V předvečer Dne rodinné terapie si přečtu maily a kolegyně z organizačního výboru SOFTu píše, že se to zrovna moc hodí, protože asi máme odpovědět na toto:

„Vážená paní/vážený pane,

dovolte se mi na Vás obrátit jménem kampaně Jsme fér, která usiluje o plné zrovnoprávnění stejnopohlavních párů v ČR, tedy otevření institutu manželství a ostatní práva včetně rodičovství. Do parlamentu byl nedávno předložen poslanci napříč spektrem zákon umožňující tuto změnu. A chtěl jsem Váš nyní požádat o následující. S panem doktorem Mertinem jsme napsali článek shrnující odborné poznatky v oblasti stejnopohlavního rodičovství a manželství stejnopohlavních párů, který by měl vyjít v jednom z velkých českých deníků. Cílem je pod něj dostat co nejvíce spolupodpisů odborníků a odbornic, aby tak měl text co největší váhu a u veřejnosti rozptýlil obavy pojící se s daným tematem.  Nyní jsme ve fázi oslovování odborníků.

Chtěl jsem se Vás zdvořile zeptat, zdali byste svůj podpis také jako SOFT nepřipojili? 

Mnohokrát děkuji za reakci a srdečně zdravím

Jan Kozubík

    Nemám teď sílu nad tím ani bádat. Odkládám to tedy na zítra a jsem zvědavá, co ostatní na to.

    V Lékařském domě mě čeká milé přivítání s kolegy, je zde plno, to nebývá pokaždé. Den vede Lída s Vláďou, pro mnohé značka kvality.

    Film Nerodič Jany Počtové mi připadá perfektně řemeslně, umělecky i lidsky vytvořený, obdivuji tu mladou ženu, která se do toho pustila. První reakce z publika: dojetí, střih zbavuje úzkosti, nevyužitý potenciál gay-tatínka, pozor na vlastní předsudky o lidech, kteří nechtějí dítě, vděk za vlastní instinkty a vlastní děti, osamělost-tíha-smutek, lítost, že adoptivní máma nemá muže k dětem...., pak následuje krátká diskuze. Samotnou mě napadá, že je ve filmu hodně touhy po něze u mnoha protagonistů a v kontrastu k tomu zvláštní tvrdost vyčerpaných protagonistek. Vidím tam málo mužů a málo výchovného pevného přístupu, fascinuje mě něčím matka ze složené rodiny, ale něco mě na ní i dráždí. Až bude čas, prozkoumám to v sobě, uvažuji. Pozornost mi těká.

    O přestávce Valná hromada SOFTu, o činnosti - děláme dost a dobré věci, Dny rodinné terapie, otevřené semináře, sympozia,  Softfórum, to díky Marii Soukupové nyní. Peníze - jsme na tom dobře, zejména také díky sekretářce Jitce. Volba delegáta do EFTA, klasicky Lucie Hornová je zvolena jednomyslně a Šárka Gjuričová přidává ještě návrh na frekventanta jejich výcviku, muže z Polska, původně tamní neuropsycholog, žije zde s rodinou, přišel sem za láskou, moje romantická duše plesá, je to sympaťák. Vypadá schopně. Napadá mě, že by bylo fajn, kdyby mluvil lépe česky. Ale česky v EFTA toho moc nenamluví, přece. No, až se přihlásí do SOFTu, budeme to řešit a mohl by začít jezdit s Luckou po světě a přivážet zajímavé zprávy, těším se. O přestávce se setkávám se starými a novými známými, nevím, s kým si povídat dříve.

    Po přestávce Chválovci vysloví provokativní otázku, ve které rodině bychom ne/chtěli být dítětem, jednoznačně vede rodina s holčičkou ve střídavé péči, pro většinu je to asi to nejméně nepříjemné z těch komplikovaných řešení. Všichni by nejraději klasiku, máma, táta a děti. To chtějí vlastně i děti v dokumentu, mají jasno, i když tuší, že je to nesplnitelné, fantazie o tom jsou asi nesmrtelné. Biosyntetici by možná řekli, že i takovými fantaziemi si sytí významné potřeby. Účastníci si stěžují, že tam není normální rodina. V duchu si říkám, že je a že je to hned na začátku krátce zmíněná původní rodina autorky dokumentu. Možná proto se dokáže tak zaujatě a současně nesoudivě dívat po jiných rodinných uskupeních. Napadá mě, jak by se ptali lidé z komplikovanějších rodin na život v tzv. normální rodině, na co by se ptali, co by je zajímalo atd. V poslední době mi totiž chodí rodiny-klienti, kteří se mě ptají na elementární věci jako například: jak utišit plačící miminko, co dělat s hladovým dítětem školního věku, jak udržet pořádek doma, co kdy chtít po dětech atd. Složitě hledáme na jednoduché otázky jednoduché odpovědi. Lída s Vláďou přednášejí své poznatky a tak mnozí slyší poněkolikáté, co již znají, pro jiné jsou to objevy.

    V diskuzi se nejvíce zapojují staří rodinněterapeutičtí matadoři. Zaberou mnoho času. Je mi líto, že nenechají mladé více přemýšlet a sdílet nahlas své myšlenky a pocity. Je tu spousta talentovaných lidí, míním. V duchu se vztekám, když sleduji neverbální projevy představitelky jiného než mého vlastního výcviku, vnímám nerespekt a neúctu ke kolegům odjinud. Štve mě to už celé roky, stále jsem si na to nezvykla a říkám si, jak máme učit rozhádané či rozvedené rodiče vzájemnému respektu, když to někteří z nás sami moc dobře nezvládají. Jak by mě potěšilo, kdybych zažila trpělivost, naslouchání a zájem o jiný pohled namísto soupeření a přetahování! Jako v ideální rodině, směju se uvnitř. Říkám si, že příště si musím sednout hodně daleko od nich, abych se na to alespoň nedívala, když už to poslouchám. Jedeme bez přestávky a končíme předčasně. Mrzí mě to, s časem jsem počítala, vyhradila si na to den. Raději bych přestávku a  dokončit to. Ale je to jinak. Bylo by to téma na celé sympozium.  Během diskuze se objevuje aktuální potřeba některých dát zprávu politikům a skupinám, kteří se ptají na názor na náhradní rodičovství, manželství stejnopohlavních párů. Jednoznačná odpověď nepřichází, hážeme to zatím „na hlavu“ odbornému výboru, zřejmě.

    Odborný výbor a organizační rada se tím dopisem nechce zabývat a odpovídat. Nechává to na jednotlivých členech SOFTu. Přemýšlím, jestli je to pro mě zklamání a nebo stanovení zdravého limitu. Zatím nevím.

    Často mi přijde na mysl myšlenka, že separace není to rychlé přeříznutí pupeční šňůry, ale spíš mi připomíná pižlání pazourkem.