pátek, 25 říjen 2019 07:14

Černá Tomanová Jana: Kazuistika: Rodinná terapie u závažné formy mentální bulimie

Napsal(a)

Iva přišla s potřebou zvládnout sílící průběh záchvatovitého přejídání se zvracením. Tahle etapa poruchy příjmu potravy následovala po předchozí restriktivní fázi, kdy Iva vydržela dva roky silně kontrolovat příjem potravy a svou hmotnost. Ta se pohybovala okolo BMI 16,5 (47 – 49 kg). V době, kdy se problémy s jídlem objevily poprvé, bylo Ivě 15 let. Terapii začala v 19 letech. Nevzpomíná si, co bylo hlavním důvodem. „Asi toho bylo víc. Nuda, pocit, že se nelíbím klukům, teda hlavně tomu jednomu… Taky to, že všude se mluvilo o dietách, holky držely diety, mám kamarádky veganky, ty, které jedí jenom raw stravu. U nás doma se jedlo normálně, až možná moc normálně, že se to nijak neřešilo. Máma si klidně dá rybí salát rovnou s kelímku a k tomu dva rohlíky. Táta ani nevím jak jí. Ségra už je z domu pryč. Ale taky asi bude trochu praštěná. Má dvě děti a furt řeší, jestli jedí dost bio.“ Vágnost v úvodních snahách vysvětlit si svůj problém s jídlem je běžná. Stejně jako její opak – zaručené vysvětlení, proč se mi to děje. Dohodly jsme se s Ivou, že zatím nebudeme řešit příčiny jejího trápení s jídlem, místo toho vyvstala potřeba, aby se terapie zúčastnili i rodiče. Oba přišli jednou, dále docházela jen maminka. Iva vedle rodinné terapie docházela i na individuální sezení. Již při prvním sezení se ukázalo, že oba rodiče si kladou za vinu to, že jejich dcera zápolí s nejedením, posléze s přejídáním. „Myslím, že to souvisí s tím, jak málo jsem jí říkala, že ji mám ráda. Taky jsme dost kašlali na to jídlo doma. Prostě se něco uvařilo, v lednici bylo pořád něco, každý si mohl vzít, co chtěl. O víkendech jsme radši byli venku, třeba na chatě, a jídlo jsme tolik neprožívali. Asi jsme měli. Když to tak čtu na internetu a v knížkách, tak to, že jsme se pravidelně nesetkávali u jídla a že jsem nedohlížela na to, aby dcera už od dětství jedla dobře, je velká chyba. Co teď ale s tím…“ Maminka se dlouho nedokázala vzdát představy, že za dceřiny problémy s jídlem může její nedostatečná péče spojená s jídlem a také to, že jí příliš zřídka říkala, že ji má ráda. „Mami, ale to není pravda. Já vím, že jste mě s tátou vždycky měli rádi. Já jsem věděla, že vám na mně záleží. A já nepotřebuju, abyste mi to říkali. Pro mě bylo mnohem důležitější to, že jste tu byli pro mě. Fakt mi to nemusíš říkat ani teď, vždyť by to najednou bylo divný.“ Iva poměrně autenticky popírala o, že by jí chybělo verbální vyjadřování lásky. Vyprávěla mnoho situací, kdy vnímala velkou lásku a podporu ze strany rodičů. „Nás vůbec nenapadlo, že to, co se dělo v televizi a o čem se tak hodně píše, se nám stane. Já si pořád myslím, že by se měla vzpamatovat a začít jíst normálně. Neumím si představit, že bych se přejídal tak, až bych musel jíst zvracet. Kolikrát jsem jí nabízel, ať jde se mnou ven, třeba na brigádu. Chodím o víkendu pomáhat se zabezpečovačkami. Ona je na to taky šikovná, kolikrát mi pomohla. Ale teď radši sedí doma. Teda, leží v posteli a má deprese. Myslím, že dneska mladý nemají co na práci. A to jídlo už vůbec nechápu. Ale chtěl bych jí nějak pomoct, to jo, vidím, jak se trápí. A taky jak to trápí mámu.“ Pomoci rodičům zbavit se potřeby rozumět, vědět, znám příčinu a vysvětlení… to je jeden ze zásadních cílů rodinné terapie. Neznamená to, že se zcela vzdají pocitu zodpovědnosti a podílu na všem. Zbaví se pocitů viny a přestanou se zpytovat a také se obviňovat vzájemně. Zůstáváme u reálných možností „teď a tady“. „Koho nejvíc zraňuje to, že vidí, jak se dcera s jídlem trápí?“ „Kdy naposledy jste se měli dobře a nebyl při tom problém s jídlem?“ „Co jste se díky dceřinu trápení s jídlem naučili? Co nového, co jste dosud nedělali, jste začali dělat? V tom dobrém slova smyslu…“

V průběhu terapie trvající cca 14 měsíců, došlo k mnoha významným momentům. Jedním z nich bylo, že matka dala jasně najevo, že jídlo z lednice není určené pro to, aby ho pak Iva vyzvracela. Musela si na jídlo v záchvatech přejídání vydělat, ušetřit z kapesného, a pokud snědla něco z „jídla pro všechny“, musela ho dokoupit. Výrazně klesl počet záchvatů. Rodiče přestali omezovat počet dnů, které sami trávili na chalupě. Uvědomili si, že to, že budou s dcerou prakticky 24 hodin denně, cestu ven neznamená. Naopak, došlo by k hlubšímu rozkolu mezi rodiči – partnery. Iva prošla mnoha obdobími nudy, depresí, neschopnosti vyjít z bytu, ukončila několik partnerských vztahů, a pokud ji odmítl chlapec, do kterého se zamilovala, upadla do ještě hlubších a sebedestruktivních stavů. Nakonec se rozhodla pro hospitalizaci. V době, kdy čekala, až na ni přijde řada, chodila do školy (dodělávala si specializační pomaturitní vzdělání), začala nový, ač velmi povrchní a turbulentní vztah s dávnou láskou a vyjádřila přání už na sezení s maminkou nechodit. Odůvodnila to tím, že nechce, aby se dál matka trápila jejím problémem. Považovala za dostatečně jasně řečené to, že její přejídání vychází z nudy a z toho, že jí to „prostě chutná a baví ji to… a v tu chvíli, kdy má chuť se přejít, ji nic jiného nezajímá a nic by ji od toho neodtáhlo.“ „Jednou mě to přejde, třeba až budu mít toho víc na starosti…“ Před pozvánkou k hospitalizaci se záchvaty přejídání snížily z původních každodenních na 1 až 2 týdně. V momentě, kdy měla nastoupit na psychiatrické oddělení, se rozhodla, že tak neučiní. „Už mě to ani tak naotravuje. Když se přejím jednou za týden, tak se s tím dá žít. Neumím si představit, že bych teď z toho všeho vypadla, a pak bych se zas musela vracet.“ Její rodiče nesouhlasili s tím, aby hospitalizaci odložila. Slibovali si od ní úplnou úzdravu. „Podle čeho poznáte, že je vaše dcera absolutně zdravá? Že problém s jídlem odešel?“ „Kolik času bude potřeba na to, abyste jí znovu začali věřit?“ „Co si počnete s myšlenkami, co asi dělá dcera doma sama, když vy zrovna budete například na chalupě?“ „Proč je pro vás tak nezbytné považovat ji za zcela vyléčenou? A pro koho je to vlastně nezbytné?“ „Vypadá to, že vaše dcera unese nejistotu ve vztahu k jídlu lépe než vy. Co se od ní můžete v tomhle naučit?“

Znovu se museli rodiče loučit se svými předpoklady, nechat rozpadnout jejich pojetí uzdravení. Začali vnímat zdraví v širším kontextu. „Asi mi bude stačit, že budu vidět, že je spokojená. Anebo že se trápí věcma jako jiné holky v jejím věku. Že je s námi na grilování, sní toho normálně, nebo i víc, ale už nemá ty stavy nervozity a neodbíhá na záchod.“

Iva je ve fázi, kdy testuje svoji stabilitu v jídle. Svoji schopnost a nově nabytou dovednost obstát i v krizových chvílích. Třeba když je sama doma, je neděle po obědě, není co dělat, rodiče jsou pryč… S pořádnou porcí sebereflexe, vzepření se zajetým mechanismům a ujišťování sebe sama se to celkem daří. Daří se to tak, aby problém s jídlem bydlel někde mimo, nebyl členem rodiny ani nedílnou součástí každodenního rytmu. A to někdy stačí.

Číst 283 krát Naposledy změněno pátek, 25 říjen 2019 07:18
Jana Černá Tomanová

Vystudovala psychologii a speciální pedagogiku na PedFUK, dále pak lékařskou psychopatologii na 1.LF UK. Specializuje se na rodinnou a párovou terapii, na práci s pacienty s poruchami příjmu potravy a s těmi, kteří trpí autoimunitními onemocněními, zejména roztroušenou sklerózou. Vedle soukromé praxe v Liberci se věnuje lektorování, podpoře a supervizi zdravotníků.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit