, které jsou z učení JP nejznámější, mívají zřejmě působivé efekty. (Ano, záběry z televizního filmu jsem viděla, ne, zabývat se jimi zde nebudu, protože mi to nepřipadá přínosné.) Během let získala JP z řad žáků loajální následovníky a zapálené šiřitele, až nedávno se objevily ostré kritiky. Zbyněk Vybíral chce i prošetření přístupu ombudsmanem, Kateřina Thorová z APPLA varuje: TPO může ohrožovat psychické zdraví dítěte.

Těžko říct, zda polarizované názory na metodu svědčí o tom, že kouzlo osobnosti paní Prekopové je součástí vstřícného přijetí či nadšení mnohých pro tuto metodu, těžko říct, zda kritikům vadí právě nesmlouvavý nárok autorky na jedinečnou pravdu vlastního přístupu. Jiřina Prekopová stojí pro okruh žáků či následovníků svým učením stojí mimo polemiku, natož kritiku. Když kritika přichází zvnějšku, od outsiderů, žákům se zdá, že se kritici mýlí, protože učení neznají dost dobře. Ať se kritici pořádně seznámí s učením paní Prekopové, pochopí a kritizování je přejde.

Ze své málo poučené pozice chci položit systému vzdělání Jiřiny Prekopové několik otázek. Nejdřív se podělím o své porozumění vřelému přijetí systému Jiřiny Prekopové u nás. Zdá se mi, že v případě charismatických osobností nebývá snadné odlišit vztah osobní úcty a sympatie vůči nositelům idejí od odborné kvality těchto idejí. Protože osobnosti samy jsou garanty učení, zkoumat přístup bez osoby je jaksi nepatřičné. Možná přístup Jiřiny Prekopové dobře vystihuje, že je „misionářka pevného obětí,“ nebo „prorok, který promluvil o lásce“, jak ji charakterizovali lidé ve filmu, který ČT v prosinci 2010 odvysílala. Mám za to, že je to žena s velkým léčitelským talentem a široce otevřenou náručí pro všechny, kdo se chtějí od ní učit. Vytahovat vůči této košaté osobnosti její tvorbě fádní požadavky odborných společností se může zdát nepatřičné. Nicméně, požadavky existují a tak to zkusme; třeba se dostaneme blíž k problému, který řešíme.

Otázky standardů vzdělání z hlediska odborných společností (ČPS JEP a EAP)?

Jak tedy obstojí výcvik v metodě z hlediska požadavků uznávaných psychoterapeutických společností? Otázka nás vrhá do současné reality evropské i české, leckomu se nelíbí, avšak uznání od jednotlivců už nestačí. V Česku existují už přes deset let kriteria pro zdravotnictví; o získání akreditace odborných společností (komise zástupců České psychoterapeutické společnosti České psychiatrické společnosti při ČLS, Asociace klinických psychologů), si Jiřina Prekopová a její český tým nepožádali a tak není důvod vzdělání z tohoto hlediska posuzovat; SOFT požadavky na rozsah vzdělání přijal i pro oblasti mimo zdravotnictví, ale ani tam nebylo vzdělání - pokud vím - posuzováno.

Připomeňme: Jednotná kriteria pro uznání psychoterapeutického přístupu v Česku zatím nejsou k dispozici, podobně je na tom řada evropských zemí. Zkusme se podržet požadavků na (psycho)terapeutické přístupy Evropské asociace psychoterapie (EAP), Česká psychoterapeutická společnost JEP je jejím členem. Z nich ocituji:

„terapeutická metoda musí být součástí uznávaného terapeutického přístupu

zájemci o vzdělání v terapeutickém oboru musí mít jako předpoklad vzdělání v relevantním oboru nejméně na úrovni Bc;

představitelé oboru musí být schopni komunikovat s představiteli ostatních směrů“

Vzdělání TPO u nás zatím působilo mimo odborné psychoterapeutické společnosti. Možná proto, že vyznat se ve všech odborných strukturách není snadné, možná chce ale vedení TPO pracovat mimo tlaky požadavků psychoterapeutických společností; s nezávislými názory a kritikou se bude ale muset vypořádat i tak. Kdyby se představitelé TPO rozhodli - třeba jen zkusmo - přijmout kriteria EAP, museli by si odpovědět na řadu obtížných otázek. Považují TPO za psychoterapeutický přístup a chtějí získat u EAP akreditaci? Anebo jde o metodu, součástí kterého uznaného přístupu se stanou?

Vraťme se do situace v TPO v Česku. Argumenty o pozitivních výsledcích metody/přístupu už zkrátka nemohou zajistit nekritizované postavení TPO na poli české psychoterapie. Ani garance renomovanými jmény nestačí. V rukou zkušeného psychologa, jakým je Jaroslav Šturma, bude TPO využita terapeuticky citlivě, i když se v průběhu objeví komplikace. Je ale otázka, zda lze stejně odborný přístup čekat u všech absolventů TPO, kteří nemají patřičnou pregraduální průpravu a nemají u nás uznané psychoterapeutické vzdělání. I když jsou osobně empatičtí a talentovaní, nemohou podle EAP získat oprávnění k praxi. Jeden z důvodů, proč to tak je: není, kde si na ně případně stěžovat; používání metody /přístupu musí mít jasná pravidla.

Otázky k TPO z hlediska postojů terapeutů

Jaký má TPO názor na pozici či roli terapeutů? Pro SOFT jako odbornou společnost by hledání odpovědi mohlo být užitečné už proto, aby si vyjasnila svůj postoj vůči TPO.

Můj dojem je, že u TPO nejde o systemický přístup, nezdá se, že by širší sociální kontexty - sociální, historické – Jiřinu Prekopovou, nějak zvlášť zajímaly. Přístup JP ke klientům se nezdá být dialogický, hledající, ona už pro klienty odpovědi na jejich problémy zná. Má jasný názor, jaká je role mužů a žen, otců a matek, ví, jak se má řešit konflikt a jak se má obnovit láska. Odpovědi nabízí silou svého charismatu a osobního přesvědčení: tak to udělejte, vím, že to pomůže. JP věří, že existují obecně platné způsoby, jak vyřešit bolest v lidských vztazích. Její názory jsou pevné, jakoby do skály tesané, na tom její přístup stojí. Skepse vůči vlastním názorům a postupům k pozici terapeutů dnes obvykle patří, JP této pozice ale - zřejmě vědomě – nevyužívá. Možná nechce oslabit pravdu svého učení; možná chce zůstat „prorokem, který promluvil o lásce“.

Jako terapeutka se systemickým a narativním zázemím těžko dokážu věřit na učení o všeléku takto praktikované lásky. Normativní učení JP může mít v dnešní společnosti svůj smysl, zda jde o (psycho)terapeutický přístup je však otázka. V 21. století mnozí významní terapeuté nepovažují za etické nabízet v rámci psychoterapie návody, jak změnit svůj život a vztahy.

Otázky pro trenéry TPO, spolupracovníky JP

Nevím, jestli talentovaná a zkušená JP dokáže pevným obětím a svým učením proměnit a vyléčit vztahy, ale věřím, že dokáže vzít odpovědnost za složité vztahové situace a terapeuticky se jimi zabývat. Mám dojem, že JP osobně pracuje s mnohem bohatším repertoárem, nežli vtělila do svého jednoduchého teoretického učení. Podle mne je otázek, co si s metodou/přístupem JP počít dál, pro její spolupracovníky mnoho. Je terapeutickou praxi JP vůbec možné předat, aniž by se ztratily podstatné momenty, vázané na její osobnost? Je možné předat její učení žákům bez ohledu na předchozí odbornost tak, aby bylo pro klienty bezpečné? Je možné vést dialog s kritiky a event. jinými terapeutickými přístupy s vědomím, že výsledek je otevřený (a nepůjde jen o obhajobu názorů JP)?

Její metoda by měla být podrobena přísnému kritickému zkoumání; v první řadě by tuto šanci měl dostat tým z řad jejích blízkých spolupracovníků. Osmdesátiletá paní Jiřina Prekopová se složitými českými kořeny a statečným životem zaslouží uznání přinejmenším za to, že se snaží vnést do našeho prostředí myšlenky, které společnost možná postrádá.

Šárka Gjuričová

30. března 2011

Do roku 2004 byla první českou zástupkyní při Evropské asociaci rodinné terapie (EFTA), pracovala řadu let v odborné radě SOFT. V současné době je členkou výboru České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP a sekce rodinné terapie. Napsala řadu odborných článků a podílela se na odborných publikacích, s Jiřím Kubičkou vydali v roce 2009 v Gradě aktualizovanou příručku Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy.