O naší době se někdy říká, že je dobou hledání identit. Osobní identita je předmětem reflexe, zkoumání a výběru; ne vše, co mi je společností či rodinou připsáno, přijímám. Otázka Kým jsem a nejsem se pojí i s nezbytnou otázkou Kým mohu být. Identita není chápána jen jako fixní stav, ale jako proces, v němž figurujeme jako aktéři. Mluvíme také o fluidní identitě. 

Institut rodinné terapie Praha další ročníky komplexního vzdělání v rodinné terapii neotevírá. Komplexní vzdělání v rodinné terapii jsme otevírali každoročně, celkem pětadvacetkrát.

Jiří Kubička pracoval po studiu psychologie na FFUK ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Léta pak působil na Dětské psychiatrické klinice v Motole, později vedl psychologické oddělení ve VFN a na Palatě. Jeho směřování zásadně ovlivnil primář MUDr. Jan Špitz na dětské psychiatrické klinice, který v té době rozvíjel a promýšlel přístupy rodinné terapie. Jiří sám si cenil i vlivu MUDr. Petra Boše, který v Motole jednu dobu vedl semináře. Později měl možnost dalšího studia tohoto oboru v Institute of Psychiatry v Londýně.

V 90. letech se Jiří připojil k lektorskému týmu Institutu rodinné terapie Praha. S Janem Špitzem jsme publikovali knížku rozhovorů ve třech Vidět věci jinak (Slon 1999), spolu jsme vydali knížku Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (2004, rozšířené vydání Grada 2009).

Jiří byl muž brilantního intelektu, originálních postřehů, vtipný glosátor. Podobně jako řečtí filozofové při učení chodil, spolu s frekventanty tvořil, ptal se a cenil si nečekaných odpovědi. Jako pravý vzdělanec rád využíval exkurzů do historie nebo třeba antropologie či politiky. Ti, co Jiřího Kubičku víc poznali, vytušili, že síla jeho intelektu není to nejpodstatnější. Sám sice přímo nemluvil o své úctě před Tajemstvím, ale mnozí – frekventanti i klienti – ji poznávali. Děti v terapii jeho respekt snadno vnímaly; proto si s nimi tak dobře rozuměl.

Skamarádili jsme se, když jsme se dvakrát potkali na demonstraci před listopadem 89. Pro bytostného demokrata Kubičku byla společenská angažovanost vždy osobně důležitá, v posledních letech často přispíval články i diskusemi do deníku Referendum. V Referendu se diskutuje noblesně.

S Jiřím jsme třicet let často učili ve dvojici, povídali jsme si třeba o Thomasu Mannovi, o našich babičkách a samozřejmě o klientech. Jindy jsme ve třech s Leou plánovali učení a taky jsme se dost nasmáli. Jirka, Lea a já jsme uzavřeli poslední běh výcviku 16. května letošního roku a pár dní nato jsme si naplánovali oslavu. K té ale už nedošlo.

Jiří Kubička bude v tomto světě velmi chybět.

Šárka Gjuričová, 18.června 2019

Úvod: K tématu jsem psala i do Softfóra víc než dost. Šéfredaktorka Marie Soukupová mě pozvala k reflexi -  milé pozvání se neodmítá. Koneckonců mě to pořád zajímá.

Souhrn

(diskuse k textu V. Chvály a L. Trapkové Jak nebýt expertem a přece něco vědět)

Vláďa Chvála s Lídou Trapkovou v textu Jak nebýt expertem… shrnuli energicky své názory na témata, sdílená mezi rodinnými terapeuty u nás a vyhledali pro ně argumenty v odborné literatuře. To oceňuji, je to náročná práce, díky za ni. Chuť na článek začerstva zareagovat mne samotnou překvapila a potěšila. Kde bych vzala energii, kdybych s autory ve všem souhlasila?

Nevím, zda se tentokrát otevře širší diskuse či polemika; v malé komunitě rodinných terapeutů to není snadné a na stránkách Softfóra je jí tak málo, že připadá někomu nepatřičná. Polekalo mne, že někoho z kolegů dokonce napadalo, že by si terapeuti měli vyříkat názorové rozdíly spíš v soukromí…

Souhrn

Tradiční rodiny a tradice v rodinách - ještě ke Dni rodinných terapeutů v prosinci 2015.

Kdyby kolegyně Hrušková, šéfredaktorka Softfóra, zprávu ze Dne rodinných terapeutů v prosinci 2015 nenapsala až moc narychlo, asi bych brk do inkoustu v téhle věci nesmočila. Její informace do Softfora nebyla jen stručná, je tam chyba, kterou je potřeba opravit.

Souhrn

Text, který jsem slíbila po jarním Dni rodinné terapie redaktorce Softfóra jsem nenapsala včas. Kdoví, jestli bych ho napsala, nebýt Chvály!

Jazyk, který užíváme, nejen popisuje či zobrazuje, ale také utváří, konstruuje. Postmoderní objev, který reflektuje konstitutivní význam toho, jak o věcech mluvíme. Odlišné vidění světa každým z nás byl na té cestě jen první krok. Pro rodinné terapeuty jde  o myšlenky bohatě využité například narativní terapií.

Když jsme za Institut rodinné terapie Praha přijali od Zuzany Těšínské pozvání k prezentaci, ještě jsme nevěděli, že jde nejen o první číslo nové šéfredaktorky, ale patrně také o poslední číslo v této podobě. Příští už bude mít možná výraznější interaktivní formát. Inu, příležitost ohlédnout se do minulosti a vyhlédnout k budoucnosti periodik rodinných terapeutů.

Petr Boš přišel s nápadem vydávat periodikum rodinných terapeutů Kontext v době, kdy se společenství tvořilo; vedle originálních článků domácích autorů kladl důraz na překlady významných teoretických článků, jejichž originály bylo nesnadné získat. V době kulturní izolace socialistického Československa jsme si nedělali hlavu, že na západ od nás se musí získávat souhlas autorů, s nárokem na svobodný přístup k vědění jsme publikovali překlady významných článků i po Listopadu. Po Petru Bošovi se chopil Kontextu Mirek Vyhnálek a vytvořil z něj časopis s kultivovaným formátem, poslední dvě ročenky minulého tisíciletí krásnými mandalami na přebalu připravil Jirka Kubička. Řada originálních příspěvků z té doby, mnoho z nich od Jana Špitze, je i dnes stimulující čtení.

Společenství SOFT, které vstoupilo do Evropské asociace rodinných terapeutů EFTA (vážím si, že v době bylo zastupovaní mou maličkostí) dříve, nežli Česko do EU, pak dostalo své Fórum, periodikum s odlišnou koncepcí, nežli byl Kontext. Projekt „krevního oběhu informací" vymyslel Vláďa Chvála a v tomto duchu pokračovala v šéfredaktorství internetového časopisu Dana Hajná. V časopisu bylo nové a cenné co- kdy- kde, protože akcí přibývalo, nějaké vzkazy, odborná sdělení ze symposií a také studentské práce. Važme si téhle funkce časopisu a vyslovme uznání těm, kdo se o jeho pravidelné vydávání starali. Kolik terapeutických směrů je u nás má?

Nenabízí metafora informačního krevního oběhu ještě významy, které zatím nejsou využity? K živému odbornému společenství patří dialog o teoretických tématech i praktických otázkách. Ten se zatím v našem periodiku příliš nerozvinul. V Česku jsou už řadu let čtyři až pět svébytných komplexních vzdělávacích programů v systemické a rodinné terapii, které mají akreditaci pro zdravotnictví1, nedostatek vzájemného dialogu je tedy překvapivý. Jistě to bylo zatím i formátem bulletinu; pokud vím, že moji reakci na text v tomto čísle si autor textu přečte za tři měsíce a za další tři měsíce mi pak možná odpoví, chuť reagovat mne nejspíš přejde. Není to ale jen tím. Jednotlivé programy se liší, ale teoreticky se navzájem nevymezují, žijí jaksi vedle sebe, zjevně na sebe neútočí, ale nevedou čitelný dialog. I když by se narace minulého vývoje od mého budou nejspíš lišit, možná se shodneme, že kultivovaná odborná diskuse by mohla oboru i koneckonců nám všem spíš prospět.

Nenazrál už čas, abychom si zkusili položit na stůl jednoduchá, ale zásadní teoretická východiska (například: Jak rozumíme, co je rodina?) a diskutovali o nich? Není totiž vůbec zřejmé, v čem se teoretická východiska jednotlivých škol shodují a odlišují. V budoucnu nás dialog nejspíš čeká a nedivila bych se, kdyby ho čekali i kolegové, kteří se v současné scéně teprve orientují. Jednu otázku bychom odkládat neměli, už proto, že se týká také naší čitelnosti v rámci komunity psychoterapeutů, zdravotnických zvlášť: Je široká kategorie systemické terapie tím, co považujeme za specifické pro naše společenství? Kategorie „rodinná terapie" je v kontextu oboru psychoterapie stejně málo čitelná, jako pouhé označení „individuální" nebo „skupinová". Stanislav Kratochvíl rozlišuje podle předmětu párovou, manželskou a rodinnou terapii a zařazuje je jako speciální terapie vzhledem k hlavním psychoterapeutickým směrům; je dobré uvědomit si, že to má svou logiku.

Čekají na nás také obtížné otázky, které nemají jednoznačnou odpověď; například: Jakou podobu by měly mít integrativní modely? Je třeba si nejdřív osvojit jeden směr, nežli přikročím k integraci s dalšími podněty?

Třeba se budoucí podoba Softfóra se k tomu všemu může stát vhodnou platformou.

Šárka Gjuričová

V Praze dne 28.2.2010