Kdo se zúčastnil toho setkání, které se 2x ročně koná v Lékařském domě, zažil atmosféru naplněného sálu, zaujatých řečníků i posluchačů. Evidentně se v rodinách českých pacientů děje tolik zajímavého, že by se dalo o tom povídat ne den, ale klidně celý týden.

Odcházela jsem po dni RT z Lékařského domu naplněná příběhy a setkáními. Byla jsem rodinně terapeuticky spokojená, protože jsem potkala lidi, kteří RT tak dovedně dělají. RT má v psychosomatické medicíně nesporné místo, v současnosti v Čechách možná dík plodnosti terapeutického páru Chválových přímo centrální. (Rodinná terapie operující s konceptem sociální dělohy patří do našeho národního bohatství stejně jako Ostrov rodiny, Becherovka, Kladrubáci, Kyjovský kroj,... Kdyby se v medicíně smělo patentovat, byl by z nich dobrý vývozní artikl.)

Jenže už na náměstí I.P. Pavlova ve mně povstala nespokojenost s tím, co všechno tam dole v sále zmíněno nebylo. Známe dobře významnost toho, o čem se nemluví. Tedy si dovoluji sepsat něco z toho, o čem se nemluvilo, a věnovat to dodatečně rodinným terapeutům v psychosomatice. S vděčností za to, co vše do setkání přinesli. Jak se stalo, že se o následujících věcech nemluvilo, a zda je dobré o tom promluvit, nechávám k posouzení laskavému čtenáři.

Předesílám, že jsem „vyrostla" v IRT Praha, pražské škole RT. Ta nemá ve svém štítě tolik psychosomatiky jako škola liberecká. Zato klade důraz na gender v rodině. Dík tomu lze např. lépe chápat, proč otcové postižených dětí berou situaci jiným způsobem než matky. Vnímám význam otců jinak, než dříve. Dík genderově osvícenému pohledu na svět se mi snáze žije v hierarchickém prostředí medicíny. Pochopila jsem paradoxní situaci nás žen lékařek, které jsme v medicíně dnešních dní postaveny do soutěžení s mužskými kolegy, ale zároveň nemáme šanci v soutěžení uspět.

Dnes po letech mi zní podobně, mluvíme-li o konceptu genderu či o jing/jangu. Troufám si tvrdit, že se obojí točí kolem téhož. Obě zmíněné školy české RT zdůrazňují význam dvou odlišností, které se v inerakci setkávají, vyvažují. V praxi, kde s nemocným dítětem k lékaři přichází nejčastěji matka, je mi symbolem vyvažování genderu či jing/jangu triviální otázka: A co na to táta? Zpočátku kolegy (lékaře i nelékaře) v práci překvapovala, hodí se nečekaně často. Dnes už se moji spolupracovníci této otázce nediví, a někteří ji při péči o nemocné děti matkám i sobě kladou sami. Ale je to opravdu tak zásadní téma? Snad kdybychom se věnovali někdy příště tématu rodin s jedním rodičem, nejčastěji s matkou, dobrali bychom se toho, co ještě jiného činí děti zdravými.

Co mi v obou těchto myšlenkových směrech schází na poli psychosomatiky, s čím RT nepracuje, je propojení těchto modelů s tělem člověka. Propojení s biologickou tělesnou jsoucností. Nebo to nevidím.

Zvažuji, do jaké míry je téma separace a sociálního porodu tak centrálním tématem v psychosomatice, jak se to v Česku jeví. Jsou některá další témata, významem srovnatelná? Mně osobně (i vzhledem ke kontextu ve kterém pracuji), hodně zajímá etapa vývoje řeči (věk pacienta batolete a předškoláka) a pak somato-psycho-sociální situace seniorů. Mohla jsem možná na Dni RT uplatnit příspěvek na téma: Jak to rodiče dělají, že se jejich děti naučí mluvit. Nebo: Role sluchadla v rodině s nedoslýchavým členem. Snad někdy příště budu odvážnější.

Přemítám a marně si představuji, který individuálně psychoterapeutický směr ovlivňuje českou psychosomatiku tolik, jako to v současnosti dělá ten liberecký rodinně terapeutický. Jsou to metody KBT jako v Německu? Gestalt? Na tělo orientované směry? Jiný?

A ještě něco k gendru a psychosomatice:

Rovnováha genderu se mi jeví být někdy nedoceněným kamenem v základech psychosomatického pracoviště. Jak si rozdělujeme role, jak užíváme svou odlišnost na pracovištích. Jaké jsou výhody a nevýhody práce v týmu, práce s koterapeutem stejného a opačného pohlaví. Zda nám a pacientům mužsko - ženské vztahy na pracovištích jdou k duhu či nám těžce komplikují život. Jak se gender na pracovišti promítá do rodin terapeutů a jak se gender v rodinách terapeutů promítá do naší práce. Jen málokdo půjde po stopách L. a V. Chválových, přestože jejich model spolupráce je tak nosný.

Co zřejmě až tolik nepatří do rodinné terapie jako do psychosomatiky je to, co se děje v těle psychoterapeuta a v těle týmu při psychoterapeutické práci. Co nám zvedá tlak, plaví adrenalin,endorfiny, co zvyšuje tepovou frekvenci, z čeho se tají dech, běhá mráz po zádech, zda se nám z něčeho zvedá žaludek , a co nás vzrušuje a přitahuje. Co terapeuta pálí, tlačí, kdy se nadýmá a kdy dme, a co je pro něho obtížné rozdýchat. Kdy je v úzkých. Zvažuji, zda by se hodilo dovolit si víc na konferencích povídat o tom, jak rodiny budí náš odpor, náš zájem, úzkost, zlost,..Jenže s tím pracuje reservovaně jak rodinná terapie, tak i současná školská medicína. Možná je to trochu tabu, a je lepší se toho nedotýkat. Spíš než rodinné terapii to přísluší balintovským skupinám.

Další, o čem se nemluvilo je to, jak výcvik v RT (jako i v jiných psychoterapiích) ovlivní psychosomatiku adeptů. Nevím, pro kolik psychosomatických terapeutů je tato otázka důležitá. Můj názor je, že RT rozšíří adeptu vědomí a významně ovlivní jeho vnímání a pozornost, změní myšlení z lineárního na cirkulární. K čemu je dobrá tato změna a jak nás ovlivňuje, pracuje-li člověk na poli medicíny? Nesporně to obohacuje, ale také to může být příliš zatěžující. Ráda bych slyšela zkušenosti ostatních. Pokládám za dobré, aby adepti psychoterapeutických výcviků dostávali předem zřetelnou informaci, že se pravděpodobně výcvikem změní nejen něco v jejich psyche, ale také něco v jejich těle, na úrovni vnímání, na úrovni vegetativních regulací, a možná ještě jinde.. S tím, že změny ovlivní jejich vztahovou síť, se asi samozřejmě počítá - je prima vědět, že do výcviku jde s adeptem vlastně i jeho partner.

Aniž bych chtěla planě naříkat, jeví se mi užitečné si pojmenovat odlišnosti a zádrhele, s kterými se setkává rodinný terapeut – lékař v psychosomatice. Je toho celá řada:

Jiný sběr anamnézy, jiné jazyky, jiná pravidla, jiná morálka. Jiné cíle. Kde není společný cíl, není spolupráce. Lékař má za cíl nemoc odstranit, zahnat, potlačit, zlikvidovat. Psychosomatik má možná cíle rozličné, ale mocná likvidace nemoci na prvním místě nebývá. Kolegy nevzdělané v systemickém přístupu mateme, místo spolupráce snadno nastoupí nedorozumění. Na vyjasnění takových nedorozumění a překonávání rozporů a odlišností na půdě klasické školské medicíny vydáme tolik energie, že na samotnou práci s klienty nám jí už zbývá málo.

Terapeut tvoří nejprve vztah, lékař tvoří nejprve diagnosticko terapeutické plány.

Lékař je dle své etiky povinen vyšetřit, tedy vzít do péče každého nemocného, který přejde přes práh ambulance. Terapeut je povinen diferencovat, koho přijme do péče.

Lékař důvěru pacienta získává bílým pláštěm, titulem, velkou cedulí a dobrou pověstí. To už většinou stačí, péčí o vztah se netřeba zvlášť zabývat. Terapeut může též mávat titulem, cedulí a dobrou pověstí, ale více pro svou práci potřebuje důvěru vzniklou přímo v setkání.

Lékař pracuje převážně s obecnou zkušeností, terapeut klade důraz na jedinečnost klienta a jeho příběhu. O tom, s jak rozdílnou odpovědností pacienta se počítá v biomedicíně a v psychoterapii – o tom se v Lékařském domě chvíli mluvilo. Věnovala bych tomu ráda někdy pozornosti víc.

Jak to, že mě napadají samé odlišnosti mezi prací psychoterapeuta a prací lékaře? Asi abych si vysvětlila pochybnosti a nesoulad, které ve mně při praktikování psychoterapeutických intervencí na poli medicíny vznikají a průběžně se hlásí o slovo. Psychoterapie v medicíně (rodinná i jiná) může být zjevně konfliktní záležitost.

Článek se mi rozlézá do šířky, zas ta bezbřehost! Při psaní přichází pocit nepatřičnosti. Vyplývá to z mé osoby nebo z psychosomatiky samé? Nejde náhodou opět o konflikt přímočaré pozornosti biomedicínské s distribuovanou pozorností terapeutickou?

A závěrem - bylo jen letmo zmíněno, jak velmi plné jsou objednací diáře psychoterapeutů v psychosomatice. Čekací listina (symbolická čekárna), je někdy řešením. Ale možná by se některé věci mohly a měly víc řešit mimo sféru zdravotnictví.. Omnipotentní léčící bytosti tomu svou aktivitou brání. Bereme snadno na sebe odpovědnost za věci, které by se hodilo řešit někde jinde, nějak jinak. Do sféry zdraví a nemoci se promítá stále více duchovních a sociálních nemocí doby. Nechceme-li v našem státě padnout pod tíhou terapeutických úkolů v rodinné terapii i v medicíně,možná by se hodilo ještě někdy věnovat čas semináři o tom, jak nedělat terapii.

Pokud můj soupis toho, co se nevešlo do Dne RT, vzbudil nějakou resonanci či disonanci v laskavém čtenáři, přispělo to k znění naší zdejší psychosomatiky. A to je to, co mě těší. .

Z.H.

MUDr. Zina Hánová (nar. 1959), 170/66, lékařka, ORL  a foniatrie, od r. 2007 způsobilá v oboru psychosomatické medicíny. Rodinně terapeutické  vzdělání získala převážně vIRT Praha. V práci s rodinou dětí s poruchami řeči využívá videotrénink interakcí. V posledních letech  je oslovena  na tělo orientovanou psychoterapií .  S ní se učí vztahu k oduševnělému tělu člověka,  jaký  nepoznala na  lékařské fakultě.  Angažuje se ve Sdružení pro psychosomatiku o.s.  Pracuje na ORL klinice ve FN 3.LF, ve foniatrické ambulanci v Praze a v Kolíně. Nejbližší lidé: manžel  a 3 synové.  Obživa:  hlavně předepisování sluchadel.  Záliby:  psychosomatika, dům, zahrada, snowboard. Duchovní  zdroje: křesťanství, joga, lesní moudrost.

{jcomments on}