úterý, 18 červen 2019 13:22

Zemřel Jiří Kubička (1952-2019)

Jiří Kubička pracoval po studiu psychologie na FFUK ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Léta pak působil na Dětské psychiatrické klinice v Motole, později vedl psychologické oddělení ve VFN a na Palatě. Jeho směřování zásadně ovlivnil primář MUDr. Jan Špitz na dětské psychiatrické klinice, který v té době rozvíjel a promýšlel přístupy rodinné terapie. Jiří sám si cenil i vlivu MUDr. Petra Boše, který v Motole jednu dobu vedl semináře. Později měl možnost dalšího studia tohoto oboru v Institute of Psychiatry v Londýně.

V 90. letech se Jiří připojil k lektorskému týmu Institutu rodinné terapie Praha. S Janem Špitzem jsme publikovali knížku rozhovorů ve třech Vidět věci jinak (Slon 1999), spolu jsme vydali knížku Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (2004, rozšířené vydání Grada 2009).

Jiří byl muž brilantního intelektu, originálních postřehů, vtipný glosátor. Podobně jako řečtí filozofové při učení chodil, spolu s frekventanty tvořil, ptal se a cenil si nečekaných odpovědi. Jako pravý vzdělanec rád využíval exkurzů do historie nebo třeba antropologie či politiky. Ti, co Jiřího Kubičku víc poznali, vytušili, že síla jeho intelektu není to nejpodstatnější. Sám sice přímo nemluvil o své úctě před Tajemstvím, ale mnozí – frekventanti i klienti – ji poznávali. Děti v terapii jeho respekt snadno vnímaly; proto si s nimi tak dobře rozuměl.

Skamarádili jsme se, když jsme se dvakrát potkali na demonstraci před listopadem 89. Pro bytostného demokrata Kubičku byla společenská angažovanost vždy osobně důležitá, v posledních letech často přispíval články i diskusemi do deníku Referendum. V Referendu se diskutuje noblesně.

S Jiřím jsme třicet let často učili ve dvojici, povídali jsme si třeba o Thomasu Mannovi, o našich babičkách a samozřejmě o klientech. Jindy jsme ve třech s Leou plánovali učení a taky jsme se dost nasmáli. Jirka, Lea a já jsme uzavřeli poslední běh výcviku 16. května letošního roku a pár dní nato jsme si naplánovali oslavu. K té ale už nedošlo.

Jiří Kubička bude v tomto světě velmi chybět.

Šárka Gjuričová, 18.června 2019

Souhrn: Tento článek vznikl na základě mého workshopu o vědomém pohybu a relaxaci, který proběhl na konferenci o dětské psychoterapii. Chtěla jsem vnést do světa dětské psychoterapie více pohybu, sdílet své zkušenosti a pohybové experimenty s ostatními. Pokusila jsem se nabídnout terapeutům nahlédnutí do světa dětské jógy a inspirovat je hravým, nesoutěživým a uvolňujícím přístupem, který děti učí vnímat své tělo a relaxovat.

Souhrn: Příspěvek (přednesen na Dni rodinné terapie dne 9. 4. 2019) je zaměřen na komunikaci s  preverbálním dítětem a jeho matkou (rodiči) se záměrem pomoci rodičům porozumět jejich vlastnímu dítěti a radovat se z jeho spontaneity a tím mu přirozeně pomáhat v jeho vývoji. 

Dyadická vývojová psychoterapie (DDP) je speciálním typem rodinné terapie, který se zaměřuje na děti vyrůstající v náhradních rodinách, které zažily opuštění či ztrátu své biologické rodiny a v mnoha případech byly vystaveny zanedbávání, týrání nebo zneužívání. V prvních měsících a letech si nevytvořily jisté citové pouto k jedné blízké a bezpečné vztahové osobě a trpí poruchami attachmentu.

     Týdně, jako párový psychoterapeut, sedím ve své pracovně až s dvaceti páry, které mne vyhledají, abychom zkusili najít cestu pro jejich vztah nebo aspoň pro ně samotné. Jsou to páry nejodvážnější. Jsou často bezradní, bezmocní, zranění, bolaví, naštvaní, odcizení, nedocenění, a přesto to nevzdávají. Hledají pomoc, hledají cestu, hledají naději. Pouští mě, cizího terapeuta, do tak intimního prostoru, kterým jejich partnerský vztah určitě je. Každý vztah je jiný, jedinečný. Ať si knihy, školy, učitelé či výzkumy říkají co chtějí, vždy se setkávám s jedinečným vztahem, s jedinečným příběhem, který je složen ze dvou jedinečných partnerů. V této jedinečnosti je nekonečná pestrost s nekonečným množstvím nuancí, kombinací a variací.

Sklon uhýbat před nepříjemnými skutečnostmi a vytvářet si raději o sobě, o druhých a o světě iluze je starý jako lidstvo samo. Když čelíme bolavým pravdám a nemáme dost odvahy nebo síly se s nimi konfrontovat, saháme k osvědčeným prostředkům: zlehčujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo dokonce vysloveně manipulujeme, tajíme a lžeme. Pokud se tak děje v životě jednotlivce v jeho osobní situaci, je to destruktivní, ale dotyčný tím komplikuje život především sám sobě. Jakmile se tak děje v rámci rodiny, kdy (pra)rodiče a příbuzní předávají modely nefunkční komunikace dětem, vzniká poškozující mezigenerační přenos, který narušuje jak individuální životy, tak rodinnou pospolitost. Čím více strachu z integrace problematických skutečností máme, tím více energie potřebujeme pro zachovávání jejich tabu a pro skrývání jejich patologie. Tím menší je ovšem i pravděpodobnost, že dojdeme pocitu skutečného štěstí a životního smyslu.

Strana 6 z 20