pátek, 17 duben 2020 07:29

Šimečková Taťána, Vykypělová Gabriela: My Backpack - příběhy přemístění vyprávěné dětmi

Napsal(a)

SOUHRN:

Ztrátu domova a přechod do nové rodiny prožívají děti vždy jako významnou životní událost a často také jako další traumatickou událost. Není neobvyklé, že s dětmi o důvodech a okolnostech jejich odchodu z rodiny nikdo nemluví. Děti postupně ztrácí kontrolu nad situací a s tím také pocit, že svět je bezpečný a lidé v něm předpověditelní a důvěryhodní. Holandská metoda My Backpack nabízí strukturu, v rámci které mohou děti za pomoci originálního počítačového programu a maňáska vyprávět příběh o putování a přemístění a získat tak zpátky kontakt s vlastními emocemi a přiměřený pocit důvěry v sebe a své okolí. Metoda napomáhá tvorbě integrovaného životního příběhu dítěte přispívá ke zpracování traumatických událostí v minulosti dítěte a nabízí prostor pro další vzájemnou komunikaci dítěte a osob, které o něj pečují. Příspěvek představuje metodu, originální materiály vytvořené pro práci s dětmi a krátkou ilustraci metody v konkrétní práci.

„Hledání smyslu a smysluplnosti života je primárním motivem lidského chování. Tato potřeba – stejně jako jiné potřeby – může být uspokojována nebo neuspokojena.“  Abraham Maslow

Pokud bychom, společně s Levinem a Klineovou (2012), definovali trauma jako zahlcující událost, kterou není možné zvládnout běžnými obrannými mechanismy, pravděpodobně se shodneme na tom, že mnohé děti umístěné v pěstounské nebo v ústavní péči ve své minulosti podobné situace zažívaly. Pokud bychom dále rozlišovali pojetí traumatu také z hlediska vývojového období a okolností, za kterých se odehrálo (van der Kolk, 2005), opět bychom se pravděpodobně shodli na tom, že mnohé děti v pěstounské péči zažívaly ve své minulosti opakovaná zranění a zklamání v nejdůležitějších vztazích, byly opouštěny a zanedbávány nebo dokonce týrány osobami, které jim byly nejbližší a měly zajistit jejich klid a bezpečí. Taková traumata jsou pak mnohočetná a jejich obětem se ne vždy daří navzájem je od sebe odlišit a zpracovat (Rotschildová, 2015). V oblasti náhradní rodinné péče se tak nezřídka setkáváme s potřebou pracovat s dětmi s nejistou vztahovou či citovou vazbou (v české a slovenské literatuře např. Husovská, 2012, Vrtbovská, 2010).

Naše práce s nimi by tedy měla být v tomto směru informovaná a měla by respektovat základní pravidla práce s traumatem a s klienty s narušenou vztahovou vazbou. Někdy se setkáváme i s názorem, že není potřeba se „vracet“ k minulosti dětí, že ztráta rodiny nenese rysy traumatické události (např. protože vše proběhlo „v klidu“ a dítě „neplakalo“), že už je nyní „skoro všechno dobré“, když je teď dítě „hodné“ apod.

Slýcháme také, že není třeba pracovat s minulostí dětí, které se v náhradní rodinné péči ocitly jako malá miminka, protože si „nic nepamatují“. Někdy se ale stejně uvažuje i o dětech, které se v náhradní rodině nebo v ústavní péči ocitly i ve věku kolem tří nebo čtyř let. Fakt, že dítě nedokáže o událostech mluvit, že je nemá ve své paměti uložené jako obrazy či příběhy, je pokládán za důkaz, že událost nebyla zapamatována a tudíž není potřeba se jí nadále zabývat.

 

V procesu vytváření příběhů dítě rozpoznává a prozkoumává v dobrém a podpůrném vztahu bolest,

kterou mu traumatické události způsobily a tím, že vypráví svůj příběh, daří se mu postupně integrovat vlastní zkušenost a oddělit trauma od ostatních dobrých zkušeností.

 

Trauma si většina lidí spojuje pouze s nějakou náhlou výjimečně nebezpečnou až katastrofickou život či osobní integritu ohrožující událostí.

Neuropsychologické výzkumy však postupně přináší důkazy o tom, že trauma spočívá spíše v reakci nervového systému než v události samotné. Lidský mozek je událostí přehlcen a k jejímu zvládnutí nemá k dispozici žádné jiné obranné mechanismy než instinktivní reakce včetně ochranného rozpojení různých oblastí centrální nervové soustavy. Lidé se liší ve své náchylnosti k traumatu a dopad jednotlivých událostí závisí na mnoha faktorech jako jsou věk a také předchozí zkušenosti. Zcela jinak reaguje na stejnou událost dítě a jinak dospělý. Co je pro dospělého „normální“, může být pro dítě nepřekonatelný problém. Čím je například dítě mladší, tím méně má možností aktivně se samo o sebe postarat a chránit se. Nejmenší děti se nedokáží ani samy zahřát, ani se otočit, malé dítě si neotevře dveře, aby opustilo místnost. K traumatizaci u nejmenších dětí dochází mnohem rychleji než u starších dětí či dospělých. (Levine, Klineová, 2012)

Naše těla si traumata pamatují i v případě, že vědomé vzpomínky chybí. Může dojít ke změnám ve funkci i struktuře mozku, ale i dalších vnitřních orgánů, v těle může být fixováno napětí (Levine, Klineová, 2012, Rothschildová, 2015). Chování dětí, jejich zdravotní obtíže i spontánní hra (nebo i neschopnost hrát si) nám potom prozrazují, že dítě ve svém vnitřním světě prožívá zmatek (Levine, Klineová, 2012).

Jinou dynamiku a jiné důsledky má také trauma, ke kterému dochází opakovaně, v raném věku dítěte či v důsledku chování základních pečujících osob. Opakovaná a na základní vztahy vázaná traumata vedou k poruchám regulace afektů, somatickým obtížím, poruchám v oblasti chování, kognice, navazování vztahů i sebehodnocení. Silné a jen obtížně tolerovatelné afekty jako zlost, strach, rezignace či stud vstupují do prožívání, chování i vnímání a myšlení dítěte a ovlivňují jeho vztahy. Děti mohou tíhnout k nevědomému opakování a přehrávání traumat v chování a nacházíme u nich i množství somatických obtíží stejně jako dalších přidružených psychiatrických symptomů. (van der Kolk) Dítě přežilo, ale chybí mu integrace důležitých funkcí a událostí (Vrtbovská).

Silné pocity studu brání dítěti v kontaktu s druhými i se sebou samotným. Objevují se všude tam, kde dítě vyrůstá v prostředí, které je nepřijímá takové, jaké je, nebo je dokonce celé odmítá. Dítě, které se stydí, se cítí bezcenné a špatné ve své podstatě. Ještě než si vůbec může uvědomit sebe sama, pocítit své prožívání a své potřeby, zažije setkání se sebou samotným a tedy pocit studu. (Yontef, 2009) Začne se bránit, potřebuje se skrýt, odpojuje se (disociuje) od svého vlastního prožívání i od svého okolí. Projevy studu pak bývají okolím nezřídka mylně interpretovány jako zlobení, neochota přiznat se nebo připustit vinu, nezájem či neochota o kontakt apod. Cítit a prožívat stud je přitom vždy nepříjemné, stud se neuvolňuje podobně jako jiné emoce nějakým vybitím energie, dítě si od něj nepomůže samo a zpracovat jej nelze jinak než pomalu a postupně v neposuzujícím a přijímajícím kontaktu (Rothschildová, 2015). Procesy studu také vstupují do každé terapeutické práce s dítětem a nezřídka znesnadňují právě práci s těžkými či přímo traumatickými událostmi v minulosti dítěte. Dítě pak působí dojmem, jako že o své minulosti mluvit „nechce“.

Přitom propojit společně s dítětem různé události jeho života do smysluplného životního příběhu je velmi důležité. Mozek dítěte, kterému neumožníme zařadit trauma na jeho příslušné místo v minulosti dítěte (přiřadit je do správného času a prostoru a logických souvislostí), často prožívá trauma jako neukončené, jako stále trvající. Z toho potom pramení také flashbeky, vysoké hladiny stresových hormonů, celkové chronické nabuzení organismu a ostražitost, zaplavující pocity bezmoci apod. (Rothschildová, 2015).

Příběhy pomáhají léčit traumata a nalézt zdroje k jejich překonání a řešení. I práce s příběhy ale má svá pravidla a svoji logiku. Konfrontovat dítě s příběhem jeho života tak, jak jej vnímají dospělí (např. na základě studia dokumentace) může být v lepším případě neužitečné, v horším dokonce re-traumatizující. Identita dítěte by neměla být definována traumatem a pocity bezmocnosti. Znovu-prožívání traumatu bez bezpečného kontextu nepomáhá. Dítě potřebuje znovu získat kontrolu nad událostmi a vyprávět vlastní příběh vlastními slovy či jinými zvolenými prostředky (hrou, kresbou…). Příběh o dovednostech, schopnostech, vztazích, hodnotách či znalostech, které mu pomohly přežít. Takový příběh může být léčivý. (White, Morgan 2006)

Práce s dětmi, a s menšími dětmi především, vyžaduje od dospělého také hravost, kreativitu, aktivní hledání modality, v níž se dítěti daří vyjádřit, co cítí a co potřebuje (Oaklander, 2003).

Metoda My Backpack byla vyvinuta v Holandsku v centru Groikracht. Její autorkou je psycholožka a psychoterapeutka Rinske Mansens a metodu šíří společně se sociální pracovnicí a koordinátorkou mezinárodních projektů v oblasti náhradní rodinné péče paní Bep van Sloten. Metoda pomáhá psychologům a sociálním pracovníkům mluvit s dětmi o jejich přemístění z původního domova. Byla vytvořená dětmi v pěstounské péči a je určená jim. Metoda využívá principy vhodné pro práci s dětmi ve věkovém rozmezí zhruba 4-12 let. Pracuje s maňásky a batůžkem, emočními kartami, s pomocí počítačového programu děti vyrábí také vlastní knížku. Nejedná se o metodu primárně psychoterapeutickou, ačkoliv i v psychoterapii ji lze využít. Cílem práce s metodou je facilitace rozhovoru s dítětem.

Dítě ve spolupráci s profesionálem vytváří příběh káčátka, které opouští vlastní domov a putuje do nové rodiny pejsků. Díky srozumitelné a předpověditelné struktuře a také díky externalizaci zůstává metoda bezpečná a práce s životním příběhem možná i v případech mnohonásobně traumatizovaných dětí. Hravost a tvořivost umožňují dětem, aby se v případě příběhu jejich káčátka staly tentokrát samy tvůrci příběhů. To jim vrací kontrolu nad událostmi, které kdysi dávno ony samy pod kontrolou neměly a pravděpodobně ani mít nemohly.

Na pozadí metody nacházíme tři základní terapeutické přístupy: terapeutickou práci založenou na mentalizaci, která napomáhá prohloubení schopnosti dítěte mluvit o svých vnitřních stavech, rozumět jim a regulovat je; dále narativní terapii, která vede dítě k vyprávění svého vlastního příběhu a ne příběhu „vnuceného“ dítěti dospělými kolem něj; a v neposlední řadě také kreativní terapii, jejíž proces umožňuje dítěti aktivně znovu prožít a zvládnout některé traumatické události z vlastní minulosti a uzdravit se z nich.

Metoda je vhodná pro práci s dětmi s poruchou vztahové vazby. Až cyklická práce (k příběhu dítěte se v metodě vracíme znovu a znovu a využíváme tak léčivé působení vyprávění, naslouchání, znovu vyprávění, opravování, znovu vyprávění a znovu naslouchání) vede k postupnému prohloubení uvědomění, k postupnému propojení emocí, významů, obrazů a tělesných prožitků. K příběhu se lze ale vrátit i ve formě hry a lze jej přehrávat. Dítě znovu zažívá pocity a tělesné stavy, které si často celé roky nedovolilo prožívat. Zkouší je projikovat na káčátko, vciťuje se do něj, prožívá je spolu s ním, zažívá zájem a přijetí a porozumění dospělého, experimentuje s možností sdělit podobné věci i o sobě. Při práci s metodou mají dítě i dospělý mnoho příležitostí k drobným „opravám“ událostí. Káčátko může zažít události stejně či podobně jako dítě, ale může se mu například od samotného dítěte dostat péče, pomoci a podpory v takové míře, v jaké je dítě samotné tenkrát nedostalo. Káčátko může být i fantazijně vybaveno dovednostmi, silou či pomocníky, které by dítě samo potřebovalo. Rozhovor, který probíhá mezi káčátkem – maňáskem dítěte a maňáskem dospělého, umožňuje také např. vyhnout se očnímu kontaktu s dítětem, pokud by pro ně byl obtížný, a opět nabízí prostor pro regulaci studu.

Externalizace není osvobozující pouze pro děti, ale také pro pěstouny, jejichž úkolem je vyslechnout příběh káčátka a zajímat se o něj. I zde dítě experimentuje s tím, co všechno může pěstounům o svém vnitřním prožívání prostřednictvím příběhu prozradit.

Základem práce s metodou je metafora putování káčátka, které musí odejít z původní rodiny do rodiny nové. Animovaný příběh, který dětem pomáhá káčátko a jeho situaci pochopit a vžít se do ní, začíná ve chvíli, kdy si káčátko balí batůžek a stěhuje se do domu, ve kterém bydlí pejskové. Každé dítě získává svého vlastního maňáska - káčátko, které se stává jeho kamarádem s vlastním jménem a životním příběhem. Při následné individuální práci s dítětem a interaktivním počítačovým programem dítě vytváří s pomocí dospělého příběh o putování svého vlastního káčátka. Program umožňuje příběh vytisknout do podoby knížky, kterou si dítě podle svých přání dále vybarvuje a dotváří. Důležitou součástí práce s metodou je i společné sdílení příběhu káčátka s náhradními rodiči. Již během práce s metodou děti přecházejí k propojení příběhu káčátka se svými příběhy. Sdílejí s dospělými své vlastní vzpomínky a zkušenosti. Ne náhodou jsou jejich povzdechy a vzpomínky často zcela jiné, než jaké očekáváme na základě studia dokumentace (a na základě projekce vlastních fantazií do dítěte). Bývají konkrétnější, jasnější, srozumitelnější než by se zdálo. Vypovídají o tom, po čem se dětem stýská, co jim chybělo nebo stále chybí, co je štvalo nebo čeho se bály. Úkolem dospělého opět není věci „dělat“ nebo „měnit“, protože ty už se dávno odehrály. Úkolem dospělého je naslouchat a snažit se porozumět a přijmout to, co dítě sděluje a prožívá a, je-li třeba, dát příběhu pouze jasnější strukturu či lepší (např. ke sdílení vhodnější) tvar.

Knížka dítě doprovází jeho dalším životem a stává se významným, zároveň přímo dítětem vytvořeným, materiálem pro práci s jeho životním příběhem a jeho minulostí. 

V přístupu k dítěti, při práci s metodou My Backpack, necháváme zaznít „ hlas “ dítěte, jeho představy, fantazie. Často se jedná o jazyk metafor, emocí, které promlouvají a oživují jednotlivé charaktery a postavy v příběhu. Chceme zdůraznit, že metoda nemá validní diagnostický potenciál. Metoda nás učí respektovat tempo dítěte, pomáháme pojmenovat jejich emoce, zařazujeme je do časoprostoru. Někdy se děti potřebují cyklicky zastavit na určitém, pro ně důležitém bodě. V té chvíli to pro nás, jako pro průvodce dítěte, nemusí být plně srozumitelné, ale vyplácí se počkat a nabídnout dítěti pouze nutnou podporu, nehledat pro ně rychlá řešení. Tady a teď v práci s Vámi je již dítě v bezpečí a může si dovolit opět kontaktovat své emoce (často implicitně zakotvené), to, že s Vámi tyto emoce sdílí, je už velký kus práce.

 

HLEDÁNÍ ZTRACENÉ KAČENKY

(Kazuistika z  praxe jedné z autorek, přímé ukázky z vytvořeného příběhu jsou psány kurzivou)

Terezka se do své nové pěstounské rodiny dostala až v šesti letech, jedná se již o její páté prostředí, ve kterém se snaží zakotvit a najít uspokojivé vztahy. První roky prožila v zanedbávající a týrající rodině, ze které byla společně se sourozenci umístěna v ústavním zařízení. Ve své první pěstounské rodině se ani po dvou letech nezadaptovala a i díky projevům nejisté vztahové vazby dezorganizovaného typu se původně přijímající prostředí v rodině postupně změnilo na prostředí, kde byla Terezka vystavena nevhodným výchovným přístupům a byla z rodiny ve velmi špatném stavu přemístěna do krátkodobé pěstounské péče. I přes to, že Terezka trpěla projevy posttraumatické stresové poruchy a vyžadovala díky svému problematickému chování specifický přístup, se po roce, který strávila v PPPD, našla rodina, která se projevů Terezky nezalekla a rozhodla se jí nabídnout domov. Její stávající pěstounská rodina má s výchovou přijatých dětí zkušenosti a i díky tomu krátce po příchodu holčičky do rodiny vyhledali odbornou pomoc. Vzhledem k tomu, že putování Terezky je plné přemístění, změn pečujících osob, ztrát a potenciálních i faktických „zranění“, je narušená její integrita  a vývojově přiměřený rozvoj.Terezka ve svých sděleních verbalizovala velký zmatek ve svém životním příběhu,  a  proto  byla rodině postupně nabídnuta práce s metodou My Backpack.

 Hned z úvodních kontaktů s Terezkou je zjevné, že bude potřebovat moji plnou pozornost a něco, co rodičům často popisuji jako „plný“ kontakt, má silně kontrolující chování, snaží se určovat, kam se mám dívat, kde bych měla sedět, na otázky reaguje protiotázkou a vše doplňuje intenzivním a dezorganizovaným pohybem po místnosti. Sděluje mi, že má tetu  - skoro mámu a že těch tet už měla hodně. Registruji velkou zmatenost v jejím vnímání vztahů, při hře na pískovišti staví rodinu s velkým počtem osob, velkou rychlostí je nahodile pojmenovává a vzápětí to mění, některé postavy při hře postupně umírají. Na pískoviště často nahodile hází objekty, neumí si hrát, pouze manipuluje s věcmi a má potřebu rychle střídat činnosti.  Cítím z Terezky velkou zmatenost a úzkost, především v rámci témat, které se týkají vztahů a jejího životního příběhu. To, že je Terezka velmi bystrá, je patrné především na propracované škále vyhýbavého chování, spouštěčem kterého je často rychle nastupující stud.

Pěstouni Terezky jsou seznámeni s metaforou putování káčátka, rozumí tomu, že se káčátko stane na nějakou dobu členem rodiny a jejich role je být k dispozici a pomáhat Terezce o kačenku pečovat.

Také Terezka se seznamuje s příběhem káčátka s červeným batůžkem a s pomocí hudebních nástrojů pracujeme s emočními kartami. Terezka dostává svou novou kamarádku – maňáska – káčátko. Seznamuje se i s maňáskem své terapeutky. Má problém najít pro káčátko jméno, velmi neobratně s ním manipuluje, až mu natrhne křídlo. Nedaří se jí káčátko – maňáska rozmluvit. Začne s ním pobíhat po místnosti a agresivně napadá maňáska terapeutky a přihlížející plyšáky. Při odchodu se dotazuje, jestli si může vzít i jiné věci, nejenom svého maňáska, verbalizuje svoji neochotu vytvořit pro kačenku příběh.

Když se kačenka k Terezce dostala, tak byla tak zmatená, že ani nevěděla, jak se jmenuje, řekla nám jenom, že je holka a že hodně putovala. Kačence na začátku nešlo mluvit, odhodlaně to zkoušela a zkoušela, a to dokonce tak, že se jí nakonec natrhlo křídlo. Terezka kačence hned křídlo ošetřila, dala jí prášky a na čelo nalepila náplast, protože se nám svěřila, že si taky narazila hlavu. Společně s mámou jí Terezka slíbila, že jí křídlo doma pomůžou uzdravit, Terezčina máma ví, jak na to. Terezka si nebyla jistá, jestli bude schopná pomoct kačence vytvořit příběh, nevěděla, jestli to zvládne, když dostala slib od Gábiny (terapeutky), že jim oběma pomůže, tak se rozhodla -  vytvoříme kačence příběh, jak odešla z kačení rodiny k pejskům!

Na další setkání přichází Terezka bez kačenky, pěstouni s omluvou sdělují, že ji opravdu hledali téměř všude.  Terezka celou situaci komentuje ….  „To je proto, že k nám chodí cizí lidi a ona se bojí, že by ji někdo mohl odvézt, potřebuje se schovat…“.Přes počáteční „ terapeutickou paniku “  ( frekventanti našich workshopů se často ptají: „ Co budu dělat, když se ztratí kačenka a my jim odpovídáme, musíte udělat všechno pro to, aby se to nestalo !  „ ) se intuitivně rozhoduji pracovat i bez přítomné kačenky, na komunikaci s kačenkou začneme s Terezkou používat herní telefony a i s jejich pomocí začínáme vytvářet příběh o ztracené kačence.

U Terezky v rodině zažívala kačenka různé věci, když se zabydlela, tak řekla Terezce, jak se jmenuje - Anetka. Anetka se brzy po příchodu do rodiny začala schovávat a občas potřebovala zůstat někde bez Terezky (třeba v autě nebo v obchodě).Terezka si myslí, že Anetka se schovává, když má silné pocity, často zažívá strach, smutek a vztek a někdy je to v jednu samou chvíli. Nakonec se Anetka schovala tak, že už ji nebylo možné najít. Terezka s mámou z toho byly na začátku hodně překvapené a hledaly Anetku v celém domě. Byly taky trochu smutné, těšily se, že ji všechno naučí, ale nakonec pochopily, že se kačenka schovala, protože to tak potřebovala.  Terezku napadlo, že to je asi proto, že se moc bála, možná nechtěla o některých věcech, které zažila, mluvit. Tomu Terezka rozumí.  Napadlo ji, že by se kačenka mohla vyměnit a Gábina by jí mohla dát jinou – ALE TO PŘECE NEJDE, ANETKA JE PŘECE JENOM JEDNA A ŽÁDNÁ JINÁ KAČENKA JI NENAHRADÍ !!

Postupně se začíná vyjasňovat, že Terezka bedlivě pozoruje reakce okolí na vytvářený příběh a sdělení, a díky bezpečí nabídnuté externalizace můžeme bez vyhýbavých strategií pojmenovávat pocity, dotýkáme se různých zranění kačenky - potažmo Terezky, a se zapojením pěstounů pracovat na „opravách“. Snažím se k terapeutickému přístupu ke kačence vést i rodiče a díky jejich zkušenostem se to daří. Je zjevné, že Terezka sama spontánně vybízí všechny v okolí k cyklické práci, pro ni důležité názory pocity a sdělení si nechává potvrdit od terapeutky, od náhradních rodičů a v rámci společných setkání znovu od všech zúčastněných.  Důležitá jsou i neverbální sdělení a povídání o tom, jak by to bylo, kdyby tady kačenka byla (inspirace Dyadickou vývojovou psychoterapií - využití afektivně – reflektivního dialogu Hughes 2011)

Když potřebujeme, můžeme Anetce zatelefonovat, občas nám slíbí, že se už ukáže, ale my na ni nespěcháme, protože ona se objeví, až to bude možné, nezlobíme se na ni. Někdy nám Anetka radí, někdy se nás na něco ptá. Pro nás je důležité, že víme, že žije, protože v jedné chvíli se Terezka dokonce bála, že kačenka umřela. Terezka má Anetku ráda, nechtěla, aby se ztratila, ale ví, že to tak kačenka potřebovala, Terezka chce, aby byla Anetka hlavně v bezpečí.  Když o kačence Anetce někdo mluví, tak Terezka dává pozor, aby se o ní mluvilo hezky.  Nechce, aby si někdo myslel, že je Anetka špatná nebo dokonce zlá.  Taky jsme si s Terezkou všimly, že kačenka hodně často mění svůj názor, není vůbec rozhodnutá, to se týká hlavně toho, co nám říká o závěru své cesty – někdy tedy nevíme, co tedy platí.  Terezka tomu všemu rozumí, putování je smutné, tak smutné. Důležité je, aby už kačenka zůstala tam, kde se cítí dobře a v bezpečí. Terezka by kačence přála, aby se dostala do tak dobrého domečku jako ona.

Vytvořený obrázkový i psaný příběh Terezka na závěr sdílí s pomocí terapeutky s pěstouny.  Při představování příběhu se Terezka potřebuje „ schovat “ ve stanu a střídavě je a není v přímém kontaktu s náhradními rodiči. Soustředěně pozoruje reakce na důležitá sdělení, všichni v místnosti verbálně i neverbálně potvrzují kačence, že se na ni opravdu nezlobíme a že chápeme, že tady s námi nemůže být. Loučíme se s tím, že bychom ji rádi viděli, ale že nevíme, jestli se  ještě někdy objeví.

 

Na setkání po krátké přestávce se dostavila rozzářená Terezka a přinesla terapeutce opatrně ve vyrobené postýlce ztracenou kačenku. Kačenka měla zašité křídlo a byla vyzdobená řadou mašliček a našitých peříček. Bylo moc důležité, že Anetka dostala svolení k tomu, co potřebovala. Nikdo se na ni nezlobil a to jí umožnilo se přestat bát a dovolila okolí, aby ji našli. Mimochodem celou dobu spokojeně spala pod matrací toho nejsilnějšího člena rodiny.

Kačenka se nechala najít a tím dala okolí naději, že i Terezka začíná nacházet stabilitu a experimentuje s možností, že by mohla někde zakotvit a začít věřit a dovolit si blízké vztahy. Terezku ještě čeká dlouhá cesta k nalezení sebe sama a svého pevného místa, ale i díky kačence dala svému okolí zprávu o tom, co při svém hledání potřebuje, a jak těžké to bylo. Také dostala důležitou zprávu od okolí, že ANI JI NIKDO NEVYMĚNÍ, I KDYŽ JE „ ZTRACENÁ “.

 

   

 

 

LITERATURA:

Husovská, D. (ed.) (2012). Nádej na uzdravenie. Sprievodca pre rodičov v oblasti traumy a pripútania.   Košice: Návrat

Levine, P. A., Klineová M. (2012). Trauma očima dítěte. Praha: MAITREA

Oaklander, V. (2003). Třinácté komnaty dětské duše. Dobříš: Drvoštěp

Rothschildová, B. (2015). Tělo nezapomíná: Psychofyziologie a léčba traumatu. Praha: MAITREA

van der Kolk, B. (2005). Deveopmental trauma disorder.l Psychiatric Annals, s. 401-408.

Vrtbovská, P. (2010 ). O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí. Attachment, poruchy attachmentu a léčení. Tišnov: SCAN

White, M., Morgan, A. (2006). Narrative Therapy with Children and their families. Adelaide: Dulwich centre publications

Yontef, G. (2009). Gestaltterapie – uvědomování, dialog a proces. Praha: Triton  

Bep van Sloten, Rinske Mansens. ( 2014) My Backpack – Průvodce metodou, metodické materiály český překlad a licence Triada, Brno

Hughes,A,D(2011).Attachment Focused FamilyTherapy Workbook.WW Norton a Co.

 

Více k metodě My Backpack: www.mybackpack.cz

http://www.mijnbackpack.nl/

Číst 374 krát Naposledy změněno středa, 27 květen 2020 13:39
Mgr. Taťána Šimečková, Mgr. Gabriela Vykypělová

Autorky příspěvku jsou psycholožky a terapeutky a pracují v soukromé praxi v Brně. Dlouhodobě se věnují práci s dětmi. Společně vytvořily program Archipelago, který slouží jako terapeutická pomůcka pro práci s dětmi, které zažily rozvod nebo rozchod rodičů. Obě jsou také lektorky holandské metody My Backpack, která dětem v pěstounské péči nebo v osvojení pomáhá zpracovat události přemístění.

Více k metodě Archipelago: www.games4therapy.com