Trapková & Chvála:  Helenka straší. Stačí na to rodinná terapie?

Rodina přišla s holčičkou jako andílek. V době přijetí jí bylo 6 let a 8 měsíců. (Helenka) Od 2 let se léčila na dětské psychiatrii pro afektivní záchvaty až do bezvědomí, dlouhodobě brala Zoloft a Chlorprotixen. Rodinnou terapii doporučil pedopsychiatr. Matka dcerku hájí, že není vzteklá, jen přecitlivělá na bolest. Stačilo, aby se bouchla, nebo trochu zranila a přišel ten záchvat. Postupně se to zhoršovalo, čím dál víc si prosazovala svou, poslední rok to přerůstá do agresivity jako by byla kluk, říkají, že "škodí". Později přinesou videozáznam jednoho ze záchvatů, abychom jim věřili, že tahle mírná, hezounká holčička byla schopná zvednout obrovský kus dřeva a prorazit dveře jako beranidlem v době, kdy sotva chodila. Když ji to popadne, vyhází zem z obrovského květináče, rozmetá ji po celém pokoji, kope do matky a sester, chová se jako šílená a není k zastavení, je schopná zdemolovat celý byt. Jak to je v MŠ? Tam se to snad někdy vyskytlo, ale je čím dál jasnější, že jde o domov. A co jinde? Nedávno měla Helenka zápal plic. Před propuštěním z nemocnice ji chytil ten amok, řádila a bušila do matky, ze dvou stran na ni hleděla velká vizita. Matka líčí drama, jak nemohla holčičku dohonit a když ji konečně chytila do náruče, dítě lapalo po dechu, až upadalo do bezvědomí.

Matka hezká žena, mateřsky při těle, černooká, černovlasá, vypadá jako Romka, sympatická. Na první pohled plná síly a života a přitom v invalidním důchodu. Před jedenácti lety prodělala v jednom roce 2 angíny, pak únava, EB viróza, žloutenka a mononukleóza, důchod dostala po dvou letech, když si s ní nevěděli rady. Během těhotenství s třetí dcerou, naší pacientkou, se výrazně zlepšila. Pak stále dobré, až asi před rokem, Helence bylo něco přes pět let, se začala cítit tělesně zase hůř, denně byla vystavovaná stupňující se agresivitě dcerky, na kterou neplatilo vůbec nic. Otec mírný tolerantní muž také nic nezmohl.

Kreslíme teritoria rodiny, pokoušíme se vyznat ve spletité síti vrozených a získaných vztahů. Pro oba rodiče je jejich manželství druhé. Jeden Standa, první manžel Helenčiny matky, odešel, druhý Standa, muž téhož jména, přišel. Ten první nechal matce Helenky dvě dospívající dcery a založil novou rodinu. Tam má třetí dceru, dnes již 14 letou. Druhý Standa má téměř totožnou minulost jako Standa první. Jinde nechal dvě dospívající děti a tady se mu narodila před téměř sedmi lety Helenka, jeho třetí vlastní dítě. Tak vznikla síť, ve které jsou v současné době tři manželské páry a čtvero dětí. Ve všech případech ženy po rozvodech uzavřely kolem intimity s novými muži hranice svých nově ustavených rodin a ostře je střeží. Takže děti a vlastní otcové se vůbec nestýkají. Z celkového počtu šesti dětí jen dvě dívky, jednou z nich je Helenka, žijí s oběma vlastními rodiči.

Nezpochybňujeme takové řešení rodinných vztahů a vyptáváme se na minulost obou rodů, které spojila Helenka. Matka měla s prvním manželem dva spontánní potraty, teprve pak se jim narodily s dvouletým odstupem dvě dcery, kterým je dnes 19 a 21 let. Mnohem později, to když terapie nijak nepostupuje a pátráme znovu v minulosti, se objeví traumatický zážitek mladičké dívky, kterou matka kdysi byla. V 18 letech se prudce zamilovala do vojáka, otěhotněla, ale její romská matka s vervou tomuto etniku vlastní nakázala dceři interrupci. Otec ji tam odvezl a ona ji podstoupila proti své vůli. Matce to neodpustila dodnes. Byla to dvojčata. Jejich ztrátu stále těžce nese. Nikdy na ně nezapomněla, málokomu se o tom svěřuje.

Do prvního manželství utekla, aby jí matka už nemluvila do života. Než porodila své první zdravé dítě, prodělala ještě dva spontánní potraty. S prvním Standou měla pak dvě dcery s dvouletým odstupem, ale do roka druhé dcery se rozvedla. Za další rok začala žít s druhým Standou. Vzali se nedávno tak, aby až Helenka nastoupí do školy, měla rodiče sezdané a aby měli všichni tři stejné příjmení. Ani s druhým mužem nedopadlo první těhotenství dobře, bylo to mimoděložní těhotenství, teprve pak přišla na svět Helenka. Matka tedy prožila následující posloupnost těhotenství, porodů a potratů: traumatickou interrupci dvojčat, dva spontánní potraty, dva porody děvčat s odstupem dvou let, obě ta těhotenství byla udržovaná a ani jednu z těchto dcer matka nekojila. Pak mimoděložní těhotenství a jako nejmladší se narodila Helenka, pro ni vydržela s mlékem už šest týdnů.

Jaké to bylo ze strany Helenina otce, který se rodinné terapie zúčastnil? Má o šest let mladšího bratra, otce tragicky ztratili, když jim bylo 13 a 7 let. Zabil se na motorce, Standovi zemřel v náruči. To se zopakovalo, když bylo Standovi 26 let a matka mu umírala na rakovinu.

Na trauma, v rodě matky nejhlouběji uložené, jsme čekali několik sezení- dostaneme se k němu i tady později. Zde si všimneme, že matka je nejstarší ze tří dcer, pozoruhodné je, že se v jejich rodě už třetí generaci nenarodil žádný syn. Všechny sestry mají dohromady sedm dcer.

Není to jen v legraci, když nadlehčujeme situaci poznámkou, že si Helena jako první prosazovala rozhodně své a jakoby zároveň vyrovnávala množství mužské energie - jangu v rodině. Zlobí jako kluk.

Při sezení kolem stolu není na Helence nic nápadného. Sedí, tiše si kreslí, je jasné, že však pozorně poslouchá, o čem jde řeč a zdá se, že má situaci pevně pod kontrolou. Tak třeba když matka vypráví, jak se nechce česat a Lídu napadne, že by se mohla ostříhat na kluka, aby měla pokoj, nijak ji to nevyvede z míry, jen se vážně podívá Lídě do očí, zavrtí hlavou jako by říkala, ne, ne, tudy cesta nevede, to jste na omylu.

Postupujeme jako v případech poruch chování nebo úzkostí, zvolna zavádíme externalizační slovník, necháváme rodinu zaznamenávat průběh příznaku, rodiče mají sledovat poměr skóre, kdy konfliktní situace dopadla podle Helenky a kdy podle rodičů, atp. Helenku pokládáme za choulostivou, málo odolnou v situacích, kdy nemůže být mocnější než rodiče. Máme ji za málo zralou ve schopnosti k řízené činnosti. Hrajeme si s Helenčiným věkem, v něčem je dospělejší nad svých 6 let, ale pokud jde o to, vydržet, když něco musí, jsou jí tak dva. Dlouho se nedaří mít Helenku na své straně proti jejím záchvatům zlosti. Helenka si zachovává během sezení až nedětský odstup. Narodila se skoro generaci za svými dvěma sestrami, takže vyrůstá mezi čtyřmi dospělými a nikdo z nich nedává dost pevné hranice, když se jí něco nelíbí.

Jindy necháváme dítě v čekárně se sestřičkou, a té se jeví jako dítě hodné a bezproblémové. S rodiči mezitím pokračujeme v prozkoumávání historie rodiny. Pracujeme rychle krátkými otázkami stereo, překonáváme tak očekávání, že jde o romské rodiny a rodiče nebudou ochotni k moc velké sdílnosti. Všímáme si mateřství, jak se vyvíjelo transgenračně a co o tom rodina ví. Vracíme se k interrupci dvojčat, a bylo to horší, než jsme si do té doby představovali. Nejen že mladá žena s interrupcí nesouhlasila a reagovala horečkami, ale dovídáme se, že dělali interrupci nadvakrát. Jedno z dětí první zásah přežilo, až ten druhý ne. Během dalšího těhotenství matka trpěla záněty ledvin a nezralý manžel Standa I. si našel jinou. Dcery si stěžují, že se s nimi matka nemazlila, nemá to prý ráda. Matka to potvrzuje, vždyť její matka se s ní taky nemazlila. Až s Helenkou to je prý už jiné. Také muž Standa II. dosvědčuje, že žena na mazlení není. Sexuálně náruživá to ano, prý jistě víc než on.

Pátráme na jeho straně. Býval alkoholik kvartálního typu. Čas od času propadl pod vlivem alkoholu agresivnímu amoku. Jednou před ním žena musela utíkat i s dětmi. Dala si pak podmínku, že se muž musí jít léčit. Šel a teď už to je 10 let co víceméně abstinuje, agresivní amok se už nikdy neukázal.

Vracíme se k rodu matky a dostáváme se ještě o další generaci níž. Ta přísná matka matky, která zabránila, aby se narodila dvojčata, byla předposlední ze sedmi dětí. Dvě holčičky tam zemřely ještě v kojeneckém věku, mladší sestra suicidovala jako šestnáctiletá, pustila si plyn, starší bratr zemřel ve 30 letech na astma. Babička Helenky měla své první dítě, Helenčinu matku v 16 letech. Otec těchto sedmi dětí byl Maďar, říká se, že zemřel ještě před ztrátami dětí "na plíce". Babička zemřela na karcinom plic, když byla matka Helenky těhotná a měla matce porodit první vnouče.

Otec matky je ze slovenské rodiny, kde bylo deset dětí, pět synů a pět dcer. Přes všechny katastrofy mluví matka o poměrech v rodině vřele, cítíme cikánský živel a je nám oběma hodně sympatická. Otevřená, sdílná, moc by si přála, aby s Helenkou našli v rodině konečně klid.

Uvažujeme o tom, že Helenka mohla zesílit bouřlivou romskou povahu. Otevřený způsob ventilování agrese by nebyl v jiných zeměpisných šířkách možná nápadný. Současně se stále ještě kloníme k hypotéze, že Helenka vývojově stagnuje v negativistickém období a rodiče neposkytují dost pevné hranice k jeho překonání. Nově se objevuje, že Helenka svého zuření lituje a matka líčí konflikt, ve kterém se Helenka dokázala sama zabrzdit. Zkoušíme dát homeopatický Hyoscyamus 30 CH denně a matce za úkol, aby se soutřeďovala jen na dobré dny a vedla jejich evidenci.

Je po prázdninách. Helenka sedí mezi rodiči, prý se jí sem nechtělo ze školy, nastoupila do 1. třídy. Byla skoro celé prázdniny slabá, po zápalu plic se jen pomalu sbírala, nedávno teprve dobrala ATB. Homeopatický lék bere. Co zlobení? Podle matky se to zlepšilo, záchvaty zuřivosti nejsou tak časté, zato se začaly objevovat víc mimo domov. Když se jí nechtělo k babičce, trestá ji tím, že demoluje květinové záhony na zahrádce, dědovi pomaže auto marmeládou. Co se pak stane? Prarodiče ji hubují a rodiče si ji musí vzít domů. Matka Helenku hájí, že má kytičky ráda, pěstuje si doma své a ty neničí.

Toto sezení na nás padá nepřekonatelná únava, držíme zuby nehty jen povrchní komunikaci, nejsme daleko upadání do spánku. Neobvyklé je, že se nám to děje oběma! Otec je pasivní, matka se usmívá, dítěti přistrkujeme dost bezmocně plastelínu. A matka vypravuje, že Helenka možná už trochu přemáhá toho „čerta", kterého v sobě má. Nedávno ji překvapilo, že jí na obvyklou větu "Ty máš zase v sobě čerta", Helena odpověděla „Nemám v sobě čerta. Já jsem čert a Helenka je v mém srdíčku. Musíte ho rozříznout, abych se dostala ven." Zdánlivě to necháváme bez povšimnutí. Ale Vláďa myslí na první matčino těhotenství s dvojčaty, které končilo na příkaz babičky zuřivou a komplikovanou interrupcí. Lída zpozorní. Z komunikačního pole vyvstávají podivnosti, které matka nejdřív opatrně, s ostychem vyslovuje, jako by ohledávala půdu, jestli je dost bezpečná. Zlost dítěte mívá divnou podobu. Sotva chodilo a už zvedlo kládu (!) (podle matky)a rozbilo s ní domovní dveře. Lída si vzpomene na Plechový bubínek. Obraz interrupce vyvstane Vláďovi před očima, když v rukou žmoulá plastelínu, a z té se vynoří ručičky plodu. Ptá se, jsme všichni, jako ve snu, jestli matka, nebo rodiče, nebo někdo jiný v rodině nemá pro chování dítěte nějaký magický výklad. Probíráme se z hypnotického tranzu těžce a neradi a jen opatrně téma ohledáváme. Nenapadlo někdy matku něco takového? Jsou přece lidé, kteří věří na převtělování duší, nebo na duchy vůbec.

Matka se nenápadně ohlédne po muži a poznamená, že Standa „na tyhle věci" nevěří. Ale ani on nemůže popřít, že u nich strašil strejda. Po smrti přicházel, ťukal na okno a všelijak jinak bouchal. Měli s ním, než umřel, domluveno, že přijde, anebo že se sejdou... A co pak udělali? Dali svíčku na hrob. Ano, to je to, co se dříve dělávalo. A co je na tom? To je dobré. Povzbuzená matka přidává další detaily. Jak ji strašili duchové už od narození její první a nejstarší dcery. Babička by to mohla dosvědčit! A co by její matka navrhovala udělat proti "duchům"? No, myslí si, že by měli dát Helenku pokřtít. To je dobrý nápad! Doposud jsme pečovali i o skeptickou náturu Standy, ale v tomto místě jasně říká, že to je blbost, rodina ženy by všechny pokřtila, ale sami přitom do kostela nechodí a nepraktikují. Vlastně proti křtu jako takovému nic nemá. Dál se nechceme pouštět, zdá se, že matka by nám toho chtěla sdělovat víc a nezdá se nám vhodné, aby s námi při tom seděla Helenka. A tak domlouváme termín na příště bez ní. Helenka se na nás dívá velkýma očima: Ona ale chce přijít! Ujišťujeme ji, že se ještě setkáme a otce zase uklidňujeme, že tady nehodláme čarovat. Jen bychom rádi dali prostor také těmto magickým zážitkům matky, když už je nosí v hlavě, ať chce nebo nechce.

Příště znamená, že se scházíme popáté. Vracíme se rovnou k načatému tématu, zajišťujeme Standu, aby se nelekal, protože víme, že kdykoli žena chtěla doma mluvit o svých zkušenostech s duchy, lekl se a umlčel ji. Tady je ale ochoten to snášet a nebude si myslet, že je žena bláznivá. I ona o tom mluví jen s málokým právě proto, že si ostatní hned myslí, že není normální. Od své matky ví, že už ve dvou letech mluvila s duchem zemřelého strýce, bratrem matky. Byl to ten, co zemřel ve 30 letech udušením při astmatickém záchvatu. A byl jejím nejoblíbenějším z mnoha sourozenců. Babička popisovala, jak si Helenčina matka jako dvouletá sedala v noci na posteli, mluvila k někomu, koho matka ani otec neviděli, oslovovala ho jménem zemřelého, smála se a volně si s ním vyprávěla. Nevypadala nijak vyděšeně, ale přirozeně a rodiče se nakonec báli, aby ji oblíbený strýc nestáhl s sebou, a tak tomu začali bránit. Helenčina matka si z toho pamatuje jen velkou bílou zeď, jako by to bylo to místo, ze kterého duchové vystupovali, a jak se té zdi později bála. Další kontakt měla s duchem zemřelé tety, matčiny sestry, to byla ta, která se otrávila plynem. Patřila do nějaké morbidní party, která opakovaně zkoušela skupinovou sebevraždu, až ji dokonali. Tento duch v ní budil strach. Svěřila se dospělým, ale ti reagovali podrážděně, nechtěli, aby bláznila. Později, to už byla desetiletá, se jí začal zjevovat strýc matky. Za života býval hodný, zemřel náhle na infarkt, ale jeho duch, byl zlý a nebezpečný. Helenčina matka před ním utíkala k rodičům do postele. Zná i studený dotyk ducha na své kůži. Po celé dětství trpěla děsy, nesnášela otevřené skříně, dveře, také zrcadla, kterými by mohli duchové projít z jiného světa. V případě tohoto strýce věděla o tom, že zemřel, ještě dřív než se o tom dověděli ostatní. Přišel za ní, stál ve dveřích v černém obleku. Ráno o tom pověděla rodičům a ti se teprve ten den dověděli, že strýc zemřel. Zjevovali se i jiní duchové, po pubertě to přešlo. Dlouho se žádný duch neozval, až loni, když zemřel další strýc, švagr matčiny matky, zase na infarkt asi v 65 letech. Ten při svých návštěvách bytu Helenčiny rodiny bouchal, klepal a dělal zvuky, dokud mu nezapálili na hrobě svíci. Byl zlý a říkal, že někoho zabije.

Matka své nadání raději tají, aby si nemysleli, že je blázen, ale má pro dětská vidění a zvláštní dovednosti pochopení, příležitostně umí poradit jiným rodičům, když se s něčím takovým setkají.

Znovu se vracíme k událostem kolem prvního těhotenství se ztrátou dvojčat. Matka ji ztloukla a na interrupci ji odvezl otec. Nechtěla, bránila se, utíkala, ale pak bezradná a všemi opuštěná šla. Pokračovalo to špatně, vyndali jen jedno dítě, druhé tam zapomněli, dostala teploty a krvácení, ležela v nemocnici asi měsíc, zatímco o patro výš porodila její starší sestra zdravé dítě. Nikdy nezapomněla, matce neodpustila, nemluvila s nikým dobře rok. Později matka svalila vinu zase jen na ni, že prý čekala, že jí dcera zavolá, a třeba si to i rozmyslí. S novou silou se zážitek křivdy vracel v době, kdy byla jinak spokojeně těhotná s Helenkou, předtím ještě jedno mimoděložní těhotenství. Často myslí na potracená dvojčata, že to mohli být kluci. Má totiž samé holky.

A teprve teď se dostáváme k historii její romské rodiny. Babička zažila likvidaci cikánů za Hitlera. Když přežila, přála si dostat své potomky do bezpečí mezi gádže. Projevovalo se to tak, že upřednostňovala děti, které měly světlejší pleť, na ty tmavší prý byla zlá. Byla to tvrdá žena, jak vypravuje Helenčina matka. Nemohla kvůli ní dochodit ani základní školu, musela pomáhat jedné z tet s jejími dětmi. Otec zemřel, když byly děti ještě malé, a tím spíš se musela babička pochlapit.

Navrhujeme, aby matka s dvojčaty něco udělala, nějaké rozloučení? "Pohřeb"? Ohradí se, že děti nebyly pokřtěné, tak pohřeb není možný... ale přece... není proti tomu rozloučit se s nimi. Tak nás napadne poslat ji za knězem, aby si to s ním ve zpovědi a na církevní půdě probrala. To se jí zamlouvá, ví o knězi, na kterého by se mohla obrátit.

Tady přerušíme vyprávění o událostech, jak šly za sebou. Jisté je, že od té doby se příznak začal z té každodenní pravidelnosti chaoticky proměňovat. Intervaly klidu se významně prodlužovaly, po tomto sezení se další raptus objevil až za dva měsíce. Měnil místo i čas, přechodně začal řádit ve škole, tam objednali psychologické vyšetření a uvažovali o speciální třídě, ale neuskutečnili to. My kroužili s rodinou tu za přítomnosti Helenky, tu jen s rodiči po tématech několikrát už probraných a pokaždé se vynořil nový aspekt, nebo souvislosti. Materiální poměry v rodině, zacházení s pracovními neschopnostmi, v jednu chvíli se zdálo, že dostanou oba rodiče ČID, symptomy se před našima očima zmateně střídaly, ohrožující i méně vážné u všech členů rodiny, aktuální i ty, které se nově vynořovaly ze vzpomínek. To všechno se prolínalo s našimi pokusy intervenovat tak, jak jsme zvyklí s tím, že se v tomto případě vše střídalo bez jakéhokoli zřejmého řádu. Zdálo se, že na chaos reagujeme chaoticky, a přece situačně vždycky s vědomím, že držíme v rukách docela pevný a vyzkoušený nástroj. Stávalo se, že jsme spolu nesouhlasili, táhli jsme občas jeden hot a druhý čehý. V tom rychlém spádu jsme toho nestačili ani litovat, vlastně jsme jen pozorně sledovali, kdo kde zrovna stojí nebo je v akci. Zdálo se, že se tak úplně nemůžeme opírat o nic a zároveň klidně o všechno. Dodatečně nám připadá, že my dva jsme se vyviklat nedali. Nebylo co ztratit, buď se o nás vyléčí anebo ne.

Po deváté přišli naposled a my to nepředvídali. Jak přišli, tak zase odešli. Když jsme je viděli naposled, byli všichni klidní, spokojení, Helenka poněkud znuděná vedle táty. Její neklid byl pryč už nejen z domu ale už i ze školy. Přitom tam to bylo poslední dobou nejvíc na hraně. Doma to přešlo zhruba v době, kdy si matka dovolila (na naše doporučení) na pět dní odpočinout, odjela a domácnost se bez ní nezhroutila. K tomu se dlouho neodvažovala. Už to vypadalo, že budou muset změnit školu, ale Helence se do změny nechtělo, má moc ráda paní učitelku, a taky tabuli, kterou tam mají, je taková zvláštní, interaktivní. Tak začala být hodná i ve škole.

Změna není zřejmě jen povrchní, protože na rozdíl od dřívějška se ráda se všemi doma mazlí a spravedlivě rozděluje mazlení mezi všechny, kteří o to dříve stáli, ale Helenka to nedovolila. Po mnoha letech zmizel matčin sen, který se jí zdával 2-3x týdně, že je těhotná. Myslíme na rozloučení s mrtvými dvojčaty, a že za ně kněz sloužil mši. Helenka se z nudy probere, když mluvíme o tom, že možná se také dokončilo matčino „těhotenství" s ní, a že se konečně od mámy oddělila. Nelení a jen tak mimochodem nám ukazuje žákovskou, ve které jsou téměř samé jedničky. S knězem matka probrala minulost, on si dal určité podmínky, než přišel k nim domů, vysvětil celý dům. Helenka požádala, aby jí pocákal i kocoura. Oznámila: „Mamko, to on mě už nebude zlobit." A bylo to.

Zdá se, že nemá smysl hledat jedinou intervenci, po které to přešlo, ale oceňujeme rodinu za aktivitu, s jakou zkoušela, jak s neblahým symptomem zacházet. Matka ještě minule sázela na to, že změnu způsobily nové léky, ale neurologa ji ujistil, že to ani on to nepovažuje za možné, lék by byl zabral nejdřív za šest týdnů. I to vítáme jako symbol dobré spolupráce. Víme, že záchvaty zuřivosti dítěte, kterému je dnes už 8 let, opravdu pominuly, když se od února neukázaly, jak nám potvrdila matka, když jsme jí volali, abychom si vyžádali svolení ke zveřejnění. Devět sezení se odehrálo v deseti měsících. Můžeme se jen dohadovat, co vlastně zabralo, co víc, co méně a co vůbec.

V Liberci 7. 11. 2010

 

 

Bonding? Bonding! (rozhovor s M. Mrowetz)

(Michaelu Mrowetz virtuálně zpovídala Z. Těšínská)

Vlasta Jirásková:  Podpora duly a vliv jejích služeb na rodinu

Dula je profesionální průvodkyně ženy (případně také jejího partnera) v období těhotenství, porodu a raného rodičovství. Ženám (a jejich rodinám) poskytuje informace a podporu.

V kojeňáku - pardon: v nemluvňáku - a také jinde, jak mě tak život tu vedl a tu hnal. A nemluvňata mluvila o mnohém. Nemluvně má o čem mluvit, protože si ze všech lidí nejvíce pamatuje o svých počátcích. Jeho mluva je voňavá a plna rytmu, jímž hladí po srsti. A mluví rádo. Zvláště když potká přítele s ušima čichajícíma...

Petra Vrtbovská: Terapie poruch attachmentu

„Zaměřeno na vnitřní svět.“

Nora
Budeme si hrát na miminko? Malé Noře je osm let. Je hyperaktivní, ale její těkavé chování má původ ve stresovém stavu a dysregulaci emocí. 

  První roky života prožila v zanedbávání, pak ve dvou dětských ústavech. Když přišla k pěstounům, trpěla řadou obtíží spojených s vývojovým traumatem. Noční pomočování, enkopréza, záchvaty vzteku, záchvaty studu. Kvůli téměř nepřetržitému stavu rozrušení špatně mluvila. Kdykoliv se něco šustlo, šišlala a pobíhala sem a tam.

 

 

Nyní je v pěstounské péči čtyři roky a ve specializované terapii více než rok. Na posledním sezení jsme mluvili o tom, že si nepamatuje, jaké to bylo, když byla malé miminko, ale ví, že nebyla u svých pěstounských rodičů. Dneska se rozhodla, že by si s nimi ráda hrála, jaké by to bývalo bylo… Pomáhám jí, aby nám řekla, jak by si to představovala. Nora to ví docela přesně. Všichni souhlasíme, že si s ní na miminko budeme hrát. Nora chce ležet pod dečkou ve velkém měkkém sedacím pytli. Chce mít maminku a tátu blízko, tak aby seděli oba u její hlavy. Chce se na ně jenom dívat. Norinka najednou přestala povídat a vrtět se. Úplně se zklidnila, leží pod dečkou, drží pěstounskou maminku za ruku a dívá se na ni. Cítí klid a mír, bezpečí a jistotu. Míruplné a tiché pohroužení všech tří trvá velmi dlouho, asi 25 minut. A tak jenom zašeptám, že takto by to bývalo bylo… Nora to cítí. Jsou to ti lidé, se kterými může být malým bezmocným dítětem, a oni s ní určitě zůstanou. Bude si tuto zkušenost pamatovat navždy. Čas od času, i po mnoha měsících, mi říká: To bylo krásné, jak jsme si hráli na miminko…

(Z autorčiny praxe)

Terapie neboli léčení a uzdravování

Terapie dítěte (a dospělého), které prožilo rané trauma v období do tří až pěti let, bude vždy patřit k těm obtížným a emocionálně velmi náročným cestám. „Syndrom špatného já“, extrémní obranné reakce a úzkost, nebo dokonce panický strach z jakéhokoliv blízkého kontaktu s druhým člověkem, terapeuta ovšem nevyjímaje, spíše naopak, jsou u vážnějších poruch silnou charakteristikou  vnitřního modelu autonomie. U dítěte se následky raného vývojového traumatu projevují jako výrazně disharmonický vývoj a neschopnost zvládat běžné sociální a emocionální situace úměrně věku. Jak už víme, dítě je manipulující, odpojené, prolhané, utíká do svého světa, je agresivní nebo „za sklem“. Typickou charakteristikou je celkové chronické emocionální vzrušení v sociálním kontaktu, v nové situaci. Toto napětí a chronický stres jsou součástí běžného stavu takového dítěte, avšak při sebemenší další zátěži již dojde k dysregulaci. Rovněž je pro takové dítě nemožné se s důvěrou sblížit s bezpečným dospělým, který mu chce pomoci. 

Pro léčbu může být tento model ovšem překážkou pro využití těch typů terapie, které zahrnují logickou práci, rozhovor, uvědomování a vhled, práci s hierarchií hodnot apod. U dětí s raným traumatem attachmentu se prokazatelně málo osvědčují metody založené na volné hře, kognitivně-behaviorální postupy a tradiční rodinné práce s rodinou, které jsou efektivní, pokud má dítě k rodičům dostatečně silné citové pouto a dobrý raný vývoj.

Přesto může takové dítě i dospělý na začátku terapeutické práce takzvaně „klamat slovem“. To znamená, že je verbálně zdatný, možná poučený a velmi odhodlaný. Hledá pomoc a usiluje o ni. Proč tomu tak je? Přijatelný „příběh o mně“ vznikl později, v období rozvinutého jazyka, tudíž může být také logicky a jazykově vyjadřován. Jak však uvidíme dále, nedokáže nás ovšem „klamat tělem“. Zatímco trauma nastalo v období před rozvojem jazyka, je uloženo v implicitní emocionální paměti pravé hemisféry. Ta se projevuje tělesně a psychomotoricky. Zatímco při zdravém vývoji se obě tyto složky vyvíjejí v harmonii, u dětí s raným traumatem mohou být v příkrém rozporu.

Je možné, i pravděpodobné, že v průběhu dětství, případně dospělosti byl klient v rámci svého sociálního prostředí systematicky edukován a „poučován o sobě samém“. Opakovaně mu bylo vysvětlováno, jak se má cítit,  proč se tak cítí, co je správné prožívat, čemu a komu má věřit. Obvykle se tak děje dosti přirozeně. Rodiče, náhradní rodiče, vychovatelé, učitelé, možná další příbuzní, se snaží dítě nějak „zapojit“ do běžných vztahových a sociálních sítí. Jakkoliv vnímají a cítí zvláštnosti dítěte s poruchou attachmentu (a často tomu tak ani není), jejich úsilí je zaměřeno na „normalizaci“ sebeprožívání a chování dítěte.

Následkem toho snažení je většinou jen hlubší disharmonie vývoje a poruchy s charakteristikami určitého „rozdvojení“. Navenek dítě nebo dospělý „zná svoje noty“ a hraje je, jak nejlépe dovede. Jeho příběh se stane součástí „ pevného vnitřního brnění“. Uvnitř cítí bolest a odcizení, prázdnotu a zoufalství své jinakosti, navenek je vše v pořádku, vše je zvládnuté.   V mnoha případech se tento rozpor časem rozevře jako nůžky a působí klientovi velké vnitřní napětí. Klient ve snaze si ulevit střídá své mody, anebo se tak děje spontánně pod zátěží a podobně. Občas tato napjatá struna mezi tím, co je správné a co opravdu prožívá, „praskne“.

Pokud se vůbec dostanou tito klienti do péče terapeuta, často bravurně, z pudu sebezáchovy,  předvedou a načrtnou svůj „vnější“ obraz. Své neviditelné trápení  cítí jako trapné, nevyhnutelné a věčné a tvrdí, že jim stejně nelze pomoci… Taková terapeutická sezení s dítětem nebo dospělým mohou pokračovat velmi dlouho, a přitom bez hlubšího léčebného významu. Mohou mít podpůrný význam a možnost osobního vztahu s terapeutem může být pro klienta velmi důležitá. Je však častou zkušeností, že se témata rozhovorů a empatické vnímání momentálního stavu klienta na straně terapeuta stane „smyčkou“, ze které je téměř nemožné vystoupit.

Dyadická vývojová psychoterapie

(Dyadic Developmental Psychotherapy – DDP)

„Rozhodl jsem se nazvat tento terapeutický model dyadickou vývojovou psychoterapií, protože je založen na premise, že vývoj dětí a mladých lidí je závislý na vztazích s rodiči a významně ovlivňovaný tím, jaká je kvalita vztahu mezi dítětem a rodičem. Tento vztah – zejména s ohledem na jistotu citové vazby dítěte a rozvoj citových vztahů – vyžaduje neustálý dyadický (vzájemný) řetězec zkušeností zažívaných společně – dítětem a rodičem. Rodič je naladěný na vnitřní prožívání dítěte a jeho subjektivní zkušenosti, dává jim smysl a komunikuje o nich s dítětem. Vše se odehrává při úplném přijetí dítěte, ve hře, v atmosféře zájmu, zvědavosti a vcítění.“

Principy DDP a děti, „rodiče“, terapeuti

Na začátku si musíme znovu uvědomit, že tato kniha nejvíce pojednává o dětech, jejichž biologičtí rodiče částečně nebo úplně nedostáli své roli a svým povinnostem vůči dítěti. Jedná se o děti, které dočasně nebo trvale žijí v náhradní rodině, ať už pěstounské nebo adoptivní, popřípadě jsou umístěny v rezidenčním zařízení. Mezi taková bychom mohli počítat také SOS vesničky, pěstounská zařízení pro více než čtyři děti, v případě mladých dospělých dům na půli cesty a podobně. Pokud budeme hovořit o „rodičích“, míníme tím rodičovskou postavu, nejbližšího pečovatele dítěte, který je na delší dobu než rok jeho hlavní pečující osobou. Může se jednat o biologického rodiče, příbuzného, adoptivního rodiče, pěstouna, vychovatele.

Daniel Hughes se ve své knize Podpora rozvoje attachmentu, cesta k emocionálnímu uzdravení dětí v pěstounské péči nebo adopci věnuje jak dítěti a vyjasnění jeho obtíží, tak „rodičům“ a jejich možným silným i slabým stránkám, a rovněž osobnosti a roli terapeuta.

Dítě v DDP 
Direktivní a empatický postoj terapeuta

Důležitým principem, který odlišuje DDP od řady terapeutických škol zaměřených na dítě a rodinu, je direktivní a zároveň empatický styl práce terapeuta. Direktivní styl znamená, že terapeut v DDP proces řídí, vede a určuje jednotlivé kroky a postupy během celého procesu.

„Tradiční psychoterapeutické přístupy jsou často pro děti se slabým připoutáním nedostatečné. Nemají ani intenzitu, ani rozsah potřebný k vyvolání terapeutické změny u dítěte, které trpí specifickými, chronickými a hlubokými problémy:

1. Je rigidně zaměřeno na ovládání všech dospělých a nových situací.
2. Neustále manipuluje, místo aby důvěřovalo.
3. Mělo jen malé zkušenosti s empatií dospělého, který reaguje na jeho nejlepší zájmy.
4. Má množství nedostatků ve svém citovém, behaviorálním a kognitivním vývoji.
5. Předpokládá nové trauma, neustále zobecňuje na základě starého traumatu.
6. Odmítá „své špatné já“, ale v hloubi duše se cítí špatné. Je proto neustále zatěžováno nevědomým vnitřním bojem a „odmítáním sebe sama“.
7. Neustále zažívá hanbu a s ní spojený hněv, to způsobuje dětinské lhaní a podvody, zapírání.
8. Jeho vlastní volby a rozhodnutí nejsou koordinovány. Jedná se o projevy náhlých impulsů, intenzivních tužeb po uspokojení bez vztahu s druhým člověkem nebo záchvatů paniky a vzteku.
   
   

Vzhledem k pronikavosti a vážnosti psychologických problémů a nedostatků slabě připoutaného dítěte musí jakákoli terapeutická intervence probouzet jeho emocionální citlivost, zasáhnout ho do všech aspektů jeho vývoje a ozřejmit mu nové možnosti pro jeho „já“ i jeho vztah s rodičem. Aby toho dosáhl, musí terapeut být schopen do hloubky zapojit dítě na citové, preverbální úrovni a udržet toto zapojení navzdory strachu, smutku a hněvu, který v dítěti terapie vyvolává. Terapeut se musí také přímo a trvale zaměřovat na tyto oblasti strachu a úzkosti z jeho minulých zážitků a vztahů, ale také na jeho současné myšlenky, pocity, chování a vztahy.“

Hughes si během své mnohaleté praxe uvědomil, jak velký je rozdíl mezi terapií dítěte, které zažilo trauma, ale je schopno se bezpečně připoutat k dospělému, a dítětem s vážnější poruchou attachmentu. V prvním případě je účinným přístupem nedirektivní postoj a zapojení dítěte tak, aby mělo možnost kontrolovat interakce. Dítě získá důvěru k terapeutovi a k rodičům či pečovatelům a postupně bude ve vzájemném vztahu schopné přebudovat své sebehodnocení a propracovat se úspěšně traumatem k nadějeplné zdravé budoucnosti.

Naopak dítě, které nerozumí vztahu plnému důvěry, které není schopno navázat bezpečný kontakt a vztah, otevřenou možnost kontroly situace ji svojí vlastní aktivitou zničí. Využije terapeutického času k projevování okamžitých impulsů, manipulaci terapeuta, aby tato potěšení naplňoval. Terapeut se tak může nechtěně stát „učitelem“ další manipulace. Takové dítě si nevšimne, že je zde dostupná empatie, přijetí a porozumění pro jeho bolest a nejistotu. Nepozná, že je zde příležitost pro vzájemně uspokojivý vztah a bezpečné citové pouto. Pro „naše dítě“ je uspokojení samotářským vnitřním izolovaným zážitkem, ne vzájemnou mezilidskou zkušeností.

Terapeut proto musí terapeutický proces vytrvale řídit, trpělivě a s hravostí, neúnavně zapojovat jakýkoliv stav a duševní pohnutí dítěte do vzájemného spojení. Přenese je do sfér strachu, bezmoci a zoufalství, kterým se dítě chce za každou cenu vyhnout. Zapojí opravdové a intenzivní emoce, skutečnou účast a spoluprožívání. Vzpomínku na prožité trauma léčí „protijedem“, to znamená novým zážitkem, který je ale zcela jiného druhu. Dává dítěti možnost cítit sebe sama tak, jak je, a být přijato na neverbální i verbální úrovni. Znemožňuje tak dítěti kontrolu nad situacemi. Postupně je dítě vtahováno do blízkého vztahu dalším člověkem, a jak pomalu a neochotně předává kontrolu jiné bytosti, zjišťuje, že není zneužíváno, a začne se na tuto bytost spoléhat. Musí začít myslet a cítit novým způsobem. Prchavé izolované uspokojení začne ztrácet význam, protože nový, bezpečný vztah trvá v čase. V další rovině pak terapeut přenáší tuto schopnost na „rodiče“  dítěte a postupně se oni stávají hlavními léčivými postavami v životě dítěte.

Děti s poruchou attachmentu potřebují péči, jež je založena na určitých principech. Očekáváme, že budou odpovědné, budou respektovat druhé, budou připraveny druhým něco nabídnout a budou se vztahovat k druhým recipročně (vzájemně).

V takové péči jsou děti odpovědné za to, jaké činí rozhodnutí a jak se chovají.

Očekáváme, že budou respektovat rodiče, sourozence, další dospělé i děti.

Děti se učí, jak rozvíjet a používat svoje vnitřní zdroje, aby mohly efektivně řešit problémy a zvládat nároky života. Děti se v péči rodičů učí, jak být zapojeny do vzájemné výměny, braní a dávání, namísto používání druhých, manipulace druhými a udržování falešné kontroly nad druhými.
Nedirektivní povaha interakce je založena na naladění a empatii. Terapeut není jen tím, kdo řídí průběh terapie, ale je také tím, kdo zažívá s dítětem opravdové emoce a projevuje empatii pro emocionální, kognitivní, fyzické zkušenosti dítěte.

V DDP terapeut nenechá dítě, aby si vybíralo druh aktivity, ale je důležité, aby terapeut využíval všechny aspekty a záchvěvy okamžitého stavu dítěte. To pak inspiruje aktivity pro danou chvíli. Terapeut rozhoduje, jak využít momentální fungování dítěte tím, že najde nejlepší shodu mezi specifickou aktivitou nebo tématem a citovými, kognitivními a behaviorálními kvalitami dítěte.

Na jednu stranu může terapeut začít každé sezení nastíněním témat, která se budou prozkoumávat a rozvíjet, ale tento nástin či plán bude okamžitě opuštěn, pokud neodpovídá jedinečným citovým zkušenostem dítěte v daný čas.

Stejně tak terapeut učí rodiče vidět aspekty citového, kognitivního prožívání dítěte a jeho chování a pracovat s nimi. Zároveň ukazuje, jak být empatičtí a vnímaví k dítěti v jeho aktuálním rozpoložení. Ukazuje směr empatie, citlivosti a vnímavosti k dítěti a potřebnou pružnost pro společnou práci.

Terapeut v DDP

Terapeut, který poskytuje léčbu dítěti se závažnější poruchou attachmentu a pracuje s dítětem a rodiči v rámci dyadické vývojové psychoterapie, musí mít vysokou úroveň profesionální a osobní zralosti. V průběhu léčby se mohou vyskytnout rozličné situace a faktory, které budou opravdovou výzvou a zkouškou jeho schopností.

V DDP terapeut pracuje s rodiči nebo pečovateli, zvyšuje jejich schopnosti a rozvíjí jejich vhled, reflexi a poznání dítěte a jeho vnitřního stavu. Zároveň pracuje s dítětem, zapojuje je a nabízí mu archetypální, často i pre-verbální zkušenosti, a to přesným a vědomým způsobem.

Pro takovou práci musí mít terapeut určité osobnostní vklady a vlastnosti, zároveň také vědomě rozvinuté postoje, hluboké znalosti a aktivní dovednosti. Dítě v terapii zažívá některé emoce ze své minulosti, a ty v něm přechodně vyvolávají vztek, smutek, zoufalství, a terapeut je musí umět cítit a prožívat s ním. Na druhou stranu se tyto emoce, a někdy i ze strany rodičů nebo pečovatelů, budou obracet proti terapeutovi. Pokud by tyto projevy bral osobně, jeho vlastní spontánní reakce naruší proces dítěte a může dokonce posílit původní trauma. Empatie a odpoutanost terapeuta při reakcích, interakcích a naplňování potřeb dítěte je tedy nesmírně důležitá.

Existuje také nebezpečí, že terapeut nevědomě vyhledává tuto práci proto, že mu dělá dobře moc, kterou při ní zažívá. Vědomě či nevědomě chce ovládat dítě kvůli svým potřebám. Dítě pak bude opětovně vystaveno skrytému využívání a léčba není možná, pokud se dokonce stav nezhorší.

Pružnost, reflexivita a schopnost používat intervence podle daných reakcí dítěte pomohou terapeutovi udržet správný směr terapie. Další příznivou ingrediencí je humor, škádlení, hravost, interaktivní hloupůstky… To vše dítěti žijícímu v „okupované zemi plné hanby, zloby a konfliktů“ pomáhá. Avšak i tyto hravé interakce je třeba neustále hlídat, protože se mohou v nestřeženém okamžiku otočit a proměnit v bolestný zážitek… Terapeut proto průběžně vyhodnocuje dopad všech svých motivů a  kroků na stav dítěte.

Při práci s rodiči se přenáší společná práce ze sezení do domácího prostředí. Vedení a něco jako domácí úkoly“ se stávají pro rodiče nebo pečovatele vodítkem, jak pokračovat v léčivém rodičovství i doma (viz poslední kapitola). I tam může docházet k potenciálním neblahým posunům, nebo i zneužití, což se okamžitě obrátí proti dítěti i celému společnému úsilí.

Terapeut v rámci dyadické vývojové psychoterapie pracuje se základními potřebami, instinkty, attachmentem, vzájemnými vztahy, důvěrou a empatií. To jsou velmi silné a základní elementy, zásadní pro zdravý vývoj dítěte. Pokud by byly použity nesprávně, budou mít právě tak silný dopad, ale se záporným znaménkem.

Rodiče a pečovatelé v DDP

Osobní charakteristiky rodiče nebo pečovatele, který vychovává dítě s poruchou připoutání, jsou nejméně stejně důležité jako vlastnosti terapeuta. Doporučené intervence, přístupy a interakce s dítětem je třeba poskytovat čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu… A vše se odehrává v domácím přístavu. Doma je místo, kde se každý uvolní a jeho vlastní osobní vlastnosti jdou snadněji na povrch. Osobní historie rodiče a jeho typ attachmentu, pocity, které chová rodič sám k sobě, a vztah, jejž vytváří k dětem – to jsou elementy neustále ovlivňující vzájemný život rodiče s dítětem.

Úkol rodiče v dyadické terapii je dosti náročný. Zralost a velká kapacita, odhodlání a sounáležitost s traumatizovaným dítětem bude potřeba téměř v každém momentu. To ovšem neznamená, že rodič nebo pečovatel musí mít za sebou „ideální dětství“ a nesmí mít žádné osobní obtíže. Klidně může ve svém vlastním životě zápasit tak jako většina z nás. Avšak jeho rodičovská zralost musí zahrnovat i schopnosti a ochotu se nadále měnit, učit, rozvíjet. Nejúčinnější ingrediencí se ukazuje být právě odhodlání, sounáležitost s dítětem a dlouhodobá trvalá touha proměnit jeho život zásadním dobrým způsobem. Je to touha, zaujetí až vášeň, aby se „jejich“ slabě připoutané a traumatizované dítě mělo u nich dobře. Poskytování citového naladění je základem všech změn. Právě citové naladění a bezpečná rezonance s rodičem je to, co v prvních nejdůležitějších letech dítěti chybělo. O to větší a hlubší dávku potřebuje nyní.

Jak víme, slabě připoutané dítě je často manipulativní, to znamená snaží se strategicky dosahovat svých cílů, ale tyto cíle neobsahují vztahy a radostnou spolupráci. Opakované manipulace ze strany dítěte rychle vedou k vyhoření a k pocitům zklamání, hořkosti a despektu na straně rodiče. Teprve dlouhodobá práce, sledování speciálních postupů a principů může přinést ovoce. Rodiče musí mít své základní potřeby naplněné, aby nenastal na jejich straně rychlý nebo pomalý bolestný kolaps. Pokud má rodič sám na své straně své bezpečné lidi, cítí uspokojivé hluboké vztahy, bude snáze sledovat dlouhodobé přínosy pro dítě.

Dalším významným léčivým aspektem je vůle a schopnost rodiče odpovědně převzít kontrolu nad volbami dítěte a uplatňováním jejich přirozených důsledků. Nejedná se ovšem o mocenský boj „kdo s koho“. Jedná se o používání přirozených následků chování a rozhodování dítěte a jejich důsledné uplatnění, o limitování voleb dítěte tak, aby mohlo učinit dobré, zdravé rozhodnutí. Terapeutický rodič se musí smířit s konfliktem. Nesmí se mu vyhýbat a také se nesmí zapojit na osobní uražené úrovni, dítě odmítat, ponižovat či silou ovládat.

V poslední kapitole shrneme hlavní zásady terapeutického rodičovství, nicméně je třeba mít na paměti, že se ve skutečnosti jedná o terapeutickou práci vyžadující kvalifikovaného specializovaného terapeuta.

Aliance = tým: Terapeut a rodič nebo pečovatel

V dyadické vývojové psychoterapii tvoří terapeut s rodičem nebo rodiči či pečovatelem spolupracující tým. Je potřebné, aby postupně vytvořili vztah plný důvěry a otevřenosti, sdílení. Rodič musí mít jistotu, že jej terapeut nebude odsuzovat za bezprostřední rozhodnutí, potřebuje si být jistý, že terapeut chápe, jak těžká je péče o dítě s poruchou attachmentu. Terapeut potřebuje vytvořit a mít s rodiči dobrou „alianci spojenců“ na společnou cestu a práci. Znamená to čistý, ohraničený, opravdový a vřelý vztah. Důvěra mezi spojenci může nastat jedině, když jsou obě strany schopné jednat a mluvit otevřeně a čestně. Vybudování aliance bude trvat delší dobu a ve skutečnosti je po celou dobu součástí terapie. Budeme se ke společné základně a alianci terapeuta s rodiči vracet, upevňovat ji a zušlechťovat, v zájmu společné práce a hlavně v zájmu dítěte, o které pečujeme.

Pokud však rodiče nebo pečovatelé vykazují osobní problémy, nezvládnuté trauma z vlastního dětství či slabiny v rodičovských dovednostech, je třeba se na ně zaměřit. Je v podstatě jisté, že se projeví velmi brzy, a pokud má být tým terapeut a rodič silný, překážky na straně rodiče budou zásadním a nebezpečným „protihráčem“. Je třeba trávit dostatek času nad tím, co přichází z osobní strany rodičů, a je důležité, aby se vytvořil prostor pro osvětlení a řešení. Může se jednat o individuální nebo skupinovou psychoterapii a podporu, výcvik v rodičovských schopnostech, návrh na partnerské poradenství a podobně. Více se budeme této otázce věnovat v následující kapitole.

Terapeut pomáhá rodičům rozlišovat, které kroky jdou dobrým směrem a které by mohly působit opačně. Někdy se nevědomé tendence v rodiči opírají o jeho vlastní nezvládnuté trauma v dětství. Pokud rodič jako malé dítě musel zaujmout hyperkontrolující postoj ke svým rodičům, aby se rodina udržela v chodu, stala se tato nutnost součástí jeho vnitřního modelu autonomie. Řekněme, že byl jeden z rodičů alkoholik. Je pravděpodobné, že v dospělosti se svěřenými dětmi, ale i s dalšími lidmi v okolí včetně terapeuta, bude takový klient-rodič dítěte uplatňovat také vysokou míru „ovládání“ a kontroly, aby se cítil bezpečně. Takové tendence se postupně musí osvětlit a zpracovat, jinak by nevědomí rodiče ovládalo proces terapie a výsledky by byly nakonec negativní.

Rodiče nebo pečovatelé však nejsou ve velké většině primární příčinou problémů svěřených dětí, a nejsou tedy přímo odpovědni za jejich chování a obtíže. Často mají pocit viny, že se jejich dítěti nedaří lépe, že se nedaří změnit některé destruktivní projevy a chování u jejich dětí. Společným úkolem terapeuta a jich samých je opustit takový postoj a nalézt sebedůvěru a optimismus pro mimořádně těžký, ale krásný úkol: pomoci změnit těžký osud „jejich“ dítěte na lepší.

Dosud vydané knihy:

Petra Vrtbovská, Ondřej Formánek: Jsem náhradní táta, jsem náhradní máma

aneb průvodce pro pěstouny a osvojiele, Praha 2006

Albert Pesso, Diane Boyden-Pesso, Petra Vrtbovská: Úvod do Pesso Boyden System

Psychomotor (PBSP v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu), Tišnov, Praha2009

Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010

 

---

 

Terapie poruch attachmentu

PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. (1965) - na PedF UK vystudovala pedagogiku, literaturu a výtvarné umění. Doktorandské studium v oboru komparatistiky dokončila na FF UK v Praze. Další studia oboru aplikované psychologie a teorie vzdělávání realizovala na University College Cork v Irsku a na Old Dominion University v USA. Od roku 2010 absolvuje doplňující magisterské studium klinické psychologie na University New York Prague. Na teoretické úrovni i v praxi se soustřeďuje se na pedagogiku, psychologii, teorii vzdělávání a srovnávací vědu. Zajímá se rovněž o vztahy těchto oborů k religionistice a k teorii literatury. Překládá z angličtiny a publikuje v těchto oborech. Absolvovala několik dlouhodobých poradenských a terapeutických výcviků. Výcvik v Motivačních rozhovorech (Irsko, Praha s Thomasem Larkinem) 1999–2003, výcvik v PBSP (Institut PBSP u Alberta Pessa ve Spojených státech) 2005–2010, výcvik v DDP(s Danielem Hughesem, Arthurem Beckerem-Weidmanem, výcvik v Praze a ve Spojených státech) 2006–2010. Specializuje se na téma raného psychologického vývoje, na poruchy attachmentu a projevy a terapii komplexního vývojového traumatu. V roce 2003 založila Institut Natama, který vede jako odborný garant a má zde poradenskou a terapeutickou praxi s dětmi, rodinami a dospělými klienty. V roce 2010 založila otevřenou profesní skupinu pro komplexní vývojové trauma a jeho terapii ASTRA.

Vybrané úryvky z knihy: Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010

 

 

Milí čtenáři!

 

Toto číslo Vám přináší to nejlepší z konce minulého roku 2010. Starý rok byl bohatý na akce. Konference EFTA v Paříži, Symposium RT v Boskovicích a Den rodinné terapie v Praze. Můžete zde sledovat některé příspěvky ze Dne RT, byla by totiž obrovská škoda, kdyby pro malou účast na Dni RT, který těsně předcházel boskovickému symposiu, nedošly ke svým adresátům. Díky Lucii Hornové se dočtete, jak bylo v Paříži. V Boskovicích toho bylo zřejmě tolik magického a nepopsatelného pouhými slovy, že se mi zatím pro Vás nepodařil sehnat příspěvek o atmosféře tam. Co se ale podařilo získat, jsou některé příspěvky ze symposia. Děkuji všem ochotným dárcům. A další jsou ve fázi příslibu. Tak se na ně můžeme už nyní těšit.

Zrození a smrt patří k magickému a spirituálnímu odnepaměti. Proto se do tohoto čísla zrovna moc hodí rozhovor s psycholožkou M. Mrowetz, která se zabývá kromě jiného porodem a prvními minutami, hodinami a dny po něm. Vlasta Jirásková nám blíže představí práci dul, a její vliv na rodinu. Když příspěvěk čtu, vybaví se mi téma Zdeňka Riegera: „Co vlastně rodinná terapie není?“. Nenechte si ujít jeho poetický a něžný příspěvek o mluvení s nemluvňaty.

Petra Vrtbovská nám věnovala úryvky ze své nové knihy, která je cenná zejména jako celek, ale pojďme se společně podívat a prohlédnout si, jak se také dá pracovat v případech, kdy jsou okolnosti narození a raného dětství více než nepříznivé a kdy rodinná terapie, jak ji třeba zatím známe, nemusí být dost efektivní. Výborná inspirace.

Zatímco píšu tento úvodník, přichází mi smutná zpráva od paní Menclové, dobré duše SKT Liberec, že navždy odešel páter Raban, jehož hosty jsme bývali při minulých konferencích v Hejnicích. Kromě mnohého jiného se zasloužil za to, že tamní klášter povstal z ruin. Loučím se tedy s pocitem vděčnosti a úcty.

Moc děkuji za spolupráci na vytváření Softfóra minulého roku všem svým zkušeným a současně milým kolegům z redakční rady, ochotným autorům, kteří neváhali a nechali nás nahlédnout do svých hlav a srdcí, a také pozorným čtenářům za nezbytné reakce, nápady a připomínky.

Už je zde nový rok 2011. Co nás v něm čeká? V květnu další den rodinné terapie. Pak významná systemická konference s mezinárodní účastí v červnu. Podrobnosti sledujte na webových stránkách.

Astrologové tvrdí, že únorem počíná rok Králíka podle čínské astrologie. Po minulém vyčerpávajícím a dramatickém roce Tygra by údajně měl nastat rok s opačnými kvalitami, spokojený a klidný, úleva snad přijde do našich domovů, bude více prostoru pro dialog a konstruktivní řešení. (volně dle zajímavého rozhovoru P. Třešňáka s M. Svobodovou v Respektu 1/2011, s.80-81). Zájemci tedy mohou sledovat, zda to můžeme potvrdit i my, rodinní a systemičtí terapeuté, ze zkušenosti s vlastními rodinami a z našich terapeutických místností.

Do nového roku Vám všem tedy přeji, aby se věštba čínské astrologie vyplnila!

Zuzana Těšínská

Milí čtenáři Softfóra!

 

Díky vám všem, kdo se zajímáte o osud našeho bulletinu jako prostoru ke sdílení. Také díky vám vzniklo zřejmě poslední podzimní číslo v této čtvrtletní podobě. Chystá se nový formát, kde příspěvky budou řazeny po celý rok aktuálně …Věřím, že bude fungovat od Nového roku.

Obvykle si stýskám na nedostatek příspěvků, ale tentokrát si počteme. Máme z čeho vybírat. Na posledním dni RT v Lékařském domě zazněly výborné přednášky a hned 3 z nich v psané podobě můžete číst zde – kolegyně Šimková, Uhlířová, Zezulová se dotýkají citlivých témat léčby neplodnosti, adopce a pěstounské péče. Téma náhradní péče celoživotně oslovuje také Petru Vrtbovskou, která nám nabídla svůj příspěvek, a pro mne bylo nesmírně zajímavé sledovat rozdíl jazyků jejího příspěvku a příspěvku paní Zezulové, ač obě hovoří zasvěceně o podobném. Doufám, že příspěvek právě paní Zezulové ve vás vyvolá právě takový úžas jako její přednáška v části z nás, tehdy přítomných, a já při komunikaci s touto dámou jsem nemohla vyjít z údivu (a ještě stále jsem nevyšla) nad tím, co vše dělá a kde na to bere energii (to zůstalo jejím tajemstvím). Konečně tajemství  a jeho odhalování se objevuje v kazuistice kolegyně Pekárkové. Děkuji jí také za méně formální foto, které naše stránky obohacuje o další rozměry – lidskost a smysl pro humor.

Když jsem požádala Elišku Kodyšovou na výborném a pro mne téměř revolučním semináři Psychologie porodu o nějaké sdělení pro nás, netušila jsem, že kromě mailů nad jejím tématem vlivu porodu na rodinu (a cirkulárně samozřejmě také naopak) uskutečníme také osobní setkání v přátelském duchu. Jsem za to moc vděčná a když mi Eliška položila otázku, která zněla asi tak:  „Jak rodinní terapeuti nahlížejí na přechod rodiny do nové etapy  okolo narození dítěte?“, mohla jsem uvést jen vlastní názor a útržky kazuistik, ale je to hozená rukavice také pro vás. Jak tedy? Myslím, že je to otázka nejen pro rodinné, ale i pro systemické terapeuty.

V minulém čísle vyšly výsledky voleb do SOFTu, tak jsem si dovolila položit našim současným zastupitelům pět zvědavých otázek, abychom je lépe poznali v jejich nové roli. Pusťte se do čtení zajímavých a originálních odpovědí i vy.

Sdílení nám umožňuje podělit se o radosti i životní strasti, a pokud se rubrika ujme, můžete na významné události upozorňovat a posílat své náměty k uveřejnění. Nyní se výslovně na mou žádost můžete dozvědět, co je nového mezi námi.

I smutnější události mohou zasáhnout do života společenstva, a tak po smrti rodinného poradce hledá jeho nástupce OSPOD Praha 12. Můžete si přečíst mnoho podrobností o roli s OSPODem zřejmě nejúžeji spolupracujícího rodinného poradce. Je to poutavé i pro ty, kdo mají práce nad hlavu. Pokud mezi vámi je ještě někdo, kdo například hledá uplatnění a nebo naopak  někdo, kdo hledá terapeuta či jiného pracovníka, můžeme zde uveřejnit i vaši poptávku. Jestli bude zájem, vznikne jakási forma burzy práce.

A protože moc je věčné, přestože ne vždy vděčné, téma pomáhajících profesí, co o něm soudí prof. Komárek, oblíbený z hejnických konferencí, čtěte i zde. Osobně se s ním můžete setkat na boskovické konferenci v listopadu t.r., jak přislíbil pořadatelům.

Tak se těším na vaše ohlasy

Zuzana Těšínská

.

 

 

 

 

 

 

Co nového mezi námi?

Pokud má být Softfórum prostorem ke sdílení, nepochybně sem patří i zpráva o svatbě Lídy Trapkové a Vládi Chvály. Mnohé jistě zajímá nové Lídino jméno: PhDr. Ludmila Chválová Trapková, Vláďa jméno nemění…Více fotografií najdete na  http://www.sktlib.cz/images/svatba/index.htm.

Ohlasy Zdeňka Riegera

Ohlas 21.: Logicky biologicky?

Vážené a milé kolegyně a vážení a milí kolegové. Byl jsem požádán, abych předal tuto zprávu – Vy prý rozhodnete o její pravdivosti.

Je to zpráva o příběhu, jehož počátkem je nechtěné těhotenství, které oplodněná mladá žena nepřerušila z důvodu své „životní filosofie". Těhotenství způsobil pan docent vysoké školy, v níž ona mladá žena studovala. Stalo se to při výjezdové akci vysoké školy, kde mimořádně nadaná studentka projevila svoji originalitu a pana docenta tak okouzlila, že se jí nechal svést k jednomu – jedinému! - sexuálnímu styku. A – a ona otěhotněla. Hned, jak se to dozvěděla, sdělila to otci budoucího dítěte – panu docentovi, stále si vykali – ten ale jednoznačně odmítl, že by otcem mohl být on. Sám neměl (a nechtěl) děti, protože je prý mít nemohl. Došlo málem k hádce – ale inteligentní a svých cílů si vědomá mladá žena si uvědomila, že by mohla přijít o možnost dostudovat a panu docentovi se omluvila. Více jí šlo o dokončení studia, než o dítě v jejím bříšku. A protože již nebydlela se svými rodiči (byla jedináček) a nemusela se nikomu se svojí situací svěřovat, rozhodla se, že nikomu nic neřekne. Byla – a je - silná osobnost a dokázala řešit svoji situaci tak, aby jí nedělala problém. A znovu připomínám: její životní filosofie jí nedovolila těhotenství přerušit. Rozhodla se proto řešit situaci po narození dítěte „racionálně". Více jí šlo o dostudování, než o dítě v jejím bříšku. Dokonce se otci dítěte omluvila. Otec dítěte, pan docent, se přeci jen pro jistotu nechal přemístit do zahraničí (je to významný odborník, takže to šlo bez problémů) – a navždy tak se svojí studentkou a s jejím příběhem přerušil kontakty. Vědoma si toho, že pro ni bude lepší nevyvíjet nátlak na otce dítěte, respektovala jeho přání a když jí začalo narůstat bříško, přerušila denní studium, upravila si jméno – stačilo vynechat 2 písmena - a odstěhovala se do míst, kde ji nikdo neznal. Tam pak porodila.

Narodil se jí zdravý chlapec. A ona – ráda, že situace dospěla k ukončení této etapy – hned po porodu odjela s novorozencem do krajského města na druhé straně Čech a odložila tam své dítě v čekárně pediatra. Nechtěla být jeho matkou – měla jiné cíle. A vrátila se ke svému jménu a k dennímu studiu. Nikdo nic nevěděl – ani její rodiče ne, oba měli významné zaměstnání a věnovali se plně své práci s vědomím, že své jediné dceři zajišťují skvělé vysokoškolské studium a bezpečný podnájem – že se o ni tak dobře postarali, že se o ni vlastně již nemusejí starat. Ostatně uzavřeli „rodinnou dohodu: Kdyby něco dělo – řekneš nám." . A ona dostudovala a byla spokojená. Neměla vůbec pocity viny vůči svému odloženému dítěti. Udělala přeci za daných okolností to nejlepší, co mohla – nedopustila se potratu a nechala dítě, které má kvalitní rodiče – pardon: tvůrce - připravené pro život v čekárně dětského lékaře, který se o ně jistě dobře postará...A chápala to i jako svůj dar „tomu dítěti": neporušila svoji životní filosofii a díky tomu otevřela dítěti cestu k matce a možná i k otci, kteří si jej velmi velmi přejí... Takže bude mít jistě vděčné – a odborníky schválené - rodiče... Nelze vyloučit, že to bylo skutečně to nejlepší, co pro ono dítě mohla udělat...

A ano – dětský lékař, v jehož čekárně své dítě po narození odložila, se o ně skutečně dobře postaral. Nejdříve si myslel, že došlo k omylu a „ohlásil věc na policii" – nikoho nevypátrali. Dítě bylo proto „uloženo do kojeneckého ústavu". Byl to mimořádně pěkný a zjevně chytrý chlapec. Okamžitě si mezi personálem vybral jednu zdravotní sestřičku a přilnul k ní. Uměl to dát hezky najevo. Voněla mu – kdo ví, možná voněla podobně jako žena, která jej porodila... Ona zdravotní sestřička si jej také velmi oblíbila – měla sice již dvě dcery ve věku 3 a 5 roků, ale nakonec se po dohodě s manželem rozhodla, že si budou chlapce adoptovat. Její manžel, kolegyně jej nazývaly „hodný trouba", souhlasil: „Budeme mít i kluka!" S manželkou se dohodli, že dcerám řeknou, že jim přinesou brášku. A protože ona zdravotní sestřička měla známé – došlo k adopci okamžitě.

A tam – tam začalo to, proč je podávána tato zpráva: chlapci bylo 5 měsíců, k adoptivní mámě a tátovi okamžitě přilnul a jeho adoptivní rodiče se kvůli němu poprvé pohádali: otec nechtěl, aby dcerám a adoptovanému chlapci bylo sděleno, „že není náš vlastní", matka – pod vlivem rodinně-terapeutických seminářů v kojeneckém ústavu – byla přesvědčena, „že se pravda musí říci, už proto, že mu to řeknou ostatní". Otec (pardon: otčím?, adoptivní otec?), který k chlapci hned přilnul, navrhoval přestěhovat se – a to nejen proto, že chlapec dostal jméno adoptivních rodičů a nemusel tedy nikdo vědět, že není jejich, ale především proto, že v novém prostředí by mohli světu říci, že je „náš vlastní"... Ostatně i ještě malé dcery by mohly dostat zprávu, že máma čekala miminko a že se právě narodilo – už proto, že i babičky a dědečci byli ochotni sdílet otcův návrh, také si malého chlapce oblíbili, byl skutečně velmi roztomilý a dokázal až neobvykle dávat najevo radost z rodičů a prarodičů, kteří si jej osvojili. Adoptivní máma však - pod vlivem seminářů v kojeňáku - nechtěla souhlasit. Díky zmíněným seminářům dostala strach, že lež odhalí někdo z okolí a dcery – vlastně i ono adoptivní dítě – je odsoudí, že jsou lháři a že je po celou dobu podváděli. A tak – poprvé! - došlo k manželskému konfliktu. Byla jím ohrožena celá rodina – protože otec se neuměl hádat. A jelikož matka trvala na svém, že „holkám řekneme pravdu" a táta poprvé v životě pohrozil násilím (proti sobě) – dospěli nakonec (díky matčiným zkušenostem v práci) k rozhodnutí, že navštíví rodinného terapeuta.

A onomu rodinnému terapeutovi pak položili jedinou otázku: „Říci nebo neříci našemu pětiměsíčnímu adoptovanému synovi – pardon: dítěti - pravdu, když nikdo neví, kdo jej porodil a je víceméně zajištěno, že se nemusí dozvědět, že nejsme jeho biologičtí rodiče a že vlastně jsme jeho máma a táta, i když biologicky – logicky nebo nelogicky biologicky!? – to nejsme. A navíc má sestry, které nejsou jeho vlastní, ale které si jej již normálně přivlastnily jako bratra... ?" Tak. Tak – a rodinný terapeut měl zadání. A – a pokračování? Pokračování možná příště...

 

Ohlas 22. aneb Pokoutka

Jeden terapeut, působící ve své profesi již více, než čtvrt století, byl zaskočen radostným sdělením neznámého muže, který se k němu objednal: „Jsem moc rád, pane doktore, že jsem mohl zase přijít k vám." Pan doktor nevěděl, kdo to zase přichází a dokázal se na to zeptat. A onen pán mu připomněl svůj příběh. A doktor věděl hned: je to příběh, který patří k jeho nezapomenutelným z těch stovek a stovek příběhů – nebo případů? - s nimiž měl tu čest (a povinnost) se ve své praxi setkat. A...

...a byl to příběh, který se stal před dvaceti lety, proto se není co divit, že nepoznal svého bývalého klienta... V té době bylo onomu muži 7 roků a žil v rodině velmi úspěšného táty, který byl stále v práci a o svého jedináčka – protože se o něho skvěle starala máma, která byla v domácnosti – se vlastně vůbec nemusel starat. Synovi však táta stále více chyběl – a jednou mu z legrace řekl, že je rád, že jedou spolu „na kalupu". „Kam?" zeptal se tehdy udiveně táta. O to více syn využil toho, co tátův údiv vyvolalo: „Na kalupu," opakoval. A táta – místo, aby zavolal mámu, co se děje – projevil zájem. Předtím ani neměl důvod - chlapec byl vždy bez problémů. Začal si všímat, jak syn mluví. A mimořádně chytrý chlapec - pardon: klapec – poznal, co způsobilo tátovu pozornost. A zkusil to znovu – úspěšně!!! A pak... pak to již používal vždy, když cítil, že táta je zase někde „mimo" (nejvíce ve své práci – a to i když byl doma).

Ale mělo to ještě jeden význam: tátovy reakce na synovo chybějící „ch" donutily reagovat i mámu: nejdříve tátovi říkala, že se chlapec jistě polepší, pak dospěla k nápadu, že to možná říká naschvál – a nakonec, protože se syn stále nelepšil a více a více trval na svém, projevila obavy, zda se nejedná o nějakou „bláznivou nemoc". A táta navrhnul dětského psychologa (vždy chtěl hned vše řešit do maximálních důsledků). S tím máma nejdříve nesouhlasila: „Není blázen!". Táta nesouhlasil s mámou - a rodiče se prvně nekontrolovatelně pohádali. Byl to tak tvrdý konflikt, že máma se slzami v očích na otcův návrh přistoupila. Doufala, jak se později přiznala, že se tak konečně „otevře i brána mezi námi", že konečně bude „mít možnost si postěžovat, jak jsme s manželem málo spolu - a nalézt příležitost ke sdílení", nalézt to, co u svého partnera stále jen hledala a co si dosud omlouvala jeho poctivým zaujetím prací a z jejích výsledků vyplývající skvělou životní úrovní. A její souhlas způsobil něco, nečekaného: manžel jí poděkoval a narychlo – jinak to neuměl – ji pohladil po tváři. Bylo to po svatbě poprvé, co jí takhle poděkoval – předtím na to „neměl čas, podnikal, aby se rodina měla moc dobře". A když se po jeho pohlazení máma rozplakala, nekřičel na ni, jako vždycky, ať „nehysterčí", ale omluvil se jí. Omluvil!!! Máma byla zaskočená. Nevěděla, že manželovi tolik záleží na jejich synovi. A nevěděla to, co nevěděl ani otec: že syn se nevědomky chová tak jak se chová proto, aby si potvrdil, že je pro mámu a tátu důležitý a že jej mají rádi... Matku proto mile zaskočilo i to, že otec měl již vybraného rodinného terapeuta – poradil se u nejlepších odborníků. A dokonce to teď mámě přiznal. Tak. Tak!

Tak – a teď po dvaceti letech přichází za oním terapeutem onen chlapec – možná „klapec"? Je to již dospělý muž, táta dvou dětí. Jeho příběh s „ch" a „h" si pan terapeut připomněl – je tím mile potěšen a překvapen. „A co vás přivádí?" ptá se. „Potřebuji, abyste mi zase pomohl – tentokrát zachránit moji rodinu. Tak, jako jste tenkrát pomohl mým rodičům." Pan doktor se usmál: „Vaši rodiče si tehdy pomohli sami," řekl, „začali hledat cestu a vybrali si odborníky, s nimiž konzultovali o svých možnostech. Dokázali to. I vy jste na cestě, ne?" Přicházející pán radostně přikývl: „Aspoň vidím, že to, proč jsem tady, nemá chybu a ani kybu!" Terapeut s úsměvem souhlasil. A znovu si připomněl, jak byl před čtvrtstoletím obohacen o další dimenzi svého oboru – o jeho psykoterapii...

 

Ohlas 23.: A ohlas na závěr

A na závěr - otázka: Kdy je lež lží a kdy pravdivě ohleduplnou reakcí s terapeutickým efektem? Viz příběh: „Pane doktore," říká mladý muž svému terapeutovi, „přišel jsem poprosit o pomoc mým rodičům. Můj otec dostal zprávu, že jsem tranďák. Řekl mi, že – je-li to pravda – se zabije, protože je to jistě jeho vina. A vím, že táta, potvrdí-li se to, se skutečně zabije. Řekla, pardon: řekl jsem mu, že to není pravda. A on si na internetu našel, že jste terapeut, který pracuje s transsexuály a chce se k vám objednat. Prosím vás, řekněte tátovi, že nejsem tranďák. Že ten, kdo mu to řekl, je možná homosexuál, s nímž jsem se odmítl mazlit, protože jsem normální. Normální jako táta a máma. Prosím! Vy víte, že tranďák – vlastně že žena – žena! - že jsem, ale tátovi to nesmíte říci. Skutečně by se zabil. A já bych to neunesl. A máma taky ne – ostatně také o tom, kdo skutečně jsem, neví. Oba moji rodiče až nenormálně zdůrazňují normalitu. Když byl bolševik normální – byli dobře fungující bolševici, teď je normální být podnikatel, tak úspěšně podnikají. Podle nich je normální jen hetero a ne homo a už vůbec ne trans. Prosím!!! A já vám za to slibuji, že situaci přiměřeně vyřeším – odstěhuji se k jedné ženě, které jsem vše řekl a která je ochotná za přiměřenou cenu hrát, že jsme dvojice. Ostatně vy tu ženu znáte. Ale to nechme na příště... Jen znovu opakuji: až se táta objedná a přijde, odpovězte mu na jeho otázku, zda jsem tranďák, že mě ani neznáte, takže to nejspíše znamená, že nejsem. A můžete si mě objednat. Zachraňte jemu i mně život. Jinak nevím, co by bylo. Mám tátu moc ráda. Nepřežila bych, omlouvám se, že se vracím ke svému skutečnému rodu – nepřežila bych, kdyby se kvůli mně zabil. A vím, že je schopen to udělat. Takže... takže je to – vlastně – teď dost na vás, pane doktore. Táta vám uvěří – doktorům věří, je to pro něho autorita, která nelže. A vy jste vázán i lékařským tajemstvím, že? Děkuji. Nashledanou."

Tak. A co teď?! Dvojtečka:

 

{jcomments on}

Mgr. Ladislava Doležalová - Čeho je moc, čeho je málo v ústavní výchově

 

Sdětmi vyrůstajícími mimo svojí původní rodinu jsem se " pracovně" setkala před lety v rámci práce pro dětské SOS vesničky. Tehdy jsme s kolegyní v rámci víkendových workshopů pracovaly s dospívajícími dětmi poměrně intenzivně, včetně tvorby rodinných map původní biologické a současné "pěstounské" rodiny. Tyto první zkušenosti a zejména pak velká potřeba dětí pátrat a integrovat svoje kořeny a zdroje z původních biologických rodin značně ovlivnily můj pohled na práci s dětmi v jakékoliv formě náhradní péče či výchovy.

Nyní cca dva roky pracuji v rámci neziskové organizace Rozmarýna s dětmi v ústavní výchově, zejména pak s dospívajícími před a po odchodu z DD. Vzhledem k tomu, že jsme v kontaktu s více domovy v Praze a Středočeském kraji a s dalšími organizacemi, které s nimi spolupracují, získala jsem poměrně slušný přehled o nabídce a možnostech péče, která je těmto dětem poskytována.

Ve většině zařízení jsou děti poměrně dobře zásobeny informacemi o základních oblastech, které budou po odchodu potřebovat - tj. vzdělání, práce, bydlení, finance, rodičovství. Informace se k nim dostávají nejen v rámci domova, ale i formou zážitkových víkendů, které pořádají různé organizace např. ve středočeském kraji život na nečisto. Dětský domov běžně pomáhá najít dětem ještě před odchodem bydlení, někdy též i práci. Spolupracují přitom často opět s neziskovým sektorem nebo se soukromými dárci či dobrovolníky. Velká část zařízení se též snaží o získání startovacích bytů pro své odcházející dospělé, čili poskytnou jim jakýsi přechodový prostor, kdy již jsou vystaveni nárokům samostatného života, ale ještě mají jakou si podporu či částečnou ochranu. Celkově si v zařízeních uvědomují, že jejich děti jsou nuceni se stát dospělými daleko dříve neš děti z běžných rodin i riziko selhání, které tento stav nese. Samozřejmě mezi jednotlivými zařízeními jsou rozdíly, velký vliv hraje zejména poloha zařízení. Domovy v zapadlých koutech republiky, kde chybí další podpůrná síť jako např. domy na půl cesty, kde je nouze o práci i pro stálé obyvatele regionu mají situaci daleko těžší než např. zařízení v Praze či středočeském kraji.

Co mi však v ústavní péči chybí a popravdě řečeno, co jsem měla možnost letmo nakouknout, tak nejen v ústavní péči, je péče o nitro dětí, tj. možnost a prostor pro hojení veškerých šrámů, mnohdy hodně hlubokých, které si děti do domova přinášejí. Ne všechny domovy mají k dispozici psychologa a když, tak na velmi malý úvazek, bez prostoru kontinuálně s dětmi terapeuticky pracovat. Chybí spolupráce se zdravotnickým systémem a to zejména s ambulantními zařízeními. Zdravotnický systém se většinou využívá až na hašení problému typu poruch či chování hrubě narušujícího chod zařízení, tzn. dítě se odešle na pobyt do dětské psychiatrické léčebny, ale ve většině případů se vrací zpět do domova a možnost následné ambulantní psychoterapeutické péče je mizivá. Vychovatel už jen díky kontextu jeho role, tj. zajištění v první řadě výchovy (tj. od učení mnohdy základním dovednostem u malých dětí po dohled nad vzděláváním a praktickou přípravou na samostatnost u straších) může takovou péči zajistit jen velmi obtížně. Ve velké většině na to nemá ani vzdělání a dovednosti - nějaká forma psychoterapeutického výcviku je spíše výjimkou než pravidlem. Zvláště bolestně vnímám tento nedostatek právě v oblasti původních rodin dětí, jejich kořenů a identity. Když se zpětně vracím k prvním zkušenostem s dětmi v SOS vesničkách, tak i v DD vnímám u dětí velkou potřebu vyrovnat se se svou historií, začlenit do ní své rodiče, a to jinou formou než v podobě ďáblů či idealizovaných andělů. Bohužel zde často naráží na obtíže ze strany vychovatelů, kteří jsou nuceni s jejich rodinami nebo některými členy rodiny komunikovat- řešit konflikty a problémy spojené s běžným provozem jako jsou pozdní návraty z víkendů doma, nevhodné dárky zasílané dětem (např. alkohol), sliby, které rodiče nakonec nesplní a potýkat s i s dalšími důsledky toho, že rodiče dětí z domova neumí nebo nezvládají plnit svojí úlohu. Z pohledu vychovatelů, kteří mají ve velké většině k dětem úzký vztah, jsou pak biologičtí rodiče někdo, kdo jejich děti strhává na zcestí, komplikuje jim život, kazí jim šanci na štěstí, ale i "kazí jim - vychovatelům - jejich práci". Někteří z nich pak často v dobrém úmyslu nebo i z prosté beznaděje nabádají děti, aby  nebyli jako jejich rodiče, někteří se snaží zachovat neutralitu, ale z jejich postoje děti cítí nesouhlas, naštvanost či degradaci jejich původních rodin. Když k tomu přidáme ještě debaty na odborné platformě, zda kontakt s biologickými rodinami podporovat či naopak je ze života dětí vymazat, zjistíme, že atmosféra pro pátrání a hovory o tom, jací vlastně moji rodiče byli a jaký jsem tedy já, jejich potomek, není příliš příznivá.Když se tedy vrátím k tématu mého příspěvku, tj. čeho je málo v ústavní péči pro děti a dospívající, tak je to opravdu málo prostoru pro bezpečné pátrání po tom, kdo byly moje rodiče, co jsem do nich "dostal", co z toho chci mít jinak než měli oni, co si naopak chci nechat. Zvláště pak ony pozitivní zdroje z biologické rodiny považuji za velmi důležité. Drtivá většina dětí totiž ví moc dobře, co udělali jejich rodiče špatně a jaké měli chyby, ale málokdo si je vědom, co ve svých, i když mnohdy velmi nefunkčních rodinách dostal dobrého. Takové spojení s pozitivními zdroji, vědomí, že věci nejsou černé a bílé a lidé nejsou buď andělé nebo ďáblové, je dle mého velmi důležité pro budování pocitu vlastní hodnoty a ceny. A toto vědomí vlastní ceny, pozitivní sebeobraz, sebeúcta nebo jakkoliv to chcete nazvat, je z mého pohledu jedním z nejdůležitějších faktorů hrajících roli v tom, zda dítě další život zvládne směrem ke své spokojenosti, radosti nebo směrem k přežívání za pomoci různých spíše patologických vzorců zacházení se životem, jak to dělali jeho rodiče. Běžné rodiny mohou vyhledat se svými obtížemi odbornou péči, docházet na rodinná sezení, v atmosféře bezpečí a podpory pátrat a hledat nová řešení. Děti z domovů tvoří se svými vychovateli, ale i se svými biologickými rodiči také jakési velké rodiny, bohužel se ve většině případů musí se svými obtížemi potýkat sami, tak jak to umí a mohou řešit. A já bych jim v tomhle pohledu přála stejnou péči jako běžným rodinám venku.

---

Mgr. Ladislava Doležalová (1974) - vystudovaná psychologie FFUK, pracuje v modelu růstu V. Satirové - děti, dospívající, dospělí, rodiny, aktuálně zaměstnána na částečný úvazek ve FN Motol a v neziskové organizaci Rozmarýna o.p.s.