„Jsme spirituální bytosti v lidské formě. To je esence duchovna. Snaha být více lidskými značí být otevřený a v kontaktu se silou, kterou nazýváme různými jmény, nejčastěji Bůh. Věřím, že úspěšné žití závisí na přijetí a vztahu s naší životní silou" (Virginie Satirová, Kniha o rodině, 1988)

Dobrý den dámy a pánové. Tématem mé přednášky je „Spiritualita a transformační systemická terapie"( TST).

Nejdříve k pojmu Transformační systemická terapie... jde vlastně o aktualizovanou podobu Modelu růstu 21.století.Dovolte, abych se nejdříve zmínila o autorce Modelu růstu o Virginii Satirové.

Virginia Satirová (1916 – 1988) je považována za jednu ze zakladatelek rodinné terapie. Ve své knize „The New People Making"v kapitole o duchovnosti říká:"Mé osobní názory a chápání duchovnosti mají počátek v mých dětských zážitcích z mlékařské farmy ve Wisconsinu, kde jsem vyrůstala. Všude kolem mě jsem viděla něco růst. Pochopila jsem velmi brzy, že růst je vlastně projev životní síly, projev ducha"...." Úcta k životu mi byla dána velmi brzy. Žádné rostliny nezačaly lépe růst, protože jsem je o to požádala anebo že jsem jim pohrozila. Rostly, jen když měly správné podmínky a řádnou péči, což pro mne znamenalo mít k nim láskyplný vztah a občas také s nimi promluvit. Najít správné místo a výživu pro rostliny –a také pro lidi-je něco, co je třeba neustále zkoumat a bděle sledovat.".

V roce 1948 získala Satirová magisterský titul v oboru sociální práce na Universitě v Chicagu. Světu psychoterapie v té době dominovali muži a hlavní slovo měla psychoanalýza. Satirová se velmi záhy odklonila od převládajícího psychoanalytického paradigmatu a vytvořila si vlastní psychoterapeutický přístup, jehož součástí byl systemický pohled, důraz na proces, přesvědčení o schopnosti organismu se sám řídit a léčit a hluboce spirituální (nikoli religiózní) pohled na život. Z psychoanalýzy si nicméně ponechala koncepci ego-obranných strategií, které vznikají v raném dětství a během života mohou nabýt podoby dysfunkčních vzorců. Tyto vzorce nazvala „copingové" či „sebezáchovné" strategie a pozice.

Satirová se při práci s klienty lehce a přirozeně přecházela z oblasti intrapsychické do oblasti interpersonální, které vnímala jako neoddělitelné části jediného celku. Nechávala zároveň prostor pro zkoumání vnitřních konfliktů, které lidé zažívají a které mohou mít - a často mají - své kořeny v minulých zkušenostech.

Úhelnými kameny terapeutického přístupu Modelu růstu jsou úcta k životu a snaha bezpodmínečně respektovat Životní sílu, ducha. V tomto smyslu má podle Satirové každý člověk nezpochybnitelnou a danou vnitřní hodnotu, Kontakt se Životní silou dodává člověku motivaci ke změně (Simon, 1989). Terapeutická práce Satirové byla vedena snahou navázat spojení s touto silou, dosáhnout „vyšší úrovně lidskosti". Člověk je „projevem života". Růst je pak „projevem působení Životní síly samé, projevem ducha" (Satir, 1988, s. 334). Základem terapeutické práce je tvorba kontextu, který je příznivý růstu, vzniku funkčních vztahů a projevení Životní síly (Banmen, 2003; Satir, 1988).

V kontextu rodinné terapie je za základ přístupu Satirové považován sociální konstruktivismus (Cheung, 1997). Pokud ovšem přihlédneme ke skutečnosti, že v základu terapeutického přístupu Virginie Satirové leží víra v „esenci" a spirituální povahu lidské přirozenosti, lze sociální vlivy v kontextu Modelu růstu vnímat pouze jako něco, co podporuje či blokuje tvořivou dynamiku lidství, vzhledem k esenciální lidskosti je druhořadé a této lidskosti buďto slouží nebo ji ohrožuje. Lidská podstata vyjádřená univerzálními touhami je motorem růstu a hnací silou ozdravného procesu. Díky tomuto nazírání se Model růstu odlišuje od relativistické pozice konstruktivismu, který za určující považuje sociálně konstruovanou realitu a relativistické subjektivní preference.

Životní sílu můžeme podle Satirové nazývat mnoha jmény. Jméno této entity pro ni není podstatné, důležitý je způsob a zážitek spojení s ní. Satirová využívala meditace a řízené imaginace. Jejich prostřednictvím se snažila pomoci lidem, aby získali zkušenost kontaktu s vlastním vnitřním zdrojem síly, se svou spirituální dimenzí, která je všem nezpochybnitelně dána. Smyslem jejího působení bylo vytvořit kontext pro transformaci omezených copingových vzorců, pro svobodné projevení univerzální Životní síly.

Satirová říkala „ jsme spirituální bytosti žijící ve fyzickém těle".

Ve své knize The New People Making Satirová píše: ( Kniha o rodině, 1994, Práh).." Nikdo-kromě lidí spjatých s náboženstvím-by před padesáti lety nepomysleli na to, že duchovnost může být vhodným předmětem diskuse v nenáboženské souvislosti. Někteří lidé mohou i dnes považovat duchovnost za naivní a pro záležitosti života bezvýznamnou. Já se však domnívám, že duchovnost představuje naše spojení s vesmírem, že je základem našeho bytí, a proto má podstatný význam v našem terapeutickém kontextu".

Satirová považovala každou živou bytost za projev Životní síly a byla přesvědčená, že každý člověk je schopen čerpat z univerzálního zdroje moudrosti a soucitu. Je to tentýž zdroj, kterému Dalajláma říká „Buddhova mysl". Tento pojem rezonuje se součástí lidské osobnosti, nazývané Satirovou „Self" či „Já jsem". Pro Satirovou i Abhidharmu je zásadní kontinuální proces růstu a transformace, tedy kvalitativní změna vztahových vzorců, nikoli jen změna chování, myšlení či cítění. Teorie systémů pak tuto změnu označuje jako „změnu druhého řádu" (von Bertalanffy, 1968).

Stejně jako představitelé humanistické psychologie byla i ona hluboce přesvědčena o nezpochybnitelné hodnotě každého jednotlivce. Sdílela i holistický pohled na osobnostní růst. Šla ale ještě dále. Věřila v pozitivní podstatu lidství, kterou není možné popřít a k níž se lze vždy dopracovat – bez ohledu na hloubku nánosů copingových vzorců.

Model vytvořený Virginií Satirovou bývá někdy označován jako Model růstu (Banmen, 2002, Satir et al. 1991), někdy jako Procesový model (Loeschen, 2002) a v současné době také jako Transformační systemická terapie Satirové (Banmen 2002) Bez ohledu na jméno je tento model „kompatibilní" se směry pozitivní psychologie a přístupy inspirovanými východními učeními, které se v posledních několika dekádách v západní psychologii objevily (Seligman, 1998, 2005; Linehan, 1991; Epstein, 1995; Germer et al. 2005).

Satirovou významně ovlivnily práce Ludwiga von Bertalanffyho i Alfreda Korzybskeho (Korzybski, 1935, 1994). Korzybski říká: „Mapa není krajina." A Satirová toto prohlášení aplikuje ve svém základním terapeutickém přesvědčení, že „problémem není problém, problémem je coping."

Satirovou ovšem není možné jednoduše zařadit mezi systemické terapeuty. V roce 1966 se stala ředitelkou výcvikového centra v „líhni" nových terapeutických přístupů, v nově vzniklém Esalenském Institutu v Kalifornii.

Při svých cestách po světě doufala, že bude moci svým dílem přispět k „míru v nitru, míru mezi lidmi a míru ve světě". Mnozí ji proto kritizovali a považovali za naivní idealistku. Satirová byla jedním z terapeutů, kteří stavěli na předpokladech, které později přijala pozitivní psychologie. Zmiňme například zaměření na zdraví, roli pozitivní zkušenosti, sebeúctu a další. Tyto koncepce se u Satirové objevují již v roce 1964, kdy vydává svou první knihu „Conjoint family therapy."( Společná terapie rodiny, Portál, 2007) Práce Virginie Satirové připravila půdu a spoluurčovala směr práce dalších psychologů, včetně Martina Seligmana, lze jí připsat podíl na začlenění myšlenek východních filosofií do západní psychoterapie.

Učení V.Satirové má blízko k esencialismu P. Tilicha„ Satirová i Tillich předpokládají v ontologické struktuře lidství univerzální základ, který předchází a dominuje historické a sociální podmíněnosti. Řešení problémů člověka vnímají v lidství samém a v opětovném spojení s vnitřní silou, která ukrývá transformační a ozdravný potenciál. Dysfunkce, bolest a utrpení, které jsou součástí existence, jsou vyjádřením hluboké lidské touhy po ztracené celistvosti. Utrpení a patologie jsou výsledkem narušení esenciálního řádu. U obou autorů stojí patologie a distorze existence v protikladu k hlubšímu pozitivnímu spirituálnímu potenciálu, který hledá způsob svého projevení a aktualizace v existenci. Tillichova teologie i Model růstu Satirové v sobě nesou hlubokou naději. Oba zastávají názor, že lidská podstata má přímou účast na spirituální dimenzi, která je součástí lidství. Virginia Satirová na sklonku svého života napsala slova, která tuto myšlenku vyjadřují nejlépe: „Základem uzdravení, spirituality a života vůbec je poznání síly ducha." (Satir, 1988, s. 338).

Virginii Satirové se podařilo propojit intelekt s intuicí, západní kulturu s východní filosofií dlouho před tím, než se na podobnou cestu vydali další terapeuti.

Jak jsem již zmínila, Satirová se inspirovala u mnoha filosofů a kolegů. Neustále vylepšovala svůj postup, zkoušela nové přístupy a pokoušela se přetvořit svůj systém na co nejvíce lidský. I přes to zůstala její základní filosofie a esence změny nedotčena.

Její kolegové a žáci, kteří pracovali v Modelu růstu, používáním modelu ho nejen udržovali na živu, ale dále ho tvořivě rozvíjeli. Mezi nimi chci především jmenovat dr. Johna Banmena Kanady, který se Satirovou úzce spolupracoval 18 let a od roku 1998 spolupracuje s IVS ČR a jezdí učit i do České Republiky.

John Banmen v květnu 2010 vedl v Praze seminář na téma „ Satirovská transformační systemická terapie „ a formuloval některé základní domněnky modelu , použité jako předpoklady do těchto bodů: Všechny lidské bytosti jsou jedinečnou manifestací Univerzální životní síly. Skrze tuto Životní energii se můžeme propojovat pozitivním, přijímajícím, láskyplným způsobem.

Lidské procesy jsou univerzální, všechny lidské bytosti získávají sebezkušenost prostřednictvím dělání, myšlení, pocity, očekávání, touhy a duševnho spojení. Proto můžeme k těmto procesům získat přístup a změnit je bez ohledu na různá prostředí, kultury, a okolnosti

Lidé jsou v podstatě dobří. Ve svém jádru na esenciální úrovni životní energie, jsou lidé přirozeně pozitivní. Potřebují v sobě najít tento vnitřní poklad, aby se mohli napojit na svou vlastní sebehodnotu.

Všichni lidé mají takové vnitřní zdroje, které potřebují pro vypořádání se s jakoukoliv životní situací a docílit díky nim růstu. Všechny potřebné vnitřní zdroje máme již v sobě, přestože se některé z nich naučili lidé vnímat negativně a jiné ani neobjevili.

Problém není problém, ale coping je problém. To, jak problém skrze naše významy prožíváme, naše obavy a schopnosti vyrovnání se .. to má dopad na to, jak velkým problémem se pro nás stane.

Symptom je podvědomé řešení problému, prostřednictvím vytváření dysfunkčních vzorců. Jedná se o pokus přežít bolest pramenící z daného problému. Vnímaný problém klienta je třeba vyslechnout a potvrdit, ale je třeba také provést terapeutické změny k dosažení zdravých řešení skrze osobní Životní energii a touhy.

Terapie se musí soustředit na zdraví a možnosti, ne na problémy a patologii. Životní energie je přirozeně pozitivně zaměřena . V terapii je potřeba využít přirozeného procesu lidského růstu pozitivním směrem.

Změna je vždy možná, i když vnější změny bývají omezeny, vnitřní změna je možná stále.Dokážeme se naučit být vědomě zodpovědní a rozhodnout se, jak budeme vnitřně žít, když se nemůžeme změnit z vnějšku.

Minulost nezměníme, můžeme pouze změnit její dopady na nás. Je možné změnit dopady minulosti tak, abychom mohli žít v přítomnosti více spojeni s pozitivní energií osvobození od minulých zranění, obav, vzteku negativních zpráv.

Lidé vždy dělají to nejlepší, co mohou. I když někdy udělají něco velmi negativního nebo destruktivního, bylo toto jednání jen nejlepším způsobem vypořádání se, kterého byli v ten okamžik schopni a je reflexí jejich sebehodnoty.... proto není důvod obviňovat někoho za minulé neúspěchy. Na druhou stranu, pomoci mu zažít pozitivně směřující Životní energii může otevřít prostor k vytvoření nových voleb pro přítomnost i budoucnost.

Pocity patří nám. Všichni je máme a dokážeme se naučit je ovládat, můžeme za ně být odpovědni a mít ohledně nich možnost volby. Můžeme naslouchat pozitivním životním sdělením našichpocitů ( pocity jsou poslové našich tužeb) a sami si dopřát validaci Můžeme se rozhodnout zbavit se pocitů, vytvářejících negativní energii a události a nahradit je přijetím, oceněním, odpuštěním, láskou a mírem..

Celistvost, růst a vývoj jsou přirozenými lidskými procesy a proto je nutné, aby na ně byl kladen důraz při jakékoli terapeutické změně. Transformační změna vychází z úrovně životní energie a je součástí přirozeného růstu a vývoje. Znamená, že se lidé přibližují svému skutečnému spirituálnímu Já, místo aby byli jen reaktivními systémy přežití.

Během terapie používá terapeut své Já jako nejmocnější nástroj pro vytvoření podmínek umožnění pozitivně směrované transformační změny.. Takoví terapeuti, kteří zažívají svou vlastní pozitivně směrovanou Životní energii jsou schopni klientovi zabezpečit terapeutické vztahy založené na péči, přijetí a nových možnostech. V řeči ledovce, jde o situaci, kdy klient cítí, že jeho touhy jsou naplněné.Terapeut při tom často zažije pozitivní podstatu klientovy Životní energie dříve,než klient samotný a napojuje se na něj na této úrovni.

Naděje je podstatným prvkem pro nastolení změny. Když terapeut zažívá pozitivní podstatu klientova skutečného Já, tak se naděje stává hmatatelným aspektem terapeutického procesu a vede ke změně.

Cílem terapeutické intervence v Transformační systemické terapie Satirové je kvalitativní změna transformace. Změna pramení v kontaktu s vrozenou moudrostí, jazykem Ledovce - s úrovní Self. Kontakt se Self sílí prostřednictvím integrace chování, pocitů, kognice, introjektů, očekávání a tužeb a vede k hlubší spiritualitě. Schopnost kontaktu se Self znamená vědomé a kongruentní zacházení s osobností v daném kontextu. Toto pojetí se týká i terapeutického vztahu, do kterého terapeut vnáší svá životní přesvědčení.

„Cílem terapeutického procesu je objevit a nastartovat ozdravný potenciál klienta (...) Pokud vnímáme cíl procesu takto, přiznáváme mu tím spirituální dimenzi. Všechny zdroje, které lidé potřebují ke zdravému fungování a osobnímu růstu, mají v sobě (...) Pokud věřím, že lidé jsou projevem Životní síly, pomáhám jim, aby žili v souladu s touto silou"

Virginia Satirová

Banmen formuloval základní terapeutické prvky Transformační systemické terapie podle Satirové (Model Virginie Satirové a jeho vývoj-Dr. John Banmen 2008 .

ZÁŽITKOVÁ. Terapie musí být zážitková, což znamená, že vedeme klienta k tomu, aby prožíval dopad minulých událostí v přítomnosti. A souběžně klient prožívá svojí pozitivní Životní energii v současnosti. Jednou z cest, která pomáhá prožívat klientům jejich negativní energii dopadů je tělová paměť. K energetickému posunu však může dojít pouze tehdy, když klienti prožívají oboje zároveň: negativní energii dopadu událostí a pozitivní energii jejich životní síly.

SYSTEMICKÁ.. Terapie musí působit jak v intrapsychickém, tak v interaktivním systému, v nichž klient prožívá svůj život. Intrapsychický systém zahrnuje emoce, percepce, očekávání, touhy a spirituální energii jedince - tyto všechny části jsou v systemické interakci .

Interakční systém zahrnuje jednak vztahy z minulosti i vztahy současné, které osoba prožila.Tyto dva systémy jsou ve vzájemné interakci. Změna v jednom systému vyvolává změnu v druhém systému.Nicméně, transformační změna je energetický posun v intrapsychickém systému, který potom navodí změny v systému interaktivním.

POZITIVNĚ ZAMĚŘENÁ . V Tranformační systemické terapii dle Satirové terapeut aktivně pomáhá klientovi přerámovat jeho percepce, vytvářet možnosti, naslouchat pozitivnímu poselství univerzálních tužeb a spojovat klienta s jeho/její Životní energií.Terapie je zaměřená na zdraví a možnosti, oceňování zdrojů a na očekávání růstu spíš než na patologizaci či řešení problémů

ZAMĚŘENÁ NA ZMĚNU. Těžištěm Transformační systemické terapie

dle Satirové je transformační změna, během celého sezení jsou kladeny procesové otázky, jejichž kladení je spojeno se změnou. Otázky typu „ co by se muselo pro Tebe změnit aby sis odpustil?" , poskytují klientovi příležitost prozkoumat nezmapovaná místa uvnitř jejich intrapsychického systému.

OSOBNOST TERAPEUTA Jak již bylo zmíněno, je kongruence terapeuta nezbytná k tomu, aby se klient mohl spojit se svojí vlastní spirituální životní energií. Když je terapeut kongruentní, prožívá ho klient jako pečujícího, přijímajícího, plného naděje, zvídavého, autentického a angažovaného. Terapeutovo používání jeho vlastní kreativní životní energie ve formě, metafor, humoru, sebeodhalení, sochání a spousta jiných intervencí pochází právě ze spojení terapeuta se svým vlastním spirituálním Já, když se nachází v kongruentní pozici

Terapie se soustředí na tři základní oblasti: intrapsychickou, interakční a na oblast primární rodiny.

Intrapsychický systém bývá v Modelu růstu popisován pomocí známé metafory Ledovce. Jde o způsob konceptualizace lidské zkušenosti. Zároveň je zde zohledněn fakt, že lidská zkušenost je svou povahou vnitřní a subjektivní. Jednotlivé komponenty zkušenosti jsou vnitřně interaktivní a systemické. Změna jedné oblasti ústí často ve změny v ostatních oblastech. Jednotlivé oblasti lidské zkušenosti zahrnují v lineárním, dvojdimenzionálním rámci chování, coping, pocity, pocity o pocitech (rozhodnutí o pocitech v souvislosti se zkušeností z primární rodiny), percepce (vnitřní přesvědčení), očekávání, touhy, Self.

Metafora ledovce

Při práci v Modelu růstu se snažíme udržet příběh na nezbytně nutném minimu. Slouží totiž pouze jako kontext pro terapii. Tento způsob práce reflektuje základní přesvědčení, že problémem není problém, ale coping.

Terapeutovým úkolem je zkoumat klientovu zkušenost, což znamená zkoumat jeho pocity, percepce, očekávání a touhy.

Poté, co terapeut získá představu o klientově vnitřní zkušenosti, nadchází čas pro definování cílů terapie. Při definici cílů terapie je nutné, aby za ně klient převzal odpovědnost a vyslovil závazek na nich pracovat.

Při terapii postupujeme od intrapsychické roviny k rovině interpersonální, interaktivní. Cíle jsou vždy definovány pozitivně. Jen tak se klient může soustředit na změnu a může do jejího dosažení vložit potřebnou energii.

V Modelu růstu mluvíme o tzv. metacílech terapie. Tyto cíle jsou ve hře vždy. Pomáhají udržet pozitivní směřování procesu změny:

Posílit sebeúctu klienta. Sebeúcta je prožitek vlastní hodnoty.

Pomoci klientovi činit vlastní rozhodnutí. Satirová radila lidem, aby se vždy, když se musí rozhodovat, snažili najít alespoň tři alternativy. Na svět se často díváme mechanisticky a redukcionisticky a jsme pak schopní vnímat pouze extrémní póly: dobré-špatné, hodný-zlý. Podobným dilematům se při práci v Modelu růstu snažíme vyhnout. Například s pomocí hledání tří (a více) alternativ. Volba není jen otázkou volby akce, ale zahrnuje i alternativní reakce na nesplněná očekávání.

Pomoci klientovi být sám za sebe odpovědný. Odpovědnost neznamená jen uvážlivost v rovině chování, ale také odpovědnost za vlastní vnitřní proces. V otázce odpovědnosti se Model růstu zaměřuje především na úroveň emocí, na jejich zvládání a adekvátní používání. Této problematice se ve svých publikacích věnují například Damasio (1999), Le Doux (1996) a Pert (1997).

Pomoci klientovi k dosažení kongruence. Kongruence je stav vnitřní a vnější harmonie, celistvosti a klidu. Kongruentní člověk není definován vnějším světem a událostmi, ale na svět odpovídá zevnitř, z vnitřního zdroje klidu, v souladu se svým Self, ale i v souladu s ostatními a kontextem, ve kterém se právě nachází.

V rámci metacílů pomáhá terapeut klientovi definovat jeho vlastní, pozitivně směřované cíle, které zahrnují celou osobnost, nikoli jen změnu chování nebo prožívání. Změna, a tedy i definice cíle, zahrnují v pojetí Modelu růstu chování, pocity, reaktivní pocity, percepce, očekávání i touhy. Jinými slovy, změna se týká celé osobnosti.

Dalším systémem, kde terapeut intervenuje je systém interaktivní.

Věříme, že vnitřní intrapsychická změna je klíčová má dopad na systém interaktivní. Při práci s párem či rodinou vždy se spojujeme s jednotlivcem na hlubší úrovni, pomáháme spojit každého se svým Já, aby se pak mohli propojovat s druhými z tohoto místa

Dalším systémem terapeutické intervence může být systém primární rodiny.Někdy v cestě propojení klienta s jeho hlubšími částmi ledovce (touhami, vlastním Já, spiritualitou) stojí v cestě negativní dopad událostí-většinou jde o dopad minulosti, vztahů v původní rodině. Klienti ve snaze přežít, zachovat si lásku a respekt rodičů se odpojili od svého Já a dělali věci, které byly od nich očekávány.Utvořili si svoji vnitřní zkušenost, která jim může bránit v rozvoji. Abychom mohli měnit dopad minulosti, často pracujeme se systémem primární rodiny . K této práci nám slouží rodinné mapy.

Smyslem a cílem tvorby map je změna negativního dopadu minulosti. Minulé události mohou klienta i v přítomnosti ovlivňovat jeho chování, prožívání, percepce a očekávání. Dobrá zpráva je, že i tyto negativní dopady lze transformovat v pozitivní zdroje pro život

Práce v Modelu růstu tedy v současnosti vypadá takto. Celkové zaměření terapie je směrem k pozitivně definovaným cílům. Platí to i přes to, že problematika, se kterou se ve svých praxích setkáváme zahrnuje například vztahové problémy, sebevražedné chování, sexuální zneužívání, domácí násilí, deprese, neurotické poruchy, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy.

Na závěr se chci vrátit k jednomu důležitému předpokladu modelu a to je spiritualita terapeuta. Terapeuti pracující v modelu transformační systemické terapie Satirové jsou přesvědčeni, že terapeut musí být nejen zručný a zkušený řemeslník, ale že musí být schopen efektivně a cíleně využívat vlastní Self ku prospěchu klienta a terapeutického procesu. Germer říká, že schopnost akceptovat druhé, lidskost (zde lze doplnit „kongruence") musí předcházet a doplňovat jakoukoli terapeutickou akci, neboť lidské kvality terapeuta jsou bez ohledu na jeho teoretickou orientaci hlavním faktorem efektivity psychoterapie.

Dovolte mi rozloučitse citátem Virginie Satirové:

„Otázka, kterou jsem si kladla, nezněla, zda duše existuje, ale jak se s ní spojit. O to jsem se také vždy snažila. Navázání kontaktu znamená především kongruentní komunikaci. Při kontaktu s druhým člověkem je to jako bych viděla jeho jádro, zářící světlo ducha, které je chycené v úzkém černém obale vlastních omezení a sebe-odmítání. Snažím se pomáhat lidem, aby viděli to, co vidím já. Pak můžeme společně obal rozbalit a hledat nové možnosti do budoucna. Prvním krokem při jakékoli změně je kontakt se spirituálním základem. Teprve pak lze připravit cestu energii, která se postará o uzdravení. (Satir, 1988, s. 340 – 341)"

Ledovec (obr. 4.1.) je patrně nejznámější metaforou Modelu růstu. S její pomocí Satirová popisovala jednotlivé úrovně lidské zkušenosti. Člověk je pomocí Ledovce znázorněn jako multidimenzionální systémSystém je tedy interaktivní soustava proměnných, které na sebe vzájemně působí a jejichž působení vede k výsledku, který je kvalitativně výše, než suma jednotlivých částí celku. V systému platí, že změna jedné jeho části či dimenze vede ke změnám všech ostatních částí a dimenzí. Chování a komunikace představují špičku ledovce, vrchol celistvosti osobnosti.

Vlož povídání a obrázek o ledovci

Ledovec lze rozdělit do tří rovin: interpersonální, intrapsychickou a univerzálně-spirituální. Jednotlivé dimenze jsou systemicky propojeny a i zde platí, že změna jedné vede ke změnám dalších. Kongruence znamená harmonickou interakci mezi jednotlivými dimenzemi osobnosti. Nyní se na jednotlivé dimenze podívejme podrobně.

Dimenze zkušenosti

{jcomments on}

Interpersonální dimenze

Satirová používala k popisu interpersonální dimenze pět všeobecně známých komunikačních pozic. Kongruentní komunikace v jejím pojetí zahrnuje a respektuje tři aspekty situace: Já, druhé a kontext. Sebezáchovné pozice (obviňování, usmiřování, superracionalita a rušení) představují nerovnováhu mezi třemi uvedenými složkami (Satir, 1988; Satir et al., 1991). Komunikační sebezáchovné pozice mají kořen v primární rodině. Vznikly díky potřebě být milován a přijat rodiči. Obviňování je způsob sebeochrany na úkor druhých. Usmiřování znamená sebeobětování pro druhé. Superracionalita je rezignací na Self i na druhé a plné soustředění na kontext. Rušení znamená totální únik od reality. Kongruentní, čili přímá komunikace reflektuje vztah mezi verbální a neverbální komunikací, soulad mezi obsahovou a afektivní stránkou sdělení. Kongruence znamená volbu založenou na vědomí, uznání a přijetí sebe sama, druhých i kontextu (Satir et al., 1991).

Intrapsychická dimenze

Intrapsychická dimenze je tvořena soustavou vnitřních zkušeností, jejichž výsledkem je pak chování a komunikace. Zkušenost je podle Satirové tvořena pocity, reaktivními pocity( rozhodnutí o pocitech), percepcemi( vnitřní přesvědčení) a očekáváními. Model růstu je často řazen mezi zážitkové terapie a mnoho lidí se domnívá, že proto pracuje především s emocemi. Cílem terapeutické intervence není změna na úrovni pocitů, ale změna na všech úrovních Ledovce, změna percepcí, reaktivních pocitů a očekávání (Loeschen, 1998; Satir et al., 1991). Transformace jednotlivých úrovní probíhá prostřednictvím verbální explorace a „sochání", tedy jejich fyzickou externalizací. Percepce, pocity a očekávání jsou převedeny do vědomí, prozkoumány. Jakmile vznikne nový pocit, nové očekávání, nová percepce, objevuje se zároveň i nový copingový vzorec, vzorec, který má blíže ke kongruenci (Satir et al. 1991). Univerzálně-spirituální dimenze

Poslední dvě vrstvy Ledovce – touhy a Self – tvoří univerzálně-spirituální dimenzi osobnosti. Touhy jsou synonymem univerzálních lidských potřeb – potřeby být milován, respektován, potřeba bezpečí, někam patřit, touha pasvobodě, po smyslu atd. přijímán (Satir et al., 1991). Touhy jsou všem lidem společné a reflektují bazální lidské aspirace. Kongruence ve vztahu k touhám znamená jejich vědomí, znalost a přijetí. Univerzální je i spojení s dynamickou spirituální bází, Satirovou nazývanou „Životní síla". V osmdesátých letech se v pracích Satirové začal projevovat větší příklon ke spiritualitě. V té době začala o kongruenci hovořit jako o harmonickém propojení Self, Životní síly a spirituality (či Boha) (Banmen, 2003; Satir et al., 1991). Touhy a spojení s univerzální Životní silou společně tvoří univerzálně-spirituální dimenzi osobnosti.

Kongruence

je stav, který může být podporován či blokován na kterékoli z výše uvedených dimenzí. Intrapsychická, interpersonální a spirituální dimenze jsou vzájemně propojeny. Pro zvýšení kongruence klienta využívala Satirová především práci ve druhé a třetí dimenzi osobnosti. Změna zahrnovala transformaci očekávání, percepcí, pocitů, práci s touhami a spojení se Self.

Kongruence ve smyslu terapeutického cíle tedy znamená harmonizaci jednotlivých elementů systému osobnosti.

Obecným cílem terapeutické intervence Modelu růstu je změna toku energie či její odblokování; tedy změna dysfunkčního vzorce distribuce ve vzorec zdravější, který lépe odpovídá vyšší kongruenci ve smyslu vědomí, otevřenosti a spojení se základními dimenzemi osobnosti (Satir et al., 1991). Terapeutická intervence se dotýká jednotlivých rovin systému osobnosti a změna probíhající na těchto rovinách transformuje celý systém.

MUDr. MILADA RADOSOVÁ - dětský psychiatr, rodinná terapeutka, supervizor
vystudovala FVL UK v Praze, 1. atestace z psychioatrie, 2. atestace z dětské psychiatrie, funkční specializace v systemické psychoterapii, absolvovala dlouhodobý výcvik v rodinné terapii u dr. Boše, dr. Špitze a Dr.Gjuričové.
Nyní pracuje společně se svým manželem psychiatrem-sexuologem v Rodinném centru MiLuRa, s.r.o. v Havlíčkově Brodě jako psychiatr pro děti a dospělé, rodinný terapeut.
V IVS ČR (Institut Virginie Satirové Česká Republika) pracuje jako lektor, supervizor a garant programu psychoterapeutického výcviku MoViSa (Model Virginie Satirové) – akreditovaného pro zdravotnictví a také jako supervizor organizace SOFT ( Society of Family Therapists)