Nakonec volím popis přímé práce s rodinou, prokládaný metodickými poznámkami. Rozhodně ho nechci nazvat kazuistikou – je to dramatický příběh lidí bojujících o lásku, který jsme spoluprožili a spoluproplakali.

Rodina: otec Petr, 35 let, matka Jana, 31 let, oba vysokoškoláci, dcera Anička, 4,5 roku. Přijeli na třídenní výcvikový seminář TPO, pořádaný pro terapeuty a rodiny. Problém, jak jej rodiče sami definovali: zvýšená vazba manželky na její matku.

Od narození dítěte žije rodina odděleně – muž pracuje na vzdáleném místě a dojíždí domů pouze na víkendy. Žena s dcerou bydlí nedaleko zmíněné babičky. (Již z těchto dat bylo zřejmé, že v průběhu terapie bude nutno problém rozšířit a příčiny a důsledky redefinovat.)

Následující dny se naše skupina (5 terapeutů + oba rodiče) nejdřív společně věnovala podrobným anamnézám osobním, rodinným i rodovým. Systemický pohled na rodové kořeny změnil, tak jak to známe, vnímání současnosti u obou našich klientů a ukotvil je v širším kontextu. Muž pak prošel procesem vyrovnání se se svým mrtvým otcem, agresivním alkoholikem, který spáchal sebevraždu, žena ošetřením svých časných zranění, týkajících se především oddělení od matky. Manželé se při tom obětavě doprovázeli. Tyto terapeutické zásahy – usmiřovací terapie, terapie traumatu, rehabilitace porodu - patří do TPO podle Prekopové, avšak nebudu se jimi podrobně zabývat, neboť se týkají dospělých a nevzbuzují tudíž takové kontroverze jako proces dítě – dospělý. Pokusím se popsat věrně a poměrně detailně průběh tohoto konkrétního procesu:

Porada s rodiči. Základní informace o TPO již dostali, i z vlastní zkušenosti mohou nyní zhodnotit její účinek na sebe sama i na prohloubení vztahu mezi nimi. Probíráme možný průběh sezení, aniž bychom si stanovovali pevný plán (skutečnost nás může překvapit). Matka odchází pro dítě, které je zatím v péči vychovatelky, a ptá se, jak ho má instruovat. „Chceme s ní něco probrat,“ říkám. (Příprava rodičů a dětí je vždy velmi individuální, podle věku a typu dítěte a dalších okolností.) Matka přivádí Aničku, dle našich pokynů vyčuranou a napitou. (Ano, je pravda, že během pevného objetí dítě nepouštíme čurat, kakat, blinkat ani mu nedáváme napít. Proces trvá nejčastěji asi tři čtvrtě hodiny a můžeme si být jisti, že se při něm manifestují veškeré manipulace a obsese, které má dítě v repertoáru, a jsou to právě ony, kterých je chceme zbavit. Ustoupit jim znamená fixovat dítě na nižším vývojovém stupni. Na požadavek dítěte „ já chci čurat, napít“ odpovídá matka laskavě, ale pevně – „až potom“. Na výhružku „já se počurám“ říká – „mně to nevadí, miluju tě i počuraného, i pokakaného. Pak se umyjeme“. Nedovoluje dítěti obrátit se k žádnému náhradnímu uspokojení nebo taktickému manévru, sloužícímu k odvedení pozornosti od probíhajícího konfliktu. Ujišťuji vás, že dítě se nepočurá ani nepokaká, když k tomu dostane svolení, neudusí se kašlem a i ta velká žízeň bývá na konci zahnána často jedním symbolickým douškem, kterým se snažím dítěti vyhovět, když jsem mu to slíbila.)

Zpět k Aničce: přichází mezi nás s důvěrou, neboť se již známe z kontaktů v jídelně, vídá nás, jak mluvíme s rodiči a vnímá náš přátelský vztah. Žádám ji zdvořile, zda by si mohla sednout mamince na klín, protože si s ní chceme popovídat. Ochotně vyhoví a zaujímá vzorovou pozici, čelem k matce, s ručkama na hrudi. Matka ji přidržuje v objetí, ale nemusí vyvíjet žádnou sílu. (Kdyby bylo dítě malým tyranem nebo hyperaktivní se závislostí na pohybu, tak jednoduché by to nebylo. Tam žádné zdvořilé prosby ani motivační pohovory nepomohou. Catch me if you can.) Rodiče sedí na židlích vedle sebe, oba v pohodlném oblečení z měkkých materiálů. Představuji Aničce tým – uvádím členy křestními jmény, sděluji jejich povolání (doktor pro děti, paní učitelka…), jaké mají rodiny a děti, čím přijeli. Někdo vlakem, někdo autem, někdo přiletěl letadlem. Budou tady s námi a budou nám pomáhat. Já tvé rodiče oslovuji Petře a Jano a oni mě Jarmilo. Můžeš mi říkat teto. Jsem doktorka na strachy a bolesti a ty teď budeme hledat. OK? OK.

Dítě se zájmem očekává, co se bude dít.

Sedím tak, abych měla s Aničkou přímý oční kontakt, rodiče jsou plně koncentrováni. Začínám Aničce, uložené spokojeně v matčině náruči, vyprávět příběh jejího života tak jak ho znám z anamnézy, od doby, kdy se rodiče zamilovali, pak měli svatbu a pak se rozhodli mít děťátko. Popisuji, jak rostla mamince v bříšku, jak s ní maminka chodila na nákupy, vařila a žehlila a byly pořád spolu. Taky tatínek se radoval a držel na bříšku ruku, aby ho do ní mohla žduchnout patičkou. Dítě okouzleně poslouchá a nechce se mu toto téma opouštět. Ale pak už bylo pro ně málo místa a muselo se narodit. Mírným tlakem ruky na temeno hlavičky demonstruji začátek porodu, matka při tom trochu zesílí objetí, a oběma rukama stlačuji jemně Aniččino tělíčko tak, jak postupoval porod a pomalu a klidně to komentuji: „Teď ti vykoukla hlavička, teď krček, teď ramínka... Nakonec oba rodiče uviděli konečně své děťátko a byli šťastní, že je mají.“ Nechávám jim chvilku, aby si s dítětem oživili tuto krásnou vzpomínku a chovali Aničku jako miminko. (Častěji při cílené rehabilitaci porodu vypráví dítěti tuto „pohádku“ o příchodu na svět matka sama. Někdy ji zastoupím, když není verbálně zdatná, dostatečně empatická pro dítě nebo příliš soustředěná na vlastní prožívání. V tomto případě, jelikož perinatální okolnosti nebyly dle anamnézy zcela příznivé, rozhodli jsme se prozkoumat, zda Anička netrpí skrytým raným traumatem, které by posilovalo její zvýšenou vazbu na matku, takže jsme techniku PO použili za účelem diagnostickým. Uvolnili jsme prostor pro jejich vzájemné nacítění a zbavili je nutnosti prožitky verbalizovat. Matka poskytovala svou bezpečnou náruč, doprovázela dítě jemnými zvuky a pohyby, byla citově přítomná, opírala se o muže. My jsme bedlivě sledovali řeč těla dítěte.)

Můj výklad pokračoval: „Najednou přišla jedna nepříjemnost – holčičku odnesli a dali samotnou do skleněné krabičky pro nemocná miminka.“ Anička sedí dál uvolněně mamince na klíně a ani nedutá – žádná stopa po vnitřní tenzi. Rána po oddělení je evidentně zacelena. Rychlejším tempem pak můžeme projít další klíčová období – ukončení kojení, nácvik chození na hrníček, samostatné papání, nástup do mateřské školky. Ani během celého tohoto dění neprojevilo dítě žádné napětí, občas se hluboce zadívalo matce do očí a spokojeně u ní setrvávalo. Kdybychom v některé fázi Aniččina vývoje narazili na nezpracovanou krizi, byli jsme připraveni společně jí projít až do dobrého konce, leč nestalo se. Přišel čas pro další krok. Maminka předala dcerušku do náruče tatínkovi.

Těžko si představit prudší změnu v celé její osůbce, kterou jsme všichni pocítili jako naprosté ztuhnutí. Také otec byl bezradný. Pokoušel se slovně prolomit ledy a vyprávěl dceři, že ji má rád a že mu na ní záleží. Seděla pasivně, bez radosti. Navrhla jsem otci otevřít téma jeho nepřítomnosti v rodině. Začal Aničce vysvětlovat, tak jak byl dosud zvyklý, proč každou neděli musí odjet, proč je to nutné a proč to jinak nejde. Dítě bylo čím dál zachmuřenější. Učinila jsem se pro tu chvíli Aniččinou mluvčí a řekla otci, že to asi slyšet nepotřebuji, protože mě to nemůže utěšit ani to nemůžu pochopit. Ať si zkusí představit, jak se asi cítím, když stále není doma a ke spaní mě ukládá jenom máma. Otec tuto výzvu pochopil po svém a začal mluvit o tom, jak je to těžké pro něj, jak se mu stýská a jak se těší domů, v dobré víře, že ho s dcerou spojí společný smutek. Anička seděla ztuhlá jako kámen a Petr ode mě obdržel krátký komentář k tomu, co se právě odehrálo. Marná sláva, potřeboval v té pro něj těžké a nové situaci přesnější vedení, což uvítal. Doporučila jsem mu větu – „nebyl jsem s tebou“. Anička zpozorněla, objevilo se vnitřní chvění, ale stále měkký, sebeomluvný tón otcův nedovoloval posun k jádru problému. Zpřítomnili jsme Petrovi všechny poznatky, které jsme na toto téma během semináře nashromáždili, a začali ho povzbuzovat v hledání pevného postoje. Obdivuhodně - před zraky nás všech a aniž by dítě byť i jen na chvíli pustil - zkoušel vyjádřit tělem, pohledem i slovem to, co jeho dítě potřebovalo a jeho rodiče ho nenaučili. Celá skupina svým souzněním a podporou vytvořila rezonanci tak silnou, že se to nakonec podařilo. Otec vzal svou dceru za bradu, podíval se jí do očí a se srdcem konečně otevřeným pro její smutek jí řekl: „Chyběl jsem ti. Nebyl jsem s tebou. Je mi to líto“. Věřte, brečeli jsme všichni.

Ne tak Anička. Chvilku počkala, až ta vlna v ní sestoupí tam, kam má, a pak se celou svou bytostí, s celou svou silou, řevem a zoufalým kvílením, tak jak jste to viděli ve filmu a jak to známe z většiny procesů, kde je hlavním tématem porušená, nejistá či zrazená vazba, vrhla proti otci a střídavě se ve vlnách snažila do něj mlátit a od něj odejít. V šoku z toho, jak se jeho dříve vždy hodná, poslušná a přizpůsobivá holčička změnila náhle na draka, věren svým starým scénářům pokoušel se otec zprvu Aničce její dlouho potlačovanou zlost a bolest rozmlouvat (vždyť on to tak nemyslel, ale no tak, zlato), avšak ona, podporovaná skupinou, už se nehodlala vzdát možnosti dát konečně otevřeně najevo, co sama prožívá. V jedné chvíli, kdy pevně držená otcem volala na matku, že chce radši zpátky k ní, přišel další zlomový okamžik. Matka Aničce klidně oznámila: „Teď sedíš u tatínka, a já jsem tady s vámi.“ Petr posílen ve své otcovské kompetenci mohl dál pokračovat více samostatně. Říkal Aničce přibližně tato slova: „Nepustím tě. Vím, že máš na mě zlost. Můžeš na mě křičet a zlobit se na mě. Nebudeš mě bít a kousat, to ti nedovolím. Mrzí mě, že jsem s tebou nebyl. Pokusím se to napravit.“ (Musím konstatovat že každé sklouznutí do povrchních klišé typu: „Neplač, vždyť já tě mám rád.“, každé infantilní zasebelitování („Já jsem to měl taky těžké.“), každou milosrdnou lež („Už tě nikdy neopustím.“) odměňovalo dítě vždy novým intenzivním výbuchem hněvu a lítosti tak dlouho, až se otec zbavil své ambivalence a postavil se jednoznačně jako dospělý a Anička mohla spočinout na jeho srdci.

Hned po tomto bouřlivém procesu, trvajícím slíbenou třičtvrtěhodinu, nás čekalo slavnostní rozloučení se všemi účastníky kursu. Zpocený a rudý tatínek v náručí se zpocenou a rudou dceruškou, která se ho držela jako klíště tak silně, že jí matka nemohla převléct suché tričko, přišli do naší společenské místnosti. Anička poprvé ve svém životě seděla na otcově klíně i v přítomnosti matky, která to vnímala s velkým zadostiučiněním. Během závěrečného hodnocení se uvelebila otci na kolenou a opřená o něho zády živě sledovala, co se kolem odehrává. Rodina dostala novou šanci, malá Anna se s námi rozloučila jako se starými přáteli.

PaedDr. Jarmila Pospíšilová, nar. 1954, vdaná, 4 děti, původní profesí speciální pedagog, absolventka prvního výcvikového kurzu TPO v ČR, od r. 2006 pracuje v soukromé praxi ve Veselí nad Moravou.