(Pozn. : Nepamatuji,že by se v dávné i nedávné minulosti rodiče takovým způsobem zajímali o rodičovství jako nyní. Nespočet mateřských center a dalších organizací poskytuje přednášky, semináře a kurzy pro rodiče o výchově. Jedním z poměrně ucelených systémů je Efektivní rodičovství. Paní Mgr. Vondráčkovou jsem požádala o komentář k článku K. Krtičkové o chválení, abychom se dozvěděli víc o pohledu programu E.r. na věc. Také je možné, že se v budoucnu budeme setkávat s rodiči, kteří programem prošli, nebo je možné, že právě díky němu se s nimi setkávat nebudeme...Z.T.) 

Co píše autorka

Autorka se ve svém příspěvku zabývá problematikou chválení a nebezpečím, které může s určitým typem chválení souviset. Snaží se nalézt odpověď na otázku, proč v některých případech, přestože rodič chválí a chválí, dítě reaguje odmítáním, studem, ztrátou jistoty a sebedůvěry, tedy přesně opačně, než jak by chválící rodič předpokládal. Dle své zkušenosti popisuje několik typických případů „chválícího" rodiče a poukazuje na chyby, kterých se ve svém přístupu dopouští.

Moje zkušenost

Při své práci s rodiči a při vedení rodičovských skupin jsem se mnohokrát setkala s přesvědčením, že „s chválou se to nemá přehánět". Toto stanovisko často zastávají rodiče, kteří byli v dětství chváleni podobným způsobem, jak popisuje autorka. Díky vlastní negativní zkušenosti nechtějí ke svým dětem přistupovat stejně a chvále se spíše vyhýbají. Někteří rodiče se také domnívají, že s přílišnou chválou souvisí pýcha a sebestřednost a tyto vlastnosti u svých dětí rozhodně pěstovat nechtějí. Proto se přiklánějí k názoru, že chvály raději méně než více. Moje zkušenost ale ukazuje, že je velký rozdíl mezi tím, co různí lidé považují za chválu. A skutečně souhlasím s tím, že chválení, které autorka článku popisuje, nepředstavuje nejvhodnější přístup ve výchově dítěte. Z toho důvodu při práci s rodiči rozlišuji pojem chvála a pojem povzbuzení resp. ocenění. Jaké jsou mezi těmito dvěmi přístupy rozdíly? Za nejzásadnější považuji zaměření na výsledek nebo na proces a míru pravdivosti a realističnosti.

Cíl nebo cesta?

Odměna, která může mít jak podobu hmotnou, tak podobu nehmotnou – tj. slovní pochvala, je udělována za dosažení určitého výsledku. Typickým příkladem jsou samé jedničky na vysvědčení, udělená pochvala ředitele školy a krásný dárek od rodičů za tento výborný výsledek. Naopak povzbuzení a ocenění třeba jen malé snahy je něco, co si zaslouží i ten, který ještě cíle – dokonalosti nedosáhl, případně není ani v jeho silách, aby se k němu třeba jen přiblížil. Můžeme říct, že chvála je něco, co získává vítěz na konci závodu. Podporu a ocenění snahy potřebuje běžec na dlouhé trati. Rodiče a děti společně prochází životem, cestou spojenou s úspěchy, s pády i s prohrami. Ti, kteří považují za hodnotné jen to, co je dokonalé, žijí v neustálé obavě ze selhání nebo chyby. Dosažení perfektních výsledků by v rodině nemělo být tou nejvyšší metou. A především děti, kterým se nedaří a ve skutečnosti nemají být za co chváleny a odměňovány, potřebují od svých nejbližším zažívat povzbuzení a ocenění.

Iluze nebo realita?

V některých případech, podobně jako to autorka popisuje na příkladu příliš chválícího rodiče, nevidí nebo nechce vidět matka případně otec své dítě pravdivě. Natolik touží po dokonalosti a tak urputně se snaží o zdravý vývoj svého dítěte, až ho samou láskou – chválou dusí. Nejde vlastně o skutečné ocenění dítěte, ale o vlastní uspokojení, o utvrzení sama sebe v pocitu, že mám skvělé dítě. Sama se setkávám s rodiči, kteří tento přístup zažili a ještě v dospělosti vnímají, jak je taková chvála jejich rodičů svazovala. Jsou to ty šikovné holčičky a poslušní chlapci, kteří by přece svoji maminku (tatínka, babičku...) nikdy nezklamali. Tíha takové chvály je velká. Pro schopnost dítěte vidět sám sebe reálně, se svými klady i zápory a takto se přijímat a mít rád, je realistický pohled rodiče nutnou podmínkou. Každé dítě, stejně jako každý rodiče, dělá některé věci dobře, některé špatně. Něco se mu podaří a někde udělá chybu. Jasný signál o tom, že úspěchy i pády patří k životu, že žádný člověk ani žádné dítě není dokonalý a že z každého nedostatku nebo chyby je možné se poučit, pomáhá k rozvoji vlastního sebevědomí více, než sice laskavá, ale zavazující chvála rodiče. Tímto signálem je právě ocenění všeho dobrého v dítěti a povzbuzení jeho snahy.

Mgr. Ing. Eliška Vondráčková - absolvovala studium oboru sociologie a sociální práce a politiky na FSS MU Brno. Pracuje jako vedoucí sekce „Služby rodinám" v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně a vedoucí programu Efektivní rodičovství krok za krokem. Poskytuje individuální rodinné poradenství, vede vzdělávací kurzy a semináře pro rodiče a pro pracovníky organizací poskytujících služby rodinám.

{jcomments on}