čtvrtek, 25 květen 2017 12:39

Skorunka David: Zahleděnost do sebe – stav české společnosti včetně komunity rodinných terapeutů?

Napsal(a)

Anotace: Subjektivní pojednání Zdeňka Macka o tom, jak vnímal přípravy a průběh sympozia rodinné terapie včetně jednotlivých příspěvků je vítanou ukázkou kombinace bystrého pozorování a vtipného literárního zpracování. S mnohým řečeným v jeho textu mohu jen souhlasit, zvláště co se týče organizace akce. Stejně tak se ale v našem subjektivním pohledu na průběh a vyznění letošního sympozia rodinné terapie diametrálně lišíme.   

Tuto odlišnost snad nejlépe symbolizují první dvě reakce na můj vlastní, z programu sympozia trochu vybočující, příspěvek „Sociopolitický aktivista nebo odborník na konverzaci?; Dilemata rodinného terapeuta v tekuté době“.  Irská terapeutka, Valerie O´Brien, mi ještě před svým úprkem do autobusu svážejícího zahraniční kolegy zpět do Brna stačila říci, že mé povídání jí zaujalo a že má výpověď „rezonuje“ s tím, čeho si všímají a o čem spolu mluví kolegové v Irsku. Také přemýšlela o mých otázkách, na které nemá jednoduché odpovědi, ale něco jí napadlo. Možnou odpovědí na to, jak se celospolečenské problémy, nejistota a napětí projevují v terapeutické místnosti, je podle ní nepatologizující přístup. Škoda, že to nemohla podrobněji rozvést ještě v sále, před odjezdem… O hodinu později na mě Zdeněk Macek zahalekal: „Hele, to bylo strašně depresivní, ta tvoje prezentace!“. A to přitom o českém venkově můj příspěvek opravdu nebyl. Ani názornou ukázkou symptomatologie depresivní poruchy, byť připouštím, že společenské dění pozoruji často se smutkem i obavami. Ale v tom nejsem sám, jak dokládají postřehy jiných lidí, kteří nejsou deformovaní psychiatricko-psychoterapeutickou praxí. Jakoby Zdeněk (a odhaduji, že nejen on) z mého vystoupení zaslechl pouhé tři čtyři věty komentující jedno z několika témat, která se pravidelně objevují v příbězích sdílených v ordinacích. Jakoby témata spravedlivé společnosti, sociální soudržnosti, péče o rodinu a mezilidské vztahy, nejrůznějších problematických jevů dnešní pozdně moderní doby a obecně vlivu širšího kontextu na problémy probírané v terapeutické místnosti, byla zcela mimo zorné pole některých systemických terapeutů. Jakoby část tzv. systemické komunity měla „zaostřeno“ jen na sofistikované formy dotazování, terapeutické techniky, dialogické konverzace, kterými lze jednoduše dosáhnout terapeutické změny.  Jakoby se přiměřené „spolu-prožívání“ lidského údělu společně s podporou odvahy vzepřít se nejen utlačujícím „diskurzům“ a citlivé vnímání tíživých okolností společně s rozvíjením možných způsobů zvládání vytrácelo za technicistním, lidsky odtažitém, pojetí terapie a důrazem na postmoderní „žonglování“ se slovy.  Kdo si pamatuje, že širší kontext a témata etického jednání, poctivosti, sociální spravedlnosti, soudržnosti (odrážející se mimochodem i v tom, co se děje v rodinách), brali velmi vážně významné osobnosti rodinné terapie a systemické praxe (např. I. Boszormenyi-Nagy, S. Minuchin, ale také třeba M. White, dnes mnozí britští rodinní terapeuti a kolegové z jiných zemí) A že se těchto témat nepřímo dotýkají i právem oceňovaní Trapková s Chválou, například v diskusích o časech typu Kairos a Chronos nebo o vývojových potřebách různých členů rodiny v různých fázích životního cyklu?

Nedá mi to, abych trochu nepřipomněl historii české rodinné terapie, byť něco znám jen z vyprávění starších kolegů. Česká komunita rodinných a systemických terapeutů existuje mimo jiné díky odvaze a úsilí Petra Boše a Jana Špitze, kteří ve své době dělali vše možné, aby vzájemná inspirace a podpora probíhala napříč geografickými vzdálenostmi a politickým hranicím. A to jak skrze osobní setkávání a pozvání (Boš), tak skrze odbornou literaturu (Špitz).  Pomáhali jim, spolupracovali a následovali je další, zde nejmenovaní, kolegové. Stejně tak tato komunita existuje díky neúnavným dělníkům praxe, kteří sice nemají tušení o tom, co se děje někde v Americe nebo Finsku, ale trpělivě a s citem se věnují rodinám s nejrůznějšími problémy. Ale když čtu některá vyjádření Zdeňka Macka, tak mám smíšené pocity, velmi kulantně řečeno. Vyjádření první, vztahující se k příspěvku Davida Amiase během čtvrtečního před-sympoziálního programu:  „Pro terapeuta ze země, kde žádné uprchlíky nemáme a ani mít nehodláme, to byla zpráva z Marsu. Zajímavé, ale co já s tím?  Nemáme uprchlíky?  A co ti ze zemí bývalé Jugoslávie, nebo z Čečenska a jiných částí bývalého Sovětského svazu, kteří u nás našli nejprve azyl a někteří i domov, když utíkali před násilím? Některým z nich se věnovali i někteří čeští terapeuti a sociální pracovníci, připomněla to v jednom z letošních čísel Respektu třeba Věra Roubalová. O lidech z Ukrajiny, smíšených manželstvích a jejich zkušenostmi s námi Čechy jsem se letmo zmínil na sympoziu. Také u nás každým rokem studuje mnoho zahraničních studentů z celého světa, třeba z Nigérie, Botswany, Pákistánu, Palestiny, Sýrie. Někteří z nich se objeví i v ordinacích nebo pedagogicko-psychologických poradnách a zdaleka neřeší jen studijní problémy.  Vyjádření druhé, k účasti zahraničních kolegů na části pátečního programu: „Teprve poté, co odjeli zahraniční hosté, nebylo tedy nutné tlumočit a přednášející mluvili bez mikrofonu, povstal Fénix z popela.“  Ano, pozdně oznámená přítomnost zahraniční delegace znamenala nečekané komplikace jak pro přednášející, tak pro ty, kdo byly pověřeni tlumočením. Forma doprovodného tlumočení ovlivnila dynamiku jednotlivých vystoupení. Ale tlumočící osoby to vzhledem k okolnostem zvládly nejlépe, jak mohly. Akustické patálie, zvláště v některých případech, poznamenaly kvalitu příspěvků, narušily obsah sdělení a omezovaly možnost zahraničních kolegů mít z účasti „obsahový“ přínos.

Stejně jako Zdeňka, ani mne některé organizační aspekty letošního sympozia příliš nenadchly. Spojením dvou akcí s mezinárodním přesahem a početným publikem ze zahraničí, podle mých zkušeností, nemůže být jen impulsivním aktem, ale vyžaduje důkladnou přípravu a lepší zázemí (a komunikaci). Ale přijde mi důležité zdůraznit, že sympozium není jen o příspěvcích, o prezentování svých myšlenek a zkušeností, o „koštování“ se starými přáteli.  Může být i setkáním s novými kolegy, příležitostí k navázání nových přátelství a kontaktů. A v případě zahraniční návštěvy to platí dvojnásob, protože na sympoziu bylo jistě i několik lidí, nejen mladší generace, kteří mají o kontakty se zahraničními kolegy zájem. Jak koneckonců v kuloárech pronesla jedna kolegyně: „Já nikam nejezdím, takže jsem ráda, že se tady mohu potkat s lidmi odjinud.“ I když znamenala zahraniční delegace určité komplikace, jejích přítomnost mohla být i přínosem. Samozřejmě jen pro toho, kdo měl zájem, kdo chtěl kontakt navázat. A také pro toho, kdo si uvědomuje, že bez vzájemného obohacování i s lidmi odjinud je česká rodinná terapie stejně dávno mrtvá. Pokud ale většině českých rodinných terapeutů vyhovuje být uzavřenou, do sebe zahleděnou komunitou pár desítek lidí (zvláště těch, co spolu chodíme), tak s tím nic neudělá ani perfektní organizace vedená profesionální agenturou.  Je otázka, jestli má jakékoli do sebe zahleděné komunitě smysl připomínat, že nejen existence, ale hlavně zdravý vývoj je možný jen tehdy, pokud nezůstane jen uzavřeným systémem, ale bude otevřená podnětům jiným (nejen těm sebeuspokojivým) a podnětům zvenčí.  A že zasloužilí členové komunity (jakékoli) tady nebudou věčně, že je dobré myslet na další generaci a nějak ji „vychovávat“. Aby pro mladší, teprve se rozhlížející kolegy, byla „Společnost pro rodinnou a systemickou terapie“ zajímavou odbornou organizací nabízející inspiraci k rozvoji a vzdělávání, nikoli jen „zakonzervovanou“ skupinou pár známých, kteří si vystačí s českou perspektivou (někdy až příliš jednorozměrnou) a moc je nezajímá, co se děje jinde. Nechci se nikoho dotknout. Chci jen říci, že v některých evropských zemích má veřejnost větší a realističtější povědomí o rodinné/systemické terapii a tento přístup je běžnější součástí různých služeb a institucí, než je tomu u nás. Je to především zásluhou systematického úsilí tamějších odborných společností, o jejich práci s veřejností, s politiky, s jinými odbornými společnosti. Nechce se mi věřit, že by o podobný vývoj „k lepšímu“ nestáli i mnozí čeští rodinní terapeuti.  Rozhodně ale nestačí jen chtít.

Ještě zpět ke Zdeňkovi, který mě svým textem o sympoziu „vyprovokoval“ (neúmyslně) k literární reakci.  Aby to bylo vůči němu fér a nedošlo k nedorozumění. Přesně před rokem Prahu navštívili rodinní terapeuti Todd Edwards a JoEllen Patterson, vedoucí vzdělávacího programu rodinné terapie na University of San Diego. Přiletěli společně s devatenácti svými studenty. Když cestu plánovali, kontaktovali emailem mě a projevili zájem o společensko-odborné setkání s českými rodinnými terapeuty.  Kontakt na mě našli u článku o české rodinné terapii, který nám spolu s Danou Hajnou kdysi vydali v americkém Contemporary Family Therapy.  Informovány s dostatečným předstihem byli zástupci všech institutů rodinné/systemické terapie poskytující akreditované výcviky. Členové výboru, odborné rady a řadoví členové SOFTu. A taky mnozí absolventi některých výcviků v rodinné terapii.  Někteří na osobní pozvání vůbec nereagovali. Jiní napsali, že přijdou rádi, ale na poslední chvíli se omluvili. Další napsali, že přijdou rádi, ale pak nedorazili. Na Psychosomatické klinice, kde se díky Jaromíru Kabátovi summit konal, se v pátek odpoledne s 21 americkými kolegy (2 lektoři, 19 studentů) sešli nakonec jen 3 čeští rodinní terapeuti. Zdeněk Macek byl jeden z nich, taky Ondřej Masner. Plus čtvrtý Čech - dr. Kabát. Dojmy a prožitky obou stran z rozpačitého  vyznění celé akce nemá na tomto místě smysl rozebírat. Nakonec převládla přátelská a uvolněná atmosféra společně se zvědavostí, také díky třem českým kolegům, kteří se setkání zúčastnili. Ale drobná pachuť zůstala. A průběh letošního sympozia očima Zdeňka Macka ji trochu připomněla.  

Číst 1178 krát Naposledy změněno čtvrtek, 25 květen 2017 12:45
MUDr. David Skorunka

Autor je psychiatr a psychoterapeut, s preferencí narativní a systemické perspektivy a s občasnou snahou o integraci poznatků z jiných psychoterapeutických směrů.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit