Po různých peripetiích a nedorozuměních ve mně narostla chuť podnítit debatu o sebezkušenosti. Je to tradiční, zavedená a takřka nezpochybnitelná součást psychoterapeutických výcviků. Nechci ji zpochybňovat! Chci znevážit samozřejmost, s níž je brána jako něco, čemu přeci všichni rozumějí. Ve všech nabídkách, ale i podmínkách, je na předních místech. Tím spíš bych o ní rád vedl odbornou debatu. A vstoupím do ní osobní zkušeností.

Už dlouho jsem se chystal napsat článek o potenciálu vztahové terapie závislosti, a tak jsem velice uvítal „nakopnutí“, které před časem přišlo skrze rozhovor s Pavlem Ratajem. Aktivity tohoto párového terapeuta sleduji poslední dobou s velkým zájmem. Pavel Rataj je jedním z těch odborníků, který dokáže přiblížit terapeutickou práci veřejnosti tak, že je to zajímavé a inspirativní i pro odborníky. Přináší svěží vítr do našeho oboru, jeho vyjadřování je srozumitelné, a přitom není zjednodušující ani banální. Před nedávnem jsem s ním také velice souzněl, když kritizoval psychoterapeuty, kteří po dokončení sebezkušenostního výcviku jakéhokoliv typu začnou nabízet terapii skupinovou, individuální, párovou a rodinnou, aniž by prošli specializační průpravou v těchto modalitách.

Shrnutí: Uvedený příspěvek se zaměřuje na roli rodiče v terapii u dítěte s OCD. Jsou zde uvedené tipy pro terapeuty, co konkrétně s rodiči probrat a o čem je informovat. Zároveň je zde kladen důraz na podporu zapojení rodičů do terapeutického procesu.