středa, 12 prosinec 2018 11:45

Sobotková Irena: Rodinná resilience: klíč k lepšímu fungování rodin

Napsal(a)

Souhrn: Článek podává přehled o konceptu rodinné resilience a mohl by inspirovat k jeho využití při práci s rodinami. Poznatky o rodinné resilienci vycházejí z výzkumů, ale i z klinické praxe. Stručně lze rodinnou resilienci charakterizovat jako vnitřní sílu rodiny, která je klíčová pro udržení zdravého rodinného fungování, překonávání náročných a stresových situací i obnovu vztahů a rovnováhy v rodině v případě rodinné krize. Využití konceptu rodinné resilience je v souladu s přístupy v rodinné terapii, které jsou založeny na rozpoznání silných stránek rodiny, rozvoji jejích možností a posilování jejích kompetencí (tzv. strength-based approaches). Pracovní rámec rodinné resilience umožňuje zaměřit se cíleně na podporu zdravého rodinného fungování v kontextu náročné situace. Záměrem článku je tedy zdůraznění faktu, že rodinnou resilienci lze posilovat. Pokud konceptu rodinné resilience dobře rozumíme a dokážeme jej tvořivě a pružně aplikovat, máme velmi užitečný a perspektivní nástroj pro zefektivnění odborných služeb poskytovaných rodinám.

 

Úvod

Psychologové, rodinní terapeuti a další odborníci z řad pomáhajících profesí se již řadu let zajímají o rodinné fungování. Dříve se soustředili převážně na patologii, problémy a jejich příčiny v rodině, později nastal obrat k otázce, jak tyto problémy řešit, jak rodiny aktivizovat, aby našly vlastní síly, objevily další zdroje a možnosti. Dá se říci, že vlastně všechny rodiny jsou v současné době, charakterizované hektickým životním tempem a společenskými proměnami, vystaveny stoupajícím nárokům a konfrontovány s různými výzvami. To představuje jisté riziko vzhledem k jejich integritě a kontinuitě. Rodiny tedy stojí před úkolem, aby se na různé náročné situace pokud možno zdárně adaptovaly.

Vývoj pojmu resilience: od individuální k rodinné resilienci

Koncept rodinné resilience je relativně nový. Resilience byla nejprve zkoumána jako individuální charakteristika související s odolností (resistencí) vůči stresu. Vypovídá o tom, jak se člověk vyrovnává se všemi okolnostmi, kterým v životě čelí, a jak jsou rizikové faktory vyvažovány ochrannými faktory. Výzkumy ve světě se v 70. letech 20. století zaměřily na vývoj dětí, který probíhal až překvapivě dobře, přestože vyrůstaly v nepříznivých psychosociálních podmínkách. Individuální resiliencí se však na tomto místě nebudeme podrobně zabývat. Odkazuji jen na některé ze známých zahraničních autorů a jejich pozdější díla (Garmezy, 1991; Masten, 2001; Rutter, 1995; Ungar, 2008; Werner, Smith, 2001). Klinická práce s rodinami postupně ukazovala, že nejen někteří jednotlivci jsou „odolnější“ než druzí, ale i některé rodiny se vyrovnávají s nepříznivými situacemi lépe, než jiné. To bylo mimo jiné podnětem k rozvoji intenzivního výzkumu rodin, rodinného stresu a rodinné resilience v západních zemích přibližně od 80. let 20. století.

V české odborné literatuře se termín resilience objevil v roce 1998 díky Z. Matějčkovi a Z. Dytrychovi (1998), kteří shrnuli základní zahraniční poznatky v článku Riziko a resilience v časopise Československá psychologie (Matějček, Dytrych, 1998). Autoři zde hovoří o individuální resilienci jako o dobrém vývoji navzdory nepříznivým okolnostem, což zůstává platné i v pozdějších náhledech na rodinnou resilienci: podstatný je vývoj (proces, dynamika) a existence nějaké výzvy či náročných okolností. V současné době se osobní resilienci věnují další čeští autoři a rozvíjejí aplikace ve více směrech – v oblasti výchovy, psychologie zdraví a podobně (Hoskovcová, 2006; Kebza, Šolcová, 2008; Paulík, 2017; Šolcová, 2009 aj.).

Anglické slovo „resilient“, z něhož resilience pochází, znamená pružný, pevný, přizpůsobivý, elastický, odolný, houževnatý. Pro plné pochopení pojmu resilience je ještě potřeba vědět, že i když se „resilience“ a „odolnost“ často používají jako synonyma, nejde o totéž. Odolnost má významově blízko k  resistenci, „osobnostní tvrdosti“ či nezdolnosti typu hardiness, jak o ní píše J. Křivohlavý (2009). Na rozdíl od toho resilience obsahuje jak složku odolnosti, tak něco navíc – složku růstovou, potenciál pro rozvoj a změnu. Je známo, že překonaná krize může člověka (ale i rodinu) posílit a že může souviset s následnými pozitivními změnami ve více ohledech (například v sebepoznání, ve vzájemném porozumění, ohleduplnosti a vstřícnosti mezi partnery atd.). Z toho důvodu považuji za vhodnější používat při práci s rodinami termín resilience, nikoli odolnost.  Dalším, neméně podstatným důvodem upřednostňování cizího slova „resilience“ (navíc s poněkud nemoderním „s“ uprostřed) před českým „odolnost“ je úcta k odkazu Zdeňka Matějčka a Zdeňka Dytrycha.

Předpoklady pro to, aby se rodinná resilience dostala do centra zájmu výzkumníků, byly dány především díky změnám ve  vývojové psychologii v 70. a již zmíněných 80. letech 20. století. Došlo jednak k rozšíření a prohloubení pohledu na vývoj člověka, a také k tomu, že psychologie začala ve větší míře využívat systémové myšlení. Patrně nejvýznamnějšími vývojovými psychology byli v tomto ohledu německý psycholog Paul Baltes a americký psycholog s ruskými kořeny Urie Bronfenbrenner. Baltes pomohl prosadit koncept celoživotního vývoje (life-span development) a myšlenku plasticity psychického vývoje člověka (Baltes, 1987).  Bronfenbrenner je autorem vlivné ekosystémové teorie vývoje, kladoucí důraz na kontexty vývoje, tedy různé systémy, v nichž jsme během života začlenění, do nichž vstupujeme a v nichž se vyvíjíme (Bronfenbreenner, 1979, 1986). Jak teorie celoživotního vývoje, tak ekosystémová teorie zdůrazňují transakční procesy mezi vyvíjejícím se dítětem a rodinou a zohledňují vzájemné působení mezi jedincem, rodinou a širšími sociálními systémy. A právě propojení vývojových a ekosystémových přístupů doslova otevřelo dveře ke zkoumání rodinné resilience (Walsh, 2016).

Výzkumy rodinného stresu

Uvažování o rodinné resilienci i její praktické aplikace zejména v rámci rodinné terapie vycházejí ze systémového přístupu k rodině. Zájem o rodinnou resilienci navázal na zmíněné studie individuální resilience, ale rovněž vyplynul z  výzkumů rodinného stresu a jeho zvládání. Historicky prvním autorem, který psal o rodinném stresu, byl Reuben Hill, který se ve své knize Families under stress zabýval stresem v rodinách amerických vojáků za druhé světové války (Hill, 1949). Významným počinem přitahujícím pozornost k rodinnému stresu bylo později vydání knihy Davida Olsona Families: What makes them work (Olson, 1985). Většina výzkumů se pak zabývala adaptací rodin na stres a řešila otázku, proč některé rodiny zvládají stres velmi dobře a naopak fungování jiných rodin se zhoršuje až na hranu rodinné krize či dysfunkce.  Jsou zkoumány rodiny, které jsou konfrontovány s životními výzvami a těžkými situacemi, v nichž působí závažný zdravotní či psychosociální stres jako například vážná nemoc, úraz s trvalými následky, postižení, ztráta blízkého, ztráta práce,  trauma způsobené společenským násilím (válečné konflikty, terorismus) a podobně (McCubbin, Thompson, Thompson, Futrell, 1999; McCubbin et al., 2002 aj.).

Upřesňování pojmu a modely rodinné resilience

Souběžně s empirickými výzkumy byl upřesňován samotný pojem rodinné resilience a v souvislosti s tím vznikaly různé teoretické modely (McCubbin, Thompson, McCubbin, 1996;  Patterson, 1989, 2002; Walsh, 2003). Starší z nich jsou v důsledku počáteční snahy podchytit co nejpřesněji pojem rodinná resilience příliš komplikované a pro praktiky nepříliš přitažlivé (model McCubbina a jeho týmu), další již více reflektují dění v klinické praxi (model Pattersonové) a jako jeden z nejužitečnějších se v současné době jeví model Walshové. Froma Walshová je americká psycholožka, výrazná osobnost, která ukázala, že posilování rodinné resilience je v odborné praxi žádoucí, reálné a efektivní. Její přístup je založen na výsledcích výzkumů a současně není suše „akademický“, ale i praktický a inspirativní pro práci s rodinami v oblasti prevence i intervence. Napsala či editovala mnoho čtivých a přehledných knih, z nichž některé vyšly již poněkolikáté. Pro zájemce vybírám alespoň pár tipů: Spiritual resources in family therapy (Walsh, 2009), Normal family processes: Growing diversity and complexity (Walsh, 2012), Living beyond loss: Death in the family (Walsh, McGoldrick, 2004), Chronic disorders and the family (Walsh, Anderson, 2014), Strengthening family resilience (Walsh, 2016).

Všechny modely rodinné resilience však mají jedno společné: za její základ považují proces adaptace rodiny na náročnou situaci a proces hodnocení situace rodinou. V následujícím textu se pokusím o syntézu a popis jednotlivých složek rodinné resilience tak, aby čtenář získal základ pro hlubší vhled do problematiky.

Rodinná resilience – současné pojetí

V českém prostředí se první zmínky o rodinné resilienci objevily v roce 2002 shodou okolností v rámci příspěvků na stejné konferenci (Břicháček, 2002; Sobotková, 2002). První přehledová studie o rodinné resilienci vyšla roku 2004 (Sobotková, 2004). Od té doby zaznamenala rodinná resilience obrovský nárůst zájmu, zejména ze strany výzkumníků. V praxi jsou ve využití tohoto slibného konceptu zatím stále rezervy. 

Rodinnou resilienci v současnosti chápeme nejčastěji jako proces, který chrání a obnovuje rodinné fungování a zahrnuje i pozitivní transformaci a růst (Slezáčková, Sobotková, 2017). Ne vždy tomu tak ovšem bylo, dříve se uvažovalo o rodinné resilienci jako o určitém rysu rodiny, který při zátěži působící na rodinu umožňuje udržení dobrého fungování. O pojetí rodinné resilience jako procesu či dynamické vnitřní síly rodiny se nejvíc zasloužila již zmíněná Joän Pattersonová. Upozornila, že rodinná resilience má dynamický aspekt: je to síla, která pomáhá udržovat a obnovovat harmonické fungování rodiny, to znamená vyvažovat nároky působící na rodinu s možnostmi rodiny (Patterson, 2002). Při rešerši soudobé literatury v oblasti rodinné resilience si můžeme povšimnout, že výzkumy rodinné resilience jsou silně orientované na budoucnost rodiny – co se může rodina z náročné situace naučit, jak může svou zkušenost využít a jaké poučení z ní má, zda a jaký smysl v ní nalezla, jak ji to nasměruje dál, co jí může do budoucna pomoci, jaké kompetence může rozvinout (z českých zdrojů viz např. Sládečková, Sobotková, 2014).

Resilientní faktory

Rodinná resilience velmi úzce souvisí s rizikovými a ochrannými (protektivními) faktory, které se podílejí na rodinném fungování. Má-li rodina dobře fungovat, měla by umět rizikové i resilientní faktory vyvažovat.

Rizikové faktory jsou úhrnem všech požadavků a nároků, které aktuálně na rodinu působí. Jejich „váha“ se odvíjí od závažnosti stresoru, jak jej rodina vnímá, a od aktuální vulnerability rodiny (blíže o rizikových faktorech viz Sobotková, 2012).

My se ale zaměříme na podrobnější výčet opačně působících, tedy resilientních faktorů. Existují jejich různá třídění. V dalších odstavcích je využito dělení resilientních faktorů vniklé původně v týmu kolem Hamiltona McCubbina, které bylo obecně akceptováno (např. Karraker, Grochowski, 2006): protektivní faktory, obnovující faktory a obecné resilientní faktory. Text je z důvodů snahy o přehlednost poněkud schematický, ale čtenář jistě bude mít na mysli, že realita rodin je velmi pestrá, že každá rodina je unikátní, že neexistuje jeden jediný správný model rodinného fungování ani jediný „správný“ přístup k práci s rodinou.

Protektivní faktory

Protektivní faktory obsahují kompetence, možnosti a zdroje, které pomáhají rodině obstát v konfrontaci s různými výzvami. Obvykle se dělí na zdroje resilience (resilience resources) a strategie zvládání zátěže (family coping strategies). První z nich, zdroje resilience, zahrnují materiální i psychosociální zdroje, které rodina má, aby náročnou situaci zvládla. Vnějšími zdroji jsou například sociální podpůrná síť, socioekonomická stabilita a kulturní zázemí rodiny. Vnitřní zdroje jsou buď na úrovni rodiny jako systému (soudržnost, adaptabilita, komunikace, sdílená spirituální dimenze, rodinné tradice a další složky, které přispívají ke kontinuitě a stabilitě rodinného soužití), nebo na úrovni individuální (schopnosti, znalosti a dovednosti členů rodiny, tělesné a duševní zdraví, sebedůvěra, smysl pro humor atd.).

Vnitřními zdroji resilience na úrovni rodiny se zabývalo mnoho autorů pojednávajících o zdravém rodinném fungování. V současnosti je shoda na tom, že základními pilíři zdravého rodinného fungování jsou soudržnost, adaptabilita (flexibilita) a komunikace v rodině, přičemž zcela zásadní roli má právě komunikace. Ráda bych v této souvislosti vzpomněla na jednoho ze zakladatelů české psychologie rodiny, Ivo Plaňavu, který právě o výsadní roli komunikace v rodině a jejím dopadu na všechny ostatní složky rodinného fungování psal již téměř před čtvrt stoletím (Plaňava, 1994).

Druhou složkou protektivních faktorů jsou strategie zvládání zátěže. Představují vše, co rodina dělá, aby získala a využila zdroje resilience. Vztahují se k jakémukoli chování rodiny, které by mělo sloužit k udržení emoční stability členů a udržení pohody v rodině i v problematických dobách. Tyto strategie jsou součástí snahy rodiny o adaptaci na stres a jeho zmírnění. Samozřejmě záleží i na povaze stresu – zda jde o situaci, kterou lze či nelze změnit. Pokud ji lze aspoň částečně změnit, vhodné jsou především strategie zaměřené na aktivní řešení problémů, pokud ji nelze řešit (například úmrtí v rodině), jsou na místě strategie zaměřené na emoce a hodnocení situace. Konkrétně může jít také o hledání sociální opory, shánění potřebných informací k lepší orientaci v nastalé situaci, přerámování situace, otevřenost vůči profesionální pomoci aj. Některé strategie ovšem mohou být neúčinné nebo dokonce škodlivé (agrese, násilí). Za efektivní strategie jsou považovány ty, které rodině podle mínění všech jejích členů pomáhají, které se osvědčily a současně nikomu neškodí (Boss, 2002). Následující strategie jsou považovány za obecně účinné: strategie zaměřené na snížení působících nároků, na získávání dalších zdrojů, na průběžné snižování napětí v rodině a strategie zaměřené na hodnocení situace a pochopení jejího významu tak, že bude pro rodinu snesitelnější, přijatelnější.

Je potřeba podotknout, že jak zdroje resilience, tak strategie zvládání stresu v rodině jsou hodně variabilní a působí v různých kombinacích. Dobrá zpráva je, že mohou být do značné míry záměrně rozvíjeny. Pokud by (teoreticky) v rodině už nebylo co zlepšovat, vždy najdeme něco aspoň v rodinné komunikaci, která nejsnáze podléhá únavě a stresu. Kdo z nás, když se zpětně ohlédneme, jak jsme v minulých dnech mluvili se svými nejbližšími, by mohl říct, že by nic neudělal jinak, lépe, ohleduplněji?

Obnovující faktory

V kombinaci s protektivními faktory mají klíčovou roli v obnově rodinného fungování po krizi způsobené vážnými problémy v rodině nebo změnami, které zasáhly rodinnou strukturu a fungování, jako např. rozchod, ztráta zdraví, zaměstnání, zásah přírodní katastrofy apod. Z longitudinálních výzkumů vyplývá, že zejména důležité je snažit se udržet rodinu pohromadě, mít podporu rodiny ze strany příbuzných a přátel, vědomě začleňovat odpočinek a relaxaci do rodinného života, udržovat chod rodiny pomocí pravidel a organizování, udržovat optimistický pohled a pocit zvládání situace (McCubbin et al., 1997).

Obecné resilientní faktory

Tyto faktory působí blahodárně při adaptaci na chronický stres, ale pomáhají i při překonávání krize a obnově rodinného fungování. Na základě mnoha studií jich bylo formulováno deset (McCubbin et al., 1997):

  1. Komunikace v rodině: transparentní komunikace je základní pro efektivní řešení problémů a vzájemnou podporu.
  2. Rovnost, zejm. genderová.
  3. Spiritualita: pomáhá nacházet význam a chápat smysl náročných situací.
  4. Flexibilita: chrání stabilitu rodiny v časech změn.
  5. Dostatečné množství pravdivých informací: je nezbytné pro orientaci rodiny v obtížné situaci.
  6. Naděje: pro úspěšnou adaptaci je potřebná určitá míra naděje a pozitivní výhled do budoucna.
  7. Rodinná nezdolnost: ve smyslu přimknutí se k určitým hodnotám, schopnosti přistupovat k problémům jako k výzvám a pocitu kontroly. Je obdobou individuální nezdolnosti, jedná se ale o užší pojem, než resilience, nelze je zaměňovat.
  8. Čas trávený rodinou společně: tradice, zvyklosti, oslavy, vzpomínání, vyprávění a vše, co posiluje vědomí rodinné kontinuity.
  9. Sociální opora: působí jako ochranný i obnovující prvek. Interakce s příbuznými a přáteli pomáhá rodině, aby pochopila význam situace, přišla na to, které strategie zvládání stresu jsou pro ni užitečné, a našla odvahu ke změně.
  10. Zdraví: celkové zdraví a osobní pohoda členů rodiny jsou důležitými činiteli podporujícími resilienci celého rodinného systému.

V literatuře najdeme řadu dalších výčtů, které se více či méně stále opakují. Nelze je ovšem chápat jako dogmatický výčet toho, na co se máme při práci s rodinou zaměřit, nebo případně – ve fázi hodnocení funkčnosti rodiny – podle čeho hodnotit úroveň rodinné resilience. Všechny tyto faktory musí být hodnoceny ve vzájemných souvislostech a s velmi dobrou znalostí životního kontextu rodiny. Povědomí o všech resilientních faktorech je východiskem pro práci s konkrétními rodinami, jejichž resilienci je potřeba posílit.

Klíčové procesy rodinné resilience

Jak již bylo několikrát uvedeno, rozhodující složkou všech pojetí rodinné resilience je proces adaptace. Zahrnuje jak počáteční reakce rodiny při setkání se stresem, tak dlouhodobější snahu o znovunalezení rovnováhy poté, co převážily rizikové faktory, rodinné fungování se zhoršilo a rodina se dostala do stavu krize. Pro označení první situace se používá anglické „adjustment“ a jsou při něm aktivovány zejména protektivní faktory, pro označení druhého případu se používá anglické „adaptation“ a ke slovu se dostávají hlavně obnovující faktory (McCubbin et al., 1999).

Varování před zjednodušeným pohledem na rodinnou resilienci vyplývá především z díla F. Walshové. Zdůrazňuje, že resilience je komplexní  proces (Walsh, 2003, 2012, 2016) a že rozhodně nemůže být nějak „měřena“ pouhými dotazníkovými metodami. Rodinná resilience se mění  v čase a odráží se v ní, jak je rodina aktuálně schopna vybalancovat působící nároky se svými možnostmi. Klíčové procesy rodinné resilience popisuje Walshová ve třech oblastech rodinného fungování: 

  1. Systém přesvědčení: snaha vnímat situaci jako zvládnutelnou výzvu, udržet si pozitivní a aktivní přístup, udělat vše, co je v silách rodiny, pokusit se přijmout to, co změnit nelze, čerpat ze spirituální dimenze. Snaha o přípravu ke změně a růstu na základě prožívané těžké situace.
  2. Organizace chodu rodiny: flexibilita na rozdíl od rigidních postupů, snaha o zachování či obnovení dobrých vztahů – pravé vzájemnosti členů rodiny, vzájemné povzbuzování, respekt k individualitě, aktivizace a využívání podpůrné sociální sítě, pátrání po potřebných informacích ke zvládnutí situace, vyhledání lidí s podobnými zkušenostmi, kteří by mohli poradit, protože sami situaci zvládli, snaha zharmonizovat požadavky práce a rodiny.
  3. Komunikace: jasné a konzistentní sdělování, otevřené vyjadřování emocí, empatie a tolerance, uchování smyslu pro humor, spolupráce na řešení problémů a rozhodování.

Všechny zmíněné procesy se podílejí na redukci stresu a snižují zranitelnost rodiny v době, kdy se vyrovnává s náročnou situací. U některých bodů můžeme pochybovat, zda jde skutečně o procesy a ne spíše vlastnosti či schopnosti (např. empatie). V této velmi kondenzované podobě modelu F. Walshové je možná procesuální aspekt nedostatečně vidět, ale ve svých publikacích autorka rozpracovává jednotlivé pojmy zvlášť a důraz je kladen právě na průběh, proces, vývoj v čase. Na druhou stranu je vhodné připustit, že některé z těchto procesů se překrývají s tím, co bylo uvedeno ve výčtu resilientních faktorů. Je zřejmé, že v tomto ohledu bude potřebné další upřesňování významu jednotlivých pojmů. Co je však podstatné, již víme: rodinnou resilienci můžeme prostřednictvím zaměření na její složky a procesy záměrně posilovat.

Ještě bych ráda dodala, že stranou pozornosti při posilování resilience rodiny by neměl zůstat způsob, jak rodina hodnotí situaci (v modelu F. Walshové jde o první oblast).  Pokud je i závažný stres interpretován rodinou jako výzva či úkol (při pozitivní životní orientaci dávající prostor naději), jsou lepší předpoklady pro jeho zvládnutí. Systém přesvědčení je však velmi odolný vůči změně a pracuje se s ním ve skutečnosti velmi nesnadno. Navíc by rodina měla dojít ke sdílenému nebo aspoň podobnému významu náročné situace, měla by pro ni najít vysvětlení přijatelné pro všechny členy rodiny, a zařadit ji do širšího kontextu rodinné zkušenosti. K tomu se rodina často dopracuje až za delší dobu.

Profil resilientních rodin – z výzkumů rodinné resilience na katedře psychologie FF UP[1]

Katedra psychologie FF UP v Olomouci byla jedním z prvních pracovišť v České republice, kde výzkum rodinné resilience v 90. letech 20. století začal a dosud pokračuje. Výzkumy mají těžiště v kvalitativní metodologii, která se ukazuje v dané oblasti jako nejpřínosnější. Hlavní a osvědčenou metodou sběru dat jdou hloubkové, důvěrné rozhovory, většinou v rámci návštěv v rodinách. Obecným cílem všech výzkumů je mapování příběhů rodin a získání plastického, celistvého obrazu určitých životních zkušeností. Z každého výzkumu vyvozujeme na základě jeho výsledků i doporučení do praxe. Namátkou můžeme jmenovat studie rodin dětí s epilepsií, s autismem (Sládečková, Sobotková, 2014), s mentálním, tělesným či zrakovým postižením, s onkologickým onemocněním, dále studie rodin s hyperaktivními dětmi, rodin po ztrátě dítěte, rodin s dvojčaty, rodin s více než čtyřmi dětmi, rozsáhlé výzkumy pěstounských rodin (Sobotková, 2003; Sobotková, Očenášková, 2013) atd. Specifickým cílem těchto výzkumů je zmapovat a analyzovat procesy, které se jeví jako ústřední vzhledem k resilienci zkoumaných rodin. Výsledky shrnuji pro účely tohoto článku jako tzv. profil resilientních rodin. Jde o rodiny, které se potýkají s nějakou nepřízní osudu, se závažnými okolnostmi, se stresující událostí či změnou v rodině, zkrátka s náročnou životní situací. Stručně se dá profil resilientních rodin vykreslit takto. Rodiny:

  • nalezly (postupně, časem) účinné zvládací strategie a zdroje resilience;
  • provedly revizi dřívějších představ, očekávání a nadějí (opět pozvolna, i v dalších bodech);
  • přizpůsobily rodinné hodnoty a cíle realitě;
  • zlepšily vzájemnou komunikaci;
  • dospěly ke sdílenému významu náročné situace, která je potkala;
  • dopracovaly se k pozitivní a aktivní životní orientaci (i když jim nebyla vlastní);
  • naučily se asertivnímu jednání s okolím a odborníky, pokud to bylo potřeba;
  • vyznačují se vzájemnou podporou partnerů;
  • vybudovaly si a využívají kvalitní podpůrnou sociální síť;
  • dokážou si zajistit čas na odpočinek a kultivaci partnerského vztahu;
  • naučily se prožívat pohodu i navzdory nelehké situaci;
  • naučily se nepodmiňovat svou spokojenost zlepšením situace;
  • naučily se nečekat, „až“…, ale žít „teď“;
  • dokázaly integrovat stresor (nemoc, postižení, ztrátu, odlišnost, zátěž atd.) do příběhu rodiny, stresor tak přestal být nadřazeným prvkem limitujícím rodinné fungování;
  • některé rodiny se překonáním krize dopracovaly až k pocitu obohacení, k posunu dál (k lepšímu rodinnému fungování, k větší soudržnosti, k větší trpělivosti a toleranci, k objevení spirituální dimenze aj.).

 

Závěr

Z uvedeného přehledu resilientních faktorů, procesů i profilu resilientních rodin je možné vyvozovat řadu doporučení do poradenské i klinické praxe. Je na čtenářích, zda a jaká vodítka do práce s rodinami si vyberou. Záměrně je nebudu formulovat – sám koncept resilience je ve své podstatě pružný a proto je podle mého názoru namístě, aby i zacházení s ním v praxi bylo pružné, volnější, nesvázané. Jde v zásadě o to, abychom jej dobře promysleli a vstřebali, v lepším případě přijali za své. A potom je už větší pravděpodobnost, že naše profesní postupy se budou od principů rodinné resilience odvíjet jaksi přirozeně – a možná i náš rodinný život… Srdečně bych to všem čtenářům přála.

 

Literatura

Baltes, P. (1987). Theoretical propositions of life-span developmental psychology: On the dynamics between growth and decline. Developmental Psychology, 23(5), 611-626. 

Bronfenbrenner, U. (1979). The ecology of human development.  Cambridge: Harvard University Press.

Bronfenbrenner, U. (1986).  Ecology of the family as a context for human development: Research perspectives. Developmental Psychology, 22( 6), 723-742.

Břicháček, V. (2002). Odolnost rodiny. In I. Plaňava, & M. Pilát (Eds.), Děti, mládež a rodiny v období transformace (10–19). Brno: Barrister & Principal.

Garmezy, N. (1991). Resilience in children's adaptation to negative life events and stressed environments. Pediatric Annals, 20(9), 462–466.

Hill, R. (1949). Families under stress. Adjustment to the crises of war separation and reunion. New York: Harper.

Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada Publishing.

Karraker, M. W., Grochowski, J. R. (2006). Families with futures. A survey of family studies for the 21st century. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates.

Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické odolnosti. Československá psychologie, 52(1), 1–19.

Křivohlavý, J. (2009). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

Masten, A. S. (2001). Ordinary magic: Resilience processes in development. American Psychologist, 56, 227–238.

Matějček, Z., Dytrych, Z. (1998). Riziko a resilience. Československá psychologie, 42(2), 97–105.

McCubbin, H. I., McCubbin, M. A., Thompson, A. I., Han, S. V., Allen, C. T. (1997). Families under stress: What makes them resilient. Journal of Family and Consumer Sciences, 89(3), 2-11.

McCubbin, H. I., Thompson, A. I., McCubbin, M. A. (1996). Family assessment: Resiliency, coping and adaptation – Inventories for research and practice. Madison: University of Wisconsin System.

McCubbin, H. I., Thompson, E. A., Thompson, A. I., Futrell, J. A. (1999). The dynamics of resilient families. Thousand Oaks: SAGE Publications.

McCubbin, M. A., Balling, K., Posin, P., Friedrich, S. H., Bryne, B. (2002). Family resiliency in childhood cancer. Family Relations, 51(2), 103-111.

Olson, D. H. et al. (1985). Families: What makes them work. Beverly Hills: Sage Publications.

Patterson, J. M. (1989). A family stress model: The family adjustment and adaptation response. In C. Ramey (Ed.), The science of family medicine (95–117). New York: Guilford Press.

Patterson, J. M. (2002). Understanding family resilience. Journal of Clinical Psychology, 58(3), 233-246.

Paulík, K. (2017). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada.

Plaňava, I. (1994). Komponenty a procesy fungující rodiny a manželství. Československá psychologie, 38(1), 1-14.

Rutter, M. (1995). Psychosocial adversity, risk, resilience, and recovery. Southern African Journal of Child and Adolescent Mental Health, 7(2), 75–88.

Sládečková, S., Sobotková, I. (2014). Dětský autismus v kontextu rodinné resilience. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Slezáčková, A., Sobotková, I. (2017). Family resilience: Positive psychology approach to healthy family functioning. In U. Kumar (Ed.), The Routledge international handbook of psychosocial resilience (379-390). New York: Routledge.

Sobotková, I. (2002). Výzkum rodinné resilience: studie pěstounských rodin. In I. Plaňava, & M. Pilát (Eds.), Děti, mládež a rodiny v období transformace (129–134). Brno: Barrister & Principal.

Sobotková, I. (2003). Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Praha: MPSV ČR.

Sobotková, I. (2004). Rodinná resilience. Československá psychologie, 48(3), 233-246.

Sobotková, I. (2012). Psychologie rodiny. Praha: Portál.

Sobotková, I., Očenášková, V. (2013). Pěstounská péče očima dospělých, kteří v ní vyrostli: trendy vs. zkušenosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Šolcová, I. (2009). Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada Publishing.

Ungar, M. (2008). Resilience across cultures. The British Journal of Social Work, 38(2), 218–235.

Werner, E. E., Smith, R. S. (2001). Journeys from childhood to midlife: Risk, resilience, and recovery. New York: Cornell University Press.

Walsh, F. (2003). Family resilience: A framework for clinical practice. Family Process, 42(1), 1-18.

Walsh, F. (Ed.). (2009). Spiritual resources in family therapy. New York: Guilford Press.

Walsh, F. (Ed.). (2012). Normal family processes: Growing diversity and complexity. New York: Guilford Press.

Walsh, F. (2016). Strengthening family resilience. New York: Guilford Press.

Walsh, F., Anderson, C. M. (Eds.). (2014). Chronic disorders and the family. London: Routledge. 

Walsh, F., McGoldrick, M. (Eds.).  (2004). Living beyond loss: Death in the family. New York: W. W. Norton & Company.

 


[1] V této pasáži přejímám část textu ze svého článku uveřejněného ve sborníku příspěvků ze Sympozia o rodinné resilienci, které se konalo roku 2014 v Olomouci. Bibliografická citace: Sobotková, I. (2015). Rodinné fungování a rodinná resilience: výzkumy pro praxi. In M. Friedlová, M. Lečbych (Eds.), Sympozium rodinné resilience. Sborník příspěvků z konference (31-53). Olomouc: Univerzita Palackého.

Číst 2529 krát Naposledy změněno středa, 12 prosinec 2018 11:52
PhDr. Irena Sobotková, CSc.

Vyučuje na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zaměřuje se hlavně na psychologii rodiny a vývojovou psychologii. Výzkumně se soustředí především na problematiku rodinného fungování, rodinné resilience a rodinné paměti. Má dlouholeté praktické zkušenosti z oblasti náhradní rodinné péče, konkrétně z rodinného poradenství, vzdělávání a metodické činnosti. Publikovala řadu odborných článků, kapitol v knihách a několik knih. Je šéfredaktorkou odborného elektronického časopisu E-psychologie.

Komentáře   

#1 FazesEreda 2019-09-26 14:29
lilly levitra al-qassim
levitra 20mg
: http://levitragtx.com levitra herbal
levitra 20 mg reviews
- levitra v levitra review
levitra for daily use free trial queries
Citovat
#2 GavizBOr 2019-09-30 13:13
viagra and alcohol use users browsing this forum
buy generic viagra online
: http://gtviagragen.com viagra and alcohol consumption login
viagra generic
- viagra 10 mg 4 tablet login
online doctor viagra side effects
Citovat
#3 LezisJef 2019-10-07 00:02
difference between viagra viagra livitra
medexpress generic viagra
: http://xlviagragen.com viagra france
viagra 100mg price
- buy viagra no prescription
viagra 5mg daily joined
Citovat
#4 FavidAlimi 2019-10-09 11:36
cialis from canada
cialis over counter at walmart
: http://walmart-cialis.net cialis coupon cvs threads
cialis over the counter at walmart
- high doses of cialis
amlodipine cialis interact
Citovat
#5 Zilliaftub 2019-10-10 20:45
info on viagra
generic viagra brands
: http://viagforsale.com buy viagra generic online
when generic viagra
- viagra coupon free trial quick links
vendita viagra
Citovat
#6 FosephVal 2019-10-16 23:05
cialis 5mg works password
cialis over counter walmart
: http://walmart-cialis.com cialis suppliers uk
cialis over the counter at walmart
- cialis commercials settings
inurl:propecia cialis soft tabs online
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit