Jsou tomu více jak dva měsíce, kdy ČR poprvé navštívil finský psycholog a terapeut Jaakko Seikkula.

Přes své úsporné, decentní a jakoby nenápadné vystupování se mu podařilo rozpoutat mezi studenty psychologie, psychoterapie, ale i mezi praktiky různých přístupů vášeň pro dialog, přesněji řečeno „otevřený dialog", přístup pro práci s lidmi s psychotickou (nebo i jinou duševně náročnou) zkušeností a jejich blízkými.

Jedna má kolegyně se o něm na stránkách skupinyNarativ, vyjádřila takto: „Vyzývá k diskuzi o současné psychiatrické péči a péči v sociálních službách, nenásilně vybízí k přemýšlení, o čem všem nám mohou symptomy podat zprávu, šíří ideu dialogu jako základu všeho života, provokuje tradičně smýšlející pomáhající bytosti, přesto není zastáncem antipsychitrického hnutí." Popisovat jeho přístup by vydalo na mnoho stran, pojďme se proto ohlédnout pouze formou několika postřehů za jeho vystoupením v Brně (1. -2. února).

Dialog je slovo, které se s Jaakkem Seikkulou spojuje asi nejčastěji. Jak Jaakko Seikkula mnohokrát na workshopu v Brně zmiňoval, dialog má pro něj mnohem širší význam, než jen jako název metody práce s lidmi, kterou po mnoho let rozvíjel v laponské části Finska. Není to „jen" filozofie terapeutického rozhovoru, ale životní postoj a víra v základní kvalitu našeho života. Jaakko dokonce mluví o vrozené kvalitě živých bytostí, kterou je, krom schopnosti dýchat, bytí v dialogu. Svůj postoj přitom často opírá o práci ruského lingvisty Michaila Bachtina, který mimo jiné řekl, že „pro lidskou bytost neexistuje nic horšího než chybějící odezva."

I když zde mluvím o Jaakkově filozofii, životním postoji nebo víře v dialog, on a jeho tým kolegů, kteří se na vývoji otevřeného dialogu podíleli, se snaží mít svůj pohled vědecky podložený. Jaakko se v průběhu svého vystoupení v Brně se neustále obracel k posledním výzkumům na poli neurověd nebo psychologie. Otevřený dialog, který zpochybňuje mnohé zaběhané postupy, nejen v českých léčebnách, musel Dr. Seikkula nejednou v medicínském prostředí obhajovat a stálo hodně práce obhájit v medicínském prostředí jeho účinnost. Měl jsem dojem, že neustálý kontakt s jinak smýšlejícími kolegy, nebo i kritiky, ho svým způsobem obohatil a pomohl mu udržet si otevřenost i v oblastech, které někdy v rodinné nebo systemické terapii zapomínáme – farmakologie, neurovědy, kvantitavní výzkum atd...

V čem je jeho přístup tak radikální, že může vyzývat naše zaběhané byť třeba systemické postupy? Jaakko například mluví o tom, že pro něj psychoterapie není o tom, jaké otázky klademe, jaké intervence vytváříme, jako spíše o tom, jak na sebe „reagujeme", jak „odpovídáme". Tuto tezi přitom demonstroval nejen na mnoha kazuistických příkladech ale i ve dvou živých konzultacích s klienty v průběhu workshopu. V těchto praktických ukázkách jsme mohli vidět, jak se Dr. Seikkula striktně držel toho, kam ho klient vede. Nevytvářel si teorie, hypotézy, nezabíhal k ověřeným otázkám. Místo toho se až obsedantně často snažil porozumět tomu, jaký význam mají slova, která klient říká. Mnohdy některé slova jen tak zopakoval, s jinou intonací, s jinou rytmikou, tázavě, aby dal prostor svým konverzačním partnerům pozastavit se na chvíli u toho, co sami řekli. Výběr takových momentů přitom nebyl náhodný, ale jednalo se většinou o slova, která v sobě skrývala celé příběhy, která i sám klient řekl se zvláštním důrazem, nebo se u nich neobvykle pohnul. Nejednou jsem u toho myslel na Jaakkova kolegu a přítele Toma Andersena a jeho článek „What do you see if you look into that word" (co vidíš, když nahlédneš do tohoto slova), kde prezentuje na příkladu terapeutické konzultace podobný styl práce.

Nebyl by to přitom otevřený dialog, aby se v konzultaci neobjevili další lidé. V obou případech šlo o terapeuty, kteří s pozvanými klienty pracovali. Poměrně neobvyklý setting konzultace je přitom ve Finsku úplně běžný. Konzultací s klienty se účastní od počátku nejrůznější lidé, rodina, psychiatr, lékař, sestra nebo soused od vedle, který se s klientem zná. Přizvání tzv. systému, který definuje problém, je v Otevřeném dialogu stejně důležité jako to, že k rozhodnutím, co se bude dít dál, dochází za společného konsensu. A to se týká například i medikace, hospitalizace nebo jiných důležitých rozhodnutí, o kterých u nás běžně rozhoduje psychiatr.

S Jaakkem Seikkulou se přitom v ČR nesetkáváme naposled. Už na konci května ho můžete potkat opět v Brně, tentokráte na Mezinárodním psychoterapeutickém sympóziu s příznačným názvem: Psychoterapie dnes. Koho by zajímalo více, jak probíhal workshop v Brně a jaké myšlenky se na něm objevily, může se podívat na rozhovor, který s ním natočila skupina Narativ: http://www.youtube.com/watch?v=Cfw9sjIR9WU. Celý workshop Jaakka Seikkuly v Brně je také zaznamenám na DVD, která se dají objednat na stránkách Narativu, případně se můžete těšit na příští rok, kdy je opět pozván do Brna v rámci ročního vzdělávacího běhu Možnosti Dialogu.

{text2mod}

Jakub Černý

{/text2mod}

Pokud budeme mluvit o zapojení otců do rané péče o děti, je třeba si nejprve vyjasnit otázku, proč je důležité otce do péče zapojovat.

Role matky je pro většinu expertů i laiků nezpochybnitelná, což je jistě dáno i její biologickou rolí – tím že dítě nosí v průběhu těhotenství, přivádí ho na svět a následně kojí. Významnější roli v péči o děti ale hraje společenská norma navázaná na biologickou roli matky, tedy představa, že matka je v péči o děti nenahraditelná a nezastupitelná.

Genderová role ženy je spojována právě s mateřstvím, péčí o děti a domácnost, přičemž role muže je společností konstruována jako komplementární k této roli, tedy jako role živitele, osoby ekonomicky zajišťující rodinu, a angažujících se a realizující se hlavně na trhu práce a ve veřejném životě obecně. Tato genderová norma, nebo jinými slovy očekávání vůči ženám a mužům ve společnosti ovlivňuje jak individuální chování jedinců, tak podobu institucí, jakými je mimo jiné rodinná politika – téma, kterému se budu v textu primárně věnovat.

V následujícím textu nastíním současnou situaci v České republice, otázku aktivního otcovství zasadíme do širšího společenského kontextu a naznačíme možný směr vývoje, především na konkrétních příkladech ze zahraničí.

Proč je tedy důležité otce do péče zapojovat?

Jistě je možné mluvit o morálním nároku otců na péči o děti stejně jako o nároku žen ekonomicky se zajištovat na trhu práce, pokud se ale zaměříme spíše na praktické souvislosti, tak zapojení otců do péče souvisí s ulehčením závazku pečovat matkám a tedy s usnadněním jejich zapojení na trhu práce. Tím, že jsou matkám zlepšeny podmínky pro kombinování těžko slučitelných závazků v osobním a pracovním životě na individuální rovině, má mnoho pozitivních důsledků pro celou společnost. Jaké to jsou?

Pozitivní dopady zapojení otců do péče jsem si dovolila zpracovat pro větší přehlednost graficky. Jak je patrné z výše uvedeného modelu, primárním pozitivem je, jak jsem zmínila, zvýšení počtu žen na trhu práce. To má pozitivní důsledky na snižování genderového rozdílu mezi muži a ženami jak v míře zaměstnanosti, tak v míře ekonomické aktivity. S tím souvisí také vyrovnávání postavení žena a mužů na trhu práce. Tedy větší zapojení žen ve vyšších funkcích a dále také v oborech, které jsou dosud považovány za typicky mužské. To je podstatné hlavně proto, že feminizované obory jsou typické nižšími platy a horšími pracovními podmínkami. Pokud tedy dojde k redefinici genderových rolí a rovnějšímu zastoupení mužů a žen v profesích, pak by mělo nebo mohlo dojít i k vyrovnávání pracovních podmínek a platů.

Velice podstatné je, že vyšší participací žen na trhu práce dojde k rovnějšímu rozdělení zdrojů ve společnosti a tím se tedy sníží míra chudoby žen, hlavně starších žen a žen s dětmi, což jsou skupiny nejvíce ohrožené chudobou.

Pozitivním dopadem aktivní participace mužů na péči je také zvýšení ochoty žen, zvláště těch s vysokoškolským vzděláním, rozhodnout se pro mateřství a zvláště pak pro mateřství vícenásobné. Právě míra porodnosti v Evropských zemích je často diskutována v kontextu hrozící demografické krize v důsledku konstantního snižování počtu narozených dětí a prodlužování věku dožití, což celkového stárnutí populace.

Pokud se ve společnosti změní pohled na muže jako na kompetentní pečovatele, zvýší se tak jistě i ochota soudů svěřovat děti do střídavé péče nebo do výhradní péče otce při sporech o péči o děti v rámci rozvodových řízení, což je jeden z hlavních požadavků skupin hájících práva mužů v české republice.

Nerovné dopady rodičovství na zaměstnanost mužů a žen (děti do 6ti let)

Pokud mluvíme o významu zapojení otců do péče, je třeba mít na paměti, že právě péče o děti má významný vliv na zaměstnanost žen a mužů (jak již bylo zmíněno výše). Na tomto grafu vidíme, že Česká republika má v evropském kontextu jednu z nejnižších měr zaměstnanosti žen s dětmi do šesti let, je na krásném předposledním místě za Maďarskem. Vidíme, že země, které podporují zapojení otců do péče nebo podporují zaměstnanost žen s malými dětmi ať už na plné nebo na zkrácené úvazky, jsou na tom druhém pólu grafu.

Vliv rodičovství na míru zaměstnanosti žen a mužů (děti do 12ti let)

Vysvětlivka: Ženy a muži 20- 49 let: dolní sloupec ženy s dětmi do 12let vs. bezdětné, horní sloupec muži s dětmi do 12 let vs. bezdětní.

Na tomto grafu se podíváme na zaměstnanost z trochu jiného úhlu, vidíme opět dopad rodičovství na míru zaměstnanosti, zde jde ale o srovnávání žen s dětmi do 12ti let se stejně starými ženami bez dětí a stejně tak mužů s dětmi a těch bezdětných. Zde je krásně vidět dopad té genderové normy, o které jsme mluvila na začátku. Zatímco ve většině evropských zemí dochází k poklesu zaměstnanosti u žen v souvislosti s mateřstvím, u mužů naopak pracuje více těch s dětmi než těch bezdětných, což odráží potřebu naplňovat roli živitele rodiny.

Graf opět ukazuje, že Česká republika představuje unikát a to v tom, že je zde největší rozdíl mezi mírou zaměstnanosti žen s dětmi a těmi bezdětnými ve věkové skupině 20 až 49 let. To je dáno do velké míry nastavením rodinné politiky – nestandardně dlouhou, tříletou, rodičovskou dovolenou a slabým navázáním výše dávek na předchozí plat. Například rodičovský příspěvek neodráží předchozí příjem (je to plošná dávka v celkové výši 200 000Kč s možností čerpání 2 až 4 roky) a nárok na něj není podmíněn předchozí zaměstnaností. Ve svém důsledku tak v současné podobě spíše demotivuje ženy k hledání práce před nástupem na mateřskou a rodičovskou dovolenou a znesnadňuje jejich následný návrat na TP.

Legislativní nástroje zapojení otců do péče

Jak jsem již říkala, rodinná politika představuje významný nástroj slaďování práce a rodiny a může do velké míry ovlivňovat to, kde a kým je péče o děti vykonávána. Hlavními nástroji rodinné politiky, které podporují zapojení otců do péče, jsou rodičovská a otcovská dovolené, ale to samotné nestačí, je třeba se zabývat také konkrétním nastavením těchto politik. Opatření nejvíce motivující otce k nástupu na rodičovskou dovolenou jsou koncipovaná tak, že část rodičovské dovolené musí být vybrány druhým partnerem, nebo tento díl (většinou v řádu několika měsíců) propadne. Další možností je tzv. „daddyquota", kdy je otcům přímo určena část rodičovské dovolené, kterou nelze převést na žádnou další osobu (příkladem je Island, kde jsou 3 měsíce určeny otci, tři matce a zbylé 3 měsíce si mohou rozdělit podle vlastní volby).

Nakonec je to otcovská dovolená, která je většinou v délce dnů, maximálně týdnů, takže reálně nemění dělbu péče mezi partnery, na symbolické rovině ale mění vnímání pečovatelských kompetencí mužů. Vzhledem k tomu, že ve většině zemí platí nárok na tuto dovelenou pouze do několika měsíců od narození dítěte, umožňuje otcům podpořit matku v náročném období po porodu dítěte a prvních měsíců jeho života. Otcovská dovolená se stává standardem ve většině zemí Evropy. Mezi postkomunistickými zeměmi ji zavedli Slovinsko a Maďarsko již v roce 2003, určitý typ rodičovské dovolené má i Litva a Lotyšsko a Estonsko. Ve Slovinsku na otcovskou dovolenou odchází 76% otců, ve Španělsku až 80% otců. Ve Francii souvisí procento otců odcházejících na otcovskou dovolenou s pracovním sektorem, ve kterém jsou zaměstnáni. Zatímco ve státním sektoru odchází 87% otců na otcovskou dovolenou, v soukromém sektoru, kde je větší tlak na výkonnost a menší ochota zaměstnavatelů vyhovět požadavkům otců, je to jen 68%.

Zapojení otců do péče podporuje i Evropská unie

Ve snaze zvýšit podíl otců na péči byla v roce 2010 upravena směrnice o rodičovské dovolené (SMĚRNICE/2010/18/EU). Zapojení obou rodičů do péče upravuje ustanovení 2, které v druhém odstavci ukládá státům EU, aby bylo právo na dovolenou otcům přiznáno na dobu nejméně čtyř měsíců a v zájmu podpory rovných příležitostí a rovného zacházení v zásadě udělováno jako právo nepřenosné. Pro podporu rovnoměrnějšího čerpání dovolené oběma rodiči má být nepřenosný alespoň jeden z těchto čtyř měsíců. Směrnice měla být zavedena do právních úprav členských států do 8. března tohoto roku (2012), ale v České republice se tak bohužel nestalo.

To považuji za politováníhodné. Proč? Protože pokud je ze strany státu – prostřednictvím opatření rodinné politiky - dán signál, že muži mají nejen legitimní nárok na část rodičovské dovolené, ale vlastně povinnost se na péči o děti podílet, potom se postupem času změní i kulturní norma, která nyní péči o děti do tří let silně asociuje s mateřstvím.

Jak jsou na tom otcové v sousedních zemích?

Jak tedy otce do péče efektivně zapojovat? Inspirativní úpravy rodičovské dovolené proběhly v posledních letech v našich sousedních státech Rakousku a Německu. Jedná se o země tradičně považované za typické představitele korporativistického modelu sociálního státu s podporou mužského chlebodárce. V současné době ale procházejí reformami, které by mohly v mnohém sloužit jako inspirace pro reformu české rodinné politiky.

Rakousko má podobný systém rodičovské dovolené jako ČR

V Rakousku probíhá debata o zapojení otců do péče o malé děti již více než deset let. Ve snaze motivovat otce k většímu zájmu o rodičovskou dovolenou bylo provedeno několik reforem. V roce 2008 byl zaveden, podobně jako v ČR, v Rakousku mají tzv. třírychostní model rodičovské dovolené:

- „delší" verze - 30 plus 6 měsíců, přičemž 6 měsíců je quota, která musí být vybrána druhým rodičem. Dávka je plošná a není odvozena od předchozího příjmu.

- „střední"verze - 20 plus 4 měsíců, stejný princip, 4 měsíce jsou určeny druhému rodiči (nebo nárok zaniká). Dávka je opět plošná, měsíční dávka je ale navýšena o více než 40%.

- „kratší" verze - 15 plus 3 měsíce opět s plošnou dávkou vyšší o více než 20%.

Vzhledem k tomu, že se tento model ukázal být pro muže málo motivující, byla roku 2010 zavedena „velmi krátká" verze rodičovské dovolené v dálce 14 měsíců (12 měsíců jeden a 2 měsíce druhý rodič). Měsíční dávka je u velmi krátké dovolené ve výši minimálně 1000 euro (o 25% navýšena předchozí dávka) nebo až 80% předchozího čistého příjmu. Podmínkou pro příjmově odvozenou dávku je minimálně 6 měsíců trvající zaměstnání.

Německo hledá cesty jak integrovat otce do péče

Ve snaze zapojit vice otců do péče o děti byla v roce 2007 zavedena v Německu novela rodičovské dovolené, která ustanovuje, že z celkové délky 14 měsíců může být maximálně 12 využito jedním rodičem. Jedná se tedy o stejný model jako v Rakousku, tamní právní úprava ale garantu vyšší míru náhrady předchozího příjmu. V Německu po dobu rodičovské dovolené pobírá otec či matka dávku ve výši 67% předchozí čisté měsíční mzdy.

Dopady legislativní úpravy se ukázaly v Německu velice brzy. U dětí narozených v roce 2009 tvořili muži 19,5% všech rodičů na rodičovské dovolené, přičemž před rokem 2006 to bylo méně než 4% otců. V průměru využili muži 3,5 měsíce z rodičovské dovolené. Nejvíce otců (75%) sice využilo pouze "povinných" dvou měsícům, na druhou stranu celých 7,4% otců si zvolilo 12měsíční variantu. V Čechách je to pouhých 1,5% otců.

Co říci závěrem?

Procento mužů aktivně pečujících o malé děti je do velké míry důsledkem podoby rodinné politiky. Délka rodičovské dovolené výrazně ovlivňuje jejich ochotu dočasně opustit zaměstnání za účelem péče. Zároveň zaměstnavatelé, kteří mají většinou malé pochopení pro delší pobyt otců mimo pracoviště, spíše akceptují kratší rodičovskou dovolenou. Také rodičovská dávka blížící se svojí výší předchozímu platu motivuje muže k odchodu na rodičovskou dovolenou. Důvodů je několik. Zaprvé to nezatíží rodinný rozpočet a za druhé nezpochybní roli muže jako chlebodárce, která, jak jsme viděli na výše uvedených grafech, je stále společensky očekávaná.

Nelze ale mluvit pouze o roli sociální politiky, důležitý je společenský diskurz legitimizující aktivní otcovství jako plnohodnotné a zároveň tak zpochybňující genderové rozdělení rolí mezi muži a ženami. Umožňuje tak mužům i ženám testovat a nalézat alternativní modely dělby placené a neplacené práce v rodině, které vycházejí více z aktuálních potřeb a možností, než z genderového stereotypu.

Jistě, můžete namítnout – jakápak svoboda volby, když si otcové musí, alespoň část rodičovské dovolené vybrat nebo propadne? Jaká je ale svoboda volby ve světě svázaném genderovými stereotypy? Legislativní nástroje zainteresování otců do péče vytvářejí prostor posunovat genderovou normu a pozměňovat repertoár mužských a ženských kompetencí. Umožňují mužům měnit genderová očekávání bezpečně, neboť legitimita této změny je posvěcena právní úpravou i evropskou směrnicí.

Prezentovaná data vycházejí z projektu Study on the Role of Men in Gender Equality, na kterém jsem měla možnost spolupracovat v rámci mé stáže v Peace Instutu v Lublani a dále z expertního doporučení, které jsem vypracovala pro Gender studies. Statistická data jsou z databáze Eurostat. Text vychází z prezentace přednesené na konferenci společnosti Aperio Rodina - věc soukromá i veřejná v Praze dne 14. května 2012. http://www.aperio.cz/415/rodina-vec-soukroma-i-verejna

{text2mod}

Mgr. Lenka Formánková

Pracuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity (FSS MU) v Brně a v oddělení Gender & sociologie v Sociologickém ústavuAV ČR,v.v.i. Je absolventkou magisterského studia psychologie a sociální politiky na FSS MU, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu na katedře Sociální politiky a sociální práce. Ve své vědecké práci zaměřuje na genderovou analýzu opatření sociální politiky v českém a mezinárodní kontextu a studiumgenderových vztahů na trhu práce a v rodině.

{/text2mod}

Úvodník: Netypický Den rodinné terapie

Kdo nebyl na posledním Dni rodinné terapie v Lékařském domě, o hodně přišel. Jen si namátkou představte kruhové uspořádání, balónky, spolupracující atmosféru, tvořivou diskuzi, hluboká témata....

aneb Může mít i překročení pravidel nějaká pravidla?

(Referát na Dni rodinné terapie dne 5. listopadu 2012)

Téma dnešního setkání nabízí otázku: Co jsou v naší terapeutické praxi ona zmíněná „etická pravidla, pravidla slušnosti a metodologická pravidla"? A určují a vymezují tato pravidla moje vlastní pravidla tak, že jejich překročení může být považováno za porušení odbornosti, vyžadující někdy z etických důvodů dokonce i kázeňské řešení? Tato otázka připomíná příběhy, které ono „porušení" nabízejí. Připomenu dva příběhy z dob počátků své praxe.

{jcomments off}{jcomments on}Helena Šašková: Ohlednutí za seminářem o systemicko-improvizačním přístupu

JIM WILSON, ISZ-MC Praha, 25.-26. října 2012

Jeden ze dvou mezinárodních seminářů každoročně pořádaných Institutem pro systemickou zkušenost – Management centrem tentokrát hostil britského terapeuta Jima Wilsona. Konkrétně se tak stalo ve dnech 25. a 26. října 2012 a jsem vážně ráda, že se mi podařilo semináře Užitečná praxe s dětmi a mladistvými: Systemicko-improvizační přístup zúčastnit. Byla to výborně zorganizovaná příležitost potkat se s kolegy, které jsem dlouho (případně nikdy) neviděla, a především načerpat inspiraci!

{jcomments off}{jcomments on}Tiskové zprávy občanského sdružení Dlouhá cesta