Junková Eva: Příspěvek k porozumění preverbálnímu dítěti v RT
Souhrn: Příspěvek (přednesen na Dni rodinné terapie dne 9. 4. 2019) je zaměřen na komunikaci s preverbálním dítětem a jeho matkou (rodiči) se záměrem pomoci rodičům porozumět jejich vlastnímu dítěti a radovat se z jeho spontaneity a tím mu přirozeně pomáhat v jeho vývoji.
Linková Marta: Jeden „školičkový“ příběh
Kovařovicová Jana: Dyadická vývojová psychoterapie jako rodinná terapie poruch attachmentu
Dyadická vývojová psychoterapie (DDP) je speciálním typem rodinné terapie, který se zaměřuje na děti vyrůstající v náhradních rodinách, které zažily opuštění či ztrátu své biologické rodiny a v mnoha případech byly vystaveny zanedbávání, týrání nebo zneužívání. V prvních měsících a letech si nevytvořily jisté citové pouto k jedné blízké a bezpečné vztahové osobě a trpí poruchami attachmentu.
Rataj Pavel: Zabijáci manželství a jak se jim bránit?
Týdně, jako párový psychoterapeut, sedím ve své pracovně až s dvaceti páry, které mne vyhledají, abychom zkusili najít cestu pro jejich vztah nebo aspoň pro ně samotné. Jsou to páry nejodvážnější. Jsou často bezradní, bezmocní, zranění, bolaví, naštvaní, odcizení, nedocenění, a přesto to nevzdávají. Hledají pomoc, hledají cestu, hledají naději. Pouští mě, cizího terapeuta, do tak intimního prostoru, kterým jejich partnerský vztah určitě je. Každý vztah je jiný, jedinečný. Ať si knihy, školy, učitelé či výzkumy říkají co chtějí, vždy se setkávám s jedinečným vztahem, s jedinečným příběhem, který je složen ze dvou jedinečných partnerů. V této jedinečnosti je nekonečná pestrost s nekonečným množstvím nuancí, kombinací a variací.
Labusová Eva: Tabu v rodinné komunikaci aneb Když se doma nemluví, o čem by se mělo
Sklon uhýbat před nepříjemnými skutečnostmi a vytvářet si raději o sobě, o druhých a o světě iluze je starý jako lidstvo samo. Když čelíme bolavým pravdám a nemáme dost odvahy nebo síly se s nimi konfrontovat, saháme k osvědčeným prostředkům: zlehčujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo dokonce vysloveně manipulujeme, tajíme a lžeme. Pokud se tak děje v životě jednotlivce v jeho osobní situaci, je to destruktivní, ale dotyčný tím komplikuje život především sám sobě. Jakmile se tak děje v rámci rodiny, kdy (pra)rodiče a příbuzní předávají modely nefunkční komunikace dětem, vzniká poškozující mezigenerační přenos, který narušuje jak individuální životy, tak rodinnou pospolitost. Čím více strachu z integrace problematických skutečností máme, tím více energie potřebujeme pro zachovávání jejich tabu a pro skrývání jejich patologie. Tím menší je ovšem i pravděpodobnost, že dojdeme pocitu skutečného štěstí a životního smyslu.
Sobotková Irena: Rodinná resilience: klíč k lepšímu fungování rodin
Souhrn: Článek podává přehled o konceptu rodinné resilience a mohl by inspirovat k jeho využití při práci s rodinami. Poznatky o rodinné resilienci vycházejí z výzkumů, ale i z klinické praxe. Stručně lze rodinnou resilienci charakterizovat jako vnitřní sílu rodiny, která je klíčová pro udržení zdravého rodinného fungování, překonávání náročných a stresových situací i obnovu vztahů a rovnováhy v rodině v případě rodinné krize. Využití konceptu rodinné resilience je v souladu s přístupy v rodinné terapii, které jsou založeny na rozpoznání silných stránek rodiny, rozvoji jejích možností a posilování jejích kompetencí (tzv. strength-based approaches). Pracovní rámec rodinné resilience umožňuje zaměřit se cíleně na podporu zdravého rodinného fungování v kontextu náročné situace. Záměrem článku je tedy zdůraznění faktu, že rodinnou resilienci lze posilovat. Pokud konceptu rodinné resilience dobře rozumíme a dokážeme jej tvořivě a pružně aplikovat, máme velmi užitečný a perspektivní nástroj pro zefektivnění odborných služeb poskytovaných rodinám.
Lošťáková Veronika: Psychoterapeut dítěte v mezioborové spolupráci? Osobní zkušenosti a realita.
O spolupráci terapeuta s dalšími službami jsem chtěla napsat vždy. Většinou, když se objevila nějaká zkušenost, ponaučení, ale hlavně nejasnost. Text však píši zejména proto, že se za rok po rodičovské dovolené opět vracím do praxe. Ráda bych měla více jasno, kde jsou limity mezioborové spolupráce a kde naopak příležitosti. V Evropských fondech se nyní objevují výzvy na mezioborovou spolupráci a síťování služeb, a mě trochu děsí, jak lehce se v nich užívá pojmu „spolupráce psychologa/psychoterapeuta“. Článek je souborem mých zkušeností a situací, ve kterých jsem se ocitla, a mých osobních názorů.
Labusová Eva: (Ne)rodič
Zamyšlení nad dokumentem Jany Počtové a nad stavem současné (ne)rodiny