středa, 03 říjen 2018 06:08

Gjuričová Šárka: Před dnem rodinné terapie: Co je rodina?

Napsal(a)

Úvod: K tématu jsem psala i do Softfóra víc než dost. Šéfredaktorka Marie Soukupová mě pozvala k reflexi -  milé pozvání se neodmítá. Koneckonců mě to pořád zajímá.

Je otázka, zda promítnutí vlastních názorů a hodnot může ovlivnit odpověď na otázku co je rodina bez ohledu na společenskou skutečnost. Uznání plurality rodin, různých podob rodin, považuji pro terapeutickou práci za nezbytné. Vyplývá z reality naší praxe, někteří z klientů jsou biologicky spřízněni a někteří ne; těžko si dovedu představit, že bych nárok být rodinou některým vymlouvala. Je otázka, zda je účelné usilovat o obecnou definici rodiny. Pro studijní účely můžeme rodiny třídit (tak třeba na úplné biologické, se samostatným rodičem, doplněné …  Pro politické účely by třídění mohlo mít závažné finanční důsledky).  

Zkusím otázku pootočit: Co určuje život rodin?

Neodpustím si Jana Sokola: starověké zemědělské rodiny na našem území byly definovány zemědělskou plochou, kterou měly k obživě; spojovala je úcta k zesnulým, závazek nové generace. Adoptivní vztahy byly časté a neměly menší hodnotu, nežli biologické. (Den rodinné terapie  12/2015). Na otázku co je rodina odpovídali naši předkové překvapivě pragmaticky.

Rodinné tradice

„Být z něčí krve“ je přes věky silná metafora - i genetická realita. V premoderní epoše byly životy členů rodin krátké, rodičovské i profesní role se předávaly tradicí a určovaly život další generace. Prvorozený syn řezníkův se stal řezníkem stejně nevyhnutelně, jako se stal prvorozený syn krále králem. Určujícím vztahem v rodině byla autorita; rodičů nad dětmi, muže nad ženou, byla mnohdy vynucována. Násilí patřilo k rodinnému životu. Ani děti panovníků nemívaly dnešní láskyplnou péči. 

Identita místo tradice. Identita osob, identita rodiny jako projekt

Čím byla kdysi tradice se v postmoderní době stává identita (Hana Šlechtová, Den rodinné terapie 12/2015). Nejen kdo jsem, také za koho chci být považován.  Důležitá je i identita rodiny: Kdo jsme jako rodina? Jak nás vidí druzí lidé? „Jsme rodina ochránců přírody“, „ V naší rodině máme rádi vepřové“, „V naší rodině je demokracie, o všech  věcech diskutujeme“„V naší rodině nosíme výhradně značkové oblečení, děti by si  jiné nevzaly“.

Žijeme dlouhé a proměnlivé životy a po práci máme volný čas - i ke zkoumání a vyjadřování naší identity. Do projektu naší rodiny se nám občas pletou vzorce chování, které se nám v našich původních rodinách nelíbily („to řvaní na děti už nechceme!“). Dědičnost reflektujeme výběrově (naše děti jsou chytré a hezké po úspěšných předcích,  nezdárné nebereme). Z rodinných tradic vybíráme. Kdo jsme jako rodina je celoživotní projekt; má však někdy překvapivé změny scénáře.

Dnešní rodiny se vzdálily autoritářskému vztahovému stylu, nelíbí se jim vynucování poslušnosti a bití, někdy se jim ale stane. Rodiče jsou blízkými rodiči, méně komandují, víc se s dětmi domlouvají. Tátové a mámy se v chování k dětem vzájemně tolik neliší. Rodičovský vztah a spolupráce přispívá k partnerské spokojenosti, jak ukazují nové výzkumy.

Partneři chtějí mít důvěrný vztah, chtějí být dokonale pochopeni a respektováni. Chtějí se ovšem rozvíjet také jako jedinci. Vývoj osobní identity se leckdy dostává do konfliktu s nárokem na osobní rozvoj partnera. Jeden partner chce řekněme volnější partnerský vztah, anebo se zkrátka zamiluje do jiného/jiné, druhý partner si takhle rodinnou identitu nepředstavuje. Jdou do boje: kdo si dnes nechá něco líbit? Rozcházejí se, těžko se domlouvají o dětech. Není to snadné. Najdou nové partnery a seznámí je se svými dětmi. Začnou s novými partnery a dětmi žít a to nebývá vůbec snadné. Jako bychom to z terapie rodin dobře neznali.

Terapeuti v proměnách rodin

Proměny rodin jsou realita, jako terapeuti máme možnost ji ovlivnit. Pomáháme otevírat nadějnější a méně konfliktní vztahové možnosti. Reflektujeme aktuální dění, vývojové trendy, vytváříme si hypotézy. 

Chci se o své pozorování a z toho plynoucí hypotézu podělit.

Mám za to, že problematické vztahy dětí a nových partnerů (nevlastních rodičů), v minulosti zřejmě obvyklé, souvisely jak s očekáváním, že zaujmou rigidně vymezenou rodičovskou roli a neochotou dětí je v té roli přijmout, tak také s potlačením či popřením významu biologického rodiče pro každé z dětí. Macechy - jak přísné, tak láskyplné - to mívaly s dětmi těžké a přísní otčímové také.

Podle mé zkušenosti se zdá, že noví partneři biologických rodičů dnes už nevstupují do uvolněných rodičovských rolí, nestávají se náhradními rodiči. Obvykle to neočekává ani nová partnerská dvojice. Ani v případě, že s dítětem tráví nový partner víc času než biologický rodič. Užitečný je rodinný konsensus, že rodičovská role nepřítomného rodiče není emočně volná. Děti a noví partneři vytvářejí s novými partnery rodičů autentické vztahy; mohou být velmi blízké. Pokud se nový partner programově snaží nahradit roli biologického rodiče, nebývá to úspěšné.

„Ty nejsi můj táta!“ nebo „ Ty nejsi naše máma“ dokážou říct i malé děti.

To ale neznamená, že s tou osobou nebudou mít časem skvělý vztah.

Děti ( i dospělí) potřebují hovořit o změnách v rodině, o tom, že se příchodem nového partnera nemusí jednoho rodiče vzdát, že můžou být k oběma biologickým rodičům loajální. To je pro děti nadějná změna oproti době před dvěma generacemi. Tehdy se věřilo, že noví partneři rodiče nahražují. Ale nadějná změna je i možnost nekonflitního vztahu dětí s novými partnery.

 

Mám za to, že v terapii můžeme v podobných minulými předsudky zatížených vztazích hodně pomoct.

Číst 652 krát Naposledy změněno středa, 03 říjen 2018 06:31
PhDr. Šárka Gjuričová

Autorka je rodinná terapeutka, klinická psycholožka, od 90. let působí v Centru rodinné terapie v Motole, které s Janem Špitzem založili. Spolu s Jiřím Kubičkou a Leou Brodovou má na starosti komplexní vzdělávací program Institutu rodinné terapie Praha, působí i jako lektorka a supervizorka. Je spoluautorkou několika knížek, přednáší v různých kontextech.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit