Historicky vzešly z  rodinných a systemických terapií a někdy jsou mezi ně stále zařazovány. Opouštějí ale jejich premisy a míří na pole postmoderní filozofie a sociálního konstrukcionismu, kde se věnují  jejich aplikacím v oborech jako je  lingvistika (Michail Bachtin), komunikace  (John Shotter) nebo psychologie (Kenneth Gergen). Lynn Hoffman (2007), historička rodinné terapie, je řadí mezi nejčerstvější „výhonky“ terapií vycházejících ze sociálního konstrukcionismu a nazývá je poeticky přístupem „zářivých momentů“ (striking moments).

Zatímco směry založené na strukturovaných otázkách nebo postupech (i když třeba vycházející z podobných premis; např. narativní terapie nebo na řešení orientovaná) staví svůj jazyk částečně na znalosti určitých metod a specifických otázek, dialogické přístupy tuto strukturovanost úplně opouští. Nehledají vzorce, ani se nesnaží poskládat dobrý příběh. Konverzace se zakládá na tzv. „jazyku momentálních událostí“ (language of momentary doings).(Shotter, Katz, 1998) To znamená, že důraz je kladen zejména na důsledné, zaangažované odpovídání a reagování na to, co se v konverzaci krok po kroku objevuje. Veškeré terapeutovy aktivity tak mají především dialogickou, “responsivní” povahu, spíš než že by byly vedeny nějakou externí teorií  nebo hypotézami. (Lowe, 2005)

Nejedná se přitom o ucelený směr, který by vznikl na jednom místě a dál se rozrůstal po celém světě. Naopak, jde o velmi různorodou směsici „výhonků“, které klíčily relativně nezávisle na sobě, než se začaly vzájemně ovlivňovat a inspirovat. Dnes můžeme dokonce hovořit o mezinárodní dialogické síti, nebo rhizomu. A to i díky své dynamičnosti a nehierarchické povaze, kterou se vyznačuje  toto hnutí, přesahující hranice psychoterapie.

Jednou konkrétní ilustrací takové sítě je tzv. severní (severská?) síť (northern network), která je spojena především se jmény Jaakka Seikkuly  nebo zesnulého Toma Andersena. Ti začali vytvářet ve Skandinávii nadále se rozšiřující síť profesionálů sdílejících dialogickou perspektivu. Jak Tom Andersen, tak Jaakko Seikkula se dají zařadit mezi velmi výrazné postavy se svébytným příspěvkem do rodiny dialogických přístupů. Reflektující týmy Toma Andersena jsou už dostatečně známé, o čem se ale u nás ještě příliš nemluví, je práce Jaaka Seikkuly. Seikkula se svým týmem v prostředí psychiatrické péče vybudoval zcela jedinečný nefarmakologický směr, známý pod názvem „otevřený dialog“ (open dialogue). Tento přístup má přitom velmi radikální účinnost co se týká pomoci lidem s psychotickými stavy (více např. zde).

Jiným příkladem takového výhonku je kolaborativní/spolupracující přístup, který se původně rozvíjel v USA. Tento směr je spojen se jmény Harlene Anderson a Harryho Goolishiana, kteří v Houston Galveston Institut rozvíjeli po mnoho let psychoterapeutický styl založený na jazykovém chápaní lidských systémů. Od chvíle, kdy kolaborativní přístup ve světě získal své jméno, uplynulo už více jak 20 let. Za tu dobu se vytvořila široká síť praktiků a institutů, kteří „kolaborativní myšlenky“ posouvají dále v rámci psychoterapie, ale i za jejími hranicemi v oblastech jako je komunitní nebo sociální práce, organizační rozvoj, couching nebo vzdělávání. Nedávnou výraznou aktivitou v této oblasti je pak např. vznikání  mezinárodní síťě vzdělávacích programů v kolaborativním přístupu (http://www.collaborativecertificate.org/).

V České Republice těmto směrům zatím příliš prostoru věnováno nebylo. Velmi důležitým počinem byl ovšem překlad knihy Harlene Anderson: Konverzace, jazyk a jejich možnosti (2010) od Pavla Nepustila. Ta se čím dál častěji stává středem zájmu studentů psychoterapie, psychologie a jiných humanitních oborů.

I když tyto přístupy u nás nemají klasické institucionální zaštítění, jejich rozvíjení se v ČR věnuje skupina Narativ (www.narativ.cz). Napojení na mezinárodní síť praktiků ji pak v minulém roce umožnilo pozvat do České republiky osobnosti, jako např. Harlene Anderson nebo Ann-Ritu Gjertzen, blízkou spolupracovnici Toma Andersena ze „severské sítě“. Podařilo se také uskutečnit první běh vzdělávacího programu v kolaborativním přístupu „Možnosti Dialogu“, který již má i absolventy z nejrůznějších profesí jako je psychoterapie, psychologie, sociologie nebo organizační rozvoj.

V následujícím období (školním roce 2012/13) bude možnost zažít a vidět v ČR ještě více. V rámci druhého běhu vzdělávacího programu (více zde) budou do ČR na vícedenní workshopy pozváni 3 přední konzultační a psychoterapeutické osobnosti dialogických přístupů.  V listopadu do Brna zavítá mexická terapeutka Rocío Chaveste Gutierréz, která stojí za vznikem jedinečného institutu v yuacatánské Méridě, kombinujícího komunitní práci, psychoterapii a vzdělávání.  V zimním období na přelomu ledna a února 2013 do ČR zavítá Jaakko Seikkula, aby pohovořil o svém přístupu „open dialogue“ a hvězdnou sérii zakončí na jaře americká terapeutka Harlene Anerson, zakladatelka Houston Galveston Institutu.

Pokud vás dialogické, postmoderní, nebo kolaborativní směry jen trochu zaujaly, byla by škoda nechat si ujít možná jednu z velmi mála příležitostí, jak se s jejich předními zástupci potkat a mluvit s nimi

v českém prostředí.

Mgr. Jakub Černý

je člen skupiny Narativ. Studuje doktorské studium psychologie na Fakultě sociálních studií v Brně a ve svém dizertačním projektu se věnuje postmoderním a dialogickým přístupům v psychoterapii.

Literaura:

Anderson, H. (2010). Konverzace jazyk a jejich možnosti: postmoderní přístup k psychoterapii.  Brno: NC publishing.

Hoffman, L. (2007). The art of "withness": A bright new edge. In H. Anderson & D. Gehart (Eds.), Collaborative therapy: Relationships and conversations that make a difference (pp. 63-79). New York: Routledge.

Lowe, R. (2005). Structured Methods and Striking Moments: Using Question Sequences

in “Living” Ways. Family Process, 44 (1): 65-75. 

Shotter, J.,  Katz, A. M. (1998) “Living moments” in dialogical exchanges. Human

Systems: The Journal of Systemic Consultation & Management, 9 (2): 81-93.

{jcomments on}