Úvodník - Otázky

Uplynulé jaro přineslo mnoho otázek. Alespoň pro mne.

Nejprve se objevily v souvislosti se schůzkou redakční rady Softfóra. Stane se recenzovaným, respektovaným odborným časopisem? Kdo o to stojí? A kdo k tomu může přispět? Bude vycházet tištěné nebo zůstane virtuální? Například.

Pak se objevila otázka: Jsou psychoterapeuti kompetentní vyjadřovat se veřejně ke všemu nebo jen k tomu, čemu opravdu rozumí? Vědí, čemu opravdu rozumí a čemu ne tak docela? Jak poznají, že mají dost informací, v době, která informacemi zahlcuje? A jak mají své názory prezentovat? V televizi, denním tisku, odborném médiu nebo jinde? Jakou tím dávají o psychoterapii zprávu veřejnosti?

K tomu se přidalo koučování, které se zdá být jasně vymezené, zároveň však čtu a slyším o osobním kouči, transpersonálním koučování....Vymezuje se tedy nebo naopak expanduje? Budeme v budoucnosti svědky také koučování rodin?

Po Dni rodinné terapie Jsou rodinní terapeuti ti, kteří se mají vyjadřovat k surogátnímu mateřství? A na základě čeho mohou obhájit své názory, když je tato „technická možnost" poměrně mladá? Proč vyvolává skutečnost, že stále více lidí využívá umělé oplodnění a zmíněné surogátní mateřství, ve společnosti rodinných terapeutů často silné emoce a jinde ne?

Pokud se rodinným terapeutům nelíbí název náhradní rodina (matka, otec, rodičovství, .....), najdou jiný-lepší? Jaký název by si vybrali ti „náhradní"? A chtějí jiný? Nebo spíš stojí o změnu podmínek, za kterých děti vychovávají? A co právě tyto děti, je pro ně nová rodina náhradní nebo jaká vlastně je? Jak by jí chtěli říkat ony? Čeká tyto rodiny povinná supervize jako třeba v Anglii? Nebo budou o supervizi usilovat dobrovolně?

Volby do SOFTu mne přivedly na další otázky. Co to o SOFTu říká, že volilo jen 32 členů? Co vlastně členové od svého SOFTu očekávají? Kam se vyvine návrh obnovování akreditací na základě stanovených výkonů?

A podobně i Softfórum nyní přináší Vám, milí kolegové, příspěvky plné otázek a podnětů k zamyšlení. Tak Vám přeji inspirativní čtení.

Zuzana Těšínská

(Co se nám do učebnice nevešlo)

Známý filosof v oboru bioetiky Peter Singer uvádí dva příklady z experimentální filosofie od Greena:

1.Po kolejích se řítí těžký neřízený vozík na skupinu pěti lidí na kolejích a zcela jistě je všechny zabije, pokud do nich narazí . Nemáte možnost vozík zastavit, ale můžete ho přehodit výhybkou na kolej, kde se nachází jen jeden člověk. Máte možnost zachránit pět lidí tím, že obětujete jednoho. Co uděláte ?

2.Stejně jako v případě prvním se řítí těžký vozík na skupinu pěti lidí na kolejích. Tentokrát ale nemáte k dispozici výhybku. Stojíte na můstku nad kolejemi a vůz můžete zastavit tím,že do jeho dráhy hodíte něco hodně těžkého. Vaše tělo by vozík nezastavilo, jste subtilní postavy, ale vedle vás stojí člověk mnohem mohutnější, jehož tělo by – za cenu jeho smrti - vozík zastavilo, pokud ho do kolejiště shodíte. Uděláte to?

V původní experimentální skupině většina subjektů byla ochotna obětovat jeden život a zachránit pět přehozením výhybky. V druhém případě většina lidí nebyla ochotna způsobit smrt jednoho a zachránit tím pět životů. Podle Singera jsou oba případy z morálního hlediska rovnocenné a výsledky pokusu dokazují, že "morální intuice" není spolehlivým vodítkem v etickém rozhodování.

Tento experiment jsem zopakoval se dvěma skupinami studentek a studentů IRTP jako cvičení při probírání etických otázek rodinné terapie. Naši studenti by sice podobně jako původní skupina spíše obětovala jeden život v prvním případě než v druhém; zajímavější ale byly jiné jejich reakce na experiment. Zadání se jim nechtělo přijmout,chtěli by o situaci a jejím kontextu vědět více. Kladli si různé otázky: Co když je třeba skupina na kolejích složena z traťových dělníků, kteří vědí co dělají i když to tak na první pohled nevypadá? Jak bych mohla za tak krátkou dobu dospět k jistotě, že moje tělo vozík nezastaví, kdežto těžší tělo člověka vedle mě ano? Jaká je moje role a moje kompetence v situaci - jsme náhodná kolemjdoucí nebo odpovědnost za řešení situace a pravomoc rozhodovat vyplývá z mé pracovní pozice? Co když je na jedné koleji skupina opilců a na druhé dítě? Někteří zvažovali svou subjektivitu: Asi bych měla přehodit výhybku, ale jak se znám tak bych spíš ztuhla hrůzou a neudělala nic. Co když si namlouvám, že moje tělo je příliš lehké na zastavení vozíku, protože se bojím?

Vcelku se dá říci, že reakce frekventantů výcviku byla podobná tomu, co napadalo mě, když jsem se s příkladem poprvé setkal. Není divu: máme podobné vzdělání a podobnou práci (v obou skupinách převažovali psychologové a psychiatři, řada z nich s mnoha lety praxe). Singerův příklad etického rozhodování je umělý. Fakta jsou zcela jednoznačná a k zvážení je pouze etické rozhodnutí. V reálných situacích, se kterými se terapeuti setkávají, není zjišťování fakt a etické uvažování neprodyšně odděleno. Málokdy se stává, že by se lidé naprosto shodli na tom, co jsou fakta a lišili se jen v hodnocení.

Po útoku na Newyorské Twin Towers v září 2001 se v americké publicistice začalo diskutovat o situacích, kdy by bylo morálně oprávněné použít při vyslýchaní mučení. Hypotetické situaci, kdy by to oprávněné bylo se začalo říkat "scénář tikající bomby". Jedním z prvních, kdo tento scénář použil, byl známý harvardsky profesor práva Alan Derschowitz v deníku Los Angeles Times 8. listopadu 2001. Jeden z jeho příkladů je tento: teroristé unesli dítě a drží ho v bedně, kde je zásoba kyslíku jen na dvě hodiny. Jednoho z teroristů jsme chytili, ale nechce prozradit místo, kde dítě drží. Máme právo použít mučení?

Uplynulo 8 let, během, kterých se objevilo mnoho zpráv o tom, že američtí vyšetřovatelé při výsleších lidí zadržených v Afghánistánu či jinde používala mučení či "zesílených vyšetřovacích metod", případně, že někteří vyšetřovaní v důsledku těchto metod zemřeli. Debata o oprávněnosti mučení či zesílených vyšetřovacích metod se vede, ale ne na základě shody o faktech. Zastánci zesílených vyšetřovacích metod tvrdí, že jejich užíváním u teroristů a nepřátelských bojovníků vyšetřovatelé získávají užitečné informace, které zachraňují životy. Odpůrci mučení tvrdí, že u mnoha vězňů vůbec není jisté, že jde o teroristy nebo bojovníky (tvrdí např. že řada vězňů v Quntanámu se tam octla v podstatě náhodou, protože je někdo udal za vypsanou odměnu) a že vyšetřování pomocí týrání nevede k získání spolehlivých informací, protože vyšetřovaný řekne cokoliv, co týrání zastaví. Obě skupiny se neliší jen v názoru na tuto jednu otázku, ale v celkovém pohledu na svět.

Naše studentky a studenti jsou si tohoto propojení konstrukce faktů a morálního hodnocení vědomi: nežijeme ve světě, kde jsou na jedné straně nezpochybnitelná fakta a na druhé straně neměnné morální principy.V terapii potřebujeme uvažovat kontextuálně, zvažovat různé úhly pohledu. Nikdy nevíme s jistotou „co se stane když..." , zároveň ale musíme o možných důsledcích svého konání uvažovat.

Znamená to ale, že se máme spoléhat jen na svou „morální intuici", vzdát se morálních principů a kritického rozumového uvažování?

Našim studentům jsem uvedl i jiný příklad, tentokrát přímo z terapie. Ale nebyl to případ hypotetický (až na pár údajů změněných kvůli anonymitě).

Osmnáctiletou Sandru znám od jejích 16 let. Do mé péče se dostala v důsledku krátké hospitalizace na dětské klinice po kolapsovém stavu pravděpodobně způsobenému zčásti psychicky, zčásti hypoglykémií. V první fázi terapie uváděla velmi zvláštní údaje o své rodině. Například, když jsem se jí ptal na stravování (byla poněkud podvyživená), ukázalo se, že jí velmi nepravidelně. Nebyla v tom však snaha o zhubnutí - tvrdila, že doma většinou nic k jídlu nedostane. Matka vaří pro jejího bratra, který je ve školkovém věku. Chodí na soukromou střední školu, kterou - což je v souvislosti s dalšími údaji o něm zvláštní - platí její otec. S otcem, kterému je k 70 je ve velmi konfliktním vztahu. S matkou, skoro o třicet let mladší než otec, je vztah lepší. Rodina na tom byla před několika lety ekonomicky dobře, matka nikdy nepracovala, pak se v otcově nepříliš jasném podnikání cosi nepovedlo a od té doby žijí velmi chudě, otec si vydělává jako taxikář. Během prvního roku jsme se pokoušel s rodiči navázat kontakt, ale ani otec ani matky nebyli ochotni se se mnou sejít. Pak Sandra asi na rok zmizela a když se znovu ohlásil, bylo jí už přes 18. Rok strávila víceméně u počítače hraním onlinové hry Warcraft a později online kontaktem s o rok mladším Američanem, kterého považoval za svého partnera. Žádné kontakty s vrstevníky neměla, jediný člověk se kterým alespoň občas mluvila, byla její matka. Do školy chodila málo a v důsledku toho opakuje ročník.

Po několika měsících se situace doma změnila - matka se zamilovala do mladšího partnera, doma byla málo a chystal se rozvod. V této situace údajně otec odmítá, že by měl vůči Sandře vyživovací povinnost, protože nestuduje řádně a chce ji vyhodit z bytu. Podle třídní profesorky na ni otec naléhá, aby kvůli nedocházce Sandru ze školy vyloučila. Na Sociálním odboru údajně dali otci za pravdu, ale právnička z právního oddělení mého pracoviště tvrdí, že rodiče vůči Sandře nepochybně vyživovací povinnost mají, ale bez právní pomoci se výživného nedočká. Možnost získat bezplatnou právní pomoc přes Advokátní komoru existuje, ale je to dost složité.

Kladu našim studentům hypotetickou etickou otázku: Před pár lety jsem se zabýval poměrně složitým případem sexuálního zneužití 12leté dívky jejím nevlastním dědečkem. Její otec je výborný advokát. Z mého postupu při řešení případu (kromě terapie jsme jim také pomohl nalézt způsob jak se vyhnout výslechu této velmi uzavřené a citlivé dívky před soudem) otec mylně usoudil, že jde o jakousi nadstandardní péči a že očekávám finanční odměnu; tu jsem pochopitelně odmítl. Teď bych se na něj teoreticky mohl obrátit a požádat ho, aby Sandře jako právník pomohl. Bylo by to sice porušení terapeutické etiky, ale to by se třeba dalo omluvit tím, že potřeba spravedlnosti pro Sandru je natolik závažná, že překračuje závažnost porušení pravidla a koneckonců výhodu nechci pro sebe, ale v zájmu dobré věci.

Mám to udělat?

Studenti se všichni shodli na tom, že by to byla chyba. Jejich argumenty byly: Jsem si jist, že Sandra mluví pravdu? Nebylo by to přílišné mimoterapeutické angažování, které může mít v budoucnu důsledky, které nedovedu odhadnout? Nesnažím se v případu fungovat spíše jako Sandřin otec než terapeut? Studentky a studenti měli samozřejmě pravdu a ostatně jsem o možnosti sehnat Sandře právníka tímto způsobem doopravdy neuvažoval. V tomto případě nás kontextuální uvažování o reálné konkrétní situaci dovedlo k tomu, že by nebylo dobré se od odchylovat od jednoho z obecných principů terapeutické etiky.

Jaký princip to je?

Americká asociace manželských a rodinných terapeutů ho formuluje takto: "Manželští a rodinní terapeuti si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu ke klientům a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých klientů. Terapeuti se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s klienty, které by mohly ohrozit profesionální úsudek terapeuta nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s klientem nebo jeho či její rodinou. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, terapeuti dělají přiměřená preventivní opatření."

Nazvěme prozatímně tento princip principem terapeutické profesionality.

Abychom lépe pochopili složitost tohoto principu zkusme nahradit slovo "terapeuti" slovem "rodiče" a slovo "klienti" slovem "děti".

"Rodiče si jsou vědomi své vlivné pozice ve vztahu k dětem a vyhýbají se zneužívání důvěry a závislosti svých dětí. Rodiče se proto všemi způsoby snaží vyhnout se situacím a vztahům s dětmi, které by mohly ohrozit profesionální úsudek rodiče nebo zvýšit riziko exploatace. Mezi takové vztahy patří obchodní nebo těsné osobní vztahy s dětmi nebo jejich rodinami. Tam, kde riziko narušení profesionálního úsudku nebo exploatace existuje v důsledku situace nebo vícenásobných rolí, rodiče dělají přiměřená preventivní opatření."

První věta by klidně mohla být součástí kodexu rodičovské etiky, zbytek odstavce se očividně na rodiče nehodí. (Nějaké podobnosti by se ovšem našly: rodiče nepochybně mohou mít na rozdíl od terapeuta zcela neproblematicky těsné osobní vztahy, ale stejně jako u terapeutů to nesmí být vztahy sexuální).

Terapie je specifický kontext, ve kterém je terapeut zčásti zodpovědný za to, jak konstruuje svou roli. Realita není pevně daná jako v Singerově případu, ale je konstruována terapeuty společně s klienty; v průběhu terapie se často z faktů stávají názory, z objektivních nemožností subjektivní možnosti. Situace terapie je velmi svobodná pro terapeuty i klienty; princip terapeutické profesionality slouží k tomu, aby tato svoboda nebyla zneužívána.

Terapeuti, kteří jsou si vědomi toho, že neexistuje žádná čínská zeď mezi objektivními fakty a etickým rozhodováním, nevystačí ani s morální intuicí ani s abstraktními morálními principy. Potřebují trvale kultivovat svou schopnost eticky uvažovat v kontextu situací, které nemají objektivní jednoznačnost vymyšlených učebnicových příkladů, ale patří do reálného světa, jak ho známe: světa, který je mnohoznačný, omezeně poznatelný, často nevypočitatelný.{jcomments on}

Blanka Stefanovicová:  Mentálka (kazuistika)

Tématem mé práce je příběh Terezy – studentky gymnázia. (květen 2008)

Z anamnézy:

RA - Jedná se o mladší dceru lékaře a učitelky. Otec 56 let, původem z Maďarska, pracující jako soukromý gynekolog. Zdráv, sportovec. Často pracovně zaneprázdněn. Ve výchově dominantní a autoritativní. Manželkou popisován jako cholerik, kterému však velmi záleží na rodině, hlavně na dětech, o jejich bezpečí se extrémně bojí. Matka 54 let, učitelka na základní škole, léčená hypertonička s rodinnou zátěží, hubené postavy, od mládí se stabilní váhou 64 kg, sportovního typu, působí spíše submisivním dojmem. S minimálními rysy či projevy ženskosti v chování i v komunikaci. O 3 roky starší sestra Agáta, studentka třetího ročníku vysoké školy, během studia střední školy měla rovněž problémy s váhou – zvládli to však v rodině bez potřeby vyhledání odborné pomoci.

OA – těhotenství i porod Terezy bez komplikací, časný psychomotorický vývoj v normě, prodělala běžné dětské nemoci, adaptace v dětském kolektivu bez problémů, ve škole premiantka, úrazy 0, operace slepého střeva v 11 letech, bezvědomí 0, od 15 let užívá hormonální antikoncepci, kterou jí nasadil a nyní dále předepisuje otec!!! Nekouří, alkohol příležitostně, vyzkoušela marihuanou. Zajímá se o novinařinu, píše povídky a básně, ve škole chodí do dramatického kroužky a má ráda filmy z filmového klubu.

Důvodem vyhledání odborné pomoci jsou problémy s jídlem. Začátek datuje Tereza na září 2006 (15 let), kdy při výšce 165cm vážila 62 kg a rozhodla se zhubnout. Do ledna 2007 měla váhu 46kg. Tehdy otec rázně zakročil – zakázal jí hubnout. Následovalo období přejídání, zvracení pouze ojediněle, a následně pak četné výčitky svědomí, takže po prázdninách 2007 měla váhu 63kg. Vzestupný váhový trend s častým přejídáním trvá až dosud, navíc se přidaly depresivní propady, poruchy usínání, plačtivost, problémy se soustředěním a ztráta sebedůvěry. Po jarních prázdninách (únor 2008) se za výrazné podpory matky, která s dcerou její problémy po celou dobu sdílí, se Tereza svěřuje otci, že svoje psychické problémy již nezvládá, a žádá ho o zajištění odborné pomoci.

1. kontakt – otec telefonicky sjednává termín setkání na žádost své 17-leté dcery, která se mu svěřila, že již nezvládá své psychické problémy trvající 2 roky. Velmi záhy se v telefonu obviňuje, že jako otec problémy podceňoval a pro pracovní vytížení nechtěl vidět, následně pak reagoval nepatřičně, na dceru křičel, zakazoval..."prostě všechno špatně". Zároveň naznačuje, že dcera nebude chtít, aby se setkání zúčastnil pro komunikační obtíže. Dostává se mu termínu i pozvánky k účasti na setkání nejlépe celé rodiny.

Hypotézy

1)Otec v rodině funguje jako expert na otázky týkající se zdraví

2)Otec chce své dceři pomoci a neváhá vzít podíl viny i na sebe, tím, že zpochybňuje svůj rodičovský přístup

3)Zároveň by se však účasti na prvním setkání raději vyhnul – zřejmě se stydí

4)Přesto je ochoten překonat „vlastní hrdost" a žádá o pomoc kolegyni, s níž měl v minulosti řadu konfliktů v rámci profesní spolupráce

5)Jak je to v rodině s projevy a akceptací ženskosti

6)Cení se originalita, kreativita a jiné zájmy?

7)Ohrožení vztahu rodičů dospíváním dcer

1.setkání

Na sezení přichází Tereza a maminka. Starší sestra je ve škole a otec v práci. Tereza nechtěla, aby byl přítomen, stydí se za svoje problémy, které nedokáže zvládnout sama, a přidělává rodičům starosti. Opakovaně pláče a pochybuje o sobě. Při práci na zakázce by ráda rychle (během 2-3 sezení) „dala věci do pořádku", což znamená „začít normálně jíst a nedělat otci ostudu". Maminka si nemyslí, že by Tereza dělala otci ostudu. Otec obě dcery miluje a velmi se o ně bojí, proto je tolik autoritativní a direktivní, proto často zakazuje věci, které ona sama by dcerám i dovolila a dala jim důvěru, nemůže ho však „shazovat". Často v rámci své cholerické povahy říká věci, které ho pak mrzí, protože o tom spolu do noci diskutují, ale děti se to většinou od něj nedozví.

Stran zakázky je tady s dcerou proto, aby jí pomohla, ale netrvá na tom, že to musí být rychle.

Matka nerozumí tomu, proč si dcera nepřipadá pro otce dost dobrá. Ta oponuje svým spektrem zájmů, které je tak odlišné od sportovního trendu rodiny, a navíc i diskusí s otcem stran jejího dalšího studijního zaměření – otec je připraven zajistit pro dceru dobrou budoucnost a pomoci jí vybrat nějakou renomovanou vysokou školu s perspektivním uplatněním, nejlépe ekonomického zaměření, bez ohledu na její názor. Zde je cítit gradující konflikt a napětí. Na můj dotaz, zda v této situaci by doma Terezu napadlo přejídat se, přitaká a rozpláče se.

Závěrečná část sezení je zaměřena na podporu vzájemného vztahu a sdílení mezi matkou a dcerou – pravidelnost stravování, pokud možno společně, podpora ve vidění a oceňování věcí, jenž se daří. Stran stanovené zakázky vidím nereálnost v nároku zbavit se symptomu, jenž Tereza aktuálně nedokáže ani pojmenovat, během 2-3 setkání, a proto obě podporuji ve zkoumání možných souvislostí a objevování významu mentální bulimie pro celou rodinu. Tereza dostává za úkol nesnažit se udělat terapeutce radost tím, že příště přijde bez „mentálky".

Příští setkání domluveno za měsíc, platí opět nabídka pro všechny členy rodiny, pokud s tím Tereza bude souhlasit. Matka i dcera odcházejí plačící a unavené, ale obě potvrzují úlevu tím, že jejich pláč je povolen a akceptován.

2.setkání

Jak matka, tak i dcera, aniž by se domluvily, začínají sezení otázkou, zda jsem v týdnu před naším druhým setkáním kontaktovala otce. Matka vypráví o tom, jak si otec přesně pamatoval termín další plánované schůzky a několik dnů předtím téměř do rána spolu diskutovali o jeho výchovných metodách, o možných úskalích, o názoru dětí a manželky. Tu překvapilo, že manžel byl schopen (byť po několika deci vína) připustit své chyby i obavy a částečně i realizovat změny ve svém přístupu. Což bylo překvapením i pro Terezu, když předevčírem za ní otec přišel do pokoje s tím, že si je vědom své direktivity, že mu na ní záleží, nechce ji v životě omezovat a předává jí důvěru. Oběma ženám zvlhly oči, nemohly uvěřit, že se tato proměna udále bez mé intervence.

Poté rozebíráme zdary a nezdary doporučení. 2 týdny se Tereza snažila plnit zadané domácí úkoly, pravidelnost jednotlivých jídel se dařila, ale synchronizace s matkou však nikoli. Poté však týden propad, kdy opět „mentálka" měla navrch. Připouští mnou nabízenou alternativu, že měla na mne vztek, protože už při zadání věděla, že se jí to nepodaří splnit, jelikož mají s matkou každá jiný denní rytmus. Podobné situace zažívá s otcem. Oceňuji upřímnost a projevený názor a připouštím svůj „minel". Tereza si nastavila časování jednotlivých jídel podle sebe a zatím se jí to daří celkem dodržovat.

Nadále problémy s pojmenováním „ mentálky", copak by se mohla mít ráda za svoji slabost, a ještě se o ni zajímat? Matka však nabízí, že když otec „projevil svoji slabost ze selhání v roli rodiče", dostalo se mu u ní obdivu a ocenění. Nabízím, že by mohl být nyní vhodný čas k přizvání otce do terapie, pakliže je navíc zřejmé, že i on už je zavzat do psychoterapeutického procesu a evidentně projevuje aktivitu a zájem svým jednáním. Matka můj návrh vítá, Terezu však nadále znejišťuje. Ještě na svém problému dostatečně nezapracovala a nemá ho pod kontrolou. Nabízím svůj pocit, že Tereza otce „šetří" – resp. chrání před svými problémy. Načež matka přitakává, protože doma funguje na problémy ženská koalice a otec bývá osloven až v případech nezbytné nouze. Také v tomto případě ho chrání před problémy, na jejichž vyřešení stačí samy. Jaké to pro něj asi je? Zbytek času posiluji sebeúctu jednotlivých členů rodiny. Domluven další termín s odstupem měsíce. Domácím úkolem je i nadále věnování pozornosti mentálce.

Naskýtají se nové hypotézy – před kým či před čím Tereza otce chrání – před svými problémy, odlišnými názory a reakcemi, svým dospíváním, byť se otec snaží držet kontrolu preskripcí antikoncepce. Před svou či matky deidealizací. Či před mými pohledy na věc a „jiným" typem otázek?

Před sebou samotným, se svými „slabostmi"?

Jak by vypadalo společné setkání i s otcem? Nakolik by se sem mohlo promítat mnou očekávaná možná konfrontace a konflikt na základě minulých zkušeností. Nakolik je otec schopen vystoupit z „černobílého" vidění světa (snažil se dceři pomoci, ale zatím dělal vše jen špatně...viz objednávací telefonát...buď rozhodoval, co je a není pro dceru dobré, nebo jí plně předal důvěru a nechce ji již v ničem omezovat – viz rozhovor před 2.setkáním...)

3. setkání

Matka i Tereza přicházejí v slzách. Matka referuje o tom, že mají za sebou velmi náročný týden. První 2 týdny se Tereze celkem dařilo hlídat si pravidelnost v jídlech, ale stále častěji diskuse o potřebě zhubnout do plavek, na což matka reagovala tím, že když pravidelně a pořádně necvičí, jak chce tedy zhubnout. Tereza matce vyčítá, že jí nerozumí, protože jinak by ji přeci do sportu nenutila, když ví, jak ji to nebaví. Zároveň připouští, že není schopna myslet na nic jiného, než je jídlo. V podstatě všechny prožitky má spojené s jídlem – jak příjemné ( kdy jí většinou pravidelně, zdravě, a psychicky je v pohodě), tak nepříjemné ( kdy se přejídá, je jí špatně, má výčitky a okolí ubližuje svými ataky). Zde se matka rozpláče, protože ataky od dcery probíhaly celý minulý týden, kdy byla podrážděná, konfliktní, hádavá, vyčítala matce, že ji nenávidí, že její „mentálka" je vina rodičů, protože když nechtěla jíst, do jídla jí nutili násilím a takhle to dopadlo, a také matce vyčítá, že s ní nedokáže komunikovat tak jak ona potřebuje. Matka velmi unaveně připouští, že s komunikací všeobecně stran pocitů má problém, u nich v rodině to nebylo zvykem, snaží se v rámci svých možností, ale zřejmě to nestačí. „ Co jsme udělali jako rodiče špatně a jak to máme napravit?" Dostává se jí ujištění, že v terapii nehledáme viníky. A zároveň přesměrování pozornosti z minulosti a budoucnosti do prožívání přítomnosti.

Napadá mne, zda současná vyčerpanost matky nesouvisí i s tím, že se (nejen) v této chvíli o rodičovské povinnosti nedělí se svým manželem. To nelze ze strany matky pro otcovo pracovní vytížení. Navíc se objevují první příznaky pochybností stran účinnosti rodinné terapie, když Tereza doposud nezhubla, a navíc je daleko více v psychické nepohodě. „ Co tam proboha děláte?" ptal se otec doma. Znovu nabízím prostor k přizvání otce do terapie. Zde se však rázně vymezuje Tereza. Otec nevěří, že povídáním se něco vyřeší. Otevřeně mluví o tom, že se bojí, jak by otec reagoval , předpokládá podobné reakce jako doma, kdy cholericky vyletí kvůli maličkostem, doma si nedovolí protestovat, protože pak je reakce ještě horší – když se například matka začala alespoň občas vymezovat, dostalo se jí zpětné vazby, že si nějak vyskakuje. Tereza se bojí, že bych určitě otce svými poznámkami vyprovokovala a ony by sem už nemohly s matkou jezdit. Oceňuji, že zabojovala za svoji terapii. Ptám se, zda má s muži i jinou zkušenost. V tu chvíli se rozzáří a vypráví jednak o kamarádech ze školy, s nimiž sdílejí podobné zájmy stran filmu, knih, divadla a podobné intelektuálské zábavy, pro kterou však otec nemá žádné pochopení. Další pozitivní zkušenost pak má se svým přítelem, s nímž vlastně intenzivní myšlenky na jídlo nemá, protože ji má rád takovou, jaká je (na rozdíl od otce). Ke konci setkání se Tereza i matka usmívají, potvrzují, že se jim výrazně ulevilo, a jsou odhodlány dále bojovat. Navíc bude doma další ženská posila – starší sestra Agáta, kterou by příště mohly přivézt. Tereza si říká o možnost dřívějšího setkání – za 2 týdny. Matka navrhuje, aby příště přijely jen obě dcery spolu, aby si mohla trochu odpočinout.

Po odchodu se u mne objevilo několik obav:

-bude mít matka dostatek sil vydržet kolísání nálady u Terezy a její časté výbuchy

-bude s manželem dle vlastních slov „držet hubu a krok" nebo se bude vymezovat

-obstojí výsledky naší terapie ve výkonnostním měřítku otce

-nakolik se otec cítí „vyautován" z dění v terapii i doma

-kdo je vlastně doma nejvíce ohrožen

-nakolik se ve vedení terapie odrážejí moje ambice

MUDr. Blanka Stefanovičová pracuje jako soukromý ambulantní psychiatr pro děti a dospělé v Sokolově, rodinnou terapií se zabývá od r 2005

{jcomments on}

PROLOG

Na začátku nebyla zakázka "rodinné terapie". Alenčina maminka se na mne obrátila na podnět pediatra se zakázkou posouzení školní zralosti u své šestileté dcery. K psychologickému vyšetření se dostavila elegantní štíhlá, tmavovlasá a tmavooká kultivovaná paní se světlovlasou a modrookou holčičkou, moderně oblečenou a trochu vyplašenou. Vyšetření probíhalo obvyklým způsobem. Anamnézu jsme probíraly všechny tři společně – dívenka po celou dobu seděla vedle matky a poslouchala. Matka uvedla, že žije pouze s dcerou, dívenka navštěvuje mateřskou školu. Rodiče neuzavřeli manželství, otec bydlí nedaleko, s dcerou se pravidelně stýká. Matce je 34 let, má vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a v současné době pracuje jako referentka. V Praze bydlí od roku 2002, přestěhovali se z Brna, kde má Alenka prarodiče. Dívka nemá sourozence, těhotenství rizikové – syndrom mizejícího dvojčete, porod v termínu bez komplikací, raný psychomotorický a řečový vývoj v normě, zdravotní stav celkem dobrý – atopický ekzém. Matka uvažuje o odkladu školní docházky, protože si není jistá pracovní zralostí dítěte, a také by se zřejmě měli koncem roku stěhovat do jiného bytu v jiné části Prahy.

Při následném vyšetření se dívenka odloučila od matky bez protestů, spolupracovala celkem ochotně a snaživě, přiměřeným psychomotorickým tempem, s lehce probleskující úzkostností /která se týkala hlavně toho, aby jí neujel děda, se kterým měla ten den odjíždět do Brna/. Komunikovala spontánně, disponovala rozsáhlou slovní zásobou, ovšem přetrvávala vada výslovnosti /r,ř/. Aktuální intelektový výkon se pohyboval v pásmu nadprůměru, ale v percepční oblasti byla patrna nejistota vizuální diskriminace a vizuomotorické koordinace, méně rozvinutý se jevil též grafomotorický projev. Dívenka však kreslila velmi ochotně a s chutí. Kresba rodiny ukazovala krásný barevný optimistický obrázek – usmívající se táta a máma, holčička přilepená k mamince, kolem květiny a nad nimi sluníčko. Ptala jsem se, co dělají nejraději spolu – Alenka prý nejraději jezdí s tátou k moři a s mámou také někam na dovolenou. "Začarované rodině" velel kouzelník: maminku přeměnil ve lva, dívku v koně a tátu v ptáčka. V tomto momentě ve mně vznikl obrázek celkem harmonického rodinného soužití s lehce dominantní maminkou a trošku rozmazlenou dceruškou. V závěrečném rozhovoru s matkou ovšem zazněl příběh zcela jiný: zatímco dívenka čekala v čekárně, matka mi svěřila, že vztahy s Alenčiným otcem jsou velmi dramatické, líčila svého bývalého partnera jako dominantního tyrana, který se nepřestává soudit o svěření dcery do vlastní péče.

Nová podoba příběhu mě překvapila –hlavně proto, že pokud rodiče vnímají ve svém vztahu problémy podobného rozsahu, tak většinou s tím vyrukují okamžitě /a když se jim nechce v přítomnosti dětí, tak alespoň dopředu upozorní, že "s tátou jsou problémy"/. Také mě hned napadlo, že Alenčin rodinný příběh je zřejmě dost odlišný od toho matčina - ale to matka zřejmě nevnímá, protože v jejím líčení dívka vystupuje jako její bezvýhradný spojenec – "otec nás pronásleduje cestou do školy, číhá na nás, Alenka je z toho špatná....."

Nakonec jsme se s matkou shodly na vhodnosti odkladu školní docházky dívenky. Matka se zmínila, že s dívkou docházely na psychoterapii, ale na pokračování našich kontaktů jsme se nedomluvily. Když jsem šla matku po skončení rozhovoru vyprovodit ke dveřím, zjistily jsme, že dívenka v čekárně velmi usedavě pláče – stále se bála, že jí dědeček ujede do Brna. Matka ji velmi úzkostně chlácholila.

Domnívala jsem se, že tím pro mne celý případ skončil.

Matka se však za pár týdnů ozvala znovu – naléhavě žádala o konzultaci, hlas v telefonu se jí třásl, omlouvala se, že je nemocná. Dohodly jsme termín – dostavila se opět pečlivě upravená, ale působila velmi nervózním dojmem. Přišla požádat o radu: dceřin psychický stav se prý zhoršil, z návštěv u otce /každou středu +každý druhý víkend/ chodí velmi rozrušená, noc po návratu se i několikrát pomočí. Alenčin otec je pronásleduje, pronajal si byt v jejich sousedství, "číhá" na ně, když ráno odcházejí do školky, dívka je tím velmi stresovaná, matka prý také. Přiznává se, že je aktuálně v pracovní neschopnosti s akutní depresí, zhruba před měsícem se zhroutila. Obává se, aby se to otec Aleny nedověděl a nepoužil tuto skutečnost v soudním boji. Žádá mne o terapii pro dívku – docházeli prý k psycholožce po přestěhování do Prahy, dívce to údajně pomáhalo, ale potom přestali a kontakt neobnovili /a do obnovení tohoto kontaktu se matce evidentně nechce – proč?/. Vysvětluji jí, že se nezabývám dlouhodobější individuální psychoterapií, ale že jim pomohu zkontaktovat někoho z kolegů. Matka mě přemlouvá alespoň k jednorázové krizové intervenci, abych si s dívkou "jen" promluvila – prý ke mně pojala důvěru a líbila jsem se jí, když u mne byla na vyšetření školní zralosti.

Dohodly jsme se na termínu a já začala přemýšlet, na jaké jiné pracoviště je potom odešlu. Případ se mi jevil jako obvyklé porozvodové vzájemné trestání bývalých partnerů prostřednictvím urputného boje o děti - případ sice dramatický, ale profesionálně pro mne málo zajímavý a časově a energeticky nadlimitně náročný pro psychologa v mém postavení.

DVA SVĚTY

Na dohodnutou, v mých představách poslední konzultaci přivedla matka dívenku – usměvavou, natěšenou a dost povídavou. Když jsem s dívkou osaměla, Aneta začala spontánně rozvíjet svůj původní optimistický rodinný příběh. Začala mi kreslit, co dělala o víkendu. O víkendu byla u babičky a dědy /u matčiných rodičů/ v Brně, ale vyprávění brzy sklouzne na pobyt u otce minulý víkend – jezdí spolu na chalupu do mlýna, také s babičkou a s dědou/ s rodiči otce/, též s otcovou přítelkyní a její dcerou - puberťačkou. Na mlýně se jí moc líbí, jezdí tam ráda. Dívka spontánně kreslí víkendové osazenstvo mlýna, velmi barvitě, hodně detailů, podrobně například rozebírá, kdo co nosí na sobě – např.děda tmavou košili, aby se moc neušpinil apod. Evidentně má z víkendů s otcem spoustu zážitků, je s ním ráda. Vracím se potom k návštěvě babičky „od maminky", dívka také kreslí – ale překvapivě jen prázdný byt s nábytkem a bez lidí, a jen vypráví, kde co leží. Mám dva zcela nepodobné obrázky: veselé výjevy z „tátova" mlýna, plné lidí a života, a nákres pokoje druhé babičky s věcmi bez lidí. Jak tomu rozumět? Co mi dívka potřebovala sdělit? Že se jí u táty líbí? Případ mě začíná zajímat – není přece jen něco, s čím bych mohla dívce pomoci? Na jedné straně vnímám matčin příběh – dítě stresované vynuceným pobytem u otce, na druhé straně Alenčina verze – "u táty se mi líbí".

Vytvářím si hypotézy:

Nepřipadá mi, že by matka záměrně manipulovala dívku proti otci, připadá mi spíš hodně nešťastná a prostě neschopná podívat se na celou situaci z jiného úhlu.

Vypadá to, že matku vůbec nenapadlo matku, že dceřin pohled může být diametrálně odlišný od jejího.

Možná by situaci mohlo pomoci, kdyby se matce otevřely i jiné úhly pohledu a dívce se potvrdilo, že ten její pohled je také akceptovatelný.

Souhlasím s dalším sezením s tím, že zkusíme, zdali by nám mohla být prospěšná rodinná terapie.

Na dalším sezení plánuji dohodnout zakázku, ale situace se vyvíjí poněkud jinak. Matka přichází s dívkou, ta se okamžitě chápe iniciativy: dožaduje se obrázků, které minule nakreslila, a ukazuje je matce. Myslím, že matce významný rozdíl nedochází. Matka otevírá téma pomočování. Na to dívka reaguje celkem bezstarostně, evidentně ji neznepokojuje ani samotný fakt pomočování, ani nutnost o tomto tématu mluvit. Je zvyklá kreslit – takže se opět vrhá na pastelky a po chvíli našeho vyjednávání, kdy zkouším můj oblíbený postup externalizace, sice kreslí skřítka "Počuránka", jak se směje vedle její postele, toto téma ji evidentně nezaujalo. Vypadá to, že matka má jasnou hypotézu, čím je enuréza způsobována, a je rozhodnuta s tím dnes pohnout. Začíná dívku tlačit do tématu "problémy s otcem". "Říkala jsi přece, že se potřebuješ poradit, co dělat, když táta vyzvídá!" Dívka se okamžitě stahuje, kroutí se, přestává komunikovat, téma jí není příjemné, začne se schovávat pod stůl, bere si s sebou hračky. Popisuji nahlas, co vidím, že se děje s dívkou, ale matka nevnímá. Je velmi rozrušená, třesou se jí ruce. Nutí dívku komunikovat, odpovídá za ni apod. Dívka ovšem téma "problémy s otcem" zřetelně – na rovině neverbální komunikace - odmítá. Zmíním se, že by dívka možná raději mluvila o něčem jiném.. V tomto momentě se dívka vzchopí / aby udělala mamce radost/? a začíná přemítat, co tedy by měla dělat, když na ní táta "vyzvídá", co se děje u mámy. Probíráme možnosti a nakonec uzavíráme s tím, že by mohla zkusit říct tátovi na rovinu, že jí to není příjemné, když se takto vyptává. Vymýšlíme paralelu se zmrzlinou: když jí táta chce koupit jahodovou zmrzlinu v domnění, že ta jí nejvíc chutná, tak mu klidně může říct, že by raději čokoládovou. Je dobré naučit se říkat, co chci a co se mi líbí a co nelíbí.

Toto sezení jsme přece jenom začali pracovat na zakázce, aspoň já sama pro sebe jsem si ujasňovala, a jakou zakázkou asi obě klientky přicházejí. Moje hypotéza o jejich zakázkách: matčina zakázka by mohla být "pomoci dívce bránit se otcovým násilným nájezdům"? Myslí si matka, že je to i Alenčina zakázka? Zřejmě ano. Mám pocit, že pozvolna rozkrývám dívčinu zakázku: "Potřebuji vytvořit takový prostor, abych mohla bez obav říkat, co cítím?"

OTCŮV PŘÍBĚH

Do hry neočekávaně vstupuje otec a jeho příběh. Když jsem na počátku terapie nastolila otázku přítomnosti otce, vyděsila se matka k smrti, takže jsem od požadavku ustoupila. Otec se ale ozval sám – objednal se na konzultaci ohledně nutnosti odkladu školní docházky dívky. Vysoký, statný, modrooký, světlovlasý, v elegantním obleku a kravatě, energický a sebejistý. Velmi výřečný. Manager s právnickým vzděláním, majitel firmy. Vyhledal mne po konzultaci s dívčinou pediatričkou, kterou pravidelně navštěvuje, aby získal informace o dceři, které by mu prý jinak její matka zatajila. Dověděl se, že jsem doporučila odklad školní docházky – a s tím on nesouhlasí. Alena je podle něho velmi chytrá, též fyzicky zdatná, on vidí nebezpečí, že po odkladu se bude ve škole nudit, pak začne brát drogy....Naznačuje hypotézu, že mne matka zmanipulovala a já doporučila odklad školní docházky bezdůvodně. Vysvětluji mu mé důvody k indikaci odkladu, seznamuji ho s výsledky vyšetření. Nezmiňuji ovšem matčin argument, že by se měla s dívkou stěhovat a že v příštím školním roce možná dívka nastoupí do jiné školy. Vypadá to, že nakonec je otec ochoten – s výhradami – mé stanovisko akceptovat. Že je ochoten mne akceptovat jako terapeuta? V druhé části rozhovoru cítí potřebu objasnit mi svůj příběh: Dívčinu matku popisuje jako labilní a manipulativní, neschopnou poskytnout dívce adekvátní výchovné vedení. Podle něho dcera žádné psychické potíže nemá, ani se nepomočuje, ani nebývá nemocná – to všechno vždy zinscenuje matka. Ptám se proč, k čemu jí to slouží – to ho trochu překvapí, prý neví, možná aby dokázala, že nikdo jiný kromě matky o dítě pečovat nemůže. Popisuje scény, jaké Alenčina matka ztropí vždy, když se spolu setkají, a to i v přítomnosti dívky. Aktuálně probíhá na jeho podnět soudní řízení, chce dívku do své péče, nebo aspoň do střídavé - je mu prý jasné, že se toho zřejmě v takovémto rozsahu nedomůže, ale aspoň chce co nejvíce rozšířit styk s dívkou. Chce jí poskytnout to nejlepší výchovné prostředí, protože mu na dceři velmi záleží. Ptám se, jak si myslí, že by mělo „nejlepší výchovné prostředí" vypadat. Má nějakou představu – klid, důslednost, jistota....navrhuji, aby se pokusil zamyslet, jak k takovému „optimálnímu" prostředí může dívce přispět „teď a tady", bez ohledu na výsledky dlouhého soudního sporu. Možná by dívce pomohlo, kdyby jí poskytoval jistotu a nadhled – pokud je matka takto labilní, tak dívka potřebuje někoho, kdo situaci zvládne, nebude hrotit konflikty, bude vystupovat jako "ten rozumnější" a tím si bude budovat dobrý vztah s dívkou bez ohledu na to, komu bude svěřena do péče. Relativizuji závažnost rozhodnutí o svěření dítěte do péče konkrétního rodiče, apeluji na jeho otcovskou lásku, jeho mužskou "rozumnost" se snažím postavit vedle "emocionality" matky, nikoliv jako protiklad.. Myslí si, že dívka potřebuje obojí? Otec vypadá, že na to slyší. Trefila jsem se do jeho ješitnosti nebo do skutečné lásky k dceři? Nevím – ale funguje to. Možná by bylo dobře tento nový postoj v něm průběžně posilovat – jak?

ZAKÁZKA

Na další sezení dorazila matka sama, dívka je nemocná a hlídá ji sousedka. Přinesla mi spoustu písemností: soudně-znalecký posudek z Brna, týkající se postojů dívky k oběma rodičům, dále své sepsané postřehy o chování Alenina otce a pod. Je hodně rozrušená, zrychlená. Proč stále píše? Možná si chce ve věcech udělat jasno, najít kauzalitu, uspořádat si myšlenky, nebo je jen zvyklá písemně se vyjadřovat ve vleklých soudních sporech? Mám na to přistoupit a "číst"? Nechce se mi – mám pocit, že bych ztratila tu intuici, která mě teď vede. Takto to vysvětluji matce, akceptuje to.

Matka vypadá celkem optimisticky, říká, že se prodlužují chvíle, kdy je jí dobře. Dívka ale prý byla zase nemocná – silná alergie, také že musí dodržovat dietu po mononukleóze, takže matka napsala otci přesné pokyny – překvapilo ji, že je celkem konstruktivně přijal. Ptám se, jak tomu rozumí? Co si myslí, že by to mohlo znamenat – je prý skeptická, každé zlepšení jeho projevů vždy předcházelo nějakou "podpásovku". Co kdybychom to nyní vnímali jinak, spíše optimisticky? Tvrdí, že se pokusí. Informuji ji o konzultaci s otcem – trochu ji to vyděsilo.

Předkládám své téma – práce na zakázce. Matka říká, že by chtěla Alence pomoci v její složité situaci, chce poradit, jak s dívkou zacházet, aby jí "bylo lépe", aby se lépe uměla bránit a prosadit svá přání – ve školce, vůči otci..... Ptám se, zda si matka myslí, že dívka chodí k otci ráda? Matka je zmatená – byla by prý ráda, kdyby tomu tak bylo, jenže Alenka je po příchodu od otce "nesvá", kveruluje, stěžuje si....Říkám jí, že se mi zdá, že se dívce u otce líbí. Ptám se, zda je možné, že se to dívka bojí před matkou přiznat, aby ji neranila? To matku velmi rozrušilo, třesou se jí ruce, má pocit, že je "špatná máma", když k ní dívka nemůže mít důvěru. Je ještě nějaká jiná možnost výkladu? Přeznačkujeme to – možná to není nedůvěra, možná je to strach matce ublížit nebo zmatek nebo něco jiného. Matka se ptá, co by s tím měla dělat. Formulujeme zakázku pro nejbližší období: najdeme pro Alenu možnost, aby mohla volně vyjádřit své pocity v kontextu rodiny.

Pro matku je zjištění, že by se dívce u otce mohlo líbit, překvapující a zneklidňující, nicméně ho vnímá objevně, a to je velký posun.Co s tím teď? Jak dát dívce zpětnou vazbu – že matka akceptuje, že se jí u otce líbí?

Dámský klub

Na další plánované sezení za dva týdny dorazila matka s dívkou. Matka začíná s tím, že jsme se sešly k "ženskému" popovídání, že jsme jako v "klubu", přinesla sušenky a kávovinový extrakt – dětskou kávu. Já se snažím situaci opět "zreálnět" – a sleduji, že dívka to tak přijímá. Hned na začátek si dáváme pravidla – stanovuji, že tentokrát bude matka mluvit jen tehdy, když bude tázána /samozřejmě to formuluji mírněji, nicméně matka pochopila a dodržuje to – s drobnými výjimkami/. Na mou výzvu dívka začíná vyprávěním o Velikonocích – mluví spontánně, košatě. Od pátku do neděle byla u táty na mlýně, má spoustu zážitků, líčí mi je celkem nadšeně. Připadá mi důležité, že to matka slyší / a poslouchá bez námitek, myslím, že skutečně pozorně poslouchá/. V pondělí byla dívka doma s matkou – ptám se, co dělaly –matka se omlouvá, že nedělaly nic moc, protože dívka se od otce vrátila s alergií, teplotou, nastydlá. Ptám se dívky, co jí bolelo – prý nic. /Neměl otec trochu pravdu s matčiným přeháněním příznaků?/

Ptám se, zda měla možnost říci tátovi, že jí není příjemné, když se vyptává na mamku – prý ne, protože táta se nevyptával. Pak se přiznává, že by se trochu bála mu to říci na rovinu – připomínáme si, že to chápu, ale že by to bylo jako s tou zmrzlinou.

Matka má tendenci zkreslovat situaci –jsme v "klubu" a ne u psycholožky, říká mi "paní" a vyhýbá se profesnímu označení – proč to dělá? Myslí si, že musí dívku chránit?Před čím? Já mám naopak pocit, že dívka by raději jednání "na rovinu". Další důležitý postřeh z tohoto sezení – matka slyšela nadšení, s jakým dívka mluvila o návštěvě u otce. Zdálo se mi, že poslouchala překvapeně a zkoumavě, nikoliv naštvaně nebo zděšeně. Myslím, že nás to posune.

Situace před dalším sezením se vyvinula tak, že matka přivedla na sjednaný termín dívenku ke mně s tím, že si musí cosi neodkladného zařídit a že se k nám zhruba po půlhodině připojí. Alena přinesla 3 alba svých fotografií, když "byla malá". Chce si je se mnou prohlédnout, je to pro ni důležité. /Na všech fotografiích je dívka buď sama, nebo s matkou, s otcem není nikde./ Ptám se jí, zda má i fotografie s tátou – prý ano, zase u táty. Potvrdíme si, že tak to obvykle bývá, s mámou u mámy, s tátou u táty.

Domlouváme se, že tentokrát bychom mohli k nám do "klubu" pozvat kromě maminky i někoho z rodiny. Dívka s nadšením souhlasí – pozvala by tátu, postupně přidává tátovu sestru Janu s manželem Honzou, babičku a dědečka z tátovy strany, potom ještě babičku a dědečka z maminčiny strany. Na maminčino místo na židli dáváme plyšovou kačenku – to je máma. Nabízím další plyšáky: okamžitě sahá po největším medvědovi – to je táta, posadí ho do rohu gauče a podkládá ho polštářkem, protože táta prý má rád polštářek pod zády. Rozložení nábytku v místnosti jí připadá asymetrické – vyzve mne, abychom přitáhli gauč blíže ke stolu, aby na nás všichni dobře viděli. Pak vedle "táty – medvěda" pokládá další dvojici menších plyšáků – tátova sestra a její manžel, vedle prarodiče X., do protilehlého rohu prarodiče Y. Ptám se dívky, o čem budeme v "klubu" mluvit - domlouváme se, že by každému z nich chtěla něco říct. Hned rozhoduje, že jim to také nakreslí. Začíná tátou – chce mu říct, aby na ni nečíhal. Kreslí balkon s pejskem, na balkoně je také máma – hlídá tátovi psa, to prý ve skutečnosti nedělá, ale mohla by to dělat. Alenka je venku s kamarádkou Šárkou ze školky. S otcem obrázek zdánlivě nesouvisí. Dívka vysvětluje, že takto by to mohlo být, že by mohla chodit se Šárkou ven a maminka by ji hlídala z balkónu. Ptám se, co je číhání – když prý jdou s mamkou do školky, tak táta najednou vyjde z bytu a dá se s dívkou do řeči. To jí není příjemné. Rozebíráme to a docházíme k závěru, že by chtěla mít jasno: když je s mámou, tak aby je táta nerušil. A do školky chce chodit s mámou. Píšeme to tátovi na obrázek jako vzkaz, dívka obrázek pokládá tátovi-medvědovi na klín. Chce odpověď – ptám se, jakou odpověď by od táty ráda slyšela? Že prý už nebude číhat. /To je hodně podnětné, vnímám spoustu informací. Matka by mohla hlídat tátovi psa – záleží dívce na pejskovi, nebo na spolupráci mámy a táty, na mámině vstřícnosti?Alena je pod balkonem s kamarádkou – potřebuje více kontaktů se světem mimo rodinu? Potřebuje větší samostatnost?/

Co vzkážeme dalším přítomným? Dívka se obrací na babičku a dědu z tátovy strany – aby tátu nerozmazlovali, že by nebyl takový, jaký je teď. Ptám se, jaký je – prý "číhavý". Kreslí tátu jako mimino a jeho maminku, jak mu nosí různé hračky a věci. Nese mu "štěrchátko" /tak se kolem Brna říká chrastítku, jak jsme se nakonec s dívkou shodly, to se mi líbí/. Zase na výkres dopisuji vzkaz pro tyto prarodiče. /Tady cítím, že je to hodně o tom, že dívka zřejmě často slyšela od matky a babičky z matčiny strany, odkud že to pramení ty tátovy "špatné" vlastnosti. Je pro dívku úlevné "svést" to všechno negativní, co se děje, na někoho mimo základní dvojici táta-máma? Připadá mi to tak./

Dívka si najednou všimne mámy - kačenky na židli a komentuje to slovy: "Já úplně zapomněla, že je tady taky máma!/ A posílá vzkaz babičce a dědečkovi z máminy strany – že chce být zase brzy s nimi /připadá mi, že tomuto vzkazu velkou důležitost nepřipisuje, že je to jen mimochodem/. Pracujeme na vzkazu mámě, tady ji trochu manipuluji – "co bys chtěla mámě důležitého říci, co ti dělá starosti", a připomínám kontext toho rodinného seskupení, které se tu sešlo. Dívka kreslí sebe a maminku, docela dlouho mluvíme okolo, já cíleně vedu hovor tak, aby zaznělo, že se dívce líbí být s tátou. Když to zazní, ptám se dívky, jestli to maminka ví, že se jí líbí být s tátou. Dívka znejistí. Nabízím, že to mamce – kačence můžeme teď říct, dívka souhlasí, ale konstruuje otázku: "Nevadí ti, když jsem s tátou?" Ptám se, co si myslí, že by maminka odpověděla? Celkem upřímně přiznává, že vlastně vůbec neví. Co by chtěla, aby mamka odpověděla? Že "nevadí". Tak to zapisujeme na obrázek jako sdělení a Alenka pokládá papír k mamince – kačence. / U vzkazu pro maminku jsem situaci řídila dost direktivně, tady jsem měla dopředu jasnou představu, co by mělo na tomto místě zaznít. Ale dívka spolupracovala tak ochotně, že mi to potvrzuje oprávněnost předpokladu, že to takto bylo dobře./

Dívka stručně dokončuje rozdělování vzkazů, aby se dostalo i na poslední "zájemce", ale už tomu nevěnuje příliš pozornost. Otcově sestře Janě vzkazuje, že se stydí před jejím manželem Honzou. Mezitím přichází reálná matka - posazujeme ji na místo kačenky. Hned se ptá, jestli nemá dělat, jako že tady není – tak ji ubezpečuji, že tady byla celou dobu jako kačenka, a navíc že je dobré zachovat autentičnost, že si myslím, že dívce kličkování a mlžení příliš neprospívají. Dívka se nadšeně vrhá na maminku a seznamuje ji s celou situací, ukazuje jí obrázky a chce, aby jí znova přečetla vzkazy. Matka má tendenci rozpitvávat a dožadovat se vysvětlení, ale velmi rychle pochopí a akceptuje, když jí naznačím, ať je jenom pozorovatel "beroucí na vědomí". Zastavíme se ovšem u vzkazu matce – tady nechávám matku znova přečíst otázku i odpověď, matka spontánně potvrzuje správnost našeho předpokladu, vřele dívku ubezpečuje, že jí opravdu nevadí, když je u táty spokojená.

Vychutnávám si happyend dnešního sezení. Toto sezení považuji za velmi důležité, klíčové. Dívka měla možnost pobýt se všemi členy rodiny, které ona má ráda, ale oni k sobě navzájem mají různě protichůdné vztahy. Mám pocit, že ve spoustě vztahů se dívka ani nevyzná, spoustu z nich vytěsňuje. Chtěla by mít jasno a vztahy uspořádané? Připadá mi, že to tak je, že je to pro ni důležité. Tentokrát to zažila. Myslím, že důležitější než jednotlivé vzkazy byla pro dívku skutečnost, že tak klidně a spokojeně pobyla "její rodina" pospolu. A také fakt, že to maminka – jako nejbližší člověk – schválila, že potvrdila i to, že dívka může být s tátou ráda.

ZÁVĚR, KTERÝ ZDALEKA JEŠTĚ NENÍ ZÁVĚR

Na zatím posledním sezení, které se uskutečnilo s matkou bez dcery, mi matka nadšeně vyprávěla, jak se Alence poslední "dámský klub" líbil. Vyprávěla prý doma babičce, že konečně našla "spojence" – někoho z dospělých, komu také chutná dětská káva /na minulém sezení s dívkou jsme si na ní obě pochutnávaly, což Alenka komentovala slovy, že mámě ani babičce tato káva nechutná. Zajímavá metafora, protože speciálně v případě podávání dětské kávy na terapeutickém sezení jsem měla intenzivní pocit nepatřičnosti, překročení hranice terapeutického vztahu. A ukázalo se, že káva měla svůj význam/. Matka děkuje a vyjadřuje svoji vděčnost, je ráda, že nám to s dívkou "tak dobře jde dopředu". Říká, že i ona se cítí lépe. Nechce to zakřiknout, ale má čerstvý pozitivní zážitek s Alenčiným otcem – před několika dny našli vzácnou shodu, když si vzájemně stěžovali, že ve školce nedodržují jejich přání ohledně "mononukleózní" dívčiny diety. Matku překvapilo, že otec je ochotný vařit dívce dietně, když je u něho. Dlouho si "notovali" po telefonu, pak se rozhodli, že to vyřeší formou drobného dárku pro učitelky, aby se více angažovaly. Alenka se vyptávala, co že si to táta s mámou do telefonu povídali – prý ráda slyšela, že se na něčem dohodli.

CO DÁL?

Ráda bych realizovala ještě několik sezení "celé rodiny" za reálné přítomnosti matky. Myslím, že dívce se tímto způsobem může hodně zamlženého vyjasnit, může se jí ulevit, když bude moci vyjádřit své autentické pocity a když dostane od matky informaci, že je to tak akceptovatelné. Myslím, že matka je schopna takto to ustát. Uvidíme, co to udělá s příznaky /enuréza, nemoce/.Otázka je, co s otcem. Měla bych ho nějak zapojit? Jak? Možná bych ho mohla pochválit za spolupráci na řešení "dietního problému". Mohla bych ho pozvat spolu s dcerou a její matkou?

PhDr.Irena Kitzberger Vlachynská, psycholožka PPP Praha 6, absolventka 3letého výcviku v rodinné terapii v Centru rodinné terapie FN Motol, 26 let poradenské praxe v pedagogicko-psychologické poradně, 14 let praxe v oblasti školní psychologie, 3 roky praxe jako zástupkyně ředitelky ZŠ, 6 let klinicko-psychologické praxe

{jcomments on}

Šestnáctiletou Kláru do našeho zařízení přivezla sociální pracovnice z výchovného ústavu. Dívka byla na konci šestého měsíce gravidity a stávající výchovný ústav nemohl poskytnout pro Kláru a její dítě vhodné podmínky. Součástí našeho pracoviště je specializované oddělení pro nezletilé matky. Tam měla být Klára po absolvování vstupního psychologického rozhovoru a zdravotní prohlídky ještě týž den přijata.

Při bližším seznámení se s dokumentací dívky jsem zjistila, že Klára od svých tří let vyrůstala v dětském domově. Byla odebrána matce pro nevyhovující podmínky a zanedbávání péče, ještě spolu se svou o pět let starší sestrou Lenkou. Matka se o Kláru ani o Lenku příliš nezajímala, dcery navštěvovala jen občasně, mnoho slibovaných návštěv neuskutečnila. Postupně už sestry svou matku neviděly vůbec. Poslední setkání s matkou Klára datuje do svých šesti let, od té doby nemá o matce žádné informace. Matka byla soudně zbavena rodičovské zodpovědnosti. Vlastního otce nezná, rodiče nebyli manželé, po narození Kláry se s matkou rozešli. I on byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Klára vyrůstala v DD, v době dospívání se u ní začaly projevovat výchovné problémy, v 8. třídě ZŠ začala chodit za školu, několikrát z DD utekla. Proto pracovníci DD požádali o rediagnostický pobyt v dětském diagnostickém ústavu. Odtud po asi dvou týdnech spolu s další dívkou utekla. Na útěku byla více než rok a půl. Byla zadržena při cestování bez platného jízdního dokladu a předána Policii ČR. Následně ji dětský diagnostický ústav přemístil do výchovného ústavu, zde byla asi měsíc a půl. Následovalo přemístění na naše pracoviště, aby se mohla na specializovaném oddělení lépe připravovat na své mateřství, celodenně se setkávat s ostatními maminkami a přirozeně se tak zapojit i do péče o jejich kojence či batolata.

O otci budoucího dítěte, Jirkovi, byly v dokumentaci jen chabé údaje, toho času měl být několik dní ve vazební věznici, je mu 28 let a je svobodný. Vztah Kláry a Jirky trval asi rok.

1.SETKÁNÍ

S Klárou jsem se poprvé setkala během tzv. vstupního rozhovoru. Tento rozhovor kromě anamnestických informací od klientky mapuje její interpretaci důvodů vedoucí u k umístění na našem pracovišti, její očekávání, představy, apod.

Dívka líčila příběh „ústavního" dítěte, o vlastní rodině, kromě své starší sestry (Lenka byla od svých 13-ti let v jiném výchovném ústavu než Klára), se spontánně nezmiňuje, jako nejbližší líčí vztah k Jirkovi. S Jirkou chodila již rok, seznámila se s ním v době, kdy byla na útěku. Ujal se jí, choval se k ní láskyplně, takový vztah, přijímající a nehodnotící, nikdy předtím neprožila. O Jirkovi nepadla ani jedna negativní poznámka. Klára jen v náznacích uvádí, že v době svého útěku se zdržovala v Německu, kde provozovala prostituci. Jirka byl v této věci nějak zapleten. V době útěku, ale i po něm se Klára snažila navázat kontakt se svou starší sestrou. Lenka je již dvojnásobnou matkou, žije s manželem v menším městě. Lenka Kláře slíbila pomoc, slibovala, že požádá kurátorky, aby ji Kláru svěřili do péče. Reálné kroky však doposud neučinila. Klára ji omlouvá, že má stejně malý byt a malé děti, nastěhuje se k ní až po své zletilosti. Překvapující (resp. na první dojem) bylo ale její hodnocení mateřství. Očividně s ní nikdo předtím o prožívání svého těhotenství nehovořil. Jako první informaci slyším, že se na roli matky cítí nepřipravená, nemá dítěti co nabídnout, obává se, jak to zvládne, bojí se porodu i toho, jestli se bude umět o dítě postarat. Jirka o jejích pocitech neví, je o 12 let starší a těší se na svého prvního potomka. S velkými obavami z mé reakce nakonec své hodnocení aktuálních pocitů shrnuje, že vážně uvažuje o tom, že dá dítě (v té době ještě neznala pohlaví dítěte) k adopci. Když jsme si vysvětlily, že její jakékoli rozhodnutí budu(deme) respektovat, své úvahy podporuje výčtem nejistot z budoucnosti, nejsilnější obavy v ní evokovala představa, že by její dítě taky skončilo v ústavu. Úvodní sezení zakončujeme dohodou, že dnešním dnem nepůjde Klára na oddělení pro nezletilé maminky, ale připojí se ke skupině dívek, které začínají běžný pobyt. Loučíme se se slovy, že se budeme pravidelně scházet a zkoušet společně hledat nejpřijatelnější řešení.

POZNÁMKY K 1. SETKÁNÍ

Prožívání Klářina těhotenství se ukázalo jako téma, které dívka chtěla s někým sdílet a prožívala silné pocity viny, když si „dovolí" uvažovat i o tom, že by dítě dala do adoptivní péče. Můj postoj, kterým jsem se jí snažila podpořit v jakémkoli rozhodnutí a nehodnotit její úvahy, pomohl navázat atmosféru důvěry. Když jsem si skládala střípky jejího příběhu, uvědomila jsem si, jak výrazně se dívce za posledních několik měsíců zcela zásadně změnil život. Jaké velké obavy ji musely doprovázet, když ji ani tušené těhotenství nepřimělo vyhledat lékařské vyšetření. Těhotenství bylo potvrzeno až po jejím zadržení policií. Byla ve 4. měsíci těhotenství, možnost interrupce již nebyla možná. Kláře se tedy ve velmi krátké následnosti zcela změnil životní prostor. Po roce a půl na útěku se najednou ocitla v cizím ústavu, byla potvrzena její gravidita, byla pryč od přítele... Po asi dalších šesti týdnech přišly zase další zásadní změny. Přítele dle jejího soudu zničehonic zatkli, po výslechu převezli do vazební věznice a ji zase do jiného ústavu... Byli v jednom městě, bez možnosti komunikace. Napadá mě, zda Klářiny dnešní úvahy o adopci nejsou jen zoufalou reakcí na rychlé zvraty v jejím životě, nevidí žádnou perspektivu, očekávala, že brzy s přítelem založí rodinu, požádá soud o umožnění sňatku a budou bydlet společně s jejich dítětem. O svých obavách a úvahách se s ním nestihla podělit. Nebo jde o Klářinu zralou úvahu, že je opravdu pevně přesvědčena, že péči o novorozeně nezvládne? Jak moc v sobě vidí svou vlastní matku? Chce svému dítěti nabídnout „ lepší" život, než jaký prozatím ona sama poznala?

2.SETKÁNÍ

Klára reflektuje první dny pobytu, vyjadřuje relativní spokojenost. Mrzí ji, že se jí sestra ještě neozvala, ačkoli jí napsala dopis s novým kontaktem na sebe. Ptám se, co si myslí, že si Lenka myslí o jejím těhotenství a mateřství. Klára cítí, že by ji sestra mohla v mnohém s výchovou poradit, ale není si jistá, jak by reagovala, kdyby své dítě předala do adoptivní péče. Další téma, které při setkání reflektuje, jsou obavy z reakcí ostatních klientek, pokud by se třeba dozvěděly, že se její úvahy ubíhají směrem k silné ambivalenci. S Klárou zkoušíme „nahlas" uvažovat, co by se vlastně v té situaci stalo, co by si jiné dívky vlastně mohly myslet. Klára přemýšlí i o tom, jestli by se s nějakou klientkou o tom dalo mluvit či raději ne. Dívka dochází k přesvědčení, že by si o tom vlastně docela ráda pohovořila, jen zatím ještě nenavázala takový kontakt. Mluví o tom, že by to vlastně pro ni bylo o hodně lehčí, kdyby ostatní lidé znali její úvahy, než kdyby se to pak dozvěděli až po porodu. Zároveň i nadále reflektuje přetrvávající pocit viny a strach z odsouzení.

POZNÁMKY KE 2. SETKÁNÍ

Po druhém kontaktu mám pocit, že Klára potřebovala někým připustit, že rozhodnutí k adopci je vůbec možné řešení situace. Napadá mě, že obavy ze „zatracení" mohou souviset s jejím postojem k vlastní matce. O ní doposud nebyla řeč. Jak vychovatelky v DD a jiní dospělí o její matce hovořili? Jak si Klára představuje svou vlastní matku, jaké má o ní fantazie? Jak těžké pro ni musí být vědomí, že její vlastní matka byla zbavena rodičovské zodpovědnosti? Její dítě vlastně asi ani svou babičku nepozná. Možná se Klára srovnává se svou starší sestrou. S Lenkou se po mnoho let nevídala, ale teď o ní hovoří jako o zodpovědné matce. Co když sestru zklame? O čem si vlastně Klára mohla ve svém dosavadním životě sama rozhodnout? I ten útěk z ústavu vlastně nebylo pouze její rozhodnutí, utekla ještě s jednou další klientkou, která útěk delší dobu plánovala. Možná bychom při dalším setkání mohly o otázce rozhodnutí a rozhodování hovořit.

3.SETKÁNÍ

Klára žádá o setkání mimo plánovaný den. Špatně spí, v noci se jí zdá sen, kterému nerozumí a má z něj strach. Je asi v nemocnici, stojí u velké postýlky, kde leží několik úplně stejných miminek a ona pláče, neví, které dítě je její. Hovoříme o tom, co si myslí, o čem může takový sen vypovídat. Klára mluví nejprve o tom, že neví, chce ode mě „výklad snu". Povzbudím ji, aby zkusila sen převést na němý film, na který by se dívala a zkusila mluvit o tom, co vidí, o čem ten film může být. Klára zkusila nastínit téma, že by vlastně své dítě nemusela mezi ostatními poznat, že v sobě „nemá ten správný mateřský instinkt", že ještě stále neví pohlaví svého dítěte a vlastně ani neví, jestli to chce vědět. Dále zkoušíme mluvit o tom, jestli se dají vůbec všechny sny nějak vysvětlit, jaké sny by si přála, aby se jí zdály a jestli si pamatuje na nějaký příjemný sen. Sezení ukončujeme, rozmlouvám o tom, že když celé dny přemýšlí o tak těžkém tématu, jaké pro ni její mateřství znamená, že je normální, že se téma vloudí i do snů.

POZNÁMKY K 3. SETKÁNÍ

Kratší, podpůrné setkání. Moc často o snech s klientkami nehovořím, i pro mě to byla dost nová situace. Napadá mě, že když nemohla ve snu své dítě poznat, tak kdyby se Klára rozhodla předat dítě k adopci už v porodnici, tak by taková situace mohla nastat i reálně. Bylo by to pro ni lepší nebo horší, kdyby dítě nikdy neviděla? Zatím mám pocit, že je Klára racionálně více rozhodnuta k adopci, ale emocionálně prožívá mnoho ambivalencí.

4.SETKÁNÍ

Dnes Klára na úvod oznamuje, že se rozhodla, že už je pevně rozhodnutá, že dítě svěří do adoptivní péče. Zajímá se o konkrétní právní i praktické otázky. Jediné, co k úplně definitivnímu rozhodnutí potřebuje, je oznámit své rozhodnutí Jirkovi. Jirka je stále ve vazební věznici, veškerá korespondence je kontrolována a je k němu doručena se zpožděním až tří týdnů. To Kláru štve, myslí si, že má právo mu takové rozhodnutí sdělit osobně.

Jirkovi už napsala několik dopisů, ještě nedostala odpověď. Prodlevu si však vysvětluje zdržením ve věznici. Dnes se více rozhovoří o Jirkovi. Nechápe, proč ho dali do vazby, tvrdí, že nevěří, z jakých trestných činů je obviněn (pravděpodobně jde o šíření a prodej návykových látek a kuplířství). Jako svědkyně při výslechu policie odmítla proti němu vypovídat. Má ho moc ráda, ale, co kdyby ho opravdu odsoudili a on byl propuštěn až by jejich dítě chodilo do školy. Kde by do té doby byla? Sestra ji sice už dvakrát volala, ale u ní i s dítětem nemůžou být.

Požádám Kláru, aby si představila, že na vedlejší židli sedí Jirka, co by mu teď chtěla říct? Klára je v rozpacích. Nejprve tedy hovoříme o tom, co píše Jirkovi v dopisech. Poté ji znovu pořádám, jestli by nezkusila něco Jirkovi říct, jakoby ti seděl s námi. Klára tentokrát souhlasí. Omlouvá se mu, chce, aby ji pochopil, že je mladá a musela by své dítě vychovávat aspoň rok do své zletilosti v ústavu. Řekne mu, že chce dát své dítě k adopci. Pak požádám Kláru, aby zkusila Jako Jirka odpovědět. Mluví trochu zklamaně, těšil se, že bude otcem, ale chápe ji. Klára odchází s rozhodnutím, že napíše Jirkovi další dopis, kde mu své rozhodnutí vysvětlí.

POZNÁMKY K 4. SETKÁNÍ

Napadá, mě, jak to vlastně Klára má s důvěrou v Jirkovu nevinu. Na jednu stranu je k němu loajální, odmítá vypovídat, na druhou stranu je téměř přesvědčena, že bude odsouzen. Co může Kláře v této situaci být nápomocno? Je pro ni výhodnější, kdyby přítele opravdu odsoudili a adopce by byla pro ni snadnější? Kdo blízký by pak Kláře zůstal?

5. SETKÁNÍ

Klára dostane dopis od přítele, zde ji líčí, jak se těší na jejich dítě, že mu ta myšlenka pomáhá „přežít" vazbu. Klára zkouší kontaktovat advokáta přítele, zda by nemohl zařídit osobní schůzku. Vyjádřil jí pochopení, ale návštěvu neslíbil. Dívka se navíc dozvídá, že je přítel obviněn z více trestných činů. Klára dnes přemítá o tom, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla, že dítě vychová. Zajímá se o podmínky pobytu na oddělení pro nezletilé matky. Ptám se jí, jak si vysvětluje, že je dnes otevřenější k možnosti vychovávat dítě. Vysvětluje to trochu dopisem od přítele, ale i návštěvou u gynekologa, kde se dozvěděla, že se narodí holčička. Trochu jí vyplašilo sdělení lékaře, že je holčička zatím dost maličká. Chce teď dobře jíst a „myslet pozitivně", aby dítě nabíralo váhu. Znovu Kláře připomínám, že její jakékoli rozhodnutí budeme respektovat. Že je teď dítě volá po dobré výživě a pohodě a to jí může poskytnout, ať bude pak její následná volba jakákoli.

POZNÁMKY K 5. SETKÁNÍ

Dnes Klára poprvé hovoří o dítěti osobněji. Určitě to ovlivnilo i zjištění pohlaví. Následné obavy o zdraví dítěte jí možná pomáhají představit si reálně, že ve svém nitru nosí život. Není to jen zvětšující se břicho, se kterým si neví moc rady. Už jsou dvě – já a holčička. Mluví i o aktuálních potřebách dítěte, nejen o jeho budoucím prožívání. Ale jakou roli zde bude hrát otec dítěte? Uvažuje podobně jako jeho přítelkyně nebo si podobné úvahy nechce připustit. Co by chtěl své budoucí dceři říci?

6. SEZENÍ

Klára relativizuje své rozhodnutí k adopci. Sice o ní po večerech přemítá, ale už si s tím tématem spíš „pohrává". Potřebuje ujistit, že se na ni nebudeme zlobit, když se rozhodne dceru vychovat. Žádá o potvrzení, že není sobec. Požádám Kláru, aby popřemýšlela, jestli ji někdo napadá, kdo by si to o ní mohl myslet. Nikdo ji nenapadá, spíš by si někteří mohli říci, že si zkazila mládí. Má strach, jestli se jí nebudeme pořád ptát, jak se rozhodla, že to pořád mění. Ujišťuji ji, že si umím představit, že své rozhodnutí do porodu ještě několikrát může klidně změnit.

POZNÁMKY K 6. SETKÁNÍ

S blížícím se termínem porodu je pro Kláru snadněji představitelné, že se stane matkou. Na dalším sezení bude asi třeba ji podpořit v roli matky. A co porod? Obává se něčeho? V čem jsou její obavy z péče a výchovy jiné než při prvním setkání?

7. SETKÁNÍ

Dívka má další zprávy od přítele, nejsou moc povzbudivé, nějaká svědkyně vypovídala proti němu. Klára byla opět u lékaře, lékař má obavy, že by mohla porodit asi o 4 týdny dříve, než je plánovaný termín porodu, hospitalizaci ale zatím „nenaordinoval". Klára už chce mít porod za sebou, bojí se moc bolesti. Navíc se cítí unaveně, má „divný nálady". Klára žádá o přesun na oddělení pro nezletilé maminky, chce se od nich co nejvíce naučit, aby jí vše ukázaly a poradily. Hovoříme o změně, kterou bude pro Kláru představovat další stěhování.

POZNÁMKY K 7. SETKÁNÍ

Dnes je Klára orientována na blížící se porod, o adopci již spontánně nehovoří. Vypadá to, jako by chtěla dohnat ztracený čas úvah o adopci. Klára má pochopitelné obavy z péče o kojence – nemá žádnou zkušenost s kojenci, nikdy nedržela dítě v náručí....

8. SETKÁNÍ

Klára ventiluje pocity viny, za to, že vůbec uvažovala o adopci. Stydí se. Snažím se ji podpořit, po celou dobu se rozhodovala velmi rozumě a že v tak složité situaci, v jaké byla ona, se v životě ocitá jen málo lidí. Mluvíme dále o tom, co pro ni znamená zodpovědnost. Na oddělení pro mladistvé maminky se jí líbí, hezky hovoří o dalších dětech, líčí pomoc s koupáním jiné mamince. Představuje si, až bude koupat Veroniku.

POZNÁMKY K 8. SETKÁNÍ

Dívka poprvé mluví o dítěti jako o Veronice, péče o dcerku je pro ni už představitelná, konkrétní. Mnoho odvahy ji dodala možnost bydlení společně s dalšími maminkami.

9. SETKÁNÍ – DALŠÍ SETKÁNÍ

Klára porodila zdravou holčičku. Během dalších sezení se soustředí jen na ni. Je ráda, že se rozhodla ji vychovat. Trochu ji trápí, že stále nemá dostatek informací o příteli, ale již se tím tolik nezaobírá. Chce být co nejlepší maminkou. Občas se cítí nejistě, neví, přesně, jak reagovat na to, když Verunka pláče, bojí, se, že něco zkazí. Celkově však převažuje pozitivní hodnocení v roli sebe jako matky.

Domlouváme se, že další setkání bude iniciovat v případě potřeby.

Veronice jsou nyní 3 měsíce, Klára mě vyhledala dvakrát, jen pro opětovné ubezpečení, že je ráda, jak to dopadlo.

REFLEXE TERAPEUTICKÉHO PROCESU:

Práce s Klárou ve mně vyvolávala mnoho otázek. Můžu ji být jako zatím bezdětná psycholožka něčím užitečná? Možná právě tato skutečnost (na otázku dětí se mě ptala při druhém setkání) ji pomohla v tom, že postupně opouštěla myšlenku, že ji budu odsuzovat. K otázce vlastního mateřství či adopce se, v kontextu svých osobních životních událostí, ať již v dětství nebo aktuálně prožívaných, stavěla velmi racionálně. Myslím si, že k definitivnímu rozhodnutí potřebovala zažít pocit vlastní volby (v minulosti neměla příliš příležitostí) a teprve po zjištění pohlaví dítěte a přiklonění se k rozhodnutí dceru vychovávat, o dítěti hovořila jako o konkrétním stvoření.

Mnoho otázek však ve mně budí budoucnost Kláry a její Veroniky, když bude Veronice rok, opustí spolu výchovné zařízení.... Myslím si však, že i na této otázce můžeme s Klárou opět společně pracovat.

PhDr. Pavla Skasková, absolventka PedF UK , oboru: Psychologie - speciální pedagogika, nyní interní doktoradka studijního oboru: Pedagogická psychologie (disertační projekt: Specifika mateřství nezletilých dívek), absolventka výcviku v rodinné a systemické terapii (IRT Praha). Od roku 2005 pracuje jako psycholožka v Diagnostickém ústavu a SVP Praha 4.

{jcomments on}