úterý, 09 duben 2019 19:42

Linková Marta: Jeden „školičkový“ příběh

Napsal(a)

Krtek, nebo holčička?

Poprvé když Šárka přišla do školičky působila vystrašeně a nejistě. Byly jí 2,5 roku, ale vypadala na starší. Do školičky se jí viditelně nechtělo - měla strach. Když jsme se s ní chtěli přivítat, rychle se schovala za babičku a jednoznačně dala najevo, že o přiblížení nestojí. Takhle to pokračovalo několik dalších měsíců. Všechno nové, neznámé a nečekané (paní učitelky, malé děti, nečekané změny, nečekané fyzické přiblížení někoho z personálu apod.) vyvolávalo v Šárce silnou reakci. Šárka vlivem předčasné separaci od matky (ve věku od 6 – 10 měsíců byla umístěná v kojeneckém ústavu) měla v různých situacích, pro jiné děti jejího věku běžných, potíže: jako třeba do školičky přijít a ze školičky odejít, když něco končilo nebo začínalo, potíže s očním kontaktem, fyzickým kontaktem, s reakcí na nečekanou změnu... A hlavně neuměla, a zdálo se, že ani nechtěla, navazovat vztahy. Jako by ji stačila jenom babička. Babička musela být pořad nablízku. Abychom Šárce pomohly na školku si zvyknout, po jednom z prvních školičkových setkání jsme jí nabídly, aby si domů půjčila plyšového krtka, s kterým si ve školičce  hrála. Šárka nabídku přijala a od té doby se stal krtek jejím nerozlučným školičkovým souputníkem. Plyšový krteček byl nejen přechodovým objektem, který pomáhal v separačních výzvách, ale stal se taky Šárčiným druhým „já“, jejím hlasem a ochranou proti úzkosti. Když měla Šárka odejít ze školičky, nejdřív postavila ke schodům krtka, sama se postupně oblékala a zároveň postupně přibližovala krtečka ke dveřím, až nakonec krteček překročil práh dveří, a teprve tehdy mohla Šárka vyrazit za ním ven. V prvním roce, kdy holčička odmítala komunikovat s personálem školičky, plnil krtek roli zprostředkovatele mezi námi a Šárkou: když jsme po Šárce něco chtěly obracely jsme se na krtka. Krtek spolu s Šárkou jedl a byl pořad u ní, kdykoli něco dělala, dlouho se nestalo, aby ho zapomněla doma. Vnímaly jsme, že si právě toto zvířátko nejspíš nevybrala náhodou – v této životní fázi v mnohém připomínala krtka ona – holčička schovaná někde v hloubi sebe samé, která jen zřídka, velmi opatrně vykoukla. Postupně ale začala „vykukovat“ čím dál více.

 

Hra, nebo terapie?

První týdny ve školičce strávila Šárka skladním puzzlí – dokázala celou hodinu před svačinou a pak jednu další po svačině strávit skládáním. Pokud puzzle nebyly připravené, pak si je u babičky vyžádala. Skládala je s takovým zaujetím a soustředěním, jako by zároveň skládala do jednoho smysluplného celku i svůj na kousíčky roztříštěný svět. Možná také potřebovala víc porozumět sobě samé a nesourodým, většinou „zamrzlým“, částem svého ega.

Po hodinách strávených u puzzlí přišla další významná, silně emočně obsazená hra: zakopávání zvířátek do písku.  Zakopávala je do písku stále stejným způsobem, po čemž je zase objevovala. Chtěla  být objevená i ona? Nebo je to odehrávaní traumatické události z jejího života - zmizení mámy a její aktuální „objevení“, kdy se, již v lepším zdravotním stavu, začala ke své dceři postupně přibližovat? Vypořádává se pomocí této hry se separační úzkostí?

Šárka ze začátku ve školičce působila velmi staticky až ustrnule. Všechny aktivity prováděla velmi ukázněně a nenápadně – nikdy nedělala nic, co by neměla. Také nebylo jednoduché upozornit ji, že má něco dělat jinak. Okamžitě měla slzy v očích a na jakoukoliv neshodu nebo nesoulad, reagovala velmi citlivě. Příliš se neprojevovala, její fyzická aktivita byla velmi omezená, nebyla slyšet, ničím na sebe neupozorňovala. Jen její velké oči se nedaly přehlédnout, prozrazovaly živost a hloubku. V prvních měsících si Šárka i v malém prostoru školičky dokázala najít místo, kde skoro nebyla vidět. První hodinu volné hry většinou trávila s babičkou u stěny v blízkosti dveří. Projít středem místnosti nebo hrát si uprostřed bylo nejspíš příliš ohrožující. Šárka tehdy ještě neměla ráda pozornost – lekla se, kdykoliv jsme se k ní přibližovaly, když jsme na ní mluvily schovávala se za babičku, nikdy neodpovídala na otázky, ani na nás nikdy nepromluvila sama od sebe. Očnímu kontaktu se také vyhýbala. Když si všimla, že se na ni díváme, otáčela se anebo si zakryla oči ručičkami.

Po nějaké době začala častěji sedávat u stolečku umístěném naproti dveřím na konci místnosti. Je to náš školičkový „výtvarný stoleček“, na kterém jsou pokaždé připravené výtvarné činnosti – modelína, lepení, stříhání... Jakékoliv vyrábění baví jak Šárku, tak její babičku, ale určitě není  bez významu ani to, že výtvarný stoleček stojí čelem k místnosti – Šárka tak mohla bezpečně schovaná za stolečkem pozorovat dění ve školičce. Čím dal častěji jsme na sobě cítily její zrak, nebo viděly jak pozoruje děti, směje se a živě reaguje na naše interakce s ostatními dětmi.

Ve školičce se střídají činnosti volné a samostatné s řízenými a společnými. Šárka se ze začátku byla tichá a přizpůsobivá - nejspíš i takto se na ní podepsala ústavní péče. Některé společné činnosti jí působily potíže – potřebovala se vyhnout dotekům. Vyřešila to tak, že u společného tancování držela za ruku babičku a mezi ní a třetí osobou byl krtek.

Ve školičce po svačině pravidelně dětem čteme. Šárka většinou během čtení ještě svačila, ale zároveň bedlivě poslouchala. Jednoho dne jsme zvolily na čtení knížečku o zajíčkovi, který se ztratil mamince. Po očku jsem pozorovala reakci Šárky – poslouchala a najednou, když zajíček plakal, že zůstal sám, začínala hodně nahlas babičce něco říkat. O několik dnů později, když jí na její přání babička stejnou knížečku četla, zacpávala babičce pusu na místě, kdy zajíček volá: „Maminko, maminko kde jsi?“, ale po chvilce chtěla ve čtení pokračovat. 

Na začátku docházení do školičky se Šárka snažila se svými vnitřními konflikty a prožitky vypořádat sama. Svoje terapeutické hry prováděla sama, v této fázi nedokázala využít ani vztah s babičkou. Babičku „využívala“ jen omezeně. Její důvěra k pevným vztahům byla natolik narušená a zranění tak hluboké, že nemohla riskovat další trauma tím, že by zase začala spoléhat na nějaký vztah. V rámci svých omezených dětských možností se snažila pomoct si sama.

Po dva roky od chvíle, kdy začala bydlet s babičkou, odmítala fyzický kontakt během usínání – pomáhala si pokaždé cucáním palce a hlazením štítku na plyšové hračce. Ve školce nápadně dlouho zůstávala u svačiny, To byla jedna z malá příležitostí, kdy mohla sama uspokojit jednou ze svých potřeb. Pevný vztah s jedním hlavním pečovatelem, nezbytný ke zdravému vývoji každého člověka, už dva roky k dispozici měla, věděly jsme ale, že k uzdravení a k dobrému životu potřebuje více dobrých, blízkých vztahů s lidmi. Doufaly jsme, že jí v tom školička pomůže a že s časem Šárka dovolí i nám, abychom se k ní přiblížily. Jednoho dne nastala příležitost udělat krok tím směrem.

Jednou Šárka přišla do školky a plyšáky, které si už dříve do školičky přinesla byly schované. Všimly jsme si, že si doteď nikdy nehrála na schovávanou. Že vlastně neumí hledat a ani se sama schovávat nechce. Možná proto, že v období, kdy si batole hraje na „není, není... je!“, čímž dává najevo a trénuje, že už je schopné uchovat v sobě obraz maminky, i když ji zrovna nevidí, matka Šárce zmizela a hodně dlouho „se nemohla najít“, pravděpodobně tak dlouho, až se její obraz v paměti dcery ztratil.

„Šárko, dnes tady ale žádná zvířátka nejsou – že jsi je včera odnesla domů? Ne? No tak se asi schovala, pojď zkusíme je najít!“

Na schovaná zvířátka reagovala překvapeně, ale ne vystrašeně – hledat neuměla, ale spolu s babičkou jsme jí všechna zvířátka našly. Toho dne, když ze školičky odcházela řekla: „a zvířátka se zase schovají“. Hra na schovávanou se stala stálou součástí programu – zvířátka se dodnes schovávají na čím dál rafinovanějších místech a Šárka se už v šatně těší na společné hledaní.

Jednoho dne byla zvířátka nejen schovaná, ale navíc po nich zbyl nepořádek – podle slov Šárky „borčus“. U této hry myslíme na to, že se Šárka potřebuje také víc projevit a víc zkoušet hranice, být více spontánní a hravá. Od tohoto dne zvířata dělají přes noc různé vylomeniny a psí kusy. Ráno, po příchodu pak musíme dát všechno do pořádku a často se nám nechce až z toho brbláme, a já někdy zvířatům vyhubuji. Zkoušíme nastolit více svobody ve vztazích - v dobrém důvěryhodném vztahu se hranice někdy překračují, někdy je z toho i konflikt, někdy se někdo i může zlobit, ale to ten vztah, když je dobrý a pevný, neohrozí. Spontaneita někdy způsobí ve vztazích trable, ale nemusí a neměla by  je ohrozit.

Postupně dostanou zvířátka i hlas - spíš holčičí hlásek. Během programu ve školičce začínají říkat, co se jim líbí, a co ne, a co by si přály, a co ne.  Pravidelně slýcháváme: „To se zvířatům nelíbí! To se zvířatům ale vůbec nelíbí! Zvířata to nechtějí! Zvířata by už chtěly skákat na balonech!“

Jednoho dne mi Šárka dovolila vzít krtečka a dělat to, co ona – skákat na balonu a padat – ona skákala s babičkou a krtek se mnou. To bylo poprvé, kdy jsme si hrály spolu a o tuto hru si Šárka v zápětí začala pravidelně říkat. Když jsme si naší novou, společnou hru už víckrát společně užily, po pár týdnech bylo načase, posunout se zase o kus dále. Opět se o to postarala nezbedná zvířata. Když holčička ležela na balonu a babička ji na něm houpala dopředu a zpátky, najednou jí krteček, který dělal totéž na druhém balonu naproti ní, dal pusinku. Okamžitě se zastavila, podívala, vypadala překvapeně, ale ne vystrašeně. Po chvíli si zase na balon lehla a byla celá ve střehu, jestli se to stane zas. „Má to udělat zase?“ „Ano.“. Hra se vyvíjela, postupně se začal krteček s holčičkou mazlit a dávat jí pusinky. S postupně přibývajícími plyšovými „dětmi“ skákalo jich se mnou na balonu čím dál více a všechny „své holčičce“ dávaly pusinky. Hra nejspíše vyvolávala v Š. ambivalentní pocity, což se projevovalo tak, že se vždy zastavila a zakřičela „nedělej to!“ a já jsem musela zvířatům vysvětlovat, že „holčičce se to nelíbí a že vážně by to dělat neměly“. V tu chvíli se ale Šárka usměje  „aha, tak to možná Šárka už trochu chce, abyste to zase dělaly“ a hra mohla pokračovat. Na dalším setkání se Šárka této naší nové hry nemohla dočkat, pořád opakovala, že by už zvířata chtěla na balon, a dalo jí velkou práci vydržet až do cvičení. Hra s pusinkami vyvolávala ze začátku v holčičce protichůdné pocity. Šárka měla potíže s blízkostí, což se projevovalo odmítáním doteku a fyzického kontaktu. Zároveň jí ale zjevně dělal dobře pocit tohoto základního projevu mezilidských vztahů. Pravidelně jsme pozorovaly jak u říkanek a cvičení pozorně koukala a často se i smála, když viděla jak masíruji a lechtám jejího krtka a jak další přítomné děti s maminkami si užívají lechtáni, masáže, hlazení...

Jednoho dne začala u „pudinkové hry“ křičet ze všech sil – všichni jsme ztuhlí, hodně překvapení – takhle jsme ji neznali. I ona sama vypadala překvapeně. Hra pokračovala a křičení pokračuje naplno také, chvíli jsme ji nechaly – „ty máš sílu takhle křičet, to se úplně lekáme“, zdálo se ale, že i ona se leká, a tak jsem ji požádala, aby zkusila křičet trochu méně. „To neumím.“ „Tak to jen zkus, třeba to půjde“.

O pár dnů později zvířata začala dělat „borčus“ i během školičky tentokrát ale pomocí Šárčiných ruček - dál a dál rozsypávala fazole. Fazole byly všude a intenzita se stupňovala. I s ohledem na další děti bylo potřeba dát tomu hranice – „zvířata můžou dělat borčus, ale jenom do této červené tyče a pod podmínkou, že to pak s nimi uklidíš“.

To postupné „vykukování“ a projevování se Šárky jednoho dne kulminovalo. Šárka dorazila do školičky ve velmi rozverné náladě a celé dopoledne skákala a vykřikovala „Helma, šelma, Šárka!!!“  Bylo to velmi působivé, ale po dvou hodinách i trochu náročné. Když zaznělo její „trojjméno“ poněkolikáté, začali jsme je postupně skandovat všichni, včetně dalších přítomných dětí a rodičů – vítali jsme „celou“ Šárku mezi námi.

 

Léčení vztahem

Šárka vlivem nepříznivých okolností, ve věku pro dítě nejcitlivějším – 6 až 10 měsíců - přišla nejen o pevný vztah s matkou, ale i o pocit bezpečí a důvěry k lidem a ke světu. Proto když někdo řekl, že přijde paní uklízečka, Šárka se rozplakala strachy – všechny cizí paní, které se nečekaně objevují, jí nejspíš evokují ztrátu matky a vzpomínku na kojenecký ústav. Pro zdravý osobnostní vývoj potřebuje Šárka získat zpět důvěru k lidem a pocit bezpečí. Díky mimořádné péči a stálé přítomnosti své babičky si Šárka postupně začala ve školce užívat vztahů s dalšími lidmi a dětmi. Ve školičce se pro to snažíme zajistit co nejlepší, ale zároveň přirozené podmínky. Před každou nečekanou změnou se snažíme Šárku varovat a ohlašovat ji dopředu. Nicméně i když některé situace jsou pro Šárku evidentně těžké (větší počet nových dětí s rodiči ve školičce, pozdější příchod jedné z nás...), s pomocí babičky se snažíme, aby je Šárka zvládla co nejlépe a tím se posilňovala a připravovala na další život.

Ze začátku byla Šárka ve školičce hlavně jako pozorovatel, teď se velmi aktivně a ráda zapojuje do všech kolektivních činností: ráda skotačí s dětmi, ráda zpívá, ráda něco vytváří, nejradši má ale, když je nějaká legrace – třeba, když stříhá barevná brčka a ta lítají do všech stran a trefují se do dětí a dospělých, kteří jsou poblíž.

Podle vyprávění babičky trvalo rok, než ji Šárka přestala odmítat. Když přišly do školičky, měla už  Šárka pevnou a výlučnou vazbu na babičku, ale bez zájmu o navazovaní dalších vztahů a bez schopnosti navazovat je. Ve školičce působila Šárka zprvu velmi křehce a nedůvěřivě, druhý člověk v ní spíše vyvolával strach a ohrožoval vztah s babičkou.  

Šárka postupně začala navazovat vztahy s dětmi a učitelkami. Dětí se   nebála, ale spíš je vnímala jako konkurenci - dokázala se i prosadit, ale zatím si s nimi nedokázala hrát. Jedinou společnou hrou bylo střihání brček. Žerty jí sloužily i k tomu, aby si udržovala bezpečnou vzdálenost. Když jsme se vítali v kruhu a každý měl říct své jméno – Šárka se začala představovat jako „Helma“ . Proč? Podle vysvětlení babičky sledovala Šárka ráda stavbu, která probíhala v blízkosti jejich bydliště, nám to ale přišlo symbolické  - helma jako pokrývka, která chrání a pod kterou je možné se schovat. Podobně jako v případě postavičky krtka - helma ji umožňovala se schovat a chránit sebe. Postupně během několika měsíců se u vítacího bubnovaní „Helma“  transformovala do „Šelmy“ - zase se nám ukázal kus Šárky - zatím jen v podobě prvního písmenka a náznaku přítomnosti agrese, zbytek ale zůstal pod helmou, až do dne, kdy jsme uslyšeli celé pravé jméno Šárky. Žertů a legrace postupně přibývá. Cit pro humor Šárka někdy používala jako štít. Komunikace „naopak“ nás občas frustrovala, měly jsme dojem, že nám brání v přiblížení. Pak přišla hodina, kdy si Šárka začala koulet balonek s jednou z nás - sama a bez účasti babičky, pak jsme ji v ten stejný den poprvé viděly se smát naplno, když jsme spolu s dětmi vyhazovaly do vzduchu pěnové kostky - on s nimi lítal i krtek! Šárka se začala projevovat jinak. Někdy nahlas vykřikla   a pak jako by se sama sebe lekla, co to z ní vypadlo, někdy opatrně začala i zlobit – zaradovaly jsme se - to už je na cestě k svojí separaci a v budovaní bezpečného vztahu! V té době  nám babička hlásila, že krtek si v parku začal odsedávat – dál a dál a dál.... od babičky. Sláva, separační procesy se daly do pohybu!

Největší obtíže a ambivalentní pocity jsem v ní vyvolávala já – vedoucí školičky. Často mě pozorovala, zároveň jsem se k ní nesměla přiblížit nejdéle ze všech – jednou jsem k ní přišla zezadu, bez varování, lekla se tak, až se rozplakala. Dodnes mě ještě nenechala, abych se jí dotkla. Teď už s námi Šárka klidně chvíli zůstane sama, podá ručičku všem kromě mě, a s každou z nás mluví, dokáže nás poprosit o pomoc. Vyhýbá se jen fyzickému kontaktu. Dokáže si také říct o jednu z několika her, které teď se mnou pravidelně hraje.

Je teď hodně soustředěná na interakci se mnou - tak, že někdy skoro nic jiného nedělá. Nedávno se mi poprvé dlouho podívala do očí a poprvé řekla, že: „zvířatům se to nelíbí“– když jsem si dlouho hrála s jiným dítětem“.

 

Kojenecký ústav se vrací

Šárka byla v kojeneckém ústavu od 6. do 10. měsíce svého života. I přesto, že se traumatická událost odehrála v tak ranním preverbálním věku, ve školičce jsme s úžasem pozorovaly, jak postupně začínáme spolu s Šárkou toto rané trauma odehrávat. Najednou začala Šárka do školičky nosit svoje plyšáky. Když poprvé přinesla první tři, po skončení školičky prohlásila, že plyšáky včetně krtka zůstanou ve školce... „a budou hrozně křičet“. Šokovaně jsme na ni s babičkou pohlédly a ověřovaly si, jestli to opravdu chce takhle udělat. Opakovala několikrát, že ano a že „budou hrozně křičet!“. Ptala jsem se, jestli taky ona bude smutná bez zvířat – odpověděla, že tyhle křičící zvířata nechce mít doma. V zápětí jsem uklidňovala zvířata, že „jejich holčička si pro ně v úterý přijde!“  „ne, v úterý ještě ne!“ „tak ve čtvrtek!“ „taky ještě ne!“ „no, tak v pátek“ „ano, v pátek jo“ „no, tak to bude dlouhý, ale vy to vydržíte, asi budete trochu plakat, ale já vás pohladím a pochovám a pak si něco i zahrajeme, tak to zvládnete“. V úterý Šárka přišla do školky natěšená na zvířata. Babička říkala, že si každou chvíli na plyšáky vzpomněla, trochu si i zaplakala. Takhle se to opakovalo ještě vícekrát. Plyšáky přibývaly a zůstávaly i s krtkem ve školičce. Po čase jsme měli ve školičce 26 plyšáků – takový větší kojenecký ústav? Během programu školičky se plyšáci aktivně zapojovaly – bubnovaly na uvítací bubínek, cvičily, hrály na nástroje, tancovaly a skákaly na balonech... Pokud jejich holčička dělala nějakou samostatnou činnost, seděly ukázněně na gauči v rovné řadě, u svačiny měly svoje místa a dostávaly také najíst a napít. Šárka chtěla, abych jí u toho pomáhala – jako vedoucí „kojeňáku“  jsem to přece měla v popisu práce.

Teď po půl roce v kojeneckém ústavu se zvířata postupně vracejí domů. Krtek už se dva týdny ve školičce neukázal.

 

Tříhodinová debata o moci, autoritách a hranicích.

Jednou byla Šárka s babičkou ve školičce sama. Epidemie chřipky skolila nejenom děti, ale i moji kolegyni – byly jsme jenom tři a zrovna tehdy se zvířata rozhodla zkusit si hranice. Začala rozsypávat fazole, pak je nechtěla uklidit a pak postupně po jednom mi do oči říkala, že až tu nebudu, v noci budou strašně zlobit a převezmou vedení. „Teď, to tu ale vedu já.“ „teď jo, ale až ty(!) tady nebudete, vedení převezme krtek!“ „to ano, to si dovedu představit“, „a budou tady strašně řádit a skákat!“, „jestli se jim nic nestane, jestli to krtek uhlídá?“ „jo krtek to uhlídá“ „no jo, ten má rozum, ten to zvládne“. Pak zvířata zkoušela zlobit, nechtěla uklízet, Šárka s červenýma tvářičkami dělala tlapičkami svých zvířat to, co neměla, a opak toho, co jsem po ní chtěla já. Napětí mezi námi se stupňovalo, ve vzduchu byla cítit konfrontace... Postupně všechna zvířata, která mě neposlechla skončila za mojí nohou, nakonec jsem chytla holčičku za ruku, abych zabránila dalšímu rozsypávání fazolí. Podívala se naštvaně a schovala u babičky. Pak zvířata nechtěla uklízet. „No jo, ale pokud tady nebude uklizeno, nemůžeš si hrát s něčím jiným, takhle to přece ve školičce chodí“. Trvalo dlouho, než se holčička odhodlala pomocí plyšových paciček a babičky začít uklízet. Obě jsme byly vyčerpané. Obě jsme taky vnímaly nově probuzenou sílu a bojovnost Šárky. Jednoznačně šlo o velký vztahový posun, kdy se už  mohla projevit konfrontačně a ověřit si hranice.

 

Závěr

Příběh Šárky je pro mě příběhem o vnitřní síle dítěte, které chce překonat zranění a traumata a dokáže využít příznivé okolnosti k tomu, aby si pomohlo. Hlavním cílem naši školičky je tyto příznivé okolnosti zajistit a nabídnout. Takováto soustavná terapeutická práce patři v naší školičce spíš k výjimečným. Je proto několik důvodu a okolností. Děti k nám většinou nedocházejí takto dlouho a pravidelně. Šárka patří k raně traumatizovaným dětem, což v našem prostředí znamená „těžší případ“, zároveň ale, traumatické okolnosti v životě Šárky netrvaly moc dlouho a už třetím rokem je situace holčičky stabilizovaná a reparovaná v prostředí, ve kterém k traumatickým událostem došlo. Obě pečující osoby využívají odbornou pomoc jako podporu pro sebe i pro rodičovské funkce, tím pádem není problém otevřeně mluvit a vzájemně si s pochopením ujasňovat, co se děje a co která změna v chovaní Šárky znamená a vyžaduje. Mohlo by se také zdát, že paradoxně, v tomto případě je nápomocné i prostředí, ve kterém byla pozornost terapeuta střídává a rozložená mezi více přítomných děti – Šárka měla díky tomu  možnost být, když to potřebovala, nějakou dobu schovaná, ale zároveň se mohla postupně „vynořovat“ a projevovat. Nejspíš důležitou roli odehrála podobnost naší školičky s původním místem traumatizace  – kojeneckým ústavem: malé děti i batolata (mladší sourozenci dětí navštěvujících školičku), učitelky, poměrně velký výskyt afektů – pláč, vztek, radost... To všechno nejspíš pomáhalo Šárce vrátit se emocionálně a velmi autenticky k zážitkům v kojeneckém ústavu, proto, aby je mohla, tentokrát v bezpečí pevného vztahu k přítomné babičce, prožít je ještě jednou. V tuto chvíli je to hlavní náplň terapeutické práce s Šárkou - pojmenováváme emoce, dáváme jim kontext. Dodnes když se Šárka lekne, je polekaná mnohem více, než děti v jejím věku, a jsou to dramatické zlomky vteřin, kdy s babičkou vidíme, jak ji přepadne pocit bezmocného děsu a osamění, a až po chvíli přilne k babičce a postupně se od ní nechá ukonejšit. Po pár minutách, jakoby se to nestalo, většinou by o tom radši ani nemluvila. Přesto se k tomu před koncem školičky vracím: „ty ses dneska hodně lekla – to bylo jak jsem řekla, že budu vysávat. Asi se hodně bojíš vysavače, zvláště, když to nečekáš, že se bude vysávat?“ „neříkej mi to!....  - to byla sranda!“ „nemyslím si, že to byla sranda – to bylo vážné!“ „...ano to bylo vážné...“

 

Příště mi babička vypraví, jak Šárka jela s maminkou vlakem a vlak měl poruchu a všichni museli vystoupit a čekat na náhradní dopravu. (Šárka tím vlakem jezdí pravidelně na návštěvy k mamince, většinou s babičkou). „Tak to jsi nečekala – to ses možná lekla?“ „Ano, bylo to vážné... teď je to sranda...“

Nebo jsme si hrály s balonkem, se kterým jsme si před nějakou dobou hráli s Michálkem a Maruškou, kteří před nedávném přestoupili do „velké“ (státní) školky. Když jsme balon vyndali viděla jsem na Šárce, že se na chvilku podívala na mě a pak zas na balonek - „asi jsme si teď obě vzpomněly na Michálka a Marušku?“ „neříkej mi to!!!“, „asi, možná je ti taky smutno jako mně, že už tady s námi nejsou?“ „neříkej mi to!“ „no jo stýská se nám a je to těžké proto o tom nechceš mluvit. Co tam asi dělají v té nové školce, Jak se jim tam asi líbí...?“

 

Myslím si ale, že to, co v případě Šárky terapeutickou práci mohlo podpořit, může v případě jiných dětí této práci bránit. Máme ve školičce děti, které by potřebovaly individuálního terapeuta. Ve školičce pocity žárlivosti jak mezi dětmi, tak rodiči často musejí byt odagované kvůli nedostatečným podmínkám pro individuální práci. Nejenom proto nepovažujeme školičku jako primárně terapeutickou, nicméně využíváme základní a „spolehlivě léčivé prvky“ jako třeba: budování dobrých vztahů, pojmenovávání emoci, naslouchání, pokusy o pochopení a porozumění, verbalizace pocitů a psychických stavů, kontakt s přírodou, důraz na krasu, kontakt s uměním – výtvarné a hudební činnosti, fyzický kontakt, humor a smích, společné stolování atd.

 

_______________________________________________________________________________________

Terapeuticko-edukativní program pro rodiny s dětmi ohrožené sociálním vyloučení s prvky Montessori (TEP)

TEP - „školička“ vznikla při neziskové organizaci Host za účelem podpory rodin ve složitějších životních situacích. Podporujeme děti ve všestranném vývoji a jejich rodiče v rodičovských kompetencích a ve vztahu s dítětem. Připravujeme děti na nástup do statní školky, poskytujeme příležitost k setkávaní, navazovaní vztahů, výměně názorů mezi rodiči.

Školička je prostor, kde se snažíme spolu s rodiči o doplňování nedostatků nebo řešení potíži - jak ve výchově, tak ve vývoji a vzdělání. Důležitým úkolem je pro nás vtažení rodičů do aktivit s jejich dětmi. Ve školičce má rodič příležitost seznámit se s různými výchovnými metodami, naučit se porozumět a pozorovat své dítě. Pro tak komplexní práci s malými dětmi jsme si zvolili edukačně-výchovný systém montessori, který byl primárně určen dětem ze znevýhodněného prostředí. Přítomnost rodiče je důležitá s ohledem na věk dětí - většinou nejsou ještě zralé ani připravené na dobrovolnou separaci od rodiče – jedním z dílčích cílů školičky je právě příprava dítěte na přirozenou, nenásilnou separaci od rodiče. Přítomnost rodiče nám dává příležitost pracovat jak s dítětem, tak s rodičem a také přímo na vztahu rodič - dítě. Snažíme se o posílení vazby mezi rodičem a dítětem a o korekci případných těžkostí vzniklých komplikovanou situací klientů jak v jejich dětství, tak i v současnosti.  Poskytujeme také prostor pro vzájemnou podporu rodičů přítomných ve školičce, sdílení podobných zkušeností a dobré rády, povzbuzení. 

Školička je otevřená v úterky, čtvrtky, pátky od 9 – 12 hodin na adrese: Slovenska 6. Kontakt: 608 340 482, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Více o programu: https://www.hostcz.org/index.php/prace-s-rodinou/terapeuticko-edukativni-program

Číst 337 krát Naposledy změněno úterý, 09 duben 2019 19:54
Mgr. Marta Linková

Narozena ve Varšavě 29. 8. 1974. Absolventka skupinové psychoanalytické psychoterapie, párové a rodinné psychoanalytické psychoterapie. Kandidátka ve výcviku individuální psychoanalytické psychoterapie. Pracuje v soukromé praxi, jako vedoucí Terapeuticko-edukacniho programu v neziskové organizace HoSt a také v městské poradně Brandýs nad Labem, spolupracuje s Hospicem Nablízku Lysá nad Labem.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit