V naší současné literatuře se problematice otcovství začala věnovat pozornost teprve nedávno. Za zvlášť významné a zlomové mohou být považovány práce Matějčka, Langmeiera a Dytrycha, na které navazuje například Šulová, která ve svých pracích (2010) opakovaně označuje roli otce za zcela svébytnou, specifickou a s rolí matky komplementární.

Konzervativní myslitelé, kteří vycházejí především ze sociobiologie (Dudová, 2008), tvrdí, že dítě potřebuje dva typy lásky – mateřskou a otcovskou, a to nejlépe poskytované biologickou matkou a otcem. Podobné vyjádření nacházíme u Trapkové a Chvály (2009, s. 73), kteří pracují s konceptem rodiny jako sociální dělohy a kteří tvrdí, že „po narození je důležité, aby někdo, a žena k tomu má nejlepší předpoklady, ztělesnil mateřský princip v rodině, vyladil se vedle dítěte na jeho úroveň, a aby někdo jiný představoval otcovský princip. Je výhodné, když jeho reprezentantem je muž." Nelze opomenout ani poněkud kontroverzní práce Bakaláře, který často cituje amerického psychologa Warshaka a navazuje na něho. Práce obou těchto autorů bývají často kritizovány za radikálnost a malou objektivitu, poskytují však na druhou stranu velké množství empirických dat, podtrhujících význam otců v psychickém vývoji dívek i chlapců.
Problematiku vztahu otce a dcery nelze ovšem v našich podmínkách považovat za vyčerpanou, myslím, že nebyla dosud beze zbytku empiricky prozkoumána. Naši pozornost si ale jistě zaslouží.

V následujícím textu seznámím čtenáře s hlavními závěry výzkumného šetření, které jsem pod vedením prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. realizovala na Katedře psychologie FF UK v rámci své diplomové práce s názvem „Psychologické aspekty vztahu otce a dcery".

Cíl výzkumného šetření, stanovení výzkumného problému

Cílem výzkumného šetření bylo identifikovat možné protektivní a patogenní – rizikové faktory v psychickém vývoji respondentek, které vyrůstaly bez svého biologického otce v důsledku rozchodu nebo rozvodu svých rodičů. Koncept protektivních faktorů je populární především v oblastech klinické psychologie, četné poznatky byly nashromážděny v rámci disciplíny psychologie zdraví. S rozvojem tzv. pozitivní psychologie zažíváme odklon od patogenizujících přístupů a zároveň příklon k těm salutogenním. Současná psychologická věda má výborně zmapované odchylky od normálu a zároveň zjišťuje, že mnoho informací je skryto také v tzv. příkladech dobré praxe. Už se nechce ptát, co, proč a jak nefunguje, ale co, proč a jak funguje. Moje výzkumné šetření se snaží kopírovat tento trend a mapovat především protektivní faktory s tím, že pochopitelně nechce přehlížet ani faktory rizikové.

Pro své výzkumné šetření jsem si stanovila následující výzkumné otázky: Jaké hlavní potíže lze zaznamenat v emocionálním vývoji a pozdějších partnerských vztazích dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce? Jaké faktory ve vývoji daných mladých žen mohly přispět k minimalizaci problémů v emocionální a sociální oblasti jejich života (takže je můžeme považovat z hlediska jejich dalšího vývoje za protektivní)? Jaké faktory ve vývoji daných mladých žen mohly přispět k rozvoji problémů v emocionální a sociální oblasti jejich života (takže je můžeme považovat z hlediska jejich dalšího vývoje za patogenní či rizikové)?

Důležitým východiskem pro formulování výzkumného problému a cíle výzkumného šetření byly kromě teoretických východisek také statistické údaje související s demografickými ukazateli rozvodovosti v České republice a údaje související s běžnou praxí toho, jak soudy nejčastěji postupují při rozhodnutí o svěření nezletilých děti do péče v případě rozvodu. Podle Českého statistického úřadu (2011) se intenzita rozvodovosti dlouhodobě udržuje mírně pod 50%. Z úhrnu rozvedených manželství byla v roce 2011 nadpoloviční většina manželství (56%) s nezletilými dětmi. Statistické údaje za rok 2010 popisující běžnou praxi soudů, které rozhodují o svěření nezletilých dětí do péče rodičů v případě rozvodu, shrnuji do tabulky.

Z těchto údajů je zřejmé, že po rozvodu rodičů se nezletilé děti – chlapci i dívky, nejčastěji dostávají do výhradní péče svých matek, a je také zřejmé, že se to každoročně týká několika tisíců nezletilých dětí. Ambicí mé práce nebylo apelovat na změnu této situace, přestože je politováníhodná, filosofovat nad vysokou rozvodovostí nebo poukazovat na možnou diskriminaci otců v soudním řízení, tak, jak to činí ve své práci ve Spojených státech například Warshak a u nás především Bakalář, který v Praze dokonce zřídil v roce 1992 soukromou poradnu pro otce, kteří se cítí v soudních sporech znevýhodnění nebo kterým je bývalými manželkami ztěžován soudem upravený styk s dětmi. Úkol, který jsem před sebe postavila, vycházel ze základního předpokladu – nelze očekávat, že by se ukazatel rozvodovosti v nejbližší době výrazně snižoval, a nelze očekávat, že by se výrazně změnilo rodinné uspořádání, ve kterém po rozvodu nezletilé děti žijí. Přesto souhlasím s autory, kteří tvrdí, že absence otce může mít pro psychický vývoj dívek dlouhodobé negativní důsledky. Proto se domnívám, že bychom se měli v zájmu dětí, které jsou každoročně připravovány o jednoho ze svých rodičů, nejčastěji otce, zajímat o to, jakým způsobem lze zajistit, aby jejich psychický vývoj proběhl optimálně, bez negativních dopadů v jejich emocionálním i sociálním životě. Mým cílem proto bylo hledat takové faktory, které je možné z hlediska dalšího sociálně emocionálního vývoje dívek považovat za protektivní, nebo naopak rizikové.

Metody výzkumného šetření

Pro kvalitativní šetření jsem zvolila biografický design výzkumu. Respondentky byly vybrány metodou nenáhodného výběru, tzv. metodou sněhové koule. Výběrový soubor tvořilo 10 mladých žen. Základní soubor tvořily všechny mladé ženy ve věku 20 - 30 let na území České republiky, které od určitého věku nevyrůstaly ve společné domácnosti se svým otcem. Horní hranice věku dívky, ve kterém došlo k rozvodu nebo rozchodu rodičů, byla stanovena na 12. rok jejich života, neboť jsem vycházela z předpokladu, že zásadní význam získává dobře fungující otcovská postava u dívek právě v době dospívání. Aktuální věk respondentky v době rozhovoru byl omezen hranicí 20 – 30 let, což je období označované obvykle jako tzv. mladá dospělost. Mladý dospělý je obvykle již klidnější, psychicky harmoničtější než adolescent v předchozím období, případné potíže v emocionální oblasti (nesouvisející s vývojovým stádiem, ale osobností jedince) se proto nyní mohou lépe projevit. Mladý dospělý je také schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat i přijímat lásku a něhu, má výraznou tendenci k dlouhodobému a citově zralejšímu vztahu, nemá potřebu v milostných vztazích tolik experimentovat, proto se případné potíže v oblasti partnerských vztahů (nesouvisející s vývojovým stádiem, ale osobností jedince) mohou rovněž lépe projevit právě nyní. Období mladé dospělosti se stalo navíc předmětem zájmu psychologických výzkumníků teprve nedávno, proto považuji takové vymezení studie za aktuální a přínosné.

Stěžejní metodou sběru dat byl hloubkový rozhovor, který jsem vedla podle předem stanoveného scénáře. Pro zahájení samotného hloubkového rozhovoru jsem použila techniku „Život jako kniha". Pro zadání jsem využila znění, které uvádí Švaříček a Šeďová (2007). Po výpovědi respondentky následovala doplňující rozprava nad její „životní knihou" podle předem daných metaforicky formulovaných otázek, které se týkaly těchto oblastí: hlavní téma knihy (životní téma, oč v knize/životě jde), hlavní postavy knihy, dějové zápletky a hlavní postavy, které v nich vystupují, žánr knihy, název celé knihy, pravděpodobné pokračování knihy a charakteristika hlavní postavy. Následovala technika „Kresba Ostrova rodiny". Jednalo se o převzatou techniku Riegra a Vyhnálkové (2001), kterou jsem upravila pro potřeby tohoto výzkumného šetření. Poté, co respondentka zakreslila tvar Ostrova, probíhal rozhovor podle předem daného scénáře, který zahrnoval řadu úkolů vztahujících se ke kresbě Ostrova. Na závěr rozhovoru byla použita technika „Čára života", po které následovala závěrečná rozprava.

Analýza dat probíhala pak na dvou úrovních – jednak na úrovni jednoho případu, jednak na celkové úrovni výzkumného souboru. Jednotlivé případy a výpovědi respondentek byly analyzovány z těchto hledisek: výsledky volného pozorování respondentky; tematická analýza, včetně zaznamenání tzv. utajených příběhů; analýza kresby Ostrova rodiny a sebeobraz respondentky. Data jako celek byla dále analyzována prostřednictvím následujících metod: metoda komparace, a to především dle předem vytyčených obecných kategorií; metoda selektivního kódování; vytvoření nových kategorií na základě sebraných dat, neboť během biografického zkoumání jsem objevila ve výzkumném souboru původně nepředpokládaná témata; interpretace dat a vyslovení závěrů.

Jednotlivá data byla shromažďována kolem čtyř základních kategorií, které vycházely z oblastí, jež jsem analyzovala v rámci teoretické části své diplomové práce, a respektovaly je. Jednalo se o tyto oblasti: úroveň sebeúcty respondentek (vědomí vlastní přitažlivosti, pocity viny a méněcennosti, závislost na druhých lidech), problémy v citové sféře, problémy s identitou, problémy v intimních a partnerských vztazích (promiskuita, neschopnost navázat důvěrný vztah s mužem, vztahy se staršími muži, opakování stále stejných chyb).

Výsledky a závěry výzkumného šetření

Hlavní potíže v emocionálním vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

Většina dívek výběrového souboru působila po dobu setkání sebevědomě. Vyhodnocená data však ukázala, že sebevědomí těchto dívek je oslabeno v oblasti vědomí vlastní přitažlivosti. Se svým vzhledem byly spokojeny bez výhrad tři dívky výběrového souboru, dvě z nich svou spokojenost však bezprostředně spojovaly s pozitivní zpětnou vazbou, kterou dostávají prostřednictvím sexuálních kontaktů s muži. Analýza hloubkových rozhovorů ukázala na hlavní rizikové rodičovské projevy chování, které mohlo negativně ovlivnit úroveň jejich sebevědomí - nejčastěji šlo o očerňování otce matkou dívky a jeho jednostranné nahlížení skrze negativní charakteristiky, o nespolehlivé chování otce ve vztahu k dívce po rozpadu partnerství a o přímou kritiku ze strany otce, která mířila na dívčin vzhled a postavu.

O vyšší míře úzkostnosti dívek výběrového souboru vypovídají například tyto anamnestické údaje: polovina dívek výběrového souboru byla či aktuálně je v péči psychologa, psychoterapeuta či psychiatra, dvě dívky mají v anamnéze psychiatrickou diagnózu (mentální bulimie, závislá porucha osobnosti) a další dvě dívky mají v anamnéze sebevražedný pokus, v jednom případě opakovaný, v jednom případě doprovázený trvalým sebepoškozováním.

Problém identity vybudované na „falešných základech" jsem identifikovala u dívek výběrového souboru ve dvou ohledech. Šlo v první řadě o problém budování pohlavní identity a uvědomění si své ženskosti. Sedm dívek uvedlo, že si svou ženskost uvědomily prostřednictvím vztahů s muži. Hledání muže – partnera uvedla jako hlavní téma svého života polovina výběrového souboru. Šest dívek také projevovalo výrazně zvýšenou orientaci na výkon. Jejich identita je významně založena především na úspěchu, na věcech, které ony samy dokážou. Svými výkony si pak kompenzují své pocity méněcennosti a úzkosti.

Hlavní potíže v partnerských vztazích dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

Analýza dat ukázala, že ve výběrovém souboru byla jedním z nejčastějších problémů neschopnost dívek navázat důvěrný vztah s mužem. Tato neschopnost variovala od absolutní neschopnosti navázat jakýkoliv vztah až k promiskuitnímu chování, v rámci kterého dívky navazovaly pouze sexuální kontakty bez intimního sblížení. Jednoznačně nejčastějším problém ve výběrovém souboru byla tendence dívek vybírat si pro vztahy nevhodné, rizikové partnery. Šlo o muže, kteří například dívkám byli nevěrní, pili ve zvýšené míře alkohol, dívky zvýšeně kontrolovali či pronásledovali, byli psychiatricky nemocní (spáchali sebevraždu) apod. Polovina dívek výběrového souboru vyzkoušela partnerský vztah s mužem, který byl starší o více než pět let. Čtyři z nich měly partnera staršího o více než deset let. Polovina dívek výběrového souboru hodnotí roli mužů ve svém životě jako negativní – spojují s nimi takové pojmy jako „komplikace, zklamání, negativní, problematický."

V návaznosti na typologii žen podle Leonardové, kterou uvádí ve své práce Corneau (2007), se dívky tohoto výzkumného souboru podle mého názoru nejvíce podobaly tzv. amazonkám, které autor popisuje jako dívky, které jsou orientované na výkon, chtějí uspět, být dokonalé v tom, co dělají. S muži navazují důvěrné vztahy velmi obtížně, ač se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, vůči citům a mužům si vytvářejí brnění. Jejich potlačované potřeby se mají tendenci ventilovat navenek nepřímo prostřednictvím pláče, náladovosti, výčitek a jiných forem, které jejich partnerský vztah, existuje-li v nějaké podobě, činí ještě komplikovanějším.

Protektivní faktory v psychickém vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce:

V psychickém vývoji dívek výběrového souboru jsem analyzovala protektivní faktory na úrovni osobnosti dívky a úrovni rodinného systému.
Za hlavní protektivní osobnostní faktor považuji ve shodě s výchozími předpoklady extraverzi jako převládající osobnostní nastavení. Ve výběrovém souboru bylo potvrzeno, že extraverze souvisí s vyšší úrovní schopnosti navázat na sebe širší základnu sociální opory. Dalším protektivním osobnostním faktorem je optimistické nastavení vůči životu, ideálně propojené s otevřeností vůči novým zkušenostem. Ve výběrovém souboru lze rovněž identifikovat jako protektivní faktory vnitřní místo kontroly a sílu vůle.
Na úrovni rodinného systému se jako nejčastější protektivní faktor ukázala existence kompenzačních postav. Tuto funkci v drtivé většině (v případě osmi respondentek) zastávali prarodiče, dědeček častěji nežli babička. Pozitivně jsem také hodnotila skutečnost, že dívky projevovaly tendenci navazovat citově blízké vztahy s několika kompenzačními postavami souběžně. Nejčastější kombinací byl úzký vztah k dědečkovi a babičce, případně vztah k dědečkovi a matce. Nový přítel matky plnil kompenzační roli pouze ve dvou případech.
Za protektivní a ve výběrovém souboru frekventované faktory můžeme považovat existenci rodinných rituálů, především těch spojených s každodenní činností, podporu volného vyjadřování emocí včetně pláče a otevřenou komunikaci v rodině.
Mezi dívkami, které jsem hodnotila ve výběrovém souboru jako nejstabilnější (vykazovaly nejpříznivější poměr protektivních a rizikových faktorů) se ukázaly nejdůležitějšími faktory na úrovni rodiny. Rodiny těchto dívek vykazovaly především tyto charakteristiky: existence kompenzační postavy, většinou mužské, otcovské; vysoká soudržnost rodiny; otevřenost rodinného systému; jasné vymezení role dítěte; existence rituálů, především související s každodenní činností nebo spirituálně orientované; pravidla vycházející z úcty k druhému člověku; podpora volného vyjadřování emocí včetně pláče; široká základna sociální opory složená nejen z rodinných příslušníků, ale také vrstevníků a dalších přátel. Seznam podle mého názoru koresponduje například s přehledem otevřeného rodinného systému od Satirové (1994) či s pojednáním o rodinné odolnosti od Břicháčka (2002).
Rizikové faktory v psychickém vývoji dívek, které vyrůstaly bez svého biologického otce
Komplementárně k předcházejícím výsledkům považuji introverzi poloviny výběrového souboru za rizikový faktor, a to spolu s vyšší mírou úzkostnosti, emocionální labilitou, zvýšenou orientací na výkon a aktivovanými nezdravými obrannými mechanismy.
Na úrovni rodinného systému se mezi nejčastějšími rizikovými faktory objevovala vysoká úroveň zamlčování v rodině, uzavřenost rodinného systému vůči vnějšímu světu, vytváření záporných koalic s dítětem nebo proti němu a komplementárně k předchozím výsledkům také potlačování emocí včetně pláče, případně absence rodinných rituálů. Za zvlášť rizikový faktor považuji nezájem biologického otce o dceru a emočně chladnou, odtažitou matku, která s dcerou také nedokázala navázat důvěrný vztah.
U dívek, které jsem hodnotila ve výběrovém souboru jako nejméně stabilní (vykazovaly nejméně příznivý poměr protektivních a rizikových faktorů), jsem objevila na osobnostní rovině a na úrovni rodinného systému tyto rizikové faktory: potlačené emoce či vytěsněné vzpomínky; emocionální labilitu; nejistě navázanou vazbu na matku a bazální nedůvěru k lidem; emočně chladnou a odtažitou matku, sledující vlastní zájmy; žádný nebo minimální zájem ze strany biologického otce; uzavřený rodinný systém; negativní vymezení role dítěte; vysokou úroveň zamlčování v rodině; absenci rodinných rituálů; potlačování emocí, včetně pláče. Seznam koresponduje například s Matouškovými (Matoušek, 1986) charakteristikami rizikových rodin, především v bodech, které se týkaly uzavřenosti rodiny, nejasného vymezení rolí a poruch tematické komunikace.
Diskuze
Uvědomuji si, že jsem ve svém výzkumném šetření účinněji mapovala protektivní a rizikové faktory na úrovni rodinného systému. Spojuji to především s faktem, že při mapování osobnostních faktorů jsem vycházela pouze z volného pozorování respondentky a z její výpovědi o vlastním sebeobrazu. Byla jsem proto nucena přistoupit v této oblasti k mnohem rozsáhlejším subjektivně pojatým interpretacím. V případě, že bych výzkumné šetření opakovala či rozšiřovala, mohla bych zvolit standardizované psychometrické techniky s cílem provést objektivnější osobnostní screening respondentky.
Faktory na úrovni rodinného systému jsem mapovala prostřednictvím doprovodných technik „Kniha života", „Kresba Ostrova rodina" a „Čára života". Kladně hodnotím především práci s prvními dvěma technikami, které jsem dopracovávala pro potřeby této práce tak, abych následně dokázala z výstupů hloubkového rozhovoru mapovat konkrétní protektivní a rizikové faktory i možné potíže v emocionálním a sociálním vývoji dívky. Volbu těchto technik hodnotím kladně. Domnívám se, že mi umožnily v poměrně krátkém čase obsáhnout velké množství dat včetně podrobných popisů více či méně významných událostí z života každé respondentky. V dalších pracích by bylo zajímavé ověřovat platnost a spolehlivost těchto technik i jejich praktické využití. Domnívám se, že především technika „Kresba Ostrova rodiny" je vhodným nástrojem pro psychology pracující s dětmi, mládeží i dospělými v kontextu rodiny. Její využití vidím nejen ve výzkumu, ale také diagnostice a terapii. Techniku jsem používala výhradně u žen ve věku 20 – 30 let, její využitelnost by bylo třeba ověřit také pro mladší věkovou skupinu respondentů či klientů (v dětském věku) a pro muže. Technika je podle mého názoru multikulturní, použít ji lze bez ohledu na etnickou příslušnost. Vstupním požadavkem je vzhledem k využívání četným metafor alespoň inteligence v pásmu průměru.
Jistým limitem tohoto výzkumného šetření je malé množství zpracovaných kazuistik, které nedovoluje vyslovit žádné obecné závěry. Je rovněž nutné reflektovat, že výběrový soubor mladých žen je nejen malým, ale také nereprezentativním vzorkem. Výzkumné šetření bylo mapující studií, k problematice jsem přistupovala spíše narativně. Na druhou stranu se domnívám, že výstupy práce mohou sloužit jako východisko pro další rozsáhlejší zkoumání této problematiky. Nabízí se varianta srovnávací studie, v rámci které by se porovnávaly charakteristiky dívek, jež vyrůstaly se svým biologickým otcem a bez něho, a sledovaly se konkrétní protektivní a rizikové faktory, které jsem identifikovala ve své práci. Pak by bylo možné vyslovit alespoň orientační závěry o vlivu přítomnosti či absence biologického otce na psychický vývoj dívek, což v případě této práce samozřejmě též nelze.
V rámci výzkumného šetření jsem shromáždila za použití stanovených technik poměrně velké množství potřebných dat, jejichž analýzou se mi podařilo identifikovat základní problémové okruhy. Závěry práce jsou v souladu s jejími teoretickými východisky, která mě také inspirovala při přípravě a vedení hloubkových rozhovorů. Zároveň jsem respondentkám poskytovala dostatek prostoru pro volné vyjadřování, především v rámci techniky „Kniha života", abych dokázala případně rozpoznat nové kategorie, které by byly jinak opomenuty. Takovou kategorií se stala oblast „potlačených emocí a vytěsněných vzpomínek" a dále „tendence dívek vyhledávat dominantní muže" jako jeden z možných projevů absence dostatečně bezpečného milujícího otce. Za pozitivní nález považuji fakt, že prarodiče bývají první, kteří přispěchávají svým vnoučatům na pomoc, děje-li se něco závažného v jejich nukleární rodině, tak jak o tom opakovaně pojednával například Matějček (1994). V kontextu pojednání o proměnách současné rodiny a snižování mezigeneračního horizontu to shledávám jako optimistické zjištění. Optimisticky též vyznívají závěry o poměru protektivních a rizikových faktorů, které vypovídají o nezastupitelné a významné roli rodiny, která, pokud je funkční, dokáže kompenzovat řadu problematických osobnostních rysů.

Závěr

Vztah mezi otcem a dcerou považuji za jeden z nejvýznamnějších lidských vztahů. Výjimečný je ale rovněž v tom, že bývá tolik podceňován, a to nejen odborníky, ale také matkami dívek a bohužel mnohdy i samotnými otci. Pokud je někdo desítky let vystavován tlaku názorů, že je ve výchově druhořadý, méně potřebný a méně schopný, chápu a nedivím se, že si to o sobě sám začne také myslet. Sebevědomí mužů jako otců a rodičů je podle mých zkušeností a názoru nesmírně vratké. Systematicky jej posilovat bude ovšem stát ještě velké úsilí. Přispět by měli zajisté odborníci tím, že se budou veřejně vyjadřovat k významu otcovské role ve vztahu k dcerám (a pochopitelně rovněž ve vztahu k synům), velkou roli v tom hrají také ale ženy, které posilují kompetence mužů tím, že jim svěřují péči o děti. Významně mohou přispět samotné dcery, které často nejlépe a nejúčinněji dokážou přesvědčit svého otce o jeho nepostradatelnosti, nenahraditelnosti a výjimečnosti.

Literatura

BŘICHÁČEK, V. Odolnost rodiny. In PLAŇAVA, I. – PILÁT, M. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno, 2002.
CORNEAU, G. Anatomie lásky. Praha: 2007.
DUDOVÁ, R. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. Praha: 2008.
MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: 1994.
MATOUŠEK, O. Kontexty neuróz. Praha: 1986.
Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech - počet práv. Praha: 2010.
RIEGER, Z. – VYHNÁLKOVÁ, H. Ostrov rodiny. Hradec Králové: 2001.
SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. Praha: 1994.
Snižování porodnosti pokračovalo. Pohyb obyvatelstva 1. až 2. čtvrtletí rok 2011. Praha: 2011.
ŠULOVÁ, L. Raný psychický vývoj dítěte. Praha: 2010.
ŠVAŘÍČEK, R. - ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: 2007.
TRAPKOVÁ, L. – CHVÁLA, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: 2009.

{text2mod}

Mgr. Lenka Matoušková

Autorka pracuje jako psycholožka v Manželské a rodinné poradně v Hradci Králové a jako terapeutka v Občanském poradenském středisku.

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. {/text2mod}