(nejprve musíme být ve dvou) a Maturany (láska jako systémová podmínka pro spolubytí bytostí, které přirozeně pečují o rozmnožení podmínek pro dlouhodobě udržitelnou koexistenci). Ale nejsem si tím jist, tak jsem se přibrzdil. V pojmu vznešenosti, který je zde míněn obecně jako pocit, tedy nábožensky i nenábožensky, se mi skládají věci jako pocit prostoru při vší nouzi, naděje při vší beznaději. Je to dobrý pocit v tom smyslu, že věřit ve smysl toho, co je, co se nám nabízí, ale i ve smysl toho, co se nám nenabízí a co jako by ani nebylo – je pocitem vznešenosti mimo dobré a zlé. Protože nechci říct, že život je dobrý. A protože chci pouze říct, že život je pro mě dobrý, protože je. Je to pokus o vyjádření minimalismu mé víry, aniž by jí to ubíralo na síle. Omlouvám se za otevřenost, která je troufalá vždy a všude.
Jde přitom myslím o vědomí, ne prvořadě o vědění něčeho – u každého člověka, jako u psychoterapeuta. Je mi jedno, jestli teď právě mluvím o Batesonově MIND anebo o OSOBNÍM PRINCIPU BOHA. Přirozeně pak asi dvacet pět let svého života tíhnu k buddhistickému okruhu vidění světa. Může to souviset s tím, že jako chlapec jsem vyrůstal v rodině, která nebyla spjata s křesťanstvím, ač ani nebyla proti němu. Navíc jako terapeut i člověk si nejsem obecně jist, zda osobní oběť probudí v druhé bytosti život nebo lásku, protože jsem se v praxi tolikrát přesvědčil, jaké utrpení připraví ženám, které tomu uvěřily. (Na druhé straně, hned musím dodat, úspěšná terapie se nemůže obejít bez zkoumání a reflektování dobrých důvodů pro taková přesvědčení.)
Zdá se mi, jako člověku i jako terapeutovi – potřebujeme probudit nebo rozšířit svou mysl. Tím ovšem nemyslím žádnou emancipační výzvu, jen to konstatuji ze svého polorozpadlého ratanového křesla u PC. Snažím se o to takových 28 let svého života, tedy půlku mého života. Poté, co jsem ve 24 letech onemocněl diabetem, ale – troufám si říci - už i předtím. Psychologicky by se dalo říct, že tím onemocněním vyvrcholila moje krize individualizace, mého vyrovnání se s rodiči. Tím může být vyjádřena i moje motivace k psychoterapii – zda je vůbec možné pomoci si k životu prostředky lidskými, ne medicínskými – tedy oddaností životu a službou (sobě jako druhým)? Pokládám totiž psychoterapii zejména za službu a dnes se to rozhodně hodí říci. Tím možná někomu objasním, proč jsem někdy tak příkře nekompromisní vůči adeptům psychoterapie, když jsem jindy tak vstřícný.
Vím, že službě se nelze vyučit. Nemyslím si, že jde adepty psychoterapie obrátit na službu, jestliže oni to tak necítí. Ale myslím si, že učit se disciplíně ve směru lidského počínání, které si adept sám zvolil, se vyplácí adeptovi, jeho klientům i celému oboru. Život je ovšem barevnější a cesty nás všech jsou barevnější, než jak si to vymyslí školící instituce ústy a srdci svých zástupců. O každé školící instituci nakonec (i na začátku) platí to samé, co se píše na těch krásnějších branách hřbitovů: Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy. Vidíte, a je to nechtěně stejně tady: psychoterapie se nutně zabývá rozměrem života, a tedy nemůže opominout horizont smrti. Podobně jako náboženství a zcela v kontrastu s medicínou, která dělá vše pro to, aby nad chorobami a smrtí zvítězila. A to je jistě dobré, velmi dobré – a někdy ovšem i zlé. Být nablízku životu a nablízku smrti, která je pro mě stejně všudypřítomná, mně dovoluje vzít v klidu to, co se děje v klientech, jakož aktuálně i to, co se děje v Japonsku a Lybii...(21.3.2011).
Utrpení je nám lidem, klientům i terapeutům, údělem. Ale na druhé straně, kdo by to popíral, nezažije radost a účast – to nejcennější, co máme. A ovšem, nemůže ani nikomu sloužit - být rodičem, partnerem, terapeutem...obdivovatelem života, chcete-li. A nemůže zažít láskyplnou starost druhého o něj.
Nelze vyléčit člověka psychoterapeutickými prostředky bez toho, že bychom do procesu zapojili – krom různých vodítek reflexe a technik – také svá osobní přesvědčení a víru. Veškerou teorii psychoterapie, stejně jako metodologická vodítka – vnímám jako uvolňující stavidla, jako brány pro technický výkon. Proč je tak málo adeptů psychoterapie ochotných sledovat teoretická, metodologická a technická vodítka terapie dostatečně disciplinovaně a důsledně? My jako lektoři jsme nebyli dost jasní? Pro lenost? Tak ani tak. Zdá se mi: protože v nich dost nevidí sebe a svou cestu.
Na druhou stranu, velká část psychoterapeutické odborné veřejnosti – napříč přístupy – žije okouzlením izolovanými technikami („systemickými“ rodinnými konstelacemi např., terapií pevným objetím... - a neotřesitelnou vírou v politickou korektnost některých témat nad jinými, dramaticky tabuizovanými: násilí, gender, závislosti, sexuální odchylky, atd.). Také se na ty techniky ptá. (Moje zkušenost doma, na Slovensku, v Rakousku a Německu.) Reference z jiných zemí jsou mi jen zprostředkované.
Věřte, mnohem víc než před deseti lety. A dvakrát víc než před dvaceti lety... Vývoj psychoterapie ve světě se též ubírá směrem ke zvýšené citlivosti vůči iracionálním a magickým praktikám. Myslím si, že je tomu tak proto, že racionální rozměr psychoterapie je přirozeně vnímán jako nedostatečný. Něco tu prostě chybí.
Tak se tyto dvě tendence: touha po jednoduchých nástrojích – a na druhé straně iracionální potřeba magie, navzájem podněcují – směrem k extrémním polohám. Aniž by však takto orientovaní kolegové tím pádem uměli vskutku efektivně operovat s technikami, nebo s magickými prostředky.
Mluvím o kulturním rozměru naší profese – psychoterapie totiž. Co se ve výcvicích neučí, anebo jen okrajově – je reflexe toho, k čemu ty techniky vlastně jsou. Můžeme se jakkoli snažit propojovat technické nástroje s pozadím jejích vodítek, jakýchsi strategií a jít dále k obecné – systemické teorii pomáhání. Nepomáhá to dost. Filozofický odkaz na konstruktivismus jako teorii pozorovatele, jakkoli úžasný a mnohoslibný, nepomůže adeptovi vnímat psychoterapii jako službu. S pozorovatelem je to podobně jako se (sou)členem – zůstává abstraktním operátorem. Skvělá výzva pro hledání aplikačního užitku tohoto metodologického bohatství. Ale v životě nejsme abstraktními operátory. Tato teorie je vyhrazena jako pomůcka porozumění mikroprocesům lidské mysli a sociální realitě setkání terapeuta a klienta – v rámci terapie. Sociální konstrukcionismus jde na to ovšem trochu jinak, vychází ze všudypřítomnosti sociální reality. Neříká, zda je ta realita dobrá nebo zlá, protože je dána tématem, které přitahuje pozornost, energii a probouzí loajalitu nebo oddanost. Kategorický imperativ spočívá snad jen v poukazu: nediv se teď, co jsi se sebou učinil nebo právě neučinil, když věříš tomuto. I tady však vidím háček, a totiž v pasti neuniknutelné politické manipulace – uprostřed teorie, která byla vytvořena pro všechno, jen ne pro politickou manipulaci. Jedna slavná narativní terapeutka zareagovala nezvykle příkře na moji jistou námitku, že snad nadvláda muže jako kulturní fenomén nevysvětluje klientčino zpracování traumatu zneužívání bezezbytku. Řekla mi něco na způsob: Ale, Vratislave, je přece jasné, že ženy jsou v naší kultuře podrobeny mužům. Věděla to, nepochybovala o tom. A příkrost její reakce na mě mi říkala: do toho, chlapče, nejdi, ona tě varuje, že si to nedá vzít!
Ovšem, jsou věci, které si nikdo z nás nedá vzít. V této souvislosti je nyní velké téma politická korektnost. Je to fenomén, který dobře známe z narativního přístupu jako moc pravdy velkého příběhu, který žijeme. Pojem politické korektnosti je však širší a zejména v USA je nyní předmětem široké rozpravy. Poukazuje k tabuizovaným otázkám a tématům, jež nesmějí být vysloveny, ani pomyšleny. Jsou to témata stejně politická (za demokracii bojujme na celém světě!), jako osobní (v životě přece musím pro sebe něco velikého mít a toto sdílet s blízkými). Problém je, že politická korektnost brání otázkám a diskusi. Víc, brání setkání lidí a skutečné blízkosti. Byť právě na podporu našich nejcennějších hodnot byla vyrobena. No právě proto. S Honzou Hesounem často říkáme – pojďme cestou tvoření naší víry, našich předpokladů a předsudků, naší politické korektnosti zpět . Ptejme se, k čemu nám je to, co jsme si utvořili ve své mysli a svém srdci. Pomáhá nám to k životu? Potom dobře. Nepomáhá? Pak je namístě rozvinout svou politickou nekorektnost...
Došel jsem k tématu víry, které je myslím centrální též v psychoterapii. Když jsem promýšlel tuto dnešní úvahu nad vztahem (systemické) psychoterapie k duchovnímu rozměru, šel jsem zpět cestou, kterou se poslední léta ubírá moje rozvojová práce na systemické metodologii. Vytanul mi pojem aktivního čekatelství v procesu narativní terapie a uvědomil jsem si, že může být výrazem mé polochtěné politické nekorektnosti vůči dominující kultuře terapeutického společenství, víře v to, že terapeut má klientovi pomáhat ke změně života. Něco mi v tom nehraje dobrých 30 let, když jsem tehdy, tuším u Ericha Fromma, zahlédl větu – nerušme klienty na jejich cestě. WOW! Jsem dnes stále více přesvědčen, že bychom měli klienta doprovodit (tím, že mu nebráníme) na kraj propasti, jíž se tak dlouho obával a jejímž obcházením sám učinil ze svého života peklo nebo nevzhlednou nudu – a nechat ho tam chvíli a být mu hodně nablízku. Až se zachvěje novým impulsem, neměli bychom takovou chvíli prošustrovat planým utěšováním, hledáním jeho zdrojů, podáváním interpretací atp., ale – měli bychom zůstat ve službě. Co tím chci říct, že? Být při něm, přát mu, ptát se na to, co vidí, cítí, na co myslí, po čem touží. To stačí. Souvislost s mou analytickou průpravou a se Zen-Buddhismem nemohu popírat.
Dalším principem, do nějž prosakuje víra terapeuta, je též práce s rozdílem.
Rozdíl jako informace, rozdíl rozprostraněný na škále, rozdíl problémového vyprávění a vyprávění o vizích, rozdíl nejhoršího a méně zlého stavu – neříká, co je lepší, pokud do toho nevstoupíme my svou politickou korektností...Zase bychom měli spíše čekat a vnímat, být na blízku a připraveni – říká mi moje nastavení víry.
Mám pokračovat? Abych neunavil. Tak do třetice, konec a zvonec: otázka na zázrak. Otázka na zázrak není otázkou na zázrak, neb je to metafora jiného rámce naší spolupráce. Proč má tato technika jednou tak mocný dopad a jindy vyšumí? Myslím si – protože důležitější než nastavení na detaily dne po zázraku je postupná změna postoje klienta vůči novému životu. Takovou změnu nezařídí zázrak – mimochodem pojem, který jsme si poněkud nevybíravě vypůjčili z křesťanské mystiky. Takovou změnu zařídí klientova touha, zahlédnout něco jiného než dosud. Když bychom se více zaměřili na klientovu touhu a méně na scénu zázračného dne, možná bychom ušli dál, byť je to cesta nepohodlná a jsou na ní trny.
Co na závěr? Snad jen poznámka, že si nemyslím, že mezi dobrou terapií je až tak velký rozdíl, je-li vykonávána systemikem, analytikem, rodinným terapeutem, systemickým či psychoanalytickým duchovním. Protože i behaviorista, abych jmenoval někoho z hodně odlehlého tábora, potřebuje svému klientovi přát a být ve službě jeho životu. Jinak to nebude fungovat.
Aby toho dosáhl, potřebuje být politicky nekorektní vůči svým přesvědčením, vůči své víře. Zkrátka – být ve střehu před sebou samým. I v životě jsou situace, kdy bychom myslím měli být zcela ve službě sobě samým. Tedy – být ve střehu. A jindy zase, v čase míru a plodů života, jichž si užíváme, to svou politickou nekorektností nekazit...dopřát sobě i našim blízkým doma i v pracovním týmu – naše užitečné iluze.
PhDr. Vratislav Strnad
Systemický a psychoanalytický terapeut, 20 let praxe. Lektor, supervizor a kouč. Zakladatel ISZ (1990) a ISZ-MC (2005), prezident České systemické společnosti, supervizor SOFT a AMRP, člen ÖAS a akreditovaný systemický terapeut v Rakousku. Člen odborné rady SOFT. Publikuje doma i v zahraničí. Věnuje se rozvoji systemické metodologie a mezinárodního networku odborné spolupráce.
{/text2mod}
