Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ve svém sdělení se budu zabývat tím, co mě napadá k tématu nestandardní rodiny.

Střípky, nápady, které se ve mně vynořuji, rezonují a pořádají se do celku, ať už z mé praxe klinické nebo supervizní.

Zdál se mi sen, že se na nové uspořádání nemohu nikdy dost dobře připravit. Že každá příprava je zavádějící. Sen o tom, že nemám své sdělení napsané, ale že je mám v sobě jako svoji profesní zkušenost. Jak se bude sdělení odvíjet? To ve snu nevím.
Je to podobné, jako práce s našimi klienty. Nikdy nevím, jak se bude konzultace odvíjet. Nevím, jak budu klientům rozumět a jak budou oni rozumět průběhu konzultace. Respektuji, že oni přesahují moji životní zkušenost. Vím, že se mohu opřít jen sama o sebe. O své dosavadní profesní i lidské zkušenosti. Že se mohu spolehnout na svoji intuici. Na své pocity. Na svoje tělo. Co mi říká? Jak ke mně promlouvá? Zrcadlí něco z rodiny nebo je to jen moje?
Je důležité být v kontaktu sama se sebou.
Jít do práce s klienty otevřená a nechtít za každou cenu pracovat s celou „rodinou". Rodinou teď říkám v uvozovkách. Již kdysi jsem hovořila ve svém sdělení o tom, jak je zavádějící, když řekneme: „Sešli jste se celá vaše rodina". Vím, kdo do rodiny patří? Je nový partner členem rodiny? Cítí se jím být? Nebo je partnerem matky a počítá s tím, že výchovu obstará ona?
Nevím, zda se za rodinu považují, případně, zda jsou ve svém pojetí rodiny v souladu. Jak děti říkají partnerovi matky? Táto? Jirko? Nijak? Když se na tuto skutečnost nezeptám, opomíjím důležitý fakt.

Na konci 80.let ve Francii se se mnou na nádraží dala do řeči žena středních let, operní pěvkyně. Položila mi otázku: "Jak můžete dělat psychoterapii, když žijete v nesvobodné zemi a jste její součástí?" Tehdy jsem jí moc nerozuměla.

Za posledních více než 20 let se naše společnost velmi proměnila. Setkáváme se s novými jevy. A také s tím, že co dříve už existovalo, ale bylo tzv. „mimo normu", lidé spíše tajili. Např. svoje homosexuální vztahy. Dnes je normální přijít za psychologem, psychiatrem s čímkoli. To, co bylo skryté, stává se zjevným a pro nás mnohdy neobvyklým.

A naopak. Normální a obvyklé jevy pomalu ztrácejí nebo mění svůj význam:
Např. je neobvyklé, aby manželé spolu žili 40 let. Je neobvyklé, aby si lidé odepírali to, co chtějí. Je neobvyklé čekat, spousta lidí chce mít vše hned.

Když se k nám objednávají rodiče, kteří mají děti ve střídavé péči, je to pro mnohé z nás nestandardní.

Lidé k nám přicházejí stále s novými příběhy, často jsme se s nimi ve své praxi ještě nesetkali.
Nabízí se otázka: Čí je to neobvyklý příběh – můj anebo klientů?
Co je pro mě neobvyklá situace? Když je to rodina hodně odlišná od mých dosavadních profesních zkušeností? Nebo od mé rodiny?
Neobvyklá situace také je, když se začnu pohybovat v jiném profesním modu – např. po výcviku v rodinné terapii přecházím od individuální terapie k terapii rodinné.
Jde mj. o naše nastavení k novému, neobvyklému, neznámému. Neobvyklý způsob soužití ve mně může vyvolávat otazníky. Pochyby. Budu s klienty umět pracovat? Převažuje ve mně strach nebo zájem a zvědavost? Jak se to míchá? Svazuje mě, že v sobě nemám zkušenost s takovým modelem soužití?
Jsou kolegové, ve kterých neobvyklý příběh vyvolává úzkost.
Jsou klienti, kteří mají rádi zaběhané pořádky, a jsou klienti, kteří rádi experimentují. A to i se svým životem. I my terapeuti máme různé životní zkušenosti a přístup k novému, neznámému, neobvyklému.
To, co nám připadá neobvyklé je často realita klientů, kteří s ní žijí a pro ně nemusí být zvláštní.
Neobvyklé příběhy klientů mohou být pro odbornou práci dokonce výhodou. Protože se nemůžeme opřít o svoji zkušenost s podobným systémem, může to podpořit naši zvědavost a otevřenost. Bez nánosů zkušeností s podobnými rodinami, uskupeními, systémy, jsme otevření novému. S kreativitou, se zvědavostí, zájmem. Je to pro nás natolik nové, že nemůžeme použít svoje „zaběhané vzorce". Možná, že jsme v tu chvíli víc s klienty a s jejich současnou situací než s tzv. „běžnou rodinou". Možná, že dokonce bude práce snazší, rychlejší.

Ve své praxi se setkáváme stále více s uskupeními, kde jsou zapojeni: sociální pracovník OSPODu, kurátor, učitel, nový partner matky, bývalý manžel a jeho nová žena, děti ze 4 různých manželství.
Nebo dvě lesbické ženy, z nichž každá má své vlastní dítě.
Děti v pěstounské péči, které se vídají s vlastními rodiči.
Rodina, kde jeden z rodičů je ve výkonu trestu.
Práce s klienty pro mě začíná v prvním telefonickém hovoru – s tím, kdo objednává konzultaci. Pokud je to možné, hovoříme o tom, s čím se volající chce objednat.
Potřebuji zjistit, v jakém uspořádání systém – rodina žije. A rozhodnout, koho pozvu na první konzultaci – zda matku samotnou, nebo matku s novým partnerem, nebo matku se svým bývalým manželem a otcem dítěte. Zda pozvu na první konzultaci i děti, ve které fázi je pozvu a v průběhu konzultací rozhodujeme, zda je vůbec pozvu.
Ve společnosti padají tabu a je na nás, abychom si udrželi svoje hranice – profesní i osobní.

Pracovala jsem s matkou, vdovou, jejíž čtyřletý chlapec nevěděl, že otec zemřel. Byl jako taxikář zabit. Celý rok chlapci říkali, že je na služební cestě. O tom, že otec zemřel, věděla i jeho starší sestra, která byla ale matkou a jejimi rodiči vedena k utajení před mladším bráškou.
Po roce zemřel dědeček, situace se opakovala: celá rodina byla na pohřbu, jen předškolní chlapec ne. Opět mu zatajili, že děda zemřel.
V rodině zmizeli dospělí muži, zůstal předškolní chlapec se dvěma ženami a se sestrou.
Měly uplakané oči a chlapec ničemu nerozuměl. Začal mít výbuchy zlosti.
V té době za mnou matka přišla.
Pracovala jsem s ní na její úzkosti, obavách, bezradnosti, smutku. I na tom, jak dítěti vysvětlit, že jeho otec a dědeček již nežijí. Odolala jsem jejímu přání, abych synovi situaci vysvětlila já. Matka situaci postupně zvládla...

Co je pro nás důležité v nových, neobvyklých situacích? A jaké na nás číhají pasti?
Bývají na nás kladeny požadavky ze všech stran. Důležité je neztratit se v tom.
Někdy je obtížné nenaskočit na to, že musíme pomoci. Zvlášť, když je tam dítě...

Klíčová je práce na zakázce, vytváření kontraktu. Práce na zakázce neznamená, že plním přání členů rodiny, sociální pracovnice a dalších.
Např. když sociální pracovnice, která neví jak dál, nám pošle klienty, kteří nevědí s čím k nám přicházejí, resp.sami nemají zakázku a nevědí, co od nás mohou čekat, může se stát, že začneme pracovat za sociální pracovnici, že se jí vnitřně cítíme zaúkolováni a odpovědni,
a po určité době jsme stejně bezmocní jako ona.
Osvědčenou cestou z tohoto kruhu může být např. společné první setkání s klienty i se sociální pracovnicí. Dohodnutí spolupráce, komunikace, vysvětlení rozdílných kompetencí a odpovědnosti sociálního pracovníka a terapeuta, objasnění hranic mlčenlivosti.

Příběhy, které slýchám na supervizi, jsou čím dál zamotanější, nezvyklé.
To, čím se v supervizi zabýváme jsou nejen příběhy klientů, rodiny, ale i příběh psychologa, rodinného terapeuta, poradce a rodiny.
Hledáme, co potřebuje kolega od supervize. Jak se cítí? Kde má svoje místo v systému? Jaká je jeho role? Kde by chtěl být, aby se cítil lépe? Co pro to může udělat? Kdo mu v tom může pomoci?
Při supervizi si můžeme ujasnit, co se v nás děje, když se ocitneme v neobvyklé situaci: Co dělám, když mám strach? Někdo začne horečně pracovat za klienty. Z úzkosti přestane strukturovat a ztratí se v konzultaci.

Supervize pomáhá objasnit, s kým nejvíc soucítíme, jakou máme při konzultaci roli.
Opakovaně se dostáváme k otázce kontraktu. Práce na vytváření kontraktu už sama o sobě může být terapeutická.
Pokud pracujeme bez kontraktu, přebíráme zodpovědnost za rodinu. Nebo chceme znát tzv. „objektivní realitu" - stále dál zjišťujeme a zjišťujeme další informace a nevíme, jak s nimi naložit. Nebo jsme na straně dítěte a chováme se jako lepší rodič.
Velmi často zrcadlíme něco z toho, co se v rodině děje – např. rodičovskou bezmoc, nejasnost rolí.
Někdy intenzivně prožíváme a při supervizi docházíme k tomu, že možná zrcadlíme pocity některého člena rodiny, často pocity dítěte.

Asi každý z nás známe situaci, kdy po první, pro nás velmi chaotické konzultaci, propadáme zmatku. Pochybujeme o tom, zda konzultace k něčemu byla, zda jsme ji vedli dobře. Netěšíme se na další shledání s klienty. Máme pocit, že to k ničemu nebylo a neudělali jsme dost.
O to větší je pak naše překvapení, když klienti přicházejí na 2.setkání a jsou jako vyměněni: zdánlivě velmi složitá situace klientů se už po první konzultaci upravila. Nerozumíme tomu, nevíme, jak jsme k tomu přispěli... Někdy klienti sdělují, že už to, že se u nás sešli a mohli spolu mluvit jinak než doma, bylo pro změnu jejich chování určující. To, že jsme jim dali prostor a byli s nimi.
Je důležité, abychom mohli přijmout, že nevíme, co se děje v klientech a mezi klienty v době po konzultaci a že jsme ani procesům v konzultaci zcela nerozuměli. A přesto mělo setkání v naší konzultovně pro rodinu smysl.

Někdy tak klienti předběhnou terapeuta, který po první konzultaci očekává složitou situaci z minula. Klienti pak přijdou na další setkání a jsou už jinde. To může být pro terapeuta velmi překvapující. Někdy má pak co dobíhat nebo opouštět – např. svoje ambice, představy, fantazie o rodině a o své roli.
Někdy je terapeut překvapen a neví, zda spolupráci ukončit, když to přeci bylo tak složité, neobvyklé, nestandardní.... Zakázka sice byla splněna, ale jemu připadá, že udělal málo.
Může mít pak tendenci zvát klienty ještě dál, aniž by o to oni tak úplně stáli. Stane se, že přijdou jen kvůli terapeutovi a situace se začíná zamotávat... Začíná tak další příběh spolupráce, který je dobré si přinést na supervizi. Anebo probrat s kolegou.

Pastí také může být, když mluvíme s klienty o „rodinné terapii". Tvoří dvě lesbické ženy, které spolu žijí a z nichž jedna je matkou chlapce a druhá matkou dívky tzv. rodičovský pár? Když je pozveme na „rodinnou terapii", je velmi pravděpodobné, že můžeme do jejich soužití vnést něco, co tam pro někoho z členů tohoto systému není.

Čím složitější je systém, ve kterém klient žije, a také čím je pro nás neobvyklejší, tím bychom měli být opatrnější v tom, koho pozveme, s kým o čem budeme mluvit, a s kým o čem budeme mluvit před kým.
A může to být vlastně také tzv. „úplně běžná situace" rozvedených manželů, kdy velmi pečlivě zvažuji, zda a případně kdy pozvat dítě se svými rodiči. Takové setkání je třeba s nimi dobře připravit a musí být indikováno.
Tady jsou hranice naší profesionální etiky a zodpovědnosti.

A ještě k supervizi:
Při supervizi jsme často svědky následujícího zajímavého procesu: supervidovaný přináší na supervizi svůj příběh s rodinou. Najde si to, co potřebuje a pak v realitě zjistí, že klienti procházeli v téže době podobným procesem. Něco si uvědomili a změnili.
Např.: supervidovaná kolegyně při supervizi přišla na to, že kontrakt s klienty byl naplněn.
Ona si však z nějakého důvodu přála v práci pokračovat a pozvala klienty na další konzultaci.
Při příští supervizi pak informuje, že už nepřišli.

Terapeut a rodina jsou v určitém smyslu propojeni, a někdy řeší ve stejnou dobu odděleně podobná témata. Obě strany jsou citlivé k tomu, co se děje a hledají synchronně odpověď na svoje otázky.

Co říci na závěr?
Tančíme tanec s klienty, dostáváme se s nimi do chaosu. Můžeme se tam spolu s nimi i ztratit. Je ale na nás, abychom pak našli cestu zpět – k sobě. Tím umožníme našim klientům, aby také oni mohli být jako zralejší osobnosti zodpovědni za svoje životy.

(Předneseno 12.4.2013 na Dni rodinné terapie, téma „Nestandardní rodiny".)

{text2mod}

PhDr. Hana Vyhnálková

{/text2mod}