby si na sebe po porodu rychleji zvykli, aby se matka lépe a snadněji mohla na potřeby svého dítěte naladit, přizpůsobit se jeho potřebám (např. dospělí lidé nejsou zvyklí na tříhodinové spánkové intervaly, nicméně podle jiných výzkumů matky, které byly po porodu v kontaktu se svým dítětem necítily ospalost a rychleji „přehazovaly vyhýbky" spánku na spánek dítěte, na rozdíl od matek, které byly separované, usínaly a prožívaly následné buzení dítětem jako stres) a mohla dítěti lépe porozumět, dítě se dle výzkumů, není-li separováno, lépe adaptuje na venkovní svět, má menší potíže s dýcháním a méně neurologických potíží, což platí i pro nedonošence.

Ano, následky je možné eliminovat vždy, aneb na podporu bondingu není pozdě nikdy. A právě tady je místo teraputů, aby pomohli dětem a jejich rodičům přijmout sebe navzájem s bezpodmínečnou láskou.

Jak? Trpělivostí a vymezováním se vůči patologii, tedy nepřijetím separace jako normy. Čím? Nejlépe vlastním příkladem.

Zdá se, že fenomén přítomnosti mužů u porodu se v současnosti vyvinul z původní alternativy přes módu k dnešní rutině. Zabýváte se také tématem ne/přítomnosti mužů u porodu. Stalo se Vám někdy, že byste s muži řešila následky jejich ne/přítomnosti u porodu dítěte? Můžete nám o tom říci více?

Muži mne navštěvují se svými partnerkami velmi často. Ženy se cítí v porodnici nepohodlně, ztrácejí své obvyklé místo známého hnízda, proto mají pocit, že přítomnost jejich muže je může zklidnit. Mnohdy to tak není, protože muži jsou v tenzi z toho, že jejich ženy od nich očekávají něco - podporu - kterou neumí dávat. Muži nejsou od přírody vybaveni hladinou oxytocinu, spíše produkují ve stresu adrenalin a testosteron, který může celý proces porodu brzdit. Pokud sdělím mužům, že jejich místo je v podpoře a hlídání jejich nové rodiny, ve vytvoření ochranné náruče pro matku a dítě, že jejich pravé místo je ve 4. době porodní, kdy mohou dítě a matku chránit, popřípadě ji po operativním porodu zastoupit (pokožka otce je geneticky bližší dítěti, než-li nosokomály nasáknuté zdravotnické prostředí), tak se otcům většinou velmi uleví a u porodu jsou dobrými podpůrci svých žen a narozených dětí. Ano, v pozitivním smyslu, otci si chválili u porodu jasně dané místo po tom, co prošli psychologickou přípravou. Také jsem měla v terapii muže, kteří byli zúzkostnění zacházením zdravotníků s jejich ženami, měli pocity ambivalence, selhání, že svou ženu nemohli - nedovedli ochránit a že dítě - produkt tohoto procesu bylo pro ně jakýmsi „škůdcem", které toto utrpění stvořilo.

Muži, přítomni u porodu své partnerky, cítí ke své ženě úctu a zážitek porodu v nich většinou vzbudí velkou vlnu lásky ke své ženě a jsou na svou ženu pyšní. Pocity jako hrdost a úcta jsou velmi užitečné v období po porodu, která je pro novorozený rodičovský pár většinou křest ohněm. Příchod nového člena rodiny převrátí všechny zažité děje a dynamiku v rodině. Vzájemná úcta a hrdost, vyjadřovaná láska mezi partnery je pro novorozené dítě nejlepší možný start do života.

Patří však muži k porodům? Odpověď z historie nám říká: nepatří. V křesťanských společnostech za dobu jejich vývoje vždy patřil porod ženám a to z důvodu, že rodící žena, stejně jako menstruující žena byla považována za nečistou, proto nemohla být doprovázena mužem u porodu. Ve společenstvích, které mají blíže k přírodě jsou také porody ženskou záležitostí, ačkoliv jsou pro celá společenství vnímána pozitivně. Porod je vnímán jako ryze ženská záležitost, protože muži svou netrpělivostí, jak sdělují ženy domorodých kmenů, k porodům prostě nepatří.

Moderní civilizace porod institucializovala a předala jej do rukou mužů – porodníků. Z celospolečenského hlediska tento jev, kdy se v porodnicích nachází stále více mužů – porodníků, než-li žen – porodníků (neexistuje ani český ekvivalent pro porodníka – ženu) a porodních asistentek, které více asistují lékařům, než-li rodícím ženám, vznikl celospolečenský jev a to přítomnost muže u porodu své ženy a hlavně touha žen, aby je muži u porodu doprovázeli.

Existuje výzkum, který ukazuje, že dobrá podpora u porodu je opravdu důležitá, že pokud je rodící žena podporována dulou – ženou, která ji doprovází během porodu, má rodící žena menší potřebu medicínského tišení bolesti, klesá pravděpodobnost nutnosti provést císařský řez, klesá potřeba použití kleští, zkracuje se doba porodu a novorozenec má vyšší Apgar skóre.

Známý porodník Dr. Odent, s odkazem na snahu savců o izolaci během porodu kriticky hodnotí i přítomnost otce u porodu. Chová-li se otec pouze jako pozorovatel, pak prý může normální porod ztížit. Varuje před upovídanými muži (projevující slovem vlastní úzkost, kterou přenášejí na své okolí) a dále před muži s nadměrně protektivním až vlastnickým chováním, kteří rodičku chtějí držet, masírovat nebo se s ní stále pouze mazlit. Žena potřebuje během porodu klid a ne stimulaci. Na druhé straně je porod podle Odenta intimní prožitek. Rodičky se mají chovat instinktivně, mají se nechat porodem zcela unést a zapomenout samy na sebe

Přítomnost muže by měla vést k lepšímu vztahu mezi partnery. Když si lidé kladou otázku, zda přítomnost muže ženě porod usnadní nebo ne, měli by porozumět antagonismu oxytocinu a adrenalinu, hormonů zodpovědných za porodní procesy. Pak by byli opatrnější, než by muže k porodu přivedli. Milující muž se o svou ženu při porodu bojí, to je úplně normální. Se strachem produkuje adrenalin. A ten je nakažlivý. Tím brání průběhu porodního procesu.

V úvahu stojí rozšiřující se postoj že otec přítomný u porodu, se o dítě bude starat stejně jako matka a vznikne mezi ním a dítětem stejné přimknutí jako mezi matkou a dítětem. Ale pouze matka a dítě jsou ve speciální hormonální rovnováze. To se podaří jen, když po porodu matku s dítětem nikdo neruší. Každá vazba, při níž je vylučován oxytocin se týká vždy jen dvojice: sexuální vztah mezi dvěma partnery, laktace: žena a dítě, perinatální období: to je příběh matky a dítěte.

Významná americká propagátorka normálních porodů Ina May Gaskin působí jako porodní asistentka naopak hovoří o tom, jak muž může ženě při porodu pomoct tím, že ji objímá, líbá, sexuálně stimuluje, čímž její hypofýza vyplavuje potřebný oxytocin.

Jsou to dvě teorie. Nicméně je zcela jisté, že muži u porodu vylučují spíše adrenalin a to je normální. Kdyby vylučovali oxytocin, měli by erekci. U porodu žádný muž erekci nemá, právě naopak. Některé páry, žijící v těsném kontaktu a souznění, mají sexuální styk ještě v první době porodní. Nicméně, porod jako takový, nikdy není pro muže sexuálně vzrušující zážitek.

Zvažovala jsem dlouho, proč v historických filmech vždy při porodu vaří kvanta horké vody a proč porodní báby posílají tuto vodu vařit nastávající otce. Došla jsem k jedinému závěru, že proto, aby nastávající otce zaměstnaly a odvedly jim myšlenky od možných obav.

Paradoxem moderní doby je, že většina dětí se rodí do rukou mužů, porodníků, poté je dítě ošetřeno, je mu zcela zbytečně přetnut pupečník a pak je předáno do rukou otce (je-li přítomen při porodu a porod je fyziologický), protože matka rodí placentu a většinou je jí ošetřován nástřih šitím. Je to další paradox moderního porodnictví a péče o novorozené dítě. Většina výzkumů dokazuje to, že nerodí-li žena v poloze na zádech a je-li dítě ihned po porodu přiloženo k jejímu prsu, nedochází k takovému počtu poranění hráze a přiložení dítěte k prsu matky podporuje další kontrakce a přirozené vypuzení placenty, bez nutnosti medikace.

Zeptala jsem se mnoha žen, co pozitivního vnímaly na přítomnosti otce u porodu a většinou se shodly na tom, že tlumočil jejich potřeby personálu, podporoval je v těžké chvíli a cítily se s ním v nemocnici v bezpečí. Tyto výpovědi potvrzují paradox moderní doby a to úzkost, kterou žena cítí, když rodí v neznámém prostředí. Proto ji přítomnost jejího muže uklidňuje, do jisté míry, protože jí nahrazuje bezpečí domova. Také to, že si ženy berou své partnery do porodnic jako jakési „bodyguardy", kteří je ochrání od nevyžádaných intervencí ošetřujícího personálu, je pro celý proces porodu více na škodu.

Pozitiva nepřítomnosti muže u porodu byla taková, že se žena mohla soustředit jen sama na sebe, nemusela odpovídat na otázky partnera, které by ji rozčilovaly, pocity nadbytečnosti z partnerovy přítomnosti, obavy z toho, že se změní jejich sexuální život, když ji uvidí rodit.

Ženy popisovaly negativa přítomnosti muže u porodu a to, že muži byli netrpěliví, nutili je odpovídat na otázky, které je vyrušovaly z porodního procesu, dávali jim neohrabané podpůrné rady.

Pozitiva, které ženy pociťují v přítomnosti muže – porodníka jsou pulsovány tak, že když porodník bez hlesu nechal rodičku rodit a jen vedl její ruce směrem k dítěti a nevyžadoval její verbální komunikaci, pokud nezasahoval a podporoval.

Negativa přítomnosti muže – porodníka některé ženy nepociťují, protože muže u porodu nevnímají, jejich psychika je ochrání tak, že ženy přítomnost porodníků zcela vypustí, ženy se před porodníky více stydí, cítí se trapně, je jim nepříjemné, že na ně sahá cizí muž, popisují, že porodníci nabízejí více technických postupů při porodu, ženy se cítí pozorovány a cítí netrpělivost porodníků.

Porod je velmi složitá situace a ve vývoji ženy velmi náročný, ale velmi potřebný a pozitivní krok k jejímu zrání. Nezvládnuté porodní procesy vedou ke sníženému sebevědomí žen a k posttraumatické stresové poruše. Porodnický systém by se měl chovat a vychovat tak, aby se v něm ženy cítily bezpečně a aby volba přítomnosti partnera u porodu nebyla společensky vynucená, či aby nebyla žádaná jen k tomu, aby muž ženu u porodu ochraňoval a vytvářel jí domnělé bezpečí.

V současné době je v plenkách nový obor – psychogynekologie, která se může zabývat kromě jiného také PTSP ženy jako následkem porodu. Jaký může mít vliv na rodinu? A dá se s ním v rámci rodiny pracovat? Nebo v rámci jiného systému?

Podle výzkumníků v oblasti medicíny se posttraumatická stresová porucha může objevit jako následek nejen komplikovaného, ale i zdánlivě neproblematického porodu. Velmi často se objevuje po spontánním potratu či porodu mrtvého plodu.

Dnes bych se chtěla věnovat zamyšlení nad stresem, který může ženě přinést porod. Pokud mne v ordinaci vyhledají ženy s posttraumatem po porodu, mají mnoho společného. V první řadě se stydí. Stydí se moc. Dlouhou dobu žily v zajetí stereotypní představy o tom, že porod dítěte je radostná událost a ony jsou divné, protože radost necítí. Cítí bolest, nenávist, smutek, lítost, vztek. Na sebe, na dítě, na partnera a někdy taky na zdravotníky.

Maminky generace dnešních rodiček většinou vybavily tyto ženy stereotypně se opakujícím sdělením o porodu a jeho prožití: „Přežily jsme to všechny, přežiješ to taky, na všechno zapomeneš a budeš mít zdravé dítě". Tyto ženy však zapomenout nemohou. Mají pocit, že to, co se jim stalo, se prostě ve zdraví přežít nedá.

Všechny mé klientky, které zažily traumatický porod, mají podobné zážitky a podobné příznaky. Často popisují, jak byly vystaveny ze strany zdravotníků chování, které označujeme za manipulativní. Velmi těžce se ženy vyrovnávají s emoční manipulací typu: „přeci nechcete ublížit svému děťátku, tohle bude pro Vaše zdraví a Vaše děťátko to nejlepší".

Některé ženy popisují u porodu pocity, že zdravotníky obtěžují svými požadavky, anebo jsou v porodnici jako na běžícím páse. Chybí jim individuální přístup, který je v dnešní době končícího babyboomu v některých porodnicích opravdu vyloučený. Klientky v rozhovoru často pláčou, mluví s dlouhými pauzami, ptají se, zda o takových věcech vůbec smí mluvit. Pracně ze sebe loví poslední zbytky své sebeúcty.

Mluví o lesknoucích se nůžkách v rukou porodních asistentek, o kterých nevěděly, k čemu slouží, mluví o tom, že nějakým ostrým hákem jim zdravotníci provedli dirupci plodových obalů. Opakují se stále stejná sdělení. Obzvláště kovové předměty se jim vybavují velmi často. Často mluví o neprospané první noci bez dítěte, ačkoliv jim bylo doporučeno se vyspat a o chorobném strachu o narozené děťátko, které nebylo s nimi. Napadalo je, že s dítětem asi musí něco závažného být, protože kdyby bylo přeci zdravé, bylo by s nimi.

Smutek a neštěstí po porodu není tedy pouze emocionální důsledek, který vzniká u čerstvým matek vlivem hormonů, zážitků v raném dětství, nebo z důvodů sociálních problémů, jak se mnoho zdravotníků domnívá.

Je mnohdy přímým důsledkem nešetrné, často až agresivní či manipulativní organizace porodu, typické pro moderní porodnice, kde dominuje programovaný medicínsky vedený přístup k porodu nad vyčkávacím přístupem k rodičce a upřednostňované separace matky a dítěte před jejich společným seznamováním se v rané době po porodu.

Šetrné postupy u porodu, vyčkávání, zajištění raného kontaktu matky a dítěte po porodu a to i po operativním porodu jsou faktory, které vedou k předcházení traumatu.

Pokud chce žena, rodička předejít možnosti posttraumatické stresové poruchy po porodu, je vhodné, aby si vypracovala porodní plán, vyhledala porodnici, přátelskou jejím požadavkům, k porodu si sjednala doprovod duly, anebo soukromé porodní asistentky, nenechala se rutinně oddělit od svého narozeného dítěte a hlavně se cítila režisérkou a i v hlavní roli svého porodu, kde druhou hlavní roli a režii má její dítě a to i když rodí normálně anebo operativně.

Vliv na partnera a rodinu je zásadní. Ženy si často uvědomují, že jejich partneři jsou také traumatizováni. Špatně se vyrovnávají s tím, že je jejich muži, přítomni u traumatických porodů, neochránili. Obviňují je z toho, že se účastnili na jejich znásilnění, anebo neochránili jejich narozené dítě před separací. Někdy naprosto vyhasne jejich sexuální život i na několik let. Tyto pocity mohou probíhat i neuvědomovaně a ženy pouze směrem k partnerovi ochladnou, anebo jej odmítají, což partneři nějaký čas chápu, jako ženinu reakci na stres způsobený péčí o dítě, ale taky jim časem trpělivost dochází.

Klientky mluví o tom, jak jsou jejich muži netrpěliví a podráždění, když ony mají tendenci mluvit o svém porodu stále dokola. Ony se stydí často za to, že jejich hráz je nástřihem a následným šitím změněna, neumějí se s tím vyrovnat, sexualita je pro ně bolestným zážitkem a tím se roztáčí kolotoč frustrace a nedorozumění mezi partnery.

S PTSD po porodu pracuji velmi často a to i v rámci rodiny a také v rámci celého zdravotnického systému. Prvotní je pojmenování problému, poté ventilace, zpracování pocitů viny a následné získání kontroly nad traumatickou situací. To všechno lze psychoterapeuticky zpracovávat ve všech systémech.

Pracujete i s týmy lékařů v porodnicích, jak nejlépe s nimi navazujete kontakt a jak se Vám daří jim své poznatky předat a pomoci uvést do jejich zaběhnuté praxe?

S kolegyní Eliškou Kodyšovou přednášíme na semináři Psychologie porodu a v článku Psychologie porodu – chiméra nebo realita jsme mnohé popsaly. Například i to ocenitelné, že kroky ke zlepšení psychosociálního komfortu rodiček už byly podniknuty. V posledních patnácti letech prostory většiny porodnic prodělaly proměnu směrem k „domáčtějšímu" stylu a doprovod u porodu (i když za úplatu a většinou pouze jedna osoba) se stal téměř normou. V těchto případech jde však o tzv. vnější změny v porodnictví. Přístup personálu – tedy vnitřní změny – prošel dle konstatování autorek změnou pouze minimální.

Jde přitom o nejdůležitější aspekt „zlidštění porodnictví". Jak už je patrné přímo z tohoto pojmu, důraz by měl být kladen především na lidský prvek. Nejde až tak o obrázky na stěnách nebo barvu dlaždiček, ale o chování lidí, kteří v porodnicích pracují.

Důvod je více než jasný. Změna chování je mnohem náročnější a komplexnější, než interiérové dekorace. Vzhledem k psychologickému vzdělání čtenáři jistě velmi dobře chápou, že situace porodu je pro zdravotníky velmi zatěžující. Rodící žena se díky utlumení činnosti neokortexu chová velmi instinktivně a „nekulturně" – hlasitě se projevuje a její reakce jsou často iracionální. Zdravotníci, vědomi si vlastní zodpovědnosti za výsledek porodu a vedeni snahou ulehčit ženino „trápení", volí různé strategie reagování. Často nabízejí analgezii, urychlení porodu či jiné intervence, kterými se snaží porod dovést k rychlému a zdárnému konci. Žena v tuto chvíli potřebuje mnohem více emoční přijetí, hyperprotektivní podporu a ubezpečení, že si vede dobře. Vzniká tak paradoxní situace, ve které každý mluví jiným jazykem, rodička instinkty a personál racionálně.

Zdravotníci, kteří se cítí ženiným chováním frustrováni ve svém úsilí jí pomoci, označují rodící ženu za nespolupracující a mohou na rodičku reagovat až agresivně, a často tak bohužel (spíše nevědomě) reagují. Chování rodící ženy mohou někteří zdravotníci dokonce i podvědomě konfrontovat s osobními, často nezpracovanými zkušenostmi z emočních situací, které sami nezvládli, např. ve  vlastním (či partnerčině) porodu. Otevřené emoční rány tak mohou být předávány dál.

Z hlediska psychologického i celospolečenského je na místě zamyslet se nad zdroji podpory pro zdravotníky asistující u porodu a provázející ženy v předporodní, porodní i poporodní péči. Na svět nepřichází jen novorozenec s určitými fyziologickými parametry, ale i nová, vysoce vnímavá lidská bytost. A v neposlední řadě se rodí i sama matka a její důvěra ve vlastní rodičovské schopnosti. Každá krize – tedy náročná situace, kterou je i porod, je-li produktivně zpracována, přináší nové existenciální zkušenosti. Situaci porodu je tedy možné přirovnat k psychoterapeutickému procesu, kdy se z duševní krize rodí nový a silnější osobnostní potenciál.

V pomáhajících profesích (tedy tam, kde se pracuje i s psychikou klienta) je samozřejmostí psychosociální průprava (výcvik, kurz) a pravidelná supervize. Psychosociální průprava zlepšuje komunikační dovednosti a zvědomuje případná vlastní nedořešená témata. Supervize je prevencí vyhoření a pomáhá v práci s náročnými případy. Porodníci a porodní asistentky pracují denně mnoho hodin v silně náročné a zdraví ohrožující emoční situaci. V situaci, kdy emoce pracují jak na straně rodiček a jejich doprovodu, tak na straně těch, kteří jim asistují. Zdravotničtí pracovníci, provázející ženu porodem, lékaři, porodníci, neonatologové, pediatři, zdravotní sestry a porodní asistentky by měli mít povědomí o psychosociálních a emočních aspektech a úskalích vlastní práce. Systém, ve kterém pracují, by jim měl dát příležitost k psychologické supervizi či intervizi emočně náročných zážitků z každodenní praxe (např. po vedení komplikovaného porodu nebo narození postiženého či mrtvého dítěte). Pokud má zdravotník rodící ženu skutečně podporovat, musí být nejprve zajištěna jeho vlastní potřeba bezpečí – nikdy však na úkor psychosociálních potřeb rodičky, jak se dnes často děje.

Úzkost v porodní situaci vyhrocuje i současný mediální obraz porodů, který porodní procesy představuje jako patologické a dramatické děje, u kterých je zapotřebí zásahu celého lékařského týmu, někdy i policie a hasičů. Trpí tím všechny zúčastněné strany, v první řadě rodičky, které do porodního procesu vstupují už se značnými negativními očekáváními, a sekundárně i zdravotníci, kteří pak s rodičkami se zvýšenou mírou úzkosti pracují. V takové situaci je supervize nutností, protože práce v atmosféře strachu je velice vysilující a vede k syndromu vyhoření.

Mám zkušenost, že nejlépe se mi navazuje kontakt s naprostou otevřeností. Samozřejmě, že se setkávám s běžnými obranami zdravotníků a to někdy i se silnou manipulací, pasivní i aktivní agresivitou. Nicméně všichni jsme lidé, zdravotníky nevyjímaje a je nutno prostě pojmenovávat to, co rodičky chtějí a co potřebují a důsledně trvat na naplňování jejich zdravých potřeb.

Podporuji porodní asistentky v jejich profesní i stavovské sebeúctě, jelikož porodní asistentky jsou ty, které mají ženu podporovat a doprovázet u porodu. Podporuji lékaře a všechny další zdravotníky v respektu a úctě k dítěti i rodičce. Zda se mi toto daří předávat dál, to ukáže jenom čas a léčení kolektivního traumatu všech zúčastněných.

Co byste ráda sama rodinným a systemickým terapeutům o své práci sdělila, vzkázala, zeptala se?

Mám dojem, že jsem toho sdělila hodně, možná nad rámec čtivosti jednoho článku, závěrem chci říct toto:

Normální porod je normální vývojové trauma. Kontakt dítěte a matky po porodu slouží k tomu, aby společnými silami přirozený vývojový krok snadněji zvládli. Porod dítěte předčasně narozeného anebo nemocného je psychotrauma. Kontakt s dítětem po narození léčí normální trauma. Podpora bondingu je zcela zásadní a potřebná při léčení psychotraumatu při porodu předčasném či problémovém a proto je vzájemný kontakt dítěte s matkou nenahraditelný.

Je normální být se svými dětmi. Děti patří k matkám, živé či mrtvé, zdravé či nemocné, děti patří k rodičům.

Leták z Liverpoolské nemocnice:

Kontakt kůží na kůži

Kontakt kůží na kůži je příležitost pro všechny matky k držení svého dítěte po narození na svém těle (nezávisle na zvolené metodě krmení). Kontakt kůží na kůži hned po porodu (či jak nejdříve je to možné) je důležitý pro blaho vaše i vašeho dítěte.

Vaše porodní asistentka by vám měla u porodu nabídnout kontakt kůží na kůži. Doporučujeme vám, abyste vaše dítě držela, jak dlouho si budete přát, beze spěchu a vyrušování, minimálně do prvního kojení, či dokud se nerozhodnete skončit. Ať už se rozhodnete pro kojení nebo umělou výživu, vaše dítě může mít kontakt kůží na kůži kdykoli, v nemocnici i po příchodu domů.

Pokud budete mít císařský řez nebo operační porod, kontakt kůží na kůži vám bude nabídnut hned, jak to bude možné.

Jak provádět kontakt kůží na kůži

Vaše dítě bude po porodu dobře osušeno a položeno nahé na vaši kůži. Vy a vaše dítě budete přikryti, aby se zajistilo teplo a soukromí.

Není důležité, co budete mít na sobě. Vaše dítě může být vsunuto pod noční košili nebo tričko. Takto můžete být i převezeni na oddělení šestinedělí.

Otcové si možná také rádi vyzkouší kontakt kůží na kůži se svými dětmi.

Proč je důležitý:

• Kůže udrží vaše dítě v teple0

• Pomůže dítěti se uklidnit a vám uvolnit se

• Podporuje bonding mezi vámi a vaším dítětem

• Reguluje dech a srdeční tep dítěte

• Výzkumy prokázaly, že kontakt kůží na kůži a časné kojení podporuje úspěšné kojení

Krmení vašeho dítěte

Ne všechny děti chtějí jíst hned po porodu. Léky, které jste dostala proti bolesti, mohou způsobit, že vaše dítě bude po porodu ospalé. Může být spokojené i tak, ve vaší blízkosti, kde uslyší tlukot vašeho srdce a váš hlas. Dítě vám dá najevo, až bude připravené na kojení. Mezi instinktivní chování dítěte patří otevření očí a úst a hýbání hlavou ze strany na stranu – hledání. Rychle se naučíte tyto signály rozlišovat.

Vážení dítěte

Porodní asistentka může dítě buď zvážit hned po porodu a pak lze zahájit kontakt kůží na kůži, nebo můžete mít kontakt jako první a dítě bude zváženo až poté. Možná byste mohla před vaší rodinou zmínit, že se nemusí dozvědět váhu dítěte hned po porodu.

Děti na novorozeneckém oddělení

Zaměstnanci novorozeneckého oddělení budou vám i vašemu partnerovi kontakt kůží na kůži doporučovat. Zajistí vám soukromí a pomohou vám cítit se při kontaktu s vaším dítětem uvolněně a pohodlně. Jakmile je dítě stabilní, kontakt kůží na kůži je velmi prospěšný. Rodiče, kteří měli s dítětem tento kontakt tvrdí, že si vzájemnou blízkost velmi užívali.

Fotografie v textu:

1.  podpora bondingu - vizuální kontakt matky a dítěte po normálním, medicinsky neovlivněném porodu stimulující vyplavování vhodné hormonální výbavy u matky i dítěte

2.  přirozené přisátí připraveného dítěte po porodu, které samo našlo a uchopilo bradavku po 10 minutách po porodu svým vlastním tempem

3.  přisátí nepřipraveného dítěte se zásahem zdravotníka - dítě je ještě neadaptované (fialové zabarvení) má zavřené oči (nevyhledalo oční kontakt s matkou) a nepřipraveno k sání (dle sdělení matky toto první přiložení nebylo efektivní)

4.  dítě po rutinním ošetření mimo tělo matky, zabaleno vč. rukou, čímž mu byl znesnadněno nalezení matčiny bradavky, spí po náročném ošetření, matka hledá oční kontakt, které dítě neopětuje, může dojít k vyplavení hormonů v omezené míře

5. německá porodní postel přátelská podpoře bondingu

Mgr. Michaela Mrowetz, nar. 1972, absolventka jednooborové psychologie FF UP, klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně. Momentálně zpracovává dlouhodobý výzkum „Podpora rané vazby mezi matkou a dítětem v českém porodnictví". Ve své ordinaci se věnuje zvláště ženám s postraumatickou stresovou poruchou v období okolo porodu. Nabízí kurzy předporodní psychologické přípravy, přednáší na téma „Podpora bondingu" i v rámci semínáře Psychologie porodu, podporuje českou společnost v znovupřijetí starodávné tradice, že dítě po porodu patří k matce. Usiluje též o změnu v péči o dítě a matku po porodu jako o jednu nedělitelnou jednotku. Dlouhodobě spolupracuje s porodnicko-gynekologickou klinikou FN Ostrava a se sdružením Babyklokánci (pomoc nedonošeným dětem). Pravidelně publikuje v odborných i mainstreamových periodicích. Je matkou dvou synů. Více na www.klinickapsycholozka.cz

V nakladatelství DharmaGaia by měla vyjít v dubnu kniha Michaely Mrowetz, Ivany Antalové, Gabriely Chrastilové: Bonding – porodní radost. První kniha o bondingu v češtině! Otevřeně se dotýká radostných i bolestných témat mateřství. Bude pokřtěna na Světovém týdnu respektu k porodu v Praze.