Super User

Super User

V březnu letošního roku jsem se zúčastnila pracovní stáže v Londýně, kam mne pozvalo Občanské sdružení Amalthea. Stáž byla zaměřena na způsob práce s pěstounskými rodinami v Anglii a měla být podnětem k naší další práci na projektu, který Amalthea společně s nadací Sirius realizuje.

Úvodem ještě potřebuji dodat, že já jsem na částečný úvazek zaměstnaná v Centru psychosociální pomoci – Rodinné a manželské poradně Pardubického kraje a mám zde na starosti posuzování žadatelů o pěstounskou péči, jejich přípravu a částečně i následnou péči. To byl důvod, proč i mne Amathea pozvala. Pracovníci poradny i krajského úřadu se na výše uvedeném projektu odborně podílejí.

V Londýně se o nás starala organizace Lumos, která má svou pobočku i v ČR a odborný program zajišťovala BAAF (British Association for Adoptoin and Fostering).

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí a nutno říci, že Angličané mají systém skutečně promyšlený a propracovaný. Inu s anglickou pečlivostí, ale podle mého náhledu i s anglickou konzervativností. Oni jsou přesvědčeni, že něco jako dětské domovy by vůbec nemělo existovat, že vždy je jednoznačně v zájmu dítěte okamžité umístění do náhradní rodiny, že je lepší tzv. putovat po rodinách než po ústavech atd. Někdy mne to prostě nadzvedávalo a měla jsem připomínky, které oni si sice vyslechli, ale dále jeli to svoje. Nejsem však kompetentní soudit jejich systém, já bych se chtěla podělit o to, co jsem se dozvěděla.

V Anglii je pěstounství považováno za odbornou službu. Agentury pro pěstounství (ať státní nebo nestátní) provádí nábor, vyškolení, odborné posouzení a schvalování vhodných pěstounů, proces zprostředkování dítěte do rodiny a stejně tak následnou péči. Následnou péčí se rozumí průběžné další vzdělávání, průběžná supervize pěstounské rodiny a průběžné další hodnocení. Podmínkou pro schválení pěstounů je podepsání smlouvy o další spolupráci.

Pro státní i nestátní instituce (nebo chcete-li agentury) platí jednotné standardy, kterými se řídí. A v pozadí všeho je zájem dítěte, který je zakotven v zákoně. Agentury pak dostávají státní peníze tzv. na dítě. Peníze tedy jdou za dítětem a není podstatné, kdo se o dítě, potažmo o jeho pěstounskou rodinu stará.

Pěstounství je deklarováno jako služba dítěti, která je prakticky povoláním a je tedy placená (odměnu pěstoun dostává po dobu, kdy se o dítě stará). A je to tak pro ně v pořádku. O tuto službu může požádat každý, kdo má vhodné podmínky a cítí se kompetentní. Nezáleží na věku, pohlaví, sexuální orientaci, vzdělání, národnosti. Pak ovšem musí projít důkladným procesem hodnocení a schvalování, které je poněkud odlišné od našeho, a kterým se podle mne můžeme inspirovat. Klíčové postavení v týmu mají sociální pracovníci. Psychologové, lékaři, učitelé apod. jsou pak součástí podpůrného odborného týmu, jsou přítomni schvalování pěstounů a podle potřeby se podílejí na následné péči.

Sociální pracovnice provází rodinu celým procesem posuzování, a to především přímo v rodinách. Má k dispozici tzv. formulář F, což je asi 70 stran otázek a oblastí, které musí se zájemci o pěstounskou péči probrat a ke kterým se musí vyjádřit. Jednou z podmínek, která je odlišná od našich, je např. nutnost samostatného pokoje pro příchozí dítě. Pokud tuto podmínku nesplňují, nemohou dále vůbec pokračovat. Velmi se dbá na otázku bezpečného prostředí pro dítě, tedy zkoumají se nejen reference na rodinu z různých zdrojů (sousedi, přátelé, bývalí učitelé, bývalí partneři), ale bedlivě se posuzují výchovné přístupy – např. jednoznačně je zakázán jakýkoliv fyzický trest. Probírají se rovněž otázky, jak pěstouni zajistí kontakt s rodinou dítěte, jak budou spolupracovat s rodiči dítěte, aby dítě bylo vychováváno v souladu s jejich mentalitou, kulturou, náboženským vyznáním (rozuměj tím s mentalitou biologické rodiny dítěte).

Součástí procesu posuzování je skupinová příprava, kterou mají na starosti jiní odborníci, kteří však poskytují informace a zhodnocení, vyjadřují se k vhodnosti či nevhodnosti schválení.

Na závěr probíhá tzv. panelová diskuse o schválení pěstouna. Předsedou panelu je nezávislý odborník z jiné agentury, přítomni jsou sociální pracovníci, lékař, učitel, jiný již schválený pěstoun, někdo, kdo prošel sám pěstounskou péčí, pan radní z dané lokality. A jsou přítomni i konkrétní žadatelé o pěstounství. Provázející sociální pracovnice seznámí přítomné ústní i písemnou formou se svými závěry, písemně jsou doloženy veškeré reference a průběžná hodnocení. Ve vzájemné diskusi se pak probírají případné nejasnosti. Výsledkem je rozhodnutí panelu o vhodnosti stát se pěstouny a konkrétně pro jaké děti (ať věkem nebo specifickými potřebami).

Následuje výběr rodiny pro konkrétní dítě a umístění dítěte k pěstounům. Tento krok je v Anglii velmi rychlý. Pokud sociální pracovnice ohroženého dítěte dojde k závěru, že musí z rodiny odejít, má k dispozici databázi vhodných pěstounů, ihned je kontaktuje a dítě převáží rovnou k nim. Žádné seznamování, žádná postupná adaptace. Také téměř ihned dojde k seznámení rodin – původní a pěstounské. Zpravidla se setkávají u pěstounů doma, podle potřeby je tam zpočátku přítomna sociální pracovnice. Pouze ve výjimečných případech se setkávají na neutrální půdě. S rodinou dítěte pracuje jejich sociální pracovnice na tzv. sanaci, pěstouni se zase snaží poznat potřeby dítěte a předávají své zkušenosti rodičům. Cílem totiž od začátku je návrat dítěte do původní rodiny.

Také v Anglii existuje dlouhodobá pěstounská péče a pro tyto děti se vybírá z jiného typu pěstounů, je jich rozhodně menšina. V těchto případech probíhá proces zprostředkování (oni říkají spárování) mnohem pečlivěji. I v těchto rodinách se ale později může stát, že dítě musí odebrat a dát do jiné pěstounské rodiny.

Také v Anglii existují něco jako dětské domovy, jsou tak 2 na úrovni našeho kraje a mají v nich prakticky do 10 dětí. Jsou to případy nejčastěji pubertálních dětí, které samy nechtějí žít v náhradních rodinách nebo jich vystřídaly více a není už v jejich zájmu putovat dále.

Od přijetí dítěte do pěstounské rodiny ihned začíná supervizní činnost. Každá pěstounská rodina má svého supervizora, který rodinu navštěvuje asi 1x měsíčně a velmi pečlivě se zajímá o práci pěstounů. Dohlíží na bezpečnost dítěte a jak se o něj pěstouni starají. Supervizor má na starosti 12 – 15 rodin. Supervize je zákonná povinnost.

S pěstounskou rodinou prakticky ale pracují průběžně 3 týmy:

1. sociální pracovnice dítěte, která jej stále provází již z doby práce s původní rodinou a zůstává s dítětem i nadále.

2. tým pěstounství, tedy supervizor a jeho pomocníci, který do rodiny přichází v době přijetí dítěte.

3. podpůrný tým (podpora a revize celého procesu pěstounské péče, supervize supervizora).

Tyto týmy vedou pečlivé záznamy, pravidelně spolu komunikují a 1x ročně podávají výroční zprávu. Jedná se tedy o propracovaný systém následné péče, který se dá realizovat také proto, že děti se umísťují do pěstounských rodin v rámci daného regionu.

Kromě supervize musí pěstouni absolvovat další vzdělávání a každoročně „obhájit" své předpoklady k pěstounské péči při panelové diskusi.

Pominu-li rozdíl mezi dlouhodobou a krátkodobou pěstounskou péčí a také možnosti realizovat něco takového v našich podmínkách (to je téma k dalšímu a delšímu zamyšlení), uvědomila jsem si v Londýně, že my v Čechách umíme celkem dobře onu střední část – připravit a schválit vhodné žadatele o pěstounskou péči, vybrat pro potřebné dítě vhodnou rodinu a provést je procesem zprostředkování. To, co u nás chybí, je nábor (nebo chcete-li propagace pěstounské péče jako služby dítěti) a povinná a zajištěná následná péče. K těmto tématům bych se ráda vyjádřila příště, ale vzhledem k mému pracovnímu vytížení nemohu slíbit, kdy to bude.

 


poslova

 

PhDr.Blanka Pöslová Autorka vystudovala jednooborovou psychologii na FF UP Olomouc, 20 let pracovala v pedagogicko-psychologických poradnách, od roku 2008 má privátní Ambulanci klinické psychologie a psychoterapie, spolupracuje s Pardubickou krajskou nemocnicí (dětské oddělení, školitel) a Krajským úřadem Pardubického kraje (náhradní rodinná péče), má psychoterapeutický výcvik SUR a Výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch

 

 

 

 

(Pozn. : Nepamatuji,že by se v dávné i nedávné minulosti rodiče takovým způsobem zajímali o rodičovství jako nyní. Nespočet mateřských center a dalších organizací poskytuje přednášky, semináře a kurzy pro rodiče o výchově. Jedním z poměrně ucelených systémů je Efektivní rodičovství. Paní Mgr. Vondráčkovou jsem požádala o komentář k článku K. Krtičkové o chválení, abychom se dozvěděli víc o pohledu programu E.r. na věc. Také je možné, že se v budoucnu budeme setkávat s rodiči, kteří programem prošli, nebo je možné, že právě díky němu se s nimi setkávat nebudeme...Z.T.) 

Co píše autorka

Autorka se ve svém příspěvku zabývá problematikou chválení a nebezpečím, které může s určitým typem chválení souviset. Snaží se nalézt odpověď na otázku, proč v některých případech, přestože rodič chválí a chválí, dítě reaguje odmítáním, studem, ztrátou jistoty a sebedůvěry, tedy přesně opačně, než jak by chválící rodič předpokládal. Dle své zkušenosti popisuje několik typických případů „chválícího" rodiče a poukazuje na chyby, kterých se ve svém přístupu dopouští.

Moje zkušenost

Při své práci s rodiči a při vedení rodičovských skupin jsem se mnohokrát setkala s přesvědčením, že „s chválou se to nemá přehánět". Toto stanovisko často zastávají rodiče, kteří byli v dětství chváleni podobným způsobem, jak popisuje autorka. Díky vlastní negativní zkušenosti nechtějí ke svým dětem přistupovat stejně a chvále se spíše vyhýbají. Někteří rodiče se také domnívají, že s přílišnou chválou souvisí pýcha a sebestřednost a tyto vlastnosti u svých dětí rozhodně pěstovat nechtějí. Proto se přiklánějí k názoru, že chvály raději méně než více. Moje zkušenost ale ukazuje, že je velký rozdíl mezi tím, co různí lidé považují za chválu. A skutečně souhlasím s tím, že chválení, které autorka článku popisuje, nepředstavuje nejvhodnější přístup ve výchově dítěte. Z toho důvodu při práci s rodiči rozlišuji pojem chvála a pojem povzbuzení resp. ocenění. Jaké jsou mezi těmito dvěmi přístupy rozdíly? Za nejzásadnější považuji zaměření na výsledek nebo na proces a míru pravdivosti a realističnosti.

Cíl nebo cesta?

Odměna, která může mít jak podobu hmotnou, tak podobu nehmotnou – tj. slovní pochvala, je udělována za dosažení určitého výsledku. Typickým příkladem jsou samé jedničky na vysvědčení, udělená pochvala ředitele školy a krásný dárek od rodičů za tento výborný výsledek. Naopak povzbuzení a ocenění třeba jen malé snahy je něco, co si zaslouží i ten, který ještě cíle – dokonalosti nedosáhl, případně není ani v jeho silách, aby se k němu třeba jen přiblížil. Můžeme říct, že chvála je něco, co získává vítěz na konci závodu. Podporu a ocenění snahy potřebuje běžec na dlouhé trati. Rodiče a děti společně prochází životem, cestou spojenou s úspěchy, s pády i s prohrami. Ti, kteří považují za hodnotné jen to, co je dokonalé, žijí v neustálé obavě ze selhání nebo chyby. Dosažení perfektních výsledků by v rodině nemělo být tou nejvyšší metou. A především děti, kterým se nedaří a ve skutečnosti nemají být za co chváleny a odměňovány, potřebují od svých nejbližším zažívat povzbuzení a ocenění.

Iluze nebo realita?

V některých případech, podobně jako to autorka popisuje na příkladu příliš chválícího rodiče, nevidí nebo nechce vidět matka případně otec své dítě pravdivě. Natolik touží po dokonalosti a tak urputně se snaží o zdravý vývoj svého dítěte, až ho samou láskou – chválou dusí. Nejde vlastně o skutečné ocenění dítěte, ale o vlastní uspokojení, o utvrzení sama sebe v pocitu, že mám skvělé dítě. Sama se setkávám s rodiči, kteří tento přístup zažili a ještě v dospělosti vnímají, jak je taková chvála jejich rodičů svazovala. Jsou to ty šikovné holčičky a poslušní chlapci, kteří by přece svoji maminku (tatínka, babičku...) nikdy nezklamali. Tíha takové chvály je velká. Pro schopnost dítěte vidět sám sebe reálně, se svými klady i zápory a takto se přijímat a mít rád, je realistický pohled rodiče nutnou podmínkou. Každé dítě, stejně jako každý rodiče, dělá některé věci dobře, některé špatně. Něco se mu podaří a někde udělá chybu. Jasný signál o tom, že úspěchy i pády patří k životu, že žádný člověk ani žádné dítě není dokonalý a že z každého nedostatku nebo chyby je možné se poučit, pomáhá k rozvoji vlastního sebevědomí více, než sice laskavá, ale zavazující chvála rodiče. Tímto signálem je právě ocenění všeho dobrého v dítěti a povzbuzení jeho snahy.


Mgr. Ing. Eliška Vondráčková - absolvovala studium oboru sociologie a sociální práce a politiky na FSS MU Brno. Pracuje jako vedoucí sekce „Služby rodinám" v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně a vedoucí programu Efektivní rodičovství krok za krokem. Poskytuje individuální rodinné poradenství, vede vzdělávací kurzy a semináře pro rodiče a pro pracovníky organizací poskytujících služby rodinám.

 

 

 

{jcomments on}

Mgr.Kateřina Krtičková- Chválit! Chválit! Ale jak?


„Chvalte, chvalte!", doporučují psychologické příručky téměř unisono a chválení označují za základní stavební kámen úspěšného výchovného prostředku. Jak si tedy vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí?

O tom, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, i malé úspěchy, je snad nad slunce jasnější.

V praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaná přímá úměra, tedy dostatek pochvaly úměrně odpovídá zdravě sebevědomé osobnosti dítěte, se nedostaví. Jak vlastně chválit? Děláme, my rodiče, někde chybu? Čemu se tedy vyvarovat?

Budu se snažit odpovědět na položené otázky a to prostřednictvím zkušenosti praxe klinického psychologa a rodinného terapeuta.

Příliš chválící rodič /zejména matka/

Základním příkladem je typ matky /častěji než otec/ úzkostnější, ochranitelské, velmi dbající na zdravý psychologický rozvoj osobnosti dítěte. Tato matka bývá sběhlá v rodičovské psychologické literatuře, často se ujišťuje o svých krocích a konzultuje vývoj dítěte s odborníky.

Takováto matka zahrnuje dítě chválou při každé příležitosti. Po nějaké době ale začne dítě vnímat, že je chváleno za kdejakou banalitu a proces chválení se začíná míjet účinkem. Dítě pochvalu přestává vnímat a „ neslyší". / „ Proč mě maminka pořád dokola chválí za to, že jsem všechno spapal, když mám prostě hlad?" „ Proč mi maminka říká, jak jsem šikovný, když Jeník od sousedů to už dovede dávno?"/ Dítě se začíná cítit až hloupě, je-li stále chváleno a přeceňováno s bujarým nadšením za věci víc než obvyklé . Paradoxně se tímto přístupem nastartovává proces snížené sebedůvěry a sebevědomí.

* Chlapec, 2. třída, mi při sezení řekl: „ Jsem asi úplně hloupej, protože mamka mě pořád chválí za věci, který umí přece úplně každej v naší třídě."

* Chlapec, 7. třída, mi sdělí:" Už jsem na pochvalu alergickej. Máma mě minule na fotbale děsně chválila, jak mi to šlo, a to jsem přitom pustil osm gólů. Kluci byli na mě naštvaný, ale horší bylo , jak se mi smáli, když slyšeli mámu, jak mě chválí. Děsně jsem se styděl a byl pak na mámu zlej".

Co s dětmi přílišné nekritické chválení udělá? Přestanou vnímat i přiléhavou pochvalu, stávají se nepochválitelnými. Chvále přestanou věřit. Chválu vnímají jako matčin ochranitelský prvek, kterému, zvláště v období nastupující puberty, je třeba se bránit.

Sarkastický, ironický rodič /často otec/

Sarkasmus a ironie jsou jazykové a komunikační prostředky, které ve světě inteligentních dospělých mají své nezastupitelné místo. Jak je to však v komunikaci s dětmi?

*5ti letá Míša rozbije hrneček a tatínek jí řekne „ No, ty jsi ale šiková holčička".Co si asi malé dítě řekne? / „ Tatínek mě pochválil . Říkal to ale divně, jinak.A jsem opravdu šikovná, když jsem rozbila hrnek? Nějak tomu nerozumím". Takové zmatky proběhnou hlavou i starším dětem, které ještě nedokážou ironii rozlišit.

*Žena, 45 let, vzpomíná, jak ji její otec ocenil poté, co prošla CT vyšetřením hlavy. Povzbudivá podpora, řečená jeho vlastním způsobem zněla:" No tak vidíš, teď máš aspoň lékařsky doloženo to, v což nikdo nedoufal, že i ty máš cosi jako mozek". Žena dochází do terapie se svou dcerou, která si na ni stěžuje," že mamka ji nikdy nedovedla ocenit a pochválit." " Asi si myslela, že mě chválí, ale vyznělo to vždycky blbě, nevěděla jsem , jestli se mi nevysmívá.", sděluje své pocity z matčiny chvály dcera. Nit sarkasmu se vinula dál jako jedovatý had skrze další generaci.

Dospělý intelektuál by se jistě pobavil nad jiskrnou jedovatostí sarkastických a ironických poznámek a hodnocení. Ne však dítě! Nedokáže správně rozpoznat rozpor mezi obsahem a řečenou formou. Také tón hlasu je jiný, neodpovídá obsahu. V dětské duši se usídlí nejitota a zmatek. Ne náhodou jsou ironie a sarkasmus mezi psychiatry a psychology , kteří se zaměřují na komunikaci a práci s rodinami , považovány za „ schizofrenogenní faktor." Pokud je dítě dlouhodobě a intenzivně vystaveno tomuto způsobu komunikace , mohou se u něj vyvinout až příznaky schizofrenie.Přestože se na vzniku tohoto vážného duševního onemocnění podílí mnoho faktorů, ten ironický a sarkastický nabízí existenci zmateného světa. Dítě nakonec nedokáže rozpoznat reálný a „ jiný" svět, který se manifestuje podivnými hlasy, zvláštními vidinami nebo nevyvratitelnými přesvědčeními, jímž říkáme bludy. V praxi se obvykle setkáváme s „ umírněnějšími „ následky , jako jsou úzkostné stavy dětí či patologickou sebenedůvěrou, které hraničí až s bludným sebeobrazem / „ Nestojím za nic" „ Nic pořádně nedovedu", jsou obvyklá sebehodnocení těchto dětí.

­*Kamila , 13 let, trpící poruchy příjmu potravy, mentální anorexií, říká při sezení rodinné terapie: „Jsem nejtlustší a nejošklivější z celý školy"." No tak vidíš, konečně máš v něčem primát", zasazuje ránu rádobyvtipný otec.

*Martina, 18 let, v raném věku adoptovaná. Po sžírající tirádě na Martininu neschopnost se učit, mít kamarády, najít si toho správného kluka, dávám jejímu otci otázku. „ Ale co Vaše dcera dovede, co umí, v čem vyniká? Napětí z očekávání by se dalo krájet, Martina by měla slyšet odpověď na něco, co evidentně nezná. Otec s úsměvem odpoví : „ No myslím , že naše Martinka opravdu vyniká v tom, že nikdo nedovede tak lhát jako ona." Martina s bezuzdným pláčem ze sezení nezadržitelně utíká... Ještě dodám, že nakonec nejen ze sezení, ale i z domu.

Oba předchozí typy, když se v rodičovství sejdou, mohou vytvořit dvojici

Příliš chválící rodič - ironický shazovač Tato rodičovská sestava je víc běžná, než by se na první pohled zdálo. Může jít o nepříliš výchovně ambiciozní matku, která zná přirozenou míru pochvaly, ale z důvodu, aby dítě ochránila před jedovatými šípy sarkasmu a ironie, vyvažuje a chrání prostřednictvím svých pochval. Jenomže dítě stojí právě o pochvalu toho ironika. Ocenění někým, kdo je na pochvalu skoupý, je prostě cennější a pozitivněji vnímanější. Dítě má pocit, že si pochvalu vybojovalo a zásluhy jsou tudíž hodnotnější.

Chvála s protikladným obsahem Obvykle se rodiče dušují, že své děti chválí. Pátrám po tom, jak taková pochvala v jednotlivých rodinách vypadá.

* Marie, 12 let „ A jakým způsobem chválíte?" „ No tak třeba" – „to je pěkný , že máš jedničku z dějepisu." „ Takhle ale nechválíš , mami", dodá Maruška, „ protože vždycky přidáš „- „ALE jakto že ji taky nepřineseš z matematiky?"

Jak vám jistě neuniklo, demonstrováno na běžné situaci,že tohle rádobypochvalné souvětí se skládá ze dvou protichůdných postojů ocenění . Na jedné straně chválí , avšak na druhé straně upozorňuje na selhání či jinou nedostačivost.

Jak byste se cítili, kdyby vám partner řekl: „ Uvařila jsi Ivanko moc dobrý oběd, jenom ty knedlíky byly sražený." Těžko uvěříte, že upozornění na sražené knedlíky je vznesený hold vašemu kuchařskému umění.

Stejně tak partnera spolehlivě naštvete, když ho „pochválíte": „ Krásně jsi udělal tu polici, ale škoda, že jsem ti to musela říkat půl roku."

Dospělý člověk dá většinou průchod svým průvodním emocím, ale dítě spíše zůstane ve zmatku. Je nám lidem vlastní, že si vždycky vybereme pro sebe tu horší variantu, soustředíme se na chybu.

Laskavá kritika

Někteří rodiče mají tendenci vyhýbat se kritice jako štír světlu.

Napadlo vás někdy, že konstruktivní kritika může být lepším nástrojem než tolik vzývaná chvála?

Větou :„ Vím, že to dovedeš i lépe", dítěti ukážete , že věříte v jeho schopnosti, ale zároveň si ho ceníte i na víc. Podle výzkumů byl tento postoj samotnými dětmi vysoce ceněn.

Takže na závěr si dopřejme malé shrnutí toho, jak bychom měli chválit a čemu bychom se zejména měli vyhnout.

nechválit příliš často

nechválit za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí

nepoužívat ocenění s protikladným obsahem

chválit by měli oba rodiče rovnoměrně / nebo zástupní vychovatelé/

zásadně nepoužívat sarkasmus a ironii jako komunikační prostředek

nevyhýbat se vlídnější formě kritiky

učit se nepřenášet svou vlastní zkušenost z dětství

rozhodně je důležité zeptat se dítěte, zda se cítí být oceněno, co mu případně vadí a chybí

používat vlastní přirozenost a zdravou míru

Na úplný závěr: Netřeba se hroutit! Chyby děláme všichni, někdy z nevědomosti, někdy z přílišné lásky! Jenom to prostě zkuste jinak!!! Hodně odvahy bez pocitů viny přeje K.K.

 

Článek byl předtím již uveřejněn v jiném časopise.


Mgr. Kateřina Krtičková - vystudovala jednooborovou psychologii FF UK, atestace klinická psychologie, výcvik v krizové intervenci,výcvik v RT Liberec, soukromá ambulance od roku 2004 zaměřená na pacienty se somatickým poškozením a jejich rodiny/onkologie , diabetes, celiakie, cystická fibroza, bolestivé a postraumatické stavy, mentální a somatické handicapy, dále práce s psychotiky, pozůstalými. V poslední době zvýšený počet práce s rodinami - psychosomatika a poruchy chování dětí.

 

{jcomments on}

MUDr.Olga Kunertová - Styčné body mezi koučováním a psychoterapií?

 

Má či nemá psychoterapie s koučováním nějaké styčné body?

Je to odlišná profese či není? A v čem se vlastně liší?

Proč mají terapeuti něco vědět o koučování?

Proč o něm psát, pořádat o něm semináře?

 

To jsou otázky, které se pokouší zodpovědět tento článek.

 

Koučové se snaží vymezit, zatímco psychoterapeuti hledají styčné body. Samozřejmě, koučování i psychoterapie je práce s lidmi, snaží se být klientovi k užitku (tím se liší třeba od výslechu na policii) a má zpravidla formu rozhovoru. V zásadě se však nedá popřít, že oba způsoby práce se liší minimálně kontextem, ve kterém vlastní práce probíhá a také jejím účelem a zaměřením. Kouč nepracuje s lidmi narušenými, nepomáhá odstraňovat patologii, ale pomáhá zdravým a úspěšným být ještě úspěšnější.

V čem může být koučování pro psychoterapeuty nějakou inspirací? Například v tom, jak vnímá svoje klienty. Myslím, že klienti, kteří chodí na koučování, se sami o sobě zdaleka tak výrazně od těch našich neliší. Bývají jinak oblečení, mají zpravila jiné společenské postavení, ale to, že o nich hovoříme zcela odlišně, je spíš naším úhlem pohledu. To my se díváme na naše klienty jako na někoho, koho je třeba „opravovat". Sami sebe stavíme do role experta, který ví lépe, než klient sám, co pro něj je a není dobré. Snažíme se cíleně a strategicky působit na to, co považujeme za patologii a klienta samotného se na jeho názor ptáme zřídka. Pokud se klient přesto ozve, že něco nechce, nebo neplní dostatečně to, co je po něm požadováno, bývá to označeno jako odpor. Koučové svoje klienty tímto způsobem nehodnotí. Jejich práce je vedena důvěrou v jejich schopnosti. Mohou se proto spolehnout, že si klienti najdou pro sebe optimální způsob, jak dělat věci lépe, v podstatě sami, koučem „pouze" podněcováni a podporováni.

My terapeuti sloužíme jakémusi pomyslnému bohu normality, považujeme za svůj úkol dávat věci do pořádku, přičemž o tom, co je a co v pořádku není, rozhodujeme na základě svého vzdělání sami. Kouč se na rozdíl od toho zabývá především tím, co si kdo přeje, proč přišel, jaká jsou kritéria úspěšnosti jeho působení. Musí to důsledně dojednávat nejen s klientem samotným, ale také se zadavatelem práce (koučování je většinou placeno zaměstnavatelem). A ptá se také sám sebe, co ho vede k tomu, že na tyto objednávky přistupuje či případně nepřistupuje. Považuje za součást své profesionality reflektovat svoje motivy.

Kontext v němž probíhá psychoterapie nemusí přitom být až tak odlišný, klienti k nám často bývají posíláni jinými odborníky nebo rodinnými příslušníky, naši vlastní nadřízení mají svoje představy o tom, co se s nimi má či nemá dělat. V případě párové či rodinné terapie mají různé představy a přání i všichni přítomní. Naše práce je také hrazena většinou někým jiným, než jsou sami klienti. Jenže představa jakési objektivně dané správnosti věcí nás nenutí k tomu, abychom se tím příliš zabývali. Přitom, když dojde ke střetu představ, může to mít velmi nemilé následky, jak pro průběh terapie, tak třeba pro naše profesní místo.

Je-li si pracovník vědom limitů, jak svých vlastních, tak těch, která plynou z nadřazeného zadání, může s nimi zacházet transparentně a vytvořit tak prostředí dostatečně bezpečné pro všechny zúčastněné. On sám se potřebuje cítit velmi bezpečně, aby se mohl pustit do činnosti, která je ve své podstatě velmi riskantní, aby mohl vstoupit na tenký led spolupráce. Vydat se za svými klienty, dostat se na jejich pozice a vidět věci jejich očima. To mu umožňuje brát jejich témata vážně, stát se jejich spojencem a být každému z nich podporou v dosažení změn, které si přejí.

Pravdou je, že to, co jsem teď popsala, je spíš rozdílností teoretického přístupu profesionála, jeho předpokladů a přesvědčení, s nimiž do práce s klientem vstupuje. Otázka rozdílu profesí zůstává tedy stále otevřená. Ale zdá se, že koučům je spolupráce s klientem bližší a že mají k dispozici prostředky, díky nimž si to mohou dovolit. Proto jsem přesvědčená, že se od nich máme čemu učit.

 


kunertova

MUDr. Olga Kunertová
20 let praxe v oboru psychoterapie
Od roku 2001 je lektorem a supervizorem komplexního výcviku v systemických přístupech k psychoterapii
Založila a řídí psychoterapeutické centrum Gaudia a občanské sdružení Gaudia proti rakovině
Organizuje vzdělávací, tréninkové a rozvojové programy pro veřejnost a pracovníky v pomáhajících profesích
V posledních letech se věnuje rovněž koučování

{jcomments on}
středa, 01 červen 2011 17:01

Úvodník - Otázky

Úvodník - Otázky

tesinskaUplynulé jaro přineslo mnoho otázek. Alespoň pro mne.

Nejprve se objevily v souvislosti se schůzkou redakční rady Softfóra. Stane se recenzovaným, respektovaným odborným časopisem? Kdo o to stojí? A kdo k tomu může přispět? Bude vycházet tištěné nebo zůstane virtuální? Například.

Pak se objevila otázka: Jsou psychoterapeuti kompetentní vyjadřovat se veřejně ke všemu nebo jen k tomu, čemu opravdu rozumí? Vědí, čemu opravdu rozumí a čemu ne tak docela? Jak poznají, že mají dost informací, v době, která informacemi zahlcuje? A jak mají své názory prezentovat? V televizi, denním tisku, odborném médiu nebo jinde? Jakou tím dávají o psychoterapii zprávu veřejnosti?

K tomu se přidalo koučování, které se zdá být jasně vymezené, zároveň však čtu a slyším o osobním kouči, transpersonálním koučování....Vymezuje se tedy nebo naopak expanduje? Budeme v budoucnosti svědky také koučování rodin?

Po Dni rodinné terapie Jsou rodinní terapeuti ti, kteří se mají vyjadřovat k surogátnímu mateřství? A na základě čeho mohou obhájit své názory, když je tato „technická možnost" poměrně mladá? Proč vyvolává skutečnost, že stále více lidí využívá umělé oplodnění a zmíněné surogátní mateřství, ve společnosti rodinných terapeutů často silné emoce a jinde ne?

Pokud se rodinným terapeutům nelíbí název náhradní rodina (matka, otec, rodičovství, .....), najdou jiný-lepší? Jaký název by si vybrali ti „náhradní"? A chtějí jiný? Nebo spíš stojí o změnu podmínek, za kterých děti vychovávají? A co právě tyto děti, je pro ně nová rodina náhradní nebo jaká vlastně je? Jak by jí chtěli říkat ony? Čeká tyto rodiny povinná supervize jako třeba v Anglii? Nebo budou o supervizi usilovat dobrovolně?

Volby do SOFTu mne přivedly na další otázky. Co to o SOFTu říká, že volilo jen 32 členů? Co vlastně členové od svého SOFTu očekávají? Kam se vyvine návrh obnovování akreditací na základě stanovených výkonů?

A podobně i Softfórum nyní přináší Vám, milí kolegové, příspěvky plné otázek a podnětů k zamyšlení. Tak Vám přeji inspirativní čtení.

 

Zuzana Těšínská

(Co se nám do učebnice nevešlo)

Známý filosof v oboru bioetiky Peter Singer uvádí dva příklady z experimentální filosofie od Greena:

1.Po kolejích se řítí těžký neřízený vozík na skupinu pěti lidí na kolejích a zcela jistě je všechny zabije, pokud do nich narazí . Nemáte možnost vozík zastavit, ale můžete ho přehodit výhybkou na kolej, kde se nachází jen jeden člověk. Máte možnost zachránit pět lidí tím, že obětujete jednoho. Co uděláte ?

2.Stejně jako v případě prvním se řítí těžký vozík na skupinu pěti lidí na kolejích. Tentokrát ale nemáte k dispozici výhybku. Stojíte na můstku nad kolejemi a vůz můžete zastavit tím,že do jeho dráhy hodíte něco hodně těžkého. Vaše tělo by vozík nezastavilo, jste subtilní postavy, ale vedle vás stojí člověk mnohem mohutnější, jehož tělo by – za cenu jeho smrti - vozík zastavilo, pokud ho do kolejiště shodíte. Uděláte to?

V původní experimentální skupině většina subjektů byla ochotna obětovat jeden život a zachránit pět přehozením výhybky. V druhém případě většina lidí nebyla ochotna způsobit smrt jednoho a zachránit tím pět životů. Podle Singera jsou oba případy z morálního hlediska rovnocenné a výsledky pokusu dokazují, že "morální intuice" není spolehlivým vodítkem v etickém rozhodování.

Tento experiment jsem zopakoval se dvěma skupinami studentek a studentů IRTP jako cvičení při probírání etických otázek rodinné terapie. Naši studenti by sice podobně jako původní skupina spíše obětovala jeden život v prvním případě než v druhém; zajímavější ale byly jiné jejich reakce na experiment. Zadání se jim nechtělo přijmout,chtěli by o situaci a jejím kontextu vědět více. Kladli si různé otázky: Co když je třeba skupina na kolejích složena z traťových dělníků, kteří vědí co dělají i když to tak na první pohled nevypadá? Jak bych mohla za tak krátkou dobu dospět k jistotě, že moje tělo vozík nezastaví, kdežto těžší tělo člověka vedle mě ano? Jaká je moje role a moje kompetence v situaci - jsme náhodná kolemjdoucí nebo odpovědnost za řešení situace a pravomoc rozhodovat vyplývá z mé pracovní pozice? Co když je na jedné koleji skupina opilců a na druhé dítě? Někteří zvažovali svou subjektivitu: Asi bych měla přehodit výhybku, ale jak se znám tak bych spíš ztuhla hrůzou a neudělala nic. Co když si namlouvám, že moje tělo je příliš lehké na zastavení vozíku, protože se bojím?

Vcelku se dá říci, že reakce frekventantů výcviku byla podobná tomu, co napadalo mě, když jsem se s příkladem poprvé setkal. Není divu: máme podobné vzdělání a podobnou práci (v obou skupinách převažovali psychologové a psychiatři, řada z nich s mnoha lety praxe). Singerův příklad etického rozhodování je umělý. Fakta jsou zcela jednoznačná a k zvážení je pouze etické rozhodnutí. V reálných situacích, se kterými se terapeuti setkávají, není zjišťování fakt a etické uvažování neprodyšně odděleno. Málokdy se stává, že by se lidé naprosto shodli na tom, co jsou fakta a lišili se jen v hodnocení.

Po útoku na Newyorské Twin Towers v září 2001 se v americké publicistice začalo diskutovat o situacích, kdy by bylo morálně oprávněné použít při vyslýchaní mučení. Hypotetické situaci, kdy by to oprávněné bylo se začalo říkat "scénář tikající bomby". Jedním z prvních, kdo tento scénář použil, byl známý harvardsky profesor práva Alan Derschowitz v deníku Los Angeles Times 8. listopadu 2001. Jeden z jeho příkladů je tento: teroristé unesli dítě a drží ho v bedně, kde je zásoba kyslíku jen na dvě hodiny. Jednoho z teroristů jsme chytili, ale nechce prozradit místo, kde dítě drží. Máme právo použít mučení?

Uplynulo 8 let, během, kterých se objevilo mnoho zpráv o tom, že američtí vyšetřovatelé při výsleších lidí zadržených v Afghánistánu či jinde používala mučení či "zesílených vyšetřovacích metod", případně, že někteří vyšetřovaní v důsledku těchto metod zemřeli. Debata o oprávněnosti mučení či zesílených vyšetřovacích metod se vede, ale ne na základě shody o faktech. Zastánci zesílených vyšetřovacích metod tvrdí, že jejich užíváním u teroristů a nepřátelských bojovníků vyšetřovatelé získávají užitečné informace, které zachraňují životy. Odpůrci mučení tvrdí, že u mnoha vězňů vůbec není jisté, že jde o teroristy nebo bojovníky (tvrdí např. že řada vězňů v Quntanámu se tam octla v podstatě náhodou, protože je někdo udal za vypsanou odměnu) a že vyšetřování pomocí týrání nevede k získání spolehlivých informací, protože vyšetřovaný řekne cokoliv, co týrání zastaví. Obě skupiny se neliší jen v názoru na tuto jednu otázku, ale v celkovém pohledu na svět.

Naše studentky a studenti jsou si tohoto propojení konstrukce faktů a morálního hodnocení vědomi: nežijeme ve světě, kde jsou na jedné straně nezpochybnitelná fakta a na druhé straně neměnné morální principy.V terapii potřebujeme uvažovat kontextuálně, zvažovat různé úhly pohledu. Nikdy nevíme s jistotou „co se stane když..." , zároveň ale musíme o možných důsledcích svého konání uvažovat.

Znamená to ale, že se máme spoléhat jen na svou „morální intuici", vzdát se morálních principů a kritického rozumového uvažování?

Našim studentům jsem uvedl i jiný příklad, tentokrát přímo z terapie. Ale nebyl to případ hypotetický (až na pár údajů změněných kvůli anonymitě).

Osmnáctiletou Sandru znám od jejích 16 let. Do mé péče se dostala v důsledku krátké hospitalizace na dětské klinice po kolapsovém stavu pravděpodobně způsobenému zčásti psychicky, zčásti hypoglykémií. V první fázi terapie uváděla velmi zvláštní údaje o své rodině. Například, když jsem se jí ptal na stravování (byla poněkud podvyživená), ukázalo se, že jí velmi nepravidelně. Nebyla v tom však snaha o zhubnutí - tvrdila, že doma většinou nic k jídlu nedostane. Matka vaří pro jejího bratra, který je ve školkovém věku. Chodí na soukromou střední školu, kterou - což je v souvislosti s dalšími údaji o něm zvláštní - platí její otec. S otcem, kterému je k 70 je ve velmi konfliktním vztahu. S matkou, skoro o třicet let mladší než otec, je vztah lepší. Rodina na tom byla před několika lety ekonomicky dobře, matka nikdy nepracovala, pak se v otcově nepříliš jasném podnikání cosi nepovedlo a od té doby žijí velmi chudě, otec si vydělává jako taxikář. Během prvního roku jsme se pokoušel s rodiči navázat kontakt, ale ani otec ani matky nebyli ochotni se se mnou sejít. Pak Sandra asi na rok zmizela a když se znovu ohlásil, bylo jí už přes 18. Rok strávila víceméně u počítače hraním onlinové hry Warcraft a později online kontaktem s o rok mladším Američanem, kterého považoval za svého partnera. Žádné kontakty s vrstevníky neměla, jediný člověk se kterým alespoň občas mluvila, byla její matka. Do školy chodila málo a v důsledku toho opakuje ročník.

Po několika měsících se situace doma změnila - matka se zamilovala do mladšího partnera, doma byla málo a chystal se rozvod. V této situace údajně otec odmítá, že by měl vůči Sandře vyživovací povinnost, protože nestuduje řádně a chce ji vyhodit z bytu. Podle třídní profesorky na ni otec naléhá, aby kvůli nedocházce Sandru ze školy vyloučila. Na Sociálním odboru údajně dali otci za pravdu, ale právnička z právního oddělení mého pracoviště tvrdí, že rodiče vůči Sandře nepochybně vyživovací povinnost mají, ale bez právní pomoci se výživného nedočká. Možnost získat bezplatnou právní pomoc přes Advokátní komoru existuje, ale je to dost složité.

Kladu našim studentům hypotetickou etickou otázku: Před pár lety jsem se zabýval poměrně složitým případem sexuálního zneužití 12leté dívky jejím nevlastním dědečkem. Její otec je výborný advokát. Z mého postupu při řešení případu (kromě terapie jsme jim také pomohl nalézt způsob jak se vyhnout výslechu této velmi uzavřené a citlivé dívky před soudem) otec mylně usoudil, že jde o jakousi nadstandardní péči a že očekávám finanční odměnu; tu jsem pochopitelně odmítl. Teď bych se na něj teoreticky mohl obrátit a požádat ho, aby Sandře jako právník pomohl. Bylo by to sice porušení terapeutické etiky, ale to by se třeba dalo omluvit tím, že potřeba spravedlnosti pro Sandru je natolik závažná, že překračuje závažnost porušení pravidla a koneckonců výhodu nechci pro sebe, ale v zájmu dobré věci.

Mám to udělat?

Studenti se všichni shodli na tom, že by to byla chyba. Jejich argumenty byly: Jsem si jist, že Sandra mluví pravdu? Nebylo by to přílišné mimoterapeutické angažování, které může mít v budoucnu důsledky, které nedovedu odhadnout? Nesnažím se v případu fungovat spíše jako Sandřin otec než terapeut? Studentky a studenti měli samozřejmě pravdu a ostatně jsem o možnosti sehnat Sandře právníka tímto způsobem doopravdy neuvažoval. V tomto případě nás kontextuální uvažování o reálné konkrétní situaci dovedlo k tomu, že by nebylo dobré se od odchylovat od jednoho z obecných principů terapeutické etiky.

Jaký princip to je?

Americká asociace manželských a rodinných terapeutů ho formuluje takto: "Manželští a rodinní terapeuti si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu ke klientům a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých klientů. Terapeuti se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s klienty, které by mohly ohrozit profesionální úsudek terapeuta nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s klientem nebo jeho či její rodinou. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, terapeuti dělají přiměřená preventivní opatření."

Nazvěme prozatímně tento princip principem terapeutické profesionality.

Abychom lépe pochopili složitost tohoto principu zkusme nahradit slovo "terapeuti" slovem "rodiče" a slovo "klienti" slovem "děti".

"Rodiče si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu k dětem a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých dětí. Rodiče se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s dětmi, které by mohly ohrozit profesionální úsudek rodiče nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s dětmi nebo jejich rodinami. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, rodiče dělají přiměřená preventivní opatření."

První věta by klidně mohla být součástí kodexu rodičovské etiky, zbytek odstavce se očividně na rodiče nehodí. (Nějaké podobnosti by se ovšem našly: rodiče nepochybně mohou mít na rozdíl od terapeuta zcela neproblematicky těsné osobní vztahy, ale stejně jako u terapeutů to nesmí být vztahy sexuální).

Terapie je specifický kontext, ve kterém je terapeut zčásti zodpovědný za to, jak konstruuje svou roli. Realita není pevně daná jako v Singerově případu, ale je konstruována terapeuty společně s klienty; v průběhu terapie se často z faktů stávají názory, z objektivních nemožností subjektivní možnosti. Situace terapie je velmi svobodná pro terapeuty i klienty; princip terapeutické profesionality slouží k tomu, aby tato svoboda nebyla zneužívána.

Terapeuti, kteří jsou si vědomi toho, že neexistuje žádná čínská zeď mezi objektivními fakty a etickým rozhodováním, nevystačí ani s morální intuicí ani s abstraktními morálními principy. Potřebují trvale kultivovat svou schopnost eticky uvažovat v kontextu situací, které nemají objektivní jednoznačnost vymyšlených učebnicových příkladů, ale patří do reálného světa, jak ho známe: světa, který je mnohoznačný, omezeně poznatelný, často nevypočitatelný.{jcomments on}

úterý, 29 březen 2011 21:52

Úvodník - Ve znamení změn

Úvodník - Ve znamení změn

tesinskaMinulý týden jsem se chystala psát o tom, jak mi tato doba přechodu zimy do jara připadá vhodná k načasování změn v Softfóru a naopak. Zima se ale nechce vzdát své vlády, to mě trochu převezla. A k tomu bude zřejmě potřeba, aby se i jaro začalo prosazovat. Asi by to chtělo k rozloučení a přivítání také nějaký rituál, říkám si.

Jednou změnou v Softfóru je to, že se ujímám práce, kterou odváděla minulá léta Dana Hajná. Laťka je nasazena vysoko. Ráda bych jí zde poděkovala za její práci a také za to, jakým způsobem mi práci předává. Jsou to pro mne výjimečná profesní i osobní setkávání. Potěšilo mne, že Dana chce zůstat pro Softfórum angažovaná dále v redakční radě spolu s Vláďou Chválou, Zdeňkem Riegerem, Markétou Skálovou a Davidem Skorunkou. Tento týden se společně sejdeme také proto, abychom si ujasnili naše představy o budoucí podobě Softfóra.

V příštím čísle – na počátku léta – byste se o tom všem tedy mohli dozvědět více i Vy. Pokud se uskuteční volby do Softu nyní na jaře, budou tu možná další změny. Současně se jedná i o budoucí podobě webu, na kterém Softfórum čteme. Jednou z mých snah je, aby bylo možno pružněji diskutovat, bude-li o čem, a k tomu by mohly změny v uspořádání stránek Softfóra dopomoci.

Když jsem oslovila členy i nečleny Softu s nabídkou publikovat v našem časopise, bylo pro mne příjemným překvapením, když někteří z nich - z Vás zareagovali pozitivně v tom smyslu, že mají nápad, o čem by psali, potřebují třeba jen více času, ale vědí, jak se podělit s kolegy.

Oceňuji ochotu Šárky Gjuričové a Jiřího Kubičky, kteří se ujali celého tohoto čísla, sestavili jej, a výsledek si můžete přečíst na dalších stránkách. Vybrali také tři práce absolventek výcviku, kterým také děkuji za spolupráci. Doufám, po přečtení kazuistik, že není poslední.

Tak Vám všem přeji, aby Vás toto číslo upoutalo, inspirovalo, vyvolalo další otázky a pokud byste se rozhodli Vaše reakce zaznamenat a zprostředkovat ostatním, neváhejte a pište.

S pozdravem

Zuzana Těšínská

Blanka Stefanovicová:  Mentálka (kazuistika)

Tématem mé práce je příběh Terezy – studentky gymnázia. (květen 2008)

Z anamnézy:

RA - Jedná se o mladší dceru lékaře a učitelky. Otec 56 let, původem z Maďarska, pracující jako soukromý gynekolog. Zdráv, sportovec. Často pracovně zaneprázdněn. Ve výchově dominantní a autoritativní. Manželkou popisován jako cholerik, kterému však velmi záleží na rodině, hlavně na dětech, o jejich bezpečí se extrémně bojí. Matka 54 let, učitelka na základní škole, léčená hypertonička s rodinnou zátěží, hubené postavy, od mládí se stabilní váhou 64 kg, sportovního typu, působí spíše submisivním dojmem. S minimálními rysy či projevy ženskosti v chování i v komunikaci. O 3 roky starší sestra Agáta, studentka třetího ročníku vysoké školy, během studia střední školy měla rovněž problémy s váhou – zvládli to však v rodině bez potřeby vyhledání odborné pomoci.

OA – těhotenství i porod Terezy bez komplikací, časný psychomotorický vývoj v normě, prodělala běžné dětské nemoci, adaptace v dětském kolektivu bez problémů, ve škole premiantka, úrazy 0, operace slepého střeva v 11 letech, bezvědomí 0, od 15 let užívá hormonální antikoncepci, kterou jí nasadil a nyní dále předepisuje otec!!! Nekouří, alkohol příležitostně, vyzkoušela marihuanou. Zajímá se o novinařinu, píše povídky a básně, ve škole chodí do dramatického kroužky a má ráda filmy z filmového klubu.

Důvodem vyhledání odborné pomoci jsou problémy s jídlem. Začátek datuje Tereza na září 2006 (15 let), kdy při výšce 165cm vážila 62 kg a rozhodla se zhubnout. Do ledna 2007 měla váhu 46kg. Tehdy otec rázně zakročil – zakázal jí hubnout. Následovalo období přejídání, zvracení pouze ojediněle, a následně pak četné výčitky svědomí, takže po prázdninách 2007 měla váhu 63kg. Vzestupný váhový trend s častým přejídáním trvá až dosud, navíc se přidaly depresivní propady, poruchy usínání, plačtivost, problémy se soustředěním a ztráta sebedůvěry. Po jarních prázdninách (únor 2008) se za výrazné podpory matky, která s dcerou její problémy po celou dobu sdílí, se Tereza svěřuje otci, že svoje psychické problémy již nezvládá, a žádá ho o zajištění odborné pomoci.

1. kontakt – otec telefonicky sjednává termín setkání na žádost své 17-leté dcery, která se mu svěřila, že již nezvládá své psychické problémy trvající 2 roky. Velmi záhy se v telefonu obviňuje, že jako otec problémy podceňoval a pro pracovní vytížení nechtěl vidět, následně pak reagoval nepatřičně, na dceru křičel, zakazoval..."prostě všechno špatně". Zároveň naznačuje, že dcera nebude chtít, aby se setkání zúčastnil pro komunikační obtíže. Dostává se mu termínu i pozvánky k účasti na setkání nejlépe celé rodiny.

Hypotézy

1)Otec v rodině funguje jako expert na otázky týkající se zdraví

2)Otec chce své dceři pomoci a neváhá vzít podíl viny i na sebe, tím, že zpochybňuje svůj rodičovský přístup

3)Zároveň by se však účasti na prvním setkání raději vyhnul – zřejmě se stydí

4)Přesto je ochoten překonat „vlastní hrdost" a žádá o pomoc kolegyni, s níž měl v minulosti řadu konfliktů v rámci profesní spolupráce

5)Jak je to v rodině s projevy a akceptací ženskosti

6)Cení se originalita, kreativita a jiné zájmy?

7)Ohrožení vztahu rodičů dospíváním dcer

1.setkání

Na sezení přichází Tereza a maminka. Starší sestra je ve škole a otec v práci. Tereza nechtěla, aby byl přítomen, stydí se za svoje problémy, které nedokáže zvládnout sama, a přidělává rodičům starosti. Opakovaně pláče a pochybuje o sobě. Při práci na zakázce by ráda rychle (během 2-3 sezení) „dala věci do pořádku", což znamená „začít normálně jíst a nedělat otci ostudu". Maminka si nemyslí, že by Tereza dělala otci ostudu. Otec obě dcery miluje a velmi se o ně bojí, proto je tolik autoritativní a direktivní, proto často zakazuje věci, které ona sama by dcerám i dovolila a dala jim důvěru, nemůže ho však „shazovat". Často v rámci své cholerické povahy říká věci, které ho pak mrzí, protože o tom spolu do noci diskutují, ale děti se to většinou od něj nedozví.

Stran zakázky je tady s dcerou proto, aby jí pomohla, ale netrvá na tom, že to musí být rychle.

Matka nerozumí tomu, proč si dcera nepřipadá pro otce dost dobrá. Ta oponuje svým spektrem zájmů, které je tak odlišné od sportovního trendu rodiny, a navíc i diskusí s otcem stran jejího dalšího studijního zaměření – otec je připraven zajistit pro dceru dobrou budoucnost a pomoci jí vybrat nějakou renomovanou vysokou školu s perspektivním uplatněním, nejlépe ekonomického zaměření, bez ohledu na její názor. Zde je cítit gradující konflikt a napětí. Na můj dotaz, zda v této situaci by doma Terezu napadlo přejídat se, přitaká a rozpláče se.

Závěrečná část sezení je zaměřena na podporu vzájemného vztahu a sdílení mezi matkou a dcerou – pravidelnost stravování, pokud možno společně, podpora ve vidění a oceňování věcí, jenž se daří. Stran stanovené zakázky vidím nereálnost v nároku zbavit se symptomu, jenž Tereza aktuálně nedokáže ani pojmenovat, během 2-3 setkání, a proto obě podporuji ve zkoumání možných souvislostí a objevování významu mentální bulimie pro celou rodinu. Tereza dostává za úkol nesnažit se udělat terapeutce radost tím, že příště přijde bez „mentálky".

Příští setkání domluveno za měsíc, platí opět nabídka pro všechny členy rodiny, pokud s tím Tereza bude souhlasit. Matka i dcera odcházejí plačící a unavené, ale obě potvrzují úlevu tím, že jejich pláč je povolen a akceptován.

2.setkání

Jak matka, tak i dcera, aniž by se domluvily, začínají sezení otázkou, zda jsem v týdnu před naším druhým setkáním kontaktovala otce. Matka vypráví o tom, jak si otec přesně pamatoval termín další plánované schůzky a několik dnů předtím téměř do rána spolu diskutovali o jeho výchovných metodách, o možných úskalích, o názoru dětí a manželky. Tu překvapilo, že manžel byl schopen (byť po několika deci vína) připustit své chyby i obavy a částečně i realizovat změny ve svém přístupu. Což bylo překvapením i pro Terezu, když předevčírem za ní otec přišel do pokoje s tím, že si je vědom své direktivity, že mu na ní záleží, nechce ji v životě omezovat a předává jí důvěru. Oběma ženám zvlhly oči, nemohly uvěřit, že se tato proměna udále bez mé intervence.

Poté rozebíráme zdary a nezdary doporučení. 2 týdny se Tereza snažila plnit zadané domácí úkoly, pravidelnost jednotlivých jídel se dařila, ale synchronizace s matkou však nikoli. Poté však týden propad, kdy opět „mentálka" měla navrch. Připouští mnou nabízenou alternativu, že měla na mne vztek, protože už při zadání věděla, že se jí to nepodaří splnit, jelikož mají s matkou každá jiný denní rytmus. Podobné situace zažívá s otcem. Oceňuji upřímnost a projevený názor a připouštím svůj „minel". Tereza si nastavila časování jednotlivých jídel podle sebe a zatím se jí to daří celkem dodržovat.

Nadále problémy s pojmenováním „ mentálky", copak by se mohla mít ráda za svoji slabost, a ještě se o ni zajímat? Matka však nabízí, že když otec „projevil svoji slabost ze selhání v roli rodiče", dostalo se mu u ní obdivu a ocenění. Nabízím, že by mohl být nyní vhodný čas k přizvání otce do terapie, pakliže je navíc zřejmé, že i on už je zavzat do psychoterapeutického procesu a evidentně projevuje aktivitu a zájem svým jednáním. Matka můj návrh vítá, Terezu však nadále znejišťuje. Ještě na svém problému dostatečně nezapracovala a nemá ho pod kontrolou. Nabízím svůj pocit, že Tereza otce „šetří" – resp. chrání před svými problémy. Načež matka přitakává, protože doma funguje na problémy ženská koalice a otec bývá osloven až v případech nezbytné nouze. Také v tomto případě ho chrání před problémy, na jejichž vyřešení stačí samy. Jaké to pro něj asi je? Zbytek času posiluji sebeúctu jednotlivých členů rodiny. Domluven další termín s odstupem měsíce. Domácím úkolem je i nadále věnování pozornosti mentálce.

Naskýtají se nové hypotézy – před kým či před čím Tereza otce chrání – před svými problémy, odlišnými názory a reakcemi, svým dospíváním, byť se otec snaží držet kontrolu preskripcí antikoncepce. Před svou či matky deidealizací. Či před mými pohledy na věc a „jiným" typem otázek?

Před sebou samotným, se svými „slabostmi"?

Jak by vypadalo společné setkání i s otcem? Nakolik by se sem mohlo promítat mnou očekávaná možná konfrontace a konflikt na základě minulých zkušeností. Nakolik je otec schopen vystoupit z „černobílého" vidění světa (snažil se dceři pomoci, ale zatím dělal vše jen špatně...viz objednávací telefonát...buď rozhodoval, co je a není pro dceru dobré, nebo jí plně předal důvěru a nechce ji již v ničem omezovat – viz rozhovor před 2.setkáním...)

3. setkání

Matka i Tereza přicházejí v slzách. Matka referuje o tom, že mají za sebou velmi náročný týden. První 2 týdny se Tereze celkem dařilo hlídat si pravidelnost v jídlech, ale stále častěji diskuse o potřebě zhubnout do plavek, na což matka reagovala tím, že když pravidelně a pořádně necvičí, jak chce tedy zhubnout. Tereza matce vyčítá, že jí nerozumí, protože jinak by ji přeci do sportu nenutila, když ví, jak ji to nebaví. Zároveň připouští, že není schopna myslet na nic jiného, než je jídlo. V podstatě všechny prožitky má spojené s jídlem – jak příjemné ( kdy jí většinou pravidelně, zdravě, a psychicky je v pohodě), tak nepříjemné ( kdy se přejídá, je jí špatně, má výčitky a okolí ubližuje svými ataky). Zde se matka rozpláče, protože ataky od dcery probíhaly celý minulý týden, kdy byla podrážděná, konfliktní, hádavá, vyčítala matce, že ji nenávidí, že její „mentálka" je vina rodičů, protože když nechtěla jíst, do jídla jí nutili násilím a takhle to dopadlo, a také matce vyčítá, že s ní nedokáže komunikovat tak jak ona potřebuje. Matka velmi unaveně připouští, že s komunikací všeobecně stran pocitů má problém, u nich v rodině to nebylo zvykem, snaží se v rámci svých možností, ale zřejmě to nestačí. „ Co jsme udělali jako rodiče špatně a jak to máme napravit?" Dostává se jí ujištění, že v terapii nehledáme viníky. A zároveň přesměrování pozornosti z minulosti a budoucnosti do prožívání přítomnosti.

Napadá mne, zda současná vyčerpanost matky nesouvisí i s tím, že se (nejen) v této chvíli o rodičovské povinnosti nedělí se svým manželem. To nelze ze strany matky pro otcovo pracovní vytížení. Navíc se objevují první příznaky pochybností stran účinnosti rodinné terapie, když Tereza doposud nezhubla, a navíc je daleko více v psychické nepohodě. „ Co tam proboha děláte?" ptal se otec doma. Znovu nabízím prostor k přizvání otce do terapie. Zde se však rázně vymezuje Tereza. Otec nevěří, že povídáním se něco vyřeší. Otevřeně mluví o tom, že se bojí, jak by otec reagoval , předpokládá podobné reakce jako doma, kdy cholericky vyletí kvůli maličkostem, doma si nedovolí protestovat, protože pak je reakce ještě horší – když se například matka začala alespoň občas vymezovat, dostalo se jí zpětné vazby, že si nějak vyskakuje. Tereza se bojí, že bych určitě otce svými poznámkami vyprovokovala a ony by sem už nemohly s matkou jezdit. Oceňuji, že zabojovala za svoji terapii. Ptám se, zda má s muži i jinou zkušenost. V tu chvíli se rozzáří a vypráví jednak o kamarádech ze školy, s nimiž sdílejí podobné zájmy stran filmu, knih, divadla a podobné intelektuálské zábavy, pro kterou však otec nemá žádné pochopení. Další pozitivní zkušenost pak má se svým přítelem, s nímž vlastně intenzivní myšlenky na jídlo nemá, protože ji má rád takovou, jaká je (na rozdíl od otce). Ke konci setkání se Tereza i matka usmívají, potvrzují, že se jim výrazně ulevilo, a jsou odhodlány dále bojovat. Navíc bude doma další ženská posila – starší sestra Agáta, kterou by příště mohly přivézt. Tereza si říká o možnost dřívějšího setkání – za 2 týdny. Matka navrhuje, aby příště přijely jen obě dcery spolu, aby si mohla trochu odpočinout.

Po odchodu se u mne objevilo několik obav:

-bude mít matka dostatek sil vydržet kolísání nálady u Terezy a její časté výbuchy

-bude s manželem dle vlastních slov „držet hubu a krok" nebo se bude vymezovat

-obstojí výsledky naší terapie ve výkonnostním měřítku otce

-nakolik se otec cítí „vyautován" z dění v terapii i doma

-kdo je vlastně doma nejvíce ohrožen

-nakolik se ve vedení terapie odrážejí moje ambice

 


 

stefanovicova

 

 

 

MUDr. Blanka Stefanovičová pracuje jako soukromý ambulantní psychiatr pro děti a dospělé v Sokolově, rodinnou terapií se zabývá od r 2005

 

 

 

 

{jcomments on}

Malá ukázka z knihy Gjuričová, Kubička: Rodinná terapie - systemické a narativní přístupy 2,doplněné a přepracované vydání, nakl. Grada, 2009

Na konferencích i v literatuře se často setkáváme s tím, že jsou proti sobě stavěny sociální konstrukce (někdy „pouhé sociální konstrukce") a „fakta". Příkladem faktů by mohlo být např. biologické mateřství a otcovství, nemoci s organickou etiologií, průměrná vetší fyzická síla mužů oproti ženám, jejich odlišné psychologické schopnosti a vlastnosti vyplývající z výzkumů. Pro terapii jakoby z toho plynulo, že má tato fakta respektovat a nesnažit se měnit to, co je dáno objektivní realitou. Tento protiklad faktů a sociálních konstrukcí považujeme za falešný. Terapeuti uvažující sociálně konstrukcionisticky vědí, že se nesetkávají s „objektivní realitou", ale s tím, co se o ní říká. A to co se říká, není nikdy holý fakt, vždy je explicitně nebo implicitně komentářem či argumentem.

Říkalo se „Mater semper certa, pater semper incertus". Příklad zaměněných dětí z Třebíče ukazuje, že i matka může být nejistá; zároveň zde byla vidět síla „pouhé sociální konstrukce": pro rodiče, kteří vychovávali dítě v přesvědčení, že jsou jeho biologickými rodiči bylo velmi nesnadné se ho vzdát výměnou za dítě, které bylo jejich podle testu DNA. Kdo je otcem a matkou dítěte není přímo dáno biologicky, ale prostřednictvím řady sociálních a právních aktů, které můžou – u matek výjimečně, u otců častěji – vést k tomu, že v matrice jsou jako rodiče uvedeni lidé, jejichž biologické rodičovství by test DNA nepotvrdil. Nezapomínejme, že i důvěryhodnost testu DNA je sociálně konstruována, opírá se o autoritu vědy.

Když se M.Foucaulta ptali, co soudí o výzkumech, podle kterých je homosexuální orientace biologicky vrozená, odpověděl: „Vůbec nic". Přitom Foucaultovým nejrozsáhlejším projektem byly nedokončené dějiny sexuality, sám se svými homosexuálními vztahy netajil a zemřel na AIDS, kterým se nakazil při homosexuálním styku. Tato odpověď neznamenala „Nevěřím tomu", ale „Tato otázka je mimo můj obor".

Podobně v našem pojetí terapie nejsou terapeuti povoláni k tomu, aby rozhodovali o tom, co jsou fakta a co pouhé názory. Terapeuti nevědí co je, ale co o tom jejich klienti a diskurz, jehož jsou součástí, říká. Respektují realitu klienta, ale někdy ji také vystavují otázkám – tam, kde se realita pro ně stává břemenem.

Richard byl od malička zcela mimořádně nezvladatelné dítě. Sklony k bezohlednému sebeprosazování, agresi a lhaní se projevovaly už v jeslích. Učitelky v mateřské školce říkaly, že se s takovým dítětem ještě nesetkaly. Tyto vlastnosti dědil po otci, který je obestřen tajemstvím. Pocházel odněkud z jihovýchodní Evropy, z území tehdejší Jugoslávie, nebyl Slovan, ale snad Albánec, snad Turek. Byl to na první pohled okouzlující a nesmírně inteligentní muž, ale žít se s ním nedalo – rozešel se i se svou rodinou. S Richardovou matkou nikdy nežil a není jasné, zda někdo z rodiny ví, kde teď žije. Nároky na Richardovu výchovu byly tak nesmírné, že musela spojit síly celá širší rodina, velkou část svého života žil Richard u prarodičů Genetický původ obtíží je pro všechny členy rodiny zcela mimo diskusi, na náznaky od odborníků v minulosti, že by to mohlo být i jinak, vzpomínají jako na velkou křivdu. Richardova matka říká, že samozřejmě počítá s tím, že chlapci jsou od přírody agresivnější než dívky, ovšem nad Richardem si zoufá. Je lékařka a přečetla si, že povahové rysy jsou asi ze 78 procent zděděné – tím je přece dáno, že s Richardovým problémovým chováním se skoro nedá nic dělat (protože na vlivy prostředí zbývá chabých 20%)

Richardova matka se zde zapojuje do diskurzu o biologické determinovanosti chování – větší agresivita mužů oproti ženám se skutečně velmi často vysvětluje biologicky a vysoká heritabilita povahových rysů je skutečně výzkumy potvrzována. Terapeut nemůže posoudit, zda heredita skutečně hraje tak velkou roli v tamto konkrétním případě. Ví ale, že Richardova rodina si to myslí a může si klást otázku, jaký to pro ně má význam. První, co je patrné, je to, že genetické vysvětlení chrání rodinu před obviněním ze špatné výchovy. S Richardovým otcem se matka seznámila během vysokoškolských studií a přišla s ním do jiného stavu ještě před absolutoriem. Šlo o vzpouru proti rodičům, kterým velmi záleželo na tom, aby studia dokončila a zahájila lékařskou kariéru. Jejího partnera zcela odmítali, nepřišli ani na svatbu. Po rozpadu manželství se Richardova matka s rodiči smířila, uznala, že měli pravdu a vděčně přijímala jejich pomoc, díky které mohla ukončit studia, začít pracovat jako lékařka, udělat si atestaci. Svého manžela zpočátku velmi milovala, teď si ale o něm myslí, že jí zkazil život. Má sice svou lékařskou kariéru, ale od rozchodu s Richardovým otcem neměla stálého partnera – pojala k mužům obecně nedůvěru a také nešlo skloubit výchovu krajně nezvladatelného dítěte, náročnou práci a nový partnerský vztah.

Bylo by snadné zkonstruovat tento příběh tak, že by v něm biologická heredita nehrála žádnou roli: Richardův otec bylo odmítán rodiči jeho matky, po rozpadu vztahu i jí samotnou. V rodině po něm zbyl Richard, který rovněž odmítán jako zástupce cizorodého prvku otce a navíc matce značně zkomplikoval život. Rodina se sice snažila mu poskytnout co nejlepší péči, nicméně měli k němu ambivalentní postoj. To, že vyrůstal částečně u prarodičů vnímal Richard jako odmítnutí matkou. Richard sdílí s rodinou představu o své odlišné dědičnosti a podle toho se chová; má negativní sebepojetí. Máme tedy dvě krajní možnosti vyprávění o Richardovi, ale ani jedna není terapeuticky přínosná. Verze biologické predestinace zbavuje rodinu podezření z toho, že něco dělali špatně, ale vylučuje možnost zlepšení Richardova chování a jeho plné přijetí do rodiny. Verze deprivační je naopak pro rodinu zcela nepřijatelná a ta jí nutně musí odmítat. Nikdo dobrovolně nepřijme příběh ve kterém má roli negativního hrdiny. Terapeut se v tomto neztotožnil s fatalistickým příběhem nabízeným rodinou ani ji nevnucoval alternativní psychologizující výklad: hledal ve vztahu matky a Richarda zárodky smíření a spolupráce do budoucnosti. Těch se nakonec našlo dost: např. matka u Richarda oceňuje jeho inteligenci, šikovnost, tělesnou zdatnost, atraktivnost pro dívky. Richard zase jednoznačně dává přednost tomu, bydlet po přechodu na střední školu u matky. Oba si mohou říci, že v Richardových 14 a matčiných 37 letech ještě není nic ztraceno.

Sociálně konstrukcionistický přístup lze považovat za analogii fenomenologické redukce (uzávorkování) – tak jako se fenomenolog dostává k čistému fenoménu uzávorkováním toho, co je mimo vědomí, sociální konstrukcionista se dostává k postižení toho, jak lidé realitu konstruují, tím že tuto realitu dává do závorky. V závorce se na rozdíl od fenomenologie dostávají i individuální vnitřní děje – víme o nich jen to, co se o nich říká. Je zde ovšem i další rozdíl – terapie je praktická činnost, při které terapeuti nesou zodpovědnost. Mají své konstrukce reality, kterých se vždy nemůžou, nechtějí nebo dokonce nesmějí zřeknout. Domnívá-li se např. terapeut či terapeutka, že v rodině dochází k násilí na dospělém či dítěti, nemůže toto svoje přesvědčení uzávorkovat a říci si řekněme – matka tvrdí, že otec bije ji i děti, já tomu sice věřím, ale jelikož to otec popírá nebo považuje svoje chování za oprávněné, je to tvrzení proti tvrzení a já se nebudu zabývat tím, jak je to doopravdy. Terapeuti nežijí mimo společnost a berou na sebe zodpovědnost za svou činnost či nečinnost. V případě trestného činu je to jasné – terapeut se nemůže rozhodnout, že bude ignorovat to, že žije ve společnosti, ve které o vině či nevinně rozhodují instituce k tomu určené. Justiční systém je instituce, které má v moderní společnosti rozhodující roli v určitých typech sociální konstrukce – i když se samozřejmě také mohou mýlit nebo z jiných důvodů rozhodovat nespravedlivě.

PROLOG

Na začátku nebyla zakázka "rodinné terapie". Alenčina maminka se na mne obrátila na podnět pediatra se zakázkou posouzení školní zralosti u své šestileté dcery. K psychologickému vyšetření se dostavila elegantní štíhlá, tmavovlasá a tmavooká kultivovaná paní se světlovlasou a modrookou holčičkou, moderně oblečenou a trochu vyplašenou. Vyšetření probíhalo obvyklým způsobem. Anamnézu jsme probíraly všechny tři společně – dívenka po celou dobu seděla vedle matky a poslouchala. Matka uvedla, že žije pouze s dcerou, dívenka navštěvuje mateřskou školu. Rodiče neuzavřeli manželství, otec bydlí nedaleko, s dcerou se pravidelně stýká. Matce je 34 let, má vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a v současné době pracuje jako referentka. V Praze bydlí od roku 2002, přestěhovali se z Brna, kde má Alenka prarodiče. Dívka nemá sourozence, těhotenství rizikové – syndrom mizejícího dvojčete, porod v termínu bez komplikací, raný psychomotorický a řečový vývoj v normě, zdravotní stav celkem dobrý – atopický ekzém. Matka uvažuje o odkladu školní docházky, protože si není jistá pracovní zralostí dítěte, a také by se zřejmě měli koncem roku stěhovat do jiného bytu v jiné části Prahy.

Při následném vyšetření se dívenka odloučila od matky bez protestů, spolupracovala celkem ochotně a snaživě, přiměřeným psychomotorickým tempem, s lehce probleskující úzkostností /která se týkala hlavně toho, aby jí neujel děda, se kterým měla ten den odjíždět do Brna/. Komunikovala spontánně, disponovala rozsáhlou slovní zásobou, ovšem přetrvávala vada výslovnosti /r,ř/. Aktuální intelektový výkon se pohyboval v pásmu nadprůměru, ale v percepční oblasti byla patrna nejistota vizuální diskriminace a vizuomotorické koordinace, méně rozvinutý se jevil též grafomotorický projev. Dívenka však kreslila velmi ochotně a s chutí. Kresba rodiny ukazovala krásný barevný optimistický obrázek – usmívající se táta a máma, holčička přilepená k mamince, kolem květiny a nad nimi sluníčko. Ptala jsem se, co dělají nejraději spolu – Alenka prý nejraději jezdí s tátou k moři a s mámou také někam na dovolenou. "Začarované rodině" velel kouzelník: maminku přeměnil ve lva, dívku v koně a tátu v ptáčka. V tomto momentě ve mně vznikl obrázek celkem harmonického rodinného soužití s lehce dominantní maminkou a trošku rozmazlenou dceruškou. V závěrečném rozhovoru s matkou ovšem zazněl příběh zcela jiný: zatímco dívenka čekala v čekárně, matka mi svěřila, že vztahy s Alenčiným otcem jsou velmi dramatické, líčila svého bývalého partnera jako dominantního tyrana, který se nepřestává soudit o svěření dcery do vlastní péče.

Nová podoba příběhu mě překvapila –hlavně proto, že pokud rodiče vnímají ve svém vztahu problémy podobného rozsahu, tak většinou s tím vyrukují okamžitě /a když se jim nechce v přítomnosti dětí, tak alespoň dopředu upozorní, že "s tátou jsou problémy"/. Také mě hned napadlo, že Alenčin rodinný příběh je zřejmě dost odlišný od toho matčina - ale to matka zřejmě nevnímá, protože v jejím líčení dívka vystupuje jako její bezvýhradný spojenec – "otec nás pronásleduje cestou do školy, číhá na nás, Alenka je z toho špatná....."

Nakonec jsme se s matkou shodly na vhodnosti odkladu školní docházky dívenky. Matka se zmínila, že s dívkou docházely na psychoterapii, ale na pokračování našich kontaktů jsme se nedomluvily. Když jsem šla matku po skončení rozhovoru vyprovodit ke dveřím, zjistily jsme, že dívenka v čekárně velmi usedavě pláče – stále se bála, že jí dědeček ujede do Brna. Matka ji velmi úzkostně chlácholila.

Domnívala jsem se, že tím pro mne celý případ skončil.

Matka se však za pár týdnů ozvala znovu – naléhavě žádala o konzultaci, hlas v telefonu se jí třásl, omlouvala se, že je nemocná. Dohodly jsme termín – dostavila se opět pečlivě upravená, ale působila velmi nervózním dojmem. Přišla požádat o radu: dceřin psychický stav se prý zhoršil, z návštěv u otce /každou středu +každý druhý víkend/ chodí velmi rozrušená, noc po návratu se i několikrát pomočí. Alenčin otec je pronásleduje, pronajal si byt v jejich sousedství, "číhá" na ně, když ráno odcházejí do školky, dívka je tím velmi stresovaná, matka prý také. Přiznává se, že je aktuálně v pracovní neschopnosti s akutní depresí, zhruba před měsícem se zhroutila. Obává se, aby se to otec Aleny nedověděl a nepoužil tuto skutečnost v soudním boji. Žádá mne o terapii pro dívku – docházeli prý k psycholožce po přestěhování do Prahy, dívce to údajně pomáhalo, ale potom přestali a kontakt neobnovili /a do obnovení tohoto kontaktu se matce evidentně nechce – proč?/. Vysvětluji jí, že se nezabývám dlouhodobější individuální psychoterapií, ale že jim pomohu zkontaktovat někoho z kolegů. Matka mě přemlouvá alespoň k jednorázové krizové intervenci, abych si s dívkou "jen" promluvila – prý ke mně pojala důvěru a líbila jsem se jí, když u mne byla na vyšetření školní zralosti.

Dohodly jsme se na termínu a já začala přemýšlet, na jaké jiné pracoviště je potom odešlu. Případ se mi jevil jako obvyklé porozvodové vzájemné trestání bývalých partnerů prostřednictvím urputného boje o děti - případ sice dramatický, ale profesionálně pro mne málo zajímavý a časově a energeticky nadlimitně náročný pro psychologa v mém postavení.

DVA SVĚTY

Na dohodnutou, v mých představách poslední konzultaci přivedla matka dívenku – usměvavou, natěšenou a dost povídavou. Když jsem s dívkou osaměla, Aneta začala spontánně rozvíjet svůj původní optimistický rodinný příběh. Začala mi kreslit, co dělala o víkendu. O víkendu byla u babičky a dědy /u matčiných rodičů/ v Brně, ale vyprávění brzy sklouzne na pobyt u otce minulý víkend – jezdí spolu na chalupu do mlýna, také s babičkou a s dědou/ s rodiči otce/, též s otcovou přítelkyní a její dcerou - puberťačkou. Na mlýně se jí moc líbí, jezdí tam ráda. Dívka spontánně kreslí víkendové osazenstvo mlýna, velmi barvitě, hodně detailů, podrobně například rozebírá, kdo co nosí na sobě – např.děda tmavou košili, aby se moc neušpinil apod. Evidentně má z víkendů s otcem spoustu zážitků, je s ním ráda. Vracím se potom k návštěvě babičky „od maminky", dívka také kreslí – ale překvapivě jen prázdný byt s nábytkem a bez lidí, a jen vypráví, kde co leží. Mám dva zcela nepodobné obrázky: veselé výjevy z „tátova" mlýna, plné lidí a života, a nákres pokoje druhé babičky s věcmi bez lidí. Jak tomu rozumět? Co mi dívka potřebovala sdělit? Že se jí u táty líbí? Případ mě začíná zajímat – není přece jen něco, s čím bych mohla dívce pomoci? Na jedné straně vnímám matčin příběh – dítě stresované vynuceným pobytem u otce, na druhé straně Alenčina verze – "u táty se mi líbí".

Vytvářím si hypotézy:

Nepřipadá mi, že by matka záměrně manipulovala dívku proti otci, připadá mi spíš hodně nešťastná a prostě neschopná podívat se na celou situaci z jiného úhlu.

Vypadá to, že matku vůbec nenapadlo matku, že dceřin pohled může být diametrálně odlišný od jejího.

Možná by situaci mohlo pomoci, kdyby se matce otevřely i jiné úhly pohledu a dívce se potvrdilo, že ten její pohled je také akceptovatelný.

Souhlasím s dalším sezením s tím, že zkusíme, zdali by nám mohla být prospěšná rodinná terapie.

Na dalším sezení plánuji dohodnout zakázku, ale situace se vyvíjí poněkud jinak. Matka přichází s dívkou, ta se okamžitě chápe iniciativy: dožaduje se obrázků, které minule nakreslila, a ukazuje je matce. Myslím, že matce významný rozdíl nedochází. Matka otevírá téma pomočování. Na to dívka reaguje celkem bezstarostně, evidentně ji neznepokojuje ani samotný fakt pomočování, ani nutnost o tomto tématu mluvit. Je zvyklá kreslit – takže se opět vrhá na pastelky a po chvíli našeho vyjednávání, kdy zkouším můj oblíbený postup externalizace, sice kreslí skřítka "Počuránka", jak se směje vedle její postele, toto téma ji evidentně nezaujalo. Vypadá to, že matka má jasnou hypotézu, čím je enuréza způsobována, a je rozhodnuta s tím dnes pohnout. Začíná dívku tlačit do tématu "problémy s otcem". "Říkala jsi přece, že se potřebuješ poradit, co dělat, když táta vyzvídá!" Dívka se okamžitě stahuje, kroutí se, přestává komunikovat, téma jí není příjemné, začne se schovávat pod stůl, bere si s sebou hračky. Popisuji nahlas, co vidím, že se děje s dívkou, ale matka nevnímá. Je velmi rozrušená, třesou se jí ruce. Nutí dívku komunikovat, odpovídá za ni apod. Dívka ovšem téma "problémy s otcem" zřetelně – na rovině neverbální komunikace - odmítá. Zmíním se, že by dívka možná raději mluvila o něčem jiném.. V tomto momentě se dívka vzchopí / aby udělala mamce radost/? a začíná přemítat, co tedy by měla dělat, když na ní táta "vyzvídá", co se děje u mámy. Probíráme možnosti a nakonec uzavíráme s tím, že by mohla zkusit říct tátovi na rovinu, že jí to není příjemné, když se takto vyptává. Vymýšlíme paralelu se zmrzlinou: když jí táta chce koupit jahodovou zmrzlinu v domnění, že ta jí nejvíc chutná, tak mu klidně může říct, že by raději čokoládovou. Je dobré naučit se říkat, co chci a co se mi líbí a co nelíbí.

Toto sezení jsme přece jenom začali pracovat na zakázce, aspoň já sama pro sebe jsem si ujasňovala, a jakou zakázkou asi obě klientky přicházejí. Moje hypotéza o jejich zakázkách: matčina zakázka by mohla být "pomoci dívce bránit se otcovým násilným nájezdům"? Myslí si matka, že je to i Alenčina zakázka? Zřejmě ano. Mám pocit, že pozvolna rozkrývám dívčinu zakázku: "Potřebuji vytvořit takový prostor, abych mohla bez obav říkat, co cítím?"

OTCŮV PŘÍBĚH

Do hry neočekávaně vstupuje otec a jeho příběh. Když jsem na počátku terapie nastolila otázku přítomnosti otce, vyděsila se matka k smrti, takže jsem od požadavku ustoupila. Otec se ale ozval sám – objednal se na konzultaci ohledně nutnosti odkladu školní docházky dívky. Vysoký, statný, modrooký, světlovlasý, v elegantním obleku a kravatě, energický a sebejistý. Velmi výřečný. Manager s právnickým vzděláním, majitel firmy. Vyhledal mne po konzultaci s dívčinou pediatričkou, kterou pravidelně navštěvuje, aby získal informace o dceři, které by mu prý jinak její matka zatajila. Dověděl se, že jsem doporučila odklad školní docházky – a s tím on nesouhlasí. Alena je podle něho velmi chytrá, též fyzicky zdatná, on vidí nebezpečí, že po odkladu se bude ve škole nudit, pak začne brát drogy....Naznačuje hypotézu, že mne matka zmanipulovala a já doporučila odklad školní docházky bezdůvodně. Vysvětluji mu mé důvody k indikaci odkladu, seznamuji ho s výsledky vyšetření. Nezmiňuji ovšem matčin argument, že by se měla s dívkou stěhovat a že v příštím školním roce možná dívka nastoupí do jiné školy. Vypadá to, že nakonec je otec ochoten – s výhradami – mé stanovisko akceptovat. Že je ochoten mne akceptovat jako terapeuta? V druhé části rozhovoru cítí potřebu objasnit mi svůj příběh: Dívčinu matku popisuje jako labilní a manipulativní, neschopnou poskytnout dívce adekvátní výchovné vedení. Podle něho dcera žádné psychické potíže nemá, ani se nepomočuje, ani nebývá nemocná – to všechno vždy zinscenuje matka. Ptám se proč, k čemu jí to slouží – to ho trochu překvapí, prý neví, možná aby dokázala, že nikdo jiný kromě matky o dítě pečovat nemůže. Popisuje scény, jaké Alenčina matka ztropí vždy, když se spolu setkají, a to i v přítomnosti dívky. Aktuálně probíhá na jeho podnět soudní řízení, chce dívku do své péče, nebo aspoň do střídavé - je mu prý jasné, že se toho zřejmě v takovémto rozsahu nedomůže, ale aspoň chce co nejvíce rozšířit styk s dívkou. Chce jí poskytnout to nejlepší výchovné prostředí, protože mu na dceři velmi záleží. Ptám se, jak si myslí, že by mělo „nejlepší výchovné prostředí" vypadat. Má nějakou představu – klid, důslednost, jistota....navrhuji, aby se pokusil zamyslet, jak k takovému „optimálnímu" prostředí může dívce přispět „teď a tady", bez ohledu na výsledky dlouhého soudního sporu. Možná by dívce pomohlo, kdyby jí poskytoval jistotu a nadhled – pokud je matka takto labilní, tak dívka potřebuje někoho, kdo situaci zvládne, nebude hrotit konflikty, bude vystupovat jako "ten rozumnější" a tím si bude budovat dobrý vztah s dívkou bez ohledu na to, komu bude svěřena do péče. Relativizuji závažnost rozhodnutí o svěření dítěte do péče konkrétního rodiče, apeluji na jeho otcovskou lásku, jeho mužskou "rozumnost" se snažím postavit vedle "emocionality" matky, nikoliv jako protiklad.. Myslí si, že dívka potřebuje obojí? Otec vypadá, že na to slyší. Trefila jsem se do jeho ješitnosti nebo do skutečné lásky k dceři? Nevím – ale funguje to. Možná by bylo dobře tento nový postoj v něm průběžně posilovat – jak?

ZAKÁZKA

Na další sezení dorazila matka sama, dívka je nemocná a hlídá ji sousedka. Přinesla mi spoustu písemností: soudně-znalecký posudek z Brna, týkající se postojů dívky k oběma rodičům, dále své sepsané postřehy o chování Alenina otce a pod. Je hodně rozrušená, zrychlená. Proč stále píše? Možná si chce ve věcech udělat jasno, najít kauzalitu, uspořádat si myšlenky, nebo je jen zvyklá písemně se vyjadřovat ve vleklých soudních sporech? Mám na to přistoupit a "číst"? Nechce se mi – mám pocit, že bych ztratila tu intuici, která mě teď vede. Takto to vysvětluji matce, akceptuje to.

Matka vypadá celkem optimisticky, říká, že se prodlužují chvíle, kdy je jí dobře. Dívka ale prý byla zase nemocná – silná alergie, také že musí dodržovat dietu po mononukleóze, takže matka napsala otci přesné pokyny – překvapilo ji, že je celkem konstruktivně přijal. Ptám se, jak tomu rozumí? Co si myslí, že by to mohlo znamenat – je prý skeptická, každé zlepšení jeho projevů vždy předcházelo nějakou "podpásovku". Co kdybychom to nyní vnímali jinak, spíše optimisticky? Tvrdí, že se pokusí. Informuji ji o konzultaci s otcem – trochu ji to vyděsilo.

Předkládám své téma – práce na zakázce. Matka říká, že by chtěla Alence pomoci v její složité situaci, chce poradit, jak s dívkou zacházet, aby jí "bylo lépe", aby se lépe uměla bránit a prosadit svá přání – ve školce, vůči otci..... Ptám se, zda si matka myslí, že dívka chodí k otci ráda? Matka je zmatená – byla by prý ráda, kdyby tomu tak bylo, jenže Alenka je po příchodu od otce "nesvá", kveruluje, stěžuje si....Říkám jí, že se mi zdá, že se dívce u otce líbí. Ptám se, zda je možné, že se to dívka bojí před matkou přiznat, aby ji neranila? To matku velmi rozrušilo, třesou se jí ruce, má pocit, že je "špatná máma", když k ní dívka nemůže mít důvěru. Je ještě nějaká jiná možnost výkladu? Přeznačkujeme to – možná to není nedůvěra, možná je to strach matce ublížit nebo zmatek nebo něco jiného. Matka se ptá, co by s tím měla dělat. Formulujeme zakázku pro nejbližší období: najdeme pro Alenu možnost, aby mohla volně vyjádřit své pocity v kontextu rodiny.

Pro matku je zjištění, že by se dívce u otce mohlo líbit, překvapující a zneklidňující, nicméně ho vnímá objevně, a to je velký posun.Co s tím teď? Jak dát dívce zpětnou vazbu – že matka akceptuje, že se jí u otce líbí?

Dámský klub

Na další plánované sezení za dva týdny dorazila matka s dívkou. Matka začíná s tím, že jsme se sešly k "ženskému" popovídání, že jsme jako v "klubu", přinesla sušenky a kávovinový extrakt – dětskou kávu. Já se snažím situaci opět "zreálnět" – a sleduji, že dívka to tak přijímá. Hned na začátek si dáváme pravidla – stanovuji, že tentokrát bude matka mluvit jen tehdy, když bude tázána /samozřejmě to formuluji mírněji, nicméně matka pochopila a dodržuje to – s drobnými výjimkami/. Na mou výzvu dívka začíná vyprávěním o Velikonocích – mluví spontánně, košatě. Od pátku do neděle byla u táty na mlýně, má spoustu zážitků, líčí mi je celkem nadšeně. Připadá mi důležité, že to matka slyší / a poslouchá bez námitek, myslím, že skutečně pozorně poslouchá/. V pondělí byla dívka doma s matkou – ptám se, co dělaly –matka se omlouvá, že nedělaly nic moc, protože dívka se od otce vrátila s alergií, teplotou, nastydlá. Ptám se dívky, co jí bolelo – prý nic. /Neměl otec trochu pravdu s matčiným přeháněním příznaků?/

Ptám se, zda měla možnost říci tátovi, že jí není příjemné, když se vyptává na mamku – prý ne, protože táta se nevyptával. Pak se přiznává, že by se trochu bála mu to říci na rovinu – připomínáme si, že to chápu, ale že by to bylo jako s tou zmrzlinou.

Matka má tendenci zkreslovat situaci –jsme v "klubu" a ne u psycholožky, říká mi "paní" a vyhýbá se profesnímu označení – proč to dělá? Myslí si, že musí dívku chránit?Před čím? Já mám naopak pocit, že dívka by raději jednání "na rovinu". Další důležitý postřeh z tohoto sezení – matka slyšela nadšení, s jakým dívka mluvila o návštěvě u otce. Zdálo se mi, že poslouchala překvapeně a zkoumavě, nikoliv naštvaně nebo zděšeně. Myslím, že nás to posune.

Situace před dalším sezením se vyvinula tak, že matka přivedla na sjednaný termín dívenku ke mně s tím, že si musí cosi neodkladného zařídit a že se k nám zhruba po půlhodině připojí. Alena přinesla 3 alba svých fotografií, když "byla malá". Chce si je se mnou prohlédnout, je to pro ni důležité. /Na všech fotografiích je dívka buď sama, nebo s matkou, s otcem není nikde./ Ptám se jí, zda má i fotografie s tátou – prý ano, zase u táty. Potvrdíme si, že tak to obvykle bývá, s mámou u mámy, s tátou u táty.

Domlouváme se, že tentokrát bychom mohli k nám do "klubu" pozvat kromě maminky i někoho z rodiny. Dívka s nadšením souhlasí – pozvala by tátu, postupně přidává tátovu sestru Janu s manželem Honzou, babičku a dědečka z tátovy strany, potom ještě babičku a dědečka z maminčiny strany. Na maminčino místo na židli dáváme plyšovou kačenku – to je máma. Nabízím další plyšáky: okamžitě sahá po největším medvědovi – to je táta, posadí ho do rohu gauče a podkládá ho polštářkem, protože táta prý má rád polštářek pod zády. Rozložení nábytku v místnosti jí připadá asymetrické – vyzve mne, abychom přitáhli gauč blíže ke stolu, aby na nás všichni dobře viděli. Pak vedle "táty – medvěda" pokládá další dvojici menších plyšáků – tátova sestra a její manžel, vedle prarodiče X., do protilehlého rohu prarodiče Y. Ptám se dívky, o čem budeme v "klubu" mluvit - domlouváme se, že by každému z nich chtěla něco říct. Hned rozhoduje, že jim to také nakreslí. Začíná tátou – chce mu říct, aby na ni nečíhal. Kreslí balkon s pejskem, na balkoně je také máma – hlídá tátovi psa, to prý ve skutečnosti nedělá, ale mohla by to dělat. Alenka je venku s kamarádkou Šárkou ze školky. S otcem obrázek zdánlivě nesouvisí. Dívka vysvětluje, že takto by to mohlo být, že by mohla chodit se Šárkou ven a maminka by ji hlídala z balkónu. Ptám se, co je číhání – když prý jdou s mamkou do školky, tak táta najednou vyjde z bytu a dá se s dívkou do řeči. To jí není příjemné. Rozebíráme to a docházíme k závěru, že by chtěla mít jasno: když je s mámou, tak aby je táta nerušil. A do školky chce chodit s mámou. Píšeme to tátovi na obrázek jako vzkaz, dívka obrázek pokládá tátovi-medvědovi na klín. Chce odpověď – ptám se, jakou odpověď by od táty ráda slyšela? Že prý už nebude číhat. /To je hodně podnětné, vnímám spoustu informací. Matka by mohla hlídat tátovi psa – záleží dívce na pejskovi, nebo na spolupráci mámy a táty, na mámině vstřícnosti?Alena je pod balkonem s kamarádkou – potřebuje více kontaktů se světem mimo rodinu? Potřebuje větší samostatnost?/

Co vzkážeme dalším přítomným? Dívka se obrací na babičku a dědu z tátovy strany – aby tátu nerozmazlovali, že by nebyl takový, jaký je teď. Ptám se, jaký je – prý "číhavý". Kreslí tátu jako mimino a jeho maminku, jak mu nosí různé hračky a věci. Nese mu "štěrchátko" /tak se kolem Brna říká chrastítku, jak jsme se nakonec s dívkou shodly, to se mi líbí/. Zase na výkres dopisuji vzkaz pro tyto prarodiče. /Tady cítím, že je to hodně o tom, že dívka zřejmě často slyšela od matky a babičky z matčiny strany, odkud že to pramení ty tátovy "špatné" vlastnosti. Je pro dívku úlevné "svést" to všechno negativní, co se děje, na někoho mimo základní dvojici táta-máma? Připadá mi to tak./

Dívka si najednou všimne mámy - kačenky na židli a komentuje to slovy: "Já úplně zapomněla, že je tady taky máma!/ A posílá vzkaz babičce a dědečkovi z máminy strany – že chce být zase brzy s nimi /připadá mi, že tomuto vzkazu velkou důležitost nepřipisuje, že je to jen mimochodem/. Pracujeme na vzkazu mámě, tady ji trochu manipuluji – "co bys chtěla mámě důležitého říci, co ti dělá starosti", a připomínám kontext toho rodinného seskupení, které se tu sešlo. Dívka kreslí sebe a maminku, docela dlouho mluvíme okolo, já cíleně vedu hovor tak, aby zaznělo, že se dívce líbí být s tátou. Když to zazní, ptám se dívky, jestli to maminka ví, že se jí líbí být s tátou. Dívka znejistí. Nabízím, že to mamce – kačence můžeme teď říct, dívka souhlasí, ale konstruuje otázku: "Nevadí ti, když jsem s tátou?" Ptám se, co si myslí, že by maminka odpověděla? Celkem upřímně přiznává, že vlastně vůbec neví. Co by chtěla, aby mamka odpověděla? Že "nevadí". Tak to zapisujeme na obrázek jako sdělení a Alenka pokládá papír k mamince – kačence. / U vzkazu pro maminku jsem situaci řídila dost direktivně, tady jsem měla dopředu jasnou představu, co by mělo na tomto místě zaznít. Ale dívka spolupracovala tak ochotně, že mi to potvrzuje oprávněnost předpokladu, že to takto bylo dobře./

Dívka stručně dokončuje rozdělování vzkazů, aby se dostalo i na poslední "zájemce", ale už tomu nevěnuje příliš pozornost. Otcově sestře Janě vzkazuje, že se stydí před jejím manželem Honzou. Mezitím přichází reálná matka - posazujeme ji na místo kačenky. Hned se ptá, jestli nemá dělat, jako že tady není – tak ji ubezpečuji, že tady byla celou dobu jako kačenka, a navíc že je dobré zachovat autentičnost, že si myslím, že dívce kličkování a mlžení příliš neprospívají. Dívka se nadšeně vrhá na maminku a seznamuje ji s celou situací, ukazuje jí obrázky a chce, aby jí znova přečetla vzkazy. Matka má tendenci rozpitvávat a dožadovat se vysvětlení, ale velmi rychle pochopí a akceptuje, když jí naznačím, ať je jenom pozorovatel "beroucí na vědomí". Zastavíme se ovšem u vzkazu matce – tady nechávám matku znova přečíst otázku i odpověď, matka spontánně potvrzuje správnost našeho předpokladu, vřele dívku ubezpečuje, že jí opravdu nevadí, když je u táty spokojená.

Vychutnávám si happyend dnešního sezení. Toto sezení považuji za velmi důležité, klíčové. Dívka měla možnost pobýt se všemi členy rodiny, které ona má ráda, ale oni k sobě navzájem mají různě protichůdné vztahy. Mám pocit, že ve spoustě vztahů se dívka ani nevyzná, spoustu z nich vytěsňuje. Chtěla by mít jasno a vztahy uspořádané? Připadá mi, že to tak je, že je to pro ni důležité. Tentokrát to zažila. Myslím, že důležitější než jednotlivé vzkazy byla pro dívku skutečnost, že tak klidně a spokojeně pobyla "její rodina" pospolu. A také fakt, že to maminka – jako nejbližší člověk – schválila, že potvrdila i to, že dívka může být s tátou ráda.

ZÁVĚR, KTERÝ ZDALEKA JEŠTĚ NENÍ ZÁVĚR

Na zatím posledním sezení, které se uskutečnilo s matkou bez dcery, mi matka nadšeně vyprávěla, jak se Alence poslední "dámský klub" líbil. Vyprávěla prý doma babičce, že konečně našla "spojence" – někoho z dospělých, komu také chutná dětská káva /na minulém sezení s dívkou jsme si na ní obě pochutnávaly, což Alenka komentovala slovy, že mámě ani babičce tato káva nechutná. Zajímavá metafora, protože speciálně v případě podávání dětské kávy na terapeutickém sezení jsem měla intenzivní pocit nepatřičnosti, překročení hranice terapeutického vztahu. A ukázalo se, že káva měla svůj význam/. Matka děkuje a vyjadřuje svoji vděčnost, je ráda, že nám to s dívkou "tak dobře jde dopředu". Říká, že i ona se cítí lépe. Nechce to zakřiknout, ale má čerstvý pozitivní zážitek s Alenčiným otcem – před několika dny našli vzácnou shodu, když si vzájemně stěžovali, že ve školce nedodržují jejich přání ohledně "mononukleózní" dívčiny diety. Matku překvapilo, že otec je ochotný vařit dívce dietně, když je u něho. Dlouho si "notovali" po telefonu, pak se rozhodli, že to vyřeší formou drobného dárku pro učitelky, aby se více angažovaly. Alenka se vyptávala, co že si to táta s mámou do telefonu povídali – prý ráda slyšela, že se na něčem dohodli.

CO DÁL?

Ráda bych realizovala ještě několik sezení "celé rodiny" za reálné přítomnosti matky. Myslím, že dívce se tímto způsobem může hodně zamlženého vyjasnit, může se jí ulevit, když bude moci vyjádřit své autentické pocity a když dostane od matky informaci, že je to tak akceptovatelné. Myslím, že matka je schopna takto to ustát. Uvidíme, co to udělá s příznaky /enuréza, nemoce/.Otázka je, co s otcem. Měla bych ho nějak zapojit? Jak? Možná bych ho mohla pochválit za spolupráci na řešení "dietního problému". Mohla bych ho pozvat spolu s dcerou a její matkou?


PhDr.Irena Kitzberger Vlachynská, psycholožka PPP Praha 6, absolventka 3letého výcviku v rodinné terapii v Centru rodinné terapie FN Motol, 26 let poradenské praxe v pedagogicko-psychologické poradně, 14 let praxe v oblasti školní psychologie, 3 roky praxe jako zástupkyně ředitelky ZŠ, 6 let klinicko-psychologické praxe

{jcomments on}

Strana 4 z 5