Jakoby názorová divezita v rámci oboru rodinné terapie ohrožovala, a ne tříbila a stimulovala obor. Leckdo říká, že ho teorie nezajímá, mluví s rodinami a tak dělá rodinnou terapii, spíš citem. V praxi to často může velmi dobře fungovat, mnoho kolegů je překvapivě tvořivých. Intuitivní přístup ovšem nejde reflektovat ani sdílet; a také - ne každý máme dobrou intuici.

Častěji naše praxe na nějakých teoretických východiscích založená je, jenže je navzájem v širší komunitě rodinných terapeutů příliš nesdílíme. Jak si pak máme rozumět, když navzájem mezi jednotlivými skupinami či „školami „ nemáme vyjasněné základní pojmy.

Na dubnovém dni rodinných terapeutů, který byl věnován psychosomatice, jsme to zažili. V diskusi jsem nesouhlasila s tvrzením Lídy Trapkové , že terapie s jednotlivcem je zásadně odlišná od terapie s rodinou. Pro mne vychází práce s jednotlivcem i s rodinou ze stejných východisek: hledám nová porozumění událostem, vztahům, chování osob v současnosti i minulosti, sobě samému, hledáme s klienty nové možnosti do budoucnosti, pomáhám jim stát se trochu víc autory vlastních životů...; ve zkratce vycházíme ze současných systemických a narativních přístupů. Takový názor se snažíme zprostředkovat v programu vzdělání Institutu rodinné terapie Praha. Kazuistika Lei Brodové v minulém čísle Softfóra ukazuje, jak závažné individuální změny se mohou uskutečnit v rámci systemické individuální terapie.

Z diskuse na Dnu rodinných terapeutů jsem měla dojem, že pro Lídu Trapkovou je rozdíl mezi individuální a rodinnou terapií zásadní, že z jejího hlediska nutně každá vychází z jiných předpokladů. Myslím, že nedorozumění mezi námi vzniklo právě z implicitních a nevyjasněných odlišností teoretických východisek. Posluchačům nemohlo být jasné, co každá z nás myslí, když říká „terapie s jednotlivcem"a zasloužili by si slyšet, jak to která chápeme. Koneckonců obě se podílíme mnoho let na výcviku rodinných terapeutů.

Ten malý, ale důležitý moment mne vede k návrhu, zda bychom v rámci našeho společenství neměli zkusit reflektovat, z jakých předpokladů v praxi vycházíme. Jakou teorii v rodinné terapii využíváme a potřebujeme. Mimochodem, s Jiřím Kubičkou jsme se o něco takového před časem pokusili, bylo to pro nás celkem užitečné, i když už diskuse nepokračovala (text vyšel v čas. Psychoterapie 2009/2: Naše pozice aneb Jakou teorii potřebuje rodinná terapie).

Kde jinde než v Softfóru může být vhodná platforma? Co kdybychom zkusili začít diskutovat o těchto otázkách a nejen o nich? Reflektovat své názory, rozdíly a shody, pokud jde o základní pojmy. Co pro nás znamená systemické myšlení? Mají rodinní terapeuté vycházet z nějakého modelu rodiny? Existuje správná rodina? Jaký význam mají pro nás role v rodině?

Diskuse je podle mne zapotřebí nejen proto, abychom se v rámci oboru jasněji domlouvali. Jde o úroveň a prestiž oboru v rámci psychoterapie ve zdravotnictví i v dalších oborech; na rozvíjení systemické rodinné terapie jsem se už čtvrt století podílela a tak mi na ní záleží.

V Praze 22.dubna 2012

PhDr. Šárka Gjuričová - klinická psycholožka, působí ve FN Motol v centru rodinné terapie. Vede Institut rodinné terapie Praha spolu s Jiřím Kubičkou a Leou Brodovou, zároveň učí a zajišťuje supervizi.

Do roku 2004 byla první českou zástupkyní při Evropské asociaci rodinné terapie (EFTA), pracovala řadu let v odborné radě SOFT. V současné době je členkou výboru České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP a sekce rodinné terapie. Napsala řadu odborných článků a podílela se na odborných publikacích, s Jiřím Kubičkou vydali v roce 2009 v Gradě aktualizovanou příručku Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy.

{jcomments on}