Zobrazení položek podle značky: Blanka Pöslová

V březnu letošního roku jsem se zúčastnila pracovní stáže v Londýně, kam mne pozvalo Občanské sdružení Amalthea. Stáž byla zaměřena na způsob práce s pěstounskými rodinami v Anglii a měla být podnětem k naší další práci na projektu, který Amalthea společně s nadací Sirius realizuje.

Úvodem ještě potřebuji dodat, že já jsem na částečný úvazek zaměstnaná v Centru psychosociální pomoci – Rodinné a manželské poradně Pardubického kraje a mám zde na starosti posuzování žadatelů o pěstounskou péči, jejich přípravu a částečně i následnou péči. To byl důvod, proč i mne Amathea pozvala. Pracovníci poradny i krajského úřadu se na výše uvedeném projektu odborně podílejí.

V Londýně se o nás starala organizace Lumos, která má svou pobočku i v ČR a odborný program zajišťovala BAAF (British Association for Adoptoin and Fostering).

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí a nutno říci, že Angličané mají systém skutečně promyšlený a propracovaný. Inu s anglickou pečlivostí, ale podle mého náhledu i s anglickou konzervativností. Oni jsou přesvědčeni, že něco jako dětské domovy by vůbec nemělo existovat, že vždy je jednoznačně v zájmu dítěte okamžité umístění do náhradní rodiny, že je lepší tzv. putovat po rodinách než po ústavech atd. Někdy mne to prostě nadzvedávalo a měla jsem připomínky, které oni si sice vyslechli, ale dále jeli to svoje. Nejsem však kompetentní soudit jejich systém, já bych se chtěla podělit o to, co jsem se dozvěděla.

V Anglii je pěstounství považováno za odbornou službu. Agentury pro pěstounství (ať státní nebo nestátní) provádí nábor, vyškolení, odborné posouzení a schvalování vhodných pěstounů, proces zprostředkování dítěte do rodiny a stejně tak následnou péči. Následnou péčí se rozumí průběžné další vzdělávání, průběžná supervize pěstounské rodiny a průběžné další hodnocení. Podmínkou pro schválení pěstounů je podepsání smlouvy o další spolupráci.

Pro státní i nestátní instituce (nebo chcete-li agentury) platí jednotné standardy, kterými se řídí. A v pozadí všeho je zájem dítěte, který je zakotven v zákoně. Agentury pak dostávají státní peníze tzv. na dítě. Peníze tedy jdou za dítětem a není podstatné, kdo se o dítě, potažmo o jeho pěstounskou rodinu stará.

Pěstounství je deklarováno jako služba dítěti, která je prakticky povoláním a je tedy placená (odměnu pěstoun dostává po dobu, kdy se o dítě stará). A je to tak pro ně v pořádku. O tuto službu může požádat každý, kdo má vhodné podmínky a cítí se kompetentní. Nezáleží na věku, pohlaví, sexuální orientaci, vzdělání, národnosti. Pak ovšem musí projít důkladným procesem hodnocení a schvalování, které je poněkud odlišné od našeho, a kterým se podle mne můžeme inspirovat. Klíčové postavení v týmu mají sociální pracovníci. Psychologové, lékaři, učitelé apod. jsou pak součástí podpůrného odborného týmu, jsou přítomni schvalování pěstounů a podle potřeby se podílejí na následné péči.

Sociální pracovnice provází rodinu celým procesem posuzování, a to především přímo v rodinách. Má k dispozici tzv. formulář F, což je asi 70 stran otázek a oblastí, které musí se zájemci o pěstounskou péči probrat a ke kterým se musí vyjádřit. Jednou z podmínek, která je odlišná od našich, je např. nutnost samostatného pokoje pro příchozí dítě. Pokud tuto podmínku nesplňují, nemohou dále vůbec pokračovat. Velmi se dbá na otázku bezpečného prostředí pro dítě, tedy zkoumají se nejen reference na rodinu z různých zdrojů (sousedi, přátelé, bývalí učitelé, bývalí partneři), ale bedlivě se posuzují výchovné přístupy – např. jednoznačně je zakázán jakýkoliv fyzický trest. Probírají se rovněž otázky, jak pěstouni zajistí kontakt s rodinou dítěte, jak budou spolupracovat s rodiči dítěte, aby dítě bylo vychováváno v souladu s jejich mentalitou, kulturou, náboženským vyznáním (rozuměj tím s mentalitou biologické rodiny dítěte).

Součástí procesu posuzování je skupinová příprava, kterou mají na starosti jiní odborníci, kteří však poskytují informace a zhodnocení, vyjadřují se k vhodnosti či nevhodnosti schválení.

Na závěr probíhá tzv. panelová diskuse o schválení pěstouna. Předsedou panelu je nezávislý odborník z jiné agentury, přítomni jsou sociální pracovníci, lékař, učitel, jiný již schválený pěstoun, někdo, kdo prošel sám pěstounskou péčí, pan radní z dané lokality. A jsou přítomni i konkrétní žadatelé o pěstounství. Provázející sociální pracovnice seznámí přítomné ústní i písemnou formou se svými závěry, písemně jsou doloženy veškeré reference a průběžná hodnocení. Ve vzájemné diskusi se pak probírají případné nejasnosti. Výsledkem je rozhodnutí panelu o vhodnosti stát se pěstouny a konkrétně pro jaké děti (ať věkem nebo specifickými potřebami).

Následuje výběr rodiny pro konkrétní dítě a umístění dítěte k pěstounům. Tento krok je v Anglii velmi rychlý. Pokud sociální pracovnice ohroženého dítěte dojde k závěru, že musí z rodiny odejít, má k dispozici databázi vhodných pěstounů, ihned je kontaktuje a dítě převáží rovnou k nim. Žádné seznamování, žádná postupná adaptace. Také téměř ihned dojde k seznámení rodin – původní a pěstounské. Zpravidla se setkávají u pěstounů doma, podle potřeby je tam zpočátku přítomna sociální pracovnice. Pouze ve výjimečných případech se setkávají na neutrální půdě. S rodinou dítěte pracuje jejich sociální pracovnice na tzv. sanaci, pěstouni se zase snaží poznat potřeby dítěte a předávají své zkušenosti rodičům. Cílem totiž od začátku je návrat dítěte do původní rodiny.

Také v Anglii existuje dlouhodobá pěstounská péče a pro tyto děti se vybírá z jiného typu pěstounů, je jich rozhodně menšina. V těchto případech probíhá proces zprostředkování (oni říkají spárování) mnohem pečlivěji. I v těchto rodinách se ale později může stát, že dítě musí odebrat a dát do jiné pěstounské rodiny.

Také v Anglii existují něco jako dětské domovy, jsou tak 2 na úrovni našeho kraje a mají v nich prakticky do 10 dětí. Jsou to případy nejčastěji pubertálních dětí, které samy nechtějí žít v náhradních rodinách nebo jich vystřídaly více a není už v jejich zájmu putovat dále.

Od přijetí dítěte do pěstounské rodiny ihned začíná supervizní činnost. Každá pěstounská rodina má svého supervizora, který rodinu navštěvuje asi 1x měsíčně a velmi pečlivě se zajímá o práci pěstounů. Dohlíží na bezpečnost dítěte a jak se o něj pěstouni starají. Supervizor má na starosti 12 – 15 rodin. Supervize je zákonná povinnost.

S pěstounskou rodinou prakticky ale pracují průběžně 3 týmy:

1. sociální pracovnice dítěte, která jej stále provází již z doby práce s původní rodinou a zůstává s dítětem i nadále.

2. tým pěstounství, tedy supervizor a jeho pomocníci, který do rodiny přichází v době přijetí dítěte.

3. podpůrný tým (podpora a revize celého procesu pěstounské péče, supervize supervizora).

Tyto týmy vedou pečlivé záznamy, pravidelně spolu komunikují a 1x ročně podávají výroční zprávu. Jedná se tedy o propracovaný systém následné péče, který se dá realizovat také proto, že děti se umísťují do pěstounských rodin v rámci daného regionu.

Kromě supervize musí pěstouni absolvovat další vzdělávání a každoročně „obhájit" své předpoklady k pěstounské péči při panelové diskusi.

Pominu-li rozdíl mezi dlouhodobou a krátkodobou pěstounskou péčí a také možnosti realizovat něco takového v našich podmínkách (to je téma k dalšímu a delšímu zamyšlení), uvědomila jsem si v Londýně, že my v Čechách umíme celkem dobře onu střední část – připravit a schválit vhodné žadatele o pěstounskou péči, vybrat pro potřebné dítě vhodnou rodinu a provést je procesem zprostředkování. To, co u nás chybí, je nábor (nebo chcete-li propagace pěstounské péče jako služby dítěti) a povinná a zajištěná následná péče. K těmto tématům bych se ráda vyjádřila příště, ale vzhledem k mému pracovnímu vytížení nemohu slíbit, kdy to bude.

PhDr.Blanka Pöslová Autorka vystudovala jednooborovou psychologii na FF UP Olomouc, 20 let pracovala v pedagogicko-psychologických poradnách, od roku 2008 má privátní Ambulanci klinické psychologie a psychoterapie, spolupracuje s Pardubickou krajskou nemocnicí (dětské oddělení, školitel) a Krajským úřadem Pardubického kraje (náhradní rodinná péče), má psychoterapeutický výcvik SUR a Výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch