I v e-mailovém poradenství lze využít systemického myšlení a některých technik práce s klienty, kterých využívá i rodinná terapie. E-mailové poradenství v žádném případě nenahrazuje práci terapeuta. Může být ale inspirací pro techniku dopisu terapeuta rodině. Samozřejmě je velký rozdíl v tom, že kontakt s klientem je v internetovém poradenství často jednorázový a pouze psaný.

I v e-mailovém poradenství je vhodné pracovat s kontextem klienta. Mám tím na mysli fakt, že není vhodné zůstávat jen u verze klienta, který situaci vidí jen ze svého pohledu. Pohled druhé strany ale neznáme, ani nemáme možnost jej zjistit. Můžeme ale různé pohledy nabízet klientovi. Můžeme mu klást otázky (v e-mailovém poradenství se však kladou jen minimálně), nabízet vlastní úvahy a podněty k zamyšlení. Bohužel nám vždy bude chybět reakce klienta na naše vstupy.

Pokud je to možné, velmi ráda pracuji s externalizací. Dovoluje poodstoupit od problému, odložit jej. Pro klienta je pak lépe představitelné, jaké by to bylo problém nemít, neřešit jej. Níže uvádím příklad práce s externalizací problému.

Skoro vubec si neverim. Uz nechci tak dal,hrozne mi to nici zivot. Hraju florbal,a pred kazdym treninkem vecer kdyz jdu spat si musim promlouvat do duse a psychicky se na to pripravit,protoze jinak se hrozne bojim a stydim. Ve skole jsem se nikdy nehlasila,i kdyz jsem vedela. To mi taky docela kazi znamky. Ja uz bych se ani tak moc nestydela se prihlasit,ale problem je v tom ze uz jsem si na to ja i ucitele nejak tak zvykli a ja se bojim udelat zmenu. Vsichni si o me mysli ze jsem ticha a nudna,krome mych nejlepsich kamaradu,protoze pred nima dokazu byt sama sebou a to se pred ostatnimi stydim. Ja jsem doopravdy vtipna a uplne jina. Kazdy den mam hroznou tremu,pred kazdou kravinou,pred testem,nebo kdyz musim jenom neco vzkazat ucitelce.Furt jsem jenom nervozni,poti se mi ruce a to ani nemam duvod. Hrozne se bojim,ze jednou skoncim s infarktem. Prosim,dejte mi nejake rady a pomoc jak se zmenit a psychicky uklidnit. Dekuji

Dobrý den,

vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíš. Je moc fajn, že si hledáš pomoc, když si nevíš rady.

Z Tvého psaní vnímám, že jsi nespokojená s ostychem, který Tě obtěžuje ve škole, na florbalu, vlastně všude tam, kde nejsi mezi svými přáteli. Zdá se, že stojíš před rozhodnutím, zda udělat změnu, s ostychem bojovat a nenechat se jím tolik ovlivňovat. Popisuješ, co vše Ti ostych přináší, vlastně jsi popsala samá negativa (neaktivita ve škole, obava z infarktu, nervozita, pocení, nereálná představa ostatních o Tobě, možná i něco dalšího). Přemýšlím, co pozitivního Ti ostych přináší nebo do této doby přinášel... Umím si představit, že ostych může být v některých situacích i výhodný. Může nás chránit před zbrklým jednáním, umožňuje nám odpočinout si (ve škole nemusíš být aktivní), přináší příjemné překvapení i těm, kteří Tě lépe poznají, možná najdeš ještě další pozitiva. Zdá se, že aktuálně převažují negativa, ostych Tě obtěžuje a Ty začínáš uvažovat o změně.

Chci Tě podpořit v tom, že změna je možná, s ostychem se bojovat dá, vždyť Ty už to děláš! Psala jsi o tom, jak se připravuješ na tréninky, našla jsi strategie, které Ti pomáhají na trénink nakonec jít a hrát. Napadá mě, že je velmi užitečné přemýšlet o tom, co by se mohlo stát nejhoršího, když se ve škole přihlásíš, když budeš svá mezi cizími, když zkazíš test nebo cokoliv jiného. Možná dojdeš k tomu, že nic tak hrozného se vlastně nestane.

Přemýšlím, jestli jsi o svém ostychu s někým mluvila? Připadá mi důležité mít podporu, někoho, s kým můžeš sdílet úspěchy i neúspěchy své změny. Napadá Tě někdo takový? Může to být kamarádka, kamarád, rodiče nebo někdo jiný z příbuzných. Může to být třeba i spolužačka, která Tě ve škole podpoří v boji s ostychem.

Je důležité, abys věděla, že není nutné, snad ani možné, bojovat s ostychem hned na všech frontách. Pokud se pro změnu rozhodneš, postupuj pomalu, za každý drobný úspěch se náležitě oceň, nad neúspěchy nezoufej, patří k procesu změny.

…......................................................................…......................................................................

V rámci e-mailového poradenství je klient v některých případech veden ke spolupráci s dalšími odborníky a institucemi. Pokud klient zmiňuje nějaký nestandardní způsob spolupráce s odborníky, snažím se na něj reagovat neutrálně, případně klientovi doporučím vyhledat jiného odborníka.

Samozřejmě, pokud klient popisuje trestné chování, pojmenovávám tuto skutečnost a odkazuji jej na další pomoc (případně nabízím, aby klient vystoupil z anonymity a pomoc mu pak můžeme poskytnout i my). Obecně se snažím o neutralitu, nehodnotící přístup.

Dobrý den, právě ležím v XXX na dětské psychiatrii. Byla jsem přeložena z neurologie, kvůli panické poruše, která je podmíněna rodiči a z toho souvisí deprese. Cítím a vím, že se nemůžu vrátit domů, do 10 let byly časté fyzické tresty, teď dochází k zanedbávání péče, jsem tu téměř měsíc. Doktoři jsou na straně rodičů a cpou mě násilím domů. Návrat není v mých silách, kord když mi jde l nohu, z rodičů se mi zhoršuje. Tři roky nazpět jsem prodělala mozkovou příhodu a jsem 7 let těžký migrenik, často i přes to, že léky nezabíraly, když jsem prosila o lékařskou pomoc, rodiče mi nevyhověli, párkrát mě neodvezli k hospitalizaci a moje bývalá psychoterapeutka musela párkrát informovat mou neuroložku, že je se mnou někde něco v nepořádku, prosím, poraďte. Jsem zoufalá. Nechci se vrátit domů, udělám pro to cokoliv. Je mi mizerně, rodinná terapie mi jenom přitížila.

Dobrý den,

vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíš. Je moc dobře, že si v nelehké situaci hledáš pomoc!

Píšeš o obavách z návratu domů z nemocnice, kde jsi aktuálně hospitalizovaná. Píšeš o věcech, které se Ti doma děly a o následcích, jaké měly na Tvé zdraví. O fyzických trestech, zanedbávání, mozkové příhodě v dětském věku a migrénách, kterými trpíš. Ve svém psaní opakovaně zdůrazňuješ, že se nechceš vrátit domů.

Věci, které se u vás doma děly, jsou velmi vážné. Fyzické tresty a zanedbávání péče rozhodně nejsou v pořádku, naopak, rodiče se podobného chování dopouštět nesmějí, takové chování je trestné. Nedivím se, že se nechceš vrátit domů, umím si představit, že většina dětí by v podobné situaci jednala stejně. Jsi odvážná, že svou situaci řešíš.

Přemýšlím, jestli zanedbávání a bití probíhá i nadále (tedy až do doby Tvé nedávné hospitalizace), nebo rodiče své chování změnili. V každém případě Ti chci potvrdit, že je naprosto v pořádku, že se na návrat domů necítíš. Snažím se jen zjistit, zda by Ti v případě návratu hrozilo další nebezpečí.

Píšeš také o panické poruše, kterou dáváš do souvislosti s chováním rodičů, o depresích a dalších velmi vážných věcech, které ukazují na to, že pobyt doma je pro Tebe skutečně náročný.

Zmiňuješ, že jste s rodiči byli na rodinné terapii, ze které máš pocit, že Ti jen přitížila. Také píšeš o bývalé psychoterapeutce a neuroložce, které nejspíš věděly, co se u Vás doma děje. Přemýšlím proto, jestli jsi někdy byla v kontaktu se sociální pracovnicí? Vzhledem ke všemu, co jsi popsala, mi to připadá velmi důležité. Napíšu Ti něco víc o sociální pracovnici pro případ, že bys tyto informace neměla. Sociální pracovnice má mimo jiné na starosti děti, které žijí v rodinách, kde to nějakým způsobem nefunguje.  Stará se o to, aby dětem nebylo v rodině ubližováno, má možnost pomoci rodině, aby fungovala lépe. Pokud nepomohou žádná opatření, které rodině doporučí, může soudu podat návrh na umístění dítete mimo rodinu. Právě ve Tvém případě mi připadá důležité, abys o svém rozhodnutí nevrátit se domů, mluvila se sociální pracovnicí. Kontakt na ni můžeš získat i na internetu, a to podle místa svého bydliště, případně Ti jej můžeme vyhledat i my. Stačí napsat město, kde bydlíš.

Další možností, kterou můžeš využít, je sociální pracovnice v nemocnici, kde aktuálně jsi. Může se spojit s Tvou sociální pracovnicí (tedy se sociální pracovnicí v místě Tvého bydliště) a podat Ti všechny informace, které jsou důležité. Říkám si, že pokud nadále hrozí, že by násilí u vás doma mělo pokračovat, není možné, aby ses tam vrátila. Proto pokud se svěříš komukoliv z personálu (psychiatrům, psychologům), měli by Ti pomoci, měli by sami kontaktovat sociální pracovnici. I v případě, že rodiče své chování nebudou opakovat, ale Ty se necítíš na návrat domů, máš právo na to, aby ses domů vracet nemusela.

Ze všech informací, které jsi nám napsala, vnímám, že je důležité, abys i po odchodu z nemocnice měla terapeutickou pomoc. Nejspíš o další ambulantní terapii mluvíš i s lékaři v nemocnici, zmiňuji to proto, že další práce na tom, aby Ti bylo dobře, a to i v případě, že se domů nevrátíš, bude opravdu nutná.

…......................................................................…......................................................................

Jak už jsem naznačila výše, internetové poradenství, má v některých případech nepochybně své limity a je důležité motivovat klienta k dalšímu řešení, k další pomoci. Ačkoliv jsem v rámci vzdělávání došla k užitečnosti tvorby hypotéz, v některých případech je v jednorázovém poradenství není vhodné vnášet. Rozhodně je účelnější pracovat s nimi v rámci terapie.

V níže uvedeném psaní mám jednoznačnou hypotézu - nemoc ubližuje blízkým klientky a ona za to ubližuje sobě...

Moje máma má rakovinu prsa.První co jsem udělala tak jsem se pořezala na prsu,když se to maminka dozvěděla začala jsem hubnout.Měla jsem 64 kg.Za měsíc jsem zhubla 6 kg a pak to pokračovalo.Nedávno mi zemřela teta a babička na rakovinu a tím pádem jsem zhubla na 54 kg za 3 týdny.Hubnu furt,vadímy všichni okolo nejradši bych se zamkla někde kde je ticho a a tma.Prosím vás o radu je to asi nutné ale nikomu to prosím neříkejte.Děkuji a nashledanou

Dobrý den,

vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíš. Je moc dobře, že si v tak nelehkém životním období hledáš pomoc.

Píšeš o velmi vážných věcech, které se ve vaší rodině odehrávají a o tom, co se při tom děje s Tebou. Sama vnímáš, že i Tvá situace je velmi vážná. Píšeš, abychom o tom nikomu neříkali (v tomto se nemusíš obávat, protože neznáme Tvé jméno ani žádné další údaje o Tobě), sama ale vnímáš, že je to asi nutné. Vnímám to stejně jako Ty. Prožíváš opravdu náročné životní období, ztrátu babičky a tety na nemoc, se kterou teď bojuje i Tvá maminka. Vůbec se nedivím, že Tě to tolik zasáhlo. Je moc dobře, že ses rozhodla napsat a svou situaci řešit.

Během velmi krátké doby jsi zhubla 10 kilo a jak píšeš, hubneš dál. Je dobré, abys věděla, že smutek, vztek, deprese a další nepříjemné stavy, které prožíváš, souvisí také s prudkým úbytkem váhy. Kdokoliv, kdo by takto prudce zhubl, cítil by se podobně. Ty navíc prožíváš ztrátu a onemocnění svých nejbližších...

Chci Tě moc podpořit v tom, abys se svým trápením nezůstávala sama. Je nutné, abys co nejdříve dostala tolik potřebnou podporu a pomoc. Chci Ti napsat, že je nutné obrátit se na psychologa. Právě odborník Ti může pomoci projít tímto náročným obdobím a pokusit se vyrovnat se s těmito těžkými událostmi tak, aby sis nemusela ubližovat. Jak sama vnímáš, ubližování si řešením není...

Vnímám, že je důležité, abys odbornou péči získala co nejdříve, proto mě napadá, že by bylo nejlepší využít služeb tzv. krizového centra. Jde o zařízení, kde si s odborníkem, psychologem, můžeš promluvit téměř okamžitě a v některých krizových centrech si člověk může i pár dní odpočinout, nabrat síly a srovnat si myšlenky. Zdá se mi, že takové zařízení by pro Tebe aktuálně bylo nejlepší.

Přemýšlím, jestli je ve Tvém okolí někdo, kdo ví, co se s Tebou děje. Mám představu, že ve vaší rodině vzhledem ke všemu smutku, se kterým se potýkáte, možná není prostor k tomu, aby si ostatní všimli, jak moc se trápíš i Ty. Chci Tě podpořit v tom, abys na to nezůstávala sama. Odborná pomoc je nutná a podpora blízkých je velmi užitečná. Popřemýšlej, s kým by se o tom dalo promluvit, může to být i někdo z kamarádů, učitelů, výchovný poradce nebo školní psycholog. Jde především o to, aby Tě podpořili ve spolupráci s psychologem, jehož pomoc je pro Tebe teď zásadní.

…......................................................................…......................................................................

Práce v rámci terapie je rozhodně jiná než v internetovém poradenství. Některé techniky se však dají s úspěchem využít. Externalizace, tvorba hypotéz jsou rozhodně užitečnými pomocníky. Samozřejmostí je odkazovat na další spolupráci s odborníky. Velmi dobře lze také použít přerámování, částečně i systemické otázky (jak už jsem ale uvedla výše, otázky se příliš nekladou). Pokud je to možné, snažím se v klientově psaní najít alespoň střípky toho, co v jeho světě funguje, a ty mu ve své odpovědi zdůrazním, nebo spíše připomenu.

Samotné systemické myšlení a důraz na kontext je pro mě v mé práci stěžejní a snažím se je (snad i s úspěchem) uplatnit v internetovém poradenství i v krizové intervenci.