Ukázka z knížky Gjuričová, Kubička: Rodinná terapie, systemické a narativní přístupy, Grada 2009
Autorita bývá chápána jako oprávnění užívat moc. Podle Maxe Webera je legitimní autorita uznaná jak tím, kdo vládne, tak tím, komu vládne. Jako autorita se uvádí také „schopnost osoby...vést určitý životní styl jiné osoby nebo skupiny"...a naopak „Přijmout vzorce životního stylu jako výsledek autority se nazývá poslušnost.1". Neznalost a strach jsou příbuzní násilí: lidé po něm sáhnou, když si nevědí rady, když se obávají ztráty důstojnosti, tváře, potřebují potvrzení. V diskusi o uzákonění zákazu tělesných trestů někteří odborníci varují před oslabením rodičovské autority. Položme si otázku, jakou podobu rodičovská autorita vůbec může mít?
Autorita rodičů, daná faktem rodičovství a zákonné zodpovědnosti, představuje legální a tradiční pojetí autority; tvoří vždy kontext vztahu rodič dítě. Vedle něj se ale může vyvíjet také autorita, kterou v daném vztahu rodič přímočaře neuplatňuje. Autorita rodiče se vyjednává se v dialogickém vztahu, který se s vývojem dítěte mění. Dítě uznává rodičovské vedení a samo se cítí rodiči respektováno. Nejpozději v dospívání dětí je však právo rodičů řídit dítěti život výrazně zpochybněno. Ani rodiče, kteří ve výchově uplatňují demokratické prvky, se s touto změnou nesmiřují snadno: dospívající odmítnou vyhovět, dělají samostatná, často riskantní rozhodnutí, rodiče reagují zprvu z bezradnosti nepřiměřeně, začnou však vyjednávat s mladým člověkem jinak. V autoritativních rodinách může být taková změna obtížná, „neposlušnost" dítěte je pro identitu rodiče krajně ohrožující, a v těchto podmínkách se pak může rozvíjet vážná vztahová krize a násilí.
Pan Železný se v napětí nejistě usmíval, paní s kamenným výrazem hleděla do země, jen devítiletá Dita se pozdravila s bratrem vlídně, bylo vidět, že se vidí rádi. S Robinem se zbytek rodiny setkal poprvé po třech týdnech. Tehdy skoro šestnáctiletý Robin napadl otce, nato ho vyhodili z domova a víc domů nesmí. Otci poté zavolala sociální pracovnice kvůli penězům pro Robina a tak vědí, že Robin bydlí na internátě; na sociálním se domluvilo i setkání s terapeutkou.
Otec vysvětlí, že Robin měl vždycky svou hlavu; v posledních letech, co se přestěhovali ze vzdáleného města, byl vysloveně vzpurný a neposlušný. Rodiče se potýkali se změnou zaměstnání, otec býval déle v práci, k tomu Dita začala chodit do školy; nikoho zde neznali, potřebovali, aby starší syn rodičům pomohl. Místo toho otec denně slyšel od matky stížnosti, které měl řešit. Pak přišly stížnosti i ze školy, báli se, že ho z učení vyhodí. Trestali, zpočátku byly i výprasky, zakazovali, kapesné mu vzali, nic na něj neplatilo, bití už v poslední době nechali. Byli bezradní. Robin provokoval matku, už z něj byla zdeptaná. Třeba si stříhal nehty na nohou v pokoji, při jedné takové drzosti mu dal otec facku, Robin se prý na něj vrhl a matka volala policii.
Násilí syna vůči otci je překročením široce přijímaného tabu a vyvolává morální pozici odmítání; úcta k rodičům nepatří jen ke křesťanskému desateru, má obecnou závaznost.
I když otcův příběh zdůrazňoval, jak se Robinovo chování nemotivovaně zhoršovalo, nešlo přehlédnout, že v příběhu měli rodiče nezanedbatelnou roli.
Zastavme se chvilku u povahy tohoto konfliktu. Gregory Bateson ukázal, že
konflikty se vyvíjejí s využitím stejného vzorce chování a tím může být jejich vývoj destruktivní: buď se vyvíjejí komplementárně, modelem je třídní boj, k eskalaci ve vztazích dochází například tak, že jedna strana reaguje na podrobivé chování tím, že zvyšuje nároky, anebo symetrickým způsobem, jehož modelem jsou závody ve zbrojení, každá ze stran
reaguje vždy na protivníkovo chování obdobným způsobem, dochází k eskalaci konfliktu a nebezpečnému vyostřování. Komplementární strany však nejsou mocensky vyrovnané, kdežto symetrické víceméně jsou.
Vztah dítěte a rodiče je svou podstatou komplementární: dítě se vyvíjí, rodiče jsou zodpovědní za jeho výchovu. V případě Robina a jeho rodičů i konflikt mezi nimi měl tuto podobu: rodiče trestali zlobení, Robin tresty přijímal a zlobil dál - a ten vývoj měl eskalující průběh. Otec dospívajícího Robina uhodil v době, kdy už bití v rámci výchovy nebylo užíváno a Robin to odmítl jako výchovný zákrok přijmout. Překročil úzus vztahu rodič - dítě a problematickým způsobem porušil pravidlo o právu rodiče použít tělesný trest. Z jiného hlediska ovšem byla Robinova reakce symetrická – reagoval na otcovo násilí dospělým násilím.
Otázka, jak řešit konflikt a hledat změnu pravidel ve vztahu dospívajích dětí a rodičů, je složitá a nemůže mít jednoduchou odpověď. Právě proto má tento typ konfliktu významný statut: jde o konflikt změny pravidel par excellence. Dospívající dítě a rodič mohou vyjednat symetrické partnerství, ale může také dojít k úplnému přerušení vztahu. A toto riziko v rodině Železných bylo.
Vraťme se k úvodnímu setkání se Železnými. Otec s povzdechem poznamenal, že peníze je to jediné, co Robina ohledně rodiny zajímá, ale přece jen se na něj přímo obrátil, jestli už peníze má. Robin zatím mlčel, teď dokázal klidně odpovědět, a k tomu přidat, že ho mrzí, co se stalo; a že chodí na brigády, aby si přivydělal. A že by se chtěl potkat s Ditou. Paní Železná se ještě ani nedokázala na syna podívat, vyložila, že má Dita hodně školy, kroužků...dala najevo, že setkání dcery se synem nepodpoří. Pan Železný se zeptal Robina na školu, dozvěděl se, že to má trochu nahnuté, ale pod kontrolou.
Sezení plynulo a bylo zřejmé, že o blížících se vánocích sami nezačnou. Bylo mi jasné, že se pak všichni a zvlášť rodiče budou nejspíš cítit špatně. V té chvíli jsem měla však zlost hlavně na paní Železnou, zcela v souladu s genderovým stereotypem o zodpovědnosti matek za emoční pohodu dětí; jak může být tak tvrdá na své šestnáctileté děcko, které se v té složité situaci snaží? A zeptala jsem se, zda někdo uvažuje o setkání kolem svátků; s vědomím, že otázka je návodná a že není možné, aby každému z nich netrčela v hlavě. Robin řekl, že by chtěl dát Ditě dárek a nato paní do kouta oznámila, že Dita bude mít za týden svátek, mohli by zajít k Mc Donaldovi. Bylo zřejmé, že víc vánočních setkání se zde nedomluví.
Víc se jich ani nekonalo, ukázalo se při lednovém setkání. Co jsme se neviděli, uvědomila jsem si, že paní Železná mluvila málo a musí mít mnoho nevysloveného. Kladla jsem si otázku, jak souvisí to, co zatím nemohla říct, s mými kritickými pocity vůči ní. Uvědomila jsem si, jak málo sociální opory tato rodina po přestěhování měla, jak bezradní a stresovaní museli být...Dozvěděla jsem se, že Robin odjel nakonec na vánoce k babičce z maminčiny strany, zavolal a hned ho pozvala. Podle otce babička vždycky na Robina držela, kazila ho. Teď babička zase nemluví s nimi.
V té chvíli paní prolomila emoce za nezúčastněnou maskou: její matka ji vždy komandovala, v dětství bylo všechno na povel. I do výchovy Robina chtěla zasahovat; podle ní s ním dělala všechno špatně. Odstěhovali se, aby se z toho dostala, i po třech letech jí to matka pokaždé do telefonu vyčte; a teď z ní udělala krkavčí matku. Paní Železná má slzy v očích, tak jako ona vychovávat nechtěla, chtěla vyjít podobrém, když ale Robin neposlouchal, co mohla dělat? Napadlo ji dokonce, že by šli na psychologii, ale bála se, že by ji tam také kritizovali.
Příběh paní Železné o vlastní autoritářské matce, která se možná snažila opravit svou výchovu tím, že kritizovala výchovu své dcery, Robin zřejmě ještě neslyšel, bylo znát, že na něj působí. Také terapeutce dával možnost porozumět maminčině úsilí, pravda neobratnému, ve výchově a jejímu hlubokému pocitu selhání. Snad mohla paní Železná tentokrát zažít empatické porozumění svému příběhu; možná takovou zkušenost zatím neměla. Po tom sdílení něco z odmítavé ztuhlosti paní zmizelo, dokázali si s Robinem vyměnit pohled a pak se maminka opatrně o syna zajímala, zeptala se na Robinův volejbal. Ukázalo se, že je to pro ně dva silné téma, maminka také závodně hrála. Můžeme mluvit o tomto sdílení a s touto podporou se Robin odhodlal k důstojnému a dospělému kroku sblížení s rodinou - pozval je na zápas a Dita bez okolků pozvání přijala za všechny. Rozpaky ve vztazích to neprolomilo. O terapeutická setkání nicméně stáli všichni, bylo zřejmé, že chtějí sblížení; dělo se však zdrženlivě, jakoby si dávali najevo, že vztah, který hledají, bude už mít jinou povahu, nežli dřív. Robin při škole brigádně pracoval, rodiče mu dávali jen určenou částku; on si o víc neřekl a to jim imponovalo. Na oba prázdninové měsíce Robin plánoval brigádu, internátní bydlení nebylo k dispozici, bydlel na tu dobu doma, z obou stran chtěli zkoušet, jak to půjde. Po prázdninách se setkáváme znovu, maminka sama začne, že Robinovi nabídli, aby bydleli spolu i dál. Dita myslí, že jsou všichni rádi, že je zase s nimi a máma nejvíc. Na mamince není radost nijak poznat, všimnu si, a paní se hezky usměje, lidi jí to prý říkají, ale je moc ráda. Paní Železná chce přidat něco k vyprávění o své matce; její máma k nim přijela v létě vůbec poprvé, co zde bydlí. Prý se babičce líbilo, jak to v bytě mají udělané, řekl zde Robin a podíval se na mámu; paní Železná to slyšela nejspíš teď poprvé, červená se a září. Rekapitulujeme, v čem se změnili sobě navzájem. Všichni vypadají slavnostně a hledání slov příběhu, v němž může zaznít uznání, působí jako obřad. Tatínek měl poslední slovo: „Robin dospěl a mám dojem, že my rodiče taky".
