Vážené kolegyně a vážení kolegové, ráda bych Vám dala nahlédnout do světa ženy, se kterou se setkávám individuálně. Na počátku naší práce jsem se setkala s ní a některými členy její rodiny v terapeutickém kontextu, a pak jednou v průběhu terapie s celou její rodinou plánovaně a neformálně mimo terapeutický kontext, což mělo podle mne zajímavý efekt v terapii. Terapeutickou práci s touto klientkou považuji za rodinnou psychoterapii s jednotlivcem. V současné době se v naší společné práci objevuje i téma spirituality. Právě o tom napsala faráři dopis-esej, který je primárně určen k publikaci. Také proto s jejím souhlasem mohu nabídnout text i Vám.

Vyrůstala jsem ve vesnici, asi patnáct km od menšího českého města. V rodině, kde se mísila katolická a evangelická víra s čistým ateismem. Katolictví v podobě mrzutého dědečka, kterej se motá jen okolo zvířat a polností, nikdo nebral vážně, evangelická větev v podobě babičky, maminky a později i mě (tedy, u nás se to dědilo zřejmě z matky na dceru) občasně zavítala v neděli ráno do kostelíčka a ateisti si v klidu dělali, co chtěli, nejčastěji zavítali do hospody. Mám dva bratry, kteří jsou ovšem víc jak o dekádu starší než já, takže se naše sourozenecké životy vždy nějak míjely. Tak tedy, oni byli pěkní rebelové, ale je pravda, že já jsem byla docela poslušná holčička, která byla tak trochu v pasti rodinného statku. Nenáviděla jsem práci na poli a nenáviděla jsem zabíjení zvířat. Ani jejich krmení a starání se o ně mě nenaplňovalo, jenže moje vzpoury končily maximálně tak vylezením na strom (aby na mě nedošáhli) a verbálním protestem, obykle vykřičením, doprovázeným slzami zoufalství. Jelikož bratři tou dobou už dávno bydleli jinde, neměla jsem zastání. V mých očích byli chytří, že z toho všeho utekli. Doma mi říkávali – „to Ty zdědíš tohle hospodářství, važ si toho! To jen tak někdo nemá!“ To, že nechci, nikoho nezajímalo. „Buď hodná holčička, pán Bůh ti pomůže!“ „Takovouhle držkatou holku nikdo, opravdu nikdo, nebude chtít! To tvoje maminka tohle nikdy nedělala! Vždycky byla absolutě poslušná!“ Mám pocit, že dětství se mi smrsklo na příkazy „musíš“ a „nesmíš“ a „kroť se, pámbíček to všechno vidí!“

Mrzutý, nemocný a despotický děda, kterému si nikdo nedovolil oponovat, outlocitná babička, která sem tam prchla ve svátečních šatech do kostelíčka, chuděra moje máma, která taky zdědila to vězení statku, a veselý otec, který tam vydržel asi dvacet let, ale zedník, co rád hospůdku, muziku, kamarády, to se u nás nenosilo! Bohužel se nikdy nestal vůdcem smečky, ač jeho charisma bylo velkolepé, a Bohužel ve věku mých osmi let nadobro vyklidil pole a šel žít nový život. V té době před rozvodem máma těžce onemocněla depresemi (předpokládám že spíš z tíhy toho, co ji přikazovali v JZD a rodiče doma, a nedokázala jít se svým mužem za svým životem – až příliš byla poslušná), a po nemocnicích se pohybovala víc jak rok v kuse. Tou dobou táta podlehl nové lásce, která s ním byla ochotna jít kamkoliv. Bohužel naše vazby se úplně zpřetrhaly, protože máma neustála nátlak svých rodičů a společně s babičkou na mě prováděli nechutné citové vydírání. Musela jsem psát tátovi dopisy, kde jsem opět jen vyčítala a žádala jeho návrat jako jedinou možnou variantu, což nemohlo skončit jinak, než že napsal „potkáme se, až ti přestanou diktovat do pera!“. Takže jsme se už nepotkali. Nátlaky a citová vydírání (hlavně ohledně hospodářství a nemožnosti odejít od rodiny, ani na studia) se stupňovaly. Když budu hodná, pomůže mi Bůh. Když budu zlobivá, schramstne mě ďábel.

Obvykle jsem nerozuměla žádnému z těch kázání v kostele, která se vlekla jako med (na filozofování jsem zralá dnes, tenkrát ne), obvykle jsem pozorovala majestátný stůl a jeho disharmonické proporce. Obvykle jsem si říkala, že jestli tohle Bůh vidí, moc rád mě mít nebude. Vyrostla jsem v bohabojnou osobnost. Ve věku mezi 11 a 18 rokem života mi zemřeli všichni doma. Nejdřív děda, čtyři roky po něm babička, a nakonec i máma. Zůstala jsem s tehdejším přítelem na statku a čekala, kdy mi ten Bůh pomůže. A litovala, že jsem nedokázala vzít nohy na ramena dřív, jako bráchové. Bála jsem se Boha natolik, že jsem nebyla schopná skutečně svého rozhodnutí, máma mi před smrtí kladla na srdce, že musím ten statek udržet, že to nesmím prodat a že to nesmím opustit, ani se s bratry rozdělit. Rozdělení majetku bylo špatně, navíc, oni už přeci dostali. Takže k tomu vězení přidala i zámek, jehož klíč hodila ďáblovi do propasti.

Krátce po její smrti jsem začala chodit na páteční večerní shromážení křesťanů u jedné rodiny z vesnice. Můj přítel to těžce nesl, nebyl věřící. Zato lidi na shromáždění byli extrémně veselí, usměvaví, zpěvní, optimističtí, že i já jsem uvěřila, že mi Bůh opravdu pomůže a začala jsem na tu pomoc nekompromisně čekat. Jenže! Kvůli předčasé smrti mámy jsem svoje studia skončila maturitou a musela se ňák živit. Moje tehdejši výplata byla menší, než částka, která stačila na uhlí sotva na dva měsíce! Máma umřela na vánoce, ale už půl roku předtím byla furt po nemocnicích, takže uhlí nikdo nekoupil. Nenapadlo mě to a ani jsem nevěděla, kde vzít ty peníze?!? čekala jsem, že mi pomůže Bůh. Z dnešního hlediska, se smrtí mojí mámy zakonzervoval můj přístup nejen k
ní, ale i k Bohu. Zůstala jsem v zajetí Božích slibů (ústy rozjásaných křesťanů – neboj, on Ti vážně pomůže, stačí, když mu to řekneš!) a já řvala jak o život, ale bylo to prd platný. Chtěla jsem to s tím Bohem skoncovat. Nepomáhá, nesvítí mi na cestu, prostě nic. Jenže jsem byla tak extrémně bohabojná, že jsem si to ze své pozice prostě nedovolíla! Bála jsem se, že mě stihne Boží trest, když opustím statek, když opustím muže, když nebudu důvěrovat tomu, že mi pomůže. Zhruba po třech letech od smrti mámy jsem se odhodlala se svým přítelem to peklo opustit, přestože to nebyl partner, se kterým by mohl život fungovat.

S troskami své rodiny (bratři a mámy brácha) jsem zažívala další peklo proto, co jsem si to dovolila. Říkala jsem jim – tak pojďte, pomozte mi, nebo sem pojďte bydlet, já ráda půjdu kamkoliv jinam! Jenže jejich zaklínadlem bylo, že to přeci máma odkázala mě – ač po penězích a majetku, jak se ukázalo, lačnili velmi a i se toho rozdělení, včetně financí, dočkali. Leč, někteří mi to neodpustili dodnes.

Po dalších asi šesti letech jsem utekla i od tehdejšího přítele, postupně se z něho stával solidní nepřítel, a šla vstříc peklu. I on, jako naprostý bezvěrec, mi vyhrožoval tím, že tohle mi Bůh teda
neodpustí! Tenkrát jsem už začínala mít svoji hlavu (bylo mi 27 let) a tušila jsem, že peklo prožívám už dost dlouho, že Bůh nikdy nezasáhl, aby se mě zastal, a ani nepomohl, a tudíž jsem nabyla přesvědčení, že hůř už mi prostě být nemůže, i když opustím Boha. Všechny nemoci světa,
všechny zlý věci, všechno tohle stálo za ten risk, že se budu moci aspoň párkrát svobodně nadechnout a jednou si dělat jen to, co já sama chci. A odešla jsem, a odjela jsem do hor. A odstěhovala jsem se. A netrpělivě očekávala přinejmenším smrt na kříži. Nic z toho se nestalo.

Po mnoha letech vyprchala Bohabojnost. Došlo mi, že zlý věci dělaj lidi sobě navzájem, a taky mi došlo, že pomoct si musím sama. Boha jsem si začala představovat jako někoho, kdo mě neohrožuje, nepéruje, nedusí. Bohem se pro mě stala příroda. To, že věci fungujou tak, jak mají. To, že v noci je tma a ve dne světlo. To, že jednou prší, jednou fouká, a pak třeba mrzne a svítí slunce. Neříkala jsem tomu Bůh, jen jsem cítila jakousi jistotu zákonitostí přírody. Takovýhle Bůh, toho jsem byla schopná přijmout, a dokonce jsem mu tak ani nemusela říkat.

Došlo mi, že když je člověk v zajetí rodinných pout, která si nevybral, když vidí Boha jen jako pána s fousama na obláčku, když mu přisuzuje vlastnosti lidí, když očekává fyzickou pomoc, když se ho hlavně bojí, tak že věřil něčemu, co neexistuje. Díky tomu jsem se neodvažovala do našeho kostelíčka vstoupit (co kdyby to na mě někdo poznal?), celému okolí jsem se vyhýbala obloukem, při nuceným průjezdem v blízkosti mi bylo vždycky na blinkání, motání hlavy a výčitky. Snažila jsem se tuto kapitolu uzavřít, zabetonovat, neřešit.

Po dvaceti dvou letech mě přivedl do našeho kostelíčka stůl. Řešila jsem v rámci kurzu redesignu nábytku právě nohy stolů. Jako první mne napadly nohy stolu z kostela. Díky pro mě nečekané vstřícnosti bratra M., který mě neznal a přesto mi byl ochoten pomoci řešit záležitosti s tím
spojené, jsem se do kostelíčka vrátila. Prožila jsem tam krásnou bohoslužbu, plně podpořenou sborovým uskupením, kterou jsem tiše proplakala. Zážitek to byl strašně silný. A došlo mi, jak tvrdá to byla srážka dětské víry s krutou realitou rané dospělosti. Kdybych dostávala od svých bližních lásku nepodmiňovanou povinnostmi na statku a v rodině, kdyby mi řekli, jak reálně „Bůh funguje“, že duchovno nezorá pole ani nezaplatí složenky, kdybych se mohla cítit svobodně ve svých představách a plánech dospěláckého života, kdybych se nemusela bát, že čímkoliv svým zraním a zradím... jedna terapeutka mi jednou řekla, že kdybych na tom statku zůstala a dělala všechno tak, jak po mě chtěli, možná bych zemřela ještě dřív, než moje máma. Zatím mi sice není padesát, ale věřím, že se mi podařilo začít žít nový, svobodnější život, a že i ve výchově svých dětí se snažím nedělat ty věci, kterými mi ubližovali. Snažím se porozumět minulosti, odpustit, urovnat si to v sobě, nemuset betonovat a zapomínat. Kupodivu velkým zjištěním je, že to není nic proti ničemu, a že se na mě za to Bůh pravděpodobně nezlobí.

Zkouším spočítat, kolik z desatera přikázání se v naší rodině porušovalo, přestože si všichni mysleli, že vše dělají dobře, v největší úctě k Bohu,  a kolik jsem jich porušila i já sama, ač jsem se tenkrát
hodnotila jako dobrá křesťanka....

Pakliže pominu pověry, kterým se v naší rodině dařilo, a nebudu to vnímat jako, že nebudu mít jiného Boha, jedinému přikázání se pravděpodobně u nás nedostalo porušení a to bylo „Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního.“, anebo o tom aspoň nevím.

Bohužel, trochu smutná bilance. Ale pravdivá. Podívat se pravdě do očí, přetěžký úkol...

V úctě ke všem, kteří tuto zpověď budou číst, i kterých se týká,

M.P. (kdysi S.)

P.S. Závěr vlastně není pravdivý - vždyť můj táta vlastně šel za jinou postelí, takže i tohle jsme porušili.... Asi jsem v tu chvíli považovala otce za někoho, kdo k "naší rodině" primárně nepatří, jinak si to nedovedu vysvětlit....

Nabízím Vám, inspirovaná vedoucí redakce SOFTfóra Marií Soukupovou, následující otázky k zamyšlení a budu ráda za Vaše reakce:

Co může znamenat takový text pro průběh terapie?

Jakým směrem, si představujete, že by mohla terapie pokračovat?

Čím oslovuje text právě Vás?

O čem jste při a po čtení přemýšlel/a?

Jak lze podle Vás pracovat se spiritualitou v rodinně-terapeutickém kontextu?

Kde je podle Vás hranice práce terapeuta a kde hranice práce duchovního?