(Přepis stejnojmenné přednášky na konferenci v Sudickém dvoře 2010)

Milí přátelé!

Abychom předešli nedorozuměním, vyslechněte si, prosím definici použití pevného objetí - jak ve smyslu životní formy, tak terapie: pevné objetí (PO) je medium, pod kterým se dva členové rodiny emocionálně konfrontují, aby vyjádřili a vysmířili konflikt, který nelze slovně zpracovat.

K vývoji spirituality v TPO

Představit dnešní spiritualitu v TPO je mi takřka nemožné bez historie jejího vývoje. I její označení mým příjmením patří k vývoji. Aby pod touto terapií nebyly rozuměny všechny ty jiné metody, podobné si jen vnější formou pevného objetí ale zcela odlišné co do etiky, musela jsem ji jako autorka právně zajistit.

Nejsem jediná, která určovala etiku na základě své osobní spirituality. Její kodex je dílo společnosti lidí, kteří vzali pevné objetí jako životní formu a terapii za své. Každý z nich podle své osobnosti a svého vztahu k spiritualitě. Příbuzenství nás těší.

Propojení s transcendentnem mi nebylo už odmalička cizí. Maminka mi říkala, že když sněží, tak to třepou andílci v nebi peřiny, a když zalévají muškáty v nebeských oknech, tak to u nás na zemi prší. A že mám pořád u sebe anděla strážného, který se o mne na každém kroku stará. Bohudík mne pocit spojení s božskými dimensemi dodnes neopustil. I když jsem se někdy hrozila, že On snad ode mne odvrátil svou tvář, nezmizel mi. Když jsem ale musela převzít TPO, tehdy pod pojmem „holding“, byla spiritualita to poslední, o co bych se starala. Ba naopak: spíš jsem rouhavě soptila, proč se mám zabývat věcí, která mi je proti mysli. Utekla jsem z vlasti, tehdy obsazené sovětskými tanky, kvůli svobodě a ne abych někoho pevně držela. Plna nechuti a napjatá sebepřemáháním jsem neviděla, ač jsem měla oči k vidění a neslyšela, ač jsem měla uši k slyšení. Proto jsem nebyla ve stavu za čerstva vnímat výskyt „tzv. náhody“, která se mi stala. (Světoznámý fyzik Hans-Peter Dürr nazývá tyto materielně nepostižitelné fenomény, řekněme malé zázraky, „wirks“ nebo „Passierchen“). Rozpoznala jsem ji až v souvislosti s řadou jiných podivuhodných znamení, která se během času nakupila právě k onomu tématu. Nezbylo mi, než je číst jako pověření k dílu. Dnes nemluvím o náhodách, ale o působení nebeského managementu, který nás inspiruje, spojuje, chrání na cestách, pobízí radostně dál a dává k tomu přemíru síly. Jak jinak může tento mystický management s námi korespondovat, když mezi námi nefungují SMS a maily, než zprostředkovat konkrétní zážitek? Pro krátkost času popíšu jen ten první, který u mne nastartoval začlenění do pohybu pevného objetí: Nejrozsáhlejší kazuistiku jsem uveřejnila o mém autistickém pacientovi Robertovi, synu ovocnářské rodiny v Lindau. Správnost terapeutického postupu jsem dokládala poukazem na rady Niko Tinbergena, laureáta Nobelovy ceny za výzkum instinktu. Znala jsem ho jen z literatury. Právě v ten týden, kdy jsem o něm ve Stuttgartu dělala přednášku, přijel tento profesor z Oxfordu do Lindau, aby zde na kongresu laureátů Nobelových cen referoval o svém novém poznání – o  účinnosti metody  M. Welchové (USA) „holding“. Aniž by mne o tom zpravili, vyhledali ho Robertovi rodiče a poprosili ho o praktické zavedení této pomoci. A tak se Robertovi dostalo opakované jedinečnosti. Byl jediné dítě, u kterého s jeho matkou manželé Tinbergenovi prakticky zavedli pevné objetí. Stalo se tak tedy za mými zády. Aniž bych to chtěla, ba přesto že jsem to nechtěla, strhlo mne to do víru věcí. Až pod zpětným pohledem jsem rozeznávala tu úžasnou souběžnost jevu (mystikové mluví o paralelitě a duplicitě fenoménu). Vezmu-li do úvahy tisíce kazuistik z mé strany a z Tinbergenovy strany tisíce ne-li miliony potřebných dětí, z nichž se uděje výběr směřující na Roberta a otevírající cestu přes terapii k novému vědomí společnosti pro bezpodmínečnou lásku v rodinách, jaká je tu pravděpodobnost? Rovná se nejméně možnosti hlavní výhry v jackpotu sazky.

Následovaly dlouhé roky diskusí pro a proti, skepse, zkoušení a přezkušování, na vědeckých půdách i v praxi. Na spiritualitu jsem vlastně ani nemyslela. Spíš jsem hledala rozumové logické zdůvodnění pro oprávnění TPO u biologů a antropologů. Až s vlastními zkušenostmi pevného objímání v emocionálních krizích se otvírala logika srdce. (Žasnu v radostném úžasu nad nejnovějšími objevy výzkumu mozku, které dokládají, že největší poznání pronikají nejprve limbickým systémem než jsou pochopena čelními laloky. Někteří mluví také o „božském jádru“ přes něž se převtěluje duše do těla.) Nejdřív to bylo probuzení autistických dětí do radosti ze vzájemného zrcadlení a z laskání. Od rodičů postižených dětí jsem se učila, co je proměna lásky s výhradami do lásky bezvýhradné. Láska, která posléze  nežádá nic než lásku. Dali mi víc než univerzita. A hle! – totéž rozpoznal František z Assisi. Zaslechl varovné zvonění malomocných, vyhoštěných nadosmrti za zdi města. aby nikoho nenakazili. Rozum mu kázal vyhnout se. V srdci ale pocítil jasnozřivé vnuknutí, vzít prvního malomocného přes jeho odpor do náruče a dát mu v pevném objetí pocítit proměnu protivenství do sladkosti lásky. Jednu z nejvýznamnějších sebezkušeností, která rozhodla o mém pochopení pravého smyslu pevného

objetí, jsem zažila s mým manželem Valentinem. Když jsem jednou byla vysoce nažhavená adrenalinem proti němu, zlá na něho i na sebe, vzal mne do náruče s tím, že mne bude tak dlouho držet, až se vykřičím a až mi bude zase dobře. Tu jsem pochopila, co chápe každé miminko v mámině trpělivé a vytrvalé náruči: že jsem přijatá a milovaná i když jsem zlá a tolik lásky si nezasloužím. Často jsem dotazována, jestli přijetí žáků do terapeutického výcviku rozhoduji na základě jejich religiozity a jestli se vůbec ptám, zda věří v Boha. Moje odpověď je jednoznačné Ne.Ve smyslu spirituality je pro mne rozhodující jedině to, zda je ten člověk ochoten nasadit svoje nejlepší síly pro posílení bezvýhradné lásky klienta jak k jeho bližním v rodině, tak k sobě samému. „Bůh je láska. A kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1 J 4,16) I ateista, který je naplněn takovou láskou, zažívá božskou spiritualitu, aniž by si jí byl vědom. Ve společenství terapeutů pevným objetím nebylo dosud nikdy třeba diskutovat o existenci Boha a ještě nikdy nedošlo k rozporům kvůli náboženským rozdílům. A také jsem se dosud nedověděla, že by zástupci některého náboženství, z jeho zorného úhlu, měli výhrady proti pevnému objetí. I buddhistům se líbíme, jen právo vyjádřit zlost a vztek je pro ně nepřístojné.

Na závěr uvedených případů duchovního souznění v dimenzi srdce uvádím příběh o mém prvním setkání se Zdeňkem Matějčkem. Do té doby jsem tohoto otcovského profesora, věhlasného znalce pedagogické psychologie, znala jen z literatury. Setkání uspořádal Jaroslav Šturma, můj nejvěrnější zástupce, aby mi po sametové revoluci otevřel dveře do vlasti konferencí o TPO na půdě UK. (Pro krátkost času se jen letmo zmiňuji, že za souhrou s ním je slyšet celý koncert těch tzv. náhod.) Plná aula. Zdeněk Matějček sedí v první řadě a naslouchá mému vyprávění o praxi TPO. „To je dobré!“ hlaholí profesor tak zvučně, že to nikdo nepřeslechne. „Někdy je to ale proti vůli dítěte,“ odvětím. „Vím to,“ on nato. „Archaický obraz pevného objetí je boj Jakuba s andělem s jeho větou: nepustím tě dřív než mi požehnáš,“ doplňuji zkratkou moje informace. A on odpovídá; „ Ano. Donesu ještě dnes Starý zákon a přečtu to.“

A to bylo požehnání, které jsme my dva s Jaroslavem, oba katolíci, dostali od zbožného Českého Bratra Zdeňka. Církevní příslušnost byla zde úplně vedlejší. V popředí svítilo vědomí společné pravdy, že vpůli konfliktu nesmí ti dva jít od sebe pryč dříve, než se v těsné blízkosti od srdce k srdci konfrontovali a smířili.

Až když jsem pochopila, že jediným smyslem pevného objetí, ať už jako důležité součásti životní formy nebo terapie, je láska v té prapodobě a nekonečnu, jak ji stvořil pro nás lidi Bůh, byla jsem ve spiritualitě zase doma. S důvěrou a odevzdáním dítěte spoléhám na to, co mi přichází vstříc a dělám to. Už to pravda nejsou muškáty v nebeských oknech, ale celý nebeský management.

Moje naivní představa je, že ti tam nahoře stejně jako ti dole mají právě plné ruky práce s touto digitalizovanou planetou, na níž se rozpadá láska v rodinách a tím i lidskost. Jsem při tom a sloužím.

Tato prostá, neochvějná (doufám!) jistota není tak dávná. Potřebovala jsem k ní dlouho. Vy zde, milí účastníci symposia, jste vůbec první, kteří to slyšíte.

Děkuji Vám za vstřícnost.

# # #

Principy spirituality v TPO

Mnohé bylo právě řečeno. Vždyť vývoj byl pohybován principielními otázkami. A chci-li zde kvůli přehlednosti nejzákladnější principy utřídit a to jen krátce, jsem si těžkosti úkolu vědoma. Ty principy jsou totiž vzájemně mezi sebou a každý v sobě samém tak prolnuty a působí životně jen v celostnosti, že každé analytické rozkouskování jde na úkor jejich hodnotě. Připomínám zde známou poučku holistické filosofie, že fuga J.S. Bacha je víc než součet jejích jednotlivých tónů. Jako kuchařka řeknu, že upečený koláč je víc než popis jednotlivých přísad: zde mouka, zde máslo, zde 5 žloutků... Prosím tedy posluchače a čtenáře o toleranci.

Polarita

platí od počátku vesmíru jako tok všech energií mezi dvěma protiklady. V ní jsou zakotveny všechny astronomické, biologické, psychologické, rodinné systemické aj. zákonitosti. Bez ní nemůže padnout semeno shora dolů a klíčit zdola nahoru. Dítě vznikne jen ze spojení těch dvou – muže a ženy. Nejdřív je jako malé spjato s rodiči (příp. jen s matkou) a až je velké, odpoutá se a zakládá novou generaci. Dodržení jednoznačnosti každého z těch dvou pólů a transformace negativního pólu do pozitivního řešení je pro orientaci v hodnotách a pro vědomí hranic nezbytné. Především se to týká výchovy. „Ano je Ano a Ne je Ne“. Všechno mezi tím jako „možná že jo, možná že ne“ je špatné. A na jiném místě v Písmu praví Hospodin: „.., proto žes nebyl ani studený ani teplý ale vlažný...vyvrhnu tě z vlastních úst.“ Jsou –li oba póly zamlženy, ani ryba ani rak, jsou-li vyňaty z provozu, nemůže energie proudit. „Ne“ musí ve výchově být. Ale daleko víc místa musí dostat „Ano !“, radostné potvrzení a pochvala. Pod stejnou logikou musí člověk mít hlad, aby hledal potravu a těšil se ze sytosti. Horolezec musí mít strach ze zřícení, aby se řádně zajistil a měl radost ze své statečnosti při zdolání hory. Přes krize k šancím. Platí to pro všechny konflikty, i ty v mezilidských vztazích. Nosné síly k pozitivnímu řešení jsou víra, naděje a láska. Nový Zákon poukazuje na další dimensi v polaritě lásky, na rovnováhu mezi láskou k sobě a láskou k bližnímu. „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Ne méně a ne více. Bez jednoho pólu z těch dvou není to pravá láska. Jen když miluješ sebe sama právě tak jako bližního a to bezvýhradně, žiješ ve svobodě. (“ Miluj a čiň co chceš!“Augustus Aurelius)

To je hlavní úkol pro TPO.

Láska a péče o ni

Podle stvořitelských plánů žije ještě většina pozemšťanů. Jsou to ty tzv. primitivní národy. Žijí podle svých instinktů v souhlasu s přírodou. Se vším všudy, co polarita dává, samozřejmě i s katastrofami. Že jejich původní výbava, co do zajištění toku lásky, je geniální, rozeznáváme až v důsledku jejích ztrát. Jen jeden obraz ke srovnání: osamocený člověk v dnešním technokratickém světě komunikuje raději s počítačem než s lidmi. Jsme si ještě jaksi vědomi, že láska má proudit mezi Já a Ty a že bychom ji měli žít nejen v „dobrých, ale i ve zlých časech“ a vždy se usmířit. Ale nevíme jak na to. Už po dlouhé generace totiž postrádáme kořeny, jichž jsme se nevědomky, oslněni technickou všemohoucností, vzdali. Není to mýtos. Dnešní nálezy neurobiologie to bohudík dokazují. Je na nás, abychom se znovu zakořenili. To neznamená, že počítače hodíme do stoupy a odstěhujeme se do džungle. Užívejme techniku dál, ale ovládejme ji, místo aby ona ovládala nás. Uvědomme si, jakou výbavu nám danou jsme zanedbali tím, že jsme celá staletípřekrmovali až do hypertrofie rozum ve velkém mozku, dynamiku té podkorové části ale opomíjeli.

V podkoří mozku máme hormonálně podmíněné instinkty, společné nám se všemi zvířaty. Slouží nám jednak k lásce (páření), jednak k boji. V případě boje pudí nás adrenalin pouze k dvěma reakcím; k útoku a k útěku. Aby se člověk učil být jiný než zvíře, má se učit ovládat rozumem svá pudová nutkání. K tomu dostal člověk biologickou příslušnost k druhu primátu. Dokud mláďátko ještě tolik rozumu samo nemá, v době růstu mozkových spojení, učí se tlumit své pudy pod ochranou nosící matky. U lidí má tato „výuka srdce“ trvat až do odeznění období prvního vzdoru. Současně se učí dítě empatii jako bezpodmínečné bázi pro lásku. Aby se ji učilo všemi smysly, hlavně tváří v tvář, přichází lidské mládě jako nedonošenec (asi o 8 měsíců dříve, měřeno na životaschopnosti jiných savců), který hned po porodu na srdci matky pokračuje v symbiotickém spojení s ní. Zde se odehrává nepřetržité vzájemné zrcadlení. Je nevědomé, samovolné, aktivované tímtéž oxytocinem, který podporoval už kontrakce a působí na laktaci. (Zrcadlící neurony, sídlící v mezimozku, byly teprve nedávno objeveny italskými výzkumníky.)

Důsledky této bazální ztráty jsou citelné. Člověk narozený v technokratické společnosti, odstřižený od instinktu, postrádá toto včasné formování životních sil na srdci svých bližních a proto se mu stává, že je svým hormonům a primitivním pudům vydán na pospas a jedná na úrovni zvířete. Útočí, nebo utíká. Nejčastěji oboje. Tak se rozpadají manželské svazky. Dětem chybí rodina. Kde jinde ale se mohou učit lásce? Existenční krize člověka narůstá. A jeho rozumářství mu nepomůže, ba naopak ho svádí do dalších slepých uliček.

V TPO  a v nově založené „Škole lásky v rodině“ ve smyslu prevence sloužíme novému zakořenění rodin do nám daných zákonitostí. Budíme vědomí pro biologickou výbavu, kterou dostal člověk do vínku, aby byl člověkem, a rozněcujeme motivaci realizovat ji v činech. Staré čínské přísloví praví, že „je lépe zapálit svíčku, než hořekovat nad tmou“.

Cesta celostnosti k plnosti

Abychom s volným srdcem bez revolučního vzdoru vykročili, je především třeba smíření s vlastními rodiči. Po generace už, bez zlého úmyslu, nevědomky nám zůstali něco podstatného dlužni, často zmýleni pseudovědou. Sami ale byli odcizením postiženi a nemohli dát dál něco, co sami nedostali. Když je milujeme, přinejmenším ctíme, přes všechny jejich chyby, můžeme i sebe milovat a ctít, i když se dopouštíme chyb (4.přikázání). Dospělým dětem se podaří smíření s vlastními rodiči nejúčinněji, když se podívají s porozuměním na jejich těžké dětství. (1.dopis Sv.Pavla na Korintské). Smíření s vlastními rodiči  nás činí svobodnými pro vlastní cestu k novému životnímu slohu: k rodině bez tělesných trestů a bez trestů odnětím lásky - neboť tyto tresty zamezují empatickou konfrontaci tváří v tvář; k rodině, kde se všechna emoční zranění konfrontují pod očním kontaktem tak dlouho, až se zase obnoví bezpodmínečná láska. („Budu tě milovat, i když to znovu uděláš. Jen máš vědět, jakou mám o tebe starost, jak mne to bolí.“ „Chci  tě milovat, i když mi to přijde zatěžko.“) Vychovávat má láska a radost a ne strach z trestu.

Principem celostnosti jsou prodchnuty všechny terapeutické a pedagogické teze a postupy, např.

#  vnímání jednoty těla, duše a ducha na vývojové cestě člověka a ohled na jeho začlenění do vztahu a jiných vnějších podmínek

#  přesvědčení o multifaktorialitě v zapříčinění poruch a rovněž léčebných cest

#  zásada, že nestačí ošetřit symptom u jedince, ale je třeba najít příčiny a ošetřit celou rodinu

#  úcta k osudům všech živých i mrtvých v systému rodiny včetně černých ovcí

#  jistota, že výchovná pravidla musí dodržet všichni členové rodiny a že vzor pro to musí dát rodiče dětem

Ve spektru celostnosti probleskuje a svítí princip trojice. Mám na mysli nejen ve Sv.Trojici Otce, Syna a Ducha svatého, ale rodinu s otcem, matkou  a dítětem, jako i potřebnou rodinu, pomocníka a jeho supervizora. Až ve třech vzniká společenství. Ve třech ale jsme také tehdy, když se setkáme ve dvou ve jménu Páně. „Když  se dva setkáte ve jménu mém, jsem s Vámi.“

Jiřina Prekopová