Otevřený seminář pro rodinné terapeuty převzal od ledna 2013 pod svá odborná a organizační křídla SOFT od Lídy Chválové Trapkové, která jej založila a vedla od roku 2010.

První nový seminář 5. února 2013 moderoval Zdeněk Macek a svou kazuistiku zde přednesla psycholožka Jarmila Tolimatová ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii v Praze.

Dostali jsme jako účastníci od hlavní aktérky vybrat ze dvou možností, jedna z nich by svým tématem nezáměrně zraňovala jednu z kolegyň, připomínala totiž aktuální neštěstí v její blízkosti, takže byla jasnou volbou kazuistika druhá. Vzhledem k tomu, že je rodina stále v péči, nežádám kolegyni o její uvedení v našem bulletinu, ale ráda bych Vás seznámila s některými tématy, se kterými jsme v průběhu tří hodin pracovali.

Vzdálenost: Je velká vzdálenost rodiny a terapeutů na překážku terapii nebo může být jedním z významných terapeutických faktorů?
Příznak: Jak to vypadá, když identifikovaný pacient odmítá farmakologickou léčbu, která mu má pomáhat v boji proti nemoci, jež se vyskytla v souvislosti se zneužíváním toxické látky?
Cesta: Objevuje se téma cesty jednoho člena rodiny do ciziny, snad na zkušenou, v době, kdy běžně probíhá separace z rodiny. Byla tato separace včasná nebo předčasná? Co všechno se v době cesty může stát a s čím se může čerstvý dospělý vrátit? Čas rodiny se dělí na dobu před cestou a dobu po ní.
Moc a kontrola: Vynořuje se téma moci, kdo je mocnější – dospělé dítě nebo jeho rodiče? Konfliktní vztah mezi rodičem a dítětem téhož pohlaví, rodič se bojí agresivních projevů dospělého potomka. Zároveň si chce nad dospělými dětmi udržet kontrolu. Dobrovolná a nucená odvykací léčba.
Konstelace: Plynule se daří získávat některé další důležité členy rodiny, a to bez tlaku. Zkrátka je možné, aby chodil ten, kdo přijde. Zdeněk v té souvislosti upozorňuje na Harlenu Anderson a její „plovoucí uspořádání".
Hranice: V určité době se rodiče snaží hledat hranice v pozornosti a péči o dospělé děti, porovnávají také výchovu starších a mladších dětí. Vyjasňují se hranice subsystémů dětí a rodičů, sourozenec, který rodinu přivedl, se vzdává péče o identifikovaného pacienta. Identifikovaný pacient žádá terapii jen pro sebe. Která terapie bude hlavní a která vedlejší? A budou informace mezi terapiemi „prosakovat" nebo zůstanou oddělené?
Bezpečí: Terapie je tak bezpečná, že je možné hovořit i o menšinové sexuální orientaci a také o odlišném etniku, ze kterého část rodiny pochází. Otevírá se také téma traumatu ze šikany. Pozornost: Když rodiče méně vyčítají zneužívání toxické látky, potomek ho méně konzumuje.
Happy end?: Tento příběh má nadějný konec, který vypadá zhruba tak, že identifikovaný pacient přijímá léky, dochází na individuální terapii, dobrovolně absolvoval odvykací léčbu, projevuje více odpovědnosti, rodina dává limity a současně méně tlačí, znesváření členové rodiny se dokázali obejmout, strach se zřejmě zmenšil. Štěstí se začalo vracet. Ale současně zůstávají určité obavy rodiny ze zhoršení. Možná by se zhoršení dalo i „předepsat".

Osobně žasnu nad tím, jak za čtyři setkání mohla rodina s terapeuty odvést tolik dobré práce a dělalo na mne velký dojem, jak nenápadně terapeuti vytvářejí pro rodinu tak bezpečné prostředí, že členové mohou hovořit i o svých selháních, nezdarech, chybách, stinných stránkách. Na semináři bylo pro mne příjemné, že v malém počtu jsme mohli nechat svou mysl volně vířit a myšlenky i v necenzurované podobě nechat vycházet na světlo. Ostatní účastníci si cenili otevřenosti a toho, že se nedělají rozdíly mezi zkušenými a méně zkušenými terapeuty, pochvalovali si osvěžující, inspirující průběh, burzu nápadů, zajímavý materiál. Kolegyně, jež příběh přednesla se původně bála reflexe, ale její obavy se nakonec nesplnily, a odnesla si rozšířený kontext, naplnilo se tak její očekávání a přání.

{text2mod}

Mgr. Zuzana Hrušková

Psychoterapeutka, rodinná terapeutka. Pracuje na Psychosomatické klinice v Praze {/text2mod}