Souhrn

Text, který jsem slíbila po jarním Dni rodinné terapie redaktorce Softfóra jsem nenapsala včas. Kdoví, jestli bych ho napsala, nebýt Chvály!

Jazyk, který užíváme, nejen popisuje či zobrazuje, ale také utváří, konstruuje. Postmoderní objev, který reflektuje konstitutivní význam toho, jak o věcech mluvíme. Odlišné vidění světa každým z nás byl na té cestě jen první krok. Pro rodinné terapeuty jde  o myšlenky bohatě využité například narativní terapií.

Souhrn

Co se děje s rodinnou terapií v ČR? Autor shrnuje své zážitky z Dne rodinné terapie na jaře 2014 a vyjadřuje se k jednotlivým příspěvkům a k tématu patchworkfamilies.

Kdo byl na dnu rodinné terapie s tématem patchworksfamilies, ví, kdo nebyl, může si přečíst. Jasno vnesly až v poslední přednášce Tolimatová se Švecovou, tím, že vypsaly plno významů, které anglické slovo patch nabízí: záplata, kousek, příštipek, záplatovat, zalátat, zašít, spravit...Patchwork znamená také „slátanina“. V případě rodiny je myšlena ruční práce se starými kousky látky, ze kterých může vzniknout nová kompozice, nové ocenění nepotřebných záplat. Jako metafora pro rodinu slepenou z různých kousků jiných rodin, poukazuje snad na pracnost, náročnost, nebo nové nabytí hodnoty, nalezení nového užitku, což by pro členy rozpadlých rodin mohlo být opravdu cenným vyústěním ohrožujícího rozpadu rodiny. Přes všechny nahromaděné příměry, ukazující na cennost ruční práce a obnovování vazeb, o které se s námi na začátek podělila Lea Brodová, nedaří se mi přijít názvu (snad i „metafoře“?) pro takové rodiny na chuť. Proč to? Především proto, že na rozdíl od živých lidí a především dětí, nemají jednotlivé kousky látky vůbec žádné nároky na určité uspořádání, potřebné pro zrání, pro naplnění růstových úkolů. A i kdyby byla taková nová sestava zlatem vyšívaná a drahokamy vykládaná, ztráta vlastních rodičů, bezpečných vazeb, které dítě nezbytně potřebuje, se tím nevynahradí.

Šárka Gjuričová přinesla realistický přehled všech obtíží, které takové rodiny do ordinace rodinného terapeuta přináší. Je to hodně práce. A kdyby byla rodinná terapie byznysem podobným třeba výrobě bot, museli bychom si nad tendencí k rozkladu tradičních rodin a sestavování nových (třeba patchworkových) rodin mnout ruce, jako si je mnul Baťa při rozpoutání 1. světové války- znamenalo to automaticky hodně práce pro obuvníka - a velké zisky. Ano, nově sestavované rodiny přinášejí mnoho komplikací, každý rodinný terapeut je zná a pomáhá řešit. Je však na místě hledat způsoby, jak pomoci rodině popřít komplikovanost jejich situace? Máme za úkol zneutralizovat komplikace, které vyvolal rozpad rodin a sestavení nových a dalších sestav vlastních a nevlastních rodičů, vlastních, polovlastních a vlastních sourozenců metodou newspeeku, který se tak osvědčil v Orwelovském světě 1984? Výzva Šárky k tomu, abychom snad už nesrovnávali tyto rodiny s jakousi pomyslnou nukleární rodinou, kde jsou vlastní rodiče s vlastními dětmi, s nabídkou lepšího názvu „bonusové rodiny“ pro ty znovu sestavené (tedy lepší, s nějakým bonusem, s více rodiči, více dětmi, více dědečky a babičkami, prostě „in“), dostává rodinnou terapii do podivné role. Nemá se snad rodinný terapeut zabývat s rodinou (jakkoli složitou) tématy hranic, rozdílů, potřeb a jejich naplňování v procesu jazykování spíše než hledáním nerealistických výhod nové situace? Připomíná mi to dopis dítěte, které jelo na tábor a píše domů, že vlak se s nimi sice převrhl, ale bylo to zrovna na břehu jezera, tak se mohou krásně koupat.

Nemožnost najít výhody jakkoli uspořádaných rodin ve srovnání s rodinami tradičními vynikla v referátu Mgr. Konrádové, která se v rámci své práce v domově pro „padlé dívky“ mezi 15 -18 lety (doufám, že jsem si zapamatoval dobře) setkává s plody rozpadajících se rodin. Marně hledala nějaké výhody patchworkových rodin, i když se snažila vyhovět. Myslím, že to byla ona, kdo řekl realisticky: „Pokud si dospělí dají po rozpadu svých rodin práci s tím, aby vytvořili skutečný patchwork, nepotřebují rodinného terapeuta. Většinou však jde o rodiny jen chabě zalátané.“

Většina dalších referátů ukazovala příběhy složitě poskládaných rodin, které se autoři ani nepokoušeli nakreslit, aby usnadnili posluchači orientaci v prezentovaném příběhu. Nejsou mapy rodin už v rodinné terapii zakázané? Nebo přežitkem? Protože by tam byla až příliš vidět realita vrozených a získaných vztahů? Zdálo se jen mně, že ty příběhy vypadaly, jako když rozsypete čaj? Jen souhrn údajů, událostí, které spolu nesouvisí, žádná představa systému, žádné systémové síly, ani ty nejmenší. Dospívající syn matky zlobí? Chce mít vždy poslední slovo v nekonečných hádkách s jejím novým partnerem? Chrání ho vždy matka? Mohli bychom si představit, že se během času, kdy žil jen s matkou, dostal do místa jejího partnera, a teď bojuje proti vetřelci? Je ještě přijatelné, aby rodinný terapeut hypotetizoval? Nebo dělá jen sbírku různých sdělení jednotlivých členů rodiny, aniž by si cokoli pomyslel? Co aspoň trojúhelníky Lynn Hoffmannové, když už představa rodiny jako sociální dělohy je v Motole nejspíš na indexu? Nepomohly by nám ve složitých rodinách? Kdo s kým a proti komu? Kdy jsou trojúhelníky stabilní a kdy labilní?

Mgr. Slánská ukázala takovou jistě úctyhodnou „ruční práci“ složitě sestavené rodiny vedenou poradensky. Zase ten rozsypaný čaj bez naděje se v tom vyznat. Na závěr říká realisticky o svých klientech: „Budoucnost, kterou lze těžko předvídat“, a já bych jen dodal:…“protože nechtějí znát minulost.“ Ale chce ji znát terapeut? Chce zachytit na dně chaotického procesu nějaké vzorce? (A měl by? Směl by? Není to již zakázané?) Byl bych to řekl i v diskusi, ale ta nevypadala, že je žádoucí; promluvit bych snad směl „jen kdybych měl něco velmi naléhavého, že by to nešlo vydržet“, nebo jak nás to Lea vyzvala. Tak to já mám raději diskusi, která je obohacující, vítaná, proměňující všechny, kdo otevřeně diskutují. Ale takhle, za každou cenu? Proč?

A nejpozoruhodnější jev celého dne rodinné terapie: Lea se vždy pečlivě distancuje od SOFTu, takže říká, „Ještě tady chtějí něco říci Sofťáci.“ Ti sofťáci, tedy lidé starající se o Společnost rodinných terapeutů SOFT, tentokrát Blanka Pöslová a Lucie Hornová, informovali o tom, že se právě dějí volby do orgánů této zastřešující organizace rodinných terapeutů. A na to se většina, opravdu drtivá většina posluchačů, patrně rodinných terapeutů, zvedla a šla domů. Zbylo nás tam asi deset starých volů, kteří si nedokázali nikdy vyjasnit, co je sekce rodinné terapie a co SOFT. Něco to asi znamená, říkali jsme si. Možná konec rodinných terapeutů v Čechách. A proč vlastně ne? Rodina je přece taky zbytečná.

Ivan Úlehla

Všechno, co o systemice opravdu potřebuju znát, jsem se sice nenaučil ve školce, ale v mnohém je to tak prosté, jako by to ze školky bylo. Během posledních asi 25 let se mi tenhle styl uvažování a práce s klienty stal vlastní. V naivních začátcích a prvotním nadšení jsme začali už od roku 1990 systemiku učit. Když jsme začínali první, ještě krátké programy, přiznávám, že jsem tehdy řekl účastníkům úplně všechno, co jsem o systemice věděl.

Postupně jsem objevoval jednoduchost a krásu systemického přístupu i jeho místo v proudu konstruktivistických, postmoderních souvislostí. A postupně vznikaly výcvik Umění pomáhat podle stejnojmenné knížky a později 750 hodinový psychoterapeutický výcvik Umění terapie s akreditací ČPS ČLS JEP. Před deseti lety skončil jeho první běh, tehdy ještě pod hlavičkou ISZ. Od té doby bylo otevřeno dalších 12 běhů. Po celou historii jsme výcviky vždy vedli dva lektoři, jen jsme přitom nehráli rodičovské role.

Lidé, kteří se do našich výcviků hlásí, uvádějí, že při výběru mezi mnoha dalšími nabídkami pro ně významné byly i dva osobní důvody: doporučení od známého a příslib, že není účelem veřejně se šťourat v hlubinách osobních a soukromých věcí. Přitom, že sebezkušenost je samozřejmou součástí výcviku, považujeme účastníky výcviku za kompetentní sami rozhodnout, do čeho se přitom pustí. Navíc mají příležitost projít dlouhodobou tréninkovou terapií v pevně stanovené trojici - "klient-terapeut-reflektující pozorovatel", přičemž obsah práce v této skupince je neveřejný.

Práce ve větších skupinkách i celém plénu skýtá prostor pro nácvik postupů a způsobů jednání s klienty. Přitom se soustřeďujeme nejen na individuální, ale také na terapii párovou a rodinou systemickou terapii.

Výcvik stavíme na výukové tezi – learning by doing – učit se praxí. Od počátku vedeme účastníky k aktivní práci s klienty. Zkušenosti z této práce včetně jejích videonahrávek tvoří materiál, na němž se všichni společně učí, rozvíjejí alternativní možnosti a odnaučují se dělat hlouposti.

Účastnice výcviku komentuje: „Výcvik mi přinesl i nové techniky práce. Asi nejzásadnější pro mne byl přínos videonahrávek, právě díky nim je možnost návratu v terapii, hledání možností, které bez nahrávky již nenajdu a které mohou být pro následnou terapii velmi důležité. Zpočátku jsem byla poměrně velký odpůrce nahrávek, je to přeci zásah do klientova soukromí, většina klientů se vyděsila, když jsem se o kameře jen zmínila. Až postupem času jsem začala vnímat výhody nahrávek, právě tu možnost vrátit se v terapii o krok zpět a zamýšlet se nad něčím, co mi v terapii uniklo."

Teoretický základ vychází z filosofie radikálního konstruktivismu a jeho implikací pro obecnou teorii pomáhání stejně jako pro klinickou teorii systemické terapie.

Chlubíme se důrazem na přímé propojení filosofických východisek s konkrétními postupy terapie. Jiná účastnice: „Z počátečního nadšení, jakým je systemika ohromujícím myšlenkovým systémem, jsem brzy zjistila, že teorie je jedna věc a praxe druhá. A že pravidelné praktikování, ke kterému nás lektoři tlačili (díky jim za to), má své velké opodstatnění. Protože teprve tam se mnohé ukázalo."

Upřednostňujeme výcvikovou skupinu složenou z různých profesních zaměření a resortů, různého věku a pokud možno i pohlaví (což se moc nedaří) v celkovém počtu minimálně 12 osob, maximálně 21. Pestrost složení zvyšuje příležitosti podívat se na terapii různýma očima. Respekt, užitek a krása jsou díky Kurtu Ludewigovi i naše motto, jak při práci s klienty, tak při výuce i supervizi.

Psychoterapii přitom bereme v nejlepším slova smyslu jako řemeslo, kterému se lze vyučit. A aby byl terapeut dobrý řemeslník, musí se hodně naučit o tom, jak sám se sebou v terapii zacházet, aby mu šlo vytvářet podněcující pracovní prostředí, připojovat se ke klientovi, orientovat jej na pozitivní. Vlastně učíme toho víc o terapeutech než o klientech a ono se to pak zúročí: „Naučil jsem se být optimistou a více důvěřovat klientovi a jeho vlastním zdrojům. Bylo pro mne důležité najít terapeutickou sebedůvěru a sebepodporu ať je to pražský výtah, nebo otázka proč to dělám, když nemusím?. „Naučil jsem se učit" od ostatních výcvikových kolegů a inspirovat se jejich úvahami."

Ve výcviku nehrajeme na resortismus, připravujeme lidi na kvalitní terapeutickou práci s klienty i pacienty ve zdravotnictví i mimo ně. A kolegyně lékařka napsala: „V průběhu výcviku jsem absorbovala mnoho nových jak teoretických tak praktických znalostí a dovedností. Přiznám se, že zprvu bylo vše pro mě velmi náročné a ne zrovna jednoduché ve smyslu změny mého nazírání na „nemoc" z jiného úhlu pohledu než podle biomedicínského modelu. Byla to však pro mě velká výzva a výzvy mám ráda. Pozvolna se můj pohled měnil. Co mě z výcviku oslovilo nejvíc byl a je právě pohled na jednotlivce jako „experta" na svůj život a tím, dle mého názoru, i na svoji nemoc. Změnou pohledu se měnilo i moje vnímání pacientů."

Zdeněk Macek

V letech 1989 – 1990 vedli lektoři z hamburského Institutu pro systemická studia Kurt Ludewig, Rosemarie Schwarz, Ulrich Hausa a Ulrich Wilken v Praze první výcvik v systemickém přístupu.

Na jeho zkušenostech postupně vyrůstal – původně sto a později třísethodinový – program "Výcvik v systemickém přístupu ke klientům, pomáhání a vlastní profesionální roli". U jeho zrodu stáli Vratislav Strnad a Ivan Úlehla.

Komplexní psychoterapeutický výcvik Umění terapie, který dnes nabízíme adeptům psychoterapeutické profese je volným pokračováním tohoto výcviku, kdy postupně přibývala teoretická témata, prostor pro sebezkušenost a supervize. V dnešní podobě má výcvik 4 - 6 třídenních setkání ročně v průběhu 5 let. V jednotlivých setkáních se prolínají teoretické, metodologické a praktické bloky.

Výcviková supervize je oddělena časově i personálně a je zahájena v druhé polovině výcviku. Supervizní je každé třetí setkání a vedou ho dva supervizoři, kteří nejsou lektory výcviku.

Za 15 let, co výcviky lektoruji, vnímám jasný posun od výcviku coby vstupenky do elitního klubu "zasvěcených" k výcviku jako základní kvalifikační výzbroji, po které sahají lidé v oboru začínající a často ještě studenti. Vědí, že škola je na praxi připraví spíše měně než více a investují čas, energii a nemalé peníze do dalšího vzdělávání. Já jsem v jejich věku takhle zralý rozhodně nebyl. Že jsou málo zkušení, je jiná věc. Proto také neuznávám vysoký práh a odmítání zájemců o výcvik s tím, že je adept nezralý. Kdyby byl zralý, tak nemusí do výcviku.

Při výběru účastníků se soustředíme na motivaci, možnosti praxe či stáží, osobní a rodinnou situaci a samozřejmě posuzujeme, zda dotyčný nepotřebuje spíše psychoterapii, než psychoterapeutický výcvik.

Výcvik pojímáme jako vzdělávání zdravých dospělých. To znamená, že výcvikové skupiny nejsou ani pseudopacientské ani pseudoterapeutické. Nevěříme tezím o nutnosti vlastního klientského zážitku coby nezbytného předpokladu pro provádění kvalitní terapie. Ceníme si toho, že naši účastníci mohou po výcvikovém setkání přijít do práce (nebo domů) a fungovat. Že se mohou soustředit na své klienty a nemusí se ještě týden po výcviku "dávat dohromady".

Když jsem byl k práci v ISZ (tehdy Institut pro systemickou zkušenost) přizván, učarovalo mi, jaký důraz byl kladen na transparentnost terapeutického procesu. Víra v to, že když klienti "vidí" do terapeutické kuchyně, terapeutický účinek se posiluje a nikoli oslabuje, byla základem naší společné praxe a zůstává jedním z hlavních atributů naší práce dodnes.

Proto účastníky výcviku učíme, že nejlepším základem terapeutického efektu je vytvořit dostatek bezpečí pro otevřený dialog všech zúčastněných. Nabízíme jim takové pojetí psychoterapie, kdy není třeba se během sezení trápit s negativními myšlenkami o klientech a poté, co klienti odejdou se "vyventilovat". Učíme naše účastníky přemýšlet nahlas, vyslovovat své domněnky, předpoklady, pozorování. Učíme je, že jejich nápady jsou dobré a jde o to, jak je využít ve prospěch klientů. Učíme je, že jde daleko více o to "jak a kdy" než "co". A hlavně je učíme dovednosti opravdu naslouchat tomu, co nám klienti chtějí sdělit.

To všechno jsou pro pomáhající profesionály složité disciplíny a často se musí hodně věcí odnaučit, než je zvládnou.

Za těch 14 let, kdy výcvik Umění terapie existuje, jsme sami prošli mnoha omyly, selháními a udělali jsme spoustu chyb. Zároveň zažíváme během výcviku hodně radostí, malých i velkých "objevů" a spoustu legrace.

Úlehla, Macek

Výcviky dnes učíme se Zuzanou Kocábovou a Olgou Kunertovou, jako externí lektoři a supervizoři se na výcviku podílejí Lenka Šimková a Richard Zajíc.

V českém porodnictví došlo za poslední tři dekády k zásadním proměnám: možnost mít partnera u porodu je něčím samozřejmým, stejně tak kontakt matky a dítěte na oddělení šestinedělí (tzv. rooming-in), je kladen větší důraz na kojení.

Z řad odborné i laické veřejnosti se ozývají hlasy, že současné české porodnictví je ve srovnání s předrevolučním obdobím humanizované, s respektujícím přístupem k rodičce, která již není pasivním "objektem" porodu, ale naopak hlavním aktérem, na jehož přání a potřeby je brán zřetel. Zároveň se ale i dnes objevují stížnosti žen na autoritativní, nevstřícný a necitlivý přístup zdravotnického personálu, na nedostatek informací a na nemožnost rozhodovat o způsobu vedení svého porodu, kontaktu se svým dítětem bezprostředně po porodu a rovněž o postupech v rámci následné péče na oddělení šestinedělí. Jak jsou ženy spokojeny s péčí v českých porodnicích z hlediska psychologických a psychosociálních aspektů, co je pro jejich spokojenost nejdůležitější a jak souvisí psychosociální klima porodnice s výskytem porodních komplikací a s úspěchem při zahájení kojení, bylo tématem tříletého výzkumu katedry psychologie FF UK. V tomto příspěvku přináším shrnutí jeho hlavních výsledků.

Spokojenost s porodnicemi – celkové výsledky
Z výsledků celorepublikového průzkumu spokojenosti žen s českými porodnicemi, jehož se zučastnilo 1195 žen, které porodily v letech 2005–2012 ve zdravotnických zařízeních v ČR, vyplývá, že se české porodnictví i přes svou vysokou kvalitu potýká s některými závažnými nedostatky. Týkají se především nedostatečného poskytování informací a nerespektování přání žen ohledně způsobu vedení jejich porodu. Mezi nejslabší stránky patří rovněž malá psychická podpora žen v průběhu porodu i v poporodním období a neosobní, nadřazený a rutinní přístup některých zdravotníků, a to zejména ve fakultních porodnicích a v porodnicích s více než 800 porody za rok (Takács et al., 2012; Takács, Seidlerová, 2013a).

S péčí v průběhu porodu bylo spokojeno 70 % žen, spokojenost s poporodní péčí (na oddělení šestinedělí) vyjádřilo 61 % žen. Při příštím porodu by si tutéž porodnici vybralo 62 % žen a 65 % žen by ji doporučilo přátelům a známým.

Na porodnickém oddělení byly ženy nejvíce spokojeny s fyzickým pohodlím a službami (spokojenost 69 %), nejméně byly naopak spokojeny se svou účastí na rozhodování – v českých porodnicích stále není samozřejmostí, že má rodička možnost odmítnout rutinní zákroky a vyšetření (spokojenost 35 %), zvolit si porodní polohu (spokojenost 24 %) a ponechat porodu jeho přirozené tempo (spokojenost 42 %). Co se týče přístupu personálu, za vstřícné a empatické považovalo lékaře cca 51 % žen, hodnocení porodních asistentek bylo o něco vyšší (57 %). Cca 55 % žen mělo pocit, že s nimi lékaři jednali jako s rovnocennými partnery, porodní asistentky byly i v tomto ohledu hodnoceny lépe (spokojenost 59 %). Pouze 46 % žen uvedlo, že dostávaly na porodnickém oddělení celkově dostatek informací a 60 % žen považovalo informace, které od zdravotníků obdržely, za srozumitelné. Stejný počet žen vyjádřil spokojenost s dosažitelností personálu. Necelých 62 % žen uvedlo, že je zdravotníci předem informovali o chystaných zákrocích a vyšetřeních. Pouze 67 % žen mělo soukromí během první doby porodní.

V rámci poporodní péče ženy hodnotily nejlépe zapojení rodičky do rozhodování (spokojenost 76 %) - spokojenost se týkala zejména možnosti rozhodovat o kontaktu se svým dítětem na oddělení šestinedělí. Nejméně byly naopak spokojeny s tím, do jaké míry byl přístup zdravotníků rovnocenný a individuální (spokojenost 48 %). Zhruba polovina žen uvedla, že zdravotníci nebrali ohledy na to, že žena kojí, a vyžadovali okamžité přerušení kojení kvůli příchodu vizity, a téměř polovina žen považovala přístup zdravotníků za neosobní a nadřazený. Podobný počet žen uvedl, že od zdravotníků dostávaly nejednotné a navzájem si odporující informace. Pouze 53 % žen uvedlo, že se jim od zdravotníků dostalo rady a pomoci v souvislosti s kojením a jen 39 % žen uvedlo, že od zdravotníků na oddělení šestinedělí obdržely celkově dostatek informací. Zhruba 40 % žen mělo pocit, že se jim od zdravotníků dostalo emoční podpory. Pouhých 33 % žen vyjádřilo spokojenost se stravou; v dotazníku opakovaně uváděly, že strava, kterou dostávaly na oddělení šestinedělí, byla nezdravá a zcela nevhodná pro kojící matky.

Spokojenost u různých skupin rodiček
S péčí v porodnici byly spokojenější vícerodičky než prvorodičky a ženy rodící v nefakultních nemocnicích než ženy, které porodily v nemocnicích fakultních. S péčí na oddělení šestinedělí byly kromě vícerodiček a žen rodících v nefakultních nemocnicích spokojenější i ženy s nižším vzděláním a ženy, které porodily v porodnici s méně než 800 porody za rok. Ve světle výsledků tohoto výzkumu se tedy jeví jako problematický návrh rušení menších porodnic, neboť právě v porodnicích s počtem porodů nižším než 800 ročně byly ženy s perinatální péčí spokojenější než v porodnicích s vyšším počtem porodů. Pro tento závěr svědčí i výsledek srovnání spokojenosti žen ve fakultních a nefakultních nemocnicích, z něhož je zjevné, že v nefakultních nemocnicích, které jsou zpravidla menší, byla spokojenost žen s péčí výrazně vyšší.

Co české ženy chtějí?
Výsledky naší studie (Takács, Seidlerová, 2013b) naznačují, že pro spokojenost žen s porodnicí je nejdůležitější to, zdali je zdravotníci předem a včas informují o chystaných zákrocích a vyšetřeních. Na provádění některých zákroků a vyšetření bez předchozího upozornění a vysvětlení si však ženy stěžovaly poměrně často (spokojených bylo v tomto ohledu jen 62 % z nich).

Analýza prediktorů spokojenosti žen s péčí na porodnickém oddělení dále ukázala, že spokojenost významně ovlivňuje to, zdali má žena soukromí během první doby porodní a zdali je přístup lékařů laskavý a vstřícný a rodička má pocit, že jim může důvěřovat. Pro spokojenost s péčí na oddělení šestinedělí bylo rozhodující (kromě včasného podávání informací o chystaných vyšetřeních) aktivní nabízení pomoci s kojením, dosažitelnost zdravotnického personálu, úcta a respekt zdravotníků a jejich citlivý přístup.

Možnost podílet se na rozhodování je pro mnohé ženy klíčovým kritériem pro volbu porodnice, výsledky statistické analýzy vycházející z reprezentativního vzorku 1195 českých rodiček nicméně poukazují na to, že se české ženy ve srovnání s rodičkami ve Švédsku, Velké Británii, USA, Kanadě a Austrálii (Brown, Lumley, 1994; Lerman et al., 2007; Séguin et al., 1989; Waldenström, Rudman, Hildingsson, 2006; Wilcock, Kobayashi, Murray, 1997) více spoléhají na to, že rozhodování o průběhu jejich porodu převezmou zdravotníci - podíl rodičky na rozhodování nepředstavoval signifikantní prediktor spokojenosti s péčí. Jak bylo ale zmíněno, české ženy zároveň žádají, aby je zdravotníci o prováděných zákrocích a vyšetřeních s předstihem informovali a aby jim své postupy vysvětlovali. U celkové spokojenosti s porodnicí hrála důležitější roli spokojenost s péčí v průběhu porodu než s poporodní péčí a do hodnocení intrapartální péče se promítala více spokojenost s lékaři než s porodními asistentkami; porodní asistentky byly přitom obecně hodnoceny lépe.

Psychosociální klima porodnice, porodní komplikace a zahájení kojení
Provázanost psychiky a porodního děje byla prokázána v četných studiích, které se zaměřovaly na vliv psychosociální podpory či naopak stresu prožívaného rodičkou na průběh porodu (Klaus, Kennell, 1988; Lederman et al., 1985, Georgas et al., 1984; Pascoe, 1993; Sosa et al., 1980). Dostane-li se rodící ženě podpory, její porod bude trvat s velkou pravděpodobností kratší dobu a sníží se i riziko perinatálních komplikací (Hodnett, Osborn, 1989; Kashanian et al., 2010; Kennell, 2008; Langer et al., 1998). Prožívá-li rodička naopak úzkost či ohrožení, zvyšuje se hladina stresových hormonů katecholaminů, které mohou zpomalit či zastavit produkci hormonu oxytocinu nezbytného pro děložní kontrakce a mohou rovněž snížit průtok krve placentou (Lederman et al, 1978; Leifer, 2004). Mezi další důsledky rodičkou prožívané úzkosti patří i větší citlivost na bolest (Leifer, 2004) a v návaznosti na to častější užívání analgezie a anestezie, které jsou asociovány s četnými riziky pro matku i dítě.

V rámci studie, jíž se zúčastnilo 657 rodiček s nízkou mírou rizika, jsme sledovali, jak se mohou psychosociální aspekty perinatální péče promítat do průběhu porodu a jak mohou souviset s výskytem některých lékařských intervencí (Takács, Kodyšová, Seidlerová, 2012). Ženy byly rozděleny do experimentálních skupin podle prodělaných zákroků a komplikací (silné krvácení, nepostupující porod, distres plodu, klešťový porod/VEX, porod císařským řezem, nepostupující porod zakončený císařským řezem, infúze pro urychlení porodu, jiná infúze, epidurální anestezie, jiná forma farmakologické analgezie, epiziotomie, amniotomie) a experimentální skupiny byly porovnávány s kontrolní skupinou žen bez komplikací a zákroků.

U všech skupin žen s komplikacemi a zákroky byla zjištěna menší kontrola rodičky nad průběhem porodu. Nedostatek vnímané kontroly může být rodičkami prožíván jako ohrožující a může vést k pocitům úzkosti, strachu nebo vzteku a při nemožnosti změnit dané podmínky i k pocitům bezmoci – tyto situace vedou ke stresové reakci s odpovídajícími hormonálními změnami, které mohou negativně ovlivnit postup porodu. Uvedené výsledky lze nicméně interpretovat i tak, že rodičky, u nichž došlo k porodním komplikacím, vnímaly kontrolu jako nižší právě v důsledku prodělaných komplikací, tj. jejich zdravotní stav ovlivňoval míru vnímané kontroly a nikoli naopak. Co se týče lékařských intervencí, farmakologické urychlování porodu mohlo v některých případech následovat poté, co se porod zpomalil v souvislosti se stresem, který žena prožívala v reakci na nemožnost rozhodovat o svém porodu; je však rovněž možné, že zdravotníci aplikovali farmaka (či provedli nástřih nebo amniotomii) bez předchozí konzultace s rodičkou a bez ohledu na její přání, což bohužel patřilo mezi časté stížnosti žen (faktor kontroly byl sycen zejména položkami, které zjišťují, zdali byla rodička v případě intervencí do porodního procesu tázána na souhlas a zdali byla zohledněna její vůle a její preference).

Přístup a chování zdravotníků hodnotily významně hůře ženy, které prodělaly nepostupující porod, a rovněž ženy, u nichž byl zaznamenán distres plodu. Mohli bychom sice mít za to, že zdravotní komplikace u těchto žen „zabarvily" vzpomínku na porod a na chování zdravotníků během porodu, a jejich nižší spokojenost s přístupem zdravotníků je tudíž důsledkem toho, že měly komplikovanější porody. Proti tomu ovšem hovoří skutečnost, že rodičky hodnotily jednotlivé zdravotníky velice rozdílně, a jejich hodnocení tedy nebylo závislé na jejich zdravotním stavu; v mnohých případech byl též zjevný časový vztah mezi negativně vnímaným přístupem zdravotníků a vznikem komplikací (to se týkalo především nepostupujícího porodu). Ženy opakovaně uváděly, že jejich kontrakce ustávaly poté, co pociťovaly stres v souvislosti s necitlivým přístupem zdravotníků, a opět zesílily, když se změnil personál či se jich ujal zdravotník, jehož přístup hodnotily pozitivně.

Psychosociální klima porodnice se může promítat i do úspěchu při zahájení kojení. V našem výzkumu se ukázalo, že ženy, které odcházely z porodnice s plně kojeným dítětem, hodnotily významně příznivěji atmosféru na oddělení šestinedělí a rovněž celkový přístup a komunikaci zdravotníků než ženy, které své dítě nekojily nebo je kojily jen částečně; zdravotníci jim též častěji nabízeli pomoc s kojením (Takács et al., 2011).

~ ~ ~

Optikou mateřské a novorozenecké morbidity a mortality je úroveň perinatální péče v ČR velmi vysoká. Navzdory tomu je spokojenost žen s péčí v českých porodnicích poměrně nízká, a to zejména pokud jde o přístup a chování zdravotníků a možnost rodiček podílet se na rozhodování. Příznivé psychosociální klima porodnice je přitom klíčové pro psychickou pohodu rodičky a nedělky a může se promítat do průběhu porodu a úspěchu při zahájení kojení. Jednostranný důraz na čistě technickou a somatickou stránku a nedostatečná psychická podpora rodiček a nedělek tedy mohou mít za následek nejen menší spokojenost žen s porodním zážitkem a s péčí v porodnici, ale i nárůst zdravotních komplikací a menší počet kojených novorozenců při odchodu z porodnice.

Literatura

1. Brown, S., Lumley, J. (1994) Satisfaction With Care in Labor and Birth: A Survey of 790 Australian Women. Birth, 21, 4–13.
2. Georgas, J., Giakoumaki, E., Georgoulias, N., Koumandakis, E., Kaskarelis, D. (1984) Psychosocial stress and its relation to obstetrical complications. Psychother Psychosom, 41(4), 200-206.
3. Hodnett, ED., Osborn, RW. (1989) Effects of continuous intrapartum professional support on childbirth outcomes. Res Nurs Health, 12, 289–297.
4. Kashanian, M., Javadi, F., Haghighi, MM. (2010) Effect of continuous support during labor on duration of labor and rate of cesarean delivery. Int J Gynecol Obstet, 109(3), 198-200.
5. Kennell, J. H. (2008) Kontinuierliche Unterstützung während der Geburt: Einflüsse auf Wehen, Entbindung und Mutter-Kind-Interaktion. In: KH. Brisch, T. Hellbrügge (Eds.), Die Anfänge der Eltern-Kind-Bindung, Stuttgart, Klett-Cotta, 157-169.
6. Klaus, M., Kennell, JH. (1988) The effects of continual social support during birth on maternal and infant morbidity. In: PG. Fedor-Freybergh, MLV. Vogel (Eds.), Prenatal and perinatal psychology and medicine. Encounter with the unborn. New Jersey, The Parthenon Publishing Group.
7. Langer, A., Campero, L., Garcia, C., Reynoso, S. (1998) Effects of psychosocial support during labour and childbirth on breastfeeding, medical interventions, and mothers' wellbeing in a Mexican public hospital: a randomised clinical trial. Br J Obstet Gynaecol, 105(10), 1056-1063.
8. Lederman, RP., Lederman, E., Work, BA., McCann DS. (1985) Anxiety and epinephrine in multiparous women in labor: relationship to duration of labor and fetal heart rate patterns. Am J Obstet Gynecol, 153(8), 870–877.
9. Lederman RP, Lederman E, Work BA, McCann DS. (1978) The relationship of maternal anxiety, plasma catecholamines, and plasma cortisol to progress in labor. Am J Obstet Gynecol, 132(5), 495–500.
10. Leifer, G. (2004) Úvod do porodnického a pediatrického ošetřovatelství. Praha: Grada.
11. Lerman, S., Shahar, G., Czarkowski, K., Kurshan, N., Magriples, U., Mayes, L., Epperson, CN. (2007) Predictors of Satisfaction with Obstetric Care in High-risk Pregnancy: The Importance of Patient-Provider Relationship. J Clin Psychol Med S, 14, 330-334.
12. Pascoe, JM. (1993) Social support during labor and duration of labor: a community-based study. Public Health Nurs, 10, 97–99.
13. Séguin, L., Therrien, R., Champagne, F., Larouche, D. (1989) The components of women's satisfaction with maternity care. Birth, 16, 109-113.
14. Sosa, R., Kennell, JH., Klaus, MH, Urrutia, JJ. (1980) The effect of a supportive companion on perinatal problems, length of labor, and mother-infant interaction. N Engl J Med, 303(11), 597-600.
15. Takács, L., Kodyšová, E., Kejřová, K., Bartošová, M. (2011) Zahájení kojení z hlediska psychosociálních faktorů perinatální péče. E-psychologie [online], 5 (4), 16-32, dostupný z www: .
16. Takács, L., Kodyšová, E., Seidlerová, J. (2012) Souvislost psychosociálních aspektů perinatální péče s některými zákroky a zdravotními komplikacemi v průběhu porodu. Česká gynekologie, 77 (3), 195-204.
17. Takács, L., Seidlerová, J., Horáková Hoskovcová, S., Šulová, L., Štětovská, I., Zejdová, H., Kolumpková, M. (2012) Psychosociální aspekty v současném českém porodnictví. Kvalita perinatální péče očima rodiček. Praha: FF UK.
18. Takács, L., Seidlerová, J. (2013a) Psychosociální klima porodnice očima rodiček: I. výsledky celorepublikového průzkumu spokojenosti s perinatální péčí v ČR u reprezentativního souboru 1195 rodiček. Česká gynekologie, 78 (2), v tisku.
19. Takács, L., Seidlerová, J. (2013b) Psychosociální klima porodnice očima rodiček: II. prediktory spokojenosti s perinatální péčí v ČR. Česká gynekologie, 78 (3), v tisku.
20. Waldenström, U., Rudman, A., Hildingsson, I. (2006) Intrapartum and postpartum care in Sweden: women's opinions and risk factors for not being satisfied. Acta Obstet Gynecol Scand, 85, 551-560.
21. Wilcock, A., Kobayashi, L., Murray, I. (1997) Twenty-five years of obstetric patient satisfaction in North America: a review of the literature. J Perinat Neonatal Nurs, 10, 36-47.

Pokud budeme mluvit o zapojení otců do rané péče o děti, je třeba si nejprve vyjasnit otázku, proč je důležité otce do péče zapojovat.

Role matky je pro většinu expertů i laiků nezpochybnitelná, což je jistě dáno i její biologickou rolí – tím že dítě nosí v průběhu těhotenství, přivádí ho na svět a následně kojí. Významnější roli v péči o děti ale hraje společenská norma navázaná na biologickou roli matky, tedy představa, že matka je v péči o děti nenahraditelná a nezastupitelná.

Genderová role ženy je spojována právě s mateřstvím, péčí o děti a domácnost, přičemž role muže je společností konstruována jako komplementární k této roli, tedy jako role živitele, osoby ekonomicky zajišťující rodinu, a angažujících se a realizující se hlavně na trhu práce a ve veřejném životě obecně. Tato genderová norma, nebo jinými slovy očekávání vůči ženám a mužům ve společnosti ovlivňuje jak individuální chování jedinců, tak podobu institucí, jakými je mimo jiné rodinná politika – téma, kterému se budu v textu primárně věnovat.

V následujícím textu nastíním současnou situaci v České republice, otázku aktivního otcovství zasadíme do širšího společenského kontextu a naznačíme možný směr vývoje, především na konkrétních příkladech ze zahraničí.

Proč je tedy důležité otce do péče zapojovat?

Jistě je možné mluvit o morálním nároku otců na péči o děti stejně jako o nároku žen ekonomicky se zajištovat na trhu práce, pokud se ale zaměříme spíše na praktické souvislosti, tak zapojení otců do péče souvisí s ulehčením závazku pečovat matkám a tedy s usnadněním jejich zapojení na trhu práce. Tím, že jsou matkám zlepšeny podmínky pro kombinování těžko slučitelných závazků v osobním a pracovním životě na individuální rovině, má mnoho pozitivních důsledků pro celou společnost. Jaké to jsou?

Pozitivní dopady zapojení otců do péče jsem si dovolila zpracovat pro větší přehlednost graficky. Jak je patrné z výše uvedeného modelu, primárním pozitivem je, jak jsem zmínila, zvýšení počtu žen na trhu práce. To má pozitivní důsledky na snižování genderového rozdílu mezi muži a ženami jak v míře zaměstnanosti, tak v míře ekonomické aktivity. S tím souvisí také vyrovnávání postavení žena a mužů na trhu práce. Tedy větší zapojení žen ve vyšších funkcích a dále také v oborech, které jsou dosud považovány za typicky mužské. To je podstatné hlavně proto, že feminizované obory jsou typické nižšími platy a horšími pracovními podmínkami. Pokud tedy dojde k redefinici genderových rolí a rovnějšímu zastoupení mužů a žen v profesích, pak by mělo nebo mohlo dojít i k vyrovnávání pracovních podmínek a platů.

Velice podstatné je, že vyšší participací žen na trhu práce dojde k rovnějšímu rozdělení zdrojů ve společnosti a tím se tedy sníží míra chudoby žen, hlavně starších žen a žen s dětmi, což jsou skupiny nejvíce ohrožené chudobou.

Pozitivním dopadem aktivní participace mužů na péči je také zvýšení ochoty žen, zvláště těch s vysokoškolským vzděláním, rozhodnout se pro mateřství a zvláště pak pro mateřství vícenásobné. Právě míra porodnosti v Evropských zemích je často diskutována v kontextu hrozící demografické krize v důsledku konstantního snižování počtu narozených dětí a prodlužování věku dožití, což celkového stárnutí populace.

Pokud se ve společnosti změní pohled na muže jako na kompetentní pečovatele, zvýší se tak jistě i ochota soudů svěřovat děti do střídavé péče nebo do výhradní péče otce při sporech o péči o děti v rámci rozvodových řízení, což je jeden z hlavních požadavků skupin hájících práva mužů v české republice.

Nerovné dopady rodičovství na zaměstnanost mužů a žen (děti do 6ti let)

Pokud mluvíme o významu zapojení otců do péče, je třeba mít na paměti, že právě péče o děti má významný vliv na zaměstnanost žen a mužů (jak již bylo zmíněno výše). Na tomto grafu vidíme, že Česká republika má v evropském kontextu jednu z nejnižších měr zaměstnanosti žen s dětmi do šesti let, je na krásném předposledním místě za Maďarskem. Vidíme, že země, které podporují zapojení otců do péče nebo podporují zaměstnanost žen s malými dětmi ať už na plné nebo na zkrácené úvazky, jsou na tom druhém pólu grafu.

Vliv rodičovství na míru zaměstnanosti žen a mužů (děti do 12ti let)

Vysvětlivka: Ženy a muži 20- 49 let: dolní sloupec ženy s dětmi do 12let vs. bezdětné, horní sloupec muži s dětmi do 12 let vs. bezdětní.

Na tomto grafu se podíváme na zaměstnanost z trochu jiného úhlu, vidíme opět dopad rodičovství na míru zaměstnanosti, zde jde ale o srovnávání žen s dětmi do 12ti let se stejně starými ženami bez dětí a stejně tak mužů s dětmi a těch bezdětných. Zde je krásně vidět dopad té genderové normy, o které jsme mluvila na začátku. Zatímco ve většině evropských zemí dochází k poklesu zaměstnanosti u žen v souvislosti s mateřstvím, u mužů naopak pracuje více těch s dětmi než těch bezdětných, což odráží potřebu naplňovat roli živitele rodiny.

Graf opět ukazuje, že Česká republika představuje unikát a to v tom, že je zde největší rozdíl mezi mírou zaměstnanosti žen s dětmi a těmi bezdětnými ve věkové skupině 20 až 49 let. To je dáno do velké míry nastavením rodinné politiky – nestandardně dlouhou, tříletou, rodičovskou dovolenou a slabým navázáním výše dávek na předchozí plat. Například rodičovský příspěvek neodráží předchozí příjem (je to plošná dávka v celkové výši 200 000Kč s možností čerpání 2 až 4 roky) a nárok na něj není podmíněn předchozí zaměstnaností. Ve svém důsledku tak v současné podobě spíše demotivuje ženy k hledání práce před nástupem na mateřskou a rodičovskou dovolenou a znesnadňuje jejich následný návrat na TP.

Legislativní nástroje zapojení otců do péče

Jak jsem již říkala, rodinná politika představuje významný nástroj slaďování práce a rodiny a může do velké míry ovlivňovat to, kde a kým je péče o děti vykonávána. Hlavními nástroji rodinné politiky, které podporují zapojení otců do péče, jsou rodičovská a otcovská dovolené, ale to samotné nestačí, je třeba se zabývat také konkrétním nastavením těchto politik. Opatření nejvíce motivující otce k nástupu na rodičovskou dovolenou jsou koncipovaná tak, že část rodičovské dovolené musí být vybrány druhým partnerem, nebo tento díl (většinou v řádu několika měsíců) propadne. Další možností je tzv. „daddyquota", kdy je otcům přímo určena část rodičovské dovolené, kterou nelze převést na žádnou další osobu (příkladem je Island, kde jsou 3 měsíce určeny otci, tři matce a zbylé 3 měsíce si mohou rozdělit podle vlastní volby).

Nakonec je to otcovská dovolená, která je většinou v délce dnů, maximálně týdnů, takže reálně nemění dělbu péče mezi partnery, na symbolické rovině ale mění vnímání pečovatelských kompetencí mužů. Vzhledem k tomu, že ve většině zemí platí nárok na tuto dovelenou pouze do několika měsíců od narození dítěte, umožňuje otcům podpořit matku v náročném období po porodu dítěte a prvních měsíců jeho života. Otcovská dovolená se stává standardem ve většině zemí Evropy. Mezi postkomunistickými zeměmi ji zavedli Slovinsko a Maďarsko již v roce 2003, určitý typ rodičovské dovolené má i Litva a Lotyšsko a Estonsko. Ve Slovinsku na otcovskou dovolenou odchází 76% otců, ve Španělsku až 80% otců. Ve Francii souvisí procento otců odcházejících na otcovskou dovolenou s pracovním sektorem, ve kterém jsou zaměstnáni. Zatímco ve státním sektoru odchází 87% otců na otcovskou dovolenou, v soukromém sektoru, kde je větší tlak na výkonnost a menší ochota zaměstnavatelů vyhovět požadavkům otců, je to jen 68%.

Zapojení otců do péče podporuje i Evropská unie

Ve snaze zvýšit podíl otců na péči byla v roce 2010 upravena směrnice o rodičovské dovolené (SMĚRNICE/2010/18/EU). Zapojení obou rodičů do péče upravuje ustanovení 2, které v druhém odstavci ukládá státům EU, aby bylo právo na dovolenou otcům přiznáno na dobu nejméně čtyř měsíců a v zájmu podpory rovných příležitostí a rovného zacházení v zásadě udělováno jako právo nepřenosné. Pro podporu rovnoměrnějšího čerpání dovolené oběma rodiči má být nepřenosný alespoň jeden z těchto čtyř měsíců. Směrnice měla být zavedena do právních úprav členských států do 8. března tohoto roku (2012), ale v České republice se tak bohužel nestalo.

To považuji za politováníhodné. Proč? Protože pokud je ze strany státu – prostřednictvím opatření rodinné politiky - dán signál, že muži mají nejen legitimní nárok na část rodičovské dovolené, ale vlastně povinnost se na péči o děti podílet, potom se postupem času změní i kulturní norma, která nyní péči o děti do tří let silně asociuje s mateřstvím.

Jak jsou na tom otcové v sousedních zemích?

Jak tedy otce do péče efektivně zapojovat? Inspirativní úpravy rodičovské dovolené proběhly v posledních letech v našich sousedních státech Rakousku a Německu. Jedná se o země tradičně považované za typické představitele korporativistického modelu sociálního státu s podporou mužského chlebodárce. V současné době ale procházejí reformami, které by mohly v mnohém sloužit jako inspirace pro reformu české rodinné politiky.

Rakousko má podobný systém rodičovské dovolené jako ČR

V Rakousku probíhá debata o zapojení otců do péče o malé děti již více než deset let. Ve snaze motivovat otce k většímu zájmu o rodičovskou dovolenou bylo provedeno několik reforem. V roce 2008 byl zaveden, podobně jako v ČR, v Rakousku mají tzv. třírychostní model rodičovské dovolené:

- „delší" verze - 30 plus 6 měsíců, přičemž 6 měsíců je quota, která musí být vybrána druhým rodičem. Dávka je plošná a není odvozena od předchozího příjmu.

- „střední"verze - 20 plus 4 měsíců, stejný princip, 4 měsíce jsou určeny druhému rodiči (nebo nárok zaniká). Dávka je opět plošná, měsíční dávka je ale navýšena o více než 40%.

- „kratší" verze - 15 plus 3 měsíce opět s plošnou dávkou vyšší o více než 20%.

Vzhledem k tomu, že se tento model ukázal být pro muže málo motivující, byla roku 2010 zavedena „velmi krátká" verze rodičovské dovolené v dálce 14 měsíců (12 měsíců jeden a 2 měsíce druhý rodič). Měsíční dávka je u velmi krátké dovolené ve výši minimálně 1000 euro (o 25% navýšena předchozí dávka) nebo až 80% předchozího čistého příjmu. Podmínkou pro příjmově odvozenou dávku je minimálně 6 měsíců trvající zaměstnání.

Německo hledá cesty jak integrovat otce do péče

Ve snaze zapojit vice otců do péče o děti byla v roce 2007 zavedena v Německu novela rodičovské dovolené, která ustanovuje, že z celkové délky 14 měsíců může být maximálně 12 využito jedním rodičem. Jedná se tedy o stejný model jako v Rakousku, tamní právní úprava ale garantu vyšší míru náhrady předchozího příjmu. V Německu po dobu rodičovské dovolené pobírá otec či matka dávku ve výši 67% předchozí čisté měsíční mzdy.

Dopady legislativní úpravy se ukázaly v Německu velice brzy. U dětí narozených v roce 2009 tvořili muži 19,5% všech rodičů na rodičovské dovolené, přičemž před rokem 2006 to bylo méně než 4% otců. V průměru využili muži 3,5 měsíce z rodičovské dovolené. Nejvíce otců (75%) sice využilo pouze "povinných" dvou měsícům, na druhou stranu celých 7,4% otců si zvolilo 12měsíční variantu. V Čechách je to pouhých 1,5% otců.

Co říci závěrem?

Procento mužů aktivně pečujících o malé děti je do velké míry důsledkem podoby rodinné politiky. Délka rodičovské dovolené výrazně ovlivňuje jejich ochotu dočasně opustit zaměstnání za účelem péče. Zároveň zaměstnavatelé, kteří mají většinou malé pochopení pro delší pobyt otců mimo pracoviště, spíše akceptují kratší rodičovskou dovolenou. Také rodičovská dávka blížící se svojí výší předchozímu platu motivuje muže k odchodu na rodičovskou dovolenou. Důvodů je několik. Zaprvé to nezatíží rodinný rozpočet a za druhé nezpochybní roli muže jako chlebodárce, která, jak jsme viděli na výše uvedených grafech, je stále společensky očekávaná.

Nelze ale mluvit pouze o roli sociální politiky, důležitý je společenský diskurz legitimizující aktivní otcovství jako plnohodnotné a zároveň tak zpochybňující genderové rozdělení rolí mezi muži a ženami. Umožňuje tak mužům i ženám testovat a nalézat alternativní modely dělby placené a neplacené práce v rodině, které vycházejí více z aktuálních potřeb a možností, než z genderového stereotypu.

Jistě, můžete namítnout – jakápak svoboda volby, když si otcové musí, alespoň část rodičovské dovolené vybrat nebo propadne? Jaká je ale svoboda volby ve světě svázaném genderovými stereotypy? Legislativní nástroje zainteresování otců do péče vytvářejí prostor posunovat genderovou normu a pozměňovat repertoár mužských a ženských kompetencí. Umožňují mužům měnit genderová očekávání bezpečně, neboť legitimita této změny je posvěcena právní úpravou i evropskou směrnicí.

Prezentovaná data vycházejí z projektu Study on the Role of Men in Gender Equality, na kterém jsem měla možnost spolupracovat v rámci mé stáže v Peace Instutu v Lublani a dále z expertního doporučení, které jsem vypracovala pro Gender studies. Statistická data jsou z databáze Eurostat. Text vychází z prezentace přednesené na konferenci společnosti Aperio Rodina - věc soukromá i veřejná v Praze dne 14. května 2012. http://www.aperio.cz/415/rodina-vec-soukroma-i-verejna

{text2mod}

Mgr. Lenka Formánková

Pracuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity (FSS MU) v Brně a v oddělení Gender & sociologie v Sociologickém ústavuAV ČR,v.v.i. Je absolventkou magisterského studia psychologie a sociální politiky na FSS MU, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu na katedře Sociální politiky a sociální práce. Ve své vědecké práci zaměřuje na genderovou analýzu opatření sociální politiky v českém a mezinárodní kontextu a studiumgenderových vztahů na trhu práce a v rodině.

{/text2mod}