Rieger Zdeněk: Mluvil jsem s nemluvňaty
V kojeňáku - pardon: v nemluvňáku - a také jinde, jak mě tak život tu vedl a tu hnal. A nemluvňata mluvila o mnohém. Nemluvně má o čem mluvit, protože si ze všech lidí nejvíce pamatuje o svých počátcích. Jeho mluva je voňavá a plna rytmu, jímž hladí po srsti. A mluví rádo. Zvláště když potká přítele s ušima čichajícíma...
Petra Vrtbovská: Terapie poruch attachmentu
Petra Vrtbovská: Terapie poruch attachmentu
„Zaměřeno na vnitřní svět.“
Nora
Budeme si hrát na miminko? Malé Noře je osm let. Je hyperaktivní, ale její těkavé chování má původ ve stresovém stavu a dysregulaci emocí.
Nyní je v pěstounské péči čtyři roky a ve specializované terapii více než rok. Na posledním sezení jsme mluvili o tom, že si nepamatuje, jaké to bylo, když byla malé miminko, ale ví, že nebyla u svých pěstounských rodičů. Dneska se rozhodla, že by si s nimi ráda hrála, jaké by to bývalo bylo… Pomáhám jí, aby nám řekla, jak by si to představovala. Nora to ví docela přesně. Všichni souhlasíme, že si s ní na miminko budeme hrát. Nora chce ležet pod dečkou ve velkém měkkém sedacím pytli. Chce mít maminku a tátu blízko, tak aby seděli oba u její hlavy. Chce se na ně jenom dívat. Norinka najednou přestala povídat a vrtět se. Úplně se zklidnila, leží pod dečkou, drží pěstounskou maminku za ruku a dívá se na ni. Cítí klid a mír, bezpečí a jistotu. Míruplné a tiché pohroužení všech tří trvá velmi dlouho, asi 25 minut. A tak jenom zašeptám, že takto by to bývalo bylo… Nora to cítí. Jsou to ti lidé, se kterými může být malým bezmocným dítětem, a oni s ní určitě zůstanou. Bude si tuto zkušenost pamatovat navždy. Čas od času, i po mnoha měsících, mi říká: To bylo krásné, jak jsme si hráli na miminko…
(Z autorčiny praxe)
Terapie neboli léčení a uzdravování
Terapie dítěte (a dospělého), které prožilo rané trauma v období do tří až pěti let, bude vždy patřit k těm obtížným a emocionálně velmi náročným cestám. „Syndrom špatného já“, extrémní obranné reakce a úzkost, nebo dokonce panický strach z jakéhokoliv blízkého kontaktu s druhým člověkem, terapeuta ovšem nevyjímaje, spíše naopak, jsou u vážnějších poruch silnou charakteristikou vnitřního modelu autonomie. U dítěte se následky raného vývojového traumatu projevují jako výrazně disharmonický vývoj a neschopnost zvládat běžné sociální a emocionální situace úměrně věku. Jak už víme, dítě je manipulující, odpojené, prolhané, utíká do svého světa, je agresivní nebo „za sklem“. Typickou charakteristikou je celkové chronické emocionální vzrušení v sociálním kontaktu, v nové situaci. Toto napětí a chronický stres jsou součástí běžného stavu takového dítěte, avšak při sebemenší další zátěži již dojde k dysregulaci. Rovněž je pro takové dítě nemožné se s důvěrou sblížit s bezpečným dospělým, který mu chce pomoci.
Pro léčbu může být tento model ovšem překážkou pro využití těch typů terapie, které zahrnují logickou práci, rozhovor, uvědomování a vhled, práci s hierarchií hodnot apod. U dětí s raným traumatem attachmentu se prokazatelně málo osvědčují metody založené na volné hře, kognitivně-behaviorální postupy a tradiční rodinné práce s rodinou, které jsou efektivní, pokud má dítě k rodičům dostatečně silné citové pouto a dobrý raný vývoj.
Přesto může takové dítě i dospělý na začátku terapeutické práce takzvaně „klamat slovem“. To znamená, že je verbálně zdatný, možná poučený a velmi odhodlaný. Hledá pomoc a usiluje o ni. Proč tomu tak je? Přijatelný „příběh o mně“ vznikl později, v období rozvinutého jazyka, tudíž může být také logicky a jazykově vyjadřován. Jak však uvidíme dále, nedokáže nás ovšem „klamat tělem“. Zatímco trauma nastalo v období před rozvojem jazyka, je uloženo v implicitní emocionální paměti pravé hemisféry. Ta se projevuje tělesně a psychomotoricky. Zatímco při zdravém vývoji se obě tyto složky vyvíjejí v harmonii, u dětí s raným traumatem mohou být v příkrém rozporu.
Je možné, i pravděpodobné, že v průběhu dětství, případně dospělosti byl klient v rámci svého sociálního prostředí systematicky edukován a „poučován o sobě samém“. Opakovaně mu bylo vysvětlováno, jak se má cítit, proč se tak cítí, co je správné prožívat, čemu a komu má věřit. Obvykle se tak děje dosti přirozeně. Rodiče, náhradní rodiče, vychovatelé, učitelé, možná další příbuzní, se snaží dítě nějak „zapojit“ do běžných vztahových a sociálních sítí. Jakkoliv vnímají a cítí zvláštnosti dítěte s poruchou attachmentu (a často tomu tak ani není), jejich úsilí je zaměřeno na „normalizaci“ sebeprožívání a chování dítěte.
Následkem toho snažení je většinou jen hlubší disharmonie vývoje a poruchy s charakteristikami určitého „rozdvojení“. Navenek dítě nebo dospělý „zná svoje noty“ a hraje je, jak nejlépe dovede. Jeho příběh se stane součástí „ pevného vnitřního brnění“. Uvnitř cítí bolest a odcizení, prázdnotu a zoufalství své jinakosti, navenek je vše v pořádku, vše je zvládnuté. V mnoha případech se tento rozpor časem rozevře jako nůžky a působí klientovi velké vnitřní napětí. Klient ve snaze si ulevit střídá své mody, anebo se tak děje spontánně pod zátěží a podobně. Občas tato napjatá struna mezi tím, co je správné a co opravdu prožívá, „praskne“.
Pokud se vůbec dostanou tito klienti do péče terapeuta, často bravurně, z pudu sebezáchovy, předvedou a načrtnou svůj „vnější“ obraz. Své neviditelné trápení cítí jako trapné, nevyhnutelné a věčné a tvrdí, že jim stejně nelze pomoci… Taková terapeutická sezení s dítětem nebo dospělým mohou pokračovat velmi dlouho, a přitom bez hlubšího léčebného významu. Mohou mít podpůrný význam a možnost osobního vztahu s terapeutem může být pro klienta velmi důležitá. Je však častou zkušeností, že se témata rozhovorů a empatické vnímání momentálního stavu klienta na straně terapeuta stane „smyčkou“, ze které je téměř nemožné vystoupit.
Dyadická vývojová psychoterapie
(Dyadic Developmental Psychotherapy – DDP)
„Rozhodl jsem se nazvat tento terapeutický model dyadickou vývojovou psychoterapií, protože je založen na premise, že vývoj dětí a mladých lidí je závislý na vztazích s rodiči a významně ovlivňovaný tím, jaká je kvalita vztahu mezi dítětem a rodičem. Tento vztah – zejména s ohledem na jistotu citové vazby dítěte a rozvoj citových vztahů – vyžaduje neustálý dyadický (vzájemný) řetězec zkušeností zažívaných společně – dítětem a rodičem. Rodič je naladěný na vnitřní prožívání dítěte a jeho subjektivní zkušenosti, dává jim smysl a komunikuje o nich s dítětem. Vše se odehrává při úplném přijetí dítěte, ve hře, v atmosféře zájmu, zvědavosti a vcítění.“
Principy DDP a děti, „rodiče“, terapeuti
Na začátku si musíme znovu uvědomit, že tato kniha nejvíce pojednává o dětech, jejichž biologičtí rodiče částečně nebo úplně nedostáli své roli a svým povinnostem vůči dítěti. Jedná se o děti, které dočasně nebo trvale žijí v náhradní rodině, ať už pěstounské nebo adoptivní, popřípadě jsou umístěny v rezidenčním zařízení. Mezi taková bychom mohli počítat také SOS vesničky, pěstounská zařízení pro více než čtyři děti, v případě mladých dospělých dům na půli cesty a podobně. Pokud budeme hovořit o „rodičích“, míníme tím rodičovskou postavu, nejbližšího pečovatele dítěte, který je na delší dobu než rok jeho hlavní pečující osobou. Může se jednat o biologického rodiče, příbuzného, adoptivního rodiče, pěstouna, vychovatele.
Daniel Hughes se ve své knize Podpora rozvoje attachmentu, cesta k emocionálnímu uzdravení dětí v pěstounské péči nebo adopci věnuje jak dítěti a vyjasnění jeho obtíží, tak „rodičům“ a jejich možným silným i slabým stránkám, a rovněž osobnosti a roli terapeuta.
Dítě v DDP
Direktivní a empatický postoj terapeuta
Důležitým principem, který odlišuje DDP od řady terapeutických škol zaměřených na dítě a rodinu, je direktivní a zároveň empatický styl práce terapeuta. Direktivní styl znamená, že terapeut v DDP proces řídí, vede a určuje jednotlivé kroky a postupy během celého procesu.
„Tradiční psychoterapeutické přístupy jsou často pro děti se slabým připoutáním nedostatečné. Nemají ani intenzitu, ani rozsah potřebný k vyvolání terapeutické změny u dítěte, které trpí specifickými, chronickými a hlubokými problémy:
- Je rigidně zaměřeno na ovládání všech dospělých a nových situací.
- Neustále manipuluje, místo aby důvěřovalo.
- Mělo jen malé zkušenosti s empatií dospělého, který reaguje na jeho nejlepší zájmy.
- Má množství nedostatků ve svém citovém, behaviorálním a kognitivním vývoji.
- Předpokládá nové trauma, neustále zobecňuje na základě starého traumatu.
- Odmítá „své špatné já“, ale v hloubi duše se cítí špatné. Je proto neustále zatěžováno nevědomým vnitřním bojem a „odmítáním sebe sama“.
- Neustále zažívá hanbu a s ní spojený hněv, to způsobuje dětinské lhaní a podvody, zapírání.
- Jeho vlastní volby a rozhodnutí nejsou koordinovány. Jedná se o projevy náhlých impulsů, intenzivních tužeb po uspokojení bez vztahu s druhým člověkem nebo záchvatů paniky a vzteku.
Vzhledem k pronikavosti a vážnosti psychologických problémů a nedostatků slabě připoutaného dítěte musí jakákoli terapeutická intervence probouzet jeho emocionální citlivost, zasáhnout ho do všech aspektů jeho vývoje a ozřejmit mu nové možnosti pro jeho „já“ i jeho vztah s rodičem. Aby toho dosáhl, musí terapeut být schopen do hloubky zapojit dítě na citové, preverbální úrovni a udržet toto zapojení navzdory strachu, smutku a hněvu, který v dítěti terapie vyvolává. Terapeut se musí také přímo a trvale zaměřovat na tyto oblasti strachu a úzkosti z jeho minulých zážitků a vztahů, ale také na jeho současné myšlenky, pocity, chování a vztahy.“
Hughes si během své mnohaleté praxe uvědomil, jak velký je rozdíl mezi terapií dítěte, které zažilo trauma, ale je schopno se bezpečně připoutat k dospělému, a dítětem s vážnější poruchou attachmentu. V prvním případě je účinným přístupem nedirektivní postoj a zapojení dítěte tak, aby mělo možnost kontrolovat interakce. Dítě získá důvěru k terapeutovi a k rodičům či pečovatelům a postupně bude ve vzájemném vztahu schopné přebudovat své sebehodnocení a propracovat se úspěšně traumatem k nadějeplné zdravé budoucnosti.
Naopak dítě, které nerozumí vztahu plnému důvěry, které není schopno navázat bezpečný kontakt a vztah, otevřenou možnost kontroly situace ji svojí vlastní aktivitou zničí. Využije terapeutického času k projevování okamžitých impulsů, manipulaci terapeuta, aby tato potěšení naplňoval. Terapeut se tak může nechtěně stát „učitelem“ další manipulace. Takové dítě si nevšimne, že je zde dostupná empatie, přijetí a porozumění pro jeho bolest a nejistotu. Nepozná, že je zde příležitost pro vzájemně uspokojivý vztah a bezpečné citové pouto. Pro „naše dítě“ je uspokojení samotářským vnitřním izolovaným zážitkem, ne vzájemnou mezilidskou zkušeností.
Terapeut proto musí terapeutický proces vytrvale řídit, trpělivě a s hravostí, neúnavně zapojovat jakýkoliv stav a duševní pohnutí dítěte do vzájemného spojení. Přenese je do sfér strachu, bezmoci a zoufalství, kterým se dítě chce za každou cenu vyhnout. Zapojí opravdové a intenzivní emoce, skutečnou účast a spoluprožívání. Vzpomínku na prožité trauma léčí „protijedem“, to znamená novým zážitkem, který je ale zcela jiného druhu. Dává dítěti možnost cítit sebe sama tak, jak je, a být přijato na neverbální i verbální úrovni. Znemožňuje tak dítěti kontrolu nad situacemi. Postupně je dítě vtahováno do blízkého vztahu dalším člověkem, a jak pomalu a neochotně předává kontrolu jiné bytosti, zjišťuje, že není zneužíváno, a začne se na tuto bytost spoléhat. Musí začít myslet a cítit novým způsobem. Prchavé izolované uspokojení začne ztrácet význam, protože nový, bezpečný vztah trvá v čase. V další rovině pak terapeut přenáší tuto schopnost na „rodiče“ dítěte a postupně se oni stávají hlavními léčivými postavami v životě dítěte.
Děti s poruchou attachmentu potřebují péči, jež je založena na určitých principech. Očekáváme, že budou odpovědné, budou respektovat druhé, budou připraveny druhým něco nabídnout a budou se vztahovat k druhým recipročně (vzájemně).
V takové péči jsou děti odpovědné za to, jaké činí rozhodnutí a jak se chovají.
Očekáváme, že budou respektovat rodiče, sourozence, další dospělé i děti.
Děti se učí, jak rozvíjet a používat svoje vnitřní zdroje, aby mohly efektivně řešit problémy a zvládat nároky života. Děti se v péči rodičů učí, jak být zapojeny do vzájemné výměny, braní a dávání, namísto používání druhých, manipulace druhými a udržování falešné kontroly nad druhými.
Nedirektivní povaha interakce je založena na naladění a empatii. Terapeut není jen tím, kdo řídí průběh terapie, ale je také tím, kdo zažívá s dítětem opravdové emoce a projevuje empatii pro emocionální, kognitivní, fyzické zkušenosti dítěte.
V DDP terapeut nenechá dítě, aby si vybíralo druh aktivity, ale je důležité, aby terapeut využíval všechny aspekty a záchvěvy okamžitého stavu dítěte. To pak inspiruje aktivity pro danou chvíli. Terapeut rozhoduje, jak využít momentální fungování dítěte tím, že najde nejlepší shodu mezi specifickou aktivitou nebo tématem a citovými, kognitivními a behaviorálními kvalitami dítěte.
Na jednu stranu může terapeut začít každé sezení nastíněním témat, která se budou prozkoumávat a rozvíjet, ale tento nástin či plán bude okamžitě opuštěn, pokud neodpovídá jedinečným citovým zkušenostem dítěte v daný čas.
Stejně tak terapeut učí rodiče vidět aspekty citového, kognitivního prožívání dítěte a jeho chování a pracovat s nimi. Zároveň ukazuje, jak být empatičtí a vnímaví k dítěti v jeho aktuálním rozpoložení. Ukazuje směr empatie, citlivosti a vnímavosti k dítěti a potřebnou pružnost pro společnou práci.
Terapeut v DDP
Terapeut, který poskytuje léčbu dítěti se závažnější poruchou attachmentu a pracuje s dítětem a rodiči v rámci dyadické vývojové psychoterapie, musí mít vysokou úroveň profesionální a osobní zralosti. V průběhu léčby se mohou vyskytnout rozličné situace a faktory, které budou opravdovou výzvou a zkouškou jeho schopností.
V DDP terapeut pracuje s rodiči nebo pečovateli, zvyšuje jejich schopnosti a rozvíjí jejich vhled, reflexi a poznání dítěte a jeho vnitřního stavu. Zároveň pracuje s dítětem, zapojuje je a nabízí mu archetypální, často i pre-verbální zkušenosti, a to přesným a vědomým způsobem.
Pro takovou práci musí mít terapeut určité osobnostní vklady a vlastnosti, zároveň také vědomě rozvinuté postoje, hluboké znalosti a aktivní dovednosti. Dítě v terapii zažívá některé emoce ze své minulosti, a ty v něm přechodně vyvolávají vztek, smutek, zoufalství, a terapeut je musí umět cítit a prožívat s ním. Na druhou stranu se tyto emoce, a někdy i ze strany rodičů nebo pečovatelů, budou obracet proti terapeutovi. Pokud by tyto projevy bral osobně, jeho vlastní spontánní reakce naruší proces dítěte a může dokonce posílit původní trauma. Empatie a odpoutanost terapeuta při reakcích, interakcích a naplňování potřeb dítěte je tedy nesmírně důležitá.
Existuje také nebezpečí, že terapeut nevědomě vyhledává tuto práci proto, že mu dělá dobře moc, kterou při ní zažívá. Vědomě či nevědomě chce ovládat dítě kvůli svým potřebám. Dítě pak bude opětovně vystaveno skrytému využívání a léčba není možná, pokud se dokonce stav nezhorší.
Pružnost, reflexivita a schopnost používat intervence podle daných reakcí dítěte pomohou terapeutovi udržet správný směr terapie. Další příznivou ingrediencí je humor, škádlení, hravost, interaktivní hloupůstky… To vše dítěti žijícímu v „okupované zemi plné hanby, zloby a konfliktů“ pomáhá. Avšak i tyto hravé interakce je třeba neustále hlídat, protože se mohou v nestřeženém okamžiku otočit a proměnit v bolestný zážitek… Terapeut proto průběžně vyhodnocuje dopad všech svých motivů a kroků na stav dítěte.
Při práci s rodiči se přenáší společná práce ze sezení do domácího prostředí. Vedení a něco jako domácí úkoly“ se stávají pro rodiče nebo pečovatele vodítkem, jak pokračovat v léčivém rodičovství i doma (viz poslední kapitola). I tam může docházet k potenciálním neblahým posunům, nebo i zneužití, což se okamžitě obrátí proti dítěti i celému společnému úsilí.
Terapeut v rámci dyadické vývojové psychoterapie pracuje se základními potřebami, instinkty, attachmentem, vzájemnými vztahy, důvěrou a empatií. To jsou velmi silné a základní elementy, zásadní pro zdravý vývoj dítěte. Pokud by byly použity nesprávně, budou mít právě tak silný dopad, ale se záporným znaménkem.
Rodiče a pečovatelé v DDP
Osobní charakteristiky rodiče nebo pečovatele, který vychovává dítě s poruchou připoutání, jsou nejméně stejně důležité jako vlastnosti terapeuta. Doporučené intervence, přístupy a interakce s dítětem je třeba poskytovat čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu… A vše se odehrává v domácím přístavu. Doma je místo, kde se každý uvolní a jeho vlastní osobní vlastnosti jdou snadněji na povrch. Osobní historie rodiče a jeho typ attachmentu, pocity, které chová rodič sám k sobě, a vztah, jejž vytváří k dětem – to jsou elementy neustále ovlivňující vzájemný život rodiče s dítětem.
Úkol rodiče v dyadické terapii je dosti náročný. Zralost a velká kapacita, odhodlání a sounáležitost s traumatizovaným dítětem bude potřeba téměř v každém momentu. To ovšem neznamená, že rodič nebo pečovatel musí mít za sebou „ideální dětství“ a nesmí mít žádné osobní obtíže. Klidně může ve svém vlastním životě zápasit tak jako většina z nás. Avšak jeho rodičovská zralost musí zahrnovat i schopnosti a ochotu se nadále měnit, učit, rozvíjet. Nejúčinnější ingrediencí se ukazuje být právě odhodlání, sounáležitost s dítětem a dlouhodobá trvalá touha proměnit jeho život zásadním dobrým způsobem. Je to touha, zaujetí až vášeň, aby se „jejich“ slabě připoutané a traumatizované dítě mělo u nich dobře. Poskytování citového naladění je základem všech změn. Právě citové naladění a bezpečná rezonance s rodičem je to, co v prvních nejdůležitějších letech dítěti chybělo. O to větší a hlubší dávku potřebuje nyní.
Jak víme, slabě připoutané dítě je často manipulativní, to znamená snaží se strategicky dosahovat svých cílů, ale tyto cíle neobsahují vztahy a radostnou spolupráci. Opakované manipulace ze strany dítěte rychle vedou k vyhoření a k pocitům zklamání, hořkosti a despektu na straně rodiče. Teprve dlouhodobá práce, sledování speciálních postupů a principů může přinést ovoce. Rodiče musí mít své základní potřeby naplněné, aby nenastal na jejich straně rychlý nebo pomalý bolestný kolaps. Pokud má rodič sám na své straně své bezpečné lidi, cítí uspokojivé hluboké vztahy, bude snáze sledovat dlouhodobé přínosy pro dítě.
Dalším významným léčivým aspektem je vůle a schopnost rodiče odpovědně převzít kontrolu nad volbami dítěte a uplatňováním jejich přirozených důsledků. Nejedná se ovšem o mocenský boj „kdo s koho“. Jedná se o používání přirozených následků chování a rozhodování dítěte a jejich důsledné uplatnění, o limitování voleb dítěte tak, aby mohlo učinit dobré, zdravé rozhodnutí. Terapeutický rodič se musí smířit s konfliktem. Nesmí se mu vyhýbat a také se nesmí zapojit na osobní uražené úrovni, dítě odmítat, ponižovat či silou ovládat.
V poslední kapitole shrneme hlavní zásady terapeutického rodičovství, nicméně je třeba mít na paměti, že se ve skutečnosti jedná o terapeutickou práci vyžadující kvalifikovaného specializovaného terapeuta.
Aliance = tým: Terapeut a rodič nebo pečovatel
V dyadické vývojové psychoterapii tvoří terapeut s rodičem nebo rodiči či pečovatelem spolupracující tým. Je potřebné, aby postupně vytvořili vztah plný důvěry a otevřenosti, sdílení. Rodič musí mít jistotu, že jej terapeut nebude odsuzovat za bezprostřední rozhodnutí, potřebuje si být jistý, že terapeut chápe, jak těžká je péče o dítě s poruchou attachmentu. Terapeut potřebuje vytvořit a mít s rodiči dobrou „alianci spojenců“ na společnou cestu a práci. Znamená to čistý, ohraničený, opravdový a vřelý vztah. Důvěra mezi spojenci může nastat jedině, když jsou obě strany schopné jednat a mluvit otevřeně a čestně. Vybudování aliance bude trvat delší dobu a ve skutečnosti je po celou dobu součástí terapie. Budeme se ke společné základně a alianci terapeuta s rodiči vracet, upevňovat ji a zušlechťovat, v zájmu společné práce a hlavně v zájmu dítěte, o které pečujeme.
Pokud však rodiče nebo pečovatelé vykazují osobní problémy, nezvládnuté trauma z vlastního dětství či slabiny v rodičovských dovednostech, je třeba se na ně zaměřit. Je v podstatě jisté, že se projeví velmi brzy, a pokud má být tým terapeut a rodič silný, překážky na straně rodiče budou zásadním a nebezpečným „protihráčem“. Je třeba trávit dostatek času nad tím, co přichází z osobní strany rodičů, a je důležité, aby se vytvořil prostor pro osvětlení a řešení. Může se jednat o individuální nebo skupinovou psychoterapii a podporu, výcvik v rodičovských schopnostech, návrh na partnerské poradenství a podobně. Více se budeme této otázce věnovat v následující kapitole.
Terapeut pomáhá rodičům rozlišovat, které kroky jdou dobrým směrem a které by mohly působit opačně. Někdy se nevědomé tendence v rodiči opírají o jeho vlastní nezvládnuté trauma v dětství. Pokud rodič jako malé dítě musel zaujmout hyperkontrolující postoj ke svým rodičům, aby se rodina udržela v chodu, stala se tato nutnost součástí jeho vnitřního modelu autonomie. Řekněme, že byl jeden z rodičů alkoholik. Je pravděpodobné, že v dospělosti se svěřenými dětmi, ale i s dalšími lidmi v okolí včetně terapeuta, bude takový klient-rodič dítěte uplatňovat také vysokou míru „ovládání“ a kontroly, aby se cítil bezpečně. Takové tendence se postupně musí osvětlit a zpracovat, jinak by nevědomí rodiče ovládalo proces terapie a výsledky by byly nakonec negativní.
Rodiče nebo pečovatelé však nejsou ve velké většině primární příčinou problémů svěřených dětí, a nejsou tedy přímo odpovědni za jejich chování a obtíže. Často mají pocit viny, že se jejich dítěti nedaří lépe, že se nedaří změnit některé destruktivní projevy a chování u jejich dětí. Společným úkolem terapeuta a jich samých je opustit takový postoj a nalézt sebedůvěru a optimismus pro mimořádně těžký, ale krásný úkol: pomoci změnit těžký osud „jejich“ dítěte na lepší.
Dosud vydané knihy:
Petra Vrtbovská, Ondřej Formánek: Jsem náhradní táta, jsem náhradní máma
aneb průvodce pro pěstouny a osvojiele, Praha 2006
Albert Pesso, Diane Boyden-Pesso, Petra Vrtbovská: Úvod do Pesso Boyden System
Psychomotor (PBSP v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu), Tišnov, Praha2009
Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010
Terapie poruch attachmentu
PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. (1965) - na PedF UK vystudovala pedagogiku, literaturu a výtvarné umění. Doktorandské studium v oboru komparatistiky dokončila na FF UK v Praze. Další studia oboru aplikované psychologie a teorie vzdělávání realizovala na University College Cork v Irsku a na Old Dominion University v USA. Od roku 2010 absolvuje doplňující magisterské studium klinické psychologie na University New York Prague. Na teoretické úrovni i v praxi se soustřeďuje se na pedagogiku, psychologii, teorii vzdělávání a srovnávací vědu. Zajímá se rovněž o vztahy těchto oborů k religionistice a k teorii literatury. Překládá z angličtiny a publikuje v těchto oborech. Absolvovala několik dlouhodobých poradenských a terapeutických výcviků. Výcvik v Motivačních rozhovorech (Irsko, Praha s Thomasem Larkinem) 1999–2003, výcvik v PBSP (Institut PBSP u Alberta Pessa ve Spojených státech) 2005–2010, výcvik v DDP(s Danielem Hughesem, Arthurem Beckerem-Weidmanem, výcvik v Praze a ve Spojených státech) 2006–2010. Specializuje se na téma raného psychologického vývoje, na poruchy attachmentu a projevy a terapii komplexního vývojového traumatu. V roce 2003 založila Institut Natama, který vede jako odborný garant a má zde poradenskou a terapeutickou praxi s dětmi, rodinami a dospělými klienty. V roce 2010 založila otevřenou profesní skupinu pro komplexní vývojové trauma a jeho terapii ASTRA.
Vybrané úryvky z knihy: Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010
Úvod
Milí čtenáři!
Toto číslo Vám přináší to nejlepší z konce minulého roku 2010. Starý rok byl bohatý na akce. Konference EFTA v Paříži, Symposium RT v Boskovicích a Den rodinné terapie v Praze. Můžete zde sledovat některé příspěvky ze Dne RT, byla by totiž obrovská škoda, kdyby pro malou účast na Dni RT, který těsně předcházel boskovickému symposiu, nedošly ke svým adresátům. Díky Lucii Hornové se dočtete, jak bylo v Paříži. V Boskovicích toho bylo zřejmě tolik magického a nepopsatelného pouhými slovy, že se mi zatím pro Vás nepodařil sehnat příspěvek o atmosféře tam. Co se ale podařilo získat, jsou některé příspěvky ze symposia. Děkuji všem ochotným dárcům. A další jsou ve fázi příslibu. Tak se na ně můžeme už nyní těšit.
Zrození a smrt patří k magickému a spirituálnímu odnepaměti. Proto se do tohoto čísla zrovna moc hodí rozhovor s psycholožkou M. Mrowetz, která se zabývá kromě jiného porodem a prvními minutami, hodinami a dny po něm. Vlasta Jirásková nám blíže představí práci dul, a její vliv na rodinu. Když příspěvěk čtu, vybaví se mi téma Zdeňka Riegera: „Co vlastně rodinná terapie není?“. Nenechte si ujít jeho poetický a něžný příspěvek o mluvení s nemluvňaty.
Petra Vrtbovská nám věnovala úryvky ze své nové knihy, která je cenná zejména jako celek, ale pojďme se společně podívat a prohlédnout si, jak se také dá pracovat v případech, kdy jsou okolnosti narození a raného dětství více než nepříznivé a kdy rodinná terapie, jak ji třeba zatím známe, nemusí být dost efektivní. Výborná inspirace.
Zatímco píšu tento úvodník, přichází mi smutná zpráva od paní Menclové, dobré duše SKT Liberec, že navždy odešel páter Raban, jehož hosty jsme bývali při minulých konferencích v Hejnicích. Kromě mnohého jiného se zasloužil za to, že tamní klášter povstal z ruin. Loučím se tedy s pocitem vděčnosti a úcty.
Moc děkuji za spolupráci na vytváření Softfóra minulého roku všem svým zkušeným a současně milým kolegům z redakční rady, ochotným autorům, kteří neváhali a nechali nás nahlédnout do svých hlav a srdcí, a také pozorným čtenářům za nezbytné reakce, nápady a připomínky.
Už je zde nový rok 2011. Co nás v něm čeká? V květnu další den rodinné terapie. Pak významná systemická konference s mezinárodní účastí v červnu. Podrobnosti sledujte na webových stránkách.
Astrologové tvrdí, že únorem počíná rok Králíka podle čínské astrologie. Po minulém vyčerpávajícím a dramatickém roce Tygra by údajně měl nastat rok s opačnými kvalitami, spokojený a klidný, úleva snad přijde do našich domovů, bude více prostoru pro dialog a konstruktivní řešení. (volně dle zajímavého rozhovoru P. Třešňáka s M. Svobodovou v Respektu 1/2011, s.80-81). Zájemci tedy mohou sledovat, zda to můžeme potvrdit i my, rodinní a systemičtí terapeuté, ze zkušenosti s vlastními rodinami a z našich terapeutických místností.
Do nového roku Vám všem tedy přeji, aby se věštba čínské astrologie vyplnila!
Zuzana Těšínská
Úvodem
Milí čtenáři Softfóra!
Díky vám všem, kdo se zajímáte o osud našeho bulletinu jako prostoru ke sdílení. Také díky vám vzniklo zřejmě poslední podzimní číslo v této čtvrtletní podobě. Chystá se nový formát, kde příspěvky budou řazeny po celý rok aktuálně …Věřím, že bude fungovat od Nového roku.
Obvykle si stýskám na nedostatek příspěvků, ale tentokrát si počteme. Máme z čeho vybírat. Na posledním dni RT v Lékařském domě zazněly výborné přednášky a hned 3 z nich v psané podobě můžete číst zde – kolegyně Šimková, Uhlířová, Zezulová se dotýkají citlivých témat léčby neplodnosti, adopce a pěstounské péče. Téma náhradní péče celoživotně oslovuje také Petru Vrtbovskou, která nám nabídla svůj příspěvek, a pro mne bylo nesmírně zajímavé sledovat rozdíl jazyků jejího příspěvku a příspěvku paní Zezulové, ač obě hovoří zasvěceně o podobném. Doufám, že příspěvek právě paní Zezulové ve vás vyvolá právě takový úžas jako její přednáška v části z nás, tehdy přítomných, a já při komunikaci s touto dámou jsem nemohla vyjít z údivu (a ještě stále jsem nevyšla) nad tím, co vše dělá a kde na to bere energii (to zůstalo jejím tajemstvím). Konečně tajemství a jeho odhalování se objevuje v kazuistice kolegyně Pekárkové. Děkuji jí také za méně formální foto, které naše stránky obohacuje o další rozměry – lidskost a smysl pro humor.
Když jsem požádala Elišku Kodyšovou na výborném a pro mne téměř revolučním semináři Psychologie porodu o nějaké sdělení pro nás, netušila jsem, že kromě mailů nad jejím tématem vlivu porodu na rodinu (a cirkulárně samozřejmě také naopak) uskutečníme také osobní setkání v přátelském duchu. Jsem za to moc vděčná a když mi Eliška položila otázku, která zněla asi tak: „Jak rodinní terapeuti nahlížejí na přechod rodiny do nové etapy okolo narození dítěte?“, mohla jsem uvést jen vlastní názor a útržky kazuistik, ale je to hozená rukavice také pro vás. Jak tedy? Myslím, že je to otázka nejen pro rodinné, ale i pro systemické terapeuty.
V minulém čísle vyšly výsledky voleb do SOFTu, tak jsem si dovolila položit našim současným zastupitelům pět zvědavých otázek, abychom je lépe poznali v jejich nové roli. Pusťte se do čtení zajímavých a originálních odpovědí i vy.
Sdílení nám umožňuje podělit se o radosti i životní strasti, a pokud se rubrika ujme, můžete na významné události upozorňovat a posílat své náměty k uveřejnění. Nyní se výslovně na mou žádost můžete dozvědět, co je nového mezi námi.
I smutnější události mohou zasáhnout do života společenstva, a tak po smrti rodinného poradce hledá jeho nástupce OSPOD Praha 12. Můžete si přečíst mnoho podrobností o roli s OSPODem zřejmě nejúžeji spolupracujícího rodinného poradce. Je to poutavé i pro ty, kdo mají práce nad hlavu. Pokud mezi vámi je ještě někdo, kdo například hledá uplatnění a nebo naopak někdo, kdo hledá terapeuta či jiného pracovníka, můžeme zde uveřejnit i vaši poptávku. Jestli bude zájem, vznikne jakási forma burzy práce.
A protože moc je věčné, přestože ne vždy vděčné, téma pomáhajících profesí, co o něm soudí prof. Komárek, oblíbený z hejnických konferencí, čtěte i zde. Osobně se s ním můžete setkat na boskovické konferenci v listopadu t.r., jak přislíbil pořadatelům.
Tak se těším na vaše ohlasy
Zuzana Těšínská
.
Co nového mezi námi?
Co nového mezi námi?
Pokud má být Softfórum prostorem ke sdílení, nepochybně sem patří i zpráva o svatbě Lídy Trapkové a Vládi Chvály. Mnohé jistě zajímá nové Lídino jméno: PhDr. Ludmila Chválová Trapková, Vláďa jméno nemění…Více fotografií najdete na http://www.sktlib.cz/images/svatba/index.htm.
Ohlasy Zdeňka Riegera
Ohlasy Zdeňka Riegera
Ohlas 21.: Logicky biologicky?
Vážené a milé kolegyně a vážení a milí kolegové. Byl jsem požádán, abych předal tuto zprávu – Vy prý rozhodnete o její pravdivosti.
Je to zpráva o příběhu, jehož počátkem je nechtěné těhotenství, které oplodněná mladá žena nepřerušila z důvodu své „životní filosofie". Těhotenství způsobil pan docent vysoké školy, v níž ona mladá žena studovala. Stalo se to při výjezdové akci vysoké školy, kde mimořádně nadaná studentka projevila svoji originalitu a pana docenta tak okouzlila, že se jí nechal svést k jednomu – jedinému! - sexuálnímu styku. A – a ona otěhotněla. Hned, jak se to dozvěděla, sdělila to otci budoucího dítěte – panu docentovi, stále si vykali – ten ale jednoznačně odmítl, že by otcem mohl být on. Sám neměl (a nechtěl) děti, protože je prý mít nemohl. Došlo málem k hádce – ale inteligentní a svých cílů si vědomá mladá žena si uvědomila, že by mohla přijít o možnost dostudovat a panu docentovi se omluvila. Více jí šlo o dokončení studia, než o dítě v jejím bříšku. A protože již nebydlela se svými rodiči (byla jedináček) a nemusela se nikomu se svojí situací svěřovat, rozhodla se, že nikomu nic neřekne. Byla – a je - silná osobnost a dokázala řešit svoji situaci tak, aby jí nedělala problém. A znovu připomínám: její životní filosofie jí nedovolila těhotenství přerušit. Rozhodla se proto řešit situaci po narození dítěte „racionálně". Více jí šlo o dostudování, než o dítě v jejím bříšku. Dokonce se otci dítěte omluvila. Otec dítěte, pan docent, se přeci jen pro jistotu nechal přemístit do zahraničí (je to významný odborník, takže to šlo bez problémů) – a navždy tak se svojí studentkou a s jejím příběhem přerušil kontakty. Vědoma si toho, že pro ni bude lepší nevyvíjet nátlak na otce dítěte, respektovala jeho přání a když jí začalo narůstat bříško, přerušila denní studium, upravila si jméno – stačilo vynechat 2 písmena - a odstěhovala se do míst, kde ji nikdo neznal. Tam pak porodila.
Narodil se jí zdravý chlapec. A ona – ráda, že situace dospěla k ukončení této etapy – hned po porodu odjela s novorozencem do krajského města na druhé straně Čech a odložila tam své dítě v čekárně pediatra. Nechtěla být jeho matkou – měla jiné cíle. A vrátila se ke svému jménu a k dennímu studiu. Nikdo nic nevěděl – ani její rodiče ne, oba měli významné zaměstnání a věnovali se plně své práci s vědomím, že své jediné dceři zajišťují skvělé vysokoškolské studium a bezpečný podnájem – že se o ni tak dobře postarali, že se o ni vlastně již nemusejí starat. Ostatně uzavřeli „rodinnou dohodu: Kdyby něco dělo – řekneš nám." . A ona dostudovala a byla spokojená. Neměla vůbec pocity viny vůči svému odloženému dítěti. Udělala přeci za daných okolností to nejlepší, co mohla – nedopustila se potratu a nechala dítě, které má kvalitní rodiče – pardon: tvůrce - připravené pro život v čekárně dětského lékaře, který se o ně jistě dobře postará...A chápala to i jako svůj dar „tomu dítěti": neporušila svoji životní filosofii a díky tomu otevřela dítěti cestu k matce a možná i k otci, kteří si jej velmi velmi přejí... Takže bude mít jistě vděčné – a odborníky schválené - rodiče... Nelze vyloučit, že to bylo skutečně to nejlepší, co pro ono dítě mohla udělat...
A ano – dětský lékař, v jehož čekárně své dítě po narození odložila, se o ně skutečně dobře postaral. Nejdříve si myslel, že došlo k omylu a „ohlásil věc na policii" – nikoho nevypátrali. Dítě bylo proto „uloženo do kojeneckého ústavu". Byl to mimořádně pěkný a zjevně chytrý chlapec. Okamžitě si mezi personálem vybral jednu zdravotní sestřičku a přilnul k ní. Uměl to dát hezky najevo. Voněla mu – kdo ví, možná voněla podobně jako žena, která jej porodila... Ona zdravotní sestřička si jej také velmi oblíbila – měla sice již dvě dcery ve věku 3 a 5 roků, ale nakonec se po dohodě s manželem rozhodla, že si budou chlapce adoptovat. Její manžel, kolegyně jej nazývaly „hodný trouba", souhlasil: „Budeme mít i kluka!" S manželkou se dohodli, že dcerám řeknou, že jim přinesou brášku. A protože ona zdravotní sestřička měla známé – došlo k adopci okamžitě.
A tam – tam začalo to, proč je podávána tato zpráva: chlapci bylo 5 měsíců, k adoptivní mámě a tátovi okamžitě přilnul a jeho adoptivní rodiče se kvůli němu poprvé pohádali: otec nechtěl, aby dcerám a adoptovanému chlapci bylo sděleno, „že není náš vlastní", matka – pod vlivem rodinně-terapeutických seminářů v kojeneckém ústavu – byla přesvědčena, „že se pravda musí říci, už proto, že mu to řeknou ostatní". Otec (pardon: otčím?, adoptivní otec?), který k chlapci hned přilnul, navrhoval přestěhovat se – a to nejen proto, že chlapec dostal jméno adoptivních rodičů a nemusel tedy nikdo vědět, že není jejich, ale především proto, že v novém prostředí by mohli světu říci, že je „náš vlastní"... Ostatně i ještě malé dcery by mohly dostat zprávu, že máma čekala miminko a že se právě narodilo – už proto, že i babičky a dědečci byli ochotni sdílet otcův návrh, také si malého chlapce oblíbili, byl skutečně velmi roztomilý a dokázal až neobvykle dávat najevo radost z rodičů a prarodičů, kteří si jej osvojili. Adoptivní máma však - pod vlivem seminářů v kojeňáku - nechtěla souhlasit. Díky zmíněným seminářům dostala strach, že lež odhalí někdo z okolí a dcery – vlastně i ono adoptivní dítě – je odsoudí, že jsou lháři a že je po celou dobu podváděli. A tak – poprvé! - došlo k manželskému konfliktu. Byla jím ohrožena celá rodina – protože otec se neuměl hádat. A jelikož matka trvala na svém, že „holkám řekneme pravdu" a táta poprvé v životě pohrozil násilím (proti sobě) – dospěli nakonec (díky matčiným zkušenostem v práci) k rozhodnutí, že navštíví rodinného terapeuta.
A onomu rodinnému terapeutovi pak položili jedinou otázku: „Říci nebo neříci našemu pětiměsíčnímu adoptovanému synovi – pardon: dítěti - pravdu, když nikdo neví, kdo jej porodil a je víceméně zajištěno, že se nemusí dozvědět, že nejsme jeho biologičtí rodiče a že vlastně jsme jeho máma a táta, i když biologicky – logicky nebo nelogicky biologicky!? – to nejsme. A navíc má sestry, které nejsou jeho vlastní, ale které si jej již normálně přivlastnily jako bratra... ?" Tak. Tak – a rodinný terapeut měl zadání. A – a pokračování? Pokračování možná příště...
Ohlas 22. aneb Pokoutka
Jeden terapeut, působící ve své profesi již více, než čtvrt století, byl zaskočen radostným sdělením neznámého muže, který se k němu objednal: „Jsem moc rád, pane doktore, že jsem mohl zase přijít k vám." Pan doktor nevěděl, kdo to zase přichází a dokázal se na to zeptat. A onen pán mu připomněl svůj příběh. A doktor věděl hned: je to příběh, který patří k jeho nezapomenutelným z těch stovek a stovek příběhů – nebo případů? - s nimiž měl tu čest (a povinnost) se ve své praxi setkat. A...
...a byl to příběh, který se stal před dvaceti lety, proto se není co divit, že nepoznal svého bývalého klienta... V té době bylo onomu muži 7 roků a žil v rodině velmi úspěšného táty, který byl stále v práci a o svého jedináčka – protože se o něho skvěle starala máma, která byla v domácnosti – se vlastně vůbec nemusel starat. Synovi však táta stále více chyběl – a jednou mu z legrace řekl, že je rád, že jedou spolu „na kalupu". „Kam?" zeptal se tehdy udiveně táta. O to více syn využil toho, co tátův údiv vyvolalo: „Na kalupu," opakoval. A táta – místo, aby zavolal mámu, co se děje – projevil zájem. Předtím ani neměl důvod - chlapec byl vždy bez problémů. Začal si všímat, jak syn mluví. A mimořádně chytrý chlapec - pardon: klapec – poznal, co způsobilo tátovu pozornost. A zkusil to znovu – úspěšně!!! A pak... pak to již používal vždy, když cítil, že táta je zase někde „mimo" (nejvíce ve své práci – a to i když byl doma).
Ale mělo to ještě jeden význam: tátovy reakce na synovo chybějící „ch" donutily reagovat i mámu: nejdříve tátovi říkala, že se chlapec jistě polepší, pak dospěla k nápadu, že to možná říká naschvál – a nakonec, protože se syn stále nelepšil a více a více trval na svém, projevila obavy, zda se nejedná o nějakou „bláznivou nemoc". A táta navrhnul dětského psychologa (vždy chtěl hned vše řešit do maximálních důsledků). S tím máma nejdříve nesouhlasila: „Není blázen!". Táta nesouhlasil s mámou - a rodiče se prvně nekontrolovatelně pohádali. Byl to tak tvrdý konflikt, že máma se slzami v očích na otcův návrh přistoupila. Doufala, jak se později přiznala, že se tak konečně „otevře i brána mezi námi", že konečně bude „mít možnost si postěžovat, jak jsme s manželem málo spolu - a nalézt příležitost ke sdílení", nalézt to, co u svého partnera stále jen hledala a co si dosud omlouvala jeho poctivým zaujetím prací a z jejích výsledků vyplývající skvělou životní úrovní. A její souhlas způsobil něco, nečekaného: manžel jí poděkoval a narychlo – jinak to neuměl – ji pohladil po tváři. Bylo to po svatbě poprvé, co jí takhle poděkoval – předtím na to „neměl čas, podnikal, aby se rodina měla moc dobře". A když se po jeho pohlazení máma rozplakala, nekřičel na ni, jako vždycky, ať „nehysterčí", ale omluvil se jí. Omluvil!!! Máma byla zaskočená. Nevěděla, že manželovi tolik záleží na jejich synovi. A nevěděla to, co nevěděl ani otec: že syn se nevědomky chová tak jak se chová proto, aby si potvrdil, že je pro mámu a tátu důležitý a že jej mají rádi... Matku proto mile zaskočilo i to, že otec měl již vybraného rodinného terapeuta – poradil se u nejlepších odborníků. A dokonce to teď mámě přiznal. Tak. Tak!
Tak – a teď po dvaceti letech přichází za oním terapeutem onen chlapec – možná „klapec"? Je to již dospělý muž, táta dvou dětí. Jeho příběh s „ch" a „h" si pan terapeut připomněl – je tím mile potěšen a překvapen. „A co vás přivádí?" ptá se. „Potřebuji, abyste mi zase pomohl – tentokrát zachránit moji rodinu. Tak, jako jste tenkrát pomohl mým rodičům." Pan doktor se usmál: „Vaši rodiče si tehdy pomohli sami," řekl, „začali hledat cestu a vybrali si odborníky, s nimiž konzultovali o svých možnostech. Dokázali to. I vy jste na cestě, ne?" Přicházející pán radostně přikývl: „Aspoň vidím, že to, proč jsem tady, nemá chybu a ani kybu!" Terapeut s úsměvem souhlasil. A znovu si připomněl, jak byl před čtvrtstoletím obohacen o další dimenzi svého oboru – o jeho psykoterapii...
Ohlas 23.: A ohlas na závěr
A na závěr - otázka: Kdy je lež lží a kdy pravdivě ohleduplnou reakcí s terapeutickým efektem? Viz příběh: „Pane doktore," říká mladý muž svému terapeutovi, „přišel jsem poprosit o pomoc mým rodičům. Můj otec dostal zprávu, že jsem tranďák. Řekl mi, že – je-li to pravda – se zabije, protože je to jistě jeho vina. A vím, že táta, potvrdí-li se to, se skutečně zabije. Řekla, pardon: řekl jsem mu, že to není pravda. A on si na internetu našel, že jste terapeut, který pracuje s transsexuály a chce se k vám objednat. Prosím vás, řekněte tátovi, že nejsem tranďák. Že ten, kdo mu to řekl, je možná homosexuál, s nímž jsem se odmítl mazlit, protože jsem normální. Normální jako táta a máma. Prosím! Vy víte, že tranďák – vlastně že žena – žena! - že jsem, ale tátovi to nesmíte říci. Skutečně by se zabil. A já bych to neunesl. A máma taky ne – ostatně také o tom, kdo skutečně jsem, neví. Oba moji rodiče až nenormálně zdůrazňují normalitu. Když byl bolševik normální – byli dobře fungující bolševici, teď je normální být podnikatel, tak úspěšně podnikají. Podle nich je normální jen hetero a ne homo a už vůbec ne trans. Prosím!!! A já vám za to slibuji, že situaci přiměřeně vyřeším – odstěhuji se k jedné ženě, které jsem vše řekl a která je ochotná za přiměřenou cenu hrát, že jsme dvojice. Ostatně vy tu ženu znáte. Ale to nechme na příště... Jen znovu opakuji: až se táta objedná a přijde, odpovězte mu na jeho otázku, zda jsem tranďák, že mě ani neznáte, takže to nejspíše znamená, že nejsem. A můžete si mě objednat. Zachraňte jemu i mně život. Jinak nevím, co by bylo. Mám tátu moc ráda. Nepřežila bych, omlouvám se, že se vracím ke svému skutečnému rodu – nepřežila bych, kdyby se kvůli mně zabil. A vím, že je schopen to udělat. Takže... takže je to – vlastně – teď dost na vás, pane doktore. Táta vám uvěří – doktorům věří, je to pro něho autorita, která nelže. A vy jste vázán i lékařským tajemstvím, že? Děkuji. Nashledanou."
Tak. A co teď?! Dvojtečka:
{jcomments on}
Ladislava Doležalová - Čeho je moc, čeho je málo v ústavní výchově
Mgr. Ladislava Doležalová - Čeho je moc, čeho je málo v ústavní výchově
Sdětmi vyrůstajícími mimo svojí původní rodinu jsem se " pracovně" setkala před lety v rámci práce pro dětské SOS vesničky. Tehdy jsme s kolegyní v rámci víkendových workshopů pracovaly s dospívajícími dětmi poměrně intenzivně, včetně tvorby rodinných map původní biologické a současné "pěstounské" rodiny. Tyto první zkušenosti a zejména pak velká potřeba dětí pátrat a integrovat svoje kořeny a zdroje z původních biologických rodin značně ovlivnily můj pohled na práci s dětmi v jakékoliv formě náhradní péče či výchovy.
Nyní cca dva roky pracuji v rámci neziskové organizace Rozmarýna s dětmi v ústavní výchově, zejména pak s dospívajícími před a po odchodu z DD. Vzhledem k tomu, že jsme v kontaktu s více domovy v Praze a Středočeském kraji a s dalšími organizacemi, které s nimi spolupracují, získala jsem poměrně slušný přehled o nabídce a možnostech péče, která je těmto dětem poskytována.
Ve většině zařízení jsou děti poměrně dobře zásobeny informacemi o základních oblastech, které budou po odchodu potřebovat - tj. vzdělání, práce, bydlení, finance, rodičovství. Informace se k nim dostávají nejen v rámci domova, ale i formou zážitkových víkendů, které pořádají různé organizace např. ve středočeském kraji život na nečisto. Dětský domov běžně pomáhá najít dětem ještě před odchodem bydlení, někdy též i práci. Spolupracují přitom často opět s neziskovým sektorem nebo se soukromými dárci či dobrovolníky. Velká část zařízení se též snaží o získání startovacích bytů pro své odcházející dospělé, čili poskytnou jim jakýsi přechodový prostor, kdy již jsou vystaveni nárokům samostatného života, ale ještě mají jakou si podporu či částečnou ochranu. Celkově si v zařízeních uvědomují, že jejich děti jsou nuceni se stát dospělými daleko dříve neš děti z běžných rodin i riziko selhání, které tento stav nese. Samozřejmě mezi jednotlivými zařízeními jsou rozdíly, velký vliv hraje zejména poloha zařízení. Domovy v zapadlých koutech republiky, kde chybí další podpůrná síť jako např. domy na půl cesty, kde je nouze o práci i pro stálé obyvatele regionu mají situaci daleko těžší než např. zařízení v Praze či středočeském kraji.
Co mi však v ústavní péči chybí a popravdě řečeno, co jsem měla možnost letmo nakouknout, tak nejen v ústavní péči, je péče o nitro dětí, tj. možnost a prostor pro hojení veškerých šrámů, mnohdy hodně hlubokých, které si děti do domova přinášejí. Ne všechny domovy mají k dispozici psychologa a když, tak na velmi malý úvazek, bez prostoru kontinuálně s dětmi terapeuticky pracovat. Chybí spolupráce se zdravotnickým systémem a to zejména s ambulantními zařízeními. Zdravotnický systém se většinou využívá až na hašení problému typu poruch či chování hrubě narušujícího chod zařízení, tzn. dítě se odešle na pobyt do dětské psychiatrické léčebny, ale ve většině případů se vrací zpět do domova a možnost následné ambulantní psychoterapeutické péče je mizivá. Vychovatel už jen díky kontextu jeho role, tj. zajištění v první řadě výchovy (tj. od učení mnohdy základním dovednostem u malých dětí po dohled nad vzděláváním a praktickou přípravou na samostatnost u straších) může takovou péči zajistit jen velmi obtížně. Ve velké většině na to nemá ani vzdělání a dovednosti - nějaká forma psychoterapeutického výcviku je spíše výjimkou než pravidlem. Zvláště bolestně vnímám tento nedostatek právě v oblasti původních rodin dětí, jejich kořenů a identity. Když se zpětně vracím k prvním zkušenostem s dětmi v SOS vesničkách, tak i v DD vnímám u dětí velkou potřebu vyrovnat se se svou historií, začlenit do ní své rodiče, a to jinou formou než v podobě ďáblů či idealizovaných andělů. Bohužel zde často naráží na obtíže ze strany vychovatelů, kteří jsou nuceni s jejich rodinami nebo některými členy rodiny komunikovat- řešit konflikty a problémy spojené s běžným provozem jako jsou pozdní návraty z víkendů doma, nevhodné dárky zasílané dětem (např. alkohol), sliby, které rodiče nakonec nesplní a potýkat s i s dalšími důsledky toho, že rodiče dětí z domova neumí nebo nezvládají plnit svojí úlohu. Z pohledu vychovatelů, kteří mají ve velké většině k dětem úzký vztah, jsou pak biologičtí rodiče někdo, kdo jejich děti strhává na zcestí, komplikuje jim život, kazí jim šanci na štěstí, ale i "kazí jim - vychovatelům - jejich práci". Někteří z nich pak často v dobrém úmyslu nebo i z prosté beznaděje nabádají děti, aby nebyli jako jejich rodiče, někteří se snaží zachovat neutralitu, ale z jejich postoje děti cítí nesouhlas, naštvanost či degradaci jejich původních rodin. Když k tomu přidáme ještě debaty na odborné platformě, zda kontakt s biologickými rodinami podporovat či naopak je ze života dětí vymazat, zjistíme, že atmosféra pro pátrání a hovory o tom, jací vlastně moji rodiče byli a jaký jsem tedy já, jejich potomek, není příliš příznivá.Když se tedy vrátím k tématu mého příspěvku, tj. čeho je málo v ústavní péči pro děti a dospívající, tak je to opravdu málo prostoru pro bezpečné pátrání po tom, kdo byly moje rodiče, co jsem do nich "dostal", co z toho chci mít jinak než měli oni, co si naopak chci nechat. Zvláště pak ony pozitivní zdroje z biologické rodiny považuji za velmi důležité. Drtivá většina dětí totiž ví moc dobře, co udělali jejich rodiče špatně a jaké měli chyby, ale málokdo si je vědom, co ve svých, i když mnohdy velmi nefunkčních rodinách dostal dobrého. Takové spojení s pozitivními zdroji, vědomí, že věci nejsou černé a bílé a lidé nejsou buď andělé nebo ďáblové, je dle mého velmi důležité pro budování pocitu vlastní hodnoty a ceny. A toto vědomí vlastní ceny, pozitivní sebeobraz, sebeúcta nebo jakkoliv to chcete nazvat, je z mého pohledu jedním z nejdůležitějších faktorů hrajících roli v tom, zda dítě další život zvládne směrem ke své spokojenosti, radosti nebo směrem k přežívání za pomoci různých spíše patologických vzorců zacházení se životem, jak to dělali jeho rodiče. Běžné rodiny mohou vyhledat se svými obtížemi odbornou péči, docházet na rodinná sezení, v atmosféře bezpečí a podpory pátrat a hledat nová řešení. Děti z domovů tvoří se svými vychovateli, ale i se svými biologickými rodiči také jakési velké rodiny, bohužel se ve většině případů musí se svými obtížemi potýkat sami, tak jak to umí a mohou řešit. A já bych jim v tomhle pohledu přála stejnou péči jako běžným rodinám venku.
Mgr. Ladislava Doležalová (1974) - vystudovaná psychologie FFUK, pracuje v modelu růstu V. Satirové - děti, dospívající, dospělí, rodiny, aktuálně zaměstnána na částečný úvazek ve FN Motol a v neziskové organizaci Rozmarýna o.p.s.
Blanka Pöslová - Pěstounská péče v Anglii
V březnu letošního roku jsem se zúčastnila pracovní stáže v Londýně, kam mne pozvalo Občanské sdružení Amalthea. Stáž byla zaměřena na způsob práce s pěstounskými rodinami v Anglii a měla být podnětem k naší další práci na projektu, který Amalthea společně s nadací Sirius realizuje.
Úvodem ještě potřebuji dodat, že já jsem na částečný úvazek zaměstnaná v Centru psychosociální pomoci – Rodinné a manželské poradně Pardubického kraje a mám zde na starosti posuzování žadatelů o pěstounskou péči, jejich přípravu a částečně i následnou péči. To byl důvod, proč i mne Amathea pozvala. Pracovníci poradny i krajského úřadu se na výše uvedeném projektu odborně podílejí.
V Londýně se o nás starala organizace Lumos, která má svou pobočku i v ČR a odborný program zajišťovala BAAF (British Association for Adoptoin and Fostering).
Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí a nutno říci, že Angličané mají systém skutečně promyšlený a propracovaný. Inu s anglickou pečlivostí, ale podle mého náhledu i s anglickou konzervativností. Oni jsou přesvědčeni, že něco jako dětské domovy by vůbec nemělo existovat, že vždy je jednoznačně v zájmu dítěte okamžité umístění do náhradní rodiny, že je lepší tzv. putovat po rodinách než po ústavech atd. Někdy mne to prostě nadzvedávalo a měla jsem připomínky, které oni si sice vyslechli, ale dále jeli to svoje. Nejsem však kompetentní soudit jejich systém, já bych se chtěla podělit o to, co jsem se dozvěděla.
V Anglii je pěstounství považováno za odbornou službu. Agentury pro pěstounství (ať státní nebo nestátní) provádí nábor, vyškolení, odborné posouzení a schvalování vhodných pěstounů, proces zprostředkování dítěte do rodiny a stejně tak následnou péči. Následnou péčí se rozumí průběžné další vzdělávání, průběžná supervize pěstounské rodiny a průběžné další hodnocení. Podmínkou pro schválení pěstounů je podepsání smlouvy o další spolupráci.
Pro státní i nestátní instituce (nebo chcete-li agentury) platí jednotné standardy, kterými se řídí. A v pozadí všeho je zájem dítěte, který je zakotven v zákoně. Agentury pak dostávají státní peníze tzv. na dítě. Peníze tedy jdou za dítětem a není podstatné, kdo se o dítě, potažmo o jeho pěstounskou rodinu stará.
Pěstounství je deklarováno jako služba dítěti, která je prakticky povoláním a je tedy placená (odměnu pěstoun dostává po dobu, kdy se o dítě stará). A je to tak pro ně v pořádku. O tuto službu může požádat každý, kdo má vhodné podmínky a cítí se kompetentní. Nezáleží na věku, pohlaví, sexuální orientaci, vzdělání, národnosti. Pak ovšem musí projít důkladným procesem hodnocení a schvalování, které je poněkud odlišné od našeho, a kterým se podle mne můžeme inspirovat. Klíčové postavení v týmu mají sociální pracovníci. Psychologové, lékaři, učitelé apod. jsou pak součástí podpůrného odborného týmu, jsou přítomni schvalování pěstounů a podle potřeby se podílejí na následné péči.
Sociální pracovnice provází rodinu celým procesem posuzování, a to především přímo v rodinách. Má k dispozici tzv. formulář F, což je asi 70 stran otázek a oblastí, které musí se zájemci o pěstounskou péči probrat a ke kterým se musí vyjádřit. Jednou z podmínek, která je odlišná od našich, je např. nutnost samostatného pokoje pro příchozí dítě. Pokud tuto podmínku nesplňují, nemohou dále vůbec pokračovat. Velmi se dbá na otázku bezpečného prostředí pro dítě, tedy zkoumají se nejen reference na rodinu z různých zdrojů (sousedi, přátelé, bývalí učitelé, bývalí partneři), ale bedlivě se posuzují výchovné přístupy – např. jednoznačně je zakázán jakýkoliv fyzický trest. Probírají se rovněž otázky, jak pěstouni zajistí kontakt s rodinou dítěte, jak budou spolupracovat s rodiči dítěte, aby dítě bylo vychováváno v souladu s jejich mentalitou, kulturou, náboženským vyznáním (rozuměj tím s mentalitou biologické rodiny dítěte).
Součástí procesu posuzování je skupinová příprava, kterou mají na starosti jiní odborníci, kteří však poskytují informace a zhodnocení, vyjadřují se k vhodnosti či nevhodnosti schválení.
Na závěr probíhá tzv. panelová diskuse o schválení pěstouna. Předsedou panelu je nezávislý odborník z jiné agentury, přítomni jsou sociální pracovníci, lékař, učitel, jiný již schválený pěstoun, někdo, kdo prošel sám pěstounskou péčí, pan radní z dané lokality. A jsou přítomni i konkrétní žadatelé o pěstounství. Provázející sociální pracovnice seznámí přítomné ústní i písemnou formou se svými závěry, písemně jsou doloženy veškeré reference a průběžná hodnocení. Ve vzájemné diskusi se pak probírají případné nejasnosti. Výsledkem je rozhodnutí panelu o vhodnosti stát se pěstouny a konkrétně pro jaké děti (ať věkem nebo specifickými potřebami).
Následuje výběr rodiny pro konkrétní dítě a umístění dítěte k pěstounům. Tento krok je v Anglii velmi rychlý. Pokud sociální pracovnice ohroženého dítěte dojde k závěru, že musí z rodiny odejít, má k dispozici databázi vhodných pěstounů, ihned je kontaktuje a dítě převáží rovnou k nim. Žádné seznamování, žádná postupná adaptace. Také téměř ihned dojde k seznámení rodin – původní a pěstounské. Zpravidla se setkávají u pěstounů doma, podle potřeby je tam zpočátku přítomna sociální pracovnice. Pouze ve výjimečných případech se setkávají na neutrální půdě. S rodinou dítěte pracuje jejich sociální pracovnice na tzv. sanaci, pěstouni se zase snaží poznat potřeby dítěte a předávají své zkušenosti rodičům. Cílem totiž od začátku je návrat dítěte do původní rodiny.
Také v Anglii existuje dlouhodobá pěstounská péče a pro tyto děti se vybírá z jiného typu pěstounů, je jich rozhodně menšina. V těchto případech probíhá proces zprostředkování (oni říkají spárování) mnohem pečlivěji. I v těchto rodinách se ale později může stát, že dítě musí odebrat a dát do jiné pěstounské rodiny.
Také v Anglii existují něco jako dětské domovy, jsou tak 2 na úrovni našeho kraje a mají v nich prakticky do 10 dětí. Jsou to případy nejčastěji pubertálních dětí, které samy nechtějí žít v náhradních rodinách nebo jich vystřídaly více a není už v jejich zájmu putovat dále.
Od přijetí dítěte do pěstounské rodiny ihned začíná supervizní činnost. Každá pěstounská rodina má svého supervizora, který rodinu navštěvuje asi 1x měsíčně a velmi pečlivě se zajímá o práci pěstounů. Dohlíží na bezpečnost dítěte a jak se o něj pěstouni starají. Supervizor má na starosti 12 – 15 rodin. Supervize je zákonná povinnost.
S pěstounskou rodinou prakticky ale pracují průběžně 3 týmy:
1. sociální pracovnice dítěte, která jej stále provází již z doby práce s původní rodinou a zůstává s dítětem i nadále.
2. tým pěstounství, tedy supervizor a jeho pomocníci, který do rodiny přichází v době přijetí dítěte.
3. podpůrný tým (podpora a revize celého procesu pěstounské péče, supervize supervizora).
Tyto týmy vedou pečlivé záznamy, pravidelně spolu komunikují a 1x ročně podávají výroční zprávu. Jedná se tedy o propracovaný systém následné péče, který se dá realizovat také proto, že děti se umísťují do pěstounských rodin v rámci daného regionu.
Kromě supervize musí pěstouni absolvovat další vzdělávání a každoročně „obhájit" své předpoklady k pěstounské péči při panelové diskusi.
Pominu-li rozdíl mezi dlouhodobou a krátkodobou pěstounskou péčí a také možnosti realizovat něco takového v našich podmínkách (to je téma k dalšímu a delšímu zamyšlení), uvědomila jsem si v Londýně, že my v Čechách umíme celkem dobře onu střední část – připravit a schválit vhodné žadatele o pěstounskou péči, vybrat pro potřebné dítě vhodnou rodinu a provést je procesem zprostředkování. To, co u nás chybí, je nábor (nebo chcete-li propagace pěstounské péče jako služby dítěti) a povinná a zajištěná následná péče. K těmto tématům bych se ráda vyjádřila příště, ale vzhledem k mému pracovnímu vytížení nemohu slíbit, kdy to bude.
PhDr.Blanka Pöslová Autorka vystudovala jednooborovou psychologii na FF UP Olomouc, 20 let pracovala v pedagogicko-psychologických poradnách, od roku 2008 má privátní Ambulanci klinické psychologie a psychoterapie, spolupracuje s Pardubickou krajskou nemocnicí (dětské oddělení, školitel) a Krajským úřadem Pardubického kraje (náhradní rodinná péče), má psychoterapeutický výcvik SUR a Výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch
Eliška Vondráčková: Komentář ke článku "Chválit! Chválit! Ale jak?"
(Pozn. : Nepamatuji,že by se v dávné i nedávné minulosti rodiče takovým způsobem zajímali o rodičovství jako nyní. Nespočet mateřských center a dalších organizací poskytuje přednášky, semináře a kurzy pro rodiče o výchově. Jedním z poměrně ucelených systémů je Efektivní rodičovství. Paní Mgr. Vondráčkovou jsem požádala o komentář k článku K. Krtičkové o chválení, abychom se dozvěděli víc o pohledu programu E.r. na věc. Také je možné, že se v budoucnu budeme setkávat s rodiči, kteří programem prošli, nebo je možné, že právě díky němu se s nimi setkávat nebudeme...Z.T.)
Co píše autorka
Autorka se ve svém příspěvku zabývá problematikou chválení a nebezpečím, které může s určitým typem chválení souviset. Snaží se nalézt odpověď na otázku, proč v některých případech, přestože rodič chválí a chválí, dítě reaguje odmítáním, studem, ztrátou jistoty a sebedůvěry, tedy přesně opačně, než jak by chválící rodič předpokládal. Dle své zkušenosti popisuje několik typických případů „chválícího" rodiče a poukazuje na chyby, kterých se ve svém přístupu dopouští.
Moje zkušenost
Při své práci s rodiči a při vedení rodičovských skupin jsem se mnohokrát setkala s přesvědčením, že „s chválou se to nemá přehánět". Toto stanovisko často zastávají rodiče, kteří byli v dětství chváleni podobným způsobem, jak popisuje autorka. Díky vlastní negativní zkušenosti nechtějí ke svým dětem přistupovat stejně a chvále se spíše vyhýbají. Někteří rodiče se také domnívají, že s přílišnou chválou souvisí pýcha a sebestřednost a tyto vlastnosti u svých dětí rozhodně pěstovat nechtějí. Proto se přiklánějí k názoru, že chvály raději méně než více. Moje zkušenost ale ukazuje, že je velký rozdíl mezi tím, co různí lidé považují za chválu. A skutečně souhlasím s tím, že chválení, které autorka článku popisuje, nepředstavuje nejvhodnější přístup ve výchově dítěte. Z toho důvodu při práci s rodiči rozlišuji pojem chvála a pojem povzbuzení resp. ocenění. Jaké jsou mezi těmito dvěmi přístupy rozdíly? Za nejzásadnější považuji zaměření na výsledek nebo na proces a míru pravdivosti a realističnosti.
Cíl nebo cesta?
Odměna, která může mít jak podobu hmotnou, tak podobu nehmotnou – tj. slovní pochvala, je udělována za dosažení určitého výsledku. Typickým příkladem jsou samé jedničky na vysvědčení, udělená pochvala ředitele školy a krásný dárek od rodičů za tento výborný výsledek. Naopak povzbuzení a ocenění třeba jen malé snahy je něco, co si zaslouží i ten, který ještě cíle – dokonalosti nedosáhl, případně není ani v jeho silách, aby se k němu třeba jen přiblížil. Můžeme říct, že chvála je něco, co získává vítěz na konci závodu. Podporu a ocenění snahy potřebuje běžec na dlouhé trati. Rodiče a děti společně prochází životem, cestou spojenou s úspěchy, s pády i s prohrami. Ti, kteří považují za hodnotné jen to, co je dokonalé, žijí v neustálé obavě ze selhání nebo chyby. Dosažení perfektních výsledků by v rodině nemělo být tou nejvyšší metou. A především děti, kterým se nedaří a ve skutečnosti nemají být za co chváleny a odměňovány, potřebují od svých nejbližším zažívat povzbuzení a ocenění.
Iluze nebo realita?
V některých případech, podobně jako to autorka popisuje na příkladu příliš chválícího rodiče, nevidí nebo nechce vidět matka případně otec své dítě pravdivě. Natolik touží po dokonalosti a tak urputně se snaží o zdravý vývoj svého dítěte, až ho samou láskou – chválou dusí. Nejde vlastně o skutečné ocenění dítěte, ale o vlastní uspokojení, o utvrzení sama sebe v pocitu, že mám skvělé dítě. Sama se setkávám s rodiči, kteří tento přístup zažili a ještě v dospělosti vnímají, jak je taková chvála jejich rodičů svazovala. Jsou to ty šikovné holčičky a poslušní chlapci, kteří by přece svoji maminku (tatínka, babičku...) nikdy nezklamali. Tíha takové chvály je velká. Pro schopnost dítěte vidět sám sebe reálně, se svými klady i zápory a takto se přijímat a mít rád, je realistický pohled rodiče nutnou podmínkou. Každé dítě, stejně jako každý rodiče, dělá některé věci dobře, některé špatně. Něco se mu podaří a někde udělá chybu. Jasný signál o tom, že úspěchy i pády patří k životu, že žádný člověk ani žádné dítě není dokonalý a že z každého nedostatku nebo chyby je možné se poučit, pomáhá k rozvoji vlastního sebevědomí více, než sice laskavá, ale zavazující chvála rodiče. Tímto signálem je právě ocenění všeho dobrého v dítěti a povzbuzení jeho snahy.
Mgr. Ing. Eliška Vondráčková - absolvovala studium oboru sociologie a sociální práce a politiky na FSS MU Brno. Pracuje jako vedoucí sekce „Služby rodinám" v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně a vedoucí programu Efektivní rodičovství krok za krokem. Poskytuje individuální rodinné poradenství, vede vzdělávací kurzy a semináře pro rodiče a pro pracovníky organizací poskytujících služby rodinám.
{jcomments on}
Mgr.Kateřina Krtičková- Chválit! Chválit! Ale jak?
Mgr.Kateřina Krtičková- Chválit! Chválit! Ale jak?
„Chvalte, chvalte!", doporučují psychologické příručky téměř unisono a chválení označují za základní stavební kámen úspěšného výchovného prostředku. Jak si tedy vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí?
O tom, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, i malé úspěchy, je snad nad slunce jasnější.
V praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaná přímá úměra, tedy dostatek pochvaly úměrně odpovídá zdravě sebevědomé osobnosti dítěte, se nedostaví. Jak vlastně chválit? Děláme, my rodiče, někde chybu? Čemu se tedy vyvarovat?
Budu se snažit odpovědět na položené otázky a to prostřednictvím zkušenosti praxe klinického psychologa a rodinného terapeuta.
Příliš chválící rodič /zejména matka/
Základním příkladem je typ matky /častěji než otec/ úzkostnější, ochranitelské, velmi dbající na zdravý psychologický rozvoj osobnosti dítěte. Tato matka bývá sběhlá v rodičovské psychologické literatuře, často se ujišťuje o svých krocích a konzultuje vývoj dítěte s odborníky.
Takováto matka zahrnuje dítě chválou při každé příležitosti. Po nějaké době ale začne dítě vnímat, že je chváleno za kdejakou banalitu a proces chválení se začíná míjet účinkem. Dítě pochvalu přestává vnímat a „ neslyší". / „ Proč mě maminka pořád dokola chválí za to, že jsem všechno spapal, když mám prostě hlad?" „ Proč mi maminka říká, jak jsem šikovný, když Jeník od sousedů to už dovede dávno?"/ Dítě se začíná cítit až hloupě, je-li stále chváleno a přeceňováno s bujarým nadšením za věci víc než obvyklé . Paradoxně se tímto přístupem nastartovává proces snížené sebedůvěry a sebevědomí.
* Chlapec, 2. třída, mi při sezení řekl: „ Jsem asi úplně hloupej, protože mamka mě pořád chválí za věci, který umí přece úplně každej v naší třídě."
* Chlapec, 7. třída, mi sdělí:" Už jsem na pochvalu alergickej. Máma mě minule na fotbale děsně chválila, jak mi to šlo, a to jsem přitom pustil osm gólů. Kluci byli na mě naštvaný, ale horší bylo , jak se mi smáli, když slyšeli mámu, jak mě chválí. Děsně jsem se styděl a byl pak na mámu zlej".
Co s dětmi přílišné nekritické chválení udělá? Přestanou vnímat i přiléhavou pochvalu, stávají se nepochválitelnými. Chvále přestanou věřit. Chválu vnímají jako matčin ochranitelský prvek, kterému, zvláště v období nastupující puberty, je třeba se bránit.
Sarkastický, ironický rodič /často otec/
Sarkasmus a ironie jsou jazykové a komunikační prostředky, které ve světě inteligentních dospělých mají své nezastupitelné místo. Jak je to však v komunikaci s dětmi?
*5ti letá Míša rozbije hrneček a tatínek jí řekne „ No, ty jsi ale šiková holčička".Co si asi malé dítě řekne? / „ Tatínek mě pochválil . Říkal to ale divně, jinak.A jsem opravdu šikovná, když jsem rozbila hrnek? Nějak tomu nerozumím". Takové zmatky proběhnou hlavou i starším dětem, které ještě nedokážou ironii rozlišit.
*Žena, 45 let, vzpomíná, jak ji její otec ocenil poté, co prošla CT vyšetřením hlavy. Povzbudivá podpora, řečená jeho vlastním způsobem zněla:" No tak vidíš, teď máš aspoň lékařsky doloženo to, v což nikdo nedoufal, že i ty máš cosi jako mozek". Žena dochází do terapie se svou dcerou, která si na ni stěžuje," že mamka ji nikdy nedovedla ocenit a pochválit." " Asi si myslela, že mě chválí, ale vyznělo to vždycky blbě, nevěděla jsem , jestli se mi nevysmívá.", sděluje své pocity z matčiny chvály dcera. Nit sarkasmu se vinula dál jako jedovatý had skrze další generaci.
Dospělý intelektuál by se jistě pobavil nad jiskrnou jedovatostí sarkastických a ironických poznámek a hodnocení. Ne však dítě! Nedokáže správně rozpoznat rozpor mezi obsahem a řečenou formou. Také tón hlasu je jiný, neodpovídá obsahu. V dětské duši se usídlí nejitota a zmatek. Ne náhodou jsou ironie a sarkasmus mezi psychiatry a psychology , kteří se zaměřují na komunikaci a práci s rodinami , považovány za „ schizofrenogenní faktor." Pokud je dítě dlouhodobě a intenzivně vystaveno tomuto způsobu komunikace , mohou se u něj vyvinout až příznaky schizofrenie.Přestože se na vzniku tohoto vážného duševního onemocnění podílí mnoho faktorů, ten ironický a sarkastický nabízí existenci zmateného světa. Dítě nakonec nedokáže rozpoznat reálný a „ jiný" svět, který se manifestuje podivnými hlasy, zvláštními vidinami nebo nevyvratitelnými přesvědčeními, jímž říkáme bludy. V praxi se obvykle setkáváme s „ umírněnějšími „ následky , jako jsou úzkostné stavy dětí či patologickou sebenedůvěrou, které hraničí až s bludným sebeobrazem / „ Nestojím za nic" „ Nic pořádně nedovedu", jsou obvyklá sebehodnocení těchto dětí.
*Kamila , 13 let, trpící poruchy příjmu potravy, mentální anorexií, říká při sezení rodinné terapie: „Jsem nejtlustší a nejošklivější z celý školy"." No tak vidíš, konečně máš v něčem primát", zasazuje ránu rádobyvtipný otec.
*Martina, 18 let, v raném věku adoptovaná. Po sžírající tirádě na Martininu neschopnost se učit, mít kamarády, najít si toho správného kluka, dávám jejímu otci otázku. „ Ale co Vaše dcera dovede, co umí, v čem vyniká? Napětí z očekávání by se dalo krájet, Martina by měla slyšet odpověď na něco, co evidentně nezná. Otec s úsměvem odpoví : „ No myslím , že naše Martinka opravdu vyniká v tom, že nikdo nedovede tak lhát jako ona." Martina s bezuzdným pláčem ze sezení nezadržitelně utíká... Ještě dodám, že nakonec nejen ze sezení, ale i z domu.
Oba předchozí typy, když se v rodičovství sejdou, mohou vytvořit dvojici
Příliš chválící rodič - ironický shazovač Tato rodičovská sestava je víc běžná, než by se na první pohled zdálo. Může jít o nepříliš výchovně ambiciozní matku, která zná přirozenou míru pochvaly, ale z důvodu, aby dítě ochránila před jedovatými šípy sarkasmu a ironie, vyvažuje a chrání prostřednictvím svých pochval. Jenomže dítě stojí právě o pochvalu toho ironika. Ocenění někým, kdo je na pochvalu skoupý, je prostě cennější a pozitivněji vnímanější. Dítě má pocit, že si pochvalu vybojovalo a zásluhy jsou tudíž hodnotnější.
Chvála s protikladným obsahem Obvykle se rodiče dušují, že své děti chválí. Pátrám po tom, jak taková pochvala v jednotlivých rodinách vypadá.
* Marie, 12 let „ A jakým způsobem chválíte?" „ No tak třeba" – „to je pěkný , že máš jedničku z dějepisu." „ Takhle ale nechválíš , mami", dodá Maruška, „ protože vždycky přidáš „- „ALE jakto že ji taky nepřineseš z matematiky?"
Jak vám jistě neuniklo, demonstrováno na běžné situaci,že tohle rádobypochvalné souvětí se skládá ze dvou protichůdných postojů ocenění . Na jedné straně chválí , avšak na druhé straně upozorňuje na selhání či jinou nedostačivost.
Jak byste se cítili, kdyby vám partner řekl: „ Uvařila jsi Ivanko moc dobrý oběd, jenom ty knedlíky byly sražený." Těžko uvěříte, že upozornění na sražené knedlíky je vznesený hold vašemu kuchařskému umění.
Stejně tak partnera spolehlivě naštvete, když ho „pochválíte": „ Krásně jsi udělal tu polici, ale škoda, že jsem ti to musela říkat půl roku."
Dospělý člověk dá většinou průchod svým průvodním emocím, ale dítě spíše zůstane ve zmatku. Je nám lidem vlastní, že si vždycky vybereme pro sebe tu horší variantu, soustředíme se na chybu.
Laskavá kritika
Někteří rodiče mají tendenci vyhýbat se kritice jako štír světlu.
Napadlo vás někdy, že konstruktivní kritika může být lepším nástrojem než tolik vzývaná chvála?
Větou :„ Vím, že to dovedeš i lépe", dítěti ukážete , že věříte v jeho schopnosti, ale zároveň si ho ceníte i na víc. Podle výzkumů byl tento postoj samotnými dětmi vysoce ceněn.
Takže na závěr si dopřejme malé shrnutí toho, jak bychom měli chválit a čemu bychom se zejména měli vyhnout.
nechválit příliš často
nechválit za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí
nepoužívat ocenění s protikladným obsahem
chválit by měli oba rodiče rovnoměrně / nebo zástupní vychovatelé/
zásadně nepoužívat sarkasmus a ironii jako komunikační prostředek
nevyhýbat se vlídnější formě kritiky
učit se nepřenášet svou vlastní zkušenost z dětství
rozhodně je důležité zeptat se dítěte, zda se cítí být oceněno, co mu případně vadí a chybí
používat vlastní přirozenost a zdravou míru
Na úplný závěr: Netřeba se hroutit! Chyby děláme všichni, někdy z nevědomosti, někdy z přílišné lásky! Jenom to prostě zkuste jinak!!! Hodně odvahy bez pocitů viny přeje K.K.
Článek byl předtím již uveřejněn v jiném časopise.
Mgr. Kateřina Krtičková - vystudovala jednooborovou psychologii FF UK, atestace klinická psychologie, výcvik v krizové intervenci,výcvik v RT Liberec, soukromá ambulance od roku 2004 zaměřená na pacienty se somatickým poškozením a jejich rodiny/onkologie , diabetes, celiakie, cystická fibroza, bolestivé a postraumatické stavy, mentální a somatické handicapy, dále práce s psychotiky, pozůstalými. V poslední době zvýšený počet práce s rodinami - psychosomatika a poruchy chování dětí.
{jcomments on}