Zobrazení položek podle značky: Irena Kitzberger Vlachynská

PROLOG

Na začátku nebyla zakázka "rodinné terapie". Alenčina maminka se na mne obrátila na podnět pediatra se zakázkou posouzení školní zralosti u své šestileté dcery. K psychologickému vyšetření se dostavila elegantní štíhlá, tmavovlasá a tmavooká kultivovaná paní se světlovlasou a modrookou holčičkou, moderně oblečenou a trochu vyplašenou. Vyšetření probíhalo obvyklým způsobem. Anamnézu jsme probíraly všechny tři společně – dívenka po celou dobu seděla vedle matky a poslouchala. Matka uvedla, že žije pouze s dcerou, dívenka navštěvuje mateřskou školu. Rodiče neuzavřeli manželství, otec bydlí nedaleko, s dcerou se pravidelně stýká. Matce je 34 let, má vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a v současné době pracuje jako referentka. V Praze bydlí od roku 2002, přestěhovali se z Brna, kde má Alenka prarodiče. Dívka nemá sourozence, těhotenství rizikové – syndrom mizejícího dvojčete, porod v termínu bez komplikací, raný psychomotorický a řečový vývoj v normě, zdravotní stav celkem dobrý – atopický ekzém. Matka uvažuje o odkladu školní docházky, protože si není jistá pracovní zralostí dítěte, a také by se zřejmě měli koncem roku stěhovat do jiného bytu v jiné části Prahy.

Při následném vyšetření se dívenka odloučila od matky bez protestů, spolupracovala celkem ochotně a snaživě, přiměřeným psychomotorickým tempem, s lehce probleskující úzkostností /která se týkala hlavně toho, aby jí neujel děda, se kterým měla ten den odjíždět do Brna/. Komunikovala spontánně, disponovala rozsáhlou slovní zásobou, ovšem přetrvávala vada výslovnosti /r,ř/. Aktuální intelektový výkon se pohyboval v pásmu nadprůměru, ale v percepční oblasti byla patrna nejistota vizuální diskriminace a vizuomotorické koordinace, méně rozvinutý se jevil též grafomotorický projev. Dívenka však kreslila velmi ochotně a s chutí. Kresba rodiny ukazovala krásný barevný optimistický obrázek – usmívající se táta a máma, holčička přilepená k mamince, kolem květiny a nad nimi sluníčko. Ptala jsem se, co dělají nejraději spolu – Alenka prý nejraději jezdí s tátou k moři a s mámou také někam na dovolenou. "Začarované rodině" velel kouzelník: maminku přeměnil ve lva, dívku v koně a tátu v ptáčka. V tomto momentě ve mně vznikl obrázek celkem harmonického rodinného soužití s lehce dominantní maminkou a trošku rozmazlenou dceruškou. V závěrečném rozhovoru s matkou ovšem zazněl příběh zcela jiný: zatímco dívenka čekala v čekárně, matka mi svěřila, že vztahy s Alenčiným otcem jsou velmi dramatické, líčila svého bývalého partnera jako dominantního tyrana, který se nepřestává soudit o svěření dcery do vlastní péče.

Nová podoba příběhu mě překvapila –hlavně proto, že pokud rodiče vnímají ve svém vztahu problémy podobného rozsahu, tak většinou s tím vyrukují okamžitě /a když se jim nechce v přítomnosti dětí, tak alespoň dopředu upozorní, že "s tátou jsou problémy"/. Také mě hned napadlo, že Alenčin rodinný příběh je zřejmě dost odlišný od toho matčina - ale to matka zřejmě nevnímá, protože v jejím líčení dívka vystupuje jako její bezvýhradný spojenec – "otec nás pronásleduje cestou do školy, číhá na nás, Alenka je z toho špatná....."

Nakonec jsme se s matkou shodly na vhodnosti odkladu školní docházky dívenky. Matka se zmínila, že s dívkou docházely na psychoterapii, ale na pokračování našich kontaktů jsme se nedomluvily. Když jsem šla matku po skončení rozhovoru vyprovodit ke dveřím, zjistily jsme, že dívenka v čekárně velmi usedavě pláče – stále se bála, že jí dědeček ujede do Brna. Matka ji velmi úzkostně chlácholila.

Domnívala jsem se, že tím pro mne celý případ skončil.

Matka se však za pár týdnů ozvala znovu – naléhavě žádala o konzultaci, hlas v telefonu se jí třásl, omlouvala se, že je nemocná. Dohodly jsme termín – dostavila se opět pečlivě upravená, ale působila velmi nervózním dojmem. Přišla požádat o radu: dceřin psychický stav se prý zhoršil, z návštěv u otce /každou středu +každý druhý víkend/ chodí velmi rozrušená, noc po návratu se i několikrát pomočí. Alenčin otec je pronásleduje, pronajal si byt v jejich sousedství, "číhá" na ně, když ráno odcházejí do školky, dívka je tím velmi stresovaná, matka prý také. Přiznává se, že je aktuálně v pracovní neschopnosti s akutní depresí, zhruba před měsícem se zhroutila. Obává se, aby se to otec Aleny nedověděl a nepoužil tuto skutečnost v soudním boji. Žádá mne o terapii pro dívku – docházeli prý k psycholožce po přestěhování do Prahy, dívce to údajně pomáhalo, ale potom přestali a kontakt neobnovili /a do obnovení tohoto kontaktu se matce evidentně nechce – proč?/. Vysvětluji jí, že se nezabývám dlouhodobější individuální psychoterapií, ale že jim pomohu zkontaktovat někoho z kolegů. Matka mě přemlouvá alespoň k jednorázové krizové intervenci, abych si s dívkou "jen" promluvila – prý ke mně pojala důvěru a líbila jsem se jí, když u mne byla na vyšetření školní zralosti.

Dohodly jsme se na termínu a já začala přemýšlet, na jaké jiné pracoviště je potom odešlu. Případ se mi jevil jako obvyklé porozvodové vzájemné trestání bývalých partnerů prostřednictvím urputného boje o děti - případ sice dramatický, ale profesionálně pro mne málo zajímavý a časově a energeticky nadlimitně náročný pro psychologa v mém postavení.

DVA SVĚTY

Na dohodnutou, v mých představách poslední konzultaci přivedla matka dívenku – usměvavou, natěšenou a dost povídavou. Když jsem s dívkou osaměla, Aneta začala spontánně rozvíjet svůj původní optimistický rodinný příběh. Začala mi kreslit, co dělala o víkendu. O víkendu byla u babičky a dědy /u matčiných rodičů/ v Brně, ale vyprávění brzy sklouzne na pobyt u otce minulý víkend – jezdí spolu na chalupu do mlýna, také s babičkou a s dědou/ s rodiči otce/, též s otcovou přítelkyní a její dcerou - puberťačkou. Na mlýně se jí moc líbí, jezdí tam ráda. Dívka spontánně kreslí víkendové osazenstvo mlýna, velmi barvitě, hodně detailů, podrobně například rozebírá, kdo co nosí na sobě – např.děda tmavou košili, aby se moc neušpinil apod. Evidentně má z víkendů s otcem spoustu zážitků, je s ním ráda. Vracím se potom k návštěvě babičky „od maminky", dívka také kreslí – ale překvapivě jen prázdný byt s nábytkem a bez lidí, a jen vypráví, kde co leží. Mám dva zcela nepodobné obrázky: veselé výjevy z „tátova" mlýna, plné lidí a života, a nákres pokoje druhé babičky s věcmi bez lidí. Jak tomu rozumět? Co mi dívka potřebovala sdělit? Že se jí u táty líbí? Případ mě začíná zajímat – není přece jen něco, s čím bych mohla dívce pomoci? Na jedné straně vnímám matčin příběh – dítě stresované vynuceným pobytem u otce, na druhé straně Alenčina verze – "u táty se mi líbí".

Vytvářím si hypotézy:

Nepřipadá mi, že by matka záměrně manipulovala dívku proti otci, připadá mi spíš hodně nešťastná a prostě neschopná podívat se na celou situaci z jiného úhlu.

Vypadá to, že matku vůbec nenapadlo matku, že dceřin pohled může být diametrálně odlišný od jejího.

Možná by situaci mohlo pomoci, kdyby se matce otevřely i jiné úhly pohledu a dívce se potvrdilo, že ten její pohled je také akceptovatelný.

Souhlasím s dalším sezením s tím, že zkusíme, zdali by nám mohla být prospěšná rodinná terapie.

Na dalším sezení plánuji dohodnout zakázku, ale situace se vyvíjí poněkud jinak. Matka přichází s dívkou, ta se okamžitě chápe iniciativy: dožaduje se obrázků, které minule nakreslila, a ukazuje je matce. Myslím, že matce významný rozdíl nedochází. Matka otevírá téma pomočování. Na to dívka reaguje celkem bezstarostně, evidentně ji neznepokojuje ani samotný fakt pomočování, ani nutnost o tomto tématu mluvit. Je zvyklá kreslit – takže se opět vrhá na pastelky a po chvíli našeho vyjednávání, kdy zkouším můj oblíbený postup externalizace, sice kreslí skřítka "Počuránka", jak se směje vedle její postele, toto téma ji evidentně nezaujalo. Vypadá to, že matka má jasnou hypotézu, čím je enuréza způsobována, a je rozhodnuta s tím dnes pohnout. Začíná dívku tlačit do tématu "problémy s otcem". "Říkala jsi přece, že se potřebuješ poradit, co dělat, když táta vyzvídá!" Dívka se okamžitě stahuje, kroutí se, přestává komunikovat, téma jí není příjemné, začne se schovávat pod stůl, bere si s sebou hračky. Popisuji nahlas, co vidím, že se děje s dívkou, ale matka nevnímá. Je velmi rozrušená, třesou se jí ruce. Nutí dívku komunikovat, odpovídá za ni apod. Dívka ovšem téma "problémy s otcem" zřetelně – na rovině neverbální komunikace - odmítá. Zmíním se, že by dívka možná raději mluvila o něčem jiném.. V tomto momentě se dívka vzchopí / aby udělala mamce radost/? a začíná přemítat, co tedy by měla dělat, když na ní táta "vyzvídá", co se děje u mámy. Probíráme možnosti a nakonec uzavíráme s tím, že by mohla zkusit říct tátovi na rovinu, že jí to není příjemné, když se takto vyptává. Vymýšlíme paralelu se zmrzlinou: když jí táta chce koupit jahodovou zmrzlinu v domnění, že ta jí nejvíc chutná, tak mu klidně může říct, že by raději čokoládovou. Je dobré naučit se říkat, co chci a co se mi líbí a co nelíbí.

Toto sezení jsme přece jenom začali pracovat na zakázce, aspoň já sama pro sebe jsem si ujasňovala, a jakou zakázkou asi obě klientky přicházejí. Moje hypotéza o jejich zakázkách: matčina zakázka by mohla být "pomoci dívce bránit se otcovým násilným nájezdům"? Myslí si matka, že je to i Alenčina zakázka? Zřejmě ano. Mám pocit, že pozvolna rozkrývám dívčinu zakázku: "Potřebuji vytvořit takový prostor, abych mohla bez obav říkat, co cítím?"

OTCŮV PŘÍBĚH

Do hry neočekávaně vstupuje otec a jeho příběh. Když jsem na počátku terapie nastolila otázku přítomnosti otce, vyděsila se matka k smrti, takže jsem od požadavku ustoupila. Otec se ale ozval sám – objednal se na konzultaci ohledně nutnosti odkladu školní docházky dívky. Vysoký, statný, modrooký, světlovlasý, v elegantním obleku a kravatě, energický a sebejistý. Velmi výřečný. Manager s právnickým vzděláním, majitel firmy. Vyhledal mne po konzultaci s dívčinou pediatričkou, kterou pravidelně navštěvuje, aby získal informace o dceři, které by mu prý jinak její matka zatajila. Dověděl se, že jsem doporučila odklad školní docházky – a s tím on nesouhlasí. Alena je podle něho velmi chytrá, též fyzicky zdatná, on vidí nebezpečí, že po odkladu se bude ve škole nudit, pak začne brát drogy....Naznačuje hypotézu, že mne matka zmanipulovala a já doporučila odklad školní docházky bezdůvodně. Vysvětluji mu mé důvody k indikaci odkladu, seznamuji ho s výsledky vyšetření. Nezmiňuji ovšem matčin argument, že by se měla s dívkou stěhovat a že v příštím školním roce možná dívka nastoupí do jiné školy. Vypadá to, že nakonec je otec ochoten – s výhradami – mé stanovisko akceptovat. Že je ochoten mne akceptovat jako terapeuta? V druhé části rozhovoru cítí potřebu objasnit mi svůj příběh: Dívčinu matku popisuje jako labilní a manipulativní, neschopnou poskytnout dívce adekvátní výchovné vedení. Podle něho dcera žádné psychické potíže nemá, ani se nepomočuje, ani nebývá nemocná – to všechno vždy zinscenuje matka. Ptám se proč, k čemu jí to slouží – to ho trochu překvapí, prý neví, možná aby dokázala, že nikdo jiný kromě matky o dítě pečovat nemůže. Popisuje scény, jaké Alenčina matka ztropí vždy, když se spolu setkají, a to i v přítomnosti dívky. Aktuálně probíhá na jeho podnět soudní řízení, chce dívku do své péče, nebo aspoň do střídavé - je mu prý jasné, že se toho zřejmě v takovémto rozsahu nedomůže, ale aspoň chce co nejvíce rozšířit styk s dívkou. Chce jí poskytnout to nejlepší výchovné prostředí, protože mu na dceři velmi záleží. Ptám se, jak si myslí, že by mělo „nejlepší výchovné prostředí" vypadat. Má nějakou představu – klid, důslednost, jistota....navrhuji, aby se pokusil zamyslet, jak k takovému „optimálnímu" prostředí může dívce přispět „teď a tady", bez ohledu na výsledky dlouhého soudního sporu. Možná by dívce pomohlo, kdyby jí poskytoval jistotu a nadhled – pokud je matka takto labilní, tak dívka potřebuje někoho, kdo situaci zvládne, nebude hrotit konflikty, bude vystupovat jako "ten rozumnější" a tím si bude budovat dobrý vztah s dívkou bez ohledu na to, komu bude svěřena do péče. Relativizuji závažnost rozhodnutí o svěření dítěte do péče konkrétního rodiče, apeluji na jeho otcovskou lásku, jeho mužskou "rozumnost" se snažím postavit vedle "emocionality" matky, nikoliv jako protiklad.. Myslí si, že dívka potřebuje obojí? Otec vypadá, že na to slyší. Trefila jsem se do jeho ješitnosti nebo do skutečné lásky k dceři? Nevím – ale funguje to. Možná by bylo dobře tento nový postoj v něm průběžně posilovat – jak?

ZAKÁZKA

Na další sezení dorazila matka sama, dívka je nemocná a hlídá ji sousedka. Přinesla mi spoustu písemností: soudně-znalecký posudek z Brna, týkající se postojů dívky k oběma rodičům, dále své sepsané postřehy o chování Alenina otce a pod. Je hodně rozrušená, zrychlená. Proč stále píše? Možná si chce ve věcech udělat jasno, najít kauzalitu, uspořádat si myšlenky, nebo je jen zvyklá písemně se vyjadřovat ve vleklých soudních sporech? Mám na to přistoupit a "číst"? Nechce se mi – mám pocit, že bych ztratila tu intuici, která mě teď vede. Takto to vysvětluji matce, akceptuje to.

Matka vypadá celkem optimisticky, říká, že se prodlužují chvíle, kdy je jí dobře. Dívka ale prý byla zase nemocná – silná alergie, také že musí dodržovat dietu po mononukleóze, takže matka napsala otci přesné pokyny – překvapilo ji, že je celkem konstruktivně přijal. Ptám se, jak tomu rozumí? Co si myslí, že by to mohlo znamenat – je prý skeptická, každé zlepšení jeho projevů vždy předcházelo nějakou "podpásovku". Co kdybychom to nyní vnímali jinak, spíše optimisticky? Tvrdí, že se pokusí. Informuji ji o konzultaci s otcem – trochu ji to vyděsilo.

Předkládám své téma – práce na zakázce. Matka říká, že by chtěla Alence pomoci v její složité situaci, chce poradit, jak s dívkou zacházet, aby jí "bylo lépe", aby se lépe uměla bránit a prosadit svá přání – ve školce, vůči otci..... Ptám se, zda si matka myslí, že dívka chodí k otci ráda? Matka je zmatená – byla by prý ráda, kdyby tomu tak bylo, jenže Alenka je po příchodu od otce "nesvá", kveruluje, stěžuje si....Říkám jí, že se mi zdá, že se dívce u otce líbí. Ptám se, zda je možné, že se to dívka bojí před matkou přiznat, aby ji neranila? To matku velmi rozrušilo, třesou se jí ruce, má pocit, že je "špatná máma", když k ní dívka nemůže mít důvěru. Je ještě nějaká jiná možnost výkladu? Přeznačkujeme to – možná to není nedůvěra, možná je to strach matce ublížit nebo zmatek nebo něco jiného. Matka se ptá, co by s tím měla dělat. Formulujeme zakázku pro nejbližší období: najdeme pro Alenu možnost, aby mohla volně vyjádřit své pocity v kontextu rodiny.

Pro matku je zjištění, že by se dívce u otce mohlo líbit, překvapující a zneklidňující, nicméně ho vnímá objevně, a to je velký posun.Co s tím teď? Jak dát dívce zpětnou vazbu – že matka akceptuje, že se jí u otce líbí?

Dámský klub

Na další plánované sezení za dva týdny dorazila matka s dívkou. Matka začíná s tím, že jsme se sešly k "ženskému" popovídání, že jsme jako v "klubu", přinesla sušenky a kávovinový extrakt – dětskou kávu. Já se snažím situaci opět "zreálnět" – a sleduji, že dívka to tak přijímá. Hned na začátek si dáváme pravidla – stanovuji, že tentokrát bude matka mluvit jen tehdy, když bude tázána /samozřejmě to formuluji mírněji, nicméně matka pochopila a dodržuje to – s drobnými výjimkami/. Na mou výzvu dívka začíná vyprávěním o Velikonocích – mluví spontánně, košatě. Od pátku do neděle byla u táty na mlýně, má spoustu zážitků, líčí mi je celkem nadšeně. Připadá mi důležité, že to matka slyší / a poslouchá bez námitek, myslím, že skutečně pozorně poslouchá/. V pondělí byla dívka doma s matkou – ptám se, co dělaly –matka se omlouvá, že nedělaly nic moc, protože dívka se od otce vrátila s alergií, teplotou, nastydlá. Ptám se dívky, co jí bolelo – prý nic. /Neměl otec trochu pravdu s matčiným přeháněním příznaků?/

Ptám se, zda měla možnost říci tátovi, že jí není příjemné, když se vyptává na mamku – prý ne, protože táta se nevyptával. Pak se přiznává, že by se trochu bála mu to říci na rovinu – připomínáme si, že to chápu, ale že by to bylo jako s tou zmrzlinou.

Matka má tendenci zkreslovat situaci –jsme v "klubu" a ne u psycholožky, říká mi "paní" a vyhýbá se profesnímu označení – proč to dělá? Myslí si, že musí dívku chránit?Před čím? Já mám naopak pocit, že dívka by raději jednání "na rovinu". Další důležitý postřeh z tohoto sezení – matka slyšela nadšení, s jakým dívka mluvila o návštěvě u otce. Zdálo se mi, že poslouchala překvapeně a zkoumavě, nikoliv naštvaně nebo zděšeně. Myslím, že nás to posune.

Situace před dalším sezením se vyvinula tak, že matka přivedla na sjednaný termín dívenku ke mně s tím, že si musí cosi neodkladného zařídit a že se k nám zhruba po půlhodině připojí. Alena přinesla 3 alba svých fotografií, když "byla malá". Chce si je se mnou prohlédnout, je to pro ni důležité. /Na všech fotografiích je dívka buď sama, nebo s matkou, s otcem není nikde./ Ptám se jí, zda má i fotografie s tátou – prý ano, zase u táty. Potvrdíme si, že tak to obvykle bývá, s mámou u mámy, s tátou u táty.

Domlouváme se, že tentokrát bychom mohli k nám do "klubu" pozvat kromě maminky i někoho z rodiny. Dívka s nadšením souhlasí – pozvala by tátu, postupně přidává tátovu sestru Janu s manželem Honzou, babičku a dědečka z tátovy strany, potom ještě babičku a dědečka z maminčiny strany. Na maminčino místo na židli dáváme plyšovou kačenku – to je máma. Nabízím další plyšáky: okamžitě sahá po největším medvědovi – to je táta, posadí ho do rohu gauče a podkládá ho polštářkem, protože táta prý má rád polštářek pod zády. Rozložení nábytku v místnosti jí připadá asymetrické – vyzve mne, abychom přitáhli gauč blíže ke stolu, aby na nás všichni dobře viděli. Pak vedle "táty – medvěda" pokládá další dvojici menších plyšáků – tátova sestra a její manžel, vedle prarodiče X., do protilehlého rohu prarodiče Y. Ptám se dívky, o čem budeme v "klubu" mluvit - domlouváme se, že by každému z nich chtěla něco říct. Hned rozhoduje, že jim to také nakreslí. Začíná tátou – chce mu říct, aby na ni nečíhal. Kreslí balkon s pejskem, na balkoně je také máma – hlídá tátovi psa, to prý ve skutečnosti nedělá, ale mohla by to dělat. Alenka je venku s kamarádkou Šárkou ze školky. S otcem obrázek zdánlivě nesouvisí. Dívka vysvětluje, že takto by to mohlo být, že by mohla chodit se Šárkou ven a maminka by ji hlídala z balkónu. Ptám se, co je číhání – když prý jdou s mamkou do školky, tak táta najednou vyjde z bytu a dá se s dívkou do řeči. To jí není příjemné. Rozebíráme to a docházíme k závěru, že by chtěla mít jasno: když je s mámou, tak aby je táta nerušil. A do školky chce chodit s mámou. Píšeme to tátovi na obrázek jako vzkaz, dívka obrázek pokládá tátovi-medvědovi na klín. Chce odpověď – ptám se, jakou odpověď by od táty ráda slyšela? Že prý už nebude číhat. /To je hodně podnětné, vnímám spoustu informací. Matka by mohla hlídat tátovi psa – záleží dívce na pejskovi, nebo na spolupráci mámy a táty, na mámině vstřícnosti?Alena je pod balkonem s kamarádkou – potřebuje více kontaktů se světem mimo rodinu? Potřebuje větší samostatnost?/

Co vzkážeme dalším přítomným? Dívka se obrací na babičku a dědu z tátovy strany – aby tátu nerozmazlovali, že by nebyl takový, jaký je teď. Ptám se, jaký je – prý "číhavý". Kreslí tátu jako mimino a jeho maminku, jak mu nosí různé hračky a věci. Nese mu "štěrchátko" /tak se kolem Brna říká chrastítku, jak jsme se nakonec s dívkou shodly, to se mi líbí/. Zase na výkres dopisuji vzkaz pro tyto prarodiče. /Tady cítím, že je to hodně o tom, že dívka zřejmě často slyšela od matky a babičky z matčiny strany, odkud že to pramení ty tátovy "špatné" vlastnosti. Je pro dívku úlevné "svést" to všechno negativní, co se děje, na někoho mimo základní dvojici táta-máma? Připadá mi to tak./

Dívka si najednou všimne mámy - kačenky na židli a komentuje to slovy: "Já úplně zapomněla, že je tady taky máma!/ A posílá vzkaz babičce a dědečkovi z máminy strany – že chce být zase brzy s nimi /připadá mi, že tomuto vzkazu velkou důležitost nepřipisuje, že je to jen mimochodem/. Pracujeme na vzkazu mámě, tady ji trochu manipuluji – "co bys chtěla mámě důležitého říci, co ti dělá starosti", a připomínám kontext toho rodinného seskupení, které se tu sešlo. Dívka kreslí sebe a maminku, docela dlouho mluvíme okolo, já cíleně vedu hovor tak, aby zaznělo, že se dívce líbí být s tátou. Když to zazní, ptám se dívky, jestli to maminka ví, že se jí líbí být s tátou. Dívka znejistí. Nabízím, že to mamce – kačence můžeme teď říct, dívka souhlasí, ale konstruuje otázku: "Nevadí ti, když jsem s tátou?" Ptám se, co si myslí, že by maminka odpověděla? Celkem upřímně přiznává, že vlastně vůbec neví. Co by chtěla, aby mamka odpověděla? Že "nevadí". Tak to zapisujeme na obrázek jako sdělení a Alenka pokládá papír k mamince – kačence. / U vzkazu pro maminku jsem situaci řídila dost direktivně, tady jsem měla dopředu jasnou představu, co by mělo na tomto místě zaznít. Ale dívka spolupracovala tak ochotně, že mi to potvrzuje oprávněnost předpokladu, že to takto bylo dobře./

Dívka stručně dokončuje rozdělování vzkazů, aby se dostalo i na poslední "zájemce", ale už tomu nevěnuje příliš pozornost. Otcově sestře Janě vzkazuje, že se stydí před jejím manželem Honzou. Mezitím přichází reálná matka - posazujeme ji na místo kačenky. Hned se ptá, jestli nemá dělat, jako že tady není – tak ji ubezpečuji, že tady byla celou dobu jako kačenka, a navíc že je dobré zachovat autentičnost, že si myslím, že dívce kličkování a mlžení příliš neprospívají. Dívka se nadšeně vrhá na maminku a seznamuje ji s celou situací, ukazuje jí obrázky a chce, aby jí znova přečetla vzkazy. Matka má tendenci rozpitvávat a dožadovat se vysvětlení, ale velmi rychle pochopí a akceptuje, když jí naznačím, ať je jenom pozorovatel "beroucí na vědomí". Zastavíme se ovšem u vzkazu matce – tady nechávám matku znova přečíst otázku i odpověď, matka spontánně potvrzuje správnost našeho předpokladu, vřele dívku ubezpečuje, že jí opravdu nevadí, když je u táty spokojená.

Vychutnávám si happyend dnešního sezení. Toto sezení považuji za velmi důležité, klíčové. Dívka měla možnost pobýt se všemi členy rodiny, které ona má ráda, ale oni k sobě navzájem mají různě protichůdné vztahy. Mám pocit, že ve spoustě vztahů se dívka ani nevyzná, spoustu z nich vytěsňuje. Chtěla by mít jasno a vztahy uspořádané? Připadá mi, že to tak je, že je to pro ni důležité. Tentokrát to zažila. Myslím, že důležitější než jednotlivé vzkazy byla pro dívku skutečnost, že tak klidně a spokojeně pobyla "její rodina" pospolu. A také fakt, že to maminka – jako nejbližší člověk – schválila, že potvrdila i to, že dívka může být s tátou ráda.

ZÁVĚR, KTERÝ ZDALEKA JEŠTĚ NENÍ ZÁVĚR

Na zatím posledním sezení, které se uskutečnilo s matkou bez dcery, mi matka nadšeně vyprávěla, jak se Alence poslední "dámský klub" líbil. Vyprávěla prý doma babičce, že konečně našla "spojence" – někoho z dospělých, komu také chutná dětská káva /na minulém sezení s dívkou jsme si na ní obě pochutnávaly, což Alenka komentovala slovy, že mámě ani babičce tato káva nechutná. Zajímavá metafora, protože speciálně v případě podávání dětské kávy na terapeutickém sezení jsem měla intenzivní pocit nepatřičnosti, překročení hranice terapeutického vztahu. A ukázalo se, že káva měla svůj význam/. Matka děkuje a vyjadřuje svoji vděčnost, je ráda, že nám to s dívkou "tak dobře jde dopředu". Říká, že i ona se cítí lépe. Nechce to zakřiknout, ale má čerstvý pozitivní zážitek s Alenčiným otcem – před několika dny našli vzácnou shodu, když si vzájemně stěžovali, že ve školce nedodržují jejich přání ohledně "mononukleózní" dívčiny diety. Matku překvapilo, že otec je ochotný vařit dívce dietně, když je u něho. Dlouho si "notovali" po telefonu, pak se rozhodli, že to vyřeší formou drobného dárku pro učitelky, aby se více angažovaly. Alenka se vyptávala, co že si to táta s mámou do telefonu povídali – prý ráda slyšela, že se na něčem dohodli.

CO DÁL?

Ráda bych realizovala ještě několik sezení "celé rodiny" za reálné přítomnosti matky. Myslím, že dívce se tímto způsobem může hodně zamlženého vyjasnit, může se jí ulevit, když bude moci vyjádřit své autentické pocity a když dostane od matky informaci, že je to tak akceptovatelné. Myslím, že matka je schopna takto to ustát. Uvidíme, co to udělá s příznaky /enuréza, nemoce/.Otázka je, co s otcem. Měla bych ho nějak zapojit? Jak? Možná bych ho mohla pochválit za spolupráci na řešení "dietního problému". Mohla bych ho pozvat spolu s dcerou a její matkou?

PhDr.Irena Kitzberger Vlachynská, psycholožka PPP Praha 6, absolventka 3letého výcviku v rodinné terapii v Centru rodinné terapie FN Motol, 26 let poradenské praxe v pedagogicko-psychologické poradně, 14 let praxe v oblasti školní psychologie, 3 roky praxe jako zástupkyně ředitelky ZŠ, 6 let klinicko-psychologické praxe

{jcomments on}