Bulhaři v anotaci setkání napsali: „V dobách válek a střetů hodnot a vizí budoucnosti, kdy se zdá, že je podkopávána solidarita, a kdy zažíváme narůstající institucionální násilí a převahu narativu moci a nadřazenosti, ptáme se sami sebe, jak můžeme lépe zviditelnit základní příběhy lidskosti, důvěry a solidarity, dát jim svůj hlas a posílit je. Konkrétní činy lidskosti na místní úrovni vidíme v souvislosti s válkou na Ukrajině a se zemětřesením v Bulharsku, Turecku, také v Sýrii. Možná by tento směr v myšlení mohl platit i pro širší evropský a světový kontext.“
V duchu této anotace se celé setkání linulo a snoubilo se s balkánskou pohostinností, melancholií Bulharů, která je tak nádherně zaznamenána v jejich národních písních, turbulentní historií plnou bojů za svobodu a současnou komplikovanou politickou situací, mizernou infrastrukturou a nádhernými památkami.
Bulharské terapeutky představily historii cesty rodinné terapie v Bulharsku, především jejich bezmoc v souvislosti s uznáním systemické rodinné terapie státními úřady za jeden z efektivních a rovnocenných přístupů na poli péče o zdraví ve společnosti.
Předseda NFTO Hans Christian Michaelsen představil účastníkům konference nově zvolenou prezidentku EFTA Umbertu Telfener, která nás vřele přivítala. Norští kolegové připravili krátkou noticku o chystané Nordic conference of family therapy, která se bude konat v srpnu 2024 v Bergenu, a o které budeme ještě informovat.
Maďarka Julia Hardy ve svém příspěvku „Válka a mír“ prezentovala online supervizi s ukrajinským dramatikem.
V panelu o legislativním postavení systemické rodinné terapie napříč Evropou vyšlo najevo, že legislativní zakotvení rodinné terapie má pouze Německo a Itálie, Švédsko pak pro určité diagnózy. Kromě Bulharska a Černé hory existuje ve většině zemí regulace toho, kdo může poskytovat psychoterapii, někde i rodinnou terapii a ve více než polovině zemí je systemická rodinná terapie považovaná za jednu z modalit psychoterapie. V části zemí je rodinná terapie, poskytovaná vycvičenými klinickými psychology či psychiatry, hrazena ze zdravotního pojištění. V Lotyšsku se začalo dařit vyjednávání s úřady a jsou na cestě přijetí legislativy stran rodinné terapie, důležitou součástí vyjednávání je pro lotyšské terapeuty výzkum v oblasti efektivity RT. Neméně důležitou součástí tohoto vyjednávání je též, jak upozornili Němci a Belgičani, i lobbing. Zaujalo mě mimo jiné, že v Maďarsku nemá ani zdravotnictví ani školství svoje ministerstvo, obě tato „odvětví“ spadají pod Ministerstvo vnitra. Hm!
Páteční odpoledne bylo věnované paralelním workshopům. Hravý a interaktivní workshop Szymona Chrzastowskiho z Polska „Co to znamená cítit se bezpečně? Nejasné otázky o zdánlivě samozřejmých věcech“ nabídl účastníkům formou hry rozvíjet reflexi pocitu bezpečí, přičemž reflexe tu byla chápána jako efektivní prostředek k integraci kognitivních a emočních procesů.
Lucie Hornová z České republiky vedla báječný workshop s názvem: „Optimismus a naděje – to není to samé“, na kterém účastníci sdíleli svoje zkušenosti s beznadějí jak svých klientů, tak svojí. Zdá se, že v dnešním světě jsme více než dříve konfrontováni s těžce traumatizovanými klienty, ať už je to kvůli válce na Ukrajině, vlnám imigrantů, ekologické krizi, lidem postiženým postpandemickou situací nebo zhoršením ekonomické situace atd. Co nám pomáhá posílit naději a odolnost bez zbytečného optimismu? Kde my hledáme naději a odolnost, když jsme součástí traumatizovaného systému? Co jsme se v této oblasti za posledních třicet let naučili? To byly otázky, které si účastníci workshopu kladli a diskutovali o nich.
Workshop srbské terapeutky Radmily Vulic Bojovic “Profesionální genogram - verze 2.0“, na kterém jsme sdíleli svoje profesní příběhy skládající se z příběhů našich učitelů a mentorů, skupin, ke kterým jsme patřili a patříme, workshopů, kterých jsme se zúčastnili, knih, které jsme přečetli, filmů, které jsme shlédli, hudby, kterou máme rádi, zkušeností, které jsme udělali…. Společně jsme pak mezi sebou hledali vzájemné průsečíky a propojení napříč Evropou, aby vznikly výstižné a zajímavé metafory pro práci systemického rodinného terapeuta.
Workshop Němce Matthiase Ochse představil práci se systemickým tetralemem: „Buď a nebo…stejně jako…ani, ani…nic z toho, ale něco úplně jiného“. Tato metoda je orientovaná na zkušenost zkoumající, reflektující a rozšiřující možnosti týkající se konfliktů, dilemat a protikladů.
Sobotní ráno a dopoledne patřilo setkání NFTO. Kromě přehledu, které země jsou součástí NFTO a zprávě o hospodaření organizace od pokladníka NFTO Ilony Bushi z Lotyšska se živě diskutovala 4 témata: 1. legislativní a akreditační systém v souvislosti s rodinnou terapií v jednotlivých zemích, 2. propojení rodinných terapeutů napříč Evropou, kde se hledala nová a přehledná a zároveň nezahlcující platforma sdílení, 3. téma sociální spravedlnosti a 4. děti v rodinné terapii.
Další diskutovanou oblastí byly standardy výcviku v systemické rodinné terapii v jednotlivých zemích. Situaci mapovaly Valerie O’Brien z Dublinu a Lucie Hornová. Valerie zdůraznila rozdíl v požadavcích EFTA a EAP na počet hodin nutných k akreditaci výcviku. EFTA požaduje minimálně 700 až 900 výcvikových hodin, zatímco EAP požaduje 1400 hodin. Bude EFTA upravovat své požadavky akreditace výcviku? Spíše ne, chce být inkluzivní. A jak se k tomu rozdílu staví jednotlivé země? Akceptují dvě cesty, či úrovně akreditace? Jaké jsou výhody a nevýhody takových dvou cest dosažení evropské akreditace? Tyto a další otázky byly vznášeny a dále diskutovány.
Na téma výcviku navázala Lucie Hornová otázkami kolem systemické supervize, mapovali jsme, kde v Evropě jsou již zavedené výcviky v systemické supervizi, co to vlastně systemická supervize je, jaká má specifika a Lucie navrhla uspořádání Letní školy supervize. Je možné, že se tato letní škola bude konat u nás v České republice.
Jako vloni, i letos bylo setkání vřelé a pospolité, téma obracelo pozornost a zaujetí k humanistickým ideálům a založená whatsappová skupina vykazuje i nadále poměrně vysokou aktivitu sdílení různých profesních událostí, nápadů a otázek. Třeba by se takové propojení jednotlivých rodinně-terapeutických institutů podařilo vytvořit i u nás, v České republice?
Jana Peichlová, delegátka NFTO za ČR
P.S.: Krátké osobní zamyšlení na závěr…Několikrát jsem se přistihla, v konfrontaci s idealistickými a v pravdě krásnými myšlenkami a diskusemi o „zlepšení světa“, u svého cynismu a vážně jsem se zamýšlela, kde se (k sakru) vzal? Je to situací ve světě, zrychlujícím se tempem našich osobních životů nebo dlouhodobým, každodenním a vlastně nikdy nekončícím kontaktem s utrpením mých klientů a pacientů? Nebo je to náladou ve společnosti? Frustrací, bezmocí a beznadějí ke stavu světa? Možná vším tím najednou…a nejspíš mým věkemJ….Nesdělím nic nového, když napíšu, že není jedno, co si myslíme a že není jedno, kolik z nás si to myslí…že tím vytváříme ono pole, ve kterém se „to“ děje. Možná žijeme v době velké beznaděje a bezmoci (ovšem bylo to někdy v historii lidstva jinak?) a přesto máme v rukou vlastní smýšlení, kterým můžeme přispívat k rozšiřování nebo naopak umenšování „toho“ pole, ve kterém (ne)chceme žít. Tak tedy, buďme pozorní nejen k tomu, co si přejeme, ale i k tomu, jak a o čem smýšlíme….
