Otevřený seminář pro rodinné terapeuty převzal od ledna 2013 pod svá odborná a organizační křídla SOFT od Lídy Chválové Trapkové, která jej založila a vedla od roku 2010.

První nový seminář 5. února 2013 moderoval Zdeněk Macek a svou kazuistiku zde přednesla psycholožka Jarmila Tolimatová ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii v Praze.

Dostali jsme jako účastníci od hlavní aktérky vybrat ze dvou možností, jedna z nich by svým tématem nezáměrně zraňovala jednu z kolegyň, připomínala totiž aktuální neštěstí v její blízkosti, takže byla jasnou volbou kazuistika druhá. Vzhledem k tomu, že je rodina stále v péči, nežádám kolegyni o její uvedení v našem bulletinu, ale ráda bych Vás seznámila s některými tématy, se kterými jsme v průběhu tří hodin pracovali.

Vzdálenost: Je velká vzdálenost rodiny a terapeutů na překážku terapii nebo může být jedním z významných terapeutických faktorů?
Příznak: Jak to vypadá, když identifikovaný pacient odmítá farmakologickou léčbu, která mu má pomáhat v boji proti nemoci, jež se vyskytla v souvislosti se zneužíváním toxické látky?
Cesta: Objevuje se téma cesty jednoho člena rodiny do ciziny, snad na zkušenou, v době, kdy běžně probíhá separace z rodiny. Byla tato separace včasná nebo předčasná? Co všechno se v době cesty může stát a s čím se může čerstvý dospělý vrátit? Čas rodiny se dělí na dobu před cestou a dobu po ní.
Moc a kontrola: Vynořuje se téma moci, kdo je mocnější – dospělé dítě nebo jeho rodiče? Konfliktní vztah mezi rodičem a dítětem téhož pohlaví, rodič se bojí agresivních projevů dospělého potomka. Zároveň si chce nad dospělými dětmi udržet kontrolu. Dobrovolná a nucená odvykací léčba.
Konstelace: Plynule se daří získávat některé další důležité členy rodiny, a to bez tlaku. Zkrátka je možné, aby chodil ten, kdo přijde. Zdeněk v té souvislosti upozorňuje na Harlenu Anderson a její „plovoucí uspořádání".
Hranice: V určité době se rodiče snaží hledat hranice v pozornosti a péči o dospělé děti, porovnávají také výchovu starších a mladších dětí. Vyjasňují se hranice subsystémů dětí a rodičů, sourozenec, který rodinu přivedl, se vzdává péče o identifikovaného pacienta. Identifikovaný pacient žádá terapii jen pro sebe. Která terapie bude hlavní a která vedlejší? A budou informace mezi terapiemi „prosakovat" nebo zůstanou oddělené?
Bezpečí: Terapie je tak bezpečná, že je možné hovořit i o menšinové sexuální orientaci a také o odlišném etniku, ze kterého část rodiny pochází. Otevírá se také téma traumatu ze šikany. Pozornost: Když rodiče méně vyčítají zneužívání toxické látky, potomek ho méně konzumuje.
Happy end?: Tento příběh má nadějný konec, který vypadá zhruba tak, že identifikovaný pacient přijímá léky, dochází na individuální terapii, dobrovolně absolvoval odvykací léčbu, projevuje více odpovědnosti, rodina dává limity a současně méně tlačí, znesváření členové rodiny se dokázali obejmout, strach se zřejmě zmenšil. Štěstí se začalo vracet. Ale současně zůstávají určité obavy rodiny ze zhoršení. Možná by se zhoršení dalo i „předepsat".

Osobně žasnu nad tím, jak za čtyři setkání mohla rodina s terapeuty odvést tolik dobré práce a dělalo na mne velký dojem, jak nenápadně terapeuti vytvářejí pro rodinu tak bezpečné prostředí, že členové mohou hovořit i o svých selháních, nezdarech, chybách, stinných stránkách. Na semináři bylo pro mne příjemné, že v malém počtu jsme mohli nechat svou mysl volně vířit a myšlenky i v necenzurované podobě nechat vycházet na světlo. Ostatní účastníci si cenili otevřenosti a toho, že se nedělají rozdíly mezi zkušenými a méně zkušenými terapeuty, pochvalovali si osvěžující, inspirující průběh, burzu nápadů, zajímavý materiál. Kolegyně, jež příběh přednesla se původně bála reflexe, ale její obavy se nakonec nesplnily, a odnesla si rozšířený kontext, naplnilo se tak její očekávání a přání.

{text2mod}

Mgr. Zuzana Hrušková

Psychoterapeutka, rodinná terapeutka. Pracuje na Psychosomatické klinice v Praze {/text2mod}

Komentář psychoterapeuta k prezidentským volbám pro SOFT a Mladou frontu DNES

Výsledky proběhlých voleb jsou platné a mají sílu výpovědi o nás všech v české kotlině, v žírném kraji kolem řeky Moravy – i o těch, žijících na sever od Moravské brány. Věru o nás všech.

Rozhodl jsem se – jako psychoterapeut s 30letou praxí - napsat tento komentář, abych upozornil na věci, které se politiky přímo netýkají, ale týkají se našeho života. Dalších pět let slyšet z úst pana prezidenta – sebezálibná slova, slova, slova – jistě neuškodí přímo, ale prezidentský jazýček na vahách politické atmosféry u nás to nadále zatíží směrem k tomu, co už dávno hořce známe: k prázdnému sebezahledění - k malichernosti, řevnivosti, k neúctě. Pan Zeman je pro mě kulturou šikovného lhaní, jež nás hubí již řadu let. Toto lhaní bude pokračovat dalších pět let. Rozhodli jsme tak. Symbolicky a sociologicky, neboť pan prezident je de facto jen symbolický Prd. Ale může otrávit.

V tom smutném dni 26. ledna pro nás Pražany a Jablonečáky, Liberečáky a Semiláky (jsem obojím!) na mě dolehl do brzkých ranních hodin dne následujícího chmurný pocit, pocit terapeuta, když se léčba nedaří: že klient dále vězí ve svých bludných vzorcích, ve svém poddanství malověrnosti, ve svých zběsilých útocích na druhé.

Naše společnost je nemocná a rozdělená a můj cit terapeuta mi říká, bude to dále pokračovat, s o to větší absurditou zbytečnosti. Kdyby tu alespoň byla bída a kruté politické bezpráví (rouhám se ovšem)! Tyto věci by se daly pochopit, tak jako rozumíme rozdělení společnosti ve Španělsku, Řecku,...Egyptě, Sýrii...Ghaně, Súdánu...Nic takového u nás, při vší relativní bídě činnosti soudů a vlády, které nechci ospravedlňovat! A přece, jako by tu byly dvě kultury – ta v Praze a ta ve zbytku republiky (spíše v jiné republice). Osobní poznámka: mí nejbližší třicetiletí přátelé v Jablonci nad Nisou volili pana Zemana. Přestáli jsme to ale spolu. Protože všichni nějak tušíme, že se nemůžeme vylhat. Proto to u nás v okrese dopadlo, jak to dopadlo. A já jsem pyšný na to (včetně výsledku předešlých komunálních voleb), že jsem Pražák a Jablonečák.

Základním cílem psychoterapie (když v životě není dobře) je – chtít něco jiného. Toužit po něčem jiném. Jinak se nedá terapie dělat, není s kým. Nemohu uvěřit – u nás, kde nejde o život = úroveň našeho sociálního státu je v reálných číslech vyšší než v Rakousku!, včetně procenta chudoby, světe div se! – že lidé jsou tak zblblí výklady odborů, sociální demokracie a některých masmedií, že: CHTĚJÍ NÁVRAT STARÝCH ZLATÝCH ČASŮ. Opravdu, zdá se, že polovina naší společnosti žije svůj sen o zlatém věku komunismu u nás. (Podobně jako v Evropě se – byť ojediněle - ozývají hlasy, že holokaust byl jen pokus Velkoněmecké říše regulovat zaměstnanost. Že šlo prostě o pracovní tábory a ne o vyhlazovací továrny.)

Koukám se po půlnoci 27. ledna na ČT24 jak na fáč: na pořad o Ferdinandu Tyrolském, dvacet let jako místodržitel na českém trůně v 16. století – o kultuře rozumu a humanismu, času, který překračuje jeden život a mnoho chutných vepřových bůčků. Pan Ferdinand hovořil i česky...načasování pořadu jistě nebylo náhodné, aby teď nechtěně přineslo ironický, hořký obraz kontrastu kandidátů na prezidenta. Ten pan šlechtic (fuj teda) překročil svůj jeden život a zbyl nám po něm letohrádek Hvězda. Stále je tu. Stále to nedocvakává? Taky občas jím vepřový bůček, ale hlavu mám snad stále lidskou. A v hlavě je mozek a ten mozek přemýšlí a představuje si...

Všem nám lidem jde o lepší život, ne? Ze slov se ani nenajíme, ani neprovedeme potřebné společenské změny (že to jde, jsme se během pouhých tří let před 10 lety přesvědčili na přechodech: už jako řidiči vidíme chodce! A pražští řidiči jsou nyní svým chováním ti nejohleduplnější v celé republice i v SR: KDO BY TO PŘEDTÍM ŘEKL, ŽE TO PŮJDE S TZV. AROGANTNÍMI PRAŽÁKY TAK KRÁTCE ??? Prostě neuvěřitelná kulturní revoluce. Ale jde to!)

Víte co, mohli jsme tou volbou přispět k vlastní budoucnosti. Přispěli jsme však k chutnému bůčku.

Víte co, hrůza – přeji nám všem bídu a utrpení. Tomu pak my Češi rozumíme a semkneme se bez vyumělkovaných keců (1938, 1968, 1989), byť žel nakrátko. Sebe nevyjímaje! Blaničtí rytíři – můžete spat nadále v klidu: českému národu nic nehrozí, všechno je v poho. Můžeme dále nadávat a kecat s těmi bůčky v bříšku. A to je pěkná zábava! Tak zase za pět let, byť jen s některými z nás...

{text2mod}

PhDr. Vratislav Strnad

Systemický a psychoanalytický terapeut, 20 let praxe. Lektor, supervizor a kouč. Zakladatel ISZ (1990) a ISZ-MC (2005), prezident České systemické společnosti, supervizor SOFT a AMRP, člen ÖAS a akreditovaný systemický terapeut v Rakousku. Člen odborné rady SOFT. Publikuje doma i v zahraničí. Věnuje se rozvoji systemické metodologie a mezinárodního networku odborné spolupráce. {/text2mod}

V naší současné literatuře se problematice otcovství začala věnovat pozornost teprve nedávno. Za zvlášť významné a zlomové mohou být považovány práce Matějčka, Langmeiera a Dytrycha, na které navazuje například Šulová, která ve svých pracích (2010) opakovaně označuje roli otce za zcela svébytnou, specifickou a s rolí matky komplementární.

Konzervativní myslitelé, kteří vycházejí především ze sociobiologie (Dudová, 2008), tvrdí, že dítě potřebuje dva typy lásky – mateřskou a otcovskou, a to nejlépe poskytované biologickou matkou a otcem. Podobné vyjádření nacházíme u Trapkové a Chvály (2009, s. 73), kteří pracují s konceptem rodiny jako sociální dělohy a kteří tvrdí, že „po narození je důležité, aby někdo, a žena k tomu má nejlepší předpoklady, ztělesnil mateřský princip v rodině, vyladil se vedle dítěte na jeho úroveň, a aby někdo jiný představoval otcovský princip. Je výhodné, když jeho reprezentantem je muž." Nelze opomenout ani poněkud kontroverzní práce Bakaláře, který často cituje amerického psychologa Warshaka a navazuje na něho. Práce obou těchto autorů bývají často kritizovány za radikálnost a malou objektivitu, poskytují však na druhou stranu velké množství empirických dat, podtrhujících význam otců v psychickém vývoji dívek i chlapců.
Problematiku vztahu otce a dcery nelze ovšem v našich podmínkách považovat za vyčerpanou, myslím, že nebyla dosud beze zbytku empiricky prozkoumána. Naši pozornost si ale jistě zaslouží.

V následujícím textu seznámím čtenáře s hlavními závěry výzkumného šetření, které jsem pod vedením prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. realizovala na Katedře psychologie FF UK v rámci své diplomové práce s názvem „Psychologické aspekty vztahu otce a dcery".

Cíl výzkumného šetření, stanovení výzkumného problému

Cílem výzkumného šetření bylo identifikovat možné protektivní a patogenní – rizikové faktory v psychickém vývoji respondentek, které vyrůstaly bez svého biologického otce v důsledku rozchodu nebo rozvodu svých rodičů. Koncept protektivních faktorů je populární především v oblastech klinické psychologie, četné poznatky byly nashromážděny v rámci disciplíny psychologie zdraví. S rozvojem tzv. pozitivní psychologie zažíváme odklon od patogenizujících přístupů a zároveň příklon k těm salutogenním. Současná psychologická věda má výborně zmapované odchylky od normálu a zároveň zjišťuje, že mnoho informací je skryto také v tzv. příkladech dobré praxe. Už se nechce ptát, co, proč a jak nefunguje, ale co, proč a jak funguje. Moje výzkumné šetření se snaží kopírovat tento trend a mapovat především protektivní faktory s tím, že pochopitelně nechce přehlížet ani faktory rizikové.

Pro své výzkumné šetření jsem si stanovila následující výzkumné otázky: Jaké hlavní potíže lze zaznamenat v emocionálním vývoji a pozdějších partnerských vztazích dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce? Jaké faktory ve vývoji daných mladých žen mohly přispět k minimalizaci problémů v emocionální a sociální oblasti jejich života (takže je můžeme považovat z hlediska jejich dalšího vývoje za protektivní)? Jaké faktory ve vývoji daných mladých žen mohly přispět k rozvoji problémů v emocionální a sociální oblasti jejich života (takže je můžeme považovat z hlediska jejich dalšího vývoje za patogenní či rizikové)?

Důležitým východiskem pro formulování výzkumného problému a cíle výzkumného šetření byly kromě teoretických východisek také statistické údaje související s demografickými ukazateli rozvodovosti v České republice a údaje související s běžnou praxí toho, jak soudy nejčastěji postupují při rozhodnutí o svěření nezletilých děti do péče v případě rozvodu. Podle Českého statistického úřadu (2011) se intenzita rozvodovosti dlouhodobě udržuje mírně pod 50%. Z úhrnu rozvedených manželství byla v roce 2011 nadpoloviční většina manželství (56%) s nezletilými dětmi. Statistické údaje za rok 2010 popisující běžnou praxi soudů, které rozhodují o svěření nezletilých dětí do péče rodičů v případě rozvodu, shrnuji do tabulky.

Z těchto údajů je zřejmé, že po rozvodu rodičů se nezletilé děti – chlapci i dívky, nejčastěji dostávají do výhradní péče svých matek, a je také zřejmé, že se to každoročně týká několika tisíců nezletilých dětí. Ambicí mé práce nebylo apelovat na změnu této situace, přestože je politováníhodná, filosofovat nad vysokou rozvodovostí nebo poukazovat na možnou diskriminaci otců v soudním řízení, tak, jak to činí ve své práci ve Spojených státech například Warshak a u nás především Bakalář, který v Praze dokonce zřídil v roce 1992 soukromou poradnu pro otce, kteří se cítí v soudních sporech znevýhodnění nebo kterým je bývalými manželkami ztěžován soudem upravený styk s dětmi. Úkol, který jsem před sebe postavila, vycházel ze základního předpokladu – nelze očekávat, že by se ukazatel rozvodovosti v nejbližší době výrazně snižoval, a nelze očekávat, že by se výrazně změnilo rodinné uspořádání, ve kterém po rozvodu nezletilé děti žijí. Přesto souhlasím s autory, kteří tvrdí, že absence otce může mít pro psychický vývoj dívek dlouhodobé negativní důsledky. Proto se domnívám, že bychom se měli v zájmu dětí, které jsou každoročně připravovány o jednoho ze svých rodičů, nejčastěji otce, zajímat o to, jakým způsobem lze zajistit, aby jejich psychický vývoj proběhl optimálně, bez negativních dopadů v jejich emocionálním i sociálním životě. Mým cílem proto bylo hledat takové faktory, které je možné z hlediska dalšího sociálně emocionálního vývoje dívek považovat za protektivní, nebo naopak rizikové.

Metody výzkumného šetření

Pro kvalitativní šetření jsem zvolila biografický design výzkumu. Respondentky byly vybrány metodou nenáhodného výběru, tzv. metodou sněhové koule. Výběrový soubor tvořilo 10 mladých žen. Základní soubor tvořily všechny mladé ženy ve věku 20 - 30 let na území České republiky, které od určitého věku nevyrůstaly ve společné domácnosti se svým otcem. Horní hranice věku dívky, ve kterém došlo k rozvodu nebo rozchodu rodičů, byla stanovena na 12. rok jejich života, neboť jsem vycházela z předpokladu, že zásadní význam získává dobře fungující otcovská postava u dívek právě v době dospívání. Aktuální věk respondentky v době rozhovoru byl omezen hranicí 20 – 30 let, což je období označované obvykle jako tzv. mladá dospělost. Mladý dospělý je obvykle již klidnější, psychicky harmoničtější než adolescent v předchozím období, případné potíže v emocionální oblasti (nesouvisející s vývojovým stádiem, ale osobností jedince) se proto nyní mohou lépe projevit. Mladý dospělý je také schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat i přijímat lásku a něhu, má výraznou tendenci k dlouhodobému a citově zralejšímu vztahu, nemá potřebu v milostných vztazích tolik experimentovat, proto se případné potíže v oblasti partnerských vztahů (nesouvisející s vývojovým stádiem, ale osobností jedince) mohou rovněž lépe projevit právě nyní. Období mladé dospělosti se stalo navíc předmětem zájmu psychologických výzkumníků teprve nedávno, proto považuji takové vymezení studie za aktuální a přínosné.

Stěžejní metodou sběru dat byl hloubkový rozhovor, který jsem vedla podle předem stanoveného scénáře. Pro zahájení samotného hloubkového rozhovoru jsem použila techniku „Život jako kniha". Pro zadání jsem využila znění, které uvádí Švaříček a Šeďová (2007). Po výpovědi respondentky následovala doplňující rozprava nad její „životní knihou" podle předem daných metaforicky formulovaných otázek, které se týkaly těchto oblastí: hlavní téma knihy (životní téma, oč v knize/životě jde), hlavní postavy knihy, dějové zápletky a hlavní postavy, které v nich vystupují, žánr knihy, název celé knihy, pravděpodobné pokračování knihy a charakteristika hlavní postavy. Následovala technika „Kresba Ostrova rodiny". Jednalo se o převzatou techniku Riegra a Vyhnálkové (2001), kterou jsem upravila pro potřeby tohoto výzkumného šetření. Poté, co respondentka zakreslila tvar Ostrova, probíhal rozhovor podle předem daného scénáře, který zahrnoval řadu úkolů vztahujících se ke kresbě Ostrova. Na závěr rozhovoru byla použita technika „Čára života", po které následovala závěrečná rozprava.

Analýza dat probíhala pak na dvou úrovních – jednak na úrovni jednoho případu, jednak na celkové úrovni výzkumného souboru. Jednotlivé případy a výpovědi respondentek byly analyzovány z těchto hledisek: výsledky volného pozorování respondentky; tematická analýza, včetně zaznamenání tzv. utajených příběhů; analýza kresby Ostrova rodiny a sebeobraz respondentky. Data jako celek byla dále analyzována prostřednictvím následujících metod: metoda komparace, a to především dle předem vytyčených obecných kategorií; metoda selektivního kódování; vytvoření nových kategorií na základě sebraných dat, neboť během biografického zkoumání jsem objevila ve výzkumném souboru původně nepředpokládaná témata; interpretace dat a vyslovení závěrů.

Jednotlivá data byla shromažďována kolem čtyř základních kategorií, které vycházely z oblastí, jež jsem analyzovala v rámci teoretické části své diplomové práce, a respektovaly je. Jednalo se o tyto oblasti: úroveň sebeúcty respondentek (vědomí vlastní přitažlivosti, pocity viny a méněcennosti, závislost na druhých lidech), problémy v citové sféře, problémy s identitou, problémy v intimních a partnerských vztazích (promiskuita, neschopnost navázat důvěrný vztah s mužem, vztahy se staršími muži, opakování stále stejných chyb).

Výsledky a závěry výzkumného šetření

Hlavní potíže v emocionálním vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

Většina dívek výběrového souboru působila po dobu setkání sebevědomě. Vyhodnocená data však ukázala, že sebevědomí těchto dívek je oslabeno v oblasti vědomí vlastní přitažlivosti. Se svým vzhledem byly spokojeny bez výhrad tři dívky výběrového souboru, dvě z nich svou spokojenost však bezprostředně spojovaly s pozitivní zpětnou vazbou, kterou dostávají prostřednictvím sexuálních kontaktů s muži. Analýza hloubkových rozhovorů ukázala na hlavní rizikové rodičovské projevy chování, které mohlo negativně ovlivnit úroveň jejich sebevědomí - nejčastěji šlo o očerňování otce matkou dívky a jeho jednostranné nahlížení skrze negativní charakteristiky, o nespolehlivé chování otce ve vztahu k dívce po rozpadu partnerství a o přímou kritiku ze strany otce, která mířila na dívčin vzhled a postavu.

O vyšší míře úzkostnosti dívek výběrového souboru vypovídají například tyto anamnestické údaje: polovina dívek výběrového souboru byla či aktuálně je v péči psychologa, psychoterapeuta či psychiatra, dvě dívky mají v anamnéze psychiatrickou diagnózu (mentální bulimie, závislá porucha osobnosti) a další dvě dívky mají v anamnéze sebevražedný pokus, v jednom případě opakovaný, v jednom případě doprovázený trvalým sebepoškozováním.

Problém identity vybudované na „falešných základech" jsem identifikovala u dívek výběrového souboru ve dvou ohledech. Šlo v první řadě o problém budování pohlavní identity a uvědomění si své ženskosti. Sedm dívek uvedlo, že si svou ženskost uvědomily prostřednictvím vztahů s muži. Hledání muže – partnera uvedla jako hlavní téma svého života polovina výběrového souboru. Šest dívek také projevovalo výrazně zvýšenou orientaci na výkon. Jejich identita je významně založena především na úspěchu, na věcech, které ony samy dokážou. Svými výkony si pak kompenzují své pocity méněcennosti a úzkosti.

Hlavní potíže v partnerských vztazích dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

Analýza dat ukázala, že ve výběrovém souboru byla jedním z nejčastějších problémů neschopnost dívek navázat důvěrný vztah s mužem. Tato neschopnost variovala od absolutní neschopnosti navázat jakýkoliv vztah až k promiskuitnímu chování, v rámci kterého dívky navazovaly pouze sexuální kontakty bez intimního sblížení. Jednoznačně nejčastějším problém ve výběrovém souboru byla tendence dívek vybírat si pro vztahy nevhodné, rizikové partnery. Šlo o muže, kteří například dívkám byli nevěrní, pili ve zvýšené míře alkohol, dívky zvýšeně kontrolovali či pronásledovali, byli psychiatricky nemocní (spáchali sebevraždu) apod. Polovina dívek výběrového souboru vyzkoušela partnerský vztah s mužem, který byl starší o více než pět let. Čtyři z nich měly partnera staršího o více než deset let. Polovina dívek výběrového souboru hodnotí roli mužů ve svém životě jako negativní – spojují s nimi takové pojmy jako „komplikace, zklamání, negativní, problematický."

V návaznosti na typologii žen podle Leonardové, kterou uvádí ve své práce Corneau (2007), se dívky tohoto výzkumného souboru podle mého názoru nejvíce podobaly tzv. amazonkám, které autor popisuje jako dívky, které jsou orientované na výkon, chtějí uspět, být dokonalé v tom, co dělají. S muži navazují důvěrné vztahy velmi obtížně, ač se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, vůči citům a mužům si vytvářejí brnění. Jejich potlačované potřeby se mají tendenci ventilovat navenek nepřímo prostřednictvím pláče, náladovosti, výčitek a jiných forem, které jejich partnerský vztah, existuje-li v nějaké podobě, činí ještě komplikovanějším.

Protektivní faktory v psychickém vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

V psychickém vývoji dívek výběrového souboru jsem analyzovala protektivní faktory na úrovni osobnosti dívky a úrovni rodinného systému.
Za hlavní protektivní osobnostní faktor považuji ve shodě s výchozími předpoklady extraverzi jako převládající osobnostní nastavení. Ve výběrovém souboru bylo potvrzeno, že extraverze souvisí s vyšší úrovní schopnosti navázat na sebe širší základnu sociální opory. Dalším protektivním osobnostním faktorem je optimistické nastavení vůči životu, ideálně propojené s otevřeností vůči novým zkušenostem. Ve výběrovém souboru lze rovněž identifikovat jako protektivní faktory vnitřní místo kontroly a sílu vůle.
Na úrovni rodinného systému se jako nejčastější protektivní faktor ukázala existence kompenzačních postav. Tuto funkci v drtivé většině (v případě osmi respondentek) zastávali prarodiče, dědeček častěji nežli babička. Pozitivně jsem také hodnotila skutečnost, že dívky projevovaly tendenci navazovat citově blízké vztahy s několika kompenzačními postavami souběžně. Nejčastější kombinací byl úzký vztah k dědečkovi a babičce, případně vztah k dědečkovi a matce. Nový přítel matky plnil kompenzační roli pouze ve dvou případech.
Za protektivní a ve výběrovém souboru frekventované faktory můžeme považovat existenci rodinných rituálů, především těch spojených s každodenní činností, podporu volného vyjadřování emocí včetně pláče a otevřenou komunikaci v rodině.
Mezi dívkami, které jsem hodnotila ve výběrovém souboru jako nejstabilnější (vykazovaly nejpříznivější poměr protektivních a rizikových faktorů) se ukázaly nejdůležitějšími faktory na úrovni rodiny. Rodiny těchto dívek vykazovaly především tyto charakteristiky: existence kompenzační postavy, většinou mužské, otcovské; vysoká soudržnost rodiny; otevřenost rodinného systému; jasné vymezení role dítěte; existence rituálů, především související s každodenní činností nebo spirituálně orientované; pravidla vycházející z úcty k druhému člověku; podpora volného vyjadřování emocí včetně pláče; široká základna sociální opory složená nejen z rodinných příslušníků, ale také vrstevníků a dalších přátel. Seznam podle mého názoru koresponduje například s přehledem otevřeného rodinného systému od Satirové (1994) či s pojednáním o rodinné odolnosti od Břicháčka (2002).
Rizikové faktory v psychickém vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce
Komplementárně k předcházejícím výsledkům považuji introverzi poloviny výběrového souboru za rizikový faktor, a to spolu s vyšší mírou úzkostnosti, emocionální labilitou, zvýšenou orientací na výkon a aktivovanými nezdravými obrannými mechanismy.
Na úrovni rodinného systému se mezi nejčastějšími rizikovými faktory objevovala vysoká úroveň zamlčování v rodině, uzavřenost rodinného systému vůči vnějšímu světu, vytváření záporných koalic s dítětem nebo proti němu a komplementárně k předchozím výsledkům také potlačování emocí včetně pláče, případně absence rodinných rituálů. Za zvlášť rizikový faktor považuji nezájem biologického otce o dceru a emočně chladnou, odtažitou matku, která s dcerou také nedokázala navázat důvěrný vztah.
U dívek, které jsem hodnotila ve výběrovém souboru jako nejméně stabilní (vykazovaly nejméně příznivý poměr protektivních a rizikových faktorů), jsem objevila na osobnostní rovině a na úrovni rodinného systému tyto rizikové faktory: potlačené emoce či vytěsněné vzpomínky; emocionální labilitu; nejistě navázanou vazbu na matku a bazální nedůvěru k lidem; emočně chladnou a odtažitou matku, sledující vlastní zájmy; žádný nebo minimální zájem ze strany biologického otce; uzavřený rodinný systém; negativní vymezení role dítěte; vysokou úroveň zamlčování v rodině; absenci rodinných rituálů; potlačování emocí, včetně pláče. Seznam koresponduje například s Matouškovými (Matoušek, 1986) charakteristikami rizikových rodin, především v bodech, které se týkaly uzavřenosti rodiny, nejasného vymezení rolí a poruch tematické komunikace.
Diskuze
Uvědomuji si, že jsem ve svém výzkumném šetření účinněji mapovala protektivní a rizikové faktory na úrovni rodinného systému. Spojuji to především s faktem, že při mapování osobnostních faktorů jsem vycházela pouze z volného pozorování respondentky a z její výpovědi o vlastním sebeobrazu. Byla jsem proto nucena přistoupit v této oblasti k mnohem rozsáhlejším subjektivně pojatým interpretacím. V případě, že bych výzkumné šetření opakovala či rozšiřovala, mohla bych zvolit standardizované psychometrické techniky s cílem provést objektivnější osobnostní screening respondentky.
Faktory na úrovni rodinného systému jsem mapovala prostřednictvím doprovodných technik „Kniha života", „Kresba Ostrova rodina" a „Čára života". Kladně hodnotím především práci s prvními dvěma technikami, které jsem dopracovávala pro potřeby této práce tak, abych následně dokázala z výstupů hloubkového rozhovoru mapovat konkrétní protektivní a rizikové faktory i možné potíže v emocionálním a sociálním vývoji dívky. Volbu těchto technik hodnotím kladně. Domnívám se, že mi umožnily v poměrně krátkém čase obsáhnout velké množství dat včetně podrobných popisů více či méně významných událostí z života každé respondentky. V dalších pracích by bylo zajímavé ověřovat platnost a spolehlivost těchto technik i jejich praktické využití. Domnívám se, že především technika „Kresba Ostrova rodiny" je vhodným nástrojem pro psychology pracující s dětmi, mládeží i dospělými v kontextu rodiny. Její využití vidím nejen ve výzkumu, ale také diagnostice a terapii. Techniku jsem používala výhradně u žen ve věku 20 – 30 let, její využitelnost by bylo třeba ověřit také pro mladší věkovou skupinu respondentů či klientů (v dětském věku) a pro muže. Technika je podle mého názoru multikulturní, použít ji lze bez ohledu na etnickou příslušnost. Vstupním požadavkem je vzhledem k využívání četným metafor alespoň inteligence v pásmu průměru.
Jistým limitem tohoto výzkumného šetření je malé množství zpracovaných kazuistik, které nedovoluje vyslovit žádné obecné závěry. Je rovněž nutné reflektovat, že výběrový soubor mladých žen je nejen malým, ale také nereprezentativním vzorkem. Výzkumné šetření bylo mapující studií, k problematice jsem přistupovala spíše narativně. Na druhou stranu se domnívám, že výstupy práce mohou sloužit jako východisko pro další rozsáhlejší zkoumání této problematiky. Nabízí se varianta srovnávací studie, v rámci které by se porovnávaly charakteristiky dívek, jež vyrůstaly se svým biologickým otcem a bez něho, a sledovaly se konkrétní protektivní a rizikové faktory, které jsem identifikovala ve své práci. Pak by bylo možné vyslovit alespoň orientační závěry o vlivu přítomnosti či absence biologického otce na psychický vývoj dívek, což v případě této práce samozřejmě též nelze.
V rámci výzkumného šetření jsem shromáždila za použití stanovených technik poměrně velké množství potřebných dat, jejichž analýzou se mi podařilo identifikovat základní problémové okruhy. Závěry práce jsou v souladu s jejími teoretickými východisky, která mě také inspirovala při přípravě a vedení hloubkových rozhovorů. Zároveň jsem respondentkám poskytovala dostatek prostoru pro volné vyjadřování, především v rámci techniky „Kniha života", abych dokázala případně rozpoznat nové kategorie, které by byly jinak opomenuty. Takovou kategorií se stala oblast „potlačených emocí a vytěsněných vzpomínek" a dále „tendence dívek vyhledávat dominantní muže" jako jeden z možných projevů absence dostatečně bezpečného milujícího otce. Za pozitivní nález považuji fakt, že prarodiče bývají první, kteří přispěchávají svým vnoučatům na pomoc, děje-li se něco závažného v jejich nukleární rodině, tak jak o tom opakovaně pojednával například Matějček (1994). V kontextu pojednání o proměnách současné rodiny a snižování mezigeneračního horizontu to shledávám jako optimistické zjištění. Optimisticky též vyznívají závěry o poměru protektivních a rizikových faktorů, které vypovídají o nezastupitelné a významné roli rodiny, která, pokud je funkční, dokáže kompenzovat řadu problematických osobnostních rysů.

Závěr

Vztah mezi otcem a dcerou považuji za jeden z nejvýznamnějších lidských vztahů. Výjimečný je ale rovněž v tom, že bývá tolik podceňován, a to nejen odborníky, ale také matkami dívek a bohužel mnohdy i samotnými otci. Pokud je někdo desítky let vystavován tlaku názorů, že je ve výchově druhořadý, méně potřebný a méně schopný, chápu a nedivím se, že si to o sobě sám začne také myslet. Sebevědomí mužů jako otců a rodičů je podle mých zkušeností a názoru nesmírně vratké. Systematicky jej posilovat bude ovšem stát ještě velké úsilí. Přispět by měli zajisté odborníci tím, že se budou veřejně vyjadřovat k významu otcovské role ve vztahu k dcerám (a pochopitelně rovněž ve vztahu k synům), velkou roli v tom hrají také ale ženy, které posilují kompetence mužů tím, že jim svěřují péči o děti. Významně mohou přispět samotné dcery, které často nejlépe a nejúčinněji dokážou přesvědčit svého otce o jeho nepostradatelnosti, nenahraditelnosti a výjimečnosti.

Literatura

BŘICHÁČEK, V. Odolnost rodiny. In PLAŇAVA, I. – PILÁT, M. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno, 2002.
CORNEAU, G. Anatomie lásky. Praha: 2007.
DUDOVÁ, R. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. Praha: 2008.
MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: 1994.
MATOUŠEK, O. Kontexty neuróz. Praha: 1986.
Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech - počet práv. Praha: 2010.
RIEGER, Z. – VYHNÁLKOVÁ, H. Ostrov rodiny. Hradec Králové: 2001.
SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. Praha: 1994.
Snižování porodnosti pokračovalo. Pohyb obyvatelstva 1. až 2. čtvrtletí rok 2011. Praha: 2011.
ŠULOVÁ, L. Raný psychický vývoj dítěte. Praha: 2010.
ŠVAŘÍČEK, R. - ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: 2007.
TRAPKOVÁ, L. – CHVÁLA, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: 2009.

{text2mod}

Mgr. Lenka Matoušková

Autorka pracuje jako psycholožka v Manželské a rodinné poradně v Hradci Králové a jako terapeutka v Občanském poradenském středisku.

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. {/text2mod}

Se specifikou ženské klientely jsme se začali více seznamovat v 90.letech v souvislosti s realitou častějšího výskytu dětí narozených závislým matkám a tedy v souvislosti s mateřskou rolí našich klientek.

První závislé matky a první narozené děti přinesly mnoho obav a otázek z následků, ale i z našich odborných kompetencí s nimi pracovat a pomáhat jim. Velkým přínosem a úlevou ze zmiňovaných obav bylo otevření terapeutické komunity Karlov pro společnou léčbu matky s dítětem v r. 2000, což je stále jediná terapeutická komunita pro společnou léčbu a následné rozšíření nabízených léčebných možností o ambulantní, respektive stacionární programy- bydlí s dítětem v Dětském centru (dříve Kojenecký ústav) a dochází do DST (Denní stacionář o.s.SANANIM).

Jak se vlastně dostane závislá gravidní žena či matka zneužívající drogy do naší péče?
1/ klientka kontaktního centra otěhotní
Pro další spolupráci je nejvýhodnější, máme-li s klientkou kontakt již předtím, než očekává dítě. Při určité důvěře, kterou již docházení do centra předpokládá, můžeme usilovat o základní prenatální péči, zamezit rizikům, pomáhat řešit sociální otázky a poskytnout základní podporu, kterou tato klientka v těhotenství a po porodu potřebuje, příp. již předem řešit osud dítěte. V těchto případech je zapotřebí probírat se ženou otázky substituční léčby, potratů a adopce a další citlivá a osobní témata.

2/ žena bere drogy, porodí dítě s abstinenčním syndromem a z porodnice je informován příslušný odbor, soc. pracovnice a odtud je kontaktováno příslušné protidrogové zařízení.
V těchto případech, kdy problém drogové závislosti je zveřejněn poprvé v průběhu porodu, bývalo většinou umístěno dítě na základě předběžného opatření do kojeneckého ústavu.
V souvislosti s osvětou a tlakem na omezení počtu dětí v ústavní výchově však úřady přistupují v současné době značně nejednotně, a velice často jsou, děti našich klientů umísťovány do péče prarodičů, čehož setýká i naše kazuistika.

Klientka Iveta, 23 let, vyrůstala v rodině úspěšných rodičů – otec pracuje ve státní správě, matka právnička, Iveta je jejich jediné dítě, další nechtěli, matka šla brzy do práce a tak od 3 měsíců Ivetu vychovávala chůva, rodiče vídala zřídka - vždy, když měli návštěvu, tak ji vzbudili a chlubili se jí, Iveta si pamatuje jen útržky, např. jak šli na návštěvu, chtěla se držet mámy za ruku, ta ji odmítla s tím, že má upatlané ruce apod.
Iveta bere drogy od 15 let, nejdřív zkoušela marihuanu a alkohol, pak přešla na pervitin, po nástupu na SŠ začala být dle rodičů náladová, problémová, rodiče neuznávala, dělala si, co chtěla, občas nepřišla domů, rodiče si mysleli, že jde o pubertu a že z toho vyroste, že je provokuje. Iveta říká, že si toho dlouho nevšímali, bylo to pro ně jednodušší. Po té, co začala mít absence ve škole, ji rodiče doma zamykali, např. přes celý víkend, když odjížděli na chatu apod., zakazovali cokoliv jiného než školu, utekla z domu.
Časem brala denně, i.v., poměrně brzy si našla v drogové partě partnera – romského dealera, do kterého se zamilovala,ze školy ji vyhodili. Od 17 let tak žila na ulici, přespávala různě u kamarádů, když neměla peníze, zkoušela občas kontaktovat rodiče, ti se s ní odmítali stýkat, peníze sháněla drobnými krádežemi, ale mnohem častěji sexem jako výměnou za drogy. Byla a stále je hezká, tak to nebyl problém. Několikrát ji chytli policajti, půjčila někomu OP, a tak se ji podařilo nadělat značné dluhy, v současné době se jedná o cca půlmilion.
Fakt, že je těhotná, zjistila spíš náhodou, byla ve 3. měsíci, nečekala, že by mohla otěhotnět, ale hned ji to nadchlo, přišlo jí, že teď už bude mít někoho jen pro sebe. Otcem byl patrně onen dealer zpočátku, ke kterému se stále vracela, i když se k ní choval dost drsně. Kontaktuje nás krátce před porodem, neví, co bude dál, začíná se bát, je zcela ve své situaci bezradná.
Po opakovaných konzultacích se rozhoduje pro léčbu v komunitě společně s dítětem, je naplánována přímá následná detoxifikace po porodu a přijetí do léčby. Klientka souhlasí, jen se bojí, že na ni přítel zapomene !
V porodnici telefonuje rodičům, s kterými nemluvila několik let, aby jim řekla, že jsou babička a děda malé Lucie. Rodiče jsou zcela zásadně proti léčbě, kterou považují za ostudu, rozhodují se, že převezmou vnučku do své péče, což po dohodě se soc. pracovnicí udělají. Iveta může u nich bydlet, pokud nebude brát. Iveta se sama rozhoduje pro léčbu ve stacionáři, a tak může každý den být v kontaktu s dcerou. V průběhu léčby se nakonec podaří získat rodiče pro spolupráci, a tak probíhají rodinná setkání, kde otec se drží role, teď už bude vše dobré, my na to dohlídneme, matka zcela racionální, bez jakéhokoliv projevu emocí a Iveta velmi infantilní, o své dceři mluví spíše jako o malé sestřičce a zároveň je neschopna jakkoliv projevit své názory. Snažíme se vést obnovit komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny, zavést pravidla do rodiny, tak aby Iveta měla právo se podílet na výchově dcery, ale také měla zodpovědnost za ni a za sebe, přijmout fakt, že matkou dítěte je Iveta a že cílem bude její osamostatnění a schopnost pečovat o dceru. Po měsíci léčby otec zcela náhle zaplatí veškeré dluhy dcery, která to přijímá jako zcela běžnou zprávu. Při posledním setkání nám rodiče sdělují, že pomoc nepotřebují, že už zajistili chůvu pro malou chůvu...

1. Je dítě správná motivace k léčbě ?
2. Je prarodič vhodnou volbou pro náhradní péči ?
3. Může rodič, který jednou nezvládl zásadním způsobem výchovu, zvládnout druhý pokus?
4. Může být závislá matka dobrým rodičem ?
5. Jak dlouho má dítě čekat na „dozrání" svého rodiče ?
6. Co je nejlepší volbou pro děti uživatelů drog ?
7. Co udělat, abychom už neměli další klienty ?
8. Kdo je naším klientem ?
9. Pro koho hledáme ideální řešení, pro matku nebo prodítě ?
10. Co je cílem terapie drogově závislých matek ?
11. Chceme vyléčit tuto klientku z drogové závislosti nebo touto terapií zajistit dítěti vhodnou matku nebo pomáháme matce ujasnit si vztah k dítěti, a tím nalézt motivaci k léčbě ?

(Z programu Dne rodinné psychoterapie s tématem NESTANDARTNÍ RODINY a práce s nimi, konaném 12.3.2013 v Lékařském domě, Praha 2)

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ve svém sdělení se budu zabývat tím, co mě napadá k tématu nestandardní rodiny.

Střípky, nápady, které se ve mně vynořuji, rezonují a pořádají se do celku, ať už z mé praxe klinické nebo supervizní.

Zdál se mi sen, že se na nové uspořádání nemohu nikdy dost dobře připravit. Že každá příprava je zavádějící. Sen o tom, že nemám své sdělení napsané, ale že je mám v sobě jako svoji profesní zkušenost. Jak se bude sdělení odvíjet? To ve snu nevím.
Je to podobné, jako práce s našimi klienty. Nikdy nevím, jak se bude konzultace odvíjet. Nevím, jak budu klientům rozumět a jak budou oni rozumět průběhu konzultace. Respektuji, že oni přesahují moji životní zkušenost. Vím, že se mohu opřít jen sama o sebe. O své dosavadní profesní i lidské zkušenosti. Že se mohu spolehnout na svoji intuici. Na své pocity. Na svoje tělo. Co mi říká? Jak ke mně promlouvá? Zrcadlí něco z rodiny nebo je to jen moje?
Je důležité být v kontaktu sama se sebou.
Jít do práce s klienty otevřená a nechtít za každou cenu pracovat s celou „rodinou". Rodinou teď říkám v uvozovkách. Již kdysi jsem hovořila ve svém sdělení o tom, jak je zavádějící, když řekneme: „Sešli jste se celá vaše rodina". Vím, kdo do rodiny patří? Je nový partner členem rodiny? Cítí se jím být? Nebo je partnerem matky a počítá s tím, že výchovu obstará ona?
Nevím, zda se za rodinu považují, případně, zda jsou ve svém pojetí rodiny v souladu. Jak děti říkají partnerovi matky? Táto? Jirko? Nijak? Když se na tuto skutečnost nezeptám, opomíjím důležitý fakt.

Na konci 80.let ve Francii se se mnou na nádraží dala do řeči žena středních let, operní pěvkyně. Položila mi otázku: "Jak můžete dělat psychoterapii, když žijete v nesvobodné zemi a jste její součástí?" Tehdy jsem jí moc nerozuměla.

Za posledních více než 20 let se naše společnost velmi proměnila. Setkáváme se s novými jevy. A také s tím, že co dříve už existovalo, ale bylo tzv. „mimo normu", lidé spíše tajili. Např. svoje homosexuální vztahy. Dnes je normální přijít za psychologem, psychiatrem s čímkoli. To, co bylo skryté, stává se zjevným a pro nás mnohdy neobvyklým.

A naopak. Normální a obvyklé jevy pomalu ztrácejí nebo mění svůj význam:
Např. je neobvyklé, aby manželé spolu žili 40 let. Je neobvyklé, aby si lidé odepírali to, co chtějí. Je neobvyklé čekat, spousta lidí chce mít vše hned.

Když se k nám objednávají rodiče, kteří mají děti ve střídavé péči, je to pro mnohé z nás nestandardní.

Lidé k nám přicházejí stále s novými příběhy, často jsme se s nimi ve své praxi ještě nesetkali.
Nabízí se otázka: Čí je to neobvyklý příběh – můj anebo klientů?
Co je pro mě neobvyklá situace? Když je to rodina hodně odlišná od mých dosavadních profesních zkušeností? Nebo od mé rodiny?
Neobvyklá situace také je, když se začnu pohybovat v jiném profesním modu – např. po výcviku v rodinné terapii přecházím od individuální terapie k terapii rodinné.
Jde mj. o naše nastavení k novému, neobvyklému, neznámému. Neobvyklý způsob soužití ve mně může vyvolávat otazníky. Pochyby. Budu s klienty umět pracovat? Převažuje ve mně strach nebo zájem a zvědavost? Jak se to míchá? Svazuje mě, že v sobě nemám zkušenost s takovým modelem soužití?
Jsou kolegové, ve kterých neobvyklý příběh vyvolává úzkost.
Jsou klienti, kteří mají rádi zaběhané pořádky, a jsou klienti, kteří rádi experimentují. A to i se svým životem. I my terapeuti máme různé životní zkušenosti a přístup k novému, neznámému, neobvyklému.
To, co nám připadá neobvyklé je často realita klientů, kteří s ní žijí a pro ně nemusí být zvláštní.
Neobvyklé příběhy klientů mohou být pro odbornou práci dokonce výhodou. Protože se nemůžeme opřít o svoji zkušenost s podobným systémem, může to podpořit naši zvědavost a otevřenost. Bez nánosů zkušeností s podobnými rodinami, uskupeními, systémy, jsme otevření novému. S kreativitou, se zvědavostí, zájmem. Je to pro nás natolik nové, že nemůžeme použít svoje „zaběhané vzorce". Možná, že jsme v tu chvíli víc s klienty a s jejich současnou situací než s tzv. „běžnou rodinou". Možná, že dokonce bude práce snazší, rychlejší.

Ve své praxi se setkáváme stále více s uskupeními, kde jsou zapojeni: sociální pracovník OSPODu, kurátor, učitel, nový partner matky, bývalý manžel a jeho nová žena, děti ze 4 různých manželství.
Nebo dvě lesbické ženy, z nichž každá má své vlastní dítě.
Děti v pěstounské péči, které se vídají s vlastními rodiči.
Rodina, kde jeden z rodičů je ve výkonu trestu.
Práce s klienty pro mě začíná v prvním telefonickém hovoru – s tím, kdo objednává konzultaci. Pokud je to možné, hovoříme o tom, s čím se volající chce objednat.
Potřebuji zjistit, v jakém uspořádání systém – rodina žije. A rozhodnout, koho pozvu na první konzultaci – zda matku samotnou, nebo matku s novým partnerem, nebo matku se svým bývalým manželem a otcem dítěte. Zda pozvu na první konzultaci i děti, ve které fázi je pozvu a v průběhu konzultací rozhodujeme, zda je vůbec pozvu.
Ve společnosti padají tabu a je na nás, abychom si udrželi svoje hranice – profesní i osobní.

Pracovala jsem s matkou, vdovou, jejíž čtyřletý chlapec nevěděl, že otec zemřel. Byl jako taxikář zabit. Celý rok chlapci říkali, že je na služební cestě. O tom, že otec zemřel, věděla i jeho starší sestra, která byla ale matkou a jejimi rodiči vedena k utajení před mladším bráškou.
Po roce zemřel dědeček, situace se opakovala: celá rodina byla na pohřbu, jen předškolní chlapec ne. Opět mu zatajili, že děda zemřel.
V rodině zmizeli dospělí muži, zůstal předškolní chlapec se dvěma ženami a se sestrou.
Měly uplakané oči a chlapec ničemu nerozuměl. Začal mít výbuchy zlosti.
V té době za mnou matka přišla.
Pracovala jsem s ní na její úzkosti, obavách, bezradnosti, smutku. I na tom, jak dítěti vysvětlit, že jeho otec a dědeček již nežijí. Odolala jsem jejímu přání, abych synovi situaci vysvětlila já. Matka situaci postupně zvládla...

Co je pro nás důležité v nových, neobvyklých situacích? A jaké na nás číhají pasti?
Bývají na nás kladeny požadavky ze všech stran. Důležité je neztratit se v tom.
Někdy je obtížné nenaskočit na to, že musíme pomoci. Zvlášť, když je tam dítě...

Klíčová je práce na zakázce, vytváření kontraktu. Práce na zakázce neznamená, že plním přání členů rodiny, sociální pracovnice a dalších.
Např. když sociální pracovnice, která neví jak dál, nám pošle klienty, kteří nevědí s čím k nám přicházejí, resp.sami nemají zakázku a nevědí, co od nás mohou čekat, může se stát, že začneme pracovat za sociální pracovnici, že se jí vnitřně cítíme zaúkolováni a odpovědni,
a po určité době jsme stejně bezmocní jako ona.
Osvědčenou cestou z tohoto kruhu může být např. společné první setkání s klienty i se sociální pracovnicí. Dohodnutí spolupráce, komunikace, vysvětlení rozdílných kompetencí a odpovědnosti sociálního pracovníka a terapeuta, objasnění hranic mlčenlivosti.

Příběhy, které slýchám na supervizi, jsou čím dál zamotanější, nezvyklé.
To, čím se v supervizi zabýváme jsou nejen příběhy klientů, rodiny, ale i příběh psychologa, rodinného terapeuta, poradce a rodiny.
Hledáme, co potřebuje kolega od supervize. Jak se cítí? Kde má svoje místo v systému? Jaká je jeho role? Kde by chtěl být, aby se cítil lépe? Co pro to může udělat? Kdo mu v tom může pomoci?
Při supervizi si můžeme ujasnit, co se v nás děje, když se ocitneme v neobvyklé situaci: Co dělám, když mám strach? Někdo začne horečně pracovat za klienty. Z úzkosti přestane strukturovat a ztratí se v konzultaci.

Supervize pomáhá objasnit, s kým nejvíc soucítíme, jakou máme při konzultaci roli.
Opakovaně se dostáváme k otázce kontraktu. Práce na vytváření kontraktu už sama o sobě může být terapeutická.
Pokud pracujeme bez kontraktu, přebíráme zodpovědnost za rodinu. Nebo chceme znát tzv. „objektivní realitu" - stále dál zjišťujeme a zjišťujeme další informace a nevíme, jak s nimi naložit. Nebo jsme na straně dítěte a chováme se jako lepší rodič.
Velmi často zrcadlíme něco z toho, co se v rodině děje – např. rodičovskou bezmoc, nejasnost rolí.
Někdy intenzivně prožíváme a při supervizi docházíme k tomu, že možná zrcadlíme pocity některého člena rodiny, často pocity dítěte.

Asi každý z nás známe situaci, kdy po první, pro nás velmi chaotické konzultaci, propadáme zmatku. Pochybujeme o tom, zda konzultace k něčemu byla, zda jsme ji vedli dobře. Netěšíme se na další shledání s klienty. Máme pocit, že to k ničemu nebylo a neudělali jsme dost.
O to větší je pak naše překvapení, když klienti přicházejí na 2.setkání a jsou jako vyměněni: zdánlivě velmi složitá situace klientů se už po první konzultaci upravila. Nerozumíme tomu, nevíme, jak jsme k tomu přispěli... Někdy klienti sdělují, že už to, že se u nás sešli a mohli spolu mluvit jinak než doma, bylo pro změnu jejich chování určující. To, že jsme jim dali prostor a byli s nimi.
Je důležité, abychom mohli přijmout, že nevíme, co se děje v klientech a mezi klienty v době po konzultaci a že jsme ani procesům v konzultaci zcela nerozuměli. A přesto mělo setkání v naší konzultovně pro rodinu smysl.

Někdy tak klienti předběhnou terapeuta, který po první konzultaci očekává složitou situaci z minula. Klienti pak přijdou na další setkání a jsou už jinde. To může být pro terapeuta velmi překvapující. Někdy má pak co dobíhat nebo opouštět – např. svoje ambice, představy, fantazie o rodině a o své roli.
Někdy je terapeut překvapen a neví, zda spolupráci ukončit, když to přeci bylo tak složité, neobvyklé, nestandardní.... Zakázka sice byla splněna, ale jemu připadá, že udělal málo.
Může mít pak tendenci zvát klienty ještě dál, aniž by o to oni tak úplně stáli. Stane se, že přijdou jen kvůli terapeutovi a situace se začíná zamotávat... Začíná tak další příběh spolupráce, který je dobré si přinést na supervizi. Anebo probrat s kolegou.

Pastí také může být, když mluvíme s klienty o „rodinné terapii". Tvoří dvě lesbické ženy, které spolu žijí a z nichž jedna je matkou chlapce a druhá matkou dívky tzv. rodičovský pár? Když je pozveme na „rodinnou terapii", je velmi pravděpodobné, že můžeme do jejich soužití vnést něco, co tam pro někoho z členů tohoto systému není.

Čím složitější je systém, ve kterém klient žije, a také čím je pro nás neobvyklejší, tím bychom měli být opatrnější v tom, koho pozveme, s kým o čem budeme mluvit, a s kým o čem budeme mluvit před kým.
A může to být vlastně také tzv. „úplně běžná situace" rozvedených manželů, kdy velmi pečlivě zvažuji, zda a případně kdy pozvat dítě se svými rodiči. Takové setkání je třeba s nimi dobře připravit a musí být indikováno.
Tady jsou hranice naší profesionální etiky a zodpovědnosti.

A ještě k supervizi:
Při supervizi jsme často svědky následujícího zajímavého procesu: supervidovaný přináší na supervizi svůj příběh s rodinou. Najde si to, co potřebuje a pak v realitě zjistí, že klienti procházeli v téže době podobným procesem. Něco si uvědomili a změnili.
Např.: supervidovaná kolegyně při supervizi přišla na to, že kontrakt s klienty byl naplněn.
Ona si však z nějakého důvodu přála v práci pokračovat a pozvala klienty na další konzultaci.
Při příští supervizi pak informuje, že už nepřišli.

Terapeut a rodina jsou v určitém smyslu propojeni, a někdy řeší ve stejnou dobu odděleně podobná témata. Obě strany jsou citlivé k tomu, co se děje a hledají synchronně odpověď na svoje otázky.

Co říci na závěr?
Tančíme tanec s klienty, dostáváme se s nimi do chaosu. Můžeme se tam spolu s nimi i ztratit. Je ale na nás, abychom pak našli cestu zpět – k sobě. Tím umožníme našim klientům, aby také oni mohli být jako zralejší osobnosti zodpovědni za svoje životy.

(Předneseno 12.4.2013 na Dni rodinné terapie, téma „Nestandardní rodiny".)

{text2mod}

PhDr. Hana Vyhnálková

{/text2mod}