Mgr. Ladislava Doležalová - Čeho je moc, čeho je málo v ústavní výchově

Sdětmi vyrůstajícími mimo svojí původní rodinu jsem se " pracovně" setkala před lety v rámci práce pro dětské SOS vesničky. Tehdy jsme s kolegyní v rámci víkendových workshopů pracovaly s dospívajícími dětmi poměrně intenzivně, včetně tvorby rodinných map původní biologické a současné "pěstounské" rodiny. Tyto první zkušenosti a zejména pak velká potřeba dětí pátrat a integrovat svoje kořeny a zdroje z původních biologických rodin značně ovlivnily můj pohled na práci s dětmi v jakékoliv formě náhradní péče či výchovy.

Nyní cca dva roky pracuji v rámci neziskové organizace Rozmarýna s dětmi v ústavní výchově, zejména pak s dospívajícími před a po odchodu z DD. Vzhledem k tomu, že jsme v kontaktu s více domovy v Praze a Středočeském kraji a s dalšími organizacemi, které s nimi spolupracují, získala jsem poměrně slušný přehled o nabídce a možnostech péče, která je těmto dětem poskytována.

Ve většině zařízení jsou děti poměrně dobře zásobeny informacemi o základních oblastech, které budou po odchodu potřebovat - tj. vzdělání, práce, bydlení, finance, rodičovství. Informace se k nim dostávají nejen v rámci domova, ale i formou zážitkových víkendů, které pořádají různé organizace např. ve středočeském kraji život na nečisto. Dětský domov běžně pomáhá najít dětem ještě před odchodem bydlení, někdy též i práci. Spolupracují přitom často opět s neziskovým sektorem nebo se soukromými dárci či dobrovolníky. Velká část zařízení se též snaží o získání startovacích bytů pro své odcházející dospělé, čili poskytnou jim jakýsi přechodový prostor, kdy již jsou vystaveni nárokům samostatného života, ale ještě mají jakou si podporu či částečnou ochranu. Celkově si v zařízeních uvědomují, že jejich děti jsou nuceni se stát dospělými daleko dříve neš děti z běžných rodin i riziko selhání, které tento stav nese. Samozřejmě mezi jednotlivými zařízeními jsou rozdíly, velký vliv hraje zejména poloha zařízení. Domovy v zapadlých koutech republiky, kde chybí další podpůrná síť jako např. domy na půl cesty, kde je nouze o práci i pro stálé obyvatele regionu mají situaci daleko těžší než např. zařízení v Praze či středočeském kraji.

Co mi však v ústavní péči chybí a popravdě řečeno, co jsem měla možnost letmo nakouknout, tak nejen v ústavní péči, je péče o nitro dětí, tj. možnost a prostor pro hojení veškerých šrámů, mnohdy hodně hlubokých, které si děti do domova přinášejí. Ne všechny domovy mají k dispozici psychologa a když, tak na velmi malý úvazek, bez prostoru kontinuálně s dětmi terapeuticky pracovat. Chybí spolupráce se zdravotnickým systémem a to zejména s ambulantními zařízeními. Zdravotnický systém se většinou využívá až na hašení problému typu poruch či chování hrubě narušujícího chod zařízení, tzn. dítě se odešle na pobyt do dětské psychiatrické léčebny, ale ve většině případů se vrací zpět do domova a možnost následné ambulantní psychoterapeutické péče je mizivá. Vychovatel už jen díky kontextu jeho role, tj. zajištění v první řadě výchovy (tj. od učení mnohdy základním dovednostem u malých dětí po dohled nad vzděláváním a praktickou přípravou na samostatnost u straších) může takovou péči zajistit jen velmi obtížně. Ve velké většině na to nemá ani vzdělání a dovednosti - nějaká forma psychoterapeutického výcviku je spíše výjimkou než pravidlem. Zvláště bolestně vnímám tento nedostatek právě v oblasti původních rodin dětí, jejich kořenů a identity. Když se zpětně vracím k prvním zkušenostem s dětmi v SOS vesničkách, tak i v DD vnímám u dětí velkou potřebu vyrovnat se se svou historií, začlenit do ní své rodiče, a to jinou formou než v podobě ďáblů či idealizovaných andělů. Bohužel zde často naráží na obtíže ze strany vychovatelů, kteří jsou nuceni s jejich rodinami nebo některými členy rodiny komunikovat- řešit konflikty a problémy spojené s běžným provozem jako jsou pozdní návraty z víkendů doma, nevhodné dárky zasílané dětem (např. alkohol), sliby, které rodiče nakonec nesplní a potýkat s i s dalšími důsledky toho, že rodiče dětí z domova neumí nebo nezvládají plnit svojí úlohu. Z pohledu vychovatelů, kteří mají ve velké většině k dětem úzký vztah, jsou pak biologičtí rodiče někdo, kdo jejich děti strhává na zcestí, komplikuje jim život, kazí jim šanci na štěstí, ale i "kazí jim - vychovatelům - jejich práci". Někteří z nich pak často v dobrém úmyslu nebo i z prosté beznaděje nabádají děti, aby  nebyli jako jejich rodiče, někteří se snaží zachovat neutralitu, ale z jejich postoje děti cítí nesouhlas, naštvanost či degradaci jejich původních rodin. Když k tomu přidáme ještě debaty na odborné platformě, zda kontakt s biologickými rodinami podporovat či naopak je ze života dětí vymazat, zjistíme, že atmosféra pro pátrání a hovory o tom, jací vlastně moji rodiče byli a jaký jsem tedy já, jejich potomek, není příliš příznivá.Když se tedy vrátím k tématu mého příspěvku, tj. čeho je málo v ústavní péči pro děti a dospívající, tak je to opravdu málo prostoru pro bezpečné pátrání po tom, kdo byly moje rodiče, co jsem do nich "dostal", co z toho chci mít jinak než měli oni, co si naopak chci nechat. Zvláště pak ony pozitivní zdroje z biologické rodiny považuji za velmi důležité. Drtivá většina dětí totiž ví moc dobře, co udělali jejich rodiče špatně a jaké měli chyby, ale málokdo si je vědom, co ve svých, i když mnohdy velmi nefunkčních rodinách dostal dobrého. Takové spojení s pozitivními zdroji, vědomí, že věci nejsou černé a bílé a lidé nejsou buď andělé nebo ďáblové, je dle mého velmi důležité pro budování pocitu vlastní hodnoty a ceny. A toto vědomí vlastní ceny, pozitivní sebeobraz, sebeúcta nebo jakkoliv to chcete nazvat, je z mého pohledu jedním z nejdůležitějších faktorů hrajících roli v tom, zda dítě další život zvládne směrem ke své spokojenosti, radosti nebo směrem k přežívání za pomoci různých spíše patologických vzorců zacházení se životem, jak to dělali jeho rodiče. Běžné rodiny mohou vyhledat se svými obtížemi odbornou péči, docházet na rodinná sezení, v atmosféře bezpečí a podpory pátrat a hledat nová řešení. Děti z domovů tvoří se svými vychovateli, ale i se svými biologickými rodiči také jakési velké rodiny, bohužel se ve většině případů musí se svými obtížemi potýkat sami, tak jak to umí a mohou řešit. A já bych jim v tomhle pohledu přála stejnou péči jako běžným rodinám venku.

Mgr. Ladislava Doležalová (1974) - vystudovaná psychologie FFUK, pracuje v modelu růstu V. Satirové - děti, dospívající, dospělí, rodiny, aktuálně zaměstnána na částečný úvazek ve FN Motol a v neziskové organizaci Rozmarýna o.p.s.