úterý, 29 březen 2011 21:13

Kubička Jiří: Etické otázky rodinné terapie ve skutečném světě

Napsal(a)

(Co se nám do učebnice nevešlo)

Známý filosof v oboru bioetiky Peter Singer uvádí dva příklady z experimentální filosofie od Greena:

1.Po kolejích se řítí těžký neřízený vozík na skupinu pěti lidí na kolejích a zcela jistě je všechny zabije, pokud do nich narazí . Nemáte možnost vozík zastavit, ale můžete ho přehodit výhybkou na kolej, kde se nachází jen jeden člověk. Máte možnost zachránit pět lidí tím, že obětujete jednoho. Co uděláte ?

2.Stejně jako v případě prvním se řítí těžký vozík na skupinu pěti lidí na kolejích. Tentokrát ale nemáte k dispozici výhybku. Stojíte na můstku nad kolejemi a vůz můžete zastavit tím,že do jeho dráhy hodíte něco hodně těžkého. Vaše tělo by vozík nezastavilo, jste subtilní postavy, ale vedle vás stojí člověk mnohem mohutnější, jehož tělo by – za cenu jeho smrti - vozík zastavilo, pokud ho do kolejiště shodíte. Uděláte to?

V původní experimentální skupině většina subjektů byla ochotna obětovat jeden život a zachránit pět přehozením výhybky. V druhém případě většina lidí nebyla ochotna způsobit smrt jednoho a zachránit tím pět životů. Podle Singera jsou oba případy z morálního hlediska rovnocenné a výsledky pokusu dokazují, že "morální intuice" není spolehlivým vodítkem v etickém rozhodování.

Tento experiment jsem zopakoval se dvěma skupinami studentek a studentů IRTP jako cvičení při probírání etických otázek rodinné terapie. Naši studenti by sice podobně jako původní skupina spíše obětovala jeden život v prvním případě než v druhém; zajímavější ale byly jiné jejich reakce na experiment. Zadání se jim nechtělo přijmout,chtěli by o situaci a jejím kontextu vědět více. Kladli si různé otázky: Co když je třeba skupina na kolejích složena z traťových dělníků, kteří vědí co dělají i když to tak na první pohled nevypadá? Jak bych mohla za tak krátkou dobu dospět k jistotě, že moje tělo vozík nezastaví, kdežto těžší tělo člověka vedle mě ano? Jaká je moje role a moje kompetence v situaci - jsme náhodná kolemjdoucí nebo odpovědnost za řešení situace a pravomoc rozhodovat vyplývá z mé pracovní pozice? Co když je na jedné koleji skupina opilců a na druhé dítě? Někteří zvažovali svou subjektivitu: Asi bych měla přehodit výhybku, ale jak se znám tak bych spíš ztuhla hrůzou a neudělala nic. Co když si namlouvám, že moje tělo je příliš lehké na zastavení vozíku, protože se bojím?

Vcelku se dá říci, že reakce frekventantů výcviku byla podobná tomu, co napadalo mě, když jsem se s příkladem poprvé setkal. Není divu: máme podobné vzdělání a podobnou práci (v obou skupinách převažovali psychologové a psychiatři, řada z nich s mnoha lety praxe). Singerův příklad etického rozhodování je umělý. Fakta jsou zcela jednoznačná a k zvážení je pouze etické rozhodnutí. V reálných situacích, se kterými se terapeuti setkávají, není zjišťování fakt a etické uvažování neprodyšně odděleno. Málokdy se stává, že by se lidé naprosto shodli na tom, co jsou fakta a lišili se jen v hodnocení.

Po útoku na Newyorské Twin Towers v září 2001 se v americké publicistice začalo diskutovat o situacích, kdy by bylo morálně oprávněné použít při vyslýchaní mučení. Hypotetické situaci, kdy by to oprávněné bylo se začalo říkat "scénář tikající bomby". Jedním z prvních, kdo tento scénář použil, byl známý harvardsky profesor práva Alan Derschowitz v deníku Los Angeles Times 8. listopadu 2001. Jeden z jeho příkladů je tento: teroristé unesli dítě a drží ho v bedně, kde je zásoba kyslíku jen na dvě hodiny. Jednoho z teroristů jsme chytili, ale nechce prozradit místo, kde dítě drží. Máme právo použít mučení?

Uplynulo 8 let, během, kterých se objevilo mnoho zpráv o tom, že američtí vyšetřovatelé při výsleších lidí zadržených v Afghánistánu či jinde používala mučení či "zesílených vyšetřovacích metod", případně, že někteří vyšetřovaní v důsledku těchto metod zemřeli. Debata o oprávněnosti mučení či zesílených vyšetřovacích metod se vede, ale ne na základě shody o faktech. Zastánci zesílených vyšetřovacích metod tvrdí, že jejich užíváním u teroristů a nepřátelských bojovníků vyšetřovatelé získávají užitečné informace, které zachraňují životy. Odpůrci mučení tvrdí, že u mnoha vězňů vůbec není jisté, že jde o teroristy nebo bojovníky (tvrdí např. že řada vězňů v Quntanámu se tam octla v podstatě náhodou, protože je někdo udal za vypsanou odměnu) a že vyšetřování pomocí týrání nevede k získání spolehlivých informací, protože vyšetřovaný řekne cokoliv, co týrání zastaví. Obě skupiny se neliší jen v názoru na tuto jednu otázku, ale v celkovém pohledu na svět.

Naše studentky a studenti jsou si tohoto propojení konstrukce faktů a morálního hodnocení vědomi: nežijeme ve světě, kde jsou na jedné straně nezpochybnitelná fakta a na druhé straně neměnné morální principy.V terapii potřebujeme uvažovat kontextuálně, zvažovat různé úhly pohledu. Nikdy nevíme s jistotou „co se stane když..." , zároveň ale musíme o možných důsledcích svého konání uvažovat.

Znamená to ale, že se máme spoléhat jen na svou „morální intuici", vzdát se morálních principů a kritického rozumového uvažování?

Našim studentům jsem uvedl i jiný příklad, tentokrát přímo z terapie. Ale nebyl to případ hypotetický (až na pár údajů změněných kvůli anonymitě).

Osmnáctiletou Sandru znám od jejích 16 let. Do mé péče se dostala v důsledku krátké hospitalizace na dětské klinice po kolapsovém stavu pravděpodobně způsobenému zčásti psychicky, zčásti hypoglykémií. V první fázi terapie uváděla velmi zvláštní údaje o své rodině. Například, když jsem se jí ptal na stravování (byla poněkud podvyživená), ukázalo se, že jí velmi nepravidelně. Nebyla v tom však snaha o zhubnutí - tvrdila, že doma většinou nic k jídlu nedostane. Matka vaří pro jejího bratra, který je ve školkovém věku. Chodí na soukromou střední školu, kterou - což je v souvislosti s dalšími údaji o něm zvláštní - platí její otec. S otcem, kterému je k 70 je ve velmi konfliktním vztahu. S matkou, skoro o třicet let mladší než otec, je vztah lepší. Rodina na tom byla před několika lety ekonomicky dobře, matka nikdy nepracovala, pak se v otcově nepříliš jasném podnikání cosi nepovedlo a od té doby žijí velmi chudě, otec si vydělává jako taxikář. Během prvního roku jsme se pokoušel s rodiči navázat kontakt, ale ani otec ani matky nebyli ochotni se se mnou sejít. Pak Sandra asi na rok zmizela a když se znovu ohlásil, bylo jí už přes 18. Rok strávila víceméně u počítače hraním onlinové hry Warcraft a později online kontaktem s o rok mladším Američanem, kterého považoval za svého partnera. Žádné kontakty s vrstevníky neměla, jediný člověk se kterým alespoň občas mluvila, byla její matka. Do školy chodila málo a v důsledku toho opakuje ročník.

Po několika měsících se situace doma změnila - matka se zamilovala do mladšího partnera, doma byla málo a chystal se rozvod. V této situace údajně otec odmítá, že by měl vůči Sandře vyživovací povinnost, protože nestuduje řádně a chce ji vyhodit z bytu. Podle třídní profesorky na ni otec naléhá, aby kvůli nedocházce Sandru ze školy vyloučila. Na Sociálním odboru údajně dali otci za pravdu, ale právnička z právního oddělení mého pracoviště tvrdí, že rodiče vůči Sandře nepochybně vyživovací povinnost mají, ale bez právní pomoci se výživného nedočká. Možnost získat bezplatnou právní pomoc přes Advokátní komoru existuje, ale je to dost složité.

Kladu našim studentům hypotetickou etickou otázku: Před pár lety jsem se zabýval poměrně složitým případem sexuálního zneužití 12leté dívky jejím nevlastním dědečkem. Její otec je výborný advokát. Z mého postupu při řešení případu (kromě terapie jsme jim také pomohl nalézt způsob jak se vyhnout výslechu této velmi uzavřené a citlivé dívky před soudem) otec mylně usoudil, že jde o jakousi nadstandardní péči a že očekávám finanční odměnu; tu jsem pochopitelně odmítl. Teď bych se na něj teoreticky mohl obrátit a požádat ho, aby Sandře jako právník pomohl. Bylo by to sice porušení terapeutické etiky, ale to by se třeba dalo omluvit tím, že potřeba spravedlnosti pro Sandru je natolik závažná, že překračuje závažnost porušení pravidla a koneckonců výhodu nechci pro sebe, ale v zájmu dobré věci.

Mám to udělat?

Studenti se všichni shodli na tom, že by to byla chyba. Jejich argumenty byly: Jsem si jist, že Sandra mluví pravdu? Nebylo by to přílišné mimoterapeutické angažování, které může mít v budoucnu důsledky, které nedovedu odhadnout? Nesnažím se v případu fungovat spíše jako Sandřin otec než terapeut? Studentky a studenti měli samozřejmě pravdu a ostatně jsem o možnosti sehnat Sandře právníka tímto způsobem doopravdy neuvažoval. V tomto případě nás kontextuální uvažování o reálné konkrétní situaci dovedlo k tomu, že by nebylo dobré se od odchylovat od jednoho z obecných principů terapeutické etiky.

Jaký princip to je?

Americká asociace manželských a rodinných terapeutů ho formuluje takto: "Manželští a rodinní terapeuti si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu ke klientům a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých klientů. Terapeuti se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s klienty, které by mohly ohrozit profesionální úsudek terapeuta nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s klientem nebo jeho či její rodinou. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, terapeuti dělají přiměřená preventivní opatření."

Nazvěme prozatímně tento princip principem terapeutické profesionality.

Abychom lépe pochopili složitost tohoto principu zkusme nahradit slovo "terapeuti" slovem "rodiče" a slovo "klienti" slovem "děti".

"Rodiče si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu k dětem a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých dětí. Rodiče se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s dětmi, které by mohly ohrozit profesionální úsudek rodiče nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s dětmi nebo jejich rodinami. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, rodiče dělají přiměřená preventivní opatření."

První věta by klidně mohla být součástí kodexu rodičovské etiky, zbytek odstavce se očividně na rodiče nehodí. (Nějaké podobnosti by se ovšem našly: rodiče nepochybně mohou mít na rozdíl od terapeuta zcela neproblematicky těsné osobní vztahy, ale stejně jako u terapeutů to nesmí být vztahy sexuální).

Terapie je specifický kontext, ve kterém je terapeut zčásti zodpovědný za to, jak konstruuje svou roli. Realita není pevně daná jako v Singerově případu, ale je konstruována terapeuty společně s klienty; v průběhu terapie se často z faktů stávají názory, z objektivních nemožností subjektivní možnosti. Situace terapie je velmi svobodná pro terapeuty i klienty; princip terapeutické profesionality slouží k tomu, aby tato svoboda nebyla zneužívána.

Terapeuti, kteří jsou si vědomi toho, že neexistuje žádná čínská zeď mezi objektivními fakty a etickým rozhodováním, nevystačí ani s morální intuicí ani s abstraktními morálními principy. Potřebují trvale kultivovat svou schopnost eticky uvažovat v kontextu situací, které nemají objektivní jednoznačnost vymyšlených učebnicových příkladů, ale patří do reálného světa, jak ho známe: světa, který je mnohoznačný, omezeně poznatelný, často nevypočitatelný.{jcomments on}

Přečteno 2578 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 18:57

You have no rights to post comments