pondělí, 02 září 2019 12:43

Vrabcová Dana: Podobnosti a rozdíly mezi systemickou rodinnou terapií a facilitativní rodinnou mediací I.

Napsal(a)

Úvod

Na počátku práce na tomto textu byly opakující se otázky mých klientů a nezřídka také kolegů z pomáhajících profesí, která zněla asi takto: „Nabízíte službu mediace a psychoterapie, jaký je mezi nimi rozdíl a v čem se potkávají?“

Mediaci se věnuji od roku 2008 jako rodinná mediátorka a také jako lektorka výcviků mediátorů. Během této praxe jsem si čím dál více uvědomovala, že mnoho klientů, kteří řeší nelehké vztahové potíže, potřebují další podporu, že mediace někdy prostě nestačí. Proto se od roku 2016 věnuji také odborné psychoterapii. Právě kombinace těchto dvou služeb (metod) mne přivedla k hledání odpovědi na výše uvedenou otázku.

Ihned na počátku tohoto textu bych ráda upozornila, že nabízí pouze mou osobní reflexi, která vychází z mé praxe. Opírám se o teoretickou základnu a své poznatky konfrontuji s odbornou obcí, nicméně v hledání odpovědi se významně zrcadlí má osobní zkušenost.

Pokud má čtenář nyní v hlavě otázku, proč porovnání právě systemické rodinné terapie a facilitativní rodinné mediace, odpovídám, že z pestré nabídky terapeutických škol jsem si pro své vzdělávání vybrala systemický terapeutický směr a v rámci uchopení a provozování mediace je mi nejbližší facilitativní rodinná mediace. Profesionálové využívající jiné přístupy terapii a poradenství, kterých více než 400 (Procházka, Norcross, 1999) či kolegové poskytující mediaci mohou mít jiný pohled, a to je v pořádku. Cílem textu není hledání jednoho objektivního názoru, což dle konstruktivismu není ani možné (zde se již opírám o systemický pohled), cílem je reflexe dosavadních zkušeností z mé mediátorské a terapeutické praxe. Plynutím času a nabíráním dalších zkušeností se v budoucnu tato reflexe mého současného poznání promění. Věřím však, že výsledek hledání odpovědi na výše uvedenou otázku a jeho představení v tomto textu může být přínosem kolegům z pomáhajících profesí, kteří mohou zprostředkovat srozumitelnou formou obsah klientům, kterým má být naše práce užitečná.

 

Systemická rodinná terapie a facilitativní rodinná mediace

 

Systemická terapie

Sdělit jednoduše, co je systemická terapie, je nesnadný úkol. Pokud hovoříme o metodě, musíme se nutně dostat k filosofii systemického uvažování. Pak se dostáváme hlouběji, k historii, významným osobnostem, jež dnešní systemiku ovlivnily, ke klíčovým pojmům jako je sociální konstruktivismus apod. To by však přesáhlo možnosti vymezeného prostoru pro tento text. Pokusím se tedy níže přiblížit pohled systemického terapeuta na terapeutickou práci s klientem.

Systemická terapie vidí člověka ne jako objekt, jehož formují vlivy prostředí, ale jako jedince, který je sám určitým druhem konstrukce. Člověk je tím, koho si představují druzí a on sám (Schlippe, Schweitzer, 2006).

Systemická terapie (i mediace) má za to, že „objektivní realitu“ nelze objektivně poznat. Naše jednání neodráží skutečnost, je jen její interpretací (Zatloukal, 2007). K nedorozumění a nepochopení mezi lidmi dochází ve chvíli, kdy lidé diskutují o tom, která z interpretací je ta správná Nelze označit žádnou z interpretací jako lepší, správnější. Všechny jsou stejně „skutečné“ (Andersen, 1991). Systemický přístup vidí v každé rodině potenciál ke změně své životní situace. Jazyk a komunikace hrají zásadní roli. Jazykem klienti v rámci terapie pozorují a utvářejí své vztahové světy.

V jazyce je zkušenostem lidí přidělován význam, ten je vztažen k jejich sociálnímu světu. Konstrukce sociální reality mají podobu příběhu. Toto konstruování probíhá v rámci komunikace. Dochází ke generování různých významů. Systemický přístup jde cestou změny těchto významů.

Systemická terapie zahrnuje specifické přístupy - narativní terapii a terapii orientovanou na řešení. Narativní terapie je založena na převyprávění životních příběhů. Příběhy (narativy) utvářejí, neboli konstruují, lidskou zkušenost a zahrnují minulost, současnost i budoucnost. Proto terapie vycházející z těchto předpokladů může zpochybnit nebo dekonstruovat určitá přesvědčení o sobě a nacházet jiný příběh s novým nahlížením sebe sama (Gjuričová, Kubička, 2003).

Terapie orientovaná na řešení vychází z předpokladu, že člověk při setkání s odborníkem se vydává na cestu k řešení svého problému, a proto je třeba se od počátku pomocí „jazykových her“ napojit na cestu podněcující řešení, bez vztahu k problému a jeho příčinám (Strnad, 2010).

Systemická rodinná terapie pomáhá celé rodině zvládnout obtíže. V rámci terapie pracuje rodina jako celek, terapeut si všímá vzájemných interakcí jednotlivých členů a jak se navzájem klienti ovlivňují. Konzultace trvají obvykle hodinu či hodinu a půl. Na prvním setkání se terapeut s rodinou seznámí a představí rodině, jak budou setkání vypadat. Společně si terapeut se všemi ujasní, co od terapie každý očekává, co by chtěl kdo konkrétně vyřešit, tedy zformulují zakázku, na níž bude terapeut s rodinou společně pracovat.

Systemická terapie nabízí klientům také spolupráci s reflektujícím týmem. Znamená to, že terapii jsou přítomni další 2-4 terapeuti.   Terapeut využívá tým ve chvílích, kdy má pocit, že je vhodné spolupráci terapeut - rodina oživit jinými pohledy na to, o čem v terapii mluví, dalšími nápady a o zkušenosti členů týmu.

 

Facilitativní mediace

Mediace vychází z reality, kterou vnímají a popisují účastníci mediace. Mediace se na konflikt dívá ze dvou stran z negativní i pozitivní. Jaký dopad konflikt do života zúčastněných bude mít, záleží na přístupu každého z nich ke konfliktu. Ať už se spor týká čehokoli a míra zavinění účastníků na vzniku sporu je jakkoli velká, setrvávat pasivně ve sporu znamená prožívat frustraci, posilovat a nechat bujet všechny škodlivé průvodní efekty konfliktu. Jedinou efektivní cestou k zastavení a vyřešení konfliktu je včas je začít řešit. Konflikt je určitý způsob interakce lidí a pouze interakcí je řešitelný. Interakce probíhá jen při vzájemné komunikaci.

Facilitativní mediace je zaměřena na zajištění dialogu mezi účastníky mediace a zprostředkování jejich vzájemného pochopení. Facilitativní mediátor se opírá o jasnou strukturu procesu a vede jednání tak, že podporuje účastníky v opuštění svých výchozích pozic, s nimiž do mediace vchází a pomáhá jim uvědomit si své zájmy a zájmy druhé strany.

Podstatou práce facilitativního mediátora je jakési „tlumočení“ mezi stranami. Jde o využívání komunikačních technik tak, aby se strany slyšely a porozuměly si.

Mediátor podporuje obě strany v hledání alternativ řešení a výběr takového, které vyhovuje zájmům všech zainteresovaných. Zásadou je, že mediátor účastníkům nedává rady, nepředkládá svoje řešení a ani nijak neposuzuje názory účastníků. Výsledkem facilitativní mediace je vzájemně přijatelná dohoda.

Po celou dobu mediace mediátor věcně nerozhoduje a k věcné podstatě sporu se ani nijak nevyjadřuje. Facilitativní mediátor je zodpovědný za proces mediace a volené postupy, klienti jsou zodpovědní za její obsah a výsledek. V mediaci se setkávají lidé, kteří už většinou řešili svůj spor sami mezi sebou, někdy i dalšími způsoby a nepodařilo se jim to. Mediaci si volí proto, aby i nadále měli možnost svůj konflikt vyřešit sami, zůstávají aktivní, uvědomují si svoji zodpovědnost za nastalou situaci a věří, že jsou schopni najít společně řešení.

Mediace v rodinných konfliktech je jednou z nejrozšířenějších oblastí využívání mediace. Rodinná mediace je vnímána jako prostředek ke stabilizaci vztahů a poměrů členů rodiny. V praxi se nejčastěji rodinní mediátoři setkávají s rodiči, kteří zažívají konflikty v souvislosti se svými partnerskými a rodičovskými rolemi, rozpadá se jim rodina a řeší spory o to, jak zajisti budoucnost pro sebe a svoje děti.

Facilitativní mediace má jasně daný proces, rozdělený do fází. Jedno setkání trvá 3 hodiny. Aby rodiče mohli dojít k dohodě, je nutné, aby je mediátor provedl postupně všemi fázemi. Pokud by nějakou vynechal, nebo podcenil, nebude mediace účinná.

V první fázi vysvětlí mediátor účastníkům, co mediace je a popíše svoji roli.  Účelem je zahájení mediace, vytvoření bezpečné, pozitivní atmosféry k jednání. V úvodu mediace tedy mediátor představí, jak bude mediace probíhat a co bude jako mediátor dělat. Po té se mediátor domluví s rodiči na pravidlech, která během mediace budou dodržovat. Následně vyzve klienty, aby popsali, co je k mediaci přivedlo.

Ve druhé fázi mediátor naslouchá oběma rodičům. Smyslem této fáze je umožnit rodičům popsat, jak každý situaci vidí a najít co každý z nich potřebuje a kde se jejich potřeby potkávají.

Mediátor střídavě naslouchá klientům a dává jim prostor k vyjádření všeho, co mají se situací, která je k mediaci přivedla spojeno. Mediátor se snaží pomocí otevřených otázek a dalších technik aktivního naslouchání, co nejvíce porozumět tomu, co účastníci vidí rozdílně a v čem se shodují. Mediátor stranám umožňuje říci vše, co potřebují, pomáhá vyslechnout názor druhého a pochopit jej.  Rodiče se tak mohou změnit své původní nastavení protivníka v nastavení spolupracujícího partnera. V závěru této fáze mediátor pojmenuje jednotlivé body jednání, ověří si, že oba rodiče s nimi souhlasí a zaznamená je na flipchartový papír. Komunikace je vedena mediátorem, v podstatě nedovolí rodičům, aby mluvili k sobě. Funguje mezi nimi jako tlumočník. Jednak tím pomůže klientům uvolnit své emoce. Druhak jim zprostředkuje informace tak, aby byly oběma srozumitelné, aby se vzájemné pochopili.

V dalších fázích mediace už mediátora naopak podporuje přímou komunikaci mezi rodiči. Je to dáno tím, že už si vysvětlili své postoje a začali spolupracovat a přemýšlet o budoucnosti, nikoli se vracet do minulosti.  Mediátor se podporuje a popřípadě usměrňuje diskuzi rodičů. Jeho úkolem je držet strukturu jednání a podporovat rodiče, aby hledali nejvhodnější řešení k jednotlivým bodům jednání.

Velkou úlevou pro účastníky a prvním úspěchem je odpoutání se od problému - jeho pojmenování, vizualizace a společné řešení. Rodiče uvidí problém před sebou, už není součástí jich samotných nebo toho druhého, ale je na stole nebo na flipu a je možné na něj pohlížet z různých úhlů a zamýšlet se nad ním bez emocí. Klienti se stávají aktivními v řešení situace, která je k mediaci přivedla a vezmou na sebe zodpovědnost za řešení situace společně se svým protějškem. Mediátor podporuje rodiče, aby vymysleli všechna možná řešení. Mediátor všechny návrhy zaznamenává. Mediátor rodiče podporuje v tom, aby našli co největší počet řešení. Účastníci pak postupně za podpory mediátora probírají jednotlivé návrhy a zvažují jejich užitečnost a vhodnost pro jejich situaci. Následně vede mediátor rodiče k podrobnému rozpracování vybraného řešení do konkrétních kroků. Snahou je popsat podrobně cestu, která povede rodiče k realizaci jimi zvoleného řešení.

V závěru mediace rodiče nadiktují, nebo za podpory mediátora zformulují mediační dohodu. Dohoda je velmi detailní, aby bylo jasné co, kdo, kdy, a jak udělá. Mírou toho nakolik je dohoda detailní, určují rodiče. Oni se o mediační dohodu budou opírat a jednat podle ní, takže jí musí oba rozumět stejně.

 

Role systemického rodinného psychoterapeuta

Systemický terapeut se snaží pochopit klienty. Terapeut je nedirektivní průvodce, ukazuje cestu změny. Záleží na klientech, jestli a kam až po ní půjdou. Terapeut nevyjadřuje své osobních soudy, je zdrženlivý v udělování rad, zároveň je otevřený pohledům a názorům, se kterými se neztotožňuje.

Vede s klienty dialog, pomocí užitečných a hlavně zvídavých otázek se snaží o pochopení klientů, proč se věci dějí tak, jak se dějí, aniž by hodnotil. Klienti si odpověďmi na terapeutovi otázky najdou to, co potřebují. Terapeut se nestaví se do role experta na život klientů. Nepouští se do minulosti a neřeší traumata z dětství. S negativním prožíváním klientů systemická terapie pracuje tak, že provází klienty rozumovým zpracováním situace a změnou klientova vnímání situace.

Pokud klienti do minulosti potřebují nahlížet, terapeut v ní společně s klienty hledá zdroje, které by pomohly situaci klientům zvládnout svými vlastními silami a uvidět důvody k pozitivním změnám. Konstruktivními zvídavými otázkami doprovází terapeut klienty k jinému způsobu uvažování nad skutečností. Klienti pak mají šanci vidět nově a získají nápady na nové možnosti. V rodinné terapii terapeut pracuje se souvislostmi, otázkami vede klienty k vyladění vzájemného vnímání, podporuje empatii a komunikaci mezi nimi, všichni se věnují nalezeným společným tématům a významům, které pro každého z klientů mají.

 

Role rodinného facilitativního mediátora

Mediátor je tlumočníkem a průvodcem procesem mediace. Svoje postoje a názory do mediace nepřináší, nijak je neprojevuje. Mediátor je nedirektivní a vlídný vůči klientům, ale pevně drží proces a vede klienty po jeho cestě. Obecně můžeme říci, že mediátor je profesionál školený na efektivní vyjednávání s případnou specializací v oblasti projednávaného tématu. Všechny dovednosti využívá k usnadnění komunikace mezi účastníky mediace a k efektivnímu vedení a strukturování mediačního procesu. Pro uchování své neutrality nesmí být mediátor ve sporu nikterak zájmově nebo mocensky angažován, není obhájcem ani poradcem zúčastněných stran, nerozhoduje o jejich případné vině či nevině. Mediátor podporuje oba účastníky, aby nalezli konstruktivní a přijatelné řešení. Pokud má být mediátor klientům prospěšný, musí zachovávat svou nestrannost, zvládnout proces mediace, využívat mediační dovednosti a techniky k podpoře klientů v efektivním jednání. Vede proces tak, aby umožnil účastníkům dospět ke vzájemně přijatelnému výsledku mediace. Zásadní je však mediátorův lidský přístup, opravdovost, empatie vůči oběma klientům a sdílení vztahu s oběma rodiči.

 

V čem se přibližují role terapeuta a mediátora

Když jsem se zamýšlela nad rolí mediátora a terapeuta, zjistila jsem, že v mnohém jsou si blízké. Terapeut i mediátor jsou v procesu aktivní. Rodinný terapeut musí vystupovat aktivně. To znamená, že se musí sám do terapie zapojovat, volit nástroje spolupráce s klienty, nestačí „jen“ naslouchat. Terapeuta práce musí bavit, pokud se bude nudit on, bude práce nezajímavá i pro klienty. Mediátor je také aktivní, jeho největší aktivita směřuje k udržení procesu a k jeho“posouvání“. Klienti naplňují, stejně jako v terapii obsah, ovšem nástroje volí a ovlivňuje mediátor.

Terapeut ani mediátor nesmí zapomínat vtahovat a zapojovat vyváženě všechny účastníky do terapie či mediace. Terapeut a mediátor vytvářejí a poskytují dostatek prostoru k vyjádření všem účastníkům a to způsobem pro ně typickým, tak „jak to klienti mají“. Terapeut i mediátor facilitují celé setkání, tak aby se všichni zúčastnění cítili jako rovnocenní partneři v diskusi.

Bezpečí je jednou ze základních hodnot, s nimiž mediátor i terapeut velmi citlivě nakládají. Bezpečí potřebují klienti a také terapeut či mediátor. V terapii i mediaci je důležité, aby se všichni cítili v bezpečí a byli připraveni na práci. Pro hladký průběh terapie i mediace je nezbytné, aby se klienti uvolnili. Terapeut a mediátor jsou také jen lidmi, než začnou pracovat s klienty je nutné, aby se oprostili od „svého světa“ a do práce s klientem vstoupili s čistou hlavou. Mediátorovi i terapeutovi pomáhá v zahájení práce s klienty vymezení své role a popis průběhu setkání.

Dobrovolná účast klientů na mediaci i terapii a motivace změnit stávající stav je dalším nezbytným předpokladem úspěchu terapie i mediace. Z praxe vím, že k první mediaci i terapii často přicházejí klienti, kteří by sami od sebe nepřišli. Různé důvody je však „přinutili“ k účasti. Jak s takovou situací nakládá terapeut a jak mediátor je téma, které si zaslouží větší prostor, než tento text umožňuje.    

Další společný rys mediace a terapie spatřuji v důvěrnosti obou procesů. Informace sdělené klienty během mediace či terapie zůstanou v místnosti. Mediátor i terapeut se zavazuje před zahájením spolupráce s klienty k mlčenlivosti. Informace z mediace, průběh mediace a chování klientů během mediace, nesděluje mediátor třetím subjektům. Mlčenlivost mediátora je zásadní pro sdílení informací mezi klienty, které jsou podstatné pro nalezení řešení přijatelného pro rodiče. Porušení důvěrnosti ze strany mediátora může vést ve svém důsledku ke zmaření celého mediačního procesu a k ukončení mediace. Pro klienty je mlčenlivost mediátora zárukou toho, že mohou projít mediací podle svých možností a potřeb, zcela otevřeně a s důvěrou, že budou informace, které sdělí uchráněny před následným zneužitím. Obdobně platí pro vztah klientů s terapeutem, že zachování mlčenlivosti terapeuta je podmínkou důvěry klientů v terapii.

Neutralita mediátora a terapeuta je dalším společným principem mediace a terapie. Mediátor i terapeut přijímá všechna rozhodnutí klientů, nedává přednost svým názorům před postoji klientů, nezaujímá pozici experta a nenabízí svá vlastní řešení. Svými zásahy současně narušuje terapeut, stejně jako mediátor, zaběhlá schémata komunikace mezi klienty, podporuje je, aby ke změně dospěli sami.

Milánská škola neutralitu vnímala jako postoj terapeuta, kdy nestraní ani jednomu členu rodiny. Nikdo z rodiny nemá během terapie pocit, že by byl terapeut na jeho straně. Milánští vnímali terapeutovu neutralitu jako zvědavost. Terapeut je zvědavý na názory všech, tím je zajištěna jeho nestrannost.

V rodinné terapii je klientem celá rodina. Jestliže má být terapeut klientovi - rodině - prospěšný, je na straně celé rodiny. Terapeut se postupně během terapie připojuje k jednotlivým členům rodiny a vytváří s nimi koalice. To jeho neutralitu neporuší, protože se postupně připojuje ke všem článkům systému a tím nikomu nestraní. Podstatou neutrality v terapii je uvědomit si svoje pocity, své předsudky a nevystupovat vůči klientům v nadřazené pozici. (Jones, 1996)

Jako důležité chci podtrhnout, že na rozdíl od terapeuta nestrannost mediátor velmi striktně projevuje tak, že neupřednostňuje nikoho z klientů po celou dobu mediace. Mediátor předává všem klientům stejné informace, žádnou z informací sdělovaných účastníky neakcentuje jako významnější než informace dalších účastníků. V průběhu celé mediace mediátor žádnému z klientů nevyjadřuje sympatie či nesympatie, vnímá osobnostní odlišnosti účastníků a pracuje s nimi tak, aby vyvážil jejich pozice. Neutralitu v komunikaci verbální i neverbální vůči účastníkům během celého procesu mediace projevuje tak, že jeho chování vnímají klienti v každém okamžiku jako vyvážené vůči nim všem a podporující je všechny. Nestrannost mediátor zajišťuje také svým nehodnotícím přístupem k názorům klientů. Znamená to, že nehodnotí, který názor je správnější nebo kdo z klientů předkládá lepší argumenty či zda řešení jednoho je vhodnější než řešení druhého.

Nezaujatost mediátor prokazuje tím, že mediuje kauzy, v nichž není nijak zainteresován na předmětu a výsledku sporu. Pro nezaujatý postoj mediátora je důležité, aby neměl vůči žádnému z účastníků jinou roli (stejně jako je tomu u terapeuta) - např. nebyl jeho příbuzným, známým, advokátem, terapeutem, sociálním pracovníkem, lékařem apod.

Je přirozené, že se lidé při setkání s problémem snaží o jeho řešení a nabízí své názory. Mediátor však, právě z důvodu neutrality, klientům nápady a řešení nepředkládá. Tady vidím rozdílný přístup v práci terapeuta mediátora. Terapeut dělá také vše proto, aby jeho názor neovlivňoval klienty, ovšem nastanou situace, kdy klientů může návrhy nabízet. Mediátor však zásadně návrhy nepřináší. Odpovědnost za obsahovou náplň diskuse v průběhu mediace, za návrhy, které během mediace budou zvažovány a obsah výsledné dohody nesou účastníci. Mediátor je zodpovědný za to, jak mediace probíhá a jakým způsobem bude řešení sporu zajištěno, účastníci jsou zodpovědní za obsah mediace a obsah jejího výsledku.

Terapeut i mediátor bez ohledu na své vlastní zkušenosti a postoje přistupuje ke sporu klientů jako k jedinečnému jevu vzniklému za jedinečných okolností. Stejně jako terapeut i mediátor je zvědavý a snaží se porozumět názorům klientů na to, jak se spor vyvíjel a co zažívali. Neutralita tedy v podání mediátora i terapeuta neznamená chlad, nedostatek empatie nebo odstup od rodiny, ale právě výše zmiňovanou zvědavost.

 

Kdy je vhodná mediace a kdy terapie?

Rodinná terapie může řešit např. duševní či tělesné onemocnění jednoho z členů rodiny a obtíže spojené s životem s nemocněním člena rodiny, poruchy chování u dětí, odcizení, napětí a nedorozumění ve vztazích.

Rodinou mediaci lze využít k řešení jakýchkoli druhů rodinných konfliktů. Zároveň je zřejmé, že mediace není všelékem a není možné ji použít v mnoha situacích. Základním předpokladem je, že se klienti řešící spor domluví na a mediace se zúčastní. Mediace není možná, pokud účastníci nejsou schopni participovat na jednání z důvodů akutního stavu závislosti nebo z důvodu omezení jejich mentálního či psychického stavu.

Rodinnou terapii i mediaci lze využít v případech, kdy chce rodina předejít větším komplikacím, protože její členové řeší neshody a dochází mezi nimi k nedorozuměním. V těchto případech je důležité, aby se klienti domluvili na tom, který postup by jim více vyhovoval a vybrali si společně i konkrétního mediátora či terapeuta.

 

Závěr

Píši závěr a přemýšlím nad tím, co se mi ozřejmilo díky práci na tomto textu. Největšími učiteli mi byli, jsou a budou moji klienti. Je nepochybné, že lidské bytosti mají pozoruhodnou schopnost vyřešit své problémy, pokud k tomu mají čas a prostor. Pomáhající profesionálové mají být lidem v tíživých životních situacích oporou. K tomu je nezbytná mj. správná indikace služby (metody).  S tím souvisí nezbytnost profesionála vědět, kdo jsem a co právě s klientem dělám. Pokud klient potřebuje psychoterapii, poskytuji výhradně psychoterapii a držím se zásad, procesu, role terapeutické. V případě mediace taktéž. Držím se zásad spojených s mediací, respektuji pevný proces, držím se striktně role mediátora. Každodenní praxe potvrzuje, že obě profese – mediátorská a psychoterapeutická, mají své pevné místo v sociálních službách. Jak text ukázal mediátor a terapeut nejsou experti na to, co klienti řeší, jsou jejich partnery a průvodci na cestě k hledání změn a řešení vhodných pro rodinu. Pozice expertů náleží klientům. Jedině klienti jsou odborníky na to, kde a jak objevit ty pravé zdroje k překonání toho, co je trápí. Terapeut i mediátor mají nástroje k tomu, aby klientům byli oporou při vykročení do světa změny a vhodných řešení.

Díky tomuto textu jsem si uvědomila, kolik detailů určuje přístup terapeuta a mediátora, jak důležité je být si jich v každé z těchto rolí vědom. Příště se v pokračování tohoto textu zaměřím na to, jak zachází terapie i mediace s účastí dětí na setkáních a na další rozdíly v práci systemického rodinného psychoterapeuta a rodinného facilitativního mediátora.

 

Zdroje:

Andersen, T. (2001). Reflexivní tým: dialog a metadialog v klinické praxi. Kontext, č. 7

Gjuričová, Š., Kubička, J. (2003). Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy. Grada Publishing.

Jones, E. (1996). Terapie rodinných systémů. Konfrontace

Prochaska, J.O., Norcross, J.C.(1999), Psychoterapeutické systémy: Průřez teoriemi. Grada

Strnad, V. Systemická terapie. In Vybíral, Z., Roubal, J. (2010), Současná psychoterapie. Portál.

Zatloukal, L. (2007). Postmoderní myšlení v poradenské praxi. Sociální práce, č. 3

Von Schlippe, A., Sweitzer, J. (2006).  Systemická terapie a poradenství. Cesta.

 

Číst 175 krát Naposledy změněno pondělí, 02 září 2019 12:52
PhDr. Dana Vrabcová

mediátorka, facilitátora, psychoterapeutka, lektorka

Vystudovala Katedru sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Složila zkoušku zapsaného mediátora u Ministerstva spravedlnosti ČR. Je členkou a akreditovanou mediátorkou a lektorkou Asociace mediátorů ČR.

Práci s rodinami se věnovala od roku1987 jako sociální pracovnice sociálně právní ochrany dětí a v rodinných centrech. Od roku 2006 se zabývá řešení sporů pomocí rodinné mediace.

V současnosti se věnuje přímé práci s klienty jako psychoterapeutka, mediátorka a facilitátora případových konferencí. Působí jako lektorka výcviků mediace, seminářů o mediaci, facilitaci, řešení konfliktů, komunikaci.

Komentáře   

#1 HelenUrinO 2019-09-30 03:05
Zdraví.

Where I can download XEvil for free on your website?
Mám informace od vaší podpory. XEvil je opravdu nejlepší program pro captcha řešení, ale já potřebuju nejnovější verzi.

Dík.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit