Super User
Gjuričová Šárka, Kubička Jiří: Otázky rodičovské autority 1
Ukázka z knížky Gjuričová, Kubička: Rodinná terapie, systemické a narativní přístupy, Grada 2009
Autorita bývá chápána jako oprávnění užívat moc. Podle Maxe Webera je legitimní autorita uznaná jak tím, kdo vládne, tak tím, komu vládne. Jako autorita se uvádí také „schopnost osoby...vést určitý životní styl jiné osoby nebo skupiny"...a naopak „Přijmout vzorce životního stylu jako výsledek autority se nazývá poslušnost.1". Neznalost a strach jsou příbuzní násilí: lidé po něm sáhnou, když si nevědí rady, když se obávají ztráty důstojnosti, tváře, potřebují potvrzení. V diskusi o uzákonění zákazu tělesných trestů někteří odborníci varují před oslabením rodičovské autority. Položme si otázku, jakou podobu rodičovská autorita vůbec může mít?
Autorita rodičů, daná faktem rodičovství a zákonné zodpovědnosti, představuje legální a tradiční pojetí autority; tvoří vždy kontext vztahu rodič dítě. Vedle něj se ale může vyvíjet také autorita, kterou v daném vztahu rodič přímočaře neuplatňuje. Autorita rodiče se vyjednává se v dialogickém vztahu, který se s vývojem dítěte mění. Dítě uznává rodičovské vedení a samo se cítí rodiči respektováno. Nejpozději v dospívání dětí je však právo rodičů řídit dítěti život výrazně zpochybněno. Ani rodiče, kteří ve výchově uplatňují demokratické prvky, se s touto změnou nesmiřují snadno: dospívající odmítnou vyhovět, dělají samostatná, často riskantní rozhodnutí, rodiče reagují zprvu z bezradnosti nepřiměřeně, začnou však vyjednávat s mladým člověkem jinak. V autoritativních rodinách může být taková změna obtížná, „neposlušnost" dítěte je pro identitu rodiče krajně ohrožující, a v těchto podmínkách se pak může rozvíjet vážná vztahová krize a násilí.
Pan Železný se v napětí nejistě usmíval, paní s kamenným výrazem hleděla do země, jen devítiletá Dita se pozdravila s bratrem vlídně, bylo vidět, že se vidí rádi. S Robinem se zbytek rodiny setkal poprvé po třech týdnech. Tehdy skoro šestnáctiletý Robin napadl otce, nato ho vyhodili z domova a víc domů nesmí. Otci poté zavolala sociální pracovnice kvůli penězům pro Robina a tak vědí, že Robin bydlí na internátě; na sociálním se domluvilo i setkání s terapeutkou.
Otec vysvětlí, že Robin měl vždycky svou hlavu; v posledních letech, co se přestěhovali ze vzdáleného města, byl vysloveně vzpurný a neposlušný. Rodiče se potýkali se změnou zaměstnání, otec býval déle v práci, k tomu Dita začala chodit do školy; nikoho zde neznali, potřebovali, aby starší syn rodičům pomohl. Místo toho otec denně slyšel od matky stížnosti, které měl řešit. Pak přišly stížnosti i ze školy, báli se, že ho z učení vyhodí. Trestali, zpočátku byly i výprasky, zakazovali, kapesné mu vzali, nic na něj neplatilo, bití už v poslední době nechali. Byli bezradní. Robin provokoval matku, už z něj byla zdeptaná. Třeba si stříhal nehty na nohou v pokoji, při jedné takové drzosti mu dal otec facku, Robin se prý na něj vrhl a matka volala policii.
Násilí syna vůči otci je překročením široce přijímaného tabu a vyvolává morální pozici odmítání; úcta k rodičům nepatří jen ke křesťanskému desateru, má obecnou závaznost.
I když otcův příběh zdůrazňoval, jak se Robinovo chování nemotivovaně zhoršovalo, nešlo přehlédnout, že v příběhu měli rodiče nezanedbatelnou roli.
Zastavme se chvilku u povahy tohoto konfliktu. Gregory Bateson ukázal, že
konflikty se vyvíjejí s využitím stejného vzorce chování a tím může být jejich vývoj destruktivní: buď se vyvíjejí komplementárně, modelem je třídní boj, k eskalaci ve vztazích dochází například tak, že jedna strana reaguje na podrobivé chování tím, že zvyšuje nároky, anebo symetrickým způsobem, jehož modelem jsou závody ve zbrojení, každá ze stran
reaguje vždy na protivníkovo chování obdobným způsobem, dochází k eskalaci konfliktu a nebezpečnému vyostřování. Komplementární strany však nejsou mocensky vyrovnané, kdežto symetrické víceméně jsou.
Vztah dítěte a rodiče je svou podstatou komplementární: dítě se vyvíjí, rodiče jsou zodpovědní za jeho výchovu. V případě Robina a jeho rodičů i konflikt mezi nimi měl tuto podobu: rodiče trestali zlobení, Robin tresty přijímal a zlobil dál - a ten vývoj měl eskalující průběh. Otec dospívajícího Robina uhodil v době, kdy už bití v rámci výchovy nebylo užíváno a Robin to odmítl jako výchovný zákrok přijmout. Překročil úzus vztahu rodič - dítě a problematickým způsobem porušil pravidlo o právu rodiče použít tělesný trest. Z jiného hlediska ovšem byla Robinova reakce symetrická – reagoval na otcovo násilí dospělým násilím.
Otázka, jak řešit konflikt a hledat změnu pravidel ve vztahu dospívajích dětí a rodičů, je složitá a nemůže mít jednoduchou odpověď. Právě proto má tento typ konfliktu významný statut: jde o konflikt změny pravidel par excellence. Dospívající dítě a rodič mohou vyjednat symetrické partnerství, ale může také dojít k úplnému přerušení vztahu. A toto riziko v rodině Železných bylo.
Vraťme se k úvodnímu setkání se Železnými. Otec s povzdechem poznamenal, že peníze je to jediné, co Robina ohledně rodiny zajímá, ale přece jen se na něj přímo obrátil, jestli už peníze má. Robin zatím mlčel, teď dokázal klidně odpovědět, a k tomu přidat, že ho mrzí, co se stalo; a že chodí na brigády, aby si přivydělal. A že by se chtěl potkat s Ditou. Paní Železná se ještě ani nedokázala na syna podívat, vyložila, že má Dita hodně školy, kroužků...dala najevo, že setkání dcery se synem nepodpoří. Pan Železný se zeptal Robina na školu, dozvěděl se, že to má trochu nahnuté, ale pod kontrolou.
Sezení plynulo a bylo zřejmé, že o blížících se vánocích sami nezačnou. Bylo mi jasné, že se pak všichni a zvlášť rodiče budou nejspíš cítit špatně. V té chvíli jsem měla však zlost hlavně na paní Železnou, zcela v souladu s genderovým stereotypem o zodpovědnosti matek za emoční pohodu dětí; jak může být tak tvrdá na své šestnáctileté děcko, které se v té složité situaci snaží? A zeptala jsem se, zda někdo uvažuje o setkání kolem svátků; s vědomím, že otázka je návodná a že není možné, aby každému z nich netrčela v hlavě. Robin řekl, že by chtěl dát Ditě dárek a nato paní do kouta oznámila, že Dita bude mít za týden svátek, mohli by zajít k Mc Donaldovi. Bylo zřejmé, že víc vánočních setkání se zde nedomluví.
Víc se jich ani nekonalo, ukázalo se při lednovém setkání. Co jsme se neviděli, uvědomila jsem si, že paní Železná mluvila málo a musí mít mnoho nevysloveného. Kladla jsem si otázku, jak souvisí to, co zatím nemohla říct, s mými kritickými pocity vůči ní. Uvědomila jsem si, jak málo sociální opory tato rodina po přestěhování měla, jak bezradní a stresovaní museli být...Dozvěděla jsem se, že Robin odjel nakonec na vánoce k babičce z maminčiny strany, zavolal a hned ho pozvala. Podle otce babička vždycky na Robina držela, kazila ho. Teď babička zase nemluví s nimi.
V té chvíli paní prolomila emoce za nezúčastněnou maskou: její matka ji vždy komandovala, v dětství bylo všechno na povel. I do výchovy Robina chtěla zasahovat; podle ní s ním dělala všechno špatně. Odstěhovali se, aby se z toho dostala, i po třech letech jí to matka pokaždé do telefonu vyčte; a teď z ní udělala krkavčí matku. Paní Železná má slzy v očích, tak jako ona vychovávat nechtěla, chtěla vyjít podobrém, když ale Robin neposlouchal, co mohla dělat? Napadlo ji dokonce, že by šli na psychologii, ale bála se, že by ji tam také kritizovali.
Příběh paní Železné o vlastní autoritářské matce, která se možná snažila opravit svou výchovu tím, že kritizovala výchovu své dcery, Robin zřejmě ještě neslyšel, bylo znát, že na něj působí. Také terapeutce dával možnost porozumět maminčině úsilí, pravda neobratnému, ve výchově a jejímu hlubokému pocitu selhání. Snad mohla paní Železná tentokrát zažít empatické porozumění svému příběhu; možná takovou zkušenost zatím neměla. Po tom sdílení něco z odmítavé ztuhlosti paní zmizelo, dokázali si s Robinem vyměnit pohled a pak se maminka opatrně o syna zajímala, zeptala se na Robinův volejbal. Ukázalo se, že je to pro ně dva silné téma, maminka také závodně hrála. Můžeme mluvit o tomto sdílení a s touto podporou se Robin odhodlal k důstojnému a dospělému kroku sblížení s rodinou - pozval je na zápas a Dita bez okolků pozvání přijala za všechny. Rozpaky ve vztazích to neprolomilo. O terapeutická setkání nicméně stáli všichni, bylo zřejmé, že chtějí sblížení; dělo se však zdrženlivě, jakoby si dávali najevo, že vztah, který hledají, bude už mít jinou povahu, nežli dřív. Robin při škole brigádně pracoval, rodiče mu dávali jen určenou částku; on si o víc neřekl a to jim imponovalo. Na oba prázdninové měsíce Robin plánoval brigádu, internátní bydlení nebylo k dispozici, bydlel na tu dobu doma, z obou stran chtěli zkoušet, jak to půjde. Po prázdninách se setkáváme znovu, maminka sama začne, že Robinovi nabídli, aby bydleli spolu i dál. Dita myslí, že jsou všichni rádi, že je zase s nimi a máma nejvíc. Na mamince není radost nijak poznat, všimnu si, a paní se hezky usměje, lidi jí to prý říkají, ale je moc ráda. Paní Železná chce přidat něco k vyprávění o své matce; její máma k nim přijela v létě vůbec poprvé, co zde bydlí. Prý se babičce líbilo, jak to v bytě mají udělané, řekl zde Robin a podíval se na mámu; paní Železná to slyšela nejspíš teď poprvé, červená se a září. Rekapitulujeme, v čem se změnili sobě navzájem. Všichni vypadají slavnostně a hledání slov příběhu, v němž může zaznít uznání, působí jako obřad. Tatínek měl poslední slovo: „Robin dospěl a mám dojem, že my rodiče taky".
Pavla Skasková: Cesta k mateřství (kazuistika Kláry)
Šestnáctiletou Kláru do našeho zařízení přivezla sociální pracovnice z výchovného ústavu. Dívka byla na konci šestého měsíce gravidity a stávající výchovný ústav nemohl poskytnout pro Kláru a její dítě vhodné podmínky. Součástí našeho pracoviště je specializované oddělení pro nezletilé matky. Tam měla být Klára po absolvování vstupního psychologického rozhovoru a zdravotní prohlídky ještě týž den přijata.
Při bližším seznámení se s dokumentací dívky jsem zjistila, že Klára od svých tří let vyrůstala v dětském domově. Byla odebrána matce pro nevyhovující podmínky a zanedbávání péče, ještě spolu se svou o pět let starší sestrou Lenkou. Matka se o Kláru ani o Lenku příliš nezajímala, dcery navštěvovala jen občasně, mnoho slibovaných návštěv neuskutečnila. Postupně už sestry svou matku neviděly vůbec. Poslední setkání s matkou Klára datuje do svých šesti let, od té doby nemá o matce žádné informace. Matka byla soudně zbavena rodičovské zodpovědnosti. Vlastního otce nezná, rodiče nebyli manželé, po narození Kláry se s matkou rozešli. I on byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Klára vyrůstala v DD, v době dospívání se u ní začaly projevovat výchovné problémy, v 8. třídě ZŠ začala chodit za školu, několikrát z DD utekla. Proto pracovníci DD požádali o rediagnostický pobyt v dětském diagnostickém ústavu. Odtud po asi dvou týdnech spolu s další dívkou utekla. Na útěku byla více než rok a půl. Byla zadržena při cestování bez platného jízdního dokladu a předána Policii ČR. Následně ji dětský diagnostický ústav přemístil do výchovného ústavu, zde byla asi měsíc a půl. Následovalo přemístění na naše pracoviště, aby se mohla na specializovaném oddělení lépe připravovat na své mateřství, celodenně se setkávat s ostatními maminkami a přirozeně se tak zapojit i do péče o jejich kojence či batolata.
O otci budoucího dítěte, Jirkovi, byly v dokumentaci jen chabé údaje, toho času měl být několik dní ve vazební věznici, je mu 28 let a je svobodný. Vztah Kláry a Jirky trval asi rok.
1.SETKÁNÍ
S Klárou jsem se poprvé setkala během tzv. vstupního rozhovoru. Tento rozhovor kromě anamnestických informací od klientky mapuje její interpretaci důvodů vedoucí u k umístění na našem pracovišti, její očekávání, představy, apod.
Dívka líčila příběh „ústavního" dítěte, o vlastní rodině, kromě své starší sestry (Lenka byla od svých 13-ti let v jiném výchovném ústavu než Klára), se spontánně nezmiňuje, jako nejbližší líčí vztah k Jirkovi. S Jirkou chodila již rok, seznámila se s ním v době, kdy byla na útěku. Ujal se jí, choval se k ní láskyplně, takový vztah, přijímající a nehodnotící, nikdy předtím neprožila. O Jirkovi nepadla ani jedna negativní poznámka. Klára jen v náznacích uvádí, že v době svého útěku se zdržovala v Německu, kde provozovala prostituci. Jirka byl v této věci nějak zapleten. V době útěku, ale i po něm se Klára snažila navázat kontakt se svou starší sestrou. Lenka je již dvojnásobnou matkou, žije s manželem v menším městě. Lenka Kláře slíbila pomoc, slibovala, že požádá kurátorky, aby ji Kláru svěřili do péče. Reálné kroky však doposud neučinila. Klára ji omlouvá, že má stejně malý byt a malé děti, nastěhuje se k ní až po své zletilosti. Překvapující (resp. na první dojem) bylo ale její hodnocení mateřství. Očividně s ní nikdo předtím o prožívání svého těhotenství nehovořil. Jako první informaci slyším, že se na roli matky cítí nepřipravená, nemá dítěti co nabídnout, obává se, jak to zvládne, bojí se porodu i toho, jestli se bude umět o dítě postarat. Jirka o jejích pocitech neví, je o 12 let starší a těší se na svého prvního potomka. S velkými obavami z mé reakce nakonec své hodnocení aktuálních pocitů shrnuje, že vážně uvažuje o tom, že dá dítě (v té době ještě neznala pohlaví dítěte) k adopci. Když jsme si vysvětlily, že její jakékoli rozhodnutí budu(deme) respektovat, své úvahy podporuje výčtem nejistot z budoucnosti, nejsilnější obavy v ní evokovala představa, že by její dítě taky skončilo v ústavu. Úvodní sezení zakončujeme dohodou, že dnešním dnem nepůjde Klára na oddělení pro nezletilé maminky, ale připojí se ke skupině dívek, které začínají běžný pobyt. Loučíme se se slovy, že se budeme pravidelně scházet a zkoušet společně hledat nejpřijatelnější řešení.
POZNÁMKY K 1. SETKÁNÍ
Prožívání Klářina těhotenství se ukázalo jako téma, které dívka chtěla s někým sdílet a prožívala silné pocity viny, když si „dovolí" uvažovat i o tom, že by dítě dala do adoptivní péče. Můj postoj, kterým jsem se jí snažila podpořit v jakémkoli rozhodnutí a nehodnotit její úvahy, pomohl navázat atmosféru důvěry. Když jsem si skládala střípky jejího příběhu, uvědomila jsem si, jak výrazně se dívce za posledních několik měsíců zcela zásadně změnil život. Jaké velké obavy ji musely doprovázet, když ji ani tušené těhotenství nepřimělo vyhledat lékařské vyšetření. Těhotenství bylo potvrzeno až po jejím zadržení policií. Byla ve 4. měsíci těhotenství, možnost interrupce již nebyla možná. Kláře se tedy ve velmi krátké následnosti zcela změnil životní prostor. Po roce a půl na útěku se najednou ocitla v cizím ústavu, byla potvrzena její gravidita, byla pryč od přítele... Po asi dalších šesti týdnech přišly zase další zásadní změny. Přítele dle jejího soudu zničehonic zatkli, po výslechu převezli do vazební věznice a ji zase do jiného ústavu... Byli v jednom městě, bez možnosti komunikace. Napadá mě, zda Klářiny dnešní úvahy o adopci nejsou jen zoufalou reakcí na rychlé zvraty v jejím životě, nevidí žádnou perspektivu, očekávala, že brzy s přítelem založí rodinu, požádá soud o umožnění sňatku a budou bydlet společně s jejich dítětem. O svých obavách a úvahách se s ním nestihla podělit. Nebo jde o Klářinu zralou úvahu, že je opravdu pevně přesvědčena, že péči o novorozeně nezvládne? Jak moc v sobě vidí svou vlastní matku? Chce svému dítěti nabídnout „ lepší" život, než jaký prozatím ona sama poznala?
2.SETKÁNÍ
Klára reflektuje první dny pobytu, vyjadřuje relativní spokojenost. Mrzí ji, že se jí sestra ještě neozvala, ačkoli jí napsala dopis s novým kontaktem na sebe. Ptám se, co si myslí, že si Lenka myslí o jejím těhotenství a mateřství. Klára cítí, že by ji sestra mohla v mnohém s výchovou poradit, ale není si jistá, jak by reagovala, kdyby své dítě předala do adoptivní péče. Další téma, které při setkání reflektuje, jsou obavy z reakcí ostatních klientek, pokud by se třeba dozvěděly, že se její úvahy ubíhají směrem k silné ambivalenci. S Klárou zkoušíme „nahlas" uvažovat, co by se vlastně v té situaci stalo, co by si jiné dívky vlastně mohly myslet. Klára přemýšlí i o tom, jestli by se s nějakou klientkou o tom dalo mluvit či raději ne. Dívka dochází k přesvědčení, že by si o tom vlastně docela ráda pohovořila, jen zatím ještě nenavázala takový kontakt. Mluví o tom, že by to vlastně pro ni bylo o hodně lehčí, kdyby ostatní lidé znali její úvahy, než kdyby se to pak dozvěděli až po porodu. Zároveň i nadále reflektuje přetrvávající pocit viny a strach z odsouzení.
POZNÁMKY KE 2. SETKÁNÍ
Po druhém kontaktu mám pocit, že Klára potřebovala někým připustit, že rozhodnutí k adopci je vůbec možné řešení situace. Napadá mě, že obavy ze „zatracení" mohou souviset s jejím postojem k vlastní matce. O ní doposud nebyla řeč. Jak vychovatelky v DD a jiní dospělí o její matce hovořili? Jak si Klára představuje svou vlastní matku, jaké má o ní fantazie? Jak těžké pro ni musí být vědomí, že její vlastní matka byla zbavena rodičovské zodpovědnosti? Její dítě vlastně asi ani svou babičku nepozná. Možná se Klára srovnává se svou starší sestrou. S Lenkou se po mnoho let nevídala, ale teď o ní hovoří jako o zodpovědné matce. Co když sestru zklame? O čem si vlastně Klára mohla ve svém dosavadním životě sama rozhodnout? I ten útěk z ústavu vlastně nebylo pouze její rozhodnutí, utekla ještě s jednou další klientkou, která útěk delší dobu plánovala. Možná bychom při dalším setkání mohly o otázce rozhodnutí a rozhodování hovořit.
3.SETKÁNÍ
Klára žádá o setkání mimo plánovaný den. Špatně spí, v noci se jí zdá sen, kterému nerozumí a má z něj strach. Je asi v nemocnici, stojí u velké postýlky, kde leží několik úplně stejných miminek a ona pláče, neví, které dítě je její. Hovoříme o tom, co si myslí, o čem může takový sen vypovídat. Klára mluví nejprve o tom, že neví, chce ode mě „výklad snu". Povzbudím ji, aby zkusila sen převést na němý film, na který by se dívala a zkusila mluvit o tom, co vidí, o čem ten film může být. Klára zkusila nastínit téma, že by vlastně své dítě nemusela mezi ostatními poznat, že v sobě „nemá ten správný mateřský instinkt", že ještě stále neví pohlaví svého dítěte a vlastně ani neví, jestli to chce vědět. Dále zkoušíme mluvit o tom, jestli se dají vůbec všechny sny nějak vysvětlit, jaké sny by si přála, aby se jí zdály a jestli si pamatuje na nějaký příjemný sen. Sezení ukončujeme, rozmlouvám o tom, že když celé dny přemýšlí o tak těžkém tématu, jaké pro ni její mateřství znamená, že je normální, že se téma vloudí i do snů.
POZNÁMKY K 3. SETKÁNÍ
Kratší, podpůrné setkání. Moc často o snech s klientkami nehovořím, i pro mě to byla dost nová situace. Napadá mě, že když nemohla ve snu své dítě poznat, tak kdyby se Klára rozhodla předat dítě k adopci už v porodnici, tak by taková situace mohla nastat i reálně. Bylo by to pro ni lepší nebo horší, kdyby dítě nikdy neviděla? Zatím mám pocit, že je Klára racionálně více rozhodnuta k adopci, ale emocionálně prožívá mnoho ambivalencí.
4.SETKÁNÍ
Dnes Klára na úvod oznamuje, že se rozhodla, že už je pevně rozhodnutá, že dítě svěří do adoptivní péče. Zajímá se o konkrétní právní i praktické otázky. Jediné, co k úplně definitivnímu rozhodnutí potřebuje, je oznámit své rozhodnutí Jirkovi. Jirka je stále ve vazební věznici, veškerá korespondence je kontrolována a je k němu doručena se zpožděním až tří týdnů. To Kláru štve, myslí si, že má právo mu takové rozhodnutí sdělit osobně.
Jirkovi už napsala několik dopisů, ještě nedostala odpověď. Prodlevu si však vysvětluje zdržením ve věznici. Dnes se více rozhovoří o Jirkovi. Nechápe, proč ho dali do vazby, tvrdí, že nevěří, z jakých trestných činů je obviněn (pravděpodobně jde o šíření a prodej návykových látek a kuplířství). Jako svědkyně při výslechu policie odmítla proti němu vypovídat. Má ho moc ráda, ale, co kdyby ho opravdu odsoudili a on byl propuštěn až by jejich dítě chodilo do školy. Kde by do té doby byla? Sestra ji sice už dvakrát volala, ale u ní i s dítětem nemůžou být.
Požádám Kláru, aby si představila, že na vedlejší židli sedí Jirka, co by mu teď chtěla říct? Klára je v rozpacích. Nejprve tedy hovoříme o tom, co píše Jirkovi v dopisech. Poté ji znovu pořádám, jestli by nezkusila něco Jirkovi říct, jakoby ti seděl s námi. Klára tentokrát souhlasí. Omlouvá se mu, chce, aby ji pochopil, že je mladá a musela by své dítě vychovávat aspoň rok do své zletilosti v ústavu. Řekne mu, že chce dát své dítě k adopci. Pak požádám Kláru, aby zkusila Jako Jirka odpovědět. Mluví trochu zklamaně, těšil se, že bude otcem, ale chápe ji. Klára odchází s rozhodnutím, že napíše Jirkovi další dopis, kde mu své rozhodnutí vysvětlí.
POZNÁMKY K 4. SETKÁNÍ
Napadá, mě, jak to vlastně Klára má s důvěrou v Jirkovu nevinu. Na jednu stranu je k němu loajální, odmítá vypovídat, na druhou stranu je téměř přesvědčena, že bude odsouzen. Co může Kláře v této situaci být nápomocno? Je pro ni výhodnější, kdyby přítele opravdu odsoudili a adopce by byla pro ni snadnější? Kdo blízký by pak Kláře zůstal?
5. SETKÁNÍ
Klára dostane dopis od přítele, zde ji líčí, jak se těší na jejich dítě, že mu ta myšlenka pomáhá „přežít" vazbu. Klára zkouší kontaktovat advokáta přítele, zda by nemohl zařídit osobní schůzku. Vyjádřil jí pochopení, ale návštěvu neslíbil. Dívka se navíc dozvídá, že je přítel obviněn z více trestných činů. Klára dnes přemítá o tom, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla, že dítě vychová. Zajímá se o podmínky pobytu na oddělení pro nezletilé matky. Ptám se jí, jak si vysvětluje, že je dnes otevřenější k možnosti vychovávat dítě. Vysvětluje to trochu dopisem od přítele, ale i návštěvou u gynekologa, kde se dozvěděla, že se narodí holčička. Trochu jí vyplašilo sdělení lékaře, že je holčička zatím dost maličká. Chce teď dobře jíst a „myslet pozitivně", aby dítě nabíralo váhu. Znovu Kláře připomínám, že její jakékoli rozhodnutí budeme respektovat. Že je teď dítě volá po dobré výživě a pohodě a to jí může poskytnout, ať bude pak její následná volba jakákoli.
POZNÁMKY K 5. SETKÁNÍ
Dnes Klára poprvé hovoří o dítěti osobněji. Určitě to ovlivnilo i zjištění pohlaví. Následné obavy o zdraví dítěte jí možná pomáhají představit si reálně, že ve svém nitru nosí život. Není to jen zvětšující se břicho, se kterým si neví moc rady. Už jsou dvě – já a holčička. Mluví i o aktuálních potřebách dítěte, nejen o jeho budoucím prožívání. Ale jakou roli zde bude hrát otec dítěte? Uvažuje podobně jako jeho přítelkyně nebo si podobné úvahy nechce připustit. Co by chtěl své budoucí dceři říci?
6. SEZENÍ
Klára relativizuje své rozhodnutí k adopci. Sice o ní po večerech přemítá, ale už si s tím tématem spíš „pohrává". Potřebuje ujistit, že se na ni nebudeme zlobit, když se rozhodne dceru vychovat. Žádá o potvrzení, že není sobec. Požádám Kláru, aby popřemýšlela, jestli ji někdo napadá, kdo by si to o ní mohl myslet. Nikdo ji nenapadá, spíš by si někteří mohli říci, že si zkazila mládí. Má strach, jestli se jí nebudeme pořád ptát, jak se rozhodla, že to pořád mění. Ujišťuji ji, že si umím představit, že své rozhodnutí do porodu ještě několikrát může klidně změnit.
POZNÁMKY K 6. SETKÁNÍ
S blížícím se termínem porodu je pro Kláru snadněji představitelné, že se stane matkou. Na dalším sezení bude asi třeba ji podpořit v roli matky. A co porod? Obává se něčeho? V čem jsou její obavy z péče a výchovy jiné než při prvním setkání?
7. SETKÁNÍ
Dívka má další zprávy od přítele, nejsou moc povzbudivé, nějaká svědkyně vypovídala proti němu. Klára byla opět u lékaře, lékař má obavy, že by mohla porodit asi o 4 týdny dříve, než je plánovaný termín porodu, hospitalizaci ale zatím „nenaordinoval". Klára už chce mít porod za sebou, bojí se moc bolesti. Navíc se cítí unaveně, má „divný nálady". Klára žádá o přesun na oddělení pro nezletilé maminky, chce se od nich co nejvíce naučit, aby jí vše ukázaly a poradily. Hovoříme o změně, kterou bude pro Kláru představovat další stěhování.
POZNÁMKY K 7. SETKÁNÍ
Dnes je Klára orientována na blížící se porod, o adopci již spontánně nehovoří. Vypadá to, jako by chtěla dohnat ztracený čas úvah o adopci. Klára má pochopitelné obavy z péče o kojence – nemá žádnou zkušenost s kojenci, nikdy nedržela dítě v náručí....
8. SETKÁNÍ
Klára ventiluje pocity viny, za to, že vůbec uvažovala o adopci. Stydí se. Snažím se ji podpořit, po celou dobu se rozhodovala velmi rozumě a že v tak složité situaci, v jaké byla ona, se v životě ocitá jen málo lidí. Mluvíme dále o tom, co pro ni znamená zodpovědnost. Na oddělení pro mladistvé maminky se jí líbí, hezky hovoří o dalších dětech, líčí pomoc s koupáním jiné mamince. Představuje si, až bude koupat Veroniku.
POZNÁMKY K 8. SETKÁNÍ
Dívka poprvé mluví o dítěti jako o Veronice, péče o dcerku je pro ni už představitelná, konkrétní. Mnoho odvahy ji dodala možnost bydlení společně s dalšími maminkami.
9. SETKÁNÍ – DALŠÍ SETKÁNÍ
Klára porodila zdravou holčičku. Během dalších sezení se soustředí jen na ni. Je ráda, že se rozhodla ji vychovat. Trochu ji trápí, že stále nemá dostatek informací o příteli, ale již se tím tolik nezaobírá. Chce být co nejlepší maminkou. Občas se cítí nejistě, neví, přesně, jak reagovat na to, když Verunka pláče, bojí, se, že něco zkazí. Celkově však převažuje pozitivní hodnocení v roli sebe jako matky.
Domlouváme se, že další setkání bude iniciovat v případě potřeby.
Veronice jsou nyní 3 měsíce, Klára mě vyhledala dvakrát, jen pro opětovné ubezpečení, že je ráda, jak to dopadlo.
REFLEXE TERAPEUTICKÉHO PROCESU:
Práce s Klárou ve mně vyvolávala mnoho otázek. Můžu ji být jako zatím bezdětná psycholožka něčím užitečná? Možná právě tato skutečnost (na otázku dětí se mě ptala při druhém setkání) ji pomohla v tom, že postupně opouštěla myšlenku, že ji budu odsuzovat. K otázce vlastního mateřství či adopce se, v kontextu svých osobních životních událostí, ať již v dětství nebo aktuálně prožívaných, stavěla velmi racionálně. Myslím si, že k definitivnímu rozhodnutí potřebovala zažít pocit vlastní volby (v minulosti neměla příliš příležitostí) a teprve po zjištění pohlaví dítěte a přiklonění se k rozhodnutí dceru vychovávat, o dítěti hovořila jako o konkrétním stvoření.
Mnoho otázek však ve mně budí budoucnost Kláry a její Veroniky, když bude Veronice rok, opustí spolu výchovné zařízení.... Myslím si však, že i na této otázce můžeme s Klárou opět společně pracovat.
PhDr. Pavla Skasková, absolventka PedF UK , oboru: Psychologie - speciální pedagogika, nyní interní doktoradka studijního oboru: Pedagogická psychologie (disertační projekt: Specifika mateřství nezletilých dívek), absolventka výcviku v rodinné a systemické terapii (IRT Praha). Od roku 2005 pracuje jako psycholožka v Diagnostickém ústavu a SVP Praha 4.
{jcomments on}
Z archivu: SOFTforum ročník 2003 - 2007 1
Staré ročníky SOFTfora najdete ve formátu pdf zde
https://www.dropbox.com/sh/y67l8d16jug5qp3/AADichmwgAB4V5DCorehFKIta?dl=0