V klinice a soukromé ambulanci jsem začala pracovat nedávno. Jak najednou bylo vše jiné a nové, začaly věci týkající se terapie postupně nabývat mnohem větších významů. Můj první „pacient“, na kterém jsem si vyzkoušela některé z technik a který mi asi zůstane v hlavě napořád – přece jen začátek je začátek – byl šestiletý Josífek.
Josífek, malý, drobný uzlíček nervů s brýlemi, vzhledem věrná kopie své krásné maminky, přišel s pláčem, jako klíště se držel maminky a skoro mi neodpověděl na pozdrav. Již z prvního sezení s jeho maminkou jsem věděla, že jej trápí právě toto – cizí prostředí, doktoři, pláč a separace od maminky. Byla jsem na něj připravená a s maminkou jsme byly domluvené, že i když bude plakat, ona odejde a nechá ho se mnou samotného. Za to jí patří veliké ocenění, protože pro rodiče je toto velice obtížné. Až jsem se divila, jak snadno Josífek se mnou odešel do ambulance a nechal se přesvědčit ke spolupráci, pláč během chvilky utichl. Od tohoto okamžiku – kdy zvládl jít se mnou, věřit mi a překonat svůj strach, se mi měnil před očima.
Ale pojďme ještě na začátek. První zmínka o Josífkovi mi byla přinesena jeho maminkou, která přišla s tím, že její syn je velmi citlivý – „což má především po manželovi“, také má poměrně úzké zájmy a celkově hodně „schízuje“. Vše se podstatně zhoršilo v době, kdy Josefův kamarád přišel s tím, že od nich odešel jeho tatínek. Od té doby můj malý pacient nechce zůstávat sám, neustále se dokola ptá maminky, kdy pro něj přijde do školy, kdy do družiny, nepustí jí ani vynést koš nebo do schránky, neexistuje, aby maminka šla sama zaplatit za benzín a nechala ho v autě. I když tady tyto situace dříve zvládal a nedělaly mu žádný problém, spíše naopak. Jediný, s kým je ochotný být, je ona, manžel a bratranec, kterému je 14 a Josef ho považuje vlastně za dospělého. Když byli u obvodní paní doktorky, tak zase předvedl jednu ze svých scén a paní doktorka je poslala k nám. S maminkou jsme se bavily o tom, že vlastně první problémy vznikly asi po operaci slepého střeva, když byl Josef ještě ve školce. Maminka byla v nemocnici s ním, ale stalo se, že odešla domů pro věci a zůstal tam chvilku sám. Od té doby byl na ní více fixovaný, ale nebylo to tak extrémní. Každopádně o operaci s maminkou nikdy mluvit nechtěl, ani o pobytu v nemocnici. S maminkou bylo probráno, co se to asi s jejím synem děje, co už zkoušeli dělat, jak na jeho chování reagují a byly s ní probrány varianty, které může vyzkoušet a také dána doporučení, co zkusit omezit a jak ho v jeho úzkostech nepodporovat. S tímto a s podrobnou anamnézou rodiny – která byla na první pohled fungující a milující, jsem byla připravená na první schůzku s malým chlapcem.
Náš první kontakt jsem popsala už výše. Maminka byla instruovaná, ať syna připraví na to, že si bude malovat, povídat a hrát, že mu nemá říkat, že by tam byl proto, že dělá něco špatně. Při první schůzce a po jeho zklidnění, které se nám dařilo postupně, nicméně asi po 15 minutách v ambulanci začínal být uvolněnější a komunikoval se mnou bez obtíží, jsem se dozvěděla, že je tady proto, že často pláče a má strach o rodiče, bojí se, že mu utečou. První sezení bylo spíše poznávací, bavili jsme se o tom, jestli se někdy stalo, že maminka někam odešla a on nevěděl, kde je, nebo o tom, zda někdy nesplnila slib a třeba ho někde nechala samotného. U mámy a ani u táty se tohle nikdy nestalo. Řešili jsme spolu to, že přece když se to stalo kamarádovi, tak to neznamená, že se to musí stát jemu a hledali jsme příklady toho, co se třeba přihodí jiným dětem a jemu se stát nemůže. Brzy jsem poznala, že chlapec je na svůj věk velmi inteligentní a jeho vyjadřování mne až překvapovalo, stejně jako jeho schopnost sebereflexe a schopnost nahlížení na věci, které se mu dějí. Také jsme se na první schůzce dotkli jeho operace. Josífek si toho moc nepamatoval, ale hned mi ukazoval jizvu a nevypadalo to, že by měl nějaké výrazné potíže o ní nebo pobytu v nemocnici nějak mluvit.
U prvního sezení jsme spolu stihli i externalizaci jeho strachu. Namaloval ho jako bubáka, který byl na první schůzce poměrně veliký. Také jsme se bavili o tom, co mu dělá nejmenší a největší problémy a začaly jsme dělat plány, jak ten jeho strach co nejvíce zmenšit. Začali jsme tím, že zkusí odejít do třídy ze šatny sám jen s bratránkem, maminka už ho nebude doprovázet. Josífek odcházel s úsměvem a vypadalo to, že si setkání poměrně užil.
Druhé setkání začalo bez pláče, Josífek byl od začátku uvolněný, komunikativní, donesl si hru. Domluvili jsme se, že budeme chvíli hrát, ale potom společně pracovat. Po 15 minutách jsme začali malovat strach, který byl na této schůzce menší. Naplánovali jsme společně úkoly, které by do příště mohl zvládnout – nechá maminku jít do sklepa pro brambory a do schránky. Může se přitom dívat z okna nebo si hrát, okolnosti jsme probírali a diskutovali nad tím, co by mu mohlo pomoci – sám aktivně vymýšlel, co by mu mohl pomáhat. Napadlo nás zavřít Bubáka do koupelny nebo ho uvázat ke stolu, taky mu může postavit domeček z lega… Taky zvládne už jít do školy ze šatny bez bratránka a bez paní učitelky, pouze s kamarády. Přemýšleli jsme společně nad tím, jak by to mohlo to ráno vypadat – co udělá v šatně jako první? Jaké tam budou asi děti? S kým půjde do třídy? Zvládnul by kdyžtak do třídy jít sám? Co bude nejtěžší? Kdy zamává mamince? Josífek vyzbrojen těmito strategiemi odcházel domů. Také měl seznam úkolů a měl se sám známkovat, jak to zvládl. Vymyslel si svou vlastní stupnici a známkovací systém ho očividně nadchl. Byl upozorněný na to, že já se na něj nikdy nebudu zlobit, i když daný úkol nesplní, je pro mne ale podstatné, aby mluvil pravdu, abychom pak mohli zjistit, kdy je ten Bubák největší a co na něj nejvíce platí.
I třetí setkání bylo bezproblémové. Josífek přišel nadšený, jak dobře se mu dařilo zvládat úkoly. Sice s mámou a jejími odchody to bylo horší, bál se a chvíli i plakal, ale zvládnul to. Měl ode mne velikou pochvalu a ocenění. Sám si hned nadiktoval další „levly“ posouvání svých hranic. Do úkolů se přidal počet návštěv sklepa i schránky, na obchod se zeleninou si ale ještě netroufl. Omezili jsme ale pozorování maminky z okna a měl se zkusit neptat, jestli maminka přijde. Známkování zůstávalo. A ve velmi podobném duchu se nesla i další setkání, kterých bylo i se závěrečným 6. Chlapec si moc krásně uměl určit, co zvládne a co ještě ne, nechal se přemlouvat i k úkolům, které pro něj byli těžší, uměl moc hezky zhodnotit, co je pro něj obtížné a proč. Jako vrchol pro něj bylo zůstat sám v autě, když šla maminka platit benzín. Společně jsme vymýšleli, co mu může pomoci – poznávat auta kolem, říkat si, jaké auto by chtěl mít, až bude dospělý, počítat projetá auta. I toto Josífek zvládnul sám a dokonce si vymyslel své vlastní strategie, jak svůj stres v těchto situacích zvládat, obměňoval i ty staré.
Výjimkou tady tohoto pracující chlapečka, který se usmíval a ochotně plnil stanovená doporučení, stejně tak jako se poctivě známkoval, byl den, kdy přišel zcela rozhozený a proplakal skoro celé sezení. Nedalo se s ním o ničem mluvit, uklidnil se jen, pokud jsme probírali věci, které se mu podařilo splnit. Začal být plačtivý večer před setkáním, kdy si vzpomněl na hrneček a fotky, které jsou u babičky. Sám ale nebyl schopen říci, co se to děje a co se mu honí hlavou, uklidnil se až tehdy, když jsme dohodli, že si ty věci bude moci od babičky vzít domů.
Jedno sezení bylo také zaměřeno na znovuprožití pobytu v nemocnici a operaci pomocí vybraného plyšáka, kterého si Josífek donesl. Celou situaci zvládl bez potíží, vzpomínal na to, jaký byl pan doktor, jaké byly sestřičky a kdy měl největší strach. V jeho prožívání se mi nezdálo nic nápadného a téma pro něj se mi nejevilo jako obtížné, takže jsme ho už na dalších sezeních neotevírali.
Na posledním sezení jsme společně pálili, ten den už skoro úplně maličkého, Bubáka, který se na papíře zmenšoval každé naše sezení. Josífek si pálení moc užil a věřil, že takto se mu už nebude moci vracet. Společně jsme potom probrali, díky čemu se nám ho povedlo takhle zvládnout, jak se Josífkovi dařilo a že všechny ty věci, které jsme zkoušeli spolu, může zkoušet ve všech dalších obtížných siuacích, které se třeba objeví.
Co se nám v rámci terapií nepodařilo zvládnout, byl stres z chození k lékařům – to hlavně proto, že nebylo možné návštěvy lékařů nacvičovat. Maminka odcházela vybavena technikami, které může zkusit používat, aby strach co nejvíce snížili.
Sezení Josífka byla proložena jedním sezením obou rodičů, kdy jsem měla možnost poznat tatínka. Vzhledově je můj pacient celý maminka, ale co se týče povahy a svých úzkostných stavů, ty zdědil po tatínkovi - bylo to patrné na první pohled, i kdybych tuto informaci neměla již z prvního setkání s maminkou. Byť byl tatínek chlap jako hora a budil respekt, po usazení v ambulanci byl velmi nervózní, měl strach cokoliv říci, obával se toho, co ho čeká, sám svou nervozitu uměl pojmenovat, ale i tak na něm byl znát vděk a úleva, když jsem ho „propustila“ domů. Byl úplný opak energické a sebevědomé maminky. Josífek svůj strach začal zvládat, otázkou ale zůstává, jak moc ho zvládá jeho tatínek a jak moc můžeme ovlivnit to, co máme zděděno po rodičích a budeme vnímat v rámci celého našeho společného života.
Práce s Josífkem byla úžasná. Bylo to inteligentní dítě, které se snadno nechalo navést na správná řešení a velmi ochotně a pravdivě plnilo zadávané úkoly, někdy si troufnul i na věci, které pro něj byly velmi obtížné. To se vždy projevilo až tehdy, když jsem dohodu sdělovala mamince, aby věděla, kam má jít a jak nechávat syna samotného. Najednou odvaha, která byla v ambulanci, mizela do dáli. Ale pokaždé to zvládl překonat a vydržet, já jsem za to na něj moc pyšná.
Čím dál více s postupujícími zkušenostmi si uvědomuji, jak moc vzácná a důležitá byla spolupráce s maminkou. Byla jedním z mála rodičů, která zvládla ustát i pláč syna a plnit zadávané úkoly, aniž by polevila, byť viděla, že někdy to pro něj není snadné a muselo to být nepříjemné i pro ni.
Takové klienty je vždy radost potkávat. Díky nim se mi daří zvládat i setkání, kdy klienti nechtějí pracovat, nezvládají popisovat své pocity, pokoušejí hranice a jsou odolní vůči všemu, co se pokoušíme, spíše asi pokouším, v ambulanci měnit. Přemýšlím nad tím, zda je v pořádku si tyto klienty nechávat, i když nemají tu motivaci a jde vidět, že chodí třeba z donucení úřadu nebo svých rodičů. Zatím to beru jako výzvu, ale stává se, že změny nepřicházejí a je mi jasné, že u některých, možná u většiny, opravdu ani nepřijdou. Přemýšlím, jak moc a jestli se právě toto pro mne může stát rizikem vyhoření anebo to právě bude pohon, který mne bude hnát dopředu a bude mne nutit se učit víc a víc a také mne donutí třeba dívat se na věci z jiného úhlu pohledu?
Terapie se mi zatím pořád jeví jako neskutečné moře, co moře, možná oceán, nevědomí. Všechny osobnosti, pocity, emoce, prožívání a myšlenkové pochody klientů jsou jedinečné a hledat v nich cestu je pro mne pořád dost obtížné, o to více je směřovat k cíli a volit slova a techniky, které jim budou nápomocny a budou mít smysl. Doufám, že těch chyb, kterých se zatím jisto jistě dopouštím, bude méně a méně.
